Světla v temnotách 26
20. 1. 2013
„Pojď, drahoušku, teď nesmíš zkolabovat, slyšíš mě? Teď mě nesmíš zklamat,“ mumlala Agáta, zatímco lesním podrostem vlekla sténajíc vyjku. „Přidej děvče... přidej! Jinak je po nás.“
Co chvíli mezi černými korunami stromů kontrolovala o poznání světlejší oblohu a snažila se udržovat směr. Modlila se, aby nezakopla. Cítila, že je už na pokraji sil, že pokud by teď upadla, už nevstane. Nedokázala by to sama, natož s vyjkou, která nebyla ničím víc, než jen téměř mrtvou vahou.
Za jejich zády zuřil zatím boj. Nikdy se žádného neúčastnila. Děsily jí všechny ty exploze a výstřely. Křik vyděšených a raněných lidí jí naháněl husí kůži. Slyšela kulky jež ji s hvízdáním míjely i ty, které je prolétaly lesem o celé metry dál. Některé i svítily. Hrůzu měla ale ze všech. Čekala, kdy se najde ta, na níž bude, jak se říká, napsáno její jméno.
Kam se ji zaboří? Bude to cítit, bude to bolet? Možná to milosrdně dostane do hlavy. Svět kolem ní zhasne a bude konec. Jen stěží to může být ještě temnější než teď, ale určitě tam někde bude větší ticho. Nebo ji ta kulka jen škrábne. Malá, trochu krvácející rána bude sice pálit jako čert, ale později, nejlépe po letech si bude říkat, jak z toho vyvázla lacino.
Bála se ale, že takové štěstí mít nebude a připravovala se, že než to skončí, bude to bolet, hodně krvácet a bude to trvat dlouho...
Hlavně, aby mě netrefili do břicha, pomyslela si ještě, když tu se před ní zhmotnila tmavá, díky různých hi-tech doplňků hranatá postava, která nemohla patřit žádnému z baronových pandurů.
„Stát!“ ozvalo se čistou němčinou. „Kde je herr Koutný?“
Překvapeně se zarazila. „Není... s námi,“ řekla nakonec, když se jí konečně podařilo zkrotit bušící srdce a zrychlený dech. „Odešel...
Tentokrát to bylo on, kdo strnul. Zalitovala, že nevidí jeho oči, ukryté za neprůhledným plexištítem. Určitě nervózně přeskakují zleva doprava, pomyslela si.
„Tak přece,“ pronesla v tu chvíli se objevivší postava dalšího útočníka. Možná nebyl tak vysoký, jako ten první, ani tak mohutný, ale v jeho hlase se bylo něco, z čeho ji přešel mráz po zádech.
„Víš, kdo jsem, čarodějnice?“
Popravdě zavrtěla hlavou.
Jízlivě se uchechtl. „Ty možná ne, ale ta maličká ano. Překvapuje mě, že ještě žije. Po tom, co jsem ji udělal.“
V tu chvíli ho poznala a pochopila.
Ach, Prolnutí, povzdychla si v duchu. Nemohl to přece jen být ten průstřel žaludku?
Váhavě, od něj s nervózním klopýtnutím poodstoupila. Jako by se podvědomě chtěla vyhnout tomu, co muselo zákonitě přijít.
„Ty... jsi...“
Přikývl. „ A ty, čarodějnice, máš nějaké jméno?“
„A... Agáta,“ dostala ze sebe nakonec.
Zasmál se a byl to zlověstný a nelidský, skřípavý zvuk.
„Dobře, a teď se pobavíme, kde je syn Maxe Koutného...“ pronesl a v jeho ruce se zhmotnila štíhlá dýka se štíhlou, mírně prohnutou čepelí.
Ve zlomku vteřiny sebrala všechnu svoji odvahu a spolu s ní vztyčila mentální štíty.
Ucítila prudký náraz cizího vědomí, které se okamžitě zase stáhlo. Přerušilo s ní kontakt, ale cítila, jak kolem ní obchází a hledá skulinu v její obraně.
