Světla v temnotách 25
23. 12. 2012
Agáta sáhla na vyjčino hrdlo. Od poslední kontroly měla tep o poznání silnější a pravidelnější, ale přesto se ji nezdálo, že by elixír zabral.
Nespokojeně zaklela. Copak někdo někdy léčil vyjce? Jako by při těch děsných pimitivních podmínkách a neustálých přesunech byla schopna nějakých zázraků. Ve skutečnosti bylo s podivem, že ještě žila a každý den byl malým vítězstvím.
„Tak copak, copak....“ zamumlala. „Co s tebou je, děvče?“
Oslovená vyjka sebou ve spánku nespokojeně zavrtěla a se vzdycháním si promnula ucho. Pak si do zvukovodu strčila špičku prstu a se sténáním s ním začala kroutit.
Opatrně ji chytila za předloktí a přiměla ji toho nechat.
„Ne... dost už,“ šeptla. „Ublížíš si.“
Vyjka na krátký moment otevřela oči. „Bolí,“ zasyčela. „Hýbe se...“
Pak, jako by to bylo všechno, na co se zmohla, zase upadla do horečnatého snění.
„Co s ní je?“ zeptal se Damián.
Pokrčila rameny. „Nevím. Nemůže se z toho vyhrabat. Fyzickým poraněním to ale není. Mladý ji vyhojil všechna vnitřní zranění a já srovnala zlomeniny. Měla by se začít uzdravovat a předpokládám, že o hodně rychleji, než člověk, ale ona je pořád slabá a mám pocit, že ji ztrácíme. Něco v ní je. Magie nebo nějaké jiné svinstvo. Chtělo by to kněze, nebo druida.
„A co ty?“ zeptal se ji. „Jak to zvládáš?“
Ušklíbla se. „Přišla jsem o byt i práci. Moje krytí je v prdeli a jsem na útěku. Z mého majetku se mi podařilo zachránit jen brašnu s pár lektvary. No a míříme do Zón. Myslíš, že jsem toužila po tom, že si budu na stará kolena utírat zadek lopuchovým listem? Po tom, co jsem léta spořila do toho slavného druhého pilíře?“
Chápavě ji položil ruku na rameno. Dobrým znamením bylo, že ji nesetřásla.
„V Zónách nás nenajdou. Až najdeme Prokopovu matku, budeme svědky láskyplného shledání, pak si dáme stakan vodky a vrátíme se do přátelské náruče civilizace. Řekni, kolik času nám může zabrat nalezení jedné vlkodlačky, zejména, když jde o Světlanu Griškinovou? A když nikdo jiný, budu to já, kdo ti zaplatí cestovné i s dietami. Bude to, jako by sis u Eudoku zaplatila cestu kolem světa...“
Vyjka nespokojeně zavzdychala a aniž by se probudila si znovu strčila článek ukazováčku do levého ucha.
„Co to dělá?“ zamumlal Damián a když se dočkal čarodějčina pokrčení rameny, naklonil se nad ebenově snědou dívku.
Pak se s obličejem bledým jako stěna otočil k Agátě. „Nechci vypadat jako panikář,“ začal pomalu a ostražitě, sotva tak hlasitě, aby ho slyšela jen ona, „ale něco ji právě čouhá z ucha. Toho, do kterého si šťourala prstem.“
Pomalu, jako by se bála, že to vyplaší, se naklonila nad ucho spící dívky. Když se odtáhla zpět na své sedadlo, oči ji rozčilením těkaly z místa na místo. „Je to to, co si myslím?“ šeptla.
„Jo,“ odvětil Damián. „Vzbuď mladého. Buďte připravení na ehm, jak se říká, negativní pozornost. Já musím dát řeč s baronem. Měl by to vědět, ale líbit se mu nebude...“
-----XXXXX-----
Atmosféra v zasedací místnosti byla tak hutná, že by šla krájet. Regnis se znechuceně díval na členy svého týmu a oni jeho pohled opětovali. Někteří vzdorně, jiní znuděně, ale ani jeden z nich nevypadal jako agent – obávaná elita Agentury vylepšená daleko za hranice lidských možností. Tihle vypadali spíše, jako by na ně zapomněli. Jen jeden vypadal, že si přičichl k nějakému tomu zdokonalení. Byl vyšší a mohutně stavěný, ale nic nenasvědčovalo tomu, že je nafašírovaný pokročilou mikroelektronikou.
