Alex Drescher

-----XXXXX-----

            Dav hrnoucí se širokou chodbou k nástupištím magnetické dráhy se před nimi rozestupoval jako vody Rudého moře před Mojžíšem. S viditelným zhnusením je obcházeli muži v drahých oblecích, pyšnící se svými Rolexkami i ženy v elegantních kostýmcích, ověšené šperky jako vánoční stromečky, ale oni jejich pohledy bez uzardění vraceli doplněné o jízlivý úšklebek a bylo jim jedno, že  pro ně jsou jen dalšími zanedbanými existencemi, jichž bylo město plné a které  by  ti šťastnější nejraději vůbec nebrali na vědomí. Možná jim byla nepříjemná ta připomínka pomíjivosti úspěchu, nebo  je iritovalo, že někdo  dokáže přežít bez squashe, rautů,  bytu v některém z nově postavených habitatů  a rezortu v Rimini...

            Ani oni si o těch, které míjeli, nemysleli nic dobrého. Jediným zkušeným pohledem mezi nimi rozpoznávali podnikatele, úředníky i zanedbaněji vyhlížející obchodníky. Všímali si, kdo z nich má na klopě emblém Evropské ligy, nebo alespoň znak Strany pro jednotnou Evropu  či  Čestného bruselana a s pobavením sledovali, jak se tu svorně ženou do dalšího bezduchého pracovního dne bez potřeby dosáhnout  čehokoliv  podstatnějšího, než je žvanec a vlastní pohodlí. Vzpomínali na doby, kdy mezi tou novodobou elitou byli i makléři, ale po opakovaných otřesech, po kterých se jejich burzy kácely jako domečky z cinknutých karet, se těch pár zbývajících zaměřilo na budování  vlastní neviditelnosti a mnohem bezpečnější obchody s emisními povolenkami a pohledávkami ze státních dluhů zkrachovalých členů unie.

            „Říct mu to ale musíme,” pronesl jeden z nich, připlešatělý stařík v umaštěné kožené pilotce.

            „Nevím proč, Damiáne. Co je mu do toho?” odvětil nesouhlasně ten druhý, pro změnu se skrývající pod hřívou dlouhých a mastných vlasů a stejně neupraveným plnovousem,  sahajícím mu až do půli obnošeného černého hubertusu zdobeného několika záplatami.

            „Protože to je jeho syn. To je podle mě dostatečný důvod,” odvětil Damián.

            „Syn, kterého neviděl více než třicet let a který ani neví, že existuje,” namítl druhý stařík. „Pane Bože! Damiáne, vždyť ten kluk nemá ani dar. Je to obyčejný člověk. A jak mu to asi řekneme? V živých barvách vidím, jak bude reagovat, až za ním příjdou dva šontáci a sdělí mu, že jeho tatík to koupil ve staré kanalizaci pod Prahou, kde lovil vlkodlaka a že teď připomíná víc řešeto než lidskou bytost. No ten bude nadšený...”

            „Kosmo,” utrhl se na něj Damián příkře. „Má právo to vědět a má právo se zlobit - na otce i na nás. S tím nic nenaděláme, ale říct mu to prostě musíme. Protože to měl vědět už dávno a  mezi prvními.”

            Došli  ke stánku s občerstvením, na jehož vývěsním štítu stálo, že nikdy nezavírá. Zřejmě proto byl obklopen hloučky klábosících bezdomovců a feťáků,  zajídajících pauzy mezi dávkami.

            „Tak co to bude?” zeptala se jich tělnatá kuchařka v zástěře svými fleky připomínající kůži z geparda.  

            „A co nám nabídneš, krásko?” zareagoval otázkou Kosma a v očích se mu přitom šelmovsky zablýsklo. „Co takhle specialitu podniku?”  pronesl mazlivým hlasem a k tomu ještě zamrkal.

