Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 12

24. 12. 2011

Robin Korytář vzhlédl od těla, které si odtáhl do temnoty domovního průjezdu. Hynek Turna překvapeně zakolísal. Nevyděsil ho ani tak ten mrtvý šonták, byť technicky vzato ještě úplně mrtvý nebyl, ale pohled na Robina. Jeho tvář byla změněná vražedným šílenstvím i hladem, který týral jeho útroby už třetí den. Nejhorší ale byly jeho oči. Krvavě rudé, bez bělma i duhovek, jen krev od víčka k víčku.

„Mojeeee!!“ zaječel na něj nepřirozeně vysokým hlasem a vycenil přitom zuby.

On mě vnímá jako ohrožení, pomyslel si Hynek překvapeně, když tu ho Tonda uchopil za rameno a strhnul zpátky.

„Teď ne,“ sykl mu přitom do ucha.  „Krmení je pro nás docela divokou záležitostí a on je čerstvě proměněný. Ještě se dostatečně nekontroluje a cokoliv rušivého ho dostane do obrátek...“

Hynek konsternovaně přikývl.

„Přichází tvůj čas,“ pokračoval Tonda. „Příští člověk, který půjde kolem, je tvůj.“

Ústa se mu nečekaně zaplnila slinami. Hlasitě je polknul a vysloužil si tak u Tondy pobavený úšklebek. „No tak už raději půjdeme, co?“

Vyšli ven  a opatrně se rozhlédli. Ulice byla prázdná. Pouliční osvětlení tady nesvítilo a stejně temná byla i většina oken v okolních domech.  Překročili převrácenou popelnici, ze které se vysypaly igelitové pytle s odpadky. Trojice vypasených krys se s pískotem rozběhla stran.  Najednou se Tonda zarazil. Jeho chřípí se zachvělo a pak s hlasitým sykotem vydechl.

„Jde sem,“ šeptl. „Máš štěstí, Máčko. Je to ženská. Mladá. Žádný svrab a vši, jako ten Robinův bezďák...“

Hynek zavětřil. Zprvu si myslel, že Tonda jen přehání, ale pak mu do mozku dorazil ten palčivý osten hladu a žádostivosti, nesený na vůni tak omamné a svěží, až se mu z ní zatočila hlava. Opravdu z ní cítil mládí. A ještě něco.

Nakrčil obočí. „Cítím železo,“ dodal ještě zamyšleně. „ To nechápu.“

„To je krev,“ odvětil Tonda. „Ta holka má zrovna mencky...“ Pak se ušklíbl. „Zvykej si, Máčko. Po dokončení proměny budeš mít smysly jako superman.“

„Neříkej mi Máčko,“ ohradil se příkře, ale zmlkl, když zaslechl její kročeje. Šla rychle, ale neutíkala. Neměla strach.

Měla si vzít taxíka,“ pomyslel si Hynek uštěpačně, ale pak se jeho další myšlenky rozplynuly pod náporem palčivého hladu.  

-----XXXXX-----

Kristyna Pokluda-Strauss naštvaně sešla z děravého chodníku, ale ani na silnici z kočičích hlav to její lodičky s jehlovým podpatkem neměly lehké. Znovu zavrávorala a v dlouhém a štíhlém stvolu podpírajícím její levou patu to povážlivě zaskřípělo.

Zaklela lámanou čechoněmčinou. Po patnácti letech, co se sem přestěhovala, se stále ještě nenaučila česky víc, než pár nadávek, ale vlastně po tom ani netoužila.  Její práce v komisi pro kontrolu zdrojů energií to nevyžadovala a ani jinak s Čechy nepřišla do styku. Bydlela v německém habitatu Neue Brünn stadt a pracovala v Central Office Plazza, které ukrojilo kus severního města a kam ji spolehlivě zavezla magnetická dráha.

Jenomže dnes se její pravidelný denní režim narušil a ona musela do českých čtvrtí. Znovu proklela tu debilní a naprosto zbytečnou osvětovou akci pro ty divné a ujeté české studenty, z jejichž úst znělo slovo „makroekonomie“ skoro jako nadávka. Taky nepochopila,  proč se ji ptali na toho jejich posledního prezidenta? Možná proto, že to byl ekonom, nebo tak něco. Copak ji zajímá, že ho vyvedli z toho jejich  hradu a internovali? Proč by mělo, vždyť ta nešťastná secese je už jen  historie a pražský eurokomisař přece nikomu nemůže vadit. Vždyť to byl slavný herec, proboha!

