Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 27

25. 2. 2013

 

            Baron Trenck kolem sebe shromáždil zbytek svých mužů a znechuceně si odplivl.  „Kurva,“ ucedil pak a znovu se rozhlédl po bojišti. Bylo jasné, že tady nemůže vyhrát. Ne, když jich byl pouhý tucet! „Co jsme mohli udělat, jsme udělali,“ rozhodl se s povzdechem.
            „Stahujeme se, Výsosti?“ zeptal se ho prošedivělý pandur, který měl na ocvočkované motorkářské bundě našité seržantské prýmky.
            Přikývl. „Těm rozumným a těm rychlým jsme dali šanci a ostatním ať pomíně Bůh, my už ne. Naše smlouva je splněná, takže je čas zmizet.“
            „Kam, pane?“ zazněl dotaz z pléna.
            Pokrčil rameny. „Jsme v předhůří Slezských Beskyd, kousek odtud začíná Zakázaná oblast. Jestli budeme mít štěstí, zmizíme v ní jako pára nad hrncem. Loni jsme tam vezli zásilku zbraní a antibiotik. Gorolové si nás určitě budou pamatovat.“
            „Jestli tam ještě jsou,“ odtušil seržant pochybovačně.
            „Jo, jestli tam ještě jsou,“ přitakal Baron. „Procházejí pohraničím do Polska a Uher tak volně, že by jim i v Schengenu záviděli.“
            „Už to nejsou Uhry,“ namítl seržant opatrně.
            „Jo,“ přitakal Baron, „století sem, století tam a pracně nastudovaná geopolitická mapa Evropy je k hovnu... Počkáme u nich, než se to přežene a pak se vrátíme domů. Roky si platím právníky, včetně několika bývalých ministrů. Tak je necháme všechno zatušovat.“
            Vrčení vrtulníků se náhle změnilo ve stále zesilující vytí.
            „Vrací se!“ zaječel seržant a ukázal na dvojici strojů, které se vyhouply zpoza terénní vlny a vyhledávacími reflektory žíhaly krajinu pod sebou. „Spas se, kdo můžeš! Našli nás!“
            Vzduchem zavyla první dvojice teplem naváděných raket a pak se roztočily i svazky hlavní rotačních kulometů v podvěsech strojů. Nejhorší zprávou ale bylo, že oba piloti na svých taktických helmách už dávno předtím přepnuli vizory na infravidění...
            Svět pro tucet prchajících pandurů zanikl v ohni a přívalu oceli. 
            Baron Trenck se rozběhl do svahu. Les kolem něj se změnil ve změť hořících a doutnajících trosek. Zakopával o větve sražené na zem, přeskakoval těla svých přátel, ze kterým před jeho očima unikal život a hrabal se vlhkou hlínou nahoru tam, kde tušil bezpečí.
            Když uviděl tu malou úžlabinu táhnoucí se podél zvětrávajícího skaliska rozkládajícího se těsně pod vrcholem kopce, chtěl zavolat na ostatní, aby ho následovali. Pětice velkorážních střel mu ale v té chvíli rozcupovala hruď do nevzhledného chumlu kostí a zkrvavělé tkáně. Najednou se mu pro křik nedostávalo dechu. Považoval to za nespravedlivé. Tak blízko byl záchraně a přitom tak daleko.
            Nohy mu vypověděly službu a on se pomalu sesul k zemi. Zabořil se tváří do vlhké lesní prsti. Voněla tak omamně, že se neubránil úsměvu...
-----XXXXX-----  
            Prolnutí bylo mrazivé a pusté. Les zmizel, stejně jako lidé v něm, vrtulníky, výbuchy i všemi směry letající kulky. Bylo tu ticho a mír záhrobí. Místo bez zvuku i života, jen s občasnými poryvy mrazivého větru.
            Seděl na kamenité stráni a Prokopovu hlavu chránil ve svém klíně, jako by to byla ta nejcennější věc na světě.
            Spálená tvář syna jeho dávného přítele byla nehybná jako posmrtná maska.
