Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 30

20. 5. 2013

 

-----XXXXX-----
            Statek, na který nás Lutobor zavedl, byl starý a zchátralý už v době, kdy se ho někdo pokusil renovovat obložením polystyrenem. Teď ale byly bloky polystyrenu, který se lobbyistům kopajícím za konkurenční Termoplast ™ podařilo v europarlamentu už před lety zakázat, zašlé a vydrolené. Dvě sousedící hospodářské budovy na tom byly ještě hůře. Jedna měla propadlou střechu a díry po kulkách v oprýskaném štítě, které se nikdo ani nepokoušel opravit a z té druhé zbývaly už jen oprýskané a podmáčené obvodové zdi a černými šmouhami ne nepodobnými stopami po požáru. Mezi tím vším pobíhaly po dvoře slepice, štěkal na nás pes připoutaný řetízkem k boudě a z chlívku se k nám neslo prasečí kvičení. Prostě idylka českého, nedotovaného zemědělství.  
            Z Bystřice to sem bylo jen pár kilometrů, ale cesta krajinou, která se ještě nedokázala vzpamatovat z války, jež se tudy prohnala, nebyla žádný med. I po všech těch letech krajinu pořád hyzdily zbytky zákopů, připomínající obří, zpola zacelené jizvy. Co chvíli jsme míjeli pěchotní sruby i malé pevnůstky. Některé byly poctivě postaveny z betonu, z těch z navršených pražců, překrytých vrstvou hlíny i dnes čišel chvat. Některé byly téměř neporušené, o jiné se zase tvrdě bojovalo. Bylo tu i pár takových, na kterých vítězové zkoušeli svoji experimentální munici. Těm jsme se pro jistotu vyhýbali širokým obloukem. I toto bylo jedním z těžkých dědictví secese.
            Ta je dodnes tabu. Dokonce víc než pravé maso a sex s někým, kdo je příliš mladý, starý nebo mrtvý. Navíc je velmi poučná, protože pokus o odtržení od Unie už od té doby nikdo další nevyzkoušel. Vlastně ani neměl kdo, protože hned poté, co na Pražském hradě zavlála hvězdnatá vlajka, se celým světem přehnala další vlna finanční krize, která položila i ten zbytek bank, jež odolaly té předešlé a vlády všech členských zemí měly najednou úplně jiné starosti...
            Pamatuji si to jako dítě. Houkaly sirény a lidi si mysleli, že jde jen o cvičení. Možná proto, že první letecké údery přišly v pravé poledne. Jako první to odnesly dopravní uzly. Pak infrastruktura a teprve nakonec vojenské cíle. Vzhledem k tomu, že naše tanky šly spočítat na prstech jedné ruky, ani se tomu žebříčku priorit nedivím...
            Pak začala evakuace. Zpočátku organizovaná, nakonec živelná, živená panikou. Silnice byly přeplněné uprchlíky, kteří nemohli tam ani zpátky. Polovina mých spolužáků ze základky při tom exodu zemřela. Nekonečné kolony byly pro unijní stíhačky příliš lákavým cílem a jejich posádky se po letech šetření snažily dohnat skluz letových hodin...
            Slezské Beskydy byly posledním bojištěm té divné a příliš bleskové války. Vrchní velení povstalců už mělo Česko za ztracené a chtělo jen chránit bok ještě vzdorujícím Polákům, ale na ty se hrnulo ze západu dost vlastních, obrněných a německy mluvících problémů. Ta obrana boků secesi prodloužila o týden a vytvořila z celé lokality zakázanou oblast. Kdyby ještě existovali sběrači šrotu, který je už roky strategickou surovinou, byli by z nich milionáři. Pravda, lehce radioaktivní, ale který z milionářů se trochu neušpinil...  
             „Hej, Andrzeji!“ zakřičel Lutobor opírající se o branku. „Máš tu návštěvu.“
            Nějakou dobu trvalo než se v zádveří ozval nějaký šramot. Ani pak se ale ještě dlouhé minuty nic nedělo.
