Světla v temnotách 21
20. 8. 2012
Mohutná exploze se prohnala vrstvami Prolnutí a nízký kopec pokrytý kyselými dešti zdecimovaným lesíkem se propadl do sebe.
„Zával, mámo,“ pronesl vyděšeně Antonín Bejval k ženě, ukryté před nepřízní počasí pod pláštěnkou z metalického polyplastu.
Skupinku klouzků nechal svému osudu a vzal ji za ruku. „Jsou tu staré štoly, prý se v nich těžilo zlato. Výdřevy v nich jsou už ztrouchnivělé a občas... občas... No, myslím, že bude lepší odtud odejít.“
Žena přikývla, sebrala ze země košík a poslušně se vydala úzkou pěšinou za ním.
„Stát!“ ozvalo se v tu chvíli zpod úpatí kopce, kde mezi stromy stál policista v zásahové uniformě.
„Co tu děláte?“
Antonín Bejval ukázal na košík, na jehož dně leželo několik hříbků.
„Copak nevíte, že jste v Zakázané zóně? Vám nevadí radioaktivita?“
„Jsou tu největší houby,“ opáčil Bejval, „a od kráteru jsme nejméně deset kilometrů...“
„Přesto je tu zdraví nebezpečno,“ řekl ještě policista, pak hmátl k boku a z cordurového pouzdra tasil zbraň. Afghan Eagle ráže .50 nepatřil mezi služební zbraně české policie.
Víc si už ale Antonín Bejval uvědomit nedokázal, protože třeskl výstřel. A hned na to ještě jeden.
A pak už na tom s uvědomováním si nebyla nejlépe ani jeho manželka...
-----XXXXX-----
„Problémy?
Muž vzhlédl od čerstvého rovu, který právě uplácával polní lopatkou a zavrtěl hlavou. „Ne pane, byli to jen nějací pitomí houbaři. Stejně by je do pěti let dostala rakovina. Geiger ukazuje, že tu není zrovna dvakrát zdrávo.“
„Geiger?“
Muž ukázal na dozimetr připevněný své taktické vestě. „Je tu radiace, pane.“
Přikývl. „Rozumím. Ale my máme amulety.“
„A oni mají pro změnu po ptákách,“ utrousil na adresu obyvatelů nového hrobu falešný policista.
„A oni mají pro změnu po ptákách,“ utrousil na adresu obyvatelů nového hrobu falešný policista.
„Kde jsou naše vozy?“
Zakuklenec ukázal na ohyb lesní cesty. „Nechali jsme je na mýtině. Je tam dobré pokrytí signálem. Naši technici už zprovoznili satelitní anténu, ale mají problém s napíchnutím datových toků Ženevské databáze Agentury. Nevíme, jestli už náhodou nejsou na cestě sem...“
Přikývl. „Stejně už bylo na čase zmizet. Stahujeme se.“
Znovu se podíval na ty dva ukořistěné amulety. Jeden z nich patřil té mladé vyjce. Zatoužil ji znovu dostat, zmocnit se ji. Ucítil příjemný tlak ve slabinách.
Kdyby ji jen mohl sledovat. Ale jak?
Náhle překvapeně vydechl. Řešení jeho problému bylo přece tak snadné...
Usmál se.
-----XXXXX-----
O magických portálech se mi otec zmínil jen letmo. Vlastně se jich dotkl jen okrajově v rámci jeho monologu k úplně jinému tématu.Rozhodně mi ale nestihl říct, co budu cítit, jak dlouho to budu cítit a hlavně jak se budu cítit hned potom.
V opačném případě bych do toho zářivého oválu z magické energie nikdy nevstoupil.
Oni už stáli venku, spokojení a svěží, zatímco já vyklopýtal ze světelného disku a vyzvrátil několik budoucích jídel najednou.
Když se mi podařilo konečně vstát a otřít si kyselé šťávy, které mi potřísnily bradu, zjistil jsem, že mě obklopují krvavé cákance křídou obtažené siluety těl zdobící podlahu. Kromě toho tam byly blikající policejní holopásky, očíslované cedulky, které policejní technici používají k označení věcných důkazů a taky půltucet párů použitých rukavic.
