Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 22

21. 9. 2012

 

            I kdybychom nevěřili slovům Popravčího, od návštěvy Převorství nás   spolehlivě odradil kordon pěti obrněných transporterů, které sem poslala armáda. Alepoň, že se tentokrát nerozpadly už cestou. Taky tady byly dvě stovky těžkooděnců a bezpočet pochůzkářů.
            Zůstali jsme stát v davu čumilů a opatrně se rozhlíželi. 
            „Dál nepůjdeme,“ sykl Damián. „Hledají tě. Mají tvoje fotky a vypsali odměnu za tvé dopadení. Na všech těchto akcích se to hemží udavači a to ani nemluvím o kamerách napojených na centrální počítač Lóže vybavený tím nejlepším analytickým softwarem na světě.
            „Stejně to nemá smyl,“ přitakal jsem, když jsem zahlédl skupinu techniků, jak vešla do vrat kláštera, aby se z nich během pár okamžiků zase vypotácela, proměněná ve zvracející jednotlivce. „On tam už nebude. Je teď bůhví kde. Dostal se mi do hlavy a byl tam setsakra hluboko. Takže určitě narazil i na znalosti mého otce. Předal mi jich dost - techniky boje, šamanismus a taky adresy jeho skrýší a konspiračních bytů. Ztratili jsme výhodu zázemí...“
            „Nic se neděje, hochu. Prostě použijeme úspory starého muže,“ odvětil Damián a poplácal se přitom po záňadří, ukrývajícím koženou portmonku doručenou kurýrem Stínové banky.
            „Ale děje,“ namítl jsem. „Mám v hlavě i otcovy vzpomínky, které jsou mnohem osobnější a myslím si, že i nebezpečnější. Možná jsou dokonce zdraví škodlivé...“
            „Čím prosím tě? Možná jen přeháníš. Tvůj otec byl lovcem a ti jsou od přírody paranoidní.“
            Zavrtěl jsem hlavou. „Musel bys to vidět. Neustále se mi vrací vzpomínky na černovlasou a atraktivní ženu ve vojenském maskovacím overalu. Na opasku měla pochvu s elfským mečem. Takový měla i moje matka. Možná je to ona. Taky jsem ji viděl bojovat. Byla rychlá a gravitace pro ni nic moc neznamenala. A v jednu chvíli ji dokonce pokryla srst...“
            Damián přikývl. „Popis by odpovídal na tvoji matku. Světlana Griškinová byla vyhlášená kráska. Až na to, že byla nebezpečnější než podrážděná kobra a ke svým alfa samcům se chovala hůř než černá vdova...“
            Pak jsem si uvědomil, že v mé hlavě je ještě něco. Něco, co se otec snažil celá ta léta z mozku vytěsnit. Byla to vzpomínka, rozostřená uběhlými léty. Viděl jsem matku otcovýma očima. Klečí spolu vedle nějakého balíku. Společně ho ukládají do vykopané jámy, otcovy špinavé ruce tu jámu zahrabují a ona se pořád nervózně rozhlíží po okolí...“
            Tohle byl přesně ten druh informace, který Regnis nikdy nesmí získat a pokud už ji má...
            Bledý jako stěna jsem se obrátil na Damiána. „Máme problém. Musím navštívit mého bývalého chlebodárce...“
-----XXXXX-----
            Měli jsme dvojnásobné štěstí. Automat veřejné datové sítě stál nedaleko a dokonce fungoval.
            Vzpomněl jsem si číslo určené pro výjimečné případy, které mi dal doktor Zpomalil a pokusil se o spojení. Velké plus bylo, že jsem v odpadkovém koši, který už nějakou dobu stávkující popeláři neodvezli, našel datovou kartu s předplaceným tarifem. Vždycky tam nějaká je. Stačí se jen zanořit do odpadků co nejhlouběji a ignorovat všechny ty lepkavé, mokré a slizké věci, které cestou potkáte. Odměnou vám bude několik karet, z nichž alespoň jedna nebude vyčerpaná úplně do mrtě.
            Mám rád pohodlné komunikátory, ale ať si říká, kdo chce co chce, předplacené karty do veřejných terminálů jsou dokonalým způsobem, jak anonymně telefonovat. Zřejmě proto se to taky Bruselu nelíbí, stejně jako akcie na doručitele, ale tady v české kotlině se věci mění pomalu nebo vůbec...
            Displej přístroje mi sdělil, že můj kredit činí ubohých sedmdesát pět eurocentů, ale na krátký hovor to snad bude stačit.
            Zakryl jsem obě kamery přístroje. Tu oficiální, která je vidět, i tu neoficiální, o které se mi zmínil otec při jedné z našich snových seancí.
            Na malém elcédéčku se objevila unavená tvář doktora Zpomalila. „Ano? Kdo volá?“
            Sundal jsem ruku z hlavní kamery.
            „Aha,“ odtušil můj bývalý zaměstnavatel. Nebo snad jen zprostředkovatel? „Myslel jsem si, že to budete vy. Zakázku jste splnil, o tom není žádná, ale začalo se najednou dít příliš mnoho špatných věcí. Jsem právě na odchodu. Považuji to za mé nejzdravější rozhodnutí za posledních třicet let. Zavolat mi o deset minut později, už mě tu nenajdete...“
            „Potřebuji s vámi mluvit.“
            „Za jak dlouho dorazíte do mé kanceláře?“
            Podíval jsem se na Damiána a pak zpátky na strhanou tvář volaného.
            „Čekejte nás za pět minut.“
            „Nás?“
            „Přijdu se strýčkem. Je neškodný...“
            Když se hovor pro vyčerpaný kredit přerušil, Damián na mě upřel pohled přetékající nevyslovenými otázkami.
-----XXXXX-----
            Černá limuzína zajela k okraji vozovky a zprudka zastavila. Toulavý pes, který očuchával odpadky přetékající popelnici s kvíknutím odskočil stranou a vrhnul po tmavém skle, za kterým tušil řidiče, ukřivděný pohled.