            „Co tu chceš?“ ozvalo se nakonec a vzápětí se v pootevřených dveřích objevila rozčepýřená hlava doplněná o nepřátelsky vyhlížející hlavně kulobrokové kozlice. Evidentně šlo o krajový zvyk. Něco jako nabízení chleba se solí. „Pakuj še. Vajca nemám a špeku tež nimo.“
            „ Vem nás dovnitř,“ pronesl Lutobor přátelským hlasem. „Jdeme na návštěvu.“
            „A za kym?“
            „Za NÍM. Vím, že ho schováváš.“
            „Ja... ja...“ začal koktaje.
            Lutobor mávl rukou. „Uklidni se. Vím to už celé roky a nikomu jsem to neřekl. Musíme s ním mluvit. Obchodně...“
            Damián vytáhl z kapsy poslední čtveřici tisícieurovek a vyzývavě jimi zamával.
            Zatímco se Andrzej vytratil někam do hloubi stavení, upřel Damián zvědavý pohled na žrece.
            Ten pokrčil rameny. „Říkali jste, že potřebujete spoustu věcí. Je jen jediný člověk, který to tady dokáže zařídit, i když v jeho případě se už o člověku nedá moc mluvit. Je mu už víc než tisíc let. Kdysi dostal dar a nezestárnul díky němu ani o jedinou minutu...“
            „Není to?“
            Lutobor přikývnul. „Jo, říká si Kovář. Jeho skutečné jméno už stejně nikomu nic neřekne. Je to prostě ten Kovář z Nýdku, co okul koně rytířům zpod Čantoryje. Udělal to jen jednou, ale dostal tak zaplaceno, že se mohl udělat pro sebe a tak teď...“
            „Kšeftuje,“ dodal za něj Damián.
            Lutobor se ušklíbl. „Co taky s pytlem zlata. Měl ho dát do banky? Jel ve všech velkých kšeftech na tomto kontinentu a na spoustě dalších taky. Neexistuje nic, v čem by neměl prsty a co by nedokázal sehnat. Kdysi si u něj podávali dveře obdarovaní z celého světa...“
            „A teď?“
            „Občas zafinancuje nějaký státní převrat, nebo menší občanskou válku. To když potřebuje provětrat sklady. Okovávat koně už nepotřebuje, ten pytel už rozmnožil možná tisíckrát.“
            „Můžete za ním,“ pronesl v tu chvíli Andrzej, který se objevil ve dveřích. Flintu už neměl, tak jsme asi prošli testem. 
-----XXXXX-----
            Odložil stranou několik listů, které před pár okamžiky vyjely z konečně zprovozněné tiskárny a pohlédl na agenta stojícího v předpisovém vojenském postoji. Albert Krupp ale věděl, že armádu nejde vymazat ani ze záznamů ani z mozku a to bez ohledu na četnost neurochuirurgických zásahů a implantátů.
            „Máte velmi barvitý životopis,“ pronesl pak s náznakem sarkasmu v hlase. „Narozen oblasti Rakousko. Studium, studium, studium. Nuda. Pak ale tři roky u Grünne garde. Hm, prý jste účastnil potyček okolo Temelína. Členství v militantní odnoži Zelených bych u vás nečekal. Pak armáda. Čtyři tůry obsáhly letem světem všechny tehdejší konflikty. Dostal jste na výběr, že? Armáda nebo vězení. Vybral jste dobře, protože naši náboráři obcházejí posádky, ne věznice... Pak už to má standardní průběh. Po farmě jste začal ve francouzském týmu, pak pět let v Británii, přeřazení na vlastní žádost k Varšavákům. Osm let bojů v pohraničí a Zónách. Tři odmítnuté nabídky na služební postup a místo v centrále.“
            „Mám rád boj, pane,“ odvětil agent.