            Zalitoval, že se víc nevěnoval léčitelství nebo magii. Nyní mu všechny ty lekce boje se zbraní i bez ní připadaly zbytečné.
            Počítal, jak dlouho tu ještě budou moci zůstat, než je chlad a nízká koncentrace kyslíku zabije. Pak si všimnul, že se na Prokopově tváři odchlípl kus seškvařené, zčernalé tkáněa pod ní a k jeho překvapení nebyla lícní kost, ale růžová, dětsky jemná tkáň.
            Pak ji pokryla stále rychleji rostoucí srst. Pochopil, že tělo Prokopa Koutného prochází metamorfozou.
            Nikdy ale neslyšel o dlakovi, který by to dokázal v bezvědomí a navíc i ponořený ve vrstvách Prolnutí. Jeho životní zkušenosti ho ale naučily jedno - všechno je jednou poprvé...
            Když proměněný vlkodlak poprvé zavyl, Damián opatrně položil jeho hlavu-mordu na zem, poodstoupil a sebral ze země svůj tesák. Přátelé buďme, ale...
-----XXXXX-----
            Když se vrátili na kraj mýtiny, náklaďáky už dohořívaly. Ve světle plamenů, které je   pohlcovaly, mu připadaly postavy klečící v trávě, s rukama zvednutýma v gestu poraženectví nad hlavou, neskutečně nereálné.
            Hubert Schneider se otočil a pohlédl na Stíny vlekoucí bezvládnou čarodějnici. Regnis kráčel za nimi, netečný, nezúčastněný. Jako by mrtvola s dírou uprostřed hrudi, nesená za paže byla tou nejběžnější věcí na světě.
            Les nebyl ani temný ani tichý. Plameny osvětlovaly tmavé kmeny stromů a stíny nehybných postav měnily v protáhlé karikatury. Lehký vánek k němu přinesl praskot hořících stromů, sténání raněných i pláč zajatců.
            Dvacet, dvacet dva, dvacet čtyři, počítal v duchu ty jež se podařilo polapit, a za kterými nyní stáli zakuklené Stíny. Jeho tým stál stranou. Až příliš, napadlo ho okamžitě. A i když už boj skončil, měli své zbraně stále v pohotovosti. A pak, že se bojem mezi lidmi vytvoří nejsilnější pouto...
            Spíše to vypadalo, jako by si jeho muži nebyli svými aktuálními spojenci jisti... A nebo se mezi nimi nemohlo vytvořit to opěvované pouto, protože prostě nebyli lidmi...
            Ušklíbl se. Cynismus mu za ty roky u Agentury prosákl pod kůži stejně spolehlivě jako inkoust v tetovacím salónu.
            „Jak jsme na tom?“ zeptal se Radovana Hrbného, který nervózně dokuřoval v dlani ukrytou cigaretu.
            „V... v poho,“ vykoktal ze sebe. Pak omluvně pokrčil rameny. „Tto ttten adrenalin,“ dodal na vysvětlenou.
            „Jede na dvěstě procent,“ vysvětlil za něj Hermann Glotze. „To přejde, šéfe...“
            Přikývl.
            Nikdo se tomu nesmál a ani on v tom neviděl vtip. Jen prosté konstatování. Boj dělal zvláštní věci i s normálními smrtelníky, natož s anomály.
            Data na displeji ve vizoru taktické přilby ho informovala o zdravotním stavu každého člena týmu. Raněn nebyl nikdo. Hodnoty adrenalinu v krevním řečišti jim pomalu klesaly. Bylo dobojováno.
            „Co ti lidé?“
            Roch Kowalski si znechuceně odplivnul. „Jen anomálové, co se ve špatnou chvíli objevili na špatném místě.“
            „Uprchlíci před agenturními pogromy,“ dodal pan Trojka. „Já... já...“
            „Co?“
            Přitiskl si dlaně ke spánkům. „Už nevím. Nemůžu si vzpomenout...“ řekl pak.
