Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 15

20. 3. 2012

 

Otec převor pohlédl zamyšleně nejprve na mě a pak na Lojzka. „Víte dobře, že nechci mít nic společného s vašimi obchody,“ řekl mu. „Nechci, abyste mě kontaktoval vy, doktor Zpomalil a už vůbec ne vaši Lovci. Je to nebezpečné a to už nemluvím o tom, že mě kompromitujete.“
            Lojzek, tvářící se jako školák přistižený při kouření na záchodcích, se už už nadechoval, když jsem ho předběhl a vstoupil do převorova monologu.
            „On neudělal nic špatného. To já. Musel jsem za vámi přijít. Jde o problém s poslední zakázkou.“
            „Ano?“
            Převorova tvář byla plná lásky a míru. Až jsem se mu styděl říci účel naší neohlášené návštěvy. „Myslel jsem, že mi pomůže Zbrojíř, ale podle něj mi s tím pomůže jen Inkvizice nebo vymítači.“
            „S čím vám mohou pomoci?“
            Vytáhl jsem zpod kabátu tátovu ručnici. „Mohli by do ní mít náboje...“
            Otec převor se zajíknutím zíral na starobylou zbraň a jeho rty se pohybovaly v neslyšné modlitbě.        
            „Pokud chcete, abych dostal tu mrchu, bez správných nábojů se neobejdu...“ dodal jsem ještě, ale nezdálo se mi, že by mě vnímal. Jen se modlil. Drmolil jedno neslyšné slovo za druhým a třásl se přitom jako osika.
            „Trochu přehnaná reakce na takovou starou a omšelou bambitku, nemyslíte?“ pokusil jsem se zlehčit situaci, ale věnoval mi pohled, který mají lidé obvykle vyhrazený obecním bláznům.
             „Je to Lemurijská ručnice,“ pronesl pak. Na světě jsou už jen tři možná čtyři a v držení lidí, jen tato jediná.“ Sípavě se nadechl. „Předpokládalo se to, ale nikdo neměl tušení, kde je. Prolnutím šla šuškanda, že ji mají Lovci, ale považoval jsem to jen za bluf... Měl ji váš otec, že?“
            Přikývl jsem.
            Převor sáhl do sutany a vytáhl komunikátor. Byl to nejnovější typ. Takový maličký, nabušený hi-tech elektronikou a aplikacemi včetně včetně 3D holokonferencí. Jeho cena se pohybovala někde na hranici mých snů a to dokonce i nyní, když jsem konečně začal vydělávat...
            „Domluvím vám schůzku,“ řekl pak, zatímco jeho prsty běhaly po klávesnici přístroje jako zběsilé. „Jak se říká, tohle není můj šálek čaje, ale myslím si, že vím, na koho se obrátit.“
            Když displej komunikátoru ohlásil přijetí hovoru, převor přiložil přístroj k uchu a pronesl tiše: „Trouba z Jericha je na světě. Má ji přítel. Pošlete kurýra. Potřebuje žalmy. Ano, kompletní žaltář...“
            Když hovor ukončil podíval se na mě a poprvé od mého příchodu se v jeho tváři objevil úsměv.
            „Do   hodiny, možná dvou to přivezou. Kurýr s diplomatickým pasem právě opouští Vatikán a míří na letiště. Nebojte se, ScreamJet Svatého otce má nárok na přednostní odbavení...“
-----XXXXX-----           
            Jsou věci, u kterých nechtějí být ani prostředníci, byť je sami zprostředkovali. Lojzek se vypařil okamžitě poté, co jsem opustil bránu převorství a to s banální výmluvou na nějakou neodkladnou záležitost.
            Nedivil jsem se mu. Setkání se supertajným kurýrem nepatří ke zdraví prospěšným činnostem. Viděl jsem spoustu špiónských filmů v nejrůznější kvalitě přepálení a ve všech to bylo stejné – svědci umírají, jejich auta explodují a rodiny mizí. Nic, o co by člověk stál...