            „Znal jste posledního Jedničku?“
            „I toho předchozího.“
            Tvář Alberta Kruppa se na krátký moment proměnila v kámen. „Všude se najdou černé ovce,“ ucedil nakonec tiše. „To bych ale, být vámi, v životopise nezmiňoval...“
             Znovu pohlédl na agenta a musel připustit, že na jeho postavě je něco impozantního. Možná to byla ta jeho sošná titánskost. Před stoletím by za něj v anšlusovaném Rakousku nacisti platili zlatem. Jako by vypadl z jejich příruček o rasové čistotě. Analýza centrálního počítače měla pravdu - tohle rozhodně nebyl jen tak obyčejný agent, byť jeho zařazení jako číslo Čtyři svědčilo o opaku...
            V každém případě vaše případné odmítnutí funkce bude anulováno. Potřebuji vás tady v Ženevě a proti mému rozhodnutí není možnost odvolání. Centrální počítač vás vyhodnotil jako nejoptimálnějšího kandidáta na uprázdněný post Jedničky. Máte operační zkušenosti jako málokdo a nebojíte se konfrontace. Myslím si, že jste pro tyto turbulentní časy tím pravým...“
            „Myslím si opak.“
            Albert Krupp zavrtěl hlavou. „Už se z toho nevyvlíknete. Vaši příbuzní dostali před pár minutami dopisy. Znáte to, výhra v národní loterii, oznámení o zařazení do seznamu čekatelů na byt v habitatu. Přijetí do školy, nalezení vhodného zaměstnání... Prostě něco takového.
            Jsou velmi šťastní, to jediné se počítá. Ani vy sám na tom nebudete škodný. Vaše konto ztuční jako volek před porážkou. Pokud mě ale odmítnete, vezmu to osobně...“
            „Pokud to stavíte takto,“ začal agent pomalu, „pak se ptám, kdy mám nastoupit?“
            „Už jste nastoupil,“ informoval ho Albert Krupp. „Dostal jste poslední oběžník?“
            „Ano, před necelou půlhodinou.“
            „Máte, tedy měl jste prověření na úroveň B+. Jako Jednička máte prověření A+++. Takže se vám tímto  zpřístupňují i jeho utajované přílohy. Urychleně si je prostudujte. Existuje spojitost mezi tím, co se stalo zde na centrále a krizovou situací na území Ruskoasijské federace a Zóny. Podle centrálního počítače je slušná naděje, že někde uprostřed toho marasmu uvízl náš sanační tým. Přístup na satelit budeme mít, pokud vše půjde podle plánu, za nějakých osmnáct až dvacet hodin. To znamená, že s naším ehm štěstím můžeme být klidně slepí ještě zítra.“
            „Kdo je vedl, Schneider?“
            „Ano,“ přitakal Krupp.
            „Znám ho, je to jedna z těch vykopávek ze staré školy, co v sobě nosí nějaký etický kodex, nebo co a pokud je naživu, půjde po tom zrádném zkurvysynovi. Ostatní členy jeho týmu neznám, ale počítám, že půjde o podobně smýšlející bandu. Sanační týmy se sestavují z jedinců zvyklých na vysokou míru samostatnosti v jednání i úsudku.“
            „Nejsme s nimi v kontaktu už od momentu jejích výsadku.“
            Novopečený Jednička pokrčil rameny. „Existuje spousta způsobů, jak nedostatek satelitního spojení obejít. Pokud ho nemáme a v dohledné době ani mít nebudeme, pak navrhuji najmout si strojový čas komerčních satelitů. Sice bychom je za normání situace v tichosti ovládli, ale tohle není normální situace a tak je můžeme pro jednou zaplatit. Data můžeme dostat během pár minut.“
            „Souhlasím.“
            „Pošlu také běžnými informačními kanály zprávy k našim rezidentům. Možná je načase udělat pár kroků zpátky v čase a oživit naši starou informační síť informátorů a udavačů. Ať nám najdou Schneidera a nebo i toho,“ podíval se znovu do oběžníku, „Regnise. Probudíme spící agenty a vypíšeme odměny. Možná bychom měli poslat někoho najít Schneidera.“
            „Nemáme koho. Přešli jsme do defenzivy,“ odvětil Krupp s povzdechem. „Členství v Lóži ještě nikoho neuchránilo před agresí jiných členů. Pokud ukážeme slabost, dají si nás k snídani. Woznillo už celé roky netouží po ničem jiném...“
            „Pak nezbude než si najmout žoldnéře.“
            Albert Krupp se ušklíbl. „Koho by jste rád angažoval? Hochy od SAS, nebo snad veterány na volné noze?“
            „Jsou dobří, ale ne dost,“ odtušil Jednička. „Měl jsem na mysli nějaké přespolní. Jestli v tom jedou kozáci, můžeme oslovit tulácké elfy nebo trolly a ještě nám dají slevu...“
            Albert Krupp nakonec pokrčil rameny. „V podstatě je mi to jedno, chci po vás výsledky a je mi srdečně jedno, jak jich dosáhnete.“
            Novopečený Jednička se usmál. Ta práce by se mu přece jen mohla líbit...