Nepředstavoval jsem si, že bych se ještě někdy vrátil do sukkubina klubu a rozhodně ně takhle.
„Poslední programování, že?“ zeptal se Damián vyjky.
Ta přikývla a poplácala si levý bok. „Chovatel nastavit. Teď ale amulet prázdný.“
„Vybitý?“
„Vybitý,“ přitakala. „Alchymista, nebo mág dokázat spravit to.“
„ Alchymista, nebo mág by to dokázal spravit,“ opravil ji Damián. „Teď bychom ale měli co nejrychleji zmizet...“
Když jsme vbyšli před klub, potvrdilo se nám, že ulice nočního Brna jsou mimo centrum vždy tiché a prázdné. Občas nás sice minul nějaký ten opozdilec či opilec, ale stejně jako my, si i on hleděl svého a svého si hleděly i policejní kamery. Několikrát jsem dokonce na vlastní oči viděl, jak se nás ty, jindy tak zvědavé čiperky, se zoufalým pobzukáváním servomotorků snaží zaměřit, ale nepodařilo se jim to.
„Já jsem odstíněný,“ vysvětlil mi Damián, když ze záňadří vytáhl masivní kovový amulet. „Ty jsi Lovec, tvor temnoty. Pro lidskou techniku i kouzla těch z druhé strany, jsi skoro neviditelný...“
„A ona?“
Šlehl pohledem po únavou se chvějící vyjce. „Ta je z druhé strany, ze světa elfů a magie. Audiovizuální technika ji nedokáže zobrazit a počítače zase správně analyzovat. Problém je, že ji jako chybovou hlášku může scanner nebo čip v kameře poslat analytikům. Ti sice možná nejsou tak rychlí jako počítač, ale zato poznají, na co hledí.“
Náhle se vyjka zapotácela a s tlumeným heknutím se složila na podlahu. Pokusil jsem se ji zvednou ta zase na nohy, ale ona mě místo toho v záchvatu kašle, ohodila krvavou sprškou.
„Musíme ji dostat na nějaké klidné a tiché místo,“ pronesl Damián. „Nejlepší bude nějaké ghetto. Nejblíže budou vybydlené činžáky kolem Maliňáku. Policie tam nejezdí ani když vypuknou nepokoje a ty jsou tam stejně pravidelné jako monzunové deště. Takže máme k dobru nějaké tři týdny, pak se bude na pracáku brát podpora a svět se zahltí v přílivu laciné kořalky a chemických preparátů. Stopy po nás by lépe nezahladil ani Vinetou, náčelník Apačů.“
„Kdo?“
Zavrtěl hlavou. „Školství po reformě už rozhodně není co bývalo,“ utrousil. Pak ukázal směrem, kterým jsme se měli vydat.
Vzal jsem do náruče vyjku, která začala blouznivě blábolit něco o alfa samci, kterého nechce. Začala chrčet a oči ji zacházely bělmem. Tak jsem se ji snažil uklidnit. Když jsem ji opatrně pohladil vlasy, řekla mi, že jestli se s ní pokusím spářit, že mi uhryzne varlata.
Rozhodně bylo lepší to chrčení...
Cestou jsme narazili na trojici budek veřejné datové sítě. Dvě byly temné, ale v třetí přistroj překvapivě ještě fungoval. Displej měl sice na hadry, stejně jako hlasové ovládání, ale klávesnice vypadala v pořádku. Damián z kapsy pilotky vytáhl několik ID čipů, chvíli se v nich přehraboval a pak, ještě než zasunul vítěze do příslušné zdířky, vrazil hrot svého tesáku do čidla které kontrolovalo totožnost volajícího.
Když to dosršelo, naťukal číslo volajícího a počkal, dokud vyzváněcí tón nepřerušilo ospalé, ženské: „A... ano?“
„Potřebuju tě,,“ pronesl tiše. „Kosma je na druhé straně...“
„To... to je mi líto,“ odvětil ženský hlas, nyní již beze stopy spánku. „Jsi v pořádku?“
„Já ano, ale mám problém...“
„Rozumím,“ odvětila. „Najdu si tě.“
Ukončil hovor a pak na mě upřel unavený pohled. „Jdeme se ubytovat...“
-----XXXXX-----
„Hele, to je moje...“ začal vlasatý a strupy pokrytý šonták, když jsme se objevili ve dveřích jeho squattu.
