Alex Drescher

             Ten výstřel mě překvapil. Asi bych těžko hledal lepší důkaz, že jsem si nepočínal tak nenápadně, jak jsem si myslel a že mé dostaveníčko s trojicí vyhazovačů neušlo něčí pozornosti.

             Mohlo mě napadnout, že tam budou mít ještě někoho ku pomoci. Naštěstí mi kulka jen neškodně hvízla kolem paže a zanořila se do protihlukového polstrování v místnosti za mnou. Ještě předtím, ale stihla projít hrudníkem mátožně se zvedajícího exparalyzátora, který s obličejem na kaši nevěděl, kde je a která bije.

            Najít toho střelce nebyl zase takový problém - stál na druhém konci  barového pultu, ne víc  než pět metrů ode mě a pistoli  diskrétně skrýval před hosty za jeho tlustou deskou.  Asi mu byla milejší dobrá pověst podniku, než čistý zásah.

            Viděl jsem jak jeho neposedný ukazováček znovu promačkává spoušť, a tak jsem nelenil. Připadal jsem si jako na Divokém západě. Zakouřený bar a v něm dva pistolníci. Překvapilo mě ale, jak rychle se mi podařilo tasit. Ta čezeta se mi v ruce objevila doslova jako mávnutím kouzelného proutku.

            Pojistka suše cvakla a to už jsem měl v mířidlech dredy pokrytou hlavu toho čarostřelce. Měl na sobě stejné tričko, jako ti tři, co se mi snažili vtlouct do hlavy klubová pravidla.  Takže personál...

            Stiskl jsem spoušť a dredy se rozlétly do všech stran jako vyděšení hadi.

            Integrovaný zlumič výstřel proměnil na prasknutí suché větývky. Křik, panika a ušlapaný tucet puberťáků se nekonal. Nejspíše si toho ani nikdo nevšiml a pokud ano, bylo mu to jedno. Konečně, v těchto časech už je většinou všem všechno jedno a lidi se starají jen o sebe...

            Přece jen jsem se ale ještě chvíli ostražitě rozhlížel po sále a pak jsem toho nešťastníka chytil za nohy a zatáhl hlouběji za bar. Tam, s hlavou zastrčenou v kyblíku od ledu, vypadal jako někdo, kdo si dal v práci šlofíka. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem...

            Jen, co jsem ho tam zašoupl, už jsem přískoky mířil ke schodišti vedoucímu do nižšího patra podniku. Naštěstí tam už žádný další lidoop nestál, tak jsem nerušeně přeskočil znuděně blikající distanční pásku s  nápisem PRIVAT, ignoroval dvoje dveře vylepšené o cedulky sklad a HUP a rovnou rozrazil ty mnohem honosnější, zřejmě i vyrobené z pravého týkového dřeva.  Tak trochu jsem přitom doufal, že za ničím lacinějším by se madam Eva nikdy neukrývala.

            Už když jsem vstoupil do zárubní, mi bylo jasné, že jsem se trefil a ten pohled stál za všechny peníze. Místnost zalitá tlumeným světlem totiž připomínala pánský klub z dob, kdy byla Evropa mnohem dekadentnější, punčochy nylonovější a čistý líh byl nepřítelem číslo jedna. Typoval jsem to na zlatá dvacátá léta. Mírovým šílenstvím zachvácená Evropa musela madam Evě připadat jako nebe na zemi, nebo spíš přípravka na peklo...

            Tady nebylo místo pro plasty a jiné laciné náhražky. Jen dřevo, sklo a kov, nejlépe v chromu či stříbře. Prostě jen pravá předválečná kvalita.  Podél zdí stála vysoká pohodlná křesla s hráčskými karetními stolky. Byly tu kulečníhové stoly i ruleta. Na zdech zase visely obrazy, ve kterých by nikdo nehledal laciné reprodukce a lovecké trofeje z celého světa, včetně těch, jejichž získání je bez úplatku zhola nemožné  a byly tam i zbraně. Hodně zbraní. Bodné, sečné, úderné. Psychopat by se vyřádil... 