Taktický počítač, který mu přidělili, mu do vizoru otevřel jejich osobní složky. Měl velitelská oprávnění, ale ta zřejmě nebyla nijak vysoká, protože spousta údajů z jejich osobních spisů byly uzamčeny pod nic neříkající klasifikací „TOP SECRET.“
Viděl ale jejich jména a podobizny a ikony dosažených specializací. Taktika malých jednotek, specialisté pro boj se zbraní i bez ní. Anomálové?
Překvapeně se zarazil.
Takže budou schopni vstoupit do Prolnutí. To bylo nemilé. Přišlo mu na mysl, že proklamovaná důvěra pana Kruppa asi neměla dlouhého trvání, ale to na jeho plánech nic neměnilo. Dokonce ani na jeho plánech ukrytých v plánech jiných plánů...
Nakonec se obrátil k Jedničkovi. Ani na moment nepředpokládal, že tím něčeho dosáhne, ale pokud by se o to nepokusil, vypadalo by to podezřele. „Pan Krupp mi slíbil tým,“ pronesl nespokojeným hlasem. „Dokonce mi slíbil i jeho velení, ale tohle přece nemůžete myslet bážně. Tohle nejsou agenti...“
„Ne, nejsou,“ odvětil Jednička klidně. „Podle počítačové analýzy je úspěšnost nasazení agentů do takového typu úkolu nižší než šestapadesát procent. V podstatě si tedy můžeme hodit eurem, jestli to zvládnou nebo ne. Naproti tomu tato skupina má kalkulovanou úspěšnost osmdesát sedm procent.“
Nedaleko stojící Hubert Schneider se v duchu ušklíbl. Ve skutečnosti byla pravděpodobnost úspěchu o celých deset procent nižší, ale někteří IT experti dokázali být při zadávání dat do centrálního počítače nadmíru kreativní. Zřejmě se dříve živili volebními průzkumy...
„Co jsou vlastně zač? Vojáčci, nebo snad kovbojové ze speciálních jednotek?“
Hubert Schneider pohlédl na svoji taktickou kombinézu ve stylu UrbanCamo s naditými kapsami, doplněnou o neprůstřelnou vestu a spoustu řemení ověšených pouzdry a pouzdříčky. Jeho vlastní děti by ho nepoznaly a to si ani nemusel nasazovat takticku přilbu s vestaveným taktickým mikropočítačem a vizorem. Rozhodně nevypadal jako nějaký vojáček. I hypermoderně vyhlížející postavičky G.I.Joe a jejich evropské modifikace E.U.Hanz by při pohledu na něj bledly závistí...
„Nejsme vojáci,“ odpověděl za Jedničku příkřeji, než měl původně v úmyslu. „Jsme sanační tým!“
„Takže ozbrojené uklízečky. No jasně. Odpad Agentury!“ vyštěkl Regnis posměšně.
„Ano, jsme uklízečky,“ připustil Hubert, ignoruje přitom Jedničkova gesta vybízející ke klidu. „Našim úkolem je vyčistit svět od svinstva. Jakéhokoliv svinstva...“
„Klid!“ pronesl v tu chvíli Jednička a rezolutně se mezi ně postavil. „Máme dohodu a budeme spolupracovat. Vy s námi,“ dodal a pohlédl na Regnise, „a my s vámi,“ pronesl směrem k Hubertovi a upřeně na něj hleděl, dokud nepřikývl.