Nevím ale, proč se tak čertil. Jeho ruina neobsahovala nic cenného. Vlastně v ní byla jen flekatá a děsivě plesnivá matrace a tu jsem hodil za ním, když klopýtal ze schodů.
Pak jsem přidal i zbytek jeho skromného majetku – injektor a dvě dávky odměřené v ušmudlaných psaníčkách. Shrábnul je a s klením vyrazil hledat jiný nocleh.
Stál jsem ve dveřích a vyprovázel ho pohledem, dokud nezmizel, pak zapadl do našeho nového sladkého domova. Kdysi to byl byt jedna plus jedna. Teď jen vybydlená barabizna, ze které společně se slušnými nájemníky zmizela nejprve kuchyně a pak i vybavení koupelny a záchodu. O té porcelánové věci, díky níž člověk nemusí v noci do parku, si lidé tady v ghettu se slzou v oku vyprávějí už celé roky...
Kvalita ubytování ale byla to poslední, co nás v tuhle chvíli trápilo. Ta vyjka po projití portálem zkolabovala a její projevy se už omezovaly jen na bezvládné chrčení občas prostřídané kašláním krve. Zkoušel jsem jí nahmatat tep, ale copak vím, jaký je u vyjců normální? Zjistil jsem jen, že je nitkovitý a že jsem ho měl chvílemi problém vůbec nahmatat.
„Upadá do šoku,“ okomentoval Damián vyjčin stav a snažil se ji kusem mokrého hadru utírat obličej. Na moment se mi zdálo, že si u toho něco šeptá.
Na mysl mi v tu chvíli vytanula píseň. Zpočátku byla pomalá. Její melodie se jen tak unyle vinula jako široká řeka v letním parnu. Postupně se k hlavní melodii ale přidávaly další a další motivy a její rychlost se nepatrně zvýšila.
Její slova jsem bezchybně pronášel v mi neznámém jazyce, ale jejich smysl mi unikal. Vlastně to ani nebyl jazyk, ale jen jeho paleolitický předchůdce. Jak mi řekl při jednom z našich společných snění otec, pro šamany je čas jen nepatrnou překážkou. Takže mezi šamany dnešních dnů a jejich paleolitickými předky není velký rozdíl. Jde prostě jen o lidi se stejnými koníčky a je jedno, že někteří na sobě mají kalhoty a jiní kožešiny.
Začalo to neznatelně. Nejprve se mi začaly ježit vlasy na zátylku. Pak se k tomu přidalo mravenčení v rukou a nakonec pocit přítomné, pulzující a všezahrnující moci.
Píseň pokračovala. Nyní připomínala starodávný chorál. Rezonovala v každé mé buňce a stále sílila a sílila.
Pak, aniž bych věděl, co dělám, jsem na vyjčinu hruď položil obě ruce. Energie se uvolnila v jediném zášlehu. Její tělo se prohnulo do oblouku a pak se s hlasitým výdechem položilo.
Ještě jsem pokračoval ve zpěvu, ale dokázal jsem se už jen v sedě pohupovat do jejího opět se zpomalujícího rytmu.
Pak mě ze soustředění vytrhla Damiánova ruka, kterou mi opatrně položil na rameno. „Od kdy umíš hojivou píseň?“ zeptal se mě.
„Naučil mě ji otec,“ řekl jsem mu po pravdě, protože jsem neměl sílu lhát. „Nedávno...“
„Sníš?“
Přikývl jsem.
Znovu jsem zkusil její tep. Byl o poznání silnější a zdálo se, že i její ebenová pokožka ztratila něco ze své nezdravé popelavosti.
„Je lepší,“ zkonstatoval jsem zjevnou pravdu, když tu otevřela oči a sotva slyšitelně pronesla: „Já... Kyra...“
-----XXXXX-----
Vešel do pracovny, kterou v uplynulých třiceti letech nazýval svojí, ale ten pocit niterné blízkosti se tentokrát nedostavil. Byl tu tentýž nábytek, totéž křeslo a tytéž knihy. Jedna jediná lampička, jejíž mdlá úsporná žárovka dávala pořád stejně málo světla. Vzpomněl si, že ji bratr Jeroným vyměňoval před pěti lety, když ta předešlá dosloužila. Najednou to byly jen věci.