            To nejzajímavější se ale odehrávalo přesně uprostřed. Tam, na mahagonové podlaze, počmárané posvěcenéou křídou, totiž stál obklopenn třinácti mátožně se kývajícími postavami, mramorový oltář, ozdobený  blaženě se usmívajícím mladíkem, jehož jedinou pokrývkou byla černovláska, která na něm obkročmo seděla. To taky vysvětlovalo ten jeho připitomělý výraz, co měl v obličeji.

            Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, že se dívám na svůj cíl. Scéna rázem přestala být idylická. Bylo načase se vrátit zpět do práce...

            Můj příchod se projevil jako krajně rušivý, protože okamžitě ustala v rytmických pohybech pánve a podívala se na mě. Byl to ten typ typicky ženského pohledu, který každému chlapovi dá na vědomí, že se ocitl ve špatném čase na špatném kontinentu.

            Pak na mě naprosto nelidsky zasyčela a na dokreslení té bizarně působící scény si ještě rozeklaným, hadím jazykem oblízla pilovité zuby.

            Všiml jsem si, že v pravici drží rituální dýku. Měla štíhlou, trojbokou čepel a nepříjemně falickou rukojeť. Přijít o minutu později, měl by ji ten kluk zabodnutou v srdci.  Zřejmě už ale stihla změnit názor, protože ji s křikem mrštila po mně.

            Naštěstí bnebyla moc dobře vyvážená, a tak jsem jen ukročil a počkal, dokud mi rotující čepel neprosviští neškodně kolem ucha.

            „Ty jsssi Lovec!“ zasyčela nenávistně a zavětřila jako šelma. „Sssyn ssstarého Maxe, že?“ dodala pak, když slézala z bezvládně ležícího mladíka.

            „A ty jsi madam Eva,“ kontroloval jsem oznámením.

            Ušklíbla se. „Teď ano. Předtím mi ale říkali jinak. Byla jsssem Lilith? Znáš to jméno?“

            Okamžitě mi došlo, že výše mého honoráře notně pokulhává za hodnotou cíle...

            „Přišel jsssi mě zabít?“ zeptala se mě jdouc rovnou na věc.

            Na odpověď zase tak moc nečekala, protože  hned na to třepla prsty  levé ruky, jako by v ní měla křeč. Jenomže to žádná křeč nebyla. Byl to povel a jestli jí něco šlo opravdu dobře, tak to zřejmě byla  neverbální komunikace, protože těch třináct dosud nehybných statistů okamžitě ožilo a šlo po mě. To by nebylo nic tak strašného, kdyby ovšem cestou nezačali  ze zdí sundávat  zbraně...

            Pak začala z pívat. Byl to nehezký jazyk beze slov, který mi v hlavě vyvolával obrazy. Byla na nich divná místa plná ještě divnějších lidí. Otevřel se přede mnou pohled na rudé nebe křižované blesky, na široké řeky z lávy a vroucí krve a na zástupy strnule se vlekoucích zubožených lidí. Domov, sladký domov. Jenomže mě pohled na peklo nerozhází. Já bydlel rok na sociální ubytovně...

            Možná mě tím chtěla vystrašit, nebo ty obrazy měly vlít to správné  nadšení do jejích služebníků. To druhé se jí povedlo, protože se na mě vrhli za ohlušujícího řevu a s očima plnýma šílenství.

            Prvnímu jsem vystřelil mozek z hlavy a druhému poslal dvě kulky do hrudi. Na víc se ale čezeta i přes obstojnou kadenci nezmohla, protože mě přes ní seknul šavlí nějaký vytáhlý chlápek s intelektuálně dlouhými a mastnými vlasy a s tváří pokrytou pubertální vyrážkou.

            Moje ruka rázem ztratila cit.  Pistole mi vyklouzla ze strnulých prstů  a s rachotem dopadla na podlahu. Co můžeš udělat hned, nedokládej na zítřek, řekl jsem si a tou uprázdněnou rukou ho dvakrát praštit do obličeje.

            Jen, co zvláčněl, smýknul jsem jím proti jeho kolegům. Ti popadali jako kuželky. Rázem jsem měl dost místa, abych mohl hmátnout pod kabát a vytáhnout spárovou dýku. 