„Budu ti pomalu odřezávat kůži. Začnu na zádech a budu velice pečlivý,“ začal tichým až mazlivým hlasem a do očí mu vstoupila zář vzrušení.
Divže se nezajíkla.
„Učil jsem se to dlouho a ještě déle trénoval. Věř mi, hexo, že bude trvat dlouho, než předstoupíš před tu svoji trojjedinou bohyni...“
Prsty pravice si neustále pohrával s nožem. „To nejlepší ale přijde až potom. Uděláme si takovou malou exkurzi do tvého nervového systému. Začneme trojklanným nervem. Jak dlouho myslíš, že dokázeš vydržet moji starostlivou péči? Dlouho, protože zajistím, že neomdlíš ani neumřeš. Ne dokud ti to nedovolím a dokud o to nepoprosíš...“
Cítila, jak její mentální štít zakolísal. Strach, snaží se mi nahnat strach, pomyslela si. A daří se mu to...
Věděla, že se jím nesmí nechat vyvést z rovnováhy. Jestli na chvíli ztratí sebekontrolu, on vyhraje. Byl jako dravec. Cítila z něj, že se tím baví...“
„A až budeš bezmocná a toužící po smrti, pak místo toho, abych tě vyslechl, budeš muset sledovat, co udělám té malé, prašivé vyjce...“
Vytasila malou, stříbrem vykládanou dýku, kterou nosila ukrytou za pasem a s křikem se na něj vrhla. Její mentální štít se během zlomku vteřiny roztříštil, jako by byl jen ledovou krustou téměř zahubenou jarním sluncem. Nikdy v životě nikoho nezabila, dokonce ani nezranila. Nikdy se neuchýlila k násilí. Až nyní...
Šlehl pohledem po její zbrani a na tváři se mu objevil pochybovačný úšklebek.
Nakročil jejím směrem a zvedl ruku k vyslání poutacího kouzla.
V ten jediný krátký okamžik, kdy se v mágově mysli formuje zaklínadlo a v jeho energetických drahách se připravuje nakumulovaná energie k vyslání vstřic určitému cíli, Agáta švihla pravicí, namířila na kožoměnce hrot rituální dýky a vypustila jedinou kletbu, kterou znala.
Pak, s vědomím, že propadla nejen hrdlem, ale i věčným životem, skočila na vedle stojícího ozbrojence, který to vše jen šokovaně sledoval.
Narazila do něj plnou silou svého malého a štíhlého těla. Ani na moment nepočítala s tím, že by ho porazila. To ani nebylo jejím záměrem. Stačilo, že hrudí narazila do mrazivě ledového kovu jeho karabiny. V době kompozitů a plastů byl kov jen na jednom místě každé zbraně. Nedokázala se neusmát, když viděla, že ten náraz muže vyvedl z rovnováhy a přiměl ho reagoval tak, jak byl naučen – odstranit ohrožení...
Třeskla jediná rána.
Tělem ji projel žár a do mozku se ji zahryzla nevýslovná bolest. Nevěděla, jestli krev, která se ji nahrnula do úst, pocházela z prokousnutého jazyka nebo z vnitřního zranění, ale neměla už sílu to zkoumat.
Projektil ji předal všechnu svoji kinetickou energií a svět se kolem ní ve zlomku vteřiny zhoupnul. Zády dopadla na vlhkou lesní prsť a pohlédla do mezery mezi korunami stromů.
Připadlo ji, že tma kolem ještě více potemněla...
-----XXXXX-----
„Zatracená čarodějnice,“ ulevil si Regnis a znechuceně pohlédl na nehybnou ženu a na malý, stříbrem vykládaný nožík, který ji vypadl z ruky.
Uprostřed hrudi měla díru dost velkou na to, aby se nemusel zabývat otázkou, jestli žije.