Zavrtěl hlavou. Jsou věci důležité a věci nedůležité. Záleží ale jen na těch prvních. Věci, které ho obklopovaly, ani ten zakrvácený muž, jež před ním klečel na podlaze, k nim nepatřily. Byly jen minulostí, nebo spíše jejím stínem. Nedůležité body v okamžiku, který brzo pomine a stane se rychle blednoucí vzpomínkou.
„Pro... proč,“ zachrčel do krve rozbitými rty a upřel na něj obviňující pohled.
„Jeronýme... Bratře,“ odvětil mentorským tónem. „K čemu bylo stvořeno naše převorství? Určitě to nebylo kvůli modlitbám a životu v kontemplaci...“
Špičkou boty nakopl sténajícího řeholníka, který se převrátil na bok.
„Byl jsi obdarován a co jsi se svým darem dokázal? Svět je zamořený monstry a ti, kteří mají moc ho očistit a vrátit do lidských rukou, nedělají nic. Elfové, trollové i skřeti se jen třesou, aby náš svět ovládli a zaplnili svými obětišťmi.
Učinil jsem ti nabídku, která se neodmítá...“
„Já... já...“ zachrčel muž stižený bolestmi, „... odmítám...“
„Rozhodl ses sám,“ odvětil, vytáhl ze širokého rukávu své kutny štíhlý stilet a až po záštitu jej vrazil do mnichova oka.
V prudce rozražených dveřích se v tu chvíli zhmotnila další postava v dlouhé, tmavé řádové kutně. V jejích rukách se objevil sršící shluk energie, který vrhla proti vstávajícímu expřevorovi.
S úšklebkem se jím nechal pohltit. Pak udělal jediný skok, díky kterému se ocitl nadosah mágovi, jež se právě snažil o vyvolání nového kouzla.
„Bratr Vojtěch, jak jinak,“ ucedil. „Další promarněné dary...“
Než se oslovený mnich vzpamatoval, uchopil ho převor oběma rukama za hlavu a zašeptal: „I tak mi ale posloužíš - potřebuji nové tělo. Mladé a silné. Tvoje...“
„Nééé... néééé,“ začal řeholník okamžitě ječet jako smyslů zbavený. Jeho mentální štít, který se pokusil vztyčit, se roztříštil pod jediným úderem jeho bývalého představeného.
„Žil jsem desítky životů a měl spousty darovaných těl. Poddej se mi!“ vyštěkl.
Řeholník ochabl, jako by z jeho těla vyprchal všechen život.
Pak se převorova postava rozvlnila jako odraz ve vodě a vpila se do nehybného bratra Vojtěcha. Ten na útok magického parazita ani v nejmenším nezareagoval.
Na podlahu dopadlo tělo bývalého převora. Leželo tam jako svlečený kabát, jako opuštěná schránka ze které se odstěhoval její obyvatel.
Vedle něj se zhroutil sténající muž, jenž kdysi byl bratrem Vojtěchem. Když otevřel oči, byly v nich stovky prožitých let a ještě více vražd...
Svého původního těla si už ani nevšiml. Místo toho otevřel trezor důmyslně ukrytý za falešnými přihrádkami svého pracovního stolu. Ušklíbl se. Když se stal Vojtěchem, stůl se stal převorovým stolem.
Byla v něm stará cestovní brašna a v ní připravené balíčky bankovek a váčky s dublony, jež celá staletí považoval za svoji železnou rezervu. Pak si na předloktí levé ruky připevnil pouzdro s dýkou a do kapsy zastrčil jedinou hmotnou vzpomínku, jež mu zbyla na léta strávená v divizi Totenkopf - pistoli Parabellum P 08.
Nakonec přišel čas použít ten kanystr benzínu, který do kláštera přinesl. Předtím ale ještě absolvoval jeden telefonický hovor. Byl krátký a po většinu jeho času mluvil on, ale i tak to stačilo k tomu, aby na druhé straně zavládlo šílenství...