            Já ale jsem poloviční vlkodlak, a tak jsem se jen podvědomě vyhnul pátravému objektivu kamery zavěšené pod krovy nedaleké úřední budovy a zapadl do převorem určené kavárny. Do schůzky jsem měl hodinu k dobru a dát si kávu mi připadalo jako ten nejlepší možný nápad.
            Až do momentu, než jsem zjistil, že nad barem mají zavěšenou obstarožní plazmovku, ve které právě běželo zpravodajství. Přehled unijních úspěchů bych ještě přežil, stejně jako pohled na vyfešákované politiky, kteří mě zahrnou další várkou řečí o utahování opasků. Co jsem ale přežít nemusel, byla moje vlastní fotka v pravém horním roku obrazovky. Pod ní byl záběr na mladičkou redaktorku, jejíž dekolt byl hlubší než Mariánský příkop, která v newsroomu zaníceně švitořila o vrahovi z Ostravy, pokračujícím v bezuzdném běsnění i v Brně, kde má na svědomí tři nevinné a příkladné studenty jedné nejmenované univerzity. 
            Opatrně jsem překontroloval svůj zjev v odrazu v okenní tabuli. Nebyla to žádní sláva, ale přece jen, vysílali moji fotku z trestního spisu a ta pocházela z dob, kdy jsem byl ještě pravidelně živený, odpočatý a nepotlučený trojicí příkladných studentů proměněných v lidožravé bestie...
            Barman byl zkušený a profesionální až do morku kostí a já zřejmě nebyl tak potlučený a nevyspalý, jak jsem si myslel. Jediným stiskem ovladače tu televizi vypnul a položil přede mě tácek s kávou, skleničkou vody a sušenkou, která měla své lepší období už dávno za sebou.
            Pak si sáhl do rozhalenky a beze slova mi ukázal maličký amulet zavěšený na stříbrném řetízku. „Vím dobře, co byli ti tři zač,“ bylo jediné, co mi potom řekl. Pak už se zase tvářil, jako bych byl stvořen z devadesáti kilogramů naprosto průhledného celofánu.
            Zrovna jsem dočítal sloupek kulturní rubriky Brünnen Tagesblat, v němž redaktor polemizoval se záměrem magistrátu klonovat Bolka Polívku a pozvednout tak upadající Brněnskou kulturu, když se otevřely dveře do lokálu a v nich stanul naprosto typický italský mafián v dlouhém baloňáku, s kufříkem v jedné ruce a s druhou rukou zasunutou pod pláštěm.
            Znaleckým okem přešel osazenstvo lokálu a pak si to zamířil rovnou ke mně. Jeho němčina byla méně lámanější než moje italština, a tak jsem ho nechal se snažit.
            „Mám tu zásilka pro Lovec,“ oznámil mi. 
            „To jsem já.“
            Místo, aby ho to uspokojilo, naprosto nedůvěřivě mi podal přenosný scanner otisků prstů a přiměl mě mu jednu jejich sadu věnovat.
            Scanner po deseti vteřinách spokojeně zavrkal a rozzářil se zeleným světlem. Zřejmě jsem byl tím, kým jsem měl být...
            Kurýr si odemknul pouta, kterými byl připojen ke svému kufříku a podal mi ho. Zámky cvakly, já otevřel víko a vydechl překvapením.
            To nemuseli dávat do kufříku, stačila by jim piksla od čaje. Ve stovkách centimetrů krychlových pěnové hmoty si tam hovělo pět nábojů. Pravda, někdo jejich kartušové trupy z tmavého papíru pokryl spletí na pohled efektních kliček a kudrlinek, které dokonce mdle zářily, ale bylo jich jen pět!
            „Jen pět?“ zeptal jsem se nakonec kurýra neskrývaje zklamání. S tímhle sem letěl nejrychlejším stratosférickým tryskáčem všech dob?