            Hned nato, ale překvapeně inkasoval kop tvrdou špicí černé lakýrky a s bolestivým vytím odskoči l do proluky mezi domy.
            Dveře limuzíny se otevřely a on, když zjistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí, pomalu nastoupil.
            „Musím přiznat, že je pro mě naše setkání více než překvapující,“ pronesl muž rozvalený na širokém zadním sedadle potaženém pravou kůží, když se příchozí posadil naproti němu. 
            Pak sáhl do otevřeného minibaru a vytáhl malý, stříbřitý šejkr. „Dáte si Martini s vodkou? Včera jsem dostal čerstvou zásilku pašovanou z Ruska, to víte krize...“ dodal ještě omluvně. „Říkejte mi Jednička.“
            „Chtěl jsem hovořit s panem Radeckým,“ odvětil na to.
            „Omlouvám se, ale je indisponován a již několik let se proto drží v ústraní. Byl stižen nepříjemnou kletbou... Jeho záležitosti nyní spravuje pan Krupp. Jsem jím pověřen k jednání. Mohu znát vaše jméno?“
            Krátce se zamyslel. „Aktuálně mi můžete říkat Vojtěch, nebo raději bratr Vojtěch,“ dodal ještě a gestem ruky ukázal na svoji mnišskou kutnu.
            „Do telefonu jste se nám ale představil jinak,“ oponoval mu Jednička nesouhlasně. „Použil jste jméno Regnis, je to tak?“
            Přikývl. „Používám i toto jméno. Občas...“
            Jednička se podíval na varovně blikající displej svého komunikátoru. „Podle čidel zabudovaných v kabině u sebe máte zbraň. To je v rozporu s naší dohodou.“
            Regnis zavrtěl hlavou. S překvapením na ní přitom ucítil pohyb vlasů, jež převorova lebka už řadu let postrádala. „To není zbraň, ale ehm, dárek pro pana Kruppa. Znáte Lemurijské legendy?“
            Jednička s překvapeným nádechem vzal do rukou starodávně vyhlížející pistoli s pažbou z leštěného kamene, kterou mu ten podivný host podal.
            „To je velice vzácný dar...“ pronesl pak.
            Regnis přikývl. „Chci schůzku s panem Kruppem, protože tato zbraň, jakkoliv může být vzácná, není nic proti tomu, co můžeme společně získat...“
-----XXXXX-----
             Opustili jsme temnotu průchodu teprve ve chvíli, kdy jsme si byli opravdu jisti, že je vzduch čistý. Ulice byla prázdná a tichá a ničím nepřipomínala životem tepající centrum, které bylo od nás, co bys emisní povolenkou dohodil. Dokonce ani auta tu nestála. Přes den tu samozřejmě není k hnutí, ale v noci všechna ta parkovací místa zejí prázdnotou, protože žádní starousedlíci tu už dávno nežijí. Kdysi tady byli, ale odešli. Jednoho dne prostě zjistili, že nedokáží zaplatit nájem za byt v centru města a pak neumřít hlady a tak tu dnes sídlí už jen úřady a zahraniční firmy, pro které které je adresa v centru města věcí prestiže.
            Proplížili jsme se kolem ztemnělé výlohy s černými tvary, v nichž by nyní nikdo nepoznal vysavače značky Hun a pračky Extensit. Hned za nimi byl vchod do kancelářské budovy, kde jsem snad před tisícem let v poklidu popíjel kávu s doktorem Zpomalilem.
            „Dobrý, jdu napřed,“ šeptl Damián a jako první zmizel v temnotě domovního vchodu.
            Byl jsem jen krok za ním, a tak na mě vyšla hlaveň až druhé z automatických brokovnic, jež se vynořily z kukaně přes den obývané znuděně klimbajícím vrátným.
            Masivní kus zahrdlené oceli se mi zprudka zaryl do břicha, až jsem vyhekl. Ráži jsem v tom spěchu neodhadl. Úplně mi stačilo vědomí, že na druhém konci flinty stojí rozhodně se tvářící, teenager v odrbané kožené bundě a černozelených maskáčích. Určitě si je pamatujete, jsou to ty, za které vám poldové spolehlivě napaří tučnou pokutu – ty staré, z dob před secesí...
            O Damiána se pro změnu postarala menší dívka s blonďatými vlasy sepnutými do ohonu. V jejích útlých rukách sice působila automatická brokovnice dost nepatřičně, ale ani na moment mi na mysl nepřišlo, že by s ní neuměla zacházet. Právě naopak. Damián čím dál více připomínal asfaltového holuba...
            „Kam se hrnete šontáci?“ zavrčel ten kluk. „Jestli jdete na čórku, tak jste na špatné adrese.“
            „Máme tu schůzku,“ odvětil jsem.
            „Ale nepovídej,“ štěkla dívka.
            „Vám nemám co vysvětlovat. Nechte nás jít.“
            Mladík se mi vysmál do tváře.
            Jen silou vůle jsem zdusil zavrčení, které se mi dralo z hrdla. Naštěstí se mi díval do očí, jinak by si mohl všimnout, že se moje pravice pokrývá srstí a z nehtů se stávají drápy. Sebekontrolou jsem dnes rozhodně nehýřil...
            „Přišli za mnou,“ pronesl v tu chvíli na schodišti se objevivší doktor Zpomalil. V jeho popelavě šedé a únavou strhané tváři nebyla ani špetka té síly a vitality, jež z něj tryskaly při našem posledním setkání.“
            „Ale Matka...“ pokusil se mu mladík oponovat, ale byl umlčen netrpělivým mávnutím starcovy ruky.