„Jste v pořádku?“ zeptal se ho Hubert Schneider, ale nezdálo se, že by v jeho hlase byla stopa po skutečných obavách.
„Ano,“ přitakal. „Kletba té mrchy mě musela minout a nebo neuměla sesílat kouzla...“
„Měl jste štěstí,“ shrnul to Schneider.
„Dnešní čarodějnice prostě nejsou, co bývaly,“ pokračoval Regnis profesorským tónem. „Kdysi to bylo jiné. V sedmnáctém století jsem je po celé Evropě a při těch lovech tekla krev na obou stranách proudem. Zaragoza, Munich. Ztratil jsem v těch bojích polovinu Stínů. Tehdy nám ale ještě církem posílala za padlé náhradu – mladé a trénované kleriky. Bylo snadné ztráty nahradit...“
Odmlčel se a otřel si nos. Nechápavě pohlédl na tenkou červenou stružku na hřbetu ruky. Tak, aby si ji nevšiml jeho společník, si ji pak opatrně otřel do nohavice.
„Kde je ta mladá fena?“ zeptal se pak Huberta. „Potřebujeme vědět, kam zmizel náš mladý Lovec.“
Oba se rozhlíželi po okolí, ale nikoho neviděli.
„Ležela tady,“ pronesl Hubert Schneider u místa s poválenou trávou a se sklopeným vizorem pečlivě kontroloval okolí. „Musela se probrat a zmizet,“dodal pak zamyšleně. „Nevidím ji ani v inframódu.“
„Skočila do Prolnutí,“ pronesl Regnis s náhlým pochopením. „K jejímu nalezení by se nám nyní hodili vyjci. Jak pikantní...“
Hubert Schneider vytáhl z kapsy taktické vesty balíček cigaret a zkušeně z něj vyklepl jednu cigaretu rovnou do úst. Zapálil ji a spokojeně vtáhl kouř do úst. V následující vteřině jeho mozek přepnul vnímání do hladiny alfa a on se podíval na svět novým a nezkaleným pohledem.
„Je to škoda,“ povzdechl si Regnis. „Dokončil bych s ní to, co jsem začal. Ta její životaschopnost je udivující. Měla být už dávno mrtvá. Rozhodně bych ji udělal vivisekci. To bych na to její sladké tajemstvíčko hned přišel...“
Když se hladově oblízl, Hubert Schneider se znechuceně odvrátil. Ten pohyb po jeho levici byl téměř neznatelný. Byl to jediný list, který se pohnul při jejím mělkém a opatrném výdechu. Jako by cítila jeho pohled, otevřela oči. Nebyla v nich prosba, jen prázdnota někoho, kdo už dávno nelpí na životě...
Sotva znatelně zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Měli bychom se vrátit k ostatním, pane,“ řekl pak. „Pošlu sem pár chlapů, ať to tu pořádně pročešou. Jestli je raněná, daleko nám neuteče.“
Regnis mávl rukou. „Nemá to smysl. Bylo v ní síly jako v dohořívající svíčce. Nejspíš ji ten útěk zabije. Raději s sebou vezmem tu čarodějnici. Není ji moc, hoďte si ji přes rameno...“
„Je mrtvá, pane. Co z ní chcete zjistit?“ pokusil se mu oponovat.
„Smrt je jen slovo,“ odvětil Regnis. „Nebude to poprvé, co budu vyslýchat někoho z druhého břehu...“
„Proto tu máte toho Záporožce?“ zareagoval Hubert Scheider otázkou.
Regnis strnul uprostřed pohybu. „Staráte se o věci, po kterých vám nic není,“ odvrkl pak. „Zvědavost může být zdraví škodlivá více než kouření...“
Hubert Schneider odcvrnkl žhnoucí nedopalek do lesa a pomalu stočil hlaveň karabiny na střed kožoměncovy hrudi. „Vyhrožujete mi pane?“ zeptal se ho hlasem prostým jakékoliv emoce.