Náhle na ni padl temný stín a nepochopitelná, živočišná hrůza ji zmrazila uprostřed pohybu. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala pronést slovo a dokonce se nezmohla ani na citoslovce.  Dokázala jen sledovat, jak se k ni blíží. Připadalo ji nemožné, aby se  k ní ten člověk dostal tak, že po čtyřech jako pes seběhne po zdi, ale on to opravdu udělal. Kdyby mohla, začala by křičet...

Křičet! napadlo ji v tu chvíli a zaječela z plných plic, ale to už byl u ní a ocelovým stiskem  ji sevřel hrdlo. Křik po méně než vteřině trvání odumřel.

            Pokusila se ho udeřit do tváře, poškrábat a dokonce i kopnout do rozkroku, což mělo podle   příručky sebeobrany, kterou dostala s nástupem puberty od vedoucí školní organizace Evropské mládeže, odradit každého asociála.

Neodradilo. Vycenil na ni zuby, divné, řídké a zpoza nich se k ní vysunulo něco připomínající jehlu, nebo sosák. Možná ho to neodradilo, protože to nebyl obyčejný asociál...

-----XXXXX-----

Posilněný vydatným spánkem, na kterém ještě zapracoval můj drahý tatíček, jsem se probral s otlaky ve tvaru schodiště na tváři i zbytku těla. Protáhl jsem se a pak si poupravoval hubertus, včetně všeho toho řemení, které pod ním drželo pistoli a spárovou dýku.

Letmý pohled do  tmy panující za domovními dveřmi, mi napověděl, že už je čas. Vyklouzl jsem ven a pomalu se se zády přitisknutými ke zdi, šinul ke Svatému Jakubovi. V některé z okolních ulic  už určitě budou ti výtečníci.   Nebo budou přímo pod kostelem, v kostnici. To by podle otce bylo nemilé, protože na boj ve stísněném prostoru mám prý ještě dost času. Neznám otce příliš dobře, ale pokud použil slovo nemilé, pak mě asi nechtěl vystrašit, protože by šlo o kejhák...

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem v ruce držel pistoli a chtěl ji použít a byl to zvláštní pocit. Cítil jsem něco jako vzrušení, ale současně i obavy. Zejména, abych ji držel správně a stál na jejím správném konci.  Přesto mi dodávala jistý pocit bezpečí. Možná falešný, co já vím, ale nyní jsem byl vděčný za cokoliv.

Pak jsem uslyšel to divné vykvíknutí.  Byla v tom touha přivolat pomoc, najít záchranu. Přežít. To bylo ono!

Koncentrace, koncentrace, koncentrace, pomyslel jsem si a zavřel oči. Začal jsem si zpívat  tu novou písničku, co mě naučil táta.  Už po pár tónech jsem si byl jistý, že to bude můj soukromý hit. Nikdy bych nevěřil, že existuje něco, jako šamanská bojová magie. Během půl minuty bylo ale moje tělo vyladěné, jako po šesti týdnech pekelného přijímače u námořní pěchoty a v hlavě jsem to měl srovnané jako mistr kung-fu. Počítám, že mi adrenalin a další hormony stříkaly ušima, ale hlavní bylo, že všechno kolem mě bylo najednou děsně  zpomalené a psychicky jsem byl tak nějak nad věcí.

Pak jsem ho uviděl. K mému rozčarování byl sám. Tedy,  byla tam s ním ještě nějaká ženská, ale tu jsem nepočítal, protože nebyla do party. On se ji držel jako klíště a ona, i když ještě protestovala, už byla taková nějaká zvadlá. Asi ji neprospívalo, že se ji zakusoval do krku.

Na rozdíl od klasických upírských filmů, kterých mezi lidmi koluje bezpočet a jež jsou neustálým přepalováním už téměř neshlédnutelné, při jeho produkci nestříkala žádná krev.  Buď filmaři přeháněli, nebo měl k přijímání potravy jiné ústrojí...

