Světla v temnotách
Alex Drescher
Světla v temnotách
Prolog
Ocelový žebřík vedoucí do temnoty byl pokryt rzí a letitými nánosy špíny, jež sem napadala přes kanálovou mříž. Opatrně došlápl nohou na první příčku a chvíli počkal. Pak na ni začal pomalu přenášet váhu. Nic se nestalo - žebřík vydržel. S úlevným povzdechem začal sestupovat dolů. Po pěti metrech, v zóně naprosté tmy, zapnul mdle svítící diody na své čelovce a prohlédl si sloupec skruží mířících dolů.
Vzduch se s každým dalším sestoupeným metrem stával zatuchlejším a pronikaly do něj všechny myslitelné a i nemyslitelné pachy města. Nasadil si respirátor a zkusmo se znovu nadechl. Díky drobnému kouzlu, kterým si ho nechal vylepšit, byl ten všudypřítomný puch rozkladu o něco snesitelnější.
Aspoň něco, pomyslel si. Ze všech možných míst, kam ho jeho profese zavála, měl městské stoky nejméně rád. Lidé neměli ani ponětí, co všechno v nich žije a jak nebezpečným místem mohou být. Kapsy metanu či sirovodíku, které tu pravidelně zabíjely nezkušené nováčky, nikoho nevzrušovaly. Horší byli ti druzí zabijáci...
Když stál opět na pevné zemi, vytáhl pistoli a odjistil ji. Pak si levačkou promnul svaly na křížích, nepříjemně otlačené a prochladlé od zbraně, která mu dnes připadala dvakrát těžší než obvykle.
„Už jsem na to starý,” povzdechl si. Před pár lety by si to ještě nepřipouštěl, ale když se přehoupl přes padesátku, začal cítit nejen věk, ale i každou jizvu a zlomeninu, které v průběhu let utrpěl. Už pro něj nebylo to běhání a skákání ani plížení se v marasmu, zejména v tom studeném a vlhkém.
„Máte revma,” oznámil mu nedávno jeden felčar. „A taky dva tucty po domácku ošetřených zlomenin. Je div, že se po ránu vůbec pohnete. Kde jste proboha žil, člověče? V Kongu?”
„Skoro,” odtušil tehdy. „V Ostravě.”
„Jo aha,” byla tehdy lékařova jediná odpověď a víc se už neptal.
Úzkým světelným kuželem čelovky přešel po vlhkých a ojíněných stěnách, pak po podlaze a nakonec jej nechal rozplynout v dálce. Byl sám a v bezpečí. Zatím...
Ještě jednou zkontroloval svoji pozici na ručně nakresleném plánku. Podle zdroje to sice měl k cíli víc než dva kilometry, ale užít bližší servisní vstup se vzhledem ke schopnostem cíle neodvážil. Nemohl to ale minout. Křižovatky měl po cestě jen tři a po celou dobu, co se na tuto akci připravoval, si trasu uslovně vtloukal do hlavy.
Pak stejně snadno, jako by šlo o dýchání, vstoupil do Prolnutí. Počkal až pomine ten náhlý nával nevolnosti a když otevřel oči, zkontroloval okolí ještě jednou vhledem. Uniformní betonovou šeď chodby nyní pokrýval nános emocí spláchnutých do podzemí velkoměsta. Sny, touhy, vášně, zloba i všechny temné stránky lidství pokrývaly stěny v mechu podobném nánosu a ty opravdu intenzivní tekly v úzké strouze prostředkem chodby. Tušil, že tam, kam míří, se budou stékat podobné temné strouhy z celého města a že ON bude přesně uprostřed toho všeho. Bude tam a bude silný. Mnohem silnější, než čekal...
Znovu si povzdechl. Bylo jasné, že tohle bude všechno, jenom ne lehká práce. Snad po tísící si v hlavě přehrál ten hovor se svým klientem. Tehdy neměl jediný důvod o té zakázce pochybovat. Prvotní kontakt přišel přes důvěryhodného prostředníka. Platba byla uhrazena v hotovosti v nových rublech, což byla v dnešních poměrech naprostá výhra a v mrtvé schránce na hlavním nádraží na něj čekala kompletní specifikace cíle včetně fotodokumentace. Víc si nemohl přát.