„Jen upozorňuji,“ zazněla neméně chladná odpověď. „Najal jsem ho a naše vztahy jsou čistě obchodní...“
-----XXXXX-----
„Bijou nás!“ zaječel zakrvácený pandur na barona a vrazil do svého kalašnikova nový zásobník. „Mají noktovizory a spoustu dalších hi-tech vychytávek. Jsme tu jako na střelnici!“
Baron Trenck přikývl. „Jsou z Agentury. U nich se takové vymyšlenosti dají očekávat.“
Rozhlédl se po lese. Mezi stromy rozeznával tmavé siluety kryjící se za stromy, v keřích a v každém trochu větším dolíku. Co chvíli od nich vyšlehávaly ohnivíé jazyky opětované palby, ale na muže, kteří se k nim blížili v řídké rojnici, to nemělo téměř žádný vliv.
Musel obdivovat jejich výcvik. Tihle hoši byli sehraní jako stroj, evidentně profesionálové, ale jeho panduři také nebyli žádná ořezávátka. Možná neměli školy a o hypnostudiu slyšeli jen v holovizním seriálu, ale vyškolila je ulice a zocelily pravidelné cesty do Zón.“
„Jak jsou na tom pasažéři?“
Pandur se zaškaredil. „Pár to asi zvládlo, ale v lese je teď víc olova než v barvách na dětský hračky. Taky jsem viděl ty maníky, jak je chytaj a odváděj někam dozadu...“
„Zatraceně. K čemu jim ti civilové můžou být?“
„To nevím, Výsosti, ale nic dobrýho to jistě nebude.“
„Takže jim ty hrátky krapet ztížíme,“ uzavřel to baron temně. „Když maj noční vidění, tak jim tady uděláme světlo jako ve dne. Naházejte do perimetru všechny fosforové granáty, které máme. Pak pokračujte se světlicemi, dokud ten les nezhoří na popel. Chtějí nás vidět? Tak ať vidíme i my je. Dejte se do toho.“
Pandur se zakřenil. „To bude čurina.“ Pak nedbale zasalutoval a odplazil se splnit uložený rozkaz.
„Kulomety!“ zařval baron do obou stran své obranné linie.
„Tady, výsosti,“ ozval se z dálky zastřený hlas, podpořený s krátkým zpožděním hlasem kulometčíkova nabíječe.
„Tady!“ ozvalo se z druhé strany linie.
„Tady sme!“ zareagovala na jeho volání i obsluha třetího kulometu.
Tři kulomety, pomyslel si spokojeně, mohlo to být horší. Podle jeho rychlého odhadu měl ještě dvacet mužů, možná trochu méně. S tím se ještě dalo něco podniknout.
„Jak jsme na tom?“ houkl směrem, kterým se před chvílí odplazil pandur.
„Sme připravený!“
„Na můj povel!“ zařval tak, aby ho všichni slyšeli. „Teď!“
Mezi útočníky dopadly fosforové granáty a o vteřinu později v lese vyšel nový den. Byl omezený sice jen na pár desítek čtverečních metrů, ale to jeho význam nijak nezmenšilo.
Oslnění ozbrojenci si s křikem strhávali z očí noktovizory, které jim vypálily ohně výbuchů hluboko do sítnice a tápavě se snažili najít si bezpečný úkryt.
K jejich smůle se hned na to ale rozštěkaly kulomety. Pak se k nim přidaly i ruční zbraně. Tentokrát ale nešlo o dlouhé a zmatené dávky vystřelené nazdařbůh do prostoru. Byly to cílené rány. Bylo to jako na soutěži – cílů bylo hodně a hlavní cenou byl život. Žádný z obránců ani na moment nezaváhal...
-----XXXXX-----
Vpadl jsem do toho dolíku jako velká voda. Jenomže tenhle živel nemívá v ruce kalašnikova. Vlastně on nemá ani ruce. Ti dva zakuklenci, co se v něm ukrývali, na mě vytřeštili zraky a pak se pokusili mým směrem natočit zbraně.