            Její čepele s jásavým zazvoněním zastavily meč, který mě měl připravit o hlavu.  Jeho majitel na mě vycenil zažloutlé zuby. Jeden vedle druhého byly zapilované do špičky. Nejhorší ale byly jeho oči – rozhodně nepatřily člověku. Na to byly moc žluté a se svislými zornicemi.

            „Sním tvoje maso!“ oznámil mi a několikrát výhružně zacvakal svým upraveným chrupem. „Jsi jen smrtelník...“

            Jeho dalšímu seku jsem se vyhnul a pak k němu přiskočil. Najednou to bylo hruď na hruď a to jeho párátko bylo najednou k nepotřebě. Pro moji dýku ale šlo o oblíbené loviště - jediným prudkým švihnutím jsem mu její čepele zarazil pod bradu až do mozku. Ať v něm přebýval kdokoliv, za vypuštění sirnatého zápachu toho nechal.

            Dalšího jsem rozseknul od hlavy až po opasek. Začal jsem tu dýku milovat...

            Mladík, sotva starší než ty, které jsem učil, se bezvládně složil k mým nohám. Chvíli tam ještě poškubával těmi svými, ale nebezpečí už pro mě nepředstavoval. Na rozdíl od jeho společníků, kteří  na mě kulili své nelidské, žluté či rudé oči...

            Vyskočil jsem na katafalk, odrazil stranou sápající se ruku k oběti připraveného mladíka a přibodl ho k mramoru. Zachroptěl a zvadl. Sice jsem měl daleko do té atraktivní sukkuby a jejího umění, ale konečný výsledek byl stejný...

            Na druhé straně oltáře jsem zase seskočil a v otočce  rozerval hrdlo dalšímu protivníkovi. Znovu mě do nosu udeřil pach síry.

            Otec mi říkal, že se v blízkosti sukkuby mohou zdržovat nejen  nižší démoni, nemající lidské tělo, ale i všelijací mutanti a posedlí, omezení schopnostmi lidského těla a fyzikálními zákony našeho světa.

            V hlavě se mi najednou vybavily otcovy vzpomínky na některé dřívější kontrakty. On už s podobnými týpky přišel do styku. Viděl jsem, jak jednoho zastřelil odstřelovačskou puškou. Ten druhý se vezl v kabrioletu. Bodejť by taky ne, když jel s takovou hezkou ženskou a byl  den jako malovaný. Jiného vyhodil oknem z bůhvíkolikátého patra mrakodrapu a dalšího  utopil tak, že mu držel hlavu pod hladinou jeho luxusního bazénu, dokud se nepřestal hýbat.

            Úder do zad mnou smýkl přes celou místnost. Chvíli jsem si myslel, že mě snad zasáhlo beranidlo, ale šlo o obouruční bojovou sekerou s listem širokým jako má hlava. Naštěstí jsem to ustál nejen já, ale i má neprůstřelná  vesta.  To mám z toho, že nedávám pozor.

            Otočil jsem se a zjistil, že ten otravný chlap má tu svoji obludu opět zvednutou nad hlavu. Byl ode mě sotva metr daleko a v závěsu za ním se na mě  řítili další tři podobně nastavení maníci. Takže zase jednou ferovka...

            Než sekerníkovi vběhnout do rány, raději jsem mu skočil do úsměvu. Šokovaně vytřeštil oči a pokusil se mě srazit  tupou stranou toporu. S pobavením jsem ho paríroval dýkou. Čepele  po něm sjely jako voda po kachním peří a mužovy prsty se přitom rozlétly všemi směry.

            Zaječel, jako by ho na nože brali, ale dlouho mu to nevydrželo, protože jsem mu dalším sekem zatnul tipec. Doslova...

            Pak jsem, v oblaku sirného puchu, který vypustil, vletěl mezi ty tři jeho souputníky. Dva údery šavlí a jeden palcátem přišly v jediném, hodně adrenalinovém okamžiku. Pak jsem se konečně dostal na kontaktní vzdálenost a vzduchem zavířily střevní kličky prvního z nich.

            Už se mi ta síra začínala zajídat. Druhý šermíř  můj výpad vykryl  šavlí, ale jeho sek postrádal rychlost i zkušenost. Bylo to, jako kdyby štípal dříví.