„Fajn, je dobře, že si rozumíme. A teď přejdeme k té důležitější části. Jak jste na tom?“
Hubert vytáhl ze stehenní kapsy kalhot taktický počítač a aktivoval jeho displej. „Máme naloženo. Na Ženevském letišti na nás čekají vrtulníky. Jsou dozbrojeny a připraveny k okamžitému startu. Ze skladu centrály jsem pro naši potřebu předisponoval nějaké magnetické pušky a podařilo se mi schrastit i vrhač částic. Snad někomu nebude chybět, protože moje žádanka byla od té pravé takřka k nerozeznání... K tomu máme asi půl metráku trhavin, pár beden granátů a explozivní rozprašovače svěcené vody a koloidního stříbra.“
Stav připravenosti taktických záloh před Regnisem nehodlal rozebírat. Tuhle část brífinku absolvoval s Jedničkou o samotě.
„Co spojení, až budeme v Prolnutí?“ zeptal se ho Regnis. „Doufám, že nečekáte, že ve vrstvách budou fungovat ty vaše mikrovlnné nádhery?“
„Máte pro mě určitě nějaký návrh.“
Přikývl. „Nechám vám tady dva ze svých Stínů. Mí muži mají rozličné schopnosti, tihle jsou telepati. Je to rychlé a bezpečné a na rozdíl od jiných způsobů, je nejde odposlouchávat.“
„Jak dlouho bude trvat, než sem dorazí?“
„Otevřeným portálem v podstatě ihned. A zbytek mého úderného oddílu může do akce s uklízečkami. Jsou to bojem zocelení veteráni a pokud budeme útočit na ten konvoj, budou se nám tři tucty bojovníků hodit...“
„Dobře,“ odvětil Jednička. „Na pozemcích centrály můžete otevřít portál a pak se připravte na okamžitý přesun. Nechám znovu zaměřit toho červa. Sice je po tom posledním pokusu sever Evropy bez proudu, ale pořád ještě máme možnost využít energetické zdroje východní Evropy.“
„Chudáci Poláci,“ pronesl Hubert Schneider cíleně tak, aby ho slyšel Roch Kowalski. „Dneska je čeká večeře při svíčkách...“
Odpovědí mu bylo Polákovo zavrčení.
„Jakmile stanovíme novou polohu cíle a počítač určí vektor jeho přesunu, vy udeříte. Chci chirurgický řez. Čistou extrakci. Tam a zpátky, snadno a rychle. Jasné?“
Odpovědí mu bylo všeobecné přikývnutí.
-----XXXXX-----
Konvoj pěti Tatrovek se pomalu vyhoupl zpoza terénní vlny a se zhasnutými světly se vnořil to ztichlého a černého lesa. Kmeny vysokých smrků zastiňovaly nebe a i těch pár hvězd, které bylo vidět v mezerách mezi mraky. Všude kolem panovalo ticho. Zdálo se, že les je pustý, bez jediného živého tvora.
Baron Trenck vyhlédl velitelským poklopem přivařeným na kabině náklaďáku a kývl na obsluhu kulometného dvojčete, která s noktovizorem na očích pátravě prohlížela okolí.
„Je tu klid,“ pronesl střelec pod chvíli tlumeně a vysloužil si baronovo přikývnutí. „Až příliš velký, řekl bych. Raději bych zdvojnásobil hlídky.“
„Dobře,“ pronesl baron. „Zastavíme tady. Když zůstaneme pod stromy, nebudeme tolik na očích. I tak ale auta zamaskujte a kdo nemusí, ať neopouští kabiny. Magické ochrany vpálené do aut jsou mnohem silnější než jakýkoliv ochranný amulet a nepotřebujeme, aby nás zmerčil nějaký zatracený satelit...“
Pak se zručně vyhoupl z kabiny a podrážkami vysokých vojenských bot se zabořil do měkké, tlejícím jehličím pokryté prsti.
Pomalu prošel kolem řady stojících vozů a poslednímu zabušil na dveře od kabiny. Ty se pomalu pootevřely.
„Jsme na místě,“ oznámil do černé výseče.
„Jsme na místě,“ oznámil do černé výseče.