Nedotočili, byť snahu jsem jim upřít nemohl, ale na vítězství to nestačilo a tak v našem souboji skončili až na druhém, nebodovaném, místě. Prvního jsem střelil do obličeje. Druhý se pokusil vyskočit z dolíku a utéct, ale krátká dávka ho vrátila zpět odkud přišel. Kulky ale šly do kevlaru a zakuklenci pouze vyrazily dech.
Dělil nás sotva metr. Tak jsem se proti němu ohnal pažbou. Zasáhl jsem ho do čela a na můj vkus to nepěkně křáplo. Oči se mu rozjely šejdrem a náhle byly matné jako ze skla.
Najednou mi kolem uší zahvízdaly kulky a z kmene mohutného smrku, který byl ode mě sotva píď daleko, se mi do tváře zabodly třísky.
Zařval jsem jako tur. Na ekoakupunkturu jsem neměl ani náladu ani čas. Hodil jsem sebou na zem a odkulil se stranou, co to šlo. A dobře jsem udělal, protože vzápětí do místa, kde jsem předtím stál, dopadl minigranát.
Po jeho explozi jsem se vyhrabal na nohy a pokračoval přískoky dál. Práce nepočká...
Obránci se drželi pod nedalekým kopcem, kryti kmeny a hustým mlázím a útočníci od nich nebyli dál než dvacet – třicet metrů. Obě skupiny v okolní temnotě prozrazovaly jen výstřely.
Vzpomněl jsem si na otcovy lekce. Nalil mi toho do hlavy opravdu hodně. On sám pro takovou příležitost dával přednost chladným zbraním. Já věčný konflikt mezi chladnými a palnými zbraněmi nijak neprožíval. Asi jsem byl podobojí. Inu, co Čech to latentní kališník...
Koutkem oka jsem kontroloval Damiána, který pádil lesním porostem napravo ode mě. Držel se trochu vzadu, jako by si hrál na mého bodygárda, ale neměl jsem čas se ho na to zeptat. On konečně také ne, protože hned vzápětí vletěl po hlavě do jiného postavení rojícího se zakuklenci. Tenhle dolík byl prostornější a vlezlo se jich tam rovnou pět.
Damiánův příchod pro ně byl naprostým překvapením. Nestane se vám každý den, že na vás skočí důchodce a má v jedné ruce vysloužilou vojenskou flintu a v druhé tesák, který vykoval někdo, o kom jste si až dosud myslel, že existuje jen v pohádkách.
Jeho tesák se blýskal jako to nejvyleštěnější zrcadlo a nic na tom neměnil ani fakt, že střídavě mizel a zase objevoval, jak procházel útrobami zakuklenců. Ti se kolem řádícího Damiána jen bezduše potáceli a během toho se nezmohli na jediný výstřel.
Jeden měl sice snahu, ale tesák ho zasáhl do nechráněného hrdla a hladce projel vším, co mu tam příroda nachystala. Čepel zbraně byla tak ostrá, že to Damián na rozdíl od toho druhého ani neucítil.
O hlavu zkrácený nešťastník ještě chvíli bezradně stál, zatímco jeho srdce hnalo k temnému nebi morbidní krvetrysk.
Damián ho pak kopnutím poslal proti jeho bývalým společníkům, z nichž dva dokonce povalil. Už nevstali, protože stařík je hned poté duchaplně prošil dávkou ze svého Brenu. Náboje ráže 5,56 mm sice kevlarem ani keramickými pláty jejich vest neprošly, ale dokonale je s vyraženým dechem přišpendlily k zemi. Pak už stačila jen nepatrná oprava a další výstřel už šel tam, kde nebylo po kevlaru ani památky.
Pro dobro jejich rodin jsem doufal, že chodili pravidelně k zubaři, jinak bude s jejich identifikací problém...