            Pro mě ale byla spárová dýka prodloužením vlastní ruky. Navíc byla nepoměrně kvalitnější. Blokovaná šavle nespokojeně zasténala a pak praskla. Oba nás zasypaly její úlomky.

            Šermíř věnoval udivený pohled nejprve torzu své zbraně a pak zbytku té mé, jež mu vyčníval z hrudníku. Pak se sesul k zemi.

            Poslední z trojice se projevil jako značně netrpělivý jedinec. Nečekal, až to vyřídím s jeho kolegou a rovnou sám zaútočil. Jeho palcát mi jen taktak nerozbil lebku – se štěstím jsem se mu vyhnul. Jsem sice tvrdohlavý, ale znám své limity...

            Muž na mě vycenil chrup poznamenaný bezpočtem neúspěšných zdravotních reforem a nenávistně zasyčel. Jeho oči nepatřily do říše plazů, byly pro změnu rudé, s nezaměnitelnými řeřavými uhlíky někde na sítnici.

            Žebrovaná hlavice palcátu dokončila let směrem dolů a začala se ke mně vracet.  Vydávala přitom hučivý zvuk, za který by se nestyděl ani Orient Expres.

            „Roztrhám tvoji duši na cáry!“ zaskřehotal do toho ten polodémon.

            Změna je život. Všichni ostatní mi zatím usilovali jen o tělo. Tenhle mi šel i po duši.

            Stačil mi jediný pohled stranou, abych pochopil, že na podobně oduševnělé hovory nemám čas. Můj cíl se tvářil čím dál sveřepěji a něco si pro sebe mumlal. I když byla démonem, bylo v ní dost ženské na to, aby mi došlo, že u mumlání nezůstane. Žádná to nedokáže...

             Situace se pro mě zásadním způsobem zhoršila v momentě, kdy jsem zjistil, že to není mumlání, ale recitace nějaké magické formule.  A zvětšující se ovál z čistého světla, který se vedle ní náhle objevil, mi dal za pravdu.

            Pak jsem pochopil, že se snaží utéct. Tak to tedy ne, pomyslel jsem si a znechuceně jsem ukončil souboj s palcátníkem. Zatímco mi ten ještě se škubající Žižka pořád ještě visel na čepelích, levačkou jsem hmátl pod kabát a vytáhl ručnici.  Naštěstí to nebyla křesadlovka, a tak jsem její zámek zprovoznil prostým stiskem spouště.

            Když vystřelila, vyšlo z ní mnohem méně dýmu než z předovky. Na druhou stránu, ta rána stála za to. Boční salva z bitevní lodě se od ní lišila jen počtem zúčastněných hlavní.

            Když mi přestalo zvonit v uších a trojitý obraz se slil opět do jediného, zjistil jsem, že světelný ovál  vytvářený Lilith zmizel. Ona ne. Na druhou stranu, žila a nic nenasvědčovalo tomu, že v nejbližší době dojde jen tak ke změně. Kulka ji totiž zasáhla do pravého ramene. To se sice proměnilo v chaotickou změť úlomků kostí a tkáňových vzorků, ale nekrvácelo to a ani se nezdálo, že by zmírala bolestí.

            Místo toho se na mě podívala pohledem, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Pak proti mně mávla druhou, dosud poslouchající končetinou a já jsem vylétl z obětiště zády napřed, prolétl chodbou po schodech nahoru, narážeje do bočních zdí jako špatně odpálený tenisák a skončil na parketu  uprostřed davu tanečníků.

            Ti už se ale nesvíjeli v zajetí  technorytmu. On už totiž ani ten technorytmus neduněl prostorným sálem. Kolem bylo ticho. Těžké, dusivé a setsakra osobní – dav bývalých tanečníků  stál semknutý  v jeden šik a měřil si mě nepřátelskými pohledy.

            Pomalu přišla za námi a na tváři ji pohrával spokojený úsměv. Když ale zjistila, že nejsem v žádném případě po smrti a že se naopak snažím postavit, dobrá nálada ji přešla.

            Zase začala s tím zaklínadlem, jenom ho tentokrát ukazováčkem nasměrovala přímo na mě. Srdce mi sevřela ledová dlaň...