„Už bylo načase,“ pronesl jsem a vysoukal se z vydýchané a přehřáté kabiny. Nechtěli jsme nikoho budit. Stačilo, že Damián a Agátou vzbudili mě a sdělili mi to sladké tajemství. Nejprve jsem jim nevěřil, ale stačil jediný pohled do Kyřina ucha a bylo to. Vzpomínky mého otce poznaly červa a kde je on, je i něco dalšího - symbiont, nebo nějaký parazit, sloužící k ovládání a kontrole.
„Měli jste štěstí, že jsme ještě v Beskydech,“ pronesl baron. „Tady se na spoustě míst zastavil čas. Já vám s tou holkou nedokážu pomoci a vzít vás s sebou nemohu. Už tak rvšichni riskujeme více, než je zdrávo. Zkuste nějakou zapadlou vesnici. Jedna je jen kousek odtud. Musíte jen přes kopec. Nejde ji minout.
Určitě v ní bude nějaký vědmák nebo dokonce žrec. Staré kulty se tady drží zuby nehty bez ohledu na všechny výdobytky moderní techniky. Taky by mohli pomoci Wiccani a neodruidi, ale ti se drží spíše ve městech...“
„Možná jen zbytečně plašíte,“ pronesla do ticha Agáta. „Její pán je přece mrtvý. Možná si to její bílé a svíjející se tajemství vzal do hrobu...“
„Nemyslím si to,“ pronesl zamyšleně hrabě Trenck, když ticho noci prolomilo vrčení několika vrtulníkových rotorů.
-----XXXXX-----
Hermann Glotze si se zavrčením pokusil uvolnit zařezávající se podbradník novotou své vonící taktické přilby. Upload nového softwaru a kalibrace čidel netrvala ani zdaleka tak dlouho, jako mechanické přizpůsobení si jednotlivých dílů výstroje.
„Zatracené pásky,“ ulevil si, když pak pro jistotu kontroloval i pásy se suchými zipy držící pohromadě nafasovanou neprůstřelnou vestu. „Přísahal bych, že před půlhodinou byly tak akorát a teď se jich jedna polovina povolila a druhá zase zkrátila. Kde ten drek dělali?“ dodal ještě.
„Rumunsko, nebo Bulharsko,“ odpověděl Radovan Hrbný, který zabíjel čas páskováním munice do širokých, zdvojených plastových zásobníků. „Zlatí lidi, ale kvalita jejich práce závisí na tom, jestli den předtím zapařili nebo koukali na fotbal.“
„Jako bys mluvil o Španělech,“ přidal se se zřetelným slovanským přízvukem Roch Kowalski.
„A ty jako bys tam někdy byl,“ odbyl ho Glotze.
„Určitě tam byl,“ odvětil za osloveného Radovan Hrbný. „Nebo někde poblíž. Je to Polák. Takže musel dělat v Paříži instalatéra...“
Kowalski se na něj zaškaredil a jako by náhodou začal na svém samopalu MP-15 kontrolovat laserový zaměřovač, jehož červená tečka se bezchybně usadila uprostřed Hrbného čela.
„Jdi s tím někam,“ utrhl se ten na něj. „Copak nepoznáš srandu?“
„Tady nějaká byla?“ opáčil Kowalski nevzrušeně. „Že jsem si nevšiml...“
Vrtulník divoce ukrajující vzdálenost, jež je dělila od cíle, se zprudka zhoupl v turbulenci a jen jejich pásy je zachránily od bolestivého nárazu do stropu kabiny.
Pan Trojka, upnutý v širokých pásech, sebou prudce trhnul, až bezpečnostní prvky jeho ukotvení zasténaly. On však neotevřel ani na moment oči a klidně poklimbával, jako by se nic nedělo.
„Psia krew!“ zaklel Kowalski.
„Udělá to ještě jednou a vyhodím oběd,“ oznámil Hermann Glotze.
„Udělá to ještě jednou a vyhodím pilota,“ přisadil si Hrbný.
Hubert Schneider se ušklíbl. Pak se otočil k dalším pasažérům, kteří obsadili konec kabiny. Regnis seděl strnule v křesle a vypadalo to, že snad spí. Jeho společníci v černých taktických overalech vyhlíželi ven okénky a vzrušeně si mezi sebou něco drmolili.
