Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 33

27. 8. 2013

 

        

            Cesta do Ostravy na plánovanou schůzku by nám zabrala několik hodin a určitě bychom narazili na několik příliš zvědavých mýtných bran, jež by náš průjezd zaevidovaly a ohlásily dále. Také jsme mohli jít pěšky, ale to by nám zabralo den a možná i dva.
            Místo toho nás Popravčí prostě seřadil do minihusího špalíru a před prvním z nás aktivoval svůj portálový amulet. Tím prvním byl Damián. Tvářil se stejně znuděně, jako by nastupoval do vozu magnetické dráhy. Tramvaje se už léta nepoužívaly, protože místní dokázali během noci rozebrat koleje a odnést je do sběru. U Magnetické dráhy nebylo co odnést, nehledě k tomu, že servisní ochozy podél kolejiště chránily plně automatické výmetnice tázeru.
            Stejně pohodově to vzala i Kyra.
            Pak jsem šel já, po mě radní Deveraux a jako poslední sám Richard Svátek.
            Všichni byli v pohodě. Až na mě. Stejně jako minule, jsem se po průchodu dalších deset minul nesnažil nic jiného, než vyzvracet vlastní vnitřnosti.
             Když se můj pohled znovu zaostřil na něco jiného, než nechutný pozůstatek vlastní snídaně, zjistil jsem, že stojíme uprostřed industriální změti betonu a rezavějících, zrezavělých a rozpadlých trosek. Jako dítě jsem tady byl. Tehdy to bylo muzeum. Brzy ho ale zavřeli, protože pro lidi nebyla práce ani ve fungujících fabrikách. 
            Nějakou dobu se tady ještě policajti pokoušeli prosadit zákon a pořádek, ale nakonec přestali pomáhat a začali se chránit. Po několika letech a potlačených revoltách se na tohle místo, stejně jako spoustu jiných, jak se dříve říkalo sociálně vyloučených nebo problémových, zapomnělo. Habitat s dominantou Silesia Silver tower ze skla a oceli, byl odtud vzdušnou čarou jen pět kilometrů a když ho dokončili, okamžitě se do něj přestěhovali ti, kteří si to mohli dovolit a   i ostatní se alespoň rozptýlili ve zbylých Ostravských čtvrtích, kde nešlo tolik o život, jako třeba na Dubině, byť i zde byl počet přepadení a vražd třikrát nad unijním průměrem.
            Stáli jsme na náměstí, jehož dominantou býval kostel. Býval, protože už dávno vyhořel. Zbytek jeho věže čněl nyní k nebi jako vztyčený prostředníček. Hned za ním bývala nemocnice. Za jakžtakž zachovalou branou už nebylo nic víc, než rumiště. Když odtud odešly peníze, následovali je i doktoři. Prázdné pavilony a oddělení pak vybrakovali hledači kovů a zbytek nechala strhnout radnice v domnění, že tak zabrání srocování se nekalých živlů.
            Našim cílem byly staré a omšelé činžáky stojící tiše a poklidně na opačném konci náměstí. Došli jsme k nim s mírným zpožděním, protože jsme to raději vzali oklikou, stínem budov a temnotou průjezdů.
            Richard se zastavil před prvním domem. Jen tam tak stál, ani se nehnul, dokud se v tom, co kdysi bývalo domovními dveřmi neobjevil malý, obtloustlý, olysalý a snědý mužík v ocvočkované motorkářské bundě, se zlatým řetězem na krku a opakovací brokovnicí v sukovitých rukou.
            „Dete brzo,“ zaskřehotal ten mužík nespokojeně.  
            „Jiní