            Ta myšlenka ho opustila s následujícím telefonátem, který na svém komunikátoru přijal překvapený Krupp. Jednička v životě neviděl bledšího člověka...
            -----XXXXX-----           
            Seděl na bytelné dubové lavici a na stole před ním ležela rozložená Barret M82A2. Dlouhým vytěrákem protahoval tam a zpátky jej třičtvrtě metru dlouhou hlaveň ráže .50 s dvanácti pravotočivými drážkami.
            Když jsme vstoupili do jeho království, na moment se zarazil, ale pak dokončil svoji práci a pak vytěrák odložil stranou. V několika následujících vteřinách zbraň opět složil do střelbyschopného stavu, což nám dokázal stisknutím spouště. Smrtelně nebezpečná odstřelovací puška, určená k ničení techniky i živé síly, suše cvakla.
            „Dostal jsem právě novou zásilku. V Bavorsku moji obchodní partneři narazili na několik starých skladišť z dob NATO. Když amíci vyklízeli německé základny, evidentně to nevzali od podlahy. Nemohl jsem odolat, kdy se člověk pomazlí s takovou kráskou, že?“
            Vstal a otřel si ruce do kalhot. „Jsem Kovář,“ oznámil nám suše. „Máte štěstí, právě začala „happy hour.“ Tahle bude vaše i se stovkou nábojů za osm tisíc euro.“
            „Koně už nepodkováváš?“ zeptal se ho pobaveně Lutobor.
            Mávl odmítavě rukou.   „Jedině ty s hybridním pohonem. Mám teď jinou specializaci - nákup a prodej. Kupoval jsem od Rusů, když se stahovali z Afgánistánu. Kupoval jsem i od Američanů, když se stahovali z Afganistánu a kupuju i od unijních jednotek jejich skladové přebytky a čekám, až se budou taky stahovat a zavládne bordel v evidenci...“
            Pak nás přešel zkoumavým pohledem. „Co vás přivádí?“
            „Musíme se dostat do Zón,“ oznámil mu Damián.
            „Do Pripjati,“ byl jsem o něco konkrétnější. „Potřebujeme se tam dostat rychle, levně a diskrétně. Hodilo by se i nějaké vybavení. Výzbroj, výstroj, prostě ode všeho trochu...“
            Kovář sáhl do kapsy a vytáhl z ní malý stříbřitě lesklý komunikátor. Zabudovaný holoprojektor před něj ve vzduchu umístil rotující složky, kterými mohl lehce listovat a prohlížet si je. K naší smůle nebyly čitelné z jiné strany, než z té jeho.
            Rozhodně bych tuhle žhavou novinku letošního léta nečekal v tomhle zapadákově, navíc v rukou někoho, komu je o nějakých tisíc let víc, než patnáct.