            Prostorově výrazná ženština se zapýřila jako čerstvá patnáctka. „Ale no tak,” vypískla potěšena zájmem, který v jejím věku přicházel méně častěji než sníh v červenci. Pokusila si však zachovat profesionální odstup a dále pokračovala již normálním hlasem: „Máme sójaburger, tofuburger a dokonce i  pravý chickenburger, ale k tomu musíme přidávat leták s varováním před škodlivým tukem, takže upřímně radím: nebrat!”

            „Holubičko,” zacvrlikal Kosma. „Trocha tuku mě nikdy neodradila. Tím spíš, když byl umistěnej  na tom správným místě, jestli mi rozumíš.”

            S porozuměním se zachichotala.

            „Takže, co bys tam měla pro chlapa, co má rád všecko poctivě udělaný?”

            Ostražitě se rozhlédla a pak se naklonila k okénku a zašeptala tak, aby to slyšel jen on: „Už se to rozkřiklo.  Max byl v oboru jednička a prý se už první výtečníci začali shánět po jeho glejtu. Prý ho ztratil tam v podzemí...”

            Kosma zavrtěl hlavou. „Ne, kotě, tam ho neztratil, to mi věř. Potřebuju od tebe ale pomoc. Max měl někde ve městě útočiště. Ty jsi mu vařila všechny ty lektvary. Určitě víš, kde to je...”

            Opatrně se rozhlédla. Pár nedaleko postávajících feťáků je mohlo poslouchat. Vyzývavě se tedy  rozesmála a zamrkala na něj očima plnýma žádostivosti. Pak  se k němu naklonila a  mrazivým hlasem mu pošeptala do ucha: „Nečekala bych, že budeš jedním těch zkurvených supů.”

            „O glejt nejde, holka,” odvětil Kosma tiše. „Max měl syna. Je to normál, ale i tak by měl vědět, co se jeho otci stalo. Navíc v útočišti můžeme najít vodítko k tomu...”

            „... kdo Maxe zabil,” dořekla za něj. „Dobrá, zavedu vás tam.”

            Spokojeně pokýval hlavou. „Kdy se pro tebe můžeme stavit, Helgo?”

            „Končím ve dvě.”

-----XXXXX-----

            Pohybový senzor zaregistroval na ulici pod sebou pohyb a převedl automatický kamerový systém ukrytý pod krovy nárožního domu z režimu stand-by do aktivního módu. Objektiv kamery okamžitě zabral v nejvyšším možném rozlišení  celou šíři ulice, pak obraz vycentroval na  pohybující se osoby a nakonec jeho servomotorek s požehnáním vestaveného procesoru s tichým vrčením udělal detail té nesourodé trojice kráčející po chodníku.

            Úkolem procesoru umístěného v kameře nebylo posoudit, zda  jsou ti dva postarší muži  v obnošených kabátech doprovázející onu zřetelně se potácející ženu nebezpeční. Na to tu byli jiní. On měl jen pořídit co možná nejlepší detail jejich obličeje a poslat ho dál k analýze.

            Ačkoliv nedávno proběhl upgrade jeho softwaru a poslední testy integrity dopadly nadmíru dobře, přesto nečekaně zaregistroval chybové hlášení. Ze souboru čísel ve šestnáctkové soustavě se jeho analytický podprogram dobral závěru, že detaily nebylo možno pořídit.  Bleskově provedl automatickou kontrolu sebe sama i ovládaných zařízení, ale ani u nich žádnou poruchu nezjistil.  Povel k opakování úkonu na sebe tedy nedal dlouho čekat. Objektiv se tedy znovu se zběsilým povrkáváním pokusil zaostřit na tváře zájmových objektů, ale ani tento snímek, který odeslal přes satelit do centrály, nebyl o nic ostřejší, než ten předešlý.

            Když nakonec zašli za roh a ocitli se tak mimo dosah bdělého oka kamery, procesor ji uvedl zpět do pohotovostního režimu. Jelikož opakovaný autotest neukázal žádnou poruchu, přestal se tím zabývat. I na to tu byli jiní...

-----XXXXX-----

            „Tady,” zašeptala, když stanuli u oprýskaných domovních dveří. Ostražitě se rozhlédla a pak tak tiše, jak dovedla, do jejich zámku zasunula masivní, obstarožní klíč.  Za dveřmi se táhl krátký klenutý průjezd ústící do dvora se sešlapaným schodištěm vedoucím nahoru.

            Damián se zamyšleně rozhlédl. Takových starých domů už moc nezbylo. Byl to poctivý  činžák postavený na začátku minulého století, možná dokonce koncem předminulého. Většina jich už padla za oběť překotné výstavbě hypermoderních habitatů a business center, do kterých se z celé Evropy stahovaly firmy  a instituce, včetně nadnárodních.

            Vzpomínal na města z dob svého mládí. Tehdy byl život o mnoho lehčí. Válka byla  pro jeho rodiče jen temným úsekem dětství, na který rádi a rychle zapomněli. O krizi se dozvěděl jen v dějepise a pokud byl někdo nezaměstnaný, lidé se na něj dívali skrz prsty jako na nějakou bizarní mutaci původně slušného člověka.

            Města, která znal ale zmizela. Statisíce lidí je tehdy v exodu biblických rozměrů opustilo a zamířilo na západ vedeni snem a proklamacemi politiků, že právě tam nalezli lék na znovu a znovu přicházející finanční, ekonomické, hypoteční, dluhopisové a všechny další krize. Jenomže pak přišlo zhroucení sekundárních trhů s cennými papíry, praskly bubliny s nadhodnocenými nemovitostmi a deriváty finančních trhů. Bídu, která tím zachvátila svět, následovala xenofobie a hony na novodobé čarodějnice -  nelegální přistěhovalce a gastarbaitery, původce toho všeho. Znovu se rozhořely hranice. Jen s tím rozdílem, že šlo o ubytovny, vybydlené barabizny a stanová městečka, ve kterých našli útočiště ti, kteří se nechtěli a nebo nemohli vrátit domů. Chvíli se zdálo, že s vyřešením tohoto problému už zavládně všeobecný klid a blahobyt. Pak ale Ukrajina a Pobaltí zmizely ve víru krátké a děsivé války mezi Unií a Ruskoasijskou federací a místo nich se zrodila Zóna - divoká země neomezených možností. Svět se tím nadobro změnil a radiace, kterou v Zónách mohl cestovatel při cestě kolem epicenter kataklyzmatických jaderných explozí nachytat, přinášela jedinou zářivou budoucností, kterou přítomnost nabízela...

            Na rameni mu spočinula Kosmova upracovaná ruka. Návrat do reality byl jako vynoření se nad hladinu mrazivě ledové vody. Zhluboka se nadechl a zachytil konec jeho kradmě šeptaného sdělení: „...mráz po zádech. Něco tu nehraje.”

            Soustředil se a ucítil to taky. Jemná chvění v předivu reality. Jedno, dvě a snad i třetí. Někdo tam nahoře právě vystupoval z hlubších vrstev Prolnutí do této reality.

            „Kde je  to útočiště?” zašeptal, zatímco se jeho pravice pomalu a kradmo sunula pod lem pláště.

            „Já... já...” začala nervózně blekotat Helga, třesouc se ve své korpulentnosti jako metrák čerstvé huspeniny. Pak, když konečně získala trochu sebekontroly, ukázala nahoru. „Tam... na půdě měl mansardu...”

            „Co se tak klepeš?” zeptal se ji. „Cítíš to taky?”

            „Co?” hlesla překvapeně a vytřeštila na něj oči.

            Ani on sám v první chvíli nechápal, co to dělá. Bylo to podvědomé, jako dýchání, nebo jako když se oženete  při tušení útoku.  Stará a otlučená ČZ 75 už pamatovala hodně, včetně jednoho věčně opilého skřetího šamana z Vítkovic, který na ni před dobře padesáti lety vlastnoručně nakreslil složitě vyhlížející spletence severských run. Z pouzdra mu ale vyskočila skoro sama a její střenky z tvrdodubu na černo vytěženého v Knížectví, mu padly do dlaně jako ulité.

            Přesně jak čekal, runy na těle zbraně žhnuly slabou ale  nepřátelsky rudou září. Pokračoval v pohybu, který započal tasením a neskončil, dokud neopřel hlaveň pistole  o čelo vyděšené čarodějnice.

            „Nikdy nevěř čarodějnici,” zasyčel nenávistně. „Jsou pragmatické do morku kostí!” dodal ještě a pak ji pouhou myšlenkou přiměl pohlédnout mu do očí. Zpopelavěla tak, že připomínala týden starou mrtvolu. Zkušeně ji sáhl do hlubokého výstřihu a z kaňonu mezi objemnými prsy vytáhl několik amuletů. Jediným škubnutím si je přivlastnil a pak sledoval, jak její  mentální maska stéká jako roztopený vosk a ona jim odhaluje svoji pravou podstatu.

            Nyní před nimi stála hubená stařena s povislými prsy, s šedobílou, matnou a jako by zaprášenou kůží, pokrytou jaterními skvrnami a sítí temných, skoro černých žilek,  oblečená v hrubě tkané režné kytli, převázané v pase provazem a sbírka kůstek, uší a malých lebek, co se na něm houpala, ani náhodou nepatřila nižším obratlovcům...

            „Do prdele... co to...”  hlesl překvapeně Kosma.

            „Hovno čarodějnice,” pronesl Damián a s chrchláním si znechuceně odplivl. „Je to zkurvená polednice a ještě nás zatáhla do pasti!”

            „TADY!” zaječela najednou Helga a bylo k neuvěření kde se v tom vetchém těle vzalo tolik síly, protože její hlas zarezonoval  na schodiští a hnal se vzhůru jako nezastavitelný příval. „TA...”

            Stiskl spoušť.

            Třesklo to a on v záblesku výstřelu sledoval, jak se závěr pistole prudce stahuje dozadu a z otevřené komory v kotrmelcích vylétá kouřící mosazná nábojnice.

            Vychrtlé tělo čarodějnice čerpající svoji moc ze zabíjení malých dětí, se v gejzíru mozkové hmoty a úlomků lebečbích kostí prkenně skácelo k zemi. 

            Náhle si uvědomil s křišťálově průzračnou jistotou tři věci  - ti nahoře jsou v přesile, on nemá nabito stříbrem  a Helga se, byť s kusem olova mezi očima, nejpozději do příštího úplňku probere znovu k životu. Měl by ji useknout hlavu, nebo ještě lépe zařídit její zmizení v kádi nehašeného vápna, ale dusot nohou zdolávající stupně starého schodiště mu prozradil, že na nic z toho už nebude čas.

            Kosma s úšklebkem rozhalil svůj ušmudlaný hubertus a  z holsterů přivázaných řemínky ke stehnům  vytasil dva úctu budící perkusní revolvery Beaumont - Adams ráže .449. „Alespoň jeden z nás je může přivítat hezky po staru...”

            „Doufám, že nemyslíš chlebem a solí,” odtušil Damián, zatímco páčil mrtvé čarodějnici ústa aby ji alespoň do hrdla nasypal střepy nalezené vedle odpadky přetékající popelnice, což by ji mělo první okamžiky znovuožití na dlouho znepříjemnit.

            Ten zavrtěl  hlavou, ale pak se v ústí schodiště  objevila první, jak noc temná, nahrbená a vztekle ječící postava a  jeho odpověď zanikla v rachotu probudivších se ocelových monster.