Snažil jsem si vzpomenout, jak by postupovali poldové z holoseriálů. Výzva, první výstřel do vzduchu a teprve pak druhý do chlapa. Trochu moc věcí najednou.

Tak jsem to zjednodušil. Přepnul jsem pistoli do tichého módu a rovnou toho zmetka střelil do hlavy. Rozprskla se po okolí jako nahnilý meloun a k mému překvapení zůstal v krku té ženské jeho sosák i s kusem jazyka.

Ta se, po ztrátě opory, okamžitě skácela jako podťatá. Teď přišel čas být gentlemanem. Vrátil jsem pistoli do pouzdra a naklonil se k ní, že ji zvednu, opráším a tak dále, ale místo toho do mě v následující vteřině narazil rozzuřený nosorožec. Skončil jsem okamžitě jako polovina Evropy – na dlažbě  a jel jsem po ní, dokud můj zánovní hubertus nevypadal jako sebraný ze skládky.

Během té jízdy jsem se přetočil na záda a  vytrhl zpoza opasku spárovou dýku. V téhle pozici se toho moc udělat nedalo, ale alespoň jsem měl rozhled. Na střeše nedalekého domu jsem zahlédl stín. Jen se mihnul mezi parabolami pro příjem holovysílání a byl zase pryč.

Za okamžik jsem ho uviděl znovu. Tentokrát na druhé střeše a pak ještě jednou, na druhé straně ulice. Nebyl jeden, byli dva...

Ještě jsem se ani pořádně nezastavil a už na mě zaútočili. Už od prvního momentu bylo jasné, že tohle je úplně jiná liga, než byl ten jeliman, kterému jsem vystřelil mozek z hlavy. Asi byl nový. Tihle byli rychlí a  neuvěřitelně silní. To jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem se po jednom ohnal spárovou dýkou a on mi ji během mrknutí oka vykroutil z ruky, až kosti zapraštěly.

Pak mě zasypali takovou spoustou úderů, že se mi z nich tmělo před očima. Taky se mi díky několika zlomeným žebrům, nedýchalo zrovna nejlépe. Když už bylo nejhůř, vzpomněl jsem si na tatíkova mentorská slova: „Když selže technika, když je ti na prd magie, vždycky je tu ještě starý dobrý vztek...“

Pro Lovce je prý vztek stejně nutný jako vzduch a já jsem navíc poloviční vlkodlak. Podle toho, jak jsem se krknul, ze mě bude setsakra dobrý Lovec.

Se zavrčením jsem ze sebe setřásl prvního z nich. Druhého jsem ho praštil na solar, až vykvíkl a složil se jako zavírací kudla. Teprve teď jsem si všiml, že to jsou kluci. Sotva dvacetiletí. Ksakru! Ví jejich mámy, že maj doma lidožrouty?

S pohledem rudým, že by z toho krocan dostal psotník, jsem se postavil na nohy a sebral ze země svoji dýku.

První z těch pubošů právě běžel po zdi a pak  přeskočil z jednoho domu na druhý, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Jenomže to dělal v devadesátistupňovém úhlu proti horizontu a mezi domy byla proluka nějakých deset metrů. 

Druhý na mě působil lidštěji. Prostě jen šel proti mně. Asi mi nedokázal odpustit ten úder na solar plexus. Tvářil se totiž nějak nasupeně. Tu poznámku o jeho lidskosti jsem ale vzal zpátky už, když na mě zaječel a z doširoka otevřené pusy mu při tom vypadl ten divný sosák a dvojice maličkých klepítek.

Vytrhl jsem čezetu z pouzdra a nasypal to do něj. Ten kluk byl ale pěkný neposeda, protože se jako by rozmazal a kulky kolem něj jen neškodně prosvištěly. Jen jedna jediná ho škrábla, ale dvoucentimetrový šrám na rameni lze za vítězství považovat jen těžko.

„Zabiju tě!“ zavyl a skočil po mě.

Vztek proti vzteku. Zavyl jsem taky a máchl proti němu spárovou dýkou. Když byl těsně přede mnou, ukročil jsem, nechal ho proletět kolem a druhým sekem mu obnažil míchu po celé  její délce.