Jenomže měl ten divný pocit kolem žaludku. Nebyl to strach, co ho tam svíral. Bylo to něco jiného. Vzpíral se pomyšlení, že jde o předtuchu, ale čím déle o tom přemýšlel, tím hůře se mu pro tohle vysvětlení hledaly výmluvy.
Chlad pryžových střenek pistole v dlani ho vrátil zpět na zem. Ať už se stane cokoliv, on není z těch, kdo by nedostál svým povinnostem. Kontrakt je kontrakt, říkával jeho otec. Pomyslel si, že ten by určitě nehodil flintu do žita a pochopil, že ani on s tím začínat nebude...
Na první známky jeho přítomnosti narazil už po pár stech metrech. Dlouhá stehenní kost se zbytky tlející svaloviny rozhodně nepatřila ke běžnému vybavení městské kanalizace. Zejména, pokud patřila člověku. Nedělal si valné iluze o osudu zbytku toho nešťastníka. Jak se asi musel cítit a co zažíval, když byl tam nahoře nečekaně přepaden a zavlečen sem... Křičel? Prosil o slitování nebo volal o pomoc, která nepřišla? Otřásl se a zkusil dechovým cvičením nabýt ztracenou koncentraci.
Další stovky metrů tunelu ušel pomalou a ostražitou chůzí v naprostém tichu. Stopy zabijákovy přítomnosti byly čím dál častější. Tu zahlédl na zdi tunelu krvavou šmouhu, nebo na zemi ležící cár látky či malý odštěpek kosti, rozdrcené mohutnými čelistmi.
Našel ho přesně tam, kde čekal. Ležel tam schoulený v hromadě starých hadrů, obklopený částmi těl svých obětí v různém stádiu rozkladu. Podle novin jich mělo být osm, kontraktant hovořil o dvanácti. Stačil mu letmý pohled, aby poznal, kde je pravda.
„Přišel... jsi... pozdě,” zachrčel, když si ho všiml. Ať už chtěl říci cokoliv, jeho tělo vzápětí zkroutila další křeč, po které se dávivě rozkašlal. Ústa mu potřísnila temná a hustá krev. Sípavě se rozesmál. „Po... všech těch letech.... Neuvěřitelné... Nedostal bys... mě. Ne, kdyby...”
„Vlkodlaci to nikdy nevydrží,” odvětil. „Dříve nebo později se neovládnou a posedne je šílenství. Některým se nelíbí, co tady děláš. Zástupci cechu říkají, že jim kazíš kšefty, protože tu poldové dělají jednu šťáru za druhou. Takže jsi, jak se říká, dostal černou známku...”
„Jen... se kasej... lovče,” zachrčel v odpověď. „Musel... jsi mi... dát... jed, abys mě... dostal...”
Zaraženě zamrkal. „Jed?”
„Proč... tady asi ležím... a bleju krev...” odvětil posměšně. „Otrávil jsi mě!”
V té chvíli mu to došlo. Kurva! Kurva!” KURVA!!!!!
S rychlostí, kterou by v něm nikdo nečekal, splnil kontrakt tím, že sténajícího vlkodlaka prošil třemi stříbrnými kulkami. Pak se otočil na pětníku až pláštěm ometl špínou pokrytou stěnu tunelu a rozběhl se tam, odkud přišel.
Kolik mám času? běželo mu hlavou. Minutu? Půl? Štvanice už nejspíš začala. Nebyl by první Lovec, kterého v tomto roce dostali. Zbavit se kamene uvázanýho na krku zabralo Brouzkovi celý měsíc. Když se zvedl ze dna pískovny, nepoznala ho ani jeho stará a po Fajkusovi se slehla zem už před půl rokem. Všichni říkali, že i legenda může udělat chybu a nechali to být, ale možná za tím bylo něco víc...
Bez ohledu na to, kolik hluku natropí, dusal chodbou stoky nejvyšší možnou rychlostí. Plánek z kapsy ani nevytahoval, prostě se jen spolehl na své instinkty. Když na poslední křižovatce zahnul doprava a uviděl před sebou, ve světle čelovky, rezavé stupně žebříku vedoucího nahoru, do bezpečí.
Chtěl se vítězně pousmát, ale v tu chvíli rozčíslo temnotu v tunelu ostré světlo a do uší mu zaburácel výstřel.
-----XXXXX-----