            „Ta nemusí vědět všechno. Občas...“
            Otočil se znovu ke mně. „Od té nešťastné zakázky je svět mnohem nebezpečnějším místem, že?“ Ztěžka si odkašlal. „Převorství lehlo popelem. Agenti pročesávají město a s nimi i Stíny. Kdo by si pomyslel, že se s nimi někdy setkáme...“ Povzdechl si. „Dnes ráno mě byli navštívit. Už roky si platím ochranku. Jsou dobří, tedy... byli dobří... Na Stíny ale neměli. Tak jsem se musel obrátit se žádostí o pomoc na Kult.“
            Ukázal na dvojici, která na nás ani na vteřinu nepřestala mířit brokovnicemi. „Naštěstí je Brno ještě stále pod jeho vlivem.“
            „Jaký kult?“ zeptal jsem se ho nechápavě.
            „Kult Velké matky,“ odpověděl za doktora Damián. „Jsou tu už od neolitu. Chvíli tam a chvíli onde. Pořád v úkrytu, pořád v pohybu. Stopy najdeš všude - Věstonice, Petřkovice, Landek...“
            Počkal až mi dojdou historické, vlastně prehistorické souvislosti a pak pokračoval: „Je to primitivní kult, ale houževnatý. Už léta o nich nebylo slyšet. Ukrývají se na sever od Brna a verbují nové členy...“
            „Potřebujeme vaši pomoc,“ oznámil jsem doktorovi. „Je to dlouhý příběh, ale od zabití té sukkuby jde všechno na levačku. Jdou po nás a přišli jsme o všechny otcovy skrýše. Aktuálně jsme bez prostředků a přitom musím co nejrychleji najít jednoho člověka... ženu... vlastně vlkodlačku. A taky mě zajímá, kde jsou mé peníze za kontrakt?“
            Doktor Zpomalil sáhl do kapsy a podal mi balíček bankovek. „Samozřejmě tady na vás čekaly a co se týče té druhé záležitosti, bude to složité, ale nikoliv nemožné. Nejlepší na tuhle práci asi bude Profesor. V Prolnutí nemusíte mít jméno, aby jste se stali veličinou...“
            Podal mi kousek papíru, na který chvatně naškrábal adresu. „Během pár minut ho   kontaktují místní členové kultu. Bude vás čekat.“
            Dívka nalouchající doktorovu monologu souhlasně přitakala. „Už k němu jdou...“
            Překvapeně jsem zamrkal.
            „Telepatie,“ vysvětlil mi to Damián. „Všichni členové znají vůli Velké matky.“
            „Mafie...“ hlesl jsem šokovaně.
            Zavrtěl hlavou. „Mafie hadra...“
-----XXXXX-----
            V kůži vázaný manuskript, přesahující šířku stolu, měl černěným železem pobité rohy a když sejmul z oka masivní petlici a rozevřel ho, nesouhlasně zaskřípěl. Jeho jednotlivé listy, byť byly z nejkvalitnějšího pergamenu, byly po staletích zahálení křehké a suché a stačilo málo, aby se čtenáři začaly lámat v rukou.
            Albert Krupp opatrně otáčel jednu stránku za druhou a zrakem přecházel po iluminacích, složitých ornamentech a ručně psaném textu doplněném o komentáře dřívějších čtenářů. Teprve za půlkou knihy narazil na neuměle vyvedený obraz starověkého velkoměsta rozpínajícího se na strmém úbočí hory, jež dlouhými moly z bílého vápence vybíhalo daleko do nesouhlasně se vzpínajícího moře.
            Lemurie. Bájná země a bájný, dávno ztracený kontinent...
            Otočil ještě několik dalších stran, než se dostal k vyobrazení pistole. Pak ten obraz porovnal se zbraní ležící před ním na stole.
            S úlevným povzdechem se narovnal a v tichu sledoval, jak dvojice jeho asistentů již nepotřebný manuskript zase zavírá a odnáší pryč. Ženevský archiv ukrýval větší cennosti, než byl tento rukopis, ale jen z málokteré z těch věcí mohl být ještě nějaký užitek. S potěšením si uvědomil, že tady tomu může být jinak.
            „Dobře,“ pronesl pak záměrně neutrálním hlasem k mladému, blonďatému řeholníkovi, který společně s tichým Jedničkou trpělivě čekal na jeho verdikt. „Předpokládáte, že toho bude víc?“
            Regnis přikývl. „Mnohem víc. Už celá staletí hledám lemurijské a atlantiďanské artefakty. Asi největší zájem jsem pochopitelně měl o lemurijskou ručnici. Podle legend jsou nepřekonatelné a jejich magický potenciál je schopen narušit i předivo reality.
            Určitě jste slyšel historky, že nejméně jednu mají i lidé. Nejprve se tvrdilo, že těmi šťastnými jsou Kataři, pak Židé. Možná ji opravdu měli, ale ani já, ani ti, kterým jsem platil za pogromy, nic nenašli. Nakonec jsem vlastně úplnou náhodou zjistil, že se jedna kdysi objevila mezi Lovci. V té době jsem už vlastně ani nedoufal, že nějakou ručnici najdu a zaměřil jsem se na získání Aurum potabile, které je od smrti Rudolfa II ukryto někde ve Staré Praze. “
            Regnis se ušklíbl. „Pak jsem ale narazil na jednoho anomála. Byl to zkrachovanec utápějící své frustrace v alkoholu a chemii. Prodal mi, samozřejmě hluboko pod cenou, několik hezkých diluviálních šperků a pak vzbudil moji zvědavost kradmými poznámkami o nějaké dávné expedici, které se účastnil jako člen pomocného personálu a díky níž nyní hledá svoji spásu v alkoholu. Trvalo mi dva roky, než jsem si v archivu rady ověřil jeho slova, protože oficiální protokoly z expedice byly zničeny a celou tu dobu jsem z toho pomatence páčil slovo po slovu a jako skládačku z nich sestavoval obrazy jednotlivých událostí. Šlo o oficiální expedici vypravenou Radou Prolnutí do Mongolska, kam se měli údajně, po zaplavení kontinentu uchýlit lemurijští exulanti. Toho zoufalce stálo dvanáct prstů a půl metru kůže ze zad, než se se mnou konečně podělil o nález mohylové hrobky velmože s posmrtnou výbavou. Byl to Lemurijec a jeho sarkofág údajně   obsahoval nejen slušnou sbírku zbraní, ale i Insignie moci...“
            „Insignie...“ zamumlal hostitel mazle se přitom s tím cizokrajným slovem na jazyku. „Slyšel jsem o nich. Konečně, který z mocných ne?“
            „A který z nich by je nechtěl...“ dodal s úšklebkem Regnis. „Začal jsem hledat další účastníky té expedice, kterou mělo přežít jen pět osob, ale v době mého hledání měly žít už jen tři. Jednoho jsem měl já a ten nevděčník zemřel asi před deseti lety při pokusu o útěk. Jeden těch dvou zbylých byl ale Lovec. Můj zdroj na tom trval, i když jsem mu uřezával dva prsty...