Vypadali stejně jako jiní příslušníci speciálních složek, ale něco se mu na nich nelíbilo. Byli divní...
Do vrtulníku jich k nim přisedlo jen šest, ale zbývající stroje obsadili celé. Ostatní je nazývali Stíny, ale pro něj to byli v první řadě fanatici. Nic víc. Jejich boji proti mutantům a magicky aktivním tvorům by ještě dokázal porozumět, ale nechápal, že za své nepřátele považovali i obdarované lidi, své soukmenovce.
Jsou divní, pomyslel si, protože to jsou zabednění pitomci, co vyhlášili křížovou výpravu komukoliv, kdo není stejně zabedněný jako oni...“
Na interní komunikační frekvenci mu vyskočila příchozí zpráva. Překvapeně si uvědomil, že je od do té doby spícího pana Trojky. Evidentně svůj spánek jen předstíral. Jeho zpráva byla lakonická: „Ten u okna.“
Nic víc, nic míň.
Znovu se zaměřil na šestici diskutujících Stínů. Pak si toho všiml taky. Nešlo o diskutující šestici. Jen o pětici. Ten u okna si s nikým nepovídal. Dokonce se zdálo, že ani nevěnuje pozornost svým společníkům.
Byly z něj vidět jen oči. Vše ostatní ukrývala pletená kukla a vrstvy kevlaru a kompozitů. Přesto cítil, že s ním není něco v pořádku. Byl nejen divný, byl i jiný.
Na moment zalitoval, že na palubě bylo zakázáno kouřit. Nic mu nepomůže se soustředit, než pár rychlých šluků jeho domácí směsi podřadného tabáku pěstovaného na periferii Unie a bylin pečlivě sbíraných za jejími hranicemi. Co na tom, že šlo o půdu prosáklou pesticidy, radioaktivitou a průmyslovou chemií. Půda v Unii na tom stejně nebyla o moc lépe...
Uvědomil si, že by kouřil, i kdyby ho to mělo zabít, i kdyby zmutoval do podoby zrůdy jako vystřižené z béčkového hororu.
Ušklíbl se. Možná bylo načase se od toho oprostit. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Už celé roky to nedělal, ale bylo to překvapivě snadné. Když oči opět otevřel, znovu pohlédl na muže u okna. Vhled –dar jeho matky mu tentokrát zprostředkoval úplně jinou realitu.
Překvapeně sykl.
Muž sedící u okna se otočil a zvědavě na něj pohlédl.
Okamžitě sklopil zrak k podlaze.
Cítil na sobě jeho pohled několik dlouhých vteřin. Bál se dokoncei nadechnout. Pak ten divný a nepříjemný pocit pominul. Ulehčeně si oddechl.
Opatrně aktivoval klávesnici svého komunikátoru. „Někde se stala chyba,“ vyťukal na ní.
Obří, svaly přetékající postava pana Trojky, stále předstírajícího spánek, se v němém souhlasu pohnula.
„Přesně,“ objevila se mu na displeji jeho odpověď. Neviděl, že by ji psal na svém komunikátoru.
Pak mu to došlo a málem se pro vlastní hloupost plácl do hlavy. Taktická přilba měla přece více způsobů ovládání. Stačilo jediné skousnutí a senzor na jeho tváři aktivoval na displeji na vnitřní straně vestavěného vizoru funkci očního ovládání.
Na holografické klávesnici napsal dvě slova, která zásadním způsobem zabila ten nepatrný zbytek důvěry, kterou k Regnisovi choval.
„Temný Záporožec.“
Na rtech Pana Trojky prokmitl pobavený úsměv.
Pak se na jeho displeji zhmotnila první dávka dat. Pan Trojka evidentně nelenil a zaměstnal centrální počítač centrály. Vzápětí přišly i první snímky. Otevřel pro ně podokno a okamžitě ho zaplavila vlna fotografií nejrůznějšího rozlišení i kvality. Všechny ale ukazovaly to samé – kozáky z Temné Síče. Kdyby to byli jen oni, dalo by se to vydržet, ale mikropočítač z databáze centrály stáhl i snímky jejich řádění.