Dost nepříjemně to skřípělo a praskalo, ale výsledek stál za to. Mladík rozhodil rukama v gestu plném beznaděje a pak s chroptěním přistál na dlažbě.

Zbýval ještě jeden. Když bude mít rozum, vezme nohy, nebo co to vlastně má, na ramena a zmizí po střechách někam na opačný konec města, nebo ještě lépe státu.

Jenomže já chtěl, aby udělal  přesně opačnou věc. Tak jsem ho popíchl. Na nic puberťáci tak nereagují, jako je potenciální ohrožení jejich mužnosti.

„Máš strach, co?“ zaječel jsem na něj. „Podívej se. Tohle na tebe nepotřebuju,“ dodal jsem ještě a odhodil na zem pistoli. Určitě z ní měl strach. Je to podvědomé a naučené ze seriálů o poldech, co nikdy neminou.

„Tak se pakuj, zbabělče!“ přisadil jsem si a sledoval, jak černá šmouha na domovní zdi prudce mění směr a míří ke mě. Jeho kousky popíraly jak gravitaci, tak omezení vnucená nám naší  anatomií.

Připravil jsem se na srážku. V předtuše jsem zatnul zuby. Bude to jako by do mě narazilo Pendolino. Vlastně ještě o dost horší. Penďák se totiž při jízdě nerozpíjí do šmouhy...

-----XXXXX-----

„Mám kontakt,“ šeptl do mikrofonu, který mu vyčníval zpod taktické přilby, aniž by v okuláru své zbraně přestal sledoval dvojici bijících se postav.

„Kde, Thomasi?“ ozval se mu okamžitě ve sluchátkách Hubert Schneider.         

Sniper uvelebený za hřebenem střechy činžovního domu a ukrytý v hejnu parabolických antén, mu poslal  obraz ze mikrokamery připevněné  na přilbě.  „Jsou dva, ale na dlažbě snímám termokamerou další tři těla. Ta se nehýbají.“

„Identifikace?“

Sniper se odmlčel. „Anomálové,“ řekl nakonec. „A rychlí. Pekelně rychlí. Jeden je ozbrojený, druhý, ten útočící, ne,“ dodal ještě udiveně.

„To je náš cíl,“ pronesl Hubert Schneider, sedící ve velitelském vozidle o dvanáct metrů níže a ve vedlejší ulici.

„Rozumím,“ šeptl sniper a znovu přitiskl oko k pryžovému chránítku puškohledu. Do podsvíceného  nitkového kříže zachytil postavu mladíka, který se právě snažil  překonat světový rekord ve skoku vysokém i dalekém současně a to vše bez rozběhu.

„A co ten druhý?“ zamumlal soustředěně.

„Nechceme svědky...“ odtušil velitel sanačního týmu.

Střelec zkušeně spočítal rychlost cíle i větru a stanovil předstih. Pak stiskl spoušť a velkorážní odstřelovačská puška stojící na masivní dvojnožce a vybavená mohutnou úsťovou brzdou, sebou za hlasitého třesknutí poskočila.

„Akce!“ zaječel v tu chvíli Hubert Schneider a z jeho hlasu bylo zřejmé, že právě zápolí s bezpečnostními pásy a snaží se vyskočit ven z vozidla.

-----XXXXX-----

Viděl jsem dost válečných filmů na to, abych pochopil, co znamená, když se chlápkovi, který na mě útočí, zčistajasna rozerve hrudník a na klopách mého hubertusu přistanou jeho plíce.

Problém byl, že jsem toho střelce neviděl. Vzhledem k tomu, že tátova nová písnička posílila i mé smysly, musel být hodně dobře maskovaný. Odstřelovač! blesklo mi hlavou. Pak mi došlo, že jsem v loji. Uprostřed ulice měl na mušce určitě i mě...

Hluk výstřelu ke mně dorazil o zlomek vteřiny později než kulka. Ta mě zasáhla do hrudi a bylo to, jako bych se ocitl na srazu uměleckých kovářů. Vzduch mi tou herdou unikl z plic  jediným, krátkých  a štěkavým vydechnutím.