            Začal jsem tedy pátrat mezi Lovci. Říkal jsem si, že jednou ji někdo musí použít a začal jsem pro to vytvářel podmínky.
            Lovci umírali při úkolech, které jsem pro ně chystal, nebo je lovili vyjci, které jsem si najal. Bez úspěchu. Dokud jsem nečetl mysl jednoho mladého Lovce. Našel jsem v ní střípky předaných vzpomínek jeho otce, týkající se té expedice. Byl to šok. Po všech těch letech!
            Pokud ale má ten mladík ve své mysli takové informace a vzpomínky, je dost velká šance, že je snivec a že je v kontaktu se svým zesnulým otce. Takže v jeho mozku toho můžeme najít mnohem víc. Samozřejmě při správné medikaci a troše té neurochirurgie...“
            „Jak to souvisí s Lóží?“ zeptal se ho Albert Krupp zvědavě. „O nedostatek zdrojů určitě nejde, že?“
            Regnis souhlasně přikývl. „Financí mám dost. Můj cíl je ale neustále v pohybu a to se zkušenými průvodci. Byl jsem nucen ukončit spolupráci se svým společníkem a přišel jsem tím o jeho stopaře. Mé možnosti nalezení too mladého Lovce jsou nyní tudíž značně omezené.“
            Albert Krupp si odkašlal. „Chápu,“ pronesl pak. „Pokud má implantované ID čipy, vlastní platební karty nebo alespoň nějaký průkaz se skrytým čipem, nebude s jeho detekcí problém. Stačí aby si koupil rohlík, nebo prošel kolem některého z bezpečnostních scannerů či projel mýtnou branou. Otázkou je, jak chcete dokázat, že se nám spolupráce s vámi vyplatí...“
            Ta slova na Regnisově tváři vyvolala zdání pousmání. „Pro začátek bych se vámi podělil o informace, které jsem od toho mladého Lovce získal při našem mentálnímu spojení. Jde o jména jeho kontaktů, adresy skrýší, konspiračních bytů a pohotovostních skladišť, které z jeho otce celá léta dělaly nepolapitelného protivníka. Považujte to za dar a důkaz mé důvěryhodnosti.“
            „A čím budete pokračovat?“
            „Najdeme tu mongolskou hrobku a všechno, co v ní ta expedice našla a musela tam zanechat a o výtěžek se rozdělíme. Poté, co z oběhu zmizelo kopí osudu bude načase do světové politiky zamíchat nějaký jiný artefakt, nemyslíte?“
            Na tváři Alberta Kruppa se objevil vědoucný úsměv. 
-----XXXXX-----
             Celá čtvrť byla stará a omšelá a nedostatek veřejných financí zmiňovaný i letos ministrem financí naznačoval, že hned tak k nějaké změně nedojde. Nebylo tu totiž nic, co by magistrát nutilo k rekonstrukcím. Jen pár tisícovek starousedlíků zředěných desetitisícovkami přistěhovalců, což nechá chladným každého, kdo drží ruku na cecíku veřejných financí.
            Někteří z těch přistěhovalců tady byli legálně, ale těch druhých tu bylo požehnaněji. Kdysi přišli do Evropy s vidinou práce a sociální záchytné sítě a Unie je vítala v multikulturním opojení s otevřenou náručí. Politici měli spoustu řečí o obohacujícím   soužití, názorové pluralitě, solidaritě, pozitivní diskriminaci a taky o politické korektnosti. Nově příchozí brzy obsadili do té doby upadající čtvrti, ale zázrak promísení a vzájemného obohacení kultur nenastal. Evropu obohatila pouze ghetta plná lidí, pro které byl životní styl majoritní společnosti reklamou na samo peklo.
            A pak přišla krize. Ta první byla ještě v pohodě. Lidem se prostě seškrtaly podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky a jelo se dál. Jenomže pak přišly další a ty se už někdo pokusil zahnat osvědčenou metodou – nic přece nenastartuje ekonomiku spolehlivěji než menší válka, zejména když se odehrává na cizím uzemí...
            Druhá Afgánská, výsadek v Koreji, Čínská provokace, to vše bylo jen předzvěstí střetu Unie s Ruskoasijskou federací o Pobaltí, Ukrajinu o Bělorusko- obilí, nerosty, území. Teprve pak začalo být opravdu zle – z válkou zasažených území se do střední a západní Evropy začaly hrnout statisíce uprchlíků. Během dvou let mezi Unií a Federací vyrostla nová Železná opona, vlastně dvě a mezi nimi zůstal široký pás radiací a chemií zničené země později známé jako Zóny. Její původní obyvatelstvo se do ní už nikdy nevrátilo a ať už vyrazili kamkoliv, nedorazili ani tam. Pobřežní stráže na Baltu potápěly lodě s uprchlíky a na souši prováděla podobné manévry pro změnu armáda.
            S tím, jak se krize prohloubila, začali politici otáčet a jejich rétorika byla najednou plná národa, majority, kradení práce případně chleba. Objevila se tam sice i zmínka o polských instalatérech, ale to byla jen epizoda. Tedy ve srovnání s ukrajinskými kopáči a muslimskými teroristy...