            „Jeden přijít na víc než sedm set tisíc a naše firma jich mít jen deset. Tohle být polovina našich zásob a ty ji dostat zadarmo. Co víc ty chtít?“
            Znovu jsem se na ty náboje podíval. Tentokrát s mnohem větším respektem. „A co umí?“
            Kurýr se ušklíbl. „Zabít démona. Spolehlivě, na jedna zásah. Pokud ty trefit do srdce...“
            „Do srdce tě přece zabije jakákoliv kulka, ne?“
            „Ne u démon. Ty se muset trefit. Máš na to pět pokus a pokud to ty zvládneš, pak ta pekelná čubka zmizí nejen ze svět, ale i z plán stvoření. Nezemřít, nevrátit se do pekel, ale přestat existovat...“
            Užitečné náboje. Ještě štěstí, že se nevyrábějí masově. To by se z plánu stvoření vytratilo lidí...
            „Fajn, co za to?“
            „Klasika - ty odříkat třikrát otčenáš, třikrát zdrávas a...“
            „A?“ 
            „... a ty až skončit, ty kontaktovat převora. On být kdysi jedním z nás. On nám zavolat a my si pak vyzvednout tu pistoli a ty bohatý a až do smrti nemuset pracovat...“
            Jelikož jsem se stejnou pravděpodobností mohl být zítra mrtvý, klidně jsem přikývl. Dnešek je dnešek a zítřek se postará sám o sebe.
-----XXXXX-----
            Chovatel pohlédl na nedočkavostí se chvějící smečku. V jejich čele i tentokrát stál jeho pár alfa. On silný a rychlý a ona protřelá a děsivě inteligentní. Doufal, že jejich potomstvo po nich zdědí to nejlepší a až přijde čas zvolit si nového patrona, urve mu za ně ruce. Nejlepší z nejlepších. Představovali zárodek dokonalého chovu a jednou, jak doufal, i dokonalé smečky. Smečky, kterou bude možno vypustit a v klidu domova čekat na její vítězný návrat...
            O samce neměl strach, to spíše o ní. Vyděsil ho její odpor. To jak se bránila, jak bojovala. Stačilo málo a nechal by ji utratit. Nic nepotřeboval méně, než vzpurného vyjce.
            Věnoval ji zamyšlený pohled, na který zareagovala poděšeným zakňučením a nastavením hrdla v němém gestu podřízenosti. Uklidnilo ho to, a tak se obrátil ke smečce.
            „Je čas, děti moje,“ pronesl. „Náš patron mi právě oznámil, že náš cíl vyrazil na lov. Věděli jsme, kde bude a nyní víme už i kdy tam dorazí. Tentokrát ho už dostaneme...“
            Znovu se po všech rozhlédl.
            „Najděte ho pro mě a přiveďte sem. Chci ho živého a nezraněného. Podle patrona u sebe bude mít něco cenného. Máme mu to přinést...“
            Kývl na asistenty a ti začali okamžitě aktivovat portálové amulety implantované  vyjcům pod kůži.
            „Jděte!“ zavelel a sledoval, jak dva tucty vyjců, vedené alfami, prochází zářivým oválem portálu a mizí mu z očí.
            Povzdechl si. Nyní mu nezbylo, než čekat. Sedl si za vzorky a svitky přetékající stůl, sáhl do hlubiny jedné z jeho zásuvek a vytáhl z ní zaprášenou láhev Syr´haadu. Odlil si do sklenice tři palce té omamně vonící a opalizující tekutiny a s nábožným výrazem ve tváři se napil.
            Pak zavřel oči a spokojeně si povzdechl...
-----XXXXX-----           
            „Opravdu si myslíš, že bude tady?“ pronesl zamyšleně Damián a šlehl nesouhlasným pohledem po Kosmovi, který právě otevřel dveře lokálu a prodíral se šedivými chuchvalci cigaretového dýmu, jež se okamžitě začal valit ven.
            „On možná ne, ale bude tady někdo, kdo o něm bude vědět,“ odvětil Kosma. „Věř mi...“
            „Přejete si?“ houkl na ně od výčepního pultu ramenatý hostinský, ale zmlkl v tu samou chvíli, kdy upřel pohled na Kosmovy revolvery visící proklatě nízko...
            „Jdeme za Lojzkem,“ pronesl Kosma nekompromisně, „a tlačí náš čas. Tebe taky něco tlačí?“
            Hostinský spěšně zavrtěl hlavou. Pak zmáčkl tlačítko na domácím telefonu a pronesl do mikrofonu: „Šéfe, máte návštěvu. Měl byste ji fakt rychle přijmout!“
            „Problémy, Anton?“ zachrčelo v zaprášeném reproduktoru.