-----XXXXX-----

            Damián počkal, dokud se nepřestal cukat, pak mu sundal ruku z již němých úst a nechal ho se  pomalu sesunout na podlahu. Pak si o o jeho bundu otřel zakrvácenou čepel tesáku a pohlédl na Kosmu, který právě k zemi něžně skládal dívku s  rozlévající se podlitinou na  spánku.           

            „Cítíš, to?“ zeptal se ho pak. „Vzduch tu úplně  srší magií.“

            Ten přikývl. „Jo, je černá a pěkně stará.“

            „Což může znamenat jen jediné - mladej je zase v průšvihu. Našel tu sukkubu a ta si ho teď podává...“ odtušil Damián a začal se zprudka šacovat. Během okamžiku jeho hbité ruce prošly obsah jak těch kapes viditelných, tak i těch skrytých. Po chvíli z jedné z nich vytáhl omšele vyhlížející olověný váleček s  oběma konci zalitými jasně červeným pečetním voskem.

            „Možná, kdyby se to použilo...“ pronesl zamyšleně.

            Kosma odmítavě nakrčil čelo. „Myslíš si, že to je rozumné? Když to dáš do aukce, dostaneš za to nejméně dvacet milionů nových rublů. Sběratelé po tom skočí, jako pes po uzeném. Určitě už jich nezbylo víc než pět.“

            „Jsou jen tři,“ odtušil Damián. „Jeden mají amíci. Proč myslíš, že pořád melou to o Říši zla? Dostali se k němu ve čtyřicátém třetím roce po vylodění v Itálii. Druhý mají, žádný div, hoši ve Vatikánu. No, a já mám ten třetí. Dárek od starého přítele...“

            „Konstantina?“ zareagoval Kosma otázkou.

            Damián se pousmál. „Ano, Konstantina Ivanoviče. Kdepak je asi tomu starému bastardovi konec...“

            Chodbou k nim do předsálí dolehly zvuky střelby. Jako obvykle se k němu okamžitě přidalo i ječení.

            „Je čas,“ odtušil Kosma a z holsterů vytáhl oba revolvery...

-----XXXXX-----

            Když se mi z nosu spustila krev, bral jsem to jako  náhodu. Pak ale mé útroby zachvátila příšerná křeč, já se složil na podlahu a vyzvracel na ni půl litru krve.

            Začala se mi jízlivě smát a každá slabika, která ji vyšla z úst, mě v uších pálila jako oheň. „Jak se ti líbí, chlapče,“ pronesla výsměšně, „to nečekané obrácení rolí?“

            Další zásah magie mnou smýkl po podlaze. Bylo to, jako by mě kopnul kůň. Vlastně horší. Kůň by ani při nejlepší snaze nezasáhl každou buňku mého těla.

            K mému překvapení se ale v tu samou chvíli můj svět smrskl jen na tuto místnost a můj životní cíl na zabití té mrchy.

            V uších mi začala tepat krev a znělo to jako dunění válečných bubnů.

            Poddal jsem se tomu rytmu a s vrčením se zvedl na nohy. Pak začala proměna. Rukávy košile se suchým praskotem povolily a  do světa se z nich vyřinulo mé, náhle zvětšené svalstvo. Hrudník přestal být rachitický a vyklenul se do prostoru, že by mi záviděl i Arnold Schwarzenegger.  Myslím ten první, neklonovaný ...

            Pak se přidala i srst. S hlasitým hrdelním vrčením jsem okomentoval poslední krok mé proměny. Matku jsem sice nikdy nepoznal, ale bylo jasné, že v tomhle má prsty ona. (Prsty nebo spíš drápy.)  Přál jsem si, aby byla černá, nebo alespoň šedá. Jen ať není zrzavá, běželo mi také hlavou. Sice se říká, že  kdo neměl zrzavou, neví co je ženská, ale určitě to neplatí i o polovičních vlkodlacích.

            Pak se to ale k mé úlevě vyjasnilo. Má srst byla antracitově černá. Inu Ostravsko...

            Bohužel, stejně hojně mi  neporostly i drápy. Ty byly pořád stejně dlouhé, jako mé civilní nehty. Alespoň, že jsem měl svoji oblíbenou dýku... 