            Netrvalo to dlouho a některé z vyhlášených imigrantských destinací zachvátily plameny. Kdysi se útočníkům říkalo neonacisti, pak pravicoví extrémisté. Už nějakou dobu jsou to jen nacionalisté a tam, kde řádili nejvíce, zmizel problém s imigranty. Viděl jsem hořet ubytovny pro gastarbaitery a sledoval, jak se čtvrti obývané cizinci obehnávají žiletkovým drátem. Pak už stačilo jen do do vysokých strážních věží nainstalovat nějaké reflektory a kulomety a občas udělat šťáru na ty pomalejší, aby bylo koho deportovat.
            Ostrava měla takových lokalit víc, Praha taky, ale Brno vyhradilo cizincům jen Bystrc. Vyhradilo a pak taky uzavřelo, ale na rozdíl od ostatních českých měst asi nejhermetičtěji.
            Vstoupit se tam dalo jen checkpointem, doplněným o bunkr z metr tlustého betonu, ve kterém měl být jeden policista, jež měl kontrolovat doklady a jeden počítačový analytik, který by napojený přes neurální rozhraní, obsluhoval automatické třicetimilimetrové dvojkanóny umístěné ve dvou, vzájemně se kryjících palpostech.
            Jenomže háček byl v tom „by“. Oni tam totiž nebyli. Proč je tomu tak, jsem pochopil, když jsem míjel zavřené pancéřové dveře, na kterých se pohupoval povětrnostními vlivy dost postižený list papíru s oznámením o uzavření z důvodů ekonomických úspor. V připadě občanských a jiných nepokojů mají postižení občané volat linku 911. Volání z automatů veřejné datové sítě je prý zpoplatněno...
            Zejména to poslední mě pobavilo, protože žádný automat veřejné datové sítě nebyl v dohledu. U jednoho domu byl sice vedle chodníku ještě patrný betonový čtverec rozměry víceméně odpovídající půdorysu příslušné budky, ale to bylo všechno...
            Damián ještě jednou zkontroloval adresu na papíře a pak ho strčil zpátky do kapsy pilotky.
            „Jsme na místě,“ zašeptal pak, když se číslo na oprýskané cedulce nad domovním vchodem, kterou tam sběrači kovů zapomněli, shodovala s čislem odečteným z papíru.
            Vedle dveří byly kdysi zvonky. To šlo poznat podle díry a vykuchaného rámečku s několika dráty. Dveře naštěstí nebyly zamčené. Stejně by to bylo zbytečné, protože všechny jejich skleněné výplně byly vykopnuté.
            Opatrně jsme se prosmýkli mezi křídly dveří a začali po spirále stoupat schodištěm nahoru. Ve třetím patře jsem si už začínal připadat jako ve vězení. Dveře, které jsme míjeli, byly pancéřované, pod proudem, doplněné o pátravé objektivy kamer, výmetnice tázeru a nervového plynu.
            Dveře, které jsme hledali, na sobě ještě navíc měly i výstražnou ceduli varující před biohazardem.“
            Damián se tím ale nenechal odradit a třikrát na ně zprudka zabušil. Několik vteřin se nic nedělo. Pak se v kukátku, bezpochyby analogovém a panoramatickém, objevilo velké modré oko.
            „Co chcete?“ zachrčel mikrofon zabudovaný do dveří hned pod kukátkem. „Nic jsem si neobjednal a nechci do žádné sekty. Pakujte se od mých dveří!“
            „Hledáme Profesora,“ pronesl Damián klidným hlasem. „Posílá nás doktor Zpomalil.“
            Mikrofon se na moment odmlčel. „Hm, dobře. Jména! Chci vaše jména!“
            „Já jsem Damián a tady mladej je Prokop Koutný. Prý už o nás víte.“
            „Od Velké matky,“ přisadil jsem si svojí troškou do mlýna.
            Ozvalo se hlasité cvaknutí prvního z pěti bezpečnostních zámků. Při cvaknutí předposledního jsem zřetelně slyšel, jak do dveří zajíždějí ocelové vzpěry, předtím ukotvené nejméně na osmi místech v zárubních.
            Pák následovalo ještě něco cvakání a rachocení, ale nakonec se dveře otevřely a v nich se objevila vrásčitá hlava, doplněná o prošedivělé třídenní strniště.
            Hned pod ní se škvírou protáhla i masivní, upilovaná hlaveň automatické brokovnice. Teprve za ní, v bezpečí bytu, stál zbytek chlápka – ve vytahaném vojenském tričku, teplácích s lampasy a sešmajdaných bačkorách.
            „Tak pojďte dál, ale po jednom a chci vidět vaše ruce,“ přikázal a nám nezbylo, než ho poslednout. Z půlmetru je každá střelná zbraň nepříjemně smrtící, ale brokovnice by mě rozpůlila hravěji než cirkulárka.
            Když jsme se ocitli uvnitř, přiměl nás odložit všechny naše zbraně do koupelny a pak jsme mohli svorně nakráčet do obýváku – pokoje, který připomínal obytné skladiště. Sotva jsme udělali pár kroků od dveří, za našimi zády se opět ozvalo rachocení zamykaných zámků. Bezpečnost seniorů nadevše...
            Rozhlédl jsem se zamyšleně po pokoji, který od podlaze až ke stropu pokrývaly knihy, komínky časopisů, vycpané ptactvo a mapy. Jedna, byla obzváště vyvedená. Zahrnovala Evropu a kus Středomoří a pokrývala jí spleť červeným fixem vyvedených čar doplněných o text: „Migrace vlhy pestré. Hníždiště u vojenských základen. Genetika? Mutace? Zneužití tajnými službami?“
            Minul jsem dvojici vycpaných havranů, kteří si hověli vedle osezeného ušáku, překročil oschlý šálek se stopami pohankové ekokávy a upatlané krabičky od jídel z nějakého asijského bistra.
            Profesor otevřel dvířka starého, oprýskaného sekretáře a odhalil nám jeho útroby plné složek a šanonů. Jeden z nich vzal doruky a zamyšleně jím začal listovat.