Pochopil, co po něm Trojka chce a na týmový datový okruh poslal ty snímky, jež se propracovaly do jeho soukromé hnusparády. Sledoval, jak se postupně zobrazují na displejích vizorů ostatních členů týmu.
Viděl, jak ztuhli, jak se jejich záda podvědomě nahrbila v předtuše útoku.
Pak Radovan Hrbný prolomil panující mlčení, když pronesl: „... a do prdele!“
„To...je...“ začal Hermann Glotze bledý jako stěna.
Nikdo mu to sice nepotvrdil, ale ani nemusel. Všichni znali příběh saských kolonistů z osady Neue Dresden. Úřad pro přesídlení je poslal doprostřed Zóny. Na místa, kde kdysi byla Ukrajina, obilnice Evropy. Plán byl jednoduchý – měli z ní opět obilnici udělat. Bez ohledu na Černobyl, defolianty, ochuzený uran a bandy renegátů – zločinů a dezertérů z Unie i Federace.
Kolonisté se drželi celých pět let. Ve světle důkazů opatřených později vyšetřovací komisí ustavenou v Bruselu, to byl malý zázrak, jenomže pak zázraky došly. Určitě se na tom podepsalo i to, že si kolonie všimli Záporožci.
Boj byl krátký, ale krvavostí si nijak nezadal s unijním řešením muslimské otázky a stejně jako ta otázka i kolonie ze dne na den přestala existovat. Domy, stodoly i stáje z polyplastu nehořely nejlépe, ale s dostatečnými petrochemickými stimuly se to Záporožcům nakonec podařilo. Horší ale bylo, že sice brali zajatce, ale jen kvůli obětem svým krvavý, temným bohům. Kdysi to byli uprchlíci, jediní volní lidé svíraní ze severu nevolnickým Ruskem a z jihu otrockými Osmany. Když zjistili, že proti nim nemají šanci, přiklonili se k temnotě a noví kněží vzývající stará a krvavá božstva ponořili celou Síč hluboko do Prolnutí. Temní bohové ale nikdy nic nedělali zadarmo. Během uplynulých staletí své nové služebníky ohýbali a kazili dokud nebyli se svým dílem spokojení.
Trvalo to tak dlouho, že neobdarovaní na ně zapomněli a obdarovanéí měli pro změnu úplně jiné starosti...
Fotografie mrtvol z Neue Dresden okořeněné kouřem z tuctu obětišť vystřídala dokumentace z vyšetřování přepadu kolony Červeného kříže nedaleko věčně zářících ruin Žitomiru. Léky zmizely, stejně jako všechno ostratní, co šlo prodat. Zbytek kozáci zapálili a doktory i sestry přibili dvoustovkami hřebíky k torzům mrtvých stromů.
Radovan Hrbný vydal zvuk, o kterém si všichni zprvu myslel, že jde o vzlyk. Pak se ale otočil do uličky mezi lavice a proměnil ho v nezaměnitelné zvracení.
Regnis na krátký moment otevřel oči a pak znechuceně nakrčil obočí.
„Naši spojenci jako malovaný,“ zněla zpráva od Rocha Kowalského.
„Budem si krýt prdele...“ poslal Hermann Glotze.
„.... a možná to přežijeme,“ dodal za ně Hubert Schneider temně.
-----XXXXX-----
„Blíží se!“ sykl baron Trenck. „Vrtulníky. Pět strojů.“
„Možná to je nějaký Bruselský charter...“ pokusila se Agáta o žert.
Barona ten pokus nepobavil. S vážnou tváří pronesl: „Jsou vojenské a jdou po nás.“ Obrátil se k ležící vyjce a jeho tvář na moment ztvrdla až byla jako vykřesaná z křemene. „Nebo spíše po ní...“
„Kolik máme času?“ zeptal jsem se ho, ale baronova odpověď zanikla v rachotu strojů, jež se náhle vyhouply zpoza terénní vlny.