            Sukkuba se už nesmála. Podle tiku, který se jí usadil u levého koutku, byla   zřejmě zklamaná, že ještě žiji. Tak na mě poštvala své ovládnuté pomocníky.

            Dav omladiny se na mě vrhl a bylo to, jako by se mě zmocnil jarní příval. Na krátký moment jsem pod tou živou  hladinou zmizel, ale stačilo udělat pár energických seků napravo a nalevo a jediné, s čím jsem si musel dělat starosti bylo, neuklouznout na cizích střevech.

            Pak se přede mnou objevil bodygárd. Jeho černé obtažené tričko mě nechalo chladným, narozdíl od škorpíku, který držel v pravici.

            Naštěstí  to byl jen člověk. S rychlostí, na kterou nebyl stavěný, jsem ho udeřil malíkovou hranou přes krk.

            Valil na to bulvy, ale žádný div, když se dusil...

            Když jsem mu pak ten div českého umu rval z rukou, ani moc neprotestoval. Stačil mi jediný pohled, abych měl jistotu, že mám nabito, odjištěno. Tak jsem stiskl spoušť a pokropil řadu hostů stojících přede mnou. Když na mě Škorpion vycenil prázdný závěr,  hodil jsem ho do obličeje  nejbližšímu protivníkovi a souběžným sekem dýkou po nohách jsem mu  pomohl k docela obstojné hvězdě. 

            Dávka z automatu, ale udělala přesně to, co měla - otevřela mi v davu úzký průchod zpět k sukkubě.

            Stačilo jen namířit ručnici...

            Stačilo, ale nedošlo k tomu a mohly za to dvě věci. První byl příchod  dvou ošuntělých staříků, kteří prohlašovali, že byli přáteli mého otce. Jednou se ho na ně určitě zeptám. Nyní jsem je ale proklel, protože, když vpadli na parket,  sál okamžitě naplnil rachot výstřelů, dým černého prachu  a vzduchem létající těla, což mě natolik konsternovalo, že pracně vytvořená ulička k sukkubě se zase zavřela, jako hojící se rána.

            Musím, ale připustit, že pohled na ty dva, stál za to. Kreace, které naučili za použití otřískané čezety a dvou masivních revolverů ty očarované tanečníky, by překvapily i protřelého hiphopera.

            To byla ta první věc, kterou bych ještě zkousnul, ale ta druhá, to bylo něco úplně jiného. Začalo to nevýznamným zaječením. Vlastně jsem mu v první chvíli ani nevěnoval pozornost, protože v sále už ječela sukkuba, zabíjení protivníci a někdy dokonce i já sám. Nějaký křik navíc nemohl znamenat žádnou změnu. Jenomže znamenal, protože  pak zaječel ještě někdo další. A ještě někdo a v následující vteřině se ten jekot slil do chóru. Pak strop ohodila první krvavá sprška a já pochopil, že jde o requiem.

            Přes masu sukkubou ovládaných hostů jsem neviděl, jak se ti vyjci na opačné straně sálu vyloupli z nicoty,  ale podle počtu hlasů toho krvelačného sboru,  jich ale bylo mnohem víc. Rozhodně víc, než je zdrávo...

-----XXXXX-----

            Do nosu ji udeřila záplava pachů. Její posílené smysly je ve zlomku vteřiny roztřídily a analyzovaly a výsledek ji samotnou překvapil. Ani z jednoho z těch smrtelníků necítila strach ani agresi.

            Z toho, co o nich věděla, to nebylo normální. Lidé nepřetržitě přetékají emocemi a zdaleka nejdůležitější z nich byly právě hněv a strach, protože lidstvo se po tisíce let řídilo jednoduchou rovnicí - udeř nebo uteč.

            Ať už byli smrtelníci slabí nebo silní, bylo to vždy stejné. Jenomže ne  tady. Místní se ji nebáli. Vlasně se na ni dívali asi tak se stejným zájmem, jako na ošuntělé vybavení své domácnosti.

            Když se na ně podívala pořádně, pochopila proč. Jejich oči byly prázdné a bez života. Vypadaly jako  skleněné napodobeniny očí, které mají vycpaná zvířata.

            Hypnostudiem získané znalosti ji zprostředkovaly vysvětlení -  jsou posedlí!