            „Říkali mi, že chcete někoho najít. Jde o člověka?“
            Zavrtěl jsem hlavou. „Je to anomálka. Vlkodlačka.“
            „Jde o Světlanu Gryškinovou,“ dodal Damián.
            Profesor se poškrábal na hlavě. „To naši situaci zásadně ztěžuje. „Pokud hovoříme o té samé vlkodlačce, nazývané také královnou vlkodlaků...“
            „Je to ona,“ přitakal jsem.
            „Tak v tom případě máme problém. Je už několik let na štíru s Radou Prolnutí a skrývá se. Myslím, že na ní dokonce vypsali odměnu. Podle mě je někde hodně daleko a pokud možno i hodně hluboko. Je chytrá a silná a stojí za ní jedna z nejsilnějších organizací Prolnutí.“
            „Vlkodlaci?“ zareagoval Damián otázkou.
            „Přesně tak.“
            „To znamená, že ji nedokážete najít?“ zeptal jsem se pro změnu já.
            „To jsem neřekl. Jen nesmíme podceňovat vlkodlačí smečku. Je velká, je silná a nikdy nezapomíná. A ona je z královského rodu, je čisté krve - zrozená, neproměněná a její otec byl vůdcem Kazaňské smečky. Každý z jejich soukmenovců ji milerád poskytne útočiště a svůj pach.“ Na moment se odmlčel. „Bude to trvat nějakou dobu a pravděpodobnost úspěchu je nízká. Ledaže máte nějakou její věc.“
            Damián rozpačitě rozhodil rukama. „Kde bychom ji vzali?“
            Nějakou dobu trvalo, než mi došlo, co musím udělat. Pak už to bylo dílem okamžiku. Vzal jsem ze stolu upatlaný podšálek, třísknutím z něj udělal několik střepů. Tím největším jsem si vzápětí přejel napříč předloktím a nechal trochu krve skápnout do šálku.
            „Chtěl jste něco, co ji patří. Tady to máte,“ řekl jsem mu, když jsem mu podával ten zakrvácený porcelán. „Jsem její syn. Půlka mé krvé je její...“
            Profesor se rozzářil. „To ale radikálně mění situaci,“ pronesl mna si přitom ruce. „Krev je vynikajícím médiem personální esence hledaného a vaše matka je navíc magická bytost. To její esenci ještě posiluje. Teď bude její hledání naopak hračkou.“
            Odběhl s očima rozzářenýma jako v horečce do vedlejší místnosti, kde se začal přehrabovat harampádím rozmístěným po několikapatrových regálech. Trvalo mu to možná deset minut, než se k nám zase vrátil, tentokrát obtížený magickým náčiním a proprietami, mezi kterými snad chyběl jen onen pověstný magický pařátek.
            Rozložil to všechno chvatně na stole. Do misky nalil vodu a na kus dřeva, který nechal plavat na její hladině, položil kovovou třísku. Tu zakápl trochou krve se šálku.
            „Vypadá to jako kompas,“ odtušil Damián.
            Profesor přikývl. „Magický, ale v podstatě ano. Teď budeme potřebovat mapu.“
            Mapa nebyla právě nejaktuálnější, ale byla na ní zobrazena Evropa a Asie a víc jsme nepotřebovali. Do tří rohů dal Profesor vysoké voskovice ve svícnech ze zčernalého stříbra a do čtvrté kompasovou misku.
            Když zapálil svíce, začal s mumlanou magickou formulí. Jeho hlas stále sílil a sílil, jako by žádal a pak přikazoval. A pak se kovová tříska plovoucí na hladině misky pohnula. Zprvu jen trochu, jako by neochotně, pak získala odvahu a její posun činil desítky stupňů.
            „Vyznačte... na mapě... přímku!“ zachrčel Profesor naléhavě. „Už... už... to dlouho... neudržím...“
            Damián byl o poznání rychlejší a ve směru naznačeném třískou udělal na mapě tužkou dlouhou čáru. Jen ji dokončil a tříska se vrátila do výchozího bodu.
            Profesor si otřel čelo. „Ještě jednou a máme to,“ zasípěl a pak misku přesunul do druhého roku, kde ji vyměnil za jeden ze svícnů. Když se hladina v přesunuté misce ustálila, začal zase se vzýváním.
-----XXXXX-----
            „Možná jsme měli použít mapu s menším měřítkem,“ pronesl Damián zamyšleně, když čtvrt hodiny studoval průsečík dvou čar. „Jsou to Zóny, o tom není pochyb.“
            Nahlédl jsem mu přes rameno. „Jižně od toho průsečíku byl Kyjev. Ten starý, ukrajinský,“ řekl jsem. „Vím to, párkrát jsem suploval zeměpis.“
            „Jenomže, co je na sever od Kyjeva?“ zamumlal Damián.
            „Černobyl?“ zareagoval otázkou Profesor. „Mohl by to být on. Radiace vlkodlakům nevadí...“
            „To... není Černobyl,“ pronesl po chvíli Damián s povzdechem. „To bychom si mohli blahopřát. To je Pripjať. Město Duchů. Jediné místo, kam žádný rozumný člověk nevkročí...“
            „Tomu místu se vyhýbají i psanci...“ zamumlal Profesor.
            „Vida, psanci,“ pronesl náhle zaujatý Damián. „Pokud nás nedokážete dostat tam, nešlo by nás dopravit alespoň někam poblíž? Třeba tam, kam míří ti psanci...“
            „Ti, kterým je unie nebo federace horkou půdou, míří do ruin starého Kyjeva, nebo do táborů kolem Minsku,“ pronesl po chvíli Profesor zamyšleně.   „Pokud chcete tam, mohu to zařídit. Už jsem podobné extrakce dělal. Vyžaduje to ale dvě věci – deset tisíc euro za osobu a pak úzkostlivě dodržovat několik mých pravidel. První zní „žádné kontakty.“ Pokud máte potřebu někomu volat, nechte si ji zajít. Další zní: „nepoužívat magické artefakty.“ Nechte si na ně zajít chuť a pokud jste na nich závislí, zůstaňte raději doma, protože ohrozíte všechny kolem.“
            „Naše kamarádka má implantovaný portálový amulet,“ pronesl Damián.