-----XXXXX-----
Když jsem se probudil, slunce právě zapadalo. Něco rozhodně bylo špatně. V dobách mého zaměstnaneckého účinkování, jsem vstával za svítání, naházel do sebe snídani a sprintoval na zastávku magnetické dráhy. Jako nezaměstnaný jsem si zase zvykl si přispat. Nikdy ale tak dlouho...
Pak jsem si uvědomil, že mé lože sestává z jedné špinavé deky rekvalifikované na matraci a druhé, kterou jsem se přikryl.
Můj spánek se obešel bez snů i setkání s tatíčkem, ale na druhou stranu se mi zacelily všechny rány. Nyní už jen trošku pobolívaly, ale to se od krvavých strupů očekávalo.
Pak mi došly další věci, včetně toho kde jsem a jak jsem se sem dostal. Blahá nevědomost...
Pomalu jsem otočil hlavu. Vyjka ležela ve svém lůžku ve stejné pozici, v jaké jsem ji opustil. Jediný, kdo tu byl evidentně při smyslech, byl Damián. Zrovna prohmatávat podšívku své leité pilotky. Pak se na jednom místě zarazil a špičkou tesáku rozpáral zažloutlé hedvábí, které už vyžadovalo čistírnu nebo výměnu. Vzniklým otvorem vytlačil ven malý baliček.
Pro vrstvy fólie nebylo poznat, o co jde. Stačilo ale odmotat půlmetr plastu, aby mi došlo, že jde o komunikátor. Byl to takový stařičký typ. Jeden z těch prvních, nehorázně předražených, ještě bez trvalého připojení k veřejné datové siti. V dobách technopravěku to bývalo běžné...
Dnes by takovou nevzhlednou cihlu by vzali do frcu leda tak v Africe.
Když ho aktivoval, na jeho pididispleji, který neuměl ani 3D zobrazování ani hologramy, se objevilo nudné, neblikající ani nejásající logo operátora. Eurocom neurazí, ale ani nenadchne. Denně spojuje miliony lidí v celé Unii a jeho ceny jsou více méně lidové. O víkendu více, ve špičce méně...
Zpaměti na jeho klávesnici vyťukal neuvěřitelně dlouhou řadu čísel a nakonec stiskl tlačítko pro uskutečnění hovoru. Čekal jsem výsměšnou fanfárku oznamující, že volající je slaboduchý dement, ale k mému překvapení se na přístroji objevila ikona navázaného spojení.
„To jsem já,“ oznámil do přístroje. „Chci provést výběr. Dvacet tisíc v malých, použitých bankovkách. Platební kartu? Ne, děkuji, jen hotovost. Ano, chci kurýra. Řekněme za dvě hodiny na Zelném trhu? Bezva. Děkuji,“ dodal ještě a pak přístroj položil na podlahu a jediným dupnutím jej proměnil ve směsný odpad.
Podíval se na mě. „Čekáme na Agátu. Už ses s ní setkal. Je to nejlepší léčitelka, co znám a ta vyjka má víc vnitřních zranění, než celá Omaha Beach dohromady. Dostal jsi ji sice z nejhoršího, ale je nejvyšší čas na jemné techniky vnitřního léčitelství, jinak ji ztratíme nadobro.“
Vrhnul starostlivý pohled k zakrytému tělu na provizorním lůžku. „Jde mi z ní mráz po zádech,“ odtušil.
„Dobře se rve,“ napadlo mě v tu chvíli a myslel jsem to jako pozitivum.
Ušklíbl se. „Už jsem slyšel i květnatější komplimenty.“
„Je divoká jako kočka a stejně obratná. A když se rvala s tou sukkubou...“
„Hm, to už je lepší,“ dodal s potměšilým úsměvem. „Uvidíme, s jakou se probudí... V každém případě její přítomnost není náhoda.“
Mohi pozornost v tu chvíli ale získal cíp mé zakrývací deky, který se nejprve zatřepal jako v poryvu silného větru a pak zmizel v zářivém disku magického portálu se otevřel uprostřed místnosti. Podle vzpomínek mého otce je to krajně riskantní a dokážou to jen ti nezdatnější magičtí operatéři.