Taky odpověď...
Skupinu náklaďáků ozářily úzké paprsky vyhledávacích reflektorů.
Baron se obrátil na své muže. Ani jeden z jeho pandurů na sobě nedal znát znepokojení. Jako by se jim podobné věci stávaly denně.
„Zažeňte lidi do lesa!“ zakřičel snaže se překřičet pětici tůrovaných rotorů. „V ceně jízdenky je i šance na útěk. Připravte se!“
Panduři se rozprchli po okolí. Zalehli do každé lepší prohlubně, skryli se za popadanými kmeny, nebo se alespoň přitiskli ke kmenu ještě stojícímu.
Strhnul jsem z ramene kalašnikova a prudce trhnul jeho závěrem. Damián mě chytil za paži a prudce mnou smýknul.
„Tohle není videohra, mladej,“ zavrčel. Trhnul hlavou směrem k tatrovkám, jejichž osádky přestaly ztrácet čas maskováním a místo toho chvatně obsazovaly střelistě.
„Až ty kulomety spustí,“ pokračoval Damián naléhavě, „odpoví vrtulníky vším, co mají v podvěsech a věř mi, že pokud tam mají i rakety, tak nechci stát u ničeho, co je teplejší než noční vzduch...“
Motory! S tím poznáním se mi po zádech prohnalo stádo ledově studených mravenců.
Když se rozštěkaly první stařičké ruské kulomety PTK a zdvojené Vickersy Mk. 1 pamatující Velkou válku, byli jsme už na dosah hustých křovisek vzdorujících gravitaci na okraji nehluboké strže. Hned na to se od stále větších vrtulníků oddělily první svítící body.
Praštil jsem sebou na zem právě ve chvíli, kdy teplem naváděná raketa vzduch-země v efektní explozi rozervala první náklaďák na hadry a něco biologických vzorků.
Střelci ze dvou sousedních si vítězný vrtulník vzali do křížové palby a ten se po několika úspěšných zásazích do ocasních ploch roztočil ve vzduchu jako káča. Poškozený rotor chrlil do okolí chuchvalce dýmu a pak z motorového prostoru vyšlehly první plameny a stroj se s hlasitým skřípěním zřítil na zem.
Svět zanikl v explozích a rachotu střelby. Plameny byly na zemi i nebi a čerň noci uprchla v hrůze před ohněm, výstřely a výbuchy.
Další tatrovky se proměnikly v hromady hořícího šrotu...
V záři těch plamenů jsem zahlédl prchat do lesa vyděšené pasažéry. Někteří nesli svá skromná zavazadla a doufali, že tomu běsnění uniknou. Jejich naděje na záchranu byla stejně iluzorní jako naděje penzisty na život v dostatku.
„Nemají šanci,“ shrnul to realisticky Damián, jež se evidentně zaobíral stejnými myšlenkami.
„Mohli by mít,“ odtušil jsem navzdory všem černým myšlenkám, které mi podsouvaly zkušenosti předané otcem. Pak jsem pomalu vstal a oklepal si jehličím olepená kolena. „Jdou přece po mě, ne?“
Damián mi věnoval zamyšlený pohled.
Podíval jsem se na Agátu, která podpírala sténající vyjku. „Snažte se se zmizet co nejdál odtud. Pak najděte toho druida.“
Čarodejka přikývla a pevně uchopila ebenovou dívku pod paží. „Tak pojď holka, je před náma ještě pořádnej kus cesty...“
-----XXXXX-----
„Nebudu přistávat!“ zaječel pilot na všeobecné frekvenci už tak dost zahlcené frenetickými pokřiky ostatních. „Přistávací zóna je příliš horká. Přišli jsme o jeden stroj.“
Hubert Schneider přikývl. Taktický počítač mu tuhle informaci zprostředkoval už před více než minutou. Pilot ale dokázal, že zázraky se dějí. Posadit takřka neovladatelný stroj na břicho a desítka Regnisových Stínů ho dokázala opustit po svých a dokonce se mezi prvními zapojit do boje.