            Její vlastní reakce ji však překvapila.  Vzteky se roztřásla a její tělo vypustilo do okolí  výstražné feromony, na které ostatní vyjci reagovali zuřivým vytím, zježenou srstí a šířením vlastních feromonů. 

            Díky nim se poplach  mezi vyjci šířil  rychlostí stepního požáru a netrvalo dlouho a zachvátil celou smečku. Možná to tak zamýšleli jejich dávní tvůrci, nebo  se tato vlastnost u dalších generací vytvořila náhodou   a Chovatelé ji jako nepodstatnou ignorovali, ale najednou pro vyjce nebylo jiné cesty. Nebyl pro ně zavilejší nepřítel ani důležitější boj.

            Všech se jich při pohledu na démony a jejich lidské přisluhovač zmocnilo bojové šílenství. Dokonce i ji a to si zakládala na svém sebeovládání...

            Jako smyslů zbavená vpadla do zástupu magií ovládnutých hostů a při rozmachu pravice litovala, že ji Chovatel přisoudil humánnější konstituci, než ostatním členům smečky. Neměla spáry, který mi mohla sekat těla svých nepřátel. Neměla ani pevné čelisti s dlouhými tesáky jako její předchůdci z dob válek za sjednocení Knížectví, kterými by mohla drtit jejich kosti. 

            Ostatní členové její smečky je ale měli a ona je proto sledovala s neskrývanou závistí. Považovala za nespravedlivé, že  zrovna ji  ponechal ponechal v souladu s jejich přirozeností...

            Přelétla pohledem bojiště. Vyjci, přestali poslouchat rozkazy kteréhokoliv z velitelů a rozpadli se v houf jednotlivců. 

            Nikdo neměl ani pomyšlení na braní zajatců. Vyjci svými spáry a tesáky nemilosrdně rvali jejich maso na cáry, otvírali jim tepny, hrudní koše i břišní dutiny drtili jejich kosti a odhryzávali končetiny.

            Marně se pokusila polknout záplavu slin, která se ji vehnala do úst a nakonec si je s rezignovaným povzdechem otřela do košile blahobytně vyhlížejícího smrtelníka, kterému jen chvíli předtím jediným úderem  rozdrtila průdušnici.

            Pak si všimla těch starců. V běsnění, jež je obklopovalo a uprostřed vší té síly a brutality, působili  křehce a nepatřičně. Až na to, že v jednom z nich s naprostou jistotou poznala Lovce...

            Ten druhý pro ni ale byl záhadou. Nevěděla, kým je, ale běhal ji z něj mráz po zádech. I oni se zapojili do probíhajícího boje a překvapilo ji, jak jsou rychlí. Od někoho jejich věku, by to nečekala, ale Lovci nebyli obyčejní smrtelníci...

            Pak uviděla JEHO!  S divokým řevem vířil mezi ovládnutými, kteří se pod čepelemi jeho spárové dýky měnili ve zkrvavené cáry. Pletence svalů, temná srst a žlutý svit v jeho vlčích očích ji nenechaly ani na okamžik na pochybách. Kdyby situace nebyla tak vážná, považovala by ji za komickou. Jak se může stát lovcem jeho nejčastější kořist?

            V tu chvíli se ji připletli do cesty dva ovládnutí. Možná si mysleli, že když nebojuje, je  bezbranná. Naplnilo ji to iracionálním znechucením.  Pod jeho vlivem po nich hmátla a  nechala jejich hlavy  o sebe dutě křápnout. O křečemi stižená těla se již nezajímala...

            „Ti  ssstarci!“ zasyčela na Alfu a zakrváceným ukazováčkem bodla směrem k činícím se seniorům. „Zasstav je!“

            Zavyl nespokojeně, jako by se ho dotklo, že mu něco přikazuje. Dokonce to chvíli vypadalo, že po ní snad i skočí, aby ji ukázal, kde je její místo, ale neudělal  to.

            Když vyrazil, ušklíbla se. Ani na moment nepochybovala, že až to skončí, pokusí se ztrestat  její opovážlivost. Neztrestá, ale pokusí  se o to.

            Znovu se ušklíbla. Na rozdíl  od něj už totiž věděla, že jeho pokus nebude úspěšný...