Kulku zastavila vesta. Její kinetická energie ale hledala odpovídající vybití a našla ji v mých žebrech. Bolestí se mi zatmělo před očima. Už jednou zlomená žebra do schytala podruhé a nespokojeně zaprotestovala...

Nemohl jsem ale zůstat stát. To by střelec jen provedl opravu a druhou takovou by mi poslal mezi oči, kde žádnou vestu nemám. Tak jsem se svalil na dlažbu jako podťatý.

Na odezvu jsem nemusel dlouho čekat. Do chroptění zraněné ženy se přimíchal dusot několika okovaných bot. Stačilo mi opatrně nakouknout přes pootevřená víčka, abych poznal, že ti, co ke mně běží nejsou žádní stepaři. Tohle dusala vojenská bagančata a patřila šestici ramenatých, vysokých a udělaných chlápků v zásahových uniformách, s taktickými vestami doplněnými o ocelokeramické pláty na hrudi a zádech. Vypadali přesně jako policejní zásahovka, co potlačuje demonstrace v Bruselu. I ty taktické přilby s vizory a porty pro kameru a mikropočítač byly  stejné...

Pak jsem si všiml, že jejich uniformy postrádají to opravdu podstatné – žlutý nápis POLIZEI, kterým se  česká policie honosí při každé příležitosti. Neměli ho ani na vestě, ani na overalu a to bylo podezřelé. Pokud jsou to soukromníci, pak šance, že berou zajatce, se rovná nule...

Zklidnil jsem dýchání a pokusil se soustředit mysl do jediného bodu. Táta se mi to snažil vysvětlit, ale moc mu to nešlo. Pořád mi radil hledat ten bod  v srdci nebo tři palce nad pupkem, kde mám centrum vnitřní energie, nebo životní síly, ale já to našel až teď a nebyl to jeden bod, ale hned tři. Lepší než nic, a tak jsem  svoji mysl soustředil do hrotů mé spárové dýky.

„Dívej se na to,“ pronesl jeden z příchozích německy a špičkou boty ťukl do puberťáka, kterému jsem se nekoukl jen na zoubek, ale i na  míchu. „Čím mu to proboha udělal, katanou?“

„Ten druhej má zase hlavu na sračku,“ přidal se druhý zakuklenec. „To je od pistole. Větší ráže, zřejmě trhavá munice. Pěkné svinstvo.“

„Dobře, dobře,“ pronesl někdo třetí a v jeho hlase jsem přitom zaslechl stopové množství autority. „Posbíráme je do pytlů a odvezeme. Pak to tady vystříkáme nebo vypálíme, to je jedno. Nesmí tu zůstat ani zlomek DNA.“

„A ta ženská,co ještě dejchá?“ padl další dotaz. „Mám ji dorazit?“

Velitel k ní pomalu došel a aniž by ji přestal samopalem mířit na hlavu, prohlédl si  její zranění. „Má smrt na jazyku a zřejmě bude nakažená. Co je vlastně zač?“

V následující vteřině pípl přenosný scanner a za další jednu vyhodil odpověď z centrální databáze obyvatelstva. Znám to. Na ubytovně mi takhle poldové lustrovali čipy i dvakrát denně.   

„A do prdele,“ zaznělo do ticha. „Šéfe, máme problém. Je to eurosposlankyně za Německou ligu žen. Ta se nemůže jen tak ztratit...“

Oslovený velitel zamyšleně zamručel. „Máš recht,“ řekl pak. „To by mohl být problém. Dejte ji pouta a náhubek. Nechci žádné nehody jako pokousání a poškrábání někým, kdo je evidentně nakažený. Hodíme ji do nejbližšího špitálu, ve kterém má Agentura svého rezidenta. Ten to  papírově ošetří.  Udělá z ní oběť přepadení, nebo zhroucení z přepracování, i když tomu by u poslance asi nikdo neuvěřil, a za den, dva si tam pro ni přijdem a dokončíme to...“

Během jeho velmi poučného monologu, který mi objasnil, jak by naložili se mnou, jsem se rozhodl. Hra na mrtvého brouka právě skončila. Jen jsem si musel dávat pozor na toho snipera...

Dvojice vyleštěných výsadkářských bot se zastavila u mých kyčlí. Na víc jsem už nečekal -  co nejsilněji jsem sevřel rukojeť spárové dýky a prudce s ní máchnul.  