            „Je mezi nimi náš cíl?“
            Odpovědí mu bylo čtyřnásobné zavrtění hlavou.
            „Jsem zvědav, co s nimi chce dělat,“ pronesl pak Hubert Schneider na adresu Regnise, který právě zamyšleně procházel kolem nervózních a vzlykajících zajatců.
-----XXXXX-----
            Mrtvá čarodějnice ležela tiše v trávě. Nebyla ničím víc, než hadry a trochou masa a kostí. Odpadem. Žrádlem pro červy. Potěchou tak leda pro nekrofila...
            Při pohledu na ni se neubránil odplivnutí. Přesto ale nebyla tak úplně bez užitku. Ještě ne. Ještě mu poslouží a teprve pak shoří tak, jak se sluší na čarodějnici.
            Ucítil příjemný tlak v kalhotách. Tělo jeho posledního hostitele bylo ještě mladé a spontánně reagovalo na všechna jeho hnutí mysli. Dokonce i způsobem, kterého se jeho původní majitel měl jako mnich vystříhat.
             „Dej se do práce, Semjone. Přišel tvůj čas,“ pronesl polohlasem k zakuklenci, který mčenlivě postával po jeho pravici.
            Oslovený Stín přikývl. Pak si sundal přilbu i pletenou kuklu a vystavil na odiv pečlivě vyholenou hlavu, na které lazebník ponechal jen dlouhý a úzký pramen plavých vlasů.
            „Zkurvený Záporožec,“ ulevil si Hermann Glotze a odplivl si.
            Kozák z Temné Síče vytáhl z batohu do pruhu hedvábí zabalené kusy černého obsidiánu. Za rytmického zpěvu je rozložil na zemi do kruhu, do kterého vzápětí dva ze stínových bojovníků neurvale vhodili čarodějčinu mrtvolu.
            Pak se ostatní, do té doby nehybně stojící Stíny, rozhýbaly a v naprosté souhře začaly neurvale sestrkávat zajatce do řady.
            Když první z nich zastavil před kozákem, ten vytáhl z boty zahnutý kindžál zdobený temnou rytinou.
            „Je čas obětovat nehodné Temným bohům,“ pronesl zvučným hlasem. „Jejich duše je potěší...“
            „Vyslyší moji žádost, kněže?“ zeptal se ho Regnis.
            Kněz Temných bohů zamyšleně přikývl. „Lil jsi vodu na šavle s našimi atamany a obětoval jsi našim bohům sto krát sto duší. Nedotčené panny krvácely na jejich oltářích, stejně jako Jevrejové a čarodějnice. Sloužil jsi temné mše v Auschwitzi i Majdanku. Budou ti pomáhat...“
            „Pak tu čarodějnickou kurvu pro mě oživ!“ přikázal mu Regnis. „Chci, aby mi vyjevila všechna svá tajemství.“
            „Dáš zajatce mým bohům?“
            „Jsou jejich,“ odvětil. „Všichni...“
            „Když rituální dýka otevřela hrdlo prvnímu ze zajatců, obsidiánový kruh se rozzářil mdlým, nazelenalým svitem...
-----XXXXX-----
            Podle otce byla proměna tím nejjednodušším a nejrychlejším řešením. Jenomže to říkal on. Duch, bývalý člověk. Z mého pohledu to nebylo ani jednoduché ani rychlé a dokonce ani bezbolestné. Tělo se mi zmítalo v křečích a bolestí se mi tmělo před očima. Svíjel jsem se, křičel, spílal mu a nakonec jen vyl. A celou tu dobu jsem se měnil. Lidství mě opouštělo a místo něj mi rostly svaly a drápy. Tvář se mi změnila v mordu plnou zubů. Nejprve jsem ztratil lidské rysy a pak i proporce. Úplně nakonec mé bolestí se třesoucí tělo pokryla srst a stal se ze mě vlkodlak.
            Jako bych vypadl z nějakého béčkového hororu z hola pro pamětníky.