            „Dá se tak říct, pane. Je tu Kosma...“
             „Ať jde dál,“ ozvalo se, ale to už Kosma rozrážel dveře označené cedulkou „PRIVAT.“
            „No co co?!“ zaječel v tu samou chvíli s událostmi zaskočený Lojzek, který se ve své kanceláři zmohl jen na prudké sundání noh z desky psacího stolu. 
            „Kde je Maxův syn?“ zavrčel Kosma, zatímco Damián za nimi zabouchával dveře.
            „Kdo?“
            „Max Koutný měl syna. Jmenuje se Prokop. Koukám, že se netváříš nijak zvlášť překvapeně, takže kde je?“
            „On... má... kšeft,“ dostal ze sebe po nějaké době Lojzek.
            „Kde?“
            „Tady v Br...“
            V tom samém okamžiku u něho byl Damián. Jednou rukou ho chytil za límec košile a trhnutím, jako by byl vzpurné štěně, ho zvedl nad hlavu. Prostředníkovy nohy se vyděšeně třepaly dvě pídě nad zemí.
            „Tys ho poslal na druhý kšeft na stejné místo? Ty ses pomátl, nebo ti někdo zaplatil, abys ho zabil?“ zaječel na modrajícího a chroptícího Lojzka a ve chvíli, kdy mu už jeho odumírající oční nerv začínal vytvářet dojem tunelu i s nadšenými zasnulými příbuznými na druhém konci, ho pustil a nechal nadechnout.
            „Kde je, ty zkurvený hajzle?“
            „Já... já vám... dám... pár... adres... Tam... by měl... být ten jeho cíl...“
            „Koho má sejmout?“ zeptal se ho Kosma.
            Když jim to řekl, Damián se ani neptal na Kosmův názor a rovnou ho pěstí poslal do bezvědomí.
-----XXXXX-----           
            Poslední den lhůty a předposlední bar. Prošel jsem jich už šest a nic. Tady asi dopadnu stejně. Nic totiž nenasvědčovalo, že by to mělo být jinak. Tohle byl prostě jen další, naprosto obyčejný klub pro místní omladinu. Otřískanou fasádu pokrývaly malůvky těch, kteří měli neodbytnou potřebu se umělecky vyjádřit a také otrhané a počasím poničené plakáty a letáky nabízející kulturní zážitky nebo lepší zítřky, kterých bude dosaženo na té či oné demonstraci.
            Došel jsem až k oplechovaným dveří, před kterými stála dvojice řízků v černých, obtažených tričkách. Nevím, proč si musí kupovat spodní prádlo o dvě čísla menší, ale doufám, že to nemusí dělat i se slipama...
            Taky tam končila fronta tvořená stovkou nažhavených a hormony přetékajících pubescentů, kteří by měli právě končit s domácími úkoly.
            V jejich společnosti si ti dva ramenáči museli připadat jako bozi. Tady a teď, i s pěti ukončenými třídami základky a třemi lekcemi karate, nekompromisně vládli a podle své libovůle dav třídili na ty, co půjdou dovnitř hned a na ty, kteří si počkají.
            Bylo mi jasné, do které skupiny bych patřil já. Nebyl jsem ani prsatá blondýna v minisukni, ani její zazobaný frajer, který jim do vytahané kapsy džín strčí stovku. Přesto jsem se rozhodl nestát několik hodin ve frontě a rovnou jsem vyrazil k těm frajerům. Buď se dohodnu a nebo se nedohodnu.
            „Zpátky do fronty, strécu,“ houkl na mě bodygárd a tygří hlava, co ji měl vytetovanou na pravém bicepsu, na mě výhružně vycenila zuby.
            Strécu? Jenom proto, že jsem o nějakých deset let staší než oni?
            Přešel jsem tu drzost mlčením a začal si zpívat. Byla to užitečná písnička. Šamanská. První kterou jsem se naučil. Pak už stačilo jen sledovat, jak se z těch dvou svalnatých goril stávají poslušné, v kolenou se pohupující opičky, které mě s úklonami pustily dovnitř. 