            „Musí ven. Je to nejjednodušší cesta k vaší detekci. Tedy, pokud vás bude hledat někdo magicky aktivní. Lóže takové možnosti zatím nemá...“
            Přišoural se ke stolku přetékajícímu knihami a starými, ohmatanými časopisy a ornitologickými ročenkami. Opatrně je z něj sešoupl na podlahu a odhalil nám pohled na prastarý telefonní přístroj s číselníkem a masivním sluchátkem položeným do kovové vidlice.
            „Je to zajištěná linka, nebojte se,“ oznámil nám, když se sluchátkem u ucha vytáčel na přístroji číslo. Byla to předpotopní analogová obluda, která cikla pokaždé, když jste na kruhovém číselníku vytočili číslo. Neměla operační systém, připojení na veřejnou datovou síť ani na komunikační satelit. Neobsahovala žádné aplikace, adresáře a dokonce ani procesory, jen pár drátů a chuchvalců prachu.
            „Kdysi přešly všechny telefonní ústředny na digitál,“ pronesl Profesor zatímco vytáčel číslo. „Sledování se stalo hračkou dokonce i pro takové amatéry jako jsou tajné služby. Agentuře se tím otevřely dveře do ráje. Každé slovo, které pronesete do sluchátka, slyší její počítače. A pokud řeknete některé z klíčových slov, dostane se ke slovu analytický software, který vyhodnotí kontext v jakém jste některé z těch špatných slov jako je revoluce, bomba, nebo secese použili a když zařadí hovor mezi ty zájmové, skončíte na stole lidského analytika a to znamená, že jste v průšvihu a můžete čekat návštěvu agentů...“
            Majetnicky poplácal telefonní aparát pamatující doby, kdy byl plastik žhavou novinkou. „Tenhle přístroj je napojený na starou, oficiálně zrušenou analogovou ústřednu. Oficiálně zrušený, ale neznamená, že byla taky zrušená fakticky a tak si můžeme dovolit ten luxus nerušeného volání mezi asi tak padesáti čísly.“
            „Jak jste se dostal mezi vyvolené?“ zajímalo mě.
            Ušklíbl se. „Dělám pro ně...“ 
            Pak pronesl do sluchátka: „Tady Profesor, spojte mě s baronem.“ Na moment se odmlčel.
            Když do sluchátka, které držel u ucha, dorazil baryton volaného, pokračoval: „Kdy vyráží další konvoj? Pozítří? A kam?“
            Přitiskl dlaň k mikrofonu. „Je to Minsk. Kolik vás je?
            „Čtyři,“ odvětil Damián.
            „Blokněte mi čtyři sedadla. I s místenkami. Ano... plná penze.“ Střelil po nás pohledem. „Ne, lůžkovou úpravu ani běhny nechtějí...“
            Když ukončil hovor, s nebývalou opatrností vrátil na stolek všechno odložené čtivo, kterým použitý přístroj zase dokonale ukryl. Pak si spokojeně zamnul ruce. „A nyní bych navrhoval skleničku likéru,“ pronesl slavnostním tónem a z prosklené skříňky zdobené malebným kováním vytáhl broušenou karafu a tři skleničky.
            „Vlastní výroba,“ podotkl, když do sklenic rozléval opalizují tekutinu. „Není to sice pravý Syr´haad, ale i tak to určitě stojí za pokus. Přinejmenším blínu a durmanu jsem do něj dal stejně. No a taky dalších věcí...“
            „Je to psychoaktivní?“
            „Rozostřuje to vědomí,“ připustil stařík neochotně.
            Pohlédl jsem na tu kapalinu proti světlu. „A od kolika let je to přístupné?“
            Ušklíbl se.
            Opatrně jsem se napil. Tekuty oheň byl jen eufemismus. Když jsem přestal kašlat, měl jsem rozostřené nejen vědomí.
            Damián ten poklad opatrně odložil na noční stolek, aniž by v něm i jen smočil rty. „Potřeboval bych něco jiného,“ pronesl pak.
            „Ano?“
            „Maskovací amulet,“ pronesl Damián. „Hodně dobrý. Nic sériového z Basilejské manufaktury. Spíš kabalistický, nebo sufistický, s ochranou určitě alespoň do dvou, tří vrstev.“
            Profesor se poškrábal zamyšleně na hlavě. „Takže nejde ani tak o maskování podoby jako podstaty, že? Magické podstaty, předpokládám...“
            Damián se uchechtl. „Prostým smrtelníkem snadno a rychle.“
            Na moment nás opustil a po chvíli kramaření a rachocení v sousedním pokoji se k nám vrátil a podal nám naprosto nevýrazně působící měděný amulet s vyrytou germánskou runou.
            „Tohle by mělo stačit,“ oznámil nám. „Pro bytosti z druhé strany doporučuji severskou magii. Je pro ně snesitelnější. Pokud to ovšem nepotřebujete pro upíra. Jejich maskování je složitější. To víte, aura, prolitá krev, věčné zatracení a takové ty věci. Pro každého jiného by ale tenhle drobeček měl odvést svoji práci víc než spolehlivě.“
            Zamyšleně na mě pohlédl. „Pokud ovšem nemáte implantované ID čipy.“
            „To má, jako každý, ne?“ zareagoval jsem otázkou.
            Pobaveně rozhodil ruce. „Já je nemám a vy?“ zeptal se Damiána, který se jen zavrtěl hlavou.