            „Můžete si chytnout konvoj. Spolehlivá a nenáročná varianta.“
            „Jeden jsme už chytli a další hned tak nepojede,“ odtušil jsem. „Neptejte se...“
            Odkašlal si a chytil mezi palec a ukazováček jinou rotující obálku a přiměl ji k rozbalení.
            „Dvacet tisíc za průvodce do Lvova.“
            „Co ve Lvově?“ namítl jsem nespokojeně. „My přece chceme do Pripjati.“
            Kovář se na mě podíval, jako bych se nikdy nevzpamatoval z dávného úrazu hlavy. „Zóny nejsou tak divoké a pusté, jak se ti snaží nakukat v holovizi,“ pronesl profesorským hlasem. „Ve Lvově je shodou okolností malé a ryze soukromé letiště. Přistání i vzlety se odehrávají pouze v časových oknech mezi přelety špionážních satelitů. A další shodou šťastných náhod mám v tom letišti zainvestovaný velice slušný kontrolní balík. Takže nebudete mít problém ta najít nějakého pilota dost šíleného, aby vás vzal do Pripjati, kde náhodou, ale opravdu jen čirou náhodou je taky jedno malé letišťátko jako stvořené pro občasné zásobovací lety   se vším, co temním pohlavárům může krapet zpříjemnit jejich jinak nudný život. Počítejte ale tak s desítkou za osobou. Možná i s nějakým radiačním příplatkem...“
            „Máme jen čtyři tisícovky,“ namítl Damián.
            Kovář se uchechtl. „Co kdybych vám teda alespoň prodal nějaký pořádný boty? Dám vám k nim grátis ještě i turistickou mapu...“
            „Co zbraně?“
            „Za ty čtyři tisícovky, co máte?“ Ušklíbl se, když odpověď nepřišla. „To bude stačit tak na dvě padesátosmičky z třetí ruky a flašku odrezovače... Jenomže jestli jedete do Města mrtvých, potkáte tam věci, které obyčejnou flintou nesejmete...“
            „Máte odtamtud nějaké zprávy?“
            „Odtamtud ne, ale z celého okolí ano. Včera a předevčírem jsem dostal možná dvacet poptávek po zbraních. Koupili by i muškety s hladkou hlavní, kdybych je měl. Tedy, shodou okolností mám v Birminghamu už tři sta let uskladněnou neprodejnou zásilku Brown Bessyies, ale do takového extrému bych asi nešel. Právě dávám dohromady všechny svobodné kamioňáky a pašíře od Polska až po Uhry a čekám, až se mi ozvou špeditéři ze Zón a Ruska. Je to kšeft milénia.“
            „Kdo objednává?“
            „Kozáci. Celá Temná Síč a s nimi všechny větší bandy ze Zón. Kirponos a jeho řezníci, Tychvin, Sczeblo a dokonce i Siemaszko. Bude to velká válka a k tomu je potřeba hodně, ale opravdu hodně zbraní a munice.
            „Můžete se nechat najmout. Jestli máte zájem, zaplatím vás jako ostrahu některé z karavan...“
            Podíval jsem se na Damiána a on na mě. Času jsme evidentně měli mnohem méně, než jsme si mysleli.“
            „Musíme tam,“ syknul jsem.
            „Nejen tam. Pamatuješ? Jestli dostane tu věc...“ namítl šeptem Damián.
            „Můžeme si vybrat, nebo se rozkrájet,“ napadly mě nějaké možnosti.
            „Na rozkrájení se vykašli. To obstarají Záporožci.“
            „Půjčíte mi komunikátor?“ zeptal jsem se Kováře.
            „Proč?“
            „Chci brnknout známému.“
            Očividně otřesený banálností mé otázky, sáhl do kapsy kalhot, podal mi ho a já vytáhl z kapsy malou, černou, metalicky se lesknoucí vizitku bez jediného nápisu.
            Damián mi věnoval zamyšlený pohled...
-----XXXXX-----
            Kavárna nedaleko Berlínského náměstí Kottbusser Tor, byla poloprázdná. Postarší turecky vyhlížející majitel v pruhované zástěře se znuděně opíral loktem o zašlý masivní presovač ozdobený secesními kohouty a pákami a sledoval holovizi zavěřenou na masivním rameni pod stropem.