            Vchod do klubu klamal tělem. Následovalo sice zaplivané a nedopalky pokryté schodiště vedoucí dolů, ale na jeho konci byl dokonale dekadentní klub z mých nejujetějších představ říznutých Felinim a Holywoodem, než ho koupili Číňani.
            Do uší se mi okamžitě zařízlo ohlušující dunění bubnů. Někdo kdysi přirovnal techno k cihlám vhozeným do míchačky. Duc duc ducduc. Měl pravdu.
            Parket byl tak prošpikovaný lasery, že by mu záviděli i obhájci protiraketového štítu, co měl, než došly prachy, chránit Evropu. To nejlepší se ale svíjelo na něm - holky všech věkových kategorií. Mé pubertální sny by tady určitě došly naplnění. Sice tam trsalo i pár maníků, ale ty mé selektivní smysly vyretušovaly stejně elegantně, jako editor provládního deníku.
            Mezi tou záplavou zlaté mládeže jsem se ale vyjímal jako pěst na oko. Takže netrvalo dlouho a všimlo si mě několik svěřepě se tvářících vyhazovačů.
            „Pakuj se!“ houkl na mě první řízek.
            „Šontáci mizerní,“ přisadil si druhý. „Myslí si, že jim tu všechno patří. Jak to, že tě sem pustili?“
            „Chci se jen pobavit. Dát si pár panáčků,“ začal jsem smířlivým tónem, ale zřejmě jsme nevysílali na stejné vlně.
            „Tohle je slušnej podnik. Socky tu netrpíme.“
            Jeho předpojatost mě urážela. Devadesát procent jeho spoluobčanů jsou socky...
            Chtělo to vyřešit tu věc někde v ústraní. Ne v klidu a míru, jen stranou od zvědavých očí.
            „Nechte mě být, vy buzny!“ vyštěkl jsem dost hlasitě na to, aby mě slyšeli jen oni. Nic tak nevytočí fitkového bodybuildera, jako zpochybnění jeho sexuální orientace.
            Ve zlomku vteřiny mě oba s nebývalou svorností nabrali rameny, jako bychom hráli rugby a s kovovým třesknutím vytasili teleskopické obušky. Zezadu je jistil kolega, který se pro změnu vybavil masivním paralyzérem. 
            „Chtěl ses pobavit, tak se pobavíš,“ oznámili mi s potměšilými úšklebky, zatímco se mě s taktem remorkéru strkali ke kumbálu za barem. Šlo to, jak jsem očekával. Ani oni nechtěli dělat rozruch před hosty...
            Jen co jsem se v tom kumbálu ocitl, bylo mi jasné, že jsem na správném místě - tenhle „šmajchlkabinet“ měl stěny obložené půl metru tlustou izolací. Na tvářích té svalnaté trojky se usídlily vítězoslavné úsměvy. Show mohla začít...
            Na sršící namodralý výboj, který by mě poslal do bezvědomí, jsem nečekal a raději majitele paralyzéru preventivně praštil pěstí do obličeje. Omámeně udělal několik tápavých kroků dozadu. Toho ale využili jeho kolegové, kterým se tím zvětšil prostor k rozmachu a tak mě několikrát svými obušky zdařile přetáhli přes záda. Bolest mi vystřelila do mozku a před očima se mi začalo dělat rudo.
            Když jsem dostal další várku kovoléčby, můj vztek dostal hmatatelné obrysy a začal se nápadně podobat tomu chlápkovi s paralyzérem, které se ke mně právě vracel. Nevypadal nejlépe - nos měl nepřirozeně připlácnutý k levé tváři a z obou nosních dírek mu tekla krev.
            „Dostaneš lekci, hajzle!“ zasyčel, ale dál se nedostal. Přestalo mě bavit být tu za otloukánka, a tak jsem první gorile vytrhl z ruky obušek a přetáhnul jím druhého primáta přes obličej. Takovou hvězdu by neudělal, ani kdyby chodil do Sokola. Pak jsem sejmul i toho odzbrojeného. Pořád mám ještě skrupule ohledně ubližování bezbranným, tak jsem ho jen hlavicí obušku nabral do solaru. Chlap vyhekl a s očima vylezlýma z důlku začal zvracet.