Nikdo se neobtěžoval nějakým signálem. Žádné zelené světlo, ani křičící zupák. Prostě se jen otevřely boční vstupy a už se jimi začali hrnout první dobrovolníci.
Ani on na nic nečekal a vyskočil ven. Dopad po více než třech metrech letu se bolestivě podepsal na jeho dosud stále příliš citlivých zraněních. Doufal jen, že si nic neutrhnul a pokud ano, že to nanoboti dokáží opravit.
S klením se odkulhal několik kroků stranou, aby mu za krk neskočil některý z dalších skokanů a rozhlédl se.
Roch Kowalski si zrovna s funěním urovnával řemení. Pak kývnul na Radovana Hrbného a Hermanna Glotze vyzbrojené pulzními puškami, kteří krycí palbou ometali nedaleká křoviska. Společně se pak rozběhli k temné řadě stromů, mezi nimiži se objevovaly a zase mizely záblesky z ručních zbraní.
„Kryj nás,“ přikázal panu Trojkovi, který se k nim jako by odnikud přidal a pak na displeji taktické přilby aktivoval taktickou mapu s ikonami svého a Regnisova týmu a zjištěných obránců. Nemohl si vynachválit analytické schopnosti superrychlého centrálního počítače, který průběžně vykodnocoval data z mikrokamer na přilbách členů týmu. Díky tomu byl zahrnut neskutečným množství přesných a aktuálnch dat.
Zatímco kraj lesa přeorávaly namodralé záblesky magnetické pušky pana Trojky, vyznačil na mapě červenými šipkami předpokládané linie postupu a odeslal ji velitelským datovým okruhem do Regnisovy přilby.
Když do pěti vteřin neobržel odpověď, rozeslal mapu ostatním. Pokud ten namyšlený idiot nemíní velet, tak je to jeho problém, pomyslel si ještě a pak strhnul ze zad karabinu Steyer AUG a tisíckrát nacvičeným pohybem ji odjistil. Její standardní munice sice neuměla takové kousky jako pulzní pušky poslední generace nebo dokonce magnetická nebo částicová zbraň, ale byla to spolehlivá a léty osvědčená zbraň a on byl staromilec.
„Všem týmům,“ pronesl do mikrofonu, „Nepolevujte v tlaku. Do minuty chci mít utišené všechny jejich kulomety. Regnisi... pane,“ dodal ještě ostražitě, „pošlete pár chlapů, ať jim odříznou únikové trasy. Utíkají nám...“
„Rozumím,“ ozvalo se mu lakonicky ve sluchátcích. Hned na to se na taktické mapě na displeji změnila poloha několika červených bodů, které se uvolnily z dotyku s nepřítelem a vydaly do hloubi lesa provést požadovaný obchvat.“
„Centrálo?“ pronesl, když přepnul ze všeobecné frekvence na kódovanou, kterou mu nechal Jednička diskrétně zřídit. „Zaměřte znovu červa. Pasažéři konvoje se nám rozprchli po lese.“
„Tady Jednička,“ přišlo mu v odpověď, „mám slíbený impulz v délce tří vteřin. Evropa se potácí na pokraji blackoutu. Přenosová soustava se kaskádově hroutí...“
„Hlavně, když to svinstvo zaměříme.“
„Spouštíme to. Tři... dva... jedna!“
Na displeji uvnitř taktické přilby Huberta Schneidera se zhmotnil zelený blikající bod.
„Máme ho!“ zařval ve chvíli, kdy blikání ustalo a mikropočítač zafixoval bod jako poslední známou polohu cíle.
Bylo mu jedno, že Evropa se s tímto pokusem definitivně a na několik dlouhých dnů ponořila do tmy i že za dalších devět měsíců budou pod přílivem nových daňových poplatníků praskat ve švech unijním zdravotnictvím opomíjené porodnice. Nešlo o to, že sex je zábava chudých, ale na holovizí servírovanou zábavu navyklí Evropané prostě na jiný způsob zahnání nudy nepřišli...