            Kolem poledne v jeho podniku nikdy nebyl nával.  V boxech s malými stolky na které někdo v záchvatu estetického cítění postavil pidivázičky z plastu imitujícího broušené sklo, ze kterých trčely napodobeniny lučních květin, seděli jen tři lidé. Mladý pár se krčil v rohu a stačil si sám. Majiteli to bylo jedno. Objednali si po příchodu pseudokávu, tu dostali a měli tedy nárok na trochu toho soukromí, i kdyby trvalo několik hodin.
            Třetí zákazník měl před sebou prázdný šálek a třetí sklenici s vodou, která „pramenila“ z kohoutku v místnosti sousedící s kuchyní. Působil tak tuctovým a nezajímavým dojmem, že na něj majitel po přinesení jeho objednávky okamžitě zapomněl.
            Ani si nevšiml, že vlastně vůbec není nezajímavý. Pod dlouhým pláštěm, tak zprofanovaným exhibicionisty, totiž neskrýval svoje klenoty, ale dlouhý meč zasunutý do koženého podpažního závěsu a krátkou karabinu se sklopnou ramenní opěrkou a ráží, kterou by ji záviděl i leckterý protiletadlový kulomet.
            Seděl a zamyšleně sledoval prosklené dveře, kterými se vstupovalo do podniku. Přišel sem o celé dvě hodiny před časem dojednané schůzky a vše pečlivě zkontroloval. Prohlížel si pečlivě každého příchozího, všímal si projíždějících aut i kolemjdoucích lidí spěchajících za prací či pochůzkami a dokonce sledoval i jinak neviditelné žebráky a pobudy, zda kolem podniku nezevlují příliš okatě. Po letech strávených na útěku nešlo o paranoiu, ale o schopnost přežít.
            Muž, který vstoupil do kavárny se nemohl více vymykat běžnému zákaznickému průměru. I nemluvný majitel, zvyklý na povykující drobotinu nabízející mu kradená autorádia, jen překvapeně nakrčil obočí.
            Dokonale padnoucí oblek příchozího umístil do platových sfér, o kterých místní pouze četli v bulvárních plátcích. A tmavé brýle, byť se kolem již šeřilo, z něj dělalo někoho, kdo o své inkognito z nějakého obzvláště důležitého důvodu opravdu dbá.
            „Cafe?“
            „Ja,“ zazněla strohá odpověď, ze které kavárník o svém novém hostu nevyčetl nic. Kdyby neodpověděl jedním slovem, možná bych zjistil, odkud je, pomyslel si, ale pak jeho zájem ochladl, když viděl, ž si příchozí sedá k tomu tuctově a nezajímavě vyhlížejícímu muži, kterého zahalovalo matoucí kouzlo emanované jedním z amuletů, které nosil pověšené na krku. Mechanicky odsypal dávku pseudokávy do presovače a jal se z ní vyrobit chloubu svého podniku...
            „Mistře popravčí,“ pronesl příchozí a mírně se uklonil. „Jsem Jednička. Posílá mě pan Krupp.“
            Oslovený zareagoval opatrným, ale přesto přátelským gestem pobízejícím k přisednutí. „Znal jsem jiného Jedničku,“ odpověděl.
            Jednička přikývl. „Jistě jste slyšel o tom incidentu v naší centrále. Můj předchůdce byl zabit při teroristickém útoku.“
            „Něco jsem slyšel, ale upřímně, bylo to pro mě příliš neuvěřitelné. Při všech těch bezpečnostních opatřeních a všeobecné paranoie...“
            Odpovědí mu bylo cynické ušklíbnutí.