            Obušek se tím bohužel složil do transportní délky a chlap s paralyzérem byl už příliš blízko na to, abych stihl udělat něco jiného, než mu ten proklatě krátký kus kovu hodit do tváře. Složil se k zemi jako domeček z karet. Snad ho matka pozná alespoň podle oblečení...
            Zvracející gorilák se ode mě snažil tápavě a po čtyřech dostat, ale když jsem se postavil do dveří, jen rezignovaně svěsil hlavu.
            „Co... co chceš?“ zachrčel a hřbetem dlaně si otřel potřísněná ústa.      
            Sebral jsem ze země jeho paralyzér. „Hledám madam Evu,“ zašeptal jsem mu do ucha a stiskl tlačítko na boku přístroje. Modravý výboj pronikavě zasršel.
            „Kde je?“ pokračoval jsem.
            Hlasitě polkl a pak s náhle vyprahlými ústy zaskřehotal: „Dole.“
            „Kolik lidí je tam s ní?“
            „Pět.“
            Po šlápnutí na prsty pravé ruky se ozvaly dvě věci: praskot kůstek a číslovka: „Čtrnáct!“
            Tentokrát byl jeho očích nejen strach ale i pravda.
            „Je čas dát si dvacet,“ oznámil jsem mu a paralyzér ještě jednou zasršel.
-----XXXXX-----
            „Je tady,“ sykl Damián a hlavou trhnul ke zpitoměle se tvářící dvojici bodygárdů, stojící před vchodem do klubu. „Omámil je stejným kouzlem, jako nás,“ dodal ještě, skřípaje přitom zuby.
            Kosma přikývl, ale v jeho gestu nebyla ani stopa po odsudku či nevoli.
            „Kaa... am deeete?“ zamumlal strážce nejistě a upřel na ně kalné a krví podlité oči.
            „Mohl bys?“ obrátil se Damián na Kosmu s nevyslovenou otázkou.
            Zavrtěl hlavou. „Takhle krátce po sobě by mohl upadnout do komatu. Mozek je citlivý na manipulaci. Musíme to udělat jinak.“
            „Jděte... do...“ začal zase vyhazovač, ale k ničemu dalšímu se už nedostal, protože se náhle prohnul jako luk, hlavou dunivě narazil do oplechovaných protipožárních dveří a pak se bezvládně svezl k zemi. To, že jej vetchý a ošuntělý penzista sejmul levým hákem si nikdo nevšiml...
            „Co... to...“ začal jeho kolega, ale jeho reakce byly jako ze zpomaleného filmu. Ve chvíli, kdy jim chtěl zabránit vejít do klubu, byli už dávno uvnitř a jediné, co mezi dveřmi ještě zbývalo, byla jeho vlastní hlava.
            Kosma zavřel dveře – jednou, podruhé, potřetí. Při čtvrtém pokusu už mu v tom vyhazovačovo tělo nebránilo...
            „Za mého mládí bývali ostřejší,“ povzdechl si Damián.
            „Za našeho mládí byla i tráva zelenější,“ namítl Kosma.
            „No to víš, Černobyl,“ dodal ještě Damián a už energicky sbíhal po schodech vedoucích do   klubu.
            Zrovna míjeli zuřivě se líbající dvojici neurčitého pohlaví, která by měla problém projít detektorem kovu na kterémkoliv letišti světa, když uslyšeli výstřel.
            „To byl Glock,“ odtušil Damián.
            Ocvočkovaný, branchingem a spoustou kovových hrotů pokrytý mladík jen s námahou překonal magnetismus kovových částí své partnerky a překvapeně se rozhlédl. Pak, když si jich všiml, místo aby se znovu za hlasitého třesknutí spojil s objektem své touhy, zprudka hmátl pod koženou bundu. Vyboulenina, kterou měl v podpaží, byla jen stěží zánětem lymfatických uzlin...
            „Ať to bylo, co bylo,“ pronesl Kosma zíraje na něj, „ještě tu bude veselo...“