Pak do místnosti vplula zrzavá čarodějka, která když jsem se viděl naposledy, na sobě měla managerský kostýmek a podřezávala černou slepici. Tentokrát na sobě měla vypasovaný dlouhé sytě zelené šaty, doplněnou o liščinou podšitý cestovní plášť a byla drůbežeprostá.
Sundala si z hlavy kápi a znechuceně se rozhlédla po našem squattu. Pak nespokojeně zamlaskala. „Vědět to dříve,“ utrousila, „tak se navlíknu do modráků. Odtud si odnesu celou sbírku breberek.“
Damián pokrčil rameny. „Už jsme byli na horších místech. Vzala sis nádobíčko?“
Přikývla. „A kde je můj pacient?“
„Pacientka,“ opravil ji Damián, když ji zavedl k vyjčinu lůžku.
„Hm, tos měl raději zavolat veterináře,“ odtušila. „Přejela rukou nad jejím tělem a zavrtěla hlavou. „Kdo jí stabilizoval?“
„Tady mladej.“
Zkoumavě se na mě zahleděla. „Hojivá magie je vzácná i mezi Lovci. Evidentně jsi ji zdědil po svém otci. Byl to tajnůstkář,“ zkonstatovala suše. „Buď ale rád. Je to užitečná schopnost. Příště ale raději nejprve vhledem ve druhé nebo třetí vrstvě zkontroluj vnitřní orgány a pozici zlomených kostí. Když je nesrovnáš před magickým zákrokem, srostou špatně. Ta malá na tom není zase tak špatně. Budu jí sice muset znovu zlomit pár kostí, ale ve srovnání s tím, jak vypadá její slezina, je to hračka. No nic...“ zamumlala si pro sebe a vedle spící dívky položila odrbanou doktorskou brašnu, ze které vzápětí vyndala plno lahviček a flakonků.
„Budete tady čumět, i když ji budu svlékat, nebo si půjdete po svých?“
„Jdeme na nákupy,“ odvětil Damián. „Pojď mladej,“ řekl mi a plácl mě bodře přes rameno. „Ta vyjka nemá nic, co bysme už neviděli...“
Byli jsme už ve dveřích, když na nás Agáta ještě houkla: „Kupte nějaké maso. Pravé maso a mělo by ho být hodně.Nejlépe hovězí, ale skopové taky ujde. Až se probere, bude mít hlad...“
-----XXXXX-----
Zelný trh kdysi tepal životem ať byl den, nebo hluboká noc. Studenti, místní i obyčejní šontáci, ti všichni tu byli, nebo tudy jen procházeli. V dobách mého mládí se na tom plácku mezi chátrajícími domy dalo sehnat vše nelegální, počínaje čínskými teniskami a neurálními implantáty konče.
Přes den to byl ráj komerce a po západu slunce divoká výspa ještě divočejšího východu. Já sám tady kdysi pořídil téměř legální minidisk s Windowsy osmnáctkami.
Se získáním vhledu, jak to nazval Damián, se můj názor na Zelňák ještě vylepšil. Pokoutné prodejce chemického štěstí a asijských propriet totiž vystřídala ta nejpodivnější sbírka pochybných existencí, jaké jsem kdy viděl a to dokonce i za situace, kdy mě vyškolily sociální ubytovna a čekárna soudem určeného psychiatra.
Šokovaně jsem zíral na potetované maory, kouzelníky v hábitech posetých hvězdami. Byly tu čarodějnice nabízející prokletí kohokoliv čímkoliv, prodejci amuletů, relikvií, odpustků i satanistických pomůcek. Dokonce tu byla i jedna stařenka nabízející Dětský olej a rozhodně to nevypadalo jako eufemismus.
Každý stánek měl svého nájemníka a co prodejce to problém. Lidskou lebku bych si koupil jenom v záchvatu shopaholismu. Tady jich byl k mání rovný tucet a k tomu i stehenní kosti proměněné v magické hůlky. V žádné asi ale nebyla blána z dračího srdce nebo pero z fénixe...
Připadal jsem si jako novic na exkurzi v hambinci, ale Damián si jen znechuceně odplivnul. Pak s povzdechem pronesl: „Zlatý věk šedé ekonomiky evidentně skončil se Štvanicemi. Měl bys vidět tohle náměstíčko než Jindřich znovu sjednotil Devítku...“
„Devítku?“ zeptal jsem se ho, o poznání hlasitěji, než mluvil on.