            Profesor mě dloubl do hrudi svým mozolnatým a ušmudlaným prstem. „Kolik si myslíte, že jich máte?“
            „No jeden přece...“
            „On je snad z venkova,“ ucedil pak směrem k Damiánovi, jako by u něj hledal podporu. Pak sáhl do šuplíku od psacího stolu, vytáhl z něj příruční lékařský scanner a pokračoval mentorským hlasem: „Jeden ID čip se nedává už léta. Možná, když se s čipováním začínalo, ale pak se začal přidávat ještě jeden. Většinou během rutinních lékařských zákroků.   
            Kde jsou ty časy, kdy musel být čip velký alepoň jako nehet na malíčku. Mikrotechnologie holt vládnou světu.
            Pokud jste ale byl vyhodnocen jako asociál, kriminálník a nebo máte co do činění se secesionisty, zelenými, islamisty a liberály, dostanete třetí čip. Pěkně silný, který neokecáte, i kdyby jste si sehnali falešnou totožnost přímo na matrice. 
            A to lidi kdysi protestovali proti kroužkování ptáků... Tak a teď se vás zeptám znovu, kolik si myslíte, že jich máte?“
            „Dva?“ odvětil jsem opatrně a za necelých pět minut jsem věděl s naprostou jistotou, že jsem se mýlil. Byly tři...
-----XXXXX-----
            Syknul jsem bolestí, ale Profesor nepřestal kleštičkami rejdit v ráně, kterou sám zručně otevřel skalpelem, dokud v ní nenašel tu poslední, sotva milimetrovou mrchu a nevytáhl ji ven. Třetí ID čip, umně ukrytý v jizvě po očkování, rezignovaně cinkl o dno smaltované misky a jako by se bál o svůj osud, přitiskl se ke svým dvěma bratříčkům.
            Profesor zvedl misku k očím. „Tak tady je máme. Svině špiónský...“ dodal ještě, vyklopil je na desku stolu a pak do nich začal zuřivě mlátit geologickým kladívkem. Nakonec pokroucené kovové zbytky smetl do dlaně a vysypal do toalety.
            Šumění vodního proudu mi dalo jasně na srozuměnou, že jsem se stal nikým. Teď jsem už úředně neexistoval. Pokud půjdu po ulici, nezaregistrují mě reklamní scannery prodejen a nebudou mě lákat nabídkou šitou na tělo. Nebudu si moci bezhotovostně koupit ani kafe a když si mě všimne policie...
            „Potřebujete nové doklady,“ oznámil mi Profesor zřejmou skutečnost. „Je to součástí mých služeb. Seženu cokoliv - občanský průkaz, řidičák. Plast nebo ID čipy. Zajistím dokonce i kreditní karty, nebo i celou virtuální osobnost včetně rodiny, zaměstnání a nájmu bytu...“
             „Máme vlastní zdroje,“ odtušil Damián, posadil se vedle mě, z kapsy bundy vytáhl malý balíček a podal mi ho.
            „Věděl jsem, že k tomu dojde a už jsem ti něco sehnal.“
            Tenká gumička u sebe držela nové doklady na jméno Helmut Prikryl, obchodního cestujícího v oboru telekomunikací, bytem v Danzigu, disponujícího vlastním účtem v bance, s členstvím v Evropské lize a pravidelného abonenta deníku Euroobčan.
            „Jsou čisté, prodal mi je Hrobař,“ ubezpečil mě, „ a jejich majitel má teď jiné starosti. Tedy pokud má člověk v komatu vůbec nějaké...“
            „Hrobařovo zboží je v pohodě,“ přitakal Profesor. „Má zdroje z celé Evropy. Zmetek jeden konkurenční...“
            „Takže pokud je to vše,“ začal Profesor opatrně, „pak bychom mohli přejít k placení. Zprostředkování cesty, drobná chirurgie. Bez dokladů. To máme dva tisíce třista euro bez daně.“
            „Vy z toho platíte daně?“
            „Ne, ale výsledná cena díky tomu vypadá menší. Nejsem jediný, kdo to tak dělá...“
            Vytáhl jsem z kapsy honorář od doktora Zpomalila a vysázel mu do dlaně určený obnos. „Stejně mi to ale připadá moc. Na jeden telefonát a slovy tři centimetrové dírky do mého vlastního podkoží,“ bručel jsem si přitom pod vousy.
            Profesor rozhodil rukama. „Co chcete. Jsem na penzi. Když vám to uleví, berte to jako příspěvek do mého třetího pilíře...“
            Damián vstal a když si urovnával pilotku, na moment se zarazil. „A... vlastně... počkej...“ pronesl zamyšleně, zatímco šacoval své svršky doplněné o příliš mnoho evidentně důmylně ukrytých kapes. „Ty doklady nejsou všechno... já...“
            Pak z jedné z nich vytáhl kožené pouzdro se čtyřmi jak noc černými vrhacími čepelemi. „Objednal si to tvůj otec, těsně než... než... však víš. Já jsem ti to vyzvednul. Používej to, dej si to do vitríny nebo zahoď...“
            „Meteoritické železo. Slušná práce,“ ohodnotil Profesor jednu z čepelí, kterou jsem si prohlížel, když jsem pouzdro připevnil tam, kam patří.
            „Ideální pro Lovce,“ přitakal Damián. „Tiché a na krátkou vzdálenost dokonale smrtící...“
            Když jsme konečně odcházeli, Profesor ještě Damiánovi strčil do ruky chvatně načmáraný návod, jak nejlépe a nejrychleji vyndat z těla implantované amulety a důrazně ho přitom nabádal, aby nůž či skalpel nejprve dezinfikoval. Chvli jsem čekal, že mu začne vyprávět o mikroskopických démonech, kteří mohou zanítit ránu a že jód je opravdu silné žužu...
            Pak mi potřásl rukou. „Musíte být na stanovišti za úsvitu, jinak odjedou bez vás. Dáte jim za každého deset tisíc a máte jistotu, že nikdo z Trenckova konvoje nebude zkoumat, co jste zač a kam máte namířeno.“
            „A odkud vlastně ten konvoj odjíždí?“
            „No a odkud myslíte, že tak asi z Brna může odjíždět?“ odvětil Profesor posměšně, když zavíral dveře.