Zasáhl jsem ho v půli lýtek, které čepele hladce oddělily od zbytku ječícího zakuklence. Jeho taktická brokovnice hlasitě zaburácela, ale  hrubé broky jen neškodně ometly dlažbu za mými zády. Stejně to už potřebovala...

Zatímco se on hroutil k zemi, já vstával  a hned se šipkou vyhnul kulce vypálené odstřelovačem. Zatímco jsem svůj nový pád  měnil v kotoul, místem kde před tím byla má hlava, prošla dávka ze samopalu. To už jsem ale byl o nějaké dva metry dál a kryl jsem se dalším zakuklencem, který celý zkoprnělý pořád ještě v ruce držel scanner ID čipů. Scanner nezabíjí, já ano. Navíc mu  přes rameno visel samopal a ve stehenním pouzdře měl ještě pistoli, takže se  karta mohla v mžiku obrátit. 

Více méně jsem už měl jasno, kde by sniper mohl být, ale potřeboval jsem si to ověřit. K tomu byl jeho kolega, co by nedobrovolný figurant, jako dělaný. Netrvalo to ani vteřinu a  druhá kulka z něj udělala bývalého kolegu. Jeho neprůstřelná věsta rozhodně nedosahovala té kvality, co ta moje. Jo jo, výběrová řízení už dávno nejsou to, co bývala...

Odstřelovač byl na protějším domě, ale v té džungli  antén bych ho našel leda tak s termovizí. Tak jsem alespoň sebral mrtvému zakuklenci samopal a vysypal do té střechy celý zásobník. Šance na zásah byla malá, ale většina odstřelovačů psychicky neunese odhalení a stáhnou se. Tedy, alespoň ve filmech na holu...

            Jednou jeden diskutér v pořadu na veřejné síti říkal, že holo není život. Měl pravdu – sniper se nestáhl, ale zato po mě vystřelil. Asi ale spěchal, nebo byl nervózní, a tak si vybral větší cíl, než je má hlava – hruď. Vesta spolehlivě zachytila kulku, má žebra kinetickou energii a já mohl v klidu vytáhnout čezetu a namířit ji tam, kde jsem zahlédl záblesk.

Vystřelil jsem jen jednou, ale stačilo to. Po střeše k nám sklouzly tělo a zbraň s optickým zaměřovačem, na který bych neměl, ani kdybych celou rodinu prodal na lékařské pokusy.

Teď byl prostor a čas věnovat se těm zbylým. Jeden z nich se na mě právě vrhal s útočným nožem.

Blbec.

Vzpomněl jsem si na dětství, kdy to naše vláda chtěla někomu osladit. Tehdy to nějak nevyšlo, tak jsem ho raději osolil.  V čezetě jsem měl ještě nějaké tři čtyři náboje a rozhodně jsem nebyl lakomec.  A kupodivu to fungovalo. Trefil jsem ho pod lem taktické přilby a jeho vizor se rozprskl po okolí v duhových záblescích umírajících mikromonitorů.   

Pak už to bylo dětinsky prosté. Přebil jsem druhý zásobník, uskočil před zuřivou dávkou z MP -15 a střelil jejího původce do kolena. Ten k mé radosti zanechal svých vražedných záměrů a jen se s klením složil na zem. Jako by to byl nějaký tajný signál, ti zbylí dva všeho nechali a dali se na útěk.

Takže to je pan šéf, došlo mi, když jsem pohlédl na sténajícího zakuklence, bezmocně ležícího na dlažbě.

Přišel jsem k němu a odkopl z jeho dosahu samopal. Pak jsem si přečetl jméno z visačky, co měl připevněnou na hrudi.

„Hm, takže Hubert Schneider,“ řekl jsem posléze. „Takže Huberte,“ pokračoval jsem dál a děkoval Pánubohu za povinné hodiny němčiny ve školních škamnách, „myslím si, že je před námi rozhovor a na tobě závisí jestli bude dlouhý a přátelský, nebo krátký a ukončený výstřelem. Rozumíme si?“

Přikývl. „Co po mě chceš?“ zachrčel pak.

„Pro začátek odpovědi na mé otázky...“