„Tišeji!“ sykl na mě s nečekanou naléhavostí. „Někdy ti o tom možná budu vyprávět, ale určitě to nebude v přítomnosti dalších několika stovek zvědavých uší. Štvanice už ze spousty slušných obdarovaných udělaly udavače a konfidenty. A tahle poslední je děsivě precizní. Agenti a jejich pomocné týmy sbírají každého, kdo se honosí byť i jen střípkem nadání. Každý koho dopadnou, zmizí beze stopy. Říká se, že mají tajné koncentrační tábory v Zónách, ale tam jsem nikdy žádný neviděl.Taky se povídá, že jsou v centrálním Rusku, nebo dokonce za Uralem. Já osobně myslím, že budou blíž. Unie kdysi provozovala tajné věznice pro svého dávného největšího spojence. Ty asi nepamatuješ na CIA, ale před První Afgánskou si její agenti brali servítky ještě méně než hodující rodina neandrtálců.“
Na moment se odmlčel. „Když to prasklo, byl z toho docela poprask, ale předpokládám, že ty věznice nezahálejí ani dnes. Konečně, nemovitosti se mají otáčet...“
Minuli jsme stánek se salamandřími kůžemi, jejíž orientálně vyhlížející majitel se neustále nervózně rozhlížel, i mobilní jednotku Krevní banky zrovna nabízející své chlazené produkty dvojici upírů, které hlad zbavil obvyklé ostražitosti. No a pak tu ještě byli dva alchymisté nabízející své lektvary a amulety z otevřených kufrů, které byli v případě nutnosti schopni ve vteřině sbalit a odnést do bezpečí.
Prošli jsme ty stánky křížem krážem možná třikrát, než Damiána zastavil drobný mužík v baloňáku, jako vystřiženém z pořadu pro exhibicionisty.
„Jsem z Kurýr,“ představil se tichým hlasem, zatímco nadzvedl mírně klobouk z olysalé hlavy, jako by to byl nějaký poklop a zase ho spustil zpátky. „Mám pro vás zásilku. Je to jen formalita, ale můžete se mi prosím prokázat?“
Damián přikývl a podal mu malý stříbrný medailon.
Mužík jej přiložil k naprosto stejnému, který vytáhl ze záňadří. Spojené medailony se rozzářily.
Usmál se. „V pořádku pane. Tady je vaše zásilka,“ řekl a podal Damiánovi kožené pouzdro. Pak vytáhl z kapsy pergamen. „Podepíšete mi převzetí?“
Damián přikývl, po chvilce hledání vytáhl z náprsní kapsy pilotky propisku a zvěčnil se v kurýrem označené kolonce.
Přísahal bych, že hned nato se ten kurýr prostě jen tak rozplynul ve vzduchu.
Damián ukryl zásilku za opasek kalhot a ty si furiantsky povytáhl. „Počítám, že sklouzl do sedmé nebo osmé vrstvy. Stínová banka najímá ty nejlepší a tenhle Slider k nim rozhodně patřil.“ Pak se plácl přes tu obdrženou a ukrytou prkenici. „A teď bychom měli vyrazit na ty nákupy...“
„Ne tak zhurta,“ ozvalo se náhle za nimi. Ve zlomku vteřiny se spokojeně se usmívající Damián proměnil v ostražitou šelmu a jeho pravice instinktivně spočinula na jílci jeho tesáku.
„Kdo...“ začal.
„Klid mistře Damiáne,“ odvětil tajemný příchozí, vystoupil ze stínu vysoké budovy a nechal na sebe dopadnout svit pouliční lampy.
Byl to vysoký, příjemně vyhlížející muž v elegantním šedém plášti. Důležitý ale nebyl ten plášť, jako spíše to, co se skrývalo pod ním – karacenová zbroj z nějakého matného keramicko-kompozitního hi-tech materiálu a široká krvavě rudá šerpa. Nad pravým ramenem mu čněla dlouhá rukojeť meče zakončená ohlazenou hruškovitou hlavicí.