            Má proměna ale byla mnohem zásadnější. Možná to bylo tím místem a nebo tím, že nikdy předtím jsem se opravdově a úplně neproměnil. Najednou ve mně explodovala nálož emocí od těch temných, až po ty supertemné a nádavkem mě ovládl příšerný hlad, který mi kroutil neexistujícími vnitřnostmi.
            „Uvolni se, dýchej!“ křičel na mě otec, který stál dost blízko na to, abych ho slyšel i přes praskot morfujících se kostí a přitom dost daleko, aby ho minuly mé spáry.
            „Nenech se tím ovládnout. Je to jen proměna. Uvnitř jsi pořád člověk. Drž se toho. Nepodléhej emocím...“
            To se mu lehce řekne, pomyslel jsem si pod dalším návalem bolesti. 
            „Ta bolest tu není,“ zašeptal mi pak otec do ucha. „Jsi v astrálu a nemáš fyzické tělo. Nemáš svaly, kosti ani nervy. Nemáš tady ani mozek, který by vnímal tu bolest. Tak proč křičíš?“
            Zamyšleně jsem se zarazil.
            Zbytek už proběhl bez problémů a navíc i v tichu.
            „Vidíš, že to jde,“ pronesl pak otec, když se dosytosti vynadíval na mé chlupaté a divoké ego. „Máš srst po matce,“ dodal s pohnutím. „A její drápy. Měla je jako břitvy. Viděl jsem, jak jednoho chlapa vyvrhla jako podsvinče jediným úderem...“
            Zavrčel jsem a zkoumavě pohlédl na své drápy. Pak na zbytek rukou, vlastně tlap. Vlkodlačí regenerační schopnosti byly o deset levelů nad lékařskou péčí garantovanou veřejným zdravotním pojištěním. Když tak nad tím přemýšlím, možná dokonce o patnáct. Trochu to sice ještě lechtalo a semtam má nová kůže trochu táhla a byla citlivá na dotek, ale v celku jsem byl více než spokojený.
            V lidském světě by si na příjmu Pohotovosti teprve vyjížděli stav mého konta...
             Otec se rozhlédl a jeho hlas ztratil na vřelosti: „Astrál je plný podivných bytostí a ještě podivnějších existencí. Jen málokteré z nich bys mohl označit za přátelské. I když máš vazbu na své fyzické tělo tam někde, jak se říká za duhou, může tě tu potkat spousta nepříjemností.   Jsou tu zbloudilé duše, energetická rezidua, zbytky emocí poskládané do první lepší podoby. A pro všechny jsi příliš lákavý, než aby tě nechali bez povšimnutí. Cítí v tobě to, co sami postrádají - život, teplo. Závidí ti a současně tě nenávidí.
            Vnímáš ty pohyby, ty kradmé siluety na okraji periferního vidění? Někteří jim říkají stíny, pro jiné jsou to duchové nebo démoni. Lační po tvém životě a když jim dáš tu možnost, zabijí tě. Nikdy je nepodceňuj. Stačí jediná známka slabosti a uštvou tě.“
            Po nehmotných zádech mně proběhla nefalšovaná zimnice. Neklidně jsem zavrčel.
            Otec se ušklíbl. „Je toho ještě hodně, co tě musím naučit. Jsi jako dítě. Až příště usneš a přeneseš se do Limba, budou tě tam čekat noví učitelé...“
            Nesouhlasně jsem zatřásl hlavou.
            „Věř mi, synu. Máš sice mé vzpomínky i znalosti, ale co potřebuješ, je trénink. Potřebuješ někoho, kdo tě dostane na vyšší úroveň. Když jsem byl učedníkem, nevštěvoval mě ve snech můj otec a pak děd. Poslední lekce mi ale udělil šaman z dob, kdy bylo železo žhavou novinkou.“
            „Ma... ma... tka,“ zachrčel jsem mordou neuzpůsobenou pro lidskou mluvu.