Najednou se celá útočná linie rozzářila explozemi zápalných granátů. Jeden takový vybuchl sotva metr ode mě a ve zlomku vteřiny mě zalil palčivou vlnou. Oslnivý jas mi ze sítnice vymazal všechny obrazy a zanechal na ní jen nepříjemný černočerný tlak. S křikem jsem proletěl vzduchem několik metrů a zády narazil do mohutného kmene.
Oslepený, hořící a s nosem plným pachu škvařící se kůže jsem se propadl do bezvědomí...
-----XXXXX-----
Damián prudkým trhnutím osvobodil čepel tesáku z mužova hrudního koše a nechal chroptícího zakuklence zhroutit se k jeho již zesnulým kolegům.
První exploze jím zprudka smýkla do strany a druhá ho podmetla se schopností protřelého pouličního rváče a poslala zpátky na dno dolíku, ve kterém právě vybojoval své pětinásobné vítězství.
S klením se nořil do krví nasáklé hlíny, zatímco mu nad hlavou zuřila ohnivá smšť. Zadržel dech, zavřel oči a modlil se k Prozřetelnosti, aby to stačilo.
Když vstal, znechuceně odhodil zpečené torzo své útočné pušky. Nikdy neměl rád střelné zbraně a zejména ty dlouhé. S trochou úlevy vytáhl zpod bundy svoji starou, dobrou Čezetu. Možná s ní nevyhraje třetí světovou, ale zatím ho ještě nikdy nezklamala.
Najednou strnul. Prokop! Blesklo mu hlavou. Jediným skokem se přenesl do místa, kde ho viděl naposledy.
Ležel tam, svinutý ve fetální poloze a spálený k nepoznání. Křičel na na něj, ale bezúspěchu.
Nakonec ho vzal do náruče a v naději, že chlad panující v hlubších vrstvách mu uleví od vražedné bolesti, se s ním ponořil do Prolnutí.
-----XXXXX-----
Lidé si umírání už po tisíciletí představují různými způsoby. Někdo čeká tunel se světlem na konci, jiný se těší na setkání s příbuznými, kteří jej v cestě na věčnost předešli. Další si myslí, že je čeká převozník, nebo Království nebeské. Všichni mají ale jedno společné – čekají, že to po smrti bude lepší, než za života.
Můj život nebyl špatný. Sem tam jsem se i dobře bavil a těch pár okamžiků, kdy jsem s rozběhem šlápl do lejna, se dalo přežít. Ale shořet jako papírový čert...
Když jsem přišel k sobě, nebylo kolem mě ani zdání po šedi a chuchvalcích kouře. Ani můj otec nebyl v dohledu a to si mé návštěvy zásvětí, nebo co to je, nenechává ujít.
Visel jsem v prostoru, ve kterém jsem nedokázal přijít na to, kde je nahoře a kde dole a přemýšlel, co se stalo. Cítil jsem vazbu na své tělo, ale nebyl jsem v něm a vlastně ani netušil, kde ho mám hledat.
Mám mimotělní zážitek, uvědomil jsem si náhle. Takhle to alespoň nazývali lidé z jedné diskuze na síti, na kterou jsem náhodou natrefil, když jsem sjížděl stránky o úplně jiných formách zážitků.
Pár rozdílů tu ale bylo. Třeba mi chybělo mé tělo, nad kterým bych se vznášel a sledoval, jak o můj život bojuje tým lékařů. Místo těla jsem po chvílce hledání narazil jen na šedé, jako by skleněné vlákno, které ode mě vedlo někam do neurčité dáli.
Moc možností, co dělat nebylo. Vlastně jsem přišel jen na dvě – buď nedělat nic a nebo se po vláknu vydat a zjistit co je přivázané k jeho druhému konci.
Jenomže tyhle otázky plodily jen další otázky. Třeba, jak se po něm mám kruci vydat. Ručkováním?
Opatrně jsem ho sondoval. Protřelý psychotronik by ze mě měl radost. Pak, když jsem si myslel, že mi nic nemůže hrozit, jsem se ho dotknul.