            „Pak Krupp byl velmi překvapen vašim telefonátem. Nejprve ho překvapilo, že znáte jeho soukromé číslo. Pak ho překvapila vaše žádost o schůzku.“
            „Jste oprávněn za něj jednat?“ zeptal se ho Popravčí. „Nerad bych ztrácel čas s někým, kdo mi pak řekne, že celou věc musí jako správný kovaříček prokonzultovat s kovářem...“
            „To se nestane. Jsem oprávněn s vámi uzavřít jakoukoliv dohodu, která nebude poškozovat Lóži nebo Agenturu.“
            „To mi stačí,“ odvětil spokojeně Popravčí.
            Počkali až kavárník před Jedničku postaví kouřící šálek přizdobený nezbytnou, kamenu podobnou sušenkou.
            „Cestu jste měl dobrou?“ zeptal se Jednička Popravčího.
            „Jistě, portálový amulet má své výhody.“
            „To jistě,“ ušklíbl se šéf agentů, „kolik let se vás už snažíme chytit? Pět?“
            „Sedm a něco...“ utrousil kat.
            „A stále nás to baví,“ dodal Jednička se sardonickým úšklebkem.
            „A co vaše cesta?“
            Pokrčil rameny. „SceamJet, vrtulník, vypůjčená limuzína místního ministra vnitra. Standard. Z mého pohledu, samozřejmě.“
            „Samozřejmě,“ odtušil Popravčí a pak pokračoval: „Byl jsem kontaktován synem Lovce Maxe Koutného. Vidím z vašeho obličeje, že to pro vás není neznámá osoba. Dobře, tím se to značně urychlí. Má nabídku...“
            „Pro Agenturu?“
            „Mimo jiné. Oslovíme, na moje doporučení i Radu, Inkvizici a elfy.“
            „To je velmi pestrá společnost. O jakou nabídku se jedná?“
            „Váš šéf chtěl něco získat a to něco mu nabídl muž jménem Regnis. Nyní vám to samé nabízí i Prokop Koutný. Regnis zamířil na Záporoží. Podle situace, která se tam přiostřila, lze předpokládat, že tam pro své plány našel nové spojence...“
            „Plány?“
            „Nehrajme si na překvapené,“ utrhl se na něj kat. „Oba víme, že pase po hrobce jednoho bohatého lemuřana, kterou kdysi objevila jedna expedice. Shodou okolností ta, které se účastnila dosud žijící matka Prokopa Koutného. Ona ví, kde ta hrobka je a Regnis ji chce dopadnout. A Prokop...“
            „Co on?“
            „Tu hrobku také dokáže najít. Zná cestu od svého otce. Říkejme tomu dědictví... Rozhodl se prodat plány k jejímu nalezení.“
            „A jaká je cena? Chce být doživotním prezidentem Unie, nebo snad Zeměkoule? A k tomu truhlu zlata?“
            „Ne, chce jen příměří. Zastavit Štvanici, dokud se nevypořádá se Regnisem.“ Popravčí se na moment odmlčel. „Možná se mu bude hodit i ta truhla zlata... a nebo spojenec...“
            Jednička zamyšleně pokýval hlavou. Pak nervózně zabubnoval prsty na desce stolu a pak se ve snaze oddálit chvíli rozhodnutí, se napil stydnoucí kávy. Znechuceně se zašklebil.   „Je ještě hnusnější, než jsem čekal... No dobře... Kdy proběhne schůzka zájemců?“
            „Pokud bude platit příměří, tak ode dneška za týden. Výběr místa schůzky je jednoduchý - bude to muset být neutrální půda.“
            „To jsem zvědav, co vymyslíte, protože elfové vám do kostela nevlezou.“
            „ To vím,“ ušklíbl se Popravčí, „ale je ještě jedno místo, kde se vás na nic neptají...“
            „A to je kde?“
            „Pokud přistoupíte na mé podmínky, dozvíte se místo schůzky, dvě hodiny před jejím konáním.“
            „A co když budu v té době na opačném konci Evropy?“ zeptal se ho Jednička s úšklebkem.
            Popravčí dopil kávu a pomalu vstal. „Co by jste tam dělal?“ odpověděl otázkou.