            Otec se zakabonil. „Já vím, je to všechno tak zmatené, tak živé... Najdi ji dříve než oni. Buď ji chraň nebo zabij. Jiná možnost není. Nesmí se dostat k jejímu tajemství.“
            „Já... to...“ začal jsem chrčivě, ale přerušil mě posunkem.
            „Když nenajdou tebe, budou hledat ji. Už o ní ví a nebo brzy budou. Je v nebezpečí...“
            „Aaaagggááátttaaa!“ zavyl jsem vztekle.
            Přikývl. „Najdi matku dříve než oni a pak se rozhodni.“
            Zamyšleně jsem na něj pohlédl.
            „Rozhodni se,“ pokračoval hlasem studeným jako led, „jestli ji budeš chránit nebo ji zabiješ.“
-----XXXXX-----
            Když se pohnula, Regnis sebou trhnul. Později se za tu podvědomou reakci proklel. Byla tak lidská, tak slabošská.
            Jako by něco takového viděl poprvé. Jenomže neviděl. Za svůj dlouhý život už pro něj nekromanti oživili pěknou řádku mrtvých. Někteří vypadali jako živí, z jiných zbývalo sotva dost na to, aby dokázali v kostnatém pařátu sevřít pero nebo brk. Znalost psaní byla u nebožtíků se zetlelými hlasivkami vždy velmi vítaná...
            „Aaaaaachhhhrrrr....“ pronesla a z úst se ji vyřinul pramen husté krve usazené v průdušnici.
            „Bude mluvit?“ zeptal se Regnis Temného Záporožce, který právě od sebe odstrkoval další z vykrvácených obětí. „Chci, aby mluvila!“
            „Budět,“ ucedil kozák a otřel si zakrvácenou čepel nože o nohavici. Pak pohlédl na nechápavě se rozhlížející ženu, kterou před chvílí oživil.
            „Jsem Semjon,“ pronesl k ní pomalu hrdelně znějící řečí. „To já jsem tě vrátil z temnoty nebytí, čarodějnice...“
            „Jak se jmenuje?“ naléhal na něj Regnis netrpělivě. „Zeptej se ji!“
            „Agáta.... Chvo... stová...“ zazněla odpověď, když otázku položil její oživitel.
            „Kde je ten mladý Lovec, ten Prokop Koutný?“
            Pokrčení ramen připomínalo pohyby marionety. Ne... vím... Tady někde...“
            „Kam jste měli namířeno?“
            „Matka...“
            Udeřil ji přes tvář. To nebyla odpověď, kterou očekával. „Mě nezajímá tvoje matka!“ vyštěkl. „Chci vědět, kam měl namířeno ten Koutný!“
            „Matka,“ zopakovala oživlá mrtvola. „Jeho... matka,“ dodala pak. „V Pripjati... Vlkodlačka... Najít...“
            „Proč? Slíbila mu úkryt, nebo ho volá krev?“
            „Mon... Mongolsko...“ Mrtvola se dávivě rozkašlala. Pak dodala: „Ona tam byla...“
            Zášleh zasuté vzpomínky ho udeřil zevnitř očí, až se zapotácel. Podle nejasných kontur pochopil, že není jeho, ale jedna z těch převzatých. Patřila muži. Muži, který hleděl na pohlednou mladou ženu, jež se nervózně rozhlížela po obou koncích tmavé a starobylé chodby zatímco chvatně zasypávala něco vložené do díry v podlaze.
            „Viděl jsem ji,“ pronesl pak udiveně, když se od té divné vize konečně osvobodil. „Celou dobu ji nosím v hlavě, ale nerozuměl jsem ji... U ďasa!“
            Pak se otočil k vyčkávajícímu služebníku Temných bohů. „Už vím, kdo byl ten poslední neznámý účastník expedice. Urychli obětování zbylých zajatců svým bohům. Už je nepotřebuji...“
            Temný kněz přikývl a zakrátko se lesem neslo chroptění další z obětí.
-----XXXXX-----
            „Tohle ne,“ zachrčel Roch Kowalski. „Tohle nemůžou...“
            „Ticho,“ zamumlal na vnitřním komunikačním okruhu Hubert Schneider, ale i on očima rozšířenýma hrůzou sledoval, jak jeden zajatec za druhým, bez ohledu na svůj věk či pohlaví končí pod ostřím Záporožcova nože. Nyní již jasně zářící kameny polévaly nové a nové dávky krve, které jim v prováděném rituálu dodávaly tolik potřebnou energii.
            Hubert Schneider nesnášel černou magii. V principu nesnášel jakoukoliv magii, ale ze zásady jeho sanační tým nebral do zajetí temné mágy, nekromanty a podobnou černomagickou chamraď. Zabíjejí, říkával vždycky, tak zemřou. Považoval to za spravedlivé a doufal, že se tím obnoví předchozím zabíjením porušená rovnováha. Jeho matce ale tahle jeho životní filozofie život stejně nezachránila. Bílá vědma nebyla zřejmě v očích jeho budoucích kolegů dost bílá...
            Hněv na ty, co to udělali, ho opustil už dávno. Dokonce ještě než se dostal do přijímače speciálních jednotek. Občas vzpomínal na ty jednoduché časy a ještě jednodušejší protivníky. Žádná magie, jen jiná ideologie. Boje byly sice krvavé, ale šlo v nich jen o život. Duši si člověk mohl nechat.
            Jenomže rodinu je třeba zabezpečit a když udeřily krize a armády světa začaly zeštíhlovat své důstojnické kádry, nerozhodoval se dlouho a přijal nabídku podivného náboráře, který měl podezřele přesné a podrobné informace z jeho života.
            Nelitoval toho. Vlastně toho nelitoval zase tak často. Jednou, dvakrát za rok. Až doteď...
            „Ať přestane,“ zaskřehotal Hermann Glotze a opilecky komíhal hlavou svíranou oběma rukama. „Proboha, ať toho nechá! Já... já to nevydržím. Rozskočí se mi z toho hlava. Ta energie... Proboha!“
            „Držte ho! Kurva!“ sykl do interkomu a jako první vykročil směrem ke zmítajícímu se kolegovi. Nikdy by nečekal, že potká někoho tak senzitivního na záchvěvy jsoucna.
            Ostatní si pospíšili splnit jeho rozkaz, ale čas se kolem nich proměnil v hustý med. Ať dělal, co dělal, pohyboval se najednou příliš pomalu. Příliš pomalu...
            Nikdo později nedokázal říci, kdo se pohnul jako první. Jestli to byla mrtvolně bledá Agáta Chvostová, nebo Hermann Glotze. Možná se pohnuli současně, ale zatímco se mrtvá čarodějka jen posadila, ječící člen sanačního týmu přiložil k líci pažbu pulzní pušky...
-----XXXXX-----
            Z astrálu do Prolnutí to bylo, co bys ektoplazmatickým shlukem dohodil. Ve zlomku vteřiny jsem ukončil mimotělný zážitek a do pórů mého těla se zakousl všudypřítomný chlad.
            Díky Bohu za srst.  
            I tak mě ale do zad tlačily ostré hrany kamenů. Tak jsem se raději překulil na kolena a s vrčením se postavil na nohy. Ve vlkodlačím podání spíše na zadní. S vrčením jsem si vytřásl prach ze srsti. Kdybych měl dost času, určitě bych se i olízal...
            Pak jsem si všimnul Damiána. Stál jen pár kroků ode mě, ale tvářil se velmi nedůvěřivě a jako by mimoděk přitom na mě mířil jak čezetou, tak i hrotem toho svého elfského kuchyňáku.
            Tesáku, vypomohly mi okamžitě otcovy znalosti.
            „Nedělej nic, čeho bychom pak oba museli litovat,“ zamumlal na mě.
            Někdy slova nepomůžou. Tak jsem raději zakňučel a pak ještě zavrtěl mordou.
            Pochopil a nepatrně se uvolnil.
            „Aaaaghrraaataaa,“ dostal jsem ze sebe. „Mrrrttt... mrrttvaaa. Kyyyrrhhaa taaam ssaaammma!“
            Bylo mi jasné, že z tohohle olympijského výkonu se moje hlasivky hned tak nevzpamatují.
            Damiánova tvář se zachmuřila. „Byla to má přítelkyně...“ pronesl dutě. „Jedna z posledních,“ dodal ještě a zavrtěl hlavou. „Ztrácím je příliš rychle. Život je svině!“
            Netrpělivě jsem zakňučel.
            „No jo,“ odvětil. „Na smutek ještě bude dost času. Teď nás čeká práce...“
            Souhlasně jsem štěknul. Je to hnusné, ale šlo mi to opravdu mnohem lépe, než mluvení.
            Pak jsme se vynořili z vrstev. Všechno se kolem nás rozmlžilo a zhouplo. Skalnatá pustina přešla v jediném okamžiku ve step a tu pak skryl hustý les. Na černém, nočním nebi se zase objevily hvězdy.
            Můžete procházet vrstvami hezky pomalu a sledovat přitom, jak se všechno kolem vás mění a nebo to můžete udělat rychle a riskovat, že se vám buď udělá špatně, nebo si zaděláte na psychózu.
            Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, že jsme přišli v nejlepším. Nebo spíše v tom nejhorším. Les kolem nás hořel, vzduchem létalo olovo, semtam něco explodovalo a všude byly mrtvoly.
            Mrtvoly. Mrtvoly. A ještě jednou MRTVOLY!
            Mladé, staré, v uniformě i v civilu. Zastřelené, ubité i podřezané.
            Podřezané...
            Otcem exportovaná myšlenka byla jednoznačná – rituální magie. Ta druhá, moje vlastní, byla o poznání jednodušší: A do prdele...
            Bylo naprosto jasné, co bude následovat v momentě, kdy mi do čenichu dorazí pach lidské krve, které bylo všude prolito víc než dost.
            Když to přišlo, zatmělo se mi před očima. Má životní filozofie se rozšířila z „Udeř a uteč“ na „Udeř, nažer se a teprve pak uteč.“ S vrčením jsem se nahrbil a připravil se ke skoku. Ze všech kolem se najednou stala potenciální kořist.
            Hlad mi zkroutil vnitřnosti v děsivé křeči. Jen silou vůle jsem se ovládl. Nejprve práce, potom zábava a až s těmi zmetky skončím, ten palouk bude přetékat jídlem víc než švédské stoly v europarlamentu.
            Vedle mě se najednou zhmotnil Damián. Evidentně si s výstupem z Prolnutí dával na čas. Byl jsem mladý a neklidným, ale on byl ozbrojený. Přišlo mi líto, že jsem přišel o kalašnikov. V tom ohnivém intermezzu zmizel bůhví kde...
            Stačilo se ale podíval na ruce a mé nehty se okamžitě proměnily v utěšeně rostoucí spáry.   Když se jejich růsta zastavil, moje dávno oplakané spárové dýky proti nim vypadaly jako chudé příbuzné.
            Neovládl jsem se a zavyl k nebi výzvu.
            Pak jsem se jediným skokem ponořil do lesního porostu.
            Štěstí začátečníka – hned jsem tam narazil na dvojici Regnisových zakuklenců. Doslova narazil. První se složil k zemi jako trefená kuželka. Druhý se mě s klením snažil dostat do přímky s mířidly svého samopalu. 
            Neměl šanci. Stačil mi jediný krok a nepatrný nápřah pravice. Pak jsem mu vrazil spáry těsně pod spodní okraj neprůstřelné vesty.
            Zajíkl se a na moment jako by zkameněl. Hned na to se ale zase rozhýbal, tentokrát s křikem.
            Když jsem ho zvedl nad hlavu a mrštil jím do mlází, křik ustal...
            Sebral jsem ze země osiřelý samopal a přehodil si jeho řemen křížem přes hruď. Se spáry místo nehtů by se mi špatně střílelo, ale až se proměním zpátky, bude se hodit...
            Pak jsem se rozběhl tam, odkud ke mně doléhaly nejsilnější ohlasy bitvy.
-----XXXXX-----
            Hubert Schneider sledoval jako ve snách Radovana Hrbného, který s frenetickým smíchem bodal svíjející se Stína, jehož nemilosrdně povalil a zaklekl. Štíhlá čepel útočního nože protínala kevlarovou kinetickou vestu jeho protivníka s frekvencí, jež by vzbudila závist i u šicího stroje.
            Chtěl jím zatřást, aby se vzpamatoval. Dokonce by riskoval i facku, ale než se k ní odhodlal, Radovan Hrbný se zarazil a pak překvapeně pohlédl na ještě kouřící dírku, která se mu náhle objevila uprostřed hrudi.
            Než stačil cokoliv říci, další velkorážná kulka mu prolétla tváří těsně nad levým okem a odervala mu temeno.
            Hubert Schneider zaklel a dlouhou dávkou pokropil místo, kde předpokládal polohu onoho střelce. Nezkoumal, jestli ho zasáhnul. Raději se po hlavě vrhnul do bezpečné černi nedalekého mlází. V tu chvíli místo, kde ještě před tím stál, přeorala soustředěná palba střelcových kamarádů.
            Hrbný, Glotze... Hrbný, Glotze... Hrbný, Glotze... opakoval si pro sebe ta jména, jako by to byla nějaká mantra, když z mlází zase vybíhal, aby svým dílem přispěl do diskuze.
            Oba dva měl stále před očima a věděl, že vzpomínku na jejich smrt mu vymaže až ta vlastní. Kdysi se ji bál...
             Znovu mu v mysli vytanul obraz ječícího Hermana Glotzeho, jak z pulzní pušky pálí krátké dávky na rozprchávající se Stíny. Dostal jich pět, než ho dostal ten šestý – ukrytý za stromem a vyzbrojený Accuracy International AW 50. Možná toutéž, která dostala i Hrbného...
            Považoval za bizarní, že tuhle zbraň, určenou pro náboje ráže .50, které neměly problém prostřelit blok motoru, ten zatracený Stín nafasoval ze skladů Agentury. Je jen jedna horší věc, než je nepřítel, pomyslel si hořce, a tím je spojenec...
            Hubert Schneider s klením vběhl do husté bučiny a stokrát nacvičeným pohybem do samopalu vrazil nový zásobník. Podle barvy pásku, který   na něm udělal elektrikářskou izolačkou, veděl, že nabíjí protipancéřové. Poslední zásobník...
            Ten Stín se mu před mířidla připletl vlastně náhodou. Jak pro koho šťastnou...
            Pudově posazený výstřel mu rozerval neprůstřelnou vestu i hrudník, měně je v gejzír krve, tkání a kavlarových vláken.
            Mezi stromy zahlédl další postavy. Jednu z nich by poznal mezi tisíci. Vyholená hlava s jediným pramenem vlasů zářila i noční temnotě.
            „Kowalski,“ sykl do mikrofonu.
            „Slyším,“ ozvalo se mu ve sluchátkách. 
            „Nemám tě na displeji,“ oznámil mu.
            „Vypnul jsem ten krám,“ oznámil mu týmový kolega šeptem. „Když mě vidíte vy, tak oni taky!“
            Hubert Schneider v duchu šťavnatě zaklel. Tohle ho mělo napadnout samo a jako prvního. „Jediným cvaknutím vypnul i svůj lokalizátor.
            Na displeji mu nyní ze zpřátelených teček zůstala jediná.
            „Pane Trojko?“ pronesl na předem domluvené týmové frekvenci. „Vypněte to. Na dvanácté od mé poslední pozice je ten kozácký zmrd. Jestli vás zmerčí, jsme nahraní...“
            „Rozumím,“ ohlásil se pan Trojka suše. „Vypínám a jdu si pro něj.“          
            Roch Kowalski se uchechtl. „A my s tebou, můj velký, zmutovaný příteli...“
 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59