Svět kolem mě se se náhle smrštil do jediného oslnivého bodu a pak vystřelil v děsivé rychlosti někam za mě. K mému vláknu se brzy přidružila další vlákna. Kolem některých sem letěl jen krátce, kolem jiných o poznání déle. Některá zářila a kypěla zdravím, jiná pro změnu byla šedivá. Jako by je někdo vytesal z popela – byla křehká a mrtvá.
Neodolal jsem a jednoho z nich se dotknul. Do hlavy mě okamžitě udeřil neskutečný chlad a zavalila mě vlna divných, rozmazaných a vyčpělých obrazů. Rozostřených, jako vzpomínka na něco dávného a bezvýznamného.
Chvíli trvalo, než jsem se v těch obrazech, jež mi zalily mysl, zorientoval. Byl to život. Tedy přesněji obrazy života, které při umírání člověku proběhnou před nevidoucíma očima.
Poznal jsem komu patřil. Kdysi dávno jsme se střetli a on mi změnil život.
Viděl jsem vzpomínku na tu chvíli. Starostův syn. Ze svého vítězství nad svým učitelem se evidentně dlouho neradoval. Zřejmě neposlouchal, když jsem mu říkal, že ho jednou ten sníh zabije...
Náhle mnou problesklo pochopení. To místo, kde se naše vlákna dotýkala, označovalo kde se střetly i naše životy. Pokud je tahle teorie správná, pak někde přede mnou, za obzorem bude moje přítomnost...
Znovu jsem se dotkl svého vlákna a pokračoval v cestě...
Tentokrát už cesta netrvalo dlouho. Najednou jsem uviděl její vlákno. Nevím, jak jsem ho poznal, ale byl jsem si tím jistý jako ještě nikdy předtím. Zastavil jsem let a zjišťoval situaci.
Čas a místo odpovídalo. Byl jsem ve své vlastní žhavé současnosti. Množství šedých a popraskaných vláken, která tu byla také, odpovídalo tomu, že při přepadení kolony zemřela spousta lidí. Najednou jsem si vybavil legendu o přadlenách. Tak to byla tahle vlákna, která tak usilovně spřádala...
Mezi prachnivými vlákny jsem poznal to Agátino. Čarodějnice, která mi dvakrát nezištně vstoupila do života byla mrtvá a já viděl její poslední okamžiky. Sdílel jsem s ní co cítila a prožil všechen její strach i bolest.
Zemřela, protože chtěla dát šanci vyjce, kterou vlastně ani neznala. Kyra... černočerné vlákno, které již zachvacovala šedivá sněť smrti. Umírala.
Viděl jsem ji ukrytou v nehluboké strži, za několika popadanými kmeny. Krčila se tam, prochladlá a její tělo zachvacovala horečka. Byla jen krok od deliria, ze kterého už nebude návratu.
Prošel jsem vláknem do jejího nitra a náhle viděl svět jejíma vyděšenýma očima. Bála se. Ne smrti ani umírání, ale své slabosti.
Cítil jsem, že ji srdce bije jako zběsilé a viděl v jejích útrobách ty parazity – dlouhé bílé červy, které do ní nasadil její pán. A viděl jsem i něco dalšího. Rozpínající se černou amébu plnou zloby, šílenství a touhy po krvi. Jestli tohle nebyla magie, pak už nevím...
Vstoupil jsem do dívčiny mysli.
„Zůstaň, kde jsi,“ řekl jsem ji a doufal, že se k ní má slova dostanou, třeba jako náhle se objevivší myšlenka. „Přijdu si pro tebe...“
Postupně se uklidnila a upadla do svého mrákotného spánku.
Odpoutal jsem se od ní.
Ať už jsem byl kdekoliv, bylo načase se vrátit. Nejdříve jsem ale musel najít a uzdravit své tělo.
„Otče!“ zařval jsem z plných plic. „Potřebuju tě!!!“