„Popravčí...“ hlesl Damián, bleskově klesl na jedno koleno a sklonil hlavu.
Raději jsem ho napodobil.
„Pohybuješ se v zajímavé společnosti, mistře Damiáne,“ pokračoval ten muž. „Pokud se nemýlím, je to Lovec.“ Na moment se odmlčel a probodával mě svým pohledem. „A proměněnec... Víš, že je to poloviční vlkodlak?“
Damián přikývl. „A syn mého přítele.“
Muž pokrčil rameny. „V podstatě je mi to jedno. Není na černé listině...“
„Prosím?“ nedokázal jsem se nezeptat. „Jaká černá listina a jaký popravčí?“
Muž ušklíbl. „Prolnutí ustavilo úřady na ochranu rovnováhy – Strážce, Knihovníky a Popravčí. Já jsem Kat. Popravuji ty, kteří poruší rovnováhu.“
„Jakou rovnováhu?“
Ušklíbl se. „Svatá prostoto. Jsi spontánně iniciovaný, co? No, před pár lety jsem na tom byl podobně. Takže mi nezbývá, než ti popřát hodně sil do rychlého samostudia. Dám ti ale rychlé základy - Prolnutí je místo, kde se střetává svět techniky, čili lidský svět, se světem magie. Jsou tady kliky, které chtějí vychýlit misky vah ve prospěch magie nebo techniky. Zabránit tomu mají úřady Prolnutí...“
Podíval jsem se na meč nad jeho ramenem.
„To je...“
Přikývl. „Nemá špičku. Je to čistokrevný popravčí meč.“ Pak mi podal ruku: „Richard Svátek.“
„Těší mě. Prokop Koutný.“
„Nejste náhodou syn...“
„Ano, Maxe Koutného.“
„Váš otec byl legenda. Jestli jste převzal jeho živnost, je to velký závazek...“
„Začnu tím, že najdu Převora...“
Popravčí udiveně zamrkal. Převorství včera vyhořelo. Byl to masakr. Všichni mniši byli zabiti. Převor byl mezi nimi... Byl jsem vyslán ten incident vyšetřit.“
„Jeho nikdo nezabil. Převlékl se,“ ucedil Damián. „A teď může být kýmkoliv.“
„Jak převlékl?“
„Byl to kožoměnec,“ odvětil Damián. „Starý a zkušený. Málem mě dostal. Počítám, že by mohl být starý nejméně pět století, ale spíše více. Kolik takových ještě chodí po světě? Dva, tři?“
„Jeden,“ odtušil popravčí a pak pokračoval: „A pokud je to on, pak jeho skutečné jméno je Regnis. Nebo spíše skutečnější, protože nejspíš už ani on sám neví, jak se jmenuje. Rada na něj vypsala odměnu už před dvanácti stoletími a mým předchůdcům trvalo půl milénia, než jim, došlo, že ten štos půhonů a vypsaných odměn je na jednu a tu samou osobu. Jeho zločiny jsou stejně děsivé, jako jsou odměny za jeho zabití astronomické...“
„Byl jste se tam podívat?“ pokusil jsem se změnit téma.
„V převorství?“ Přikývl. „Ještě, než tam dorazila policie a Agenti. Oheň ale bohužel zničil většinu důkazů. Zbytek pošlapali hasiči a policajti.“
Damián mi položil ruku na rameno. „Dostaneme ho, buď v klidu.“
„Jdete po odměně, nebo je to osobní?“ zeptal se nás se zájmem v hlase.
„Hodně osobní,“ ucedil jsem. „Zabil mého otce...“
Kat sáhl do kapsy svého pláště a podal jim černou, metalickou vizitku. Nebylo na ní nic. Ani jméno, ani číslo. Dokonce ani v obligátní angličtině vyvedené funkční zařazení.
„Kdybyste potřeboval kata, zavolejte na tohle číslo. Je to zabezpečená linka. Ani Agentura o ní neví.“
Damián se pochybovačně zašklebil.
Popravčí pokrčil rameny. „Dnešní svět je o kontaktech a odklad výkonu hrdelního rozsudku pro šest černomagický rituálů, dokáže změnit řebříček hodnot. Zejména, když jste eurokomisař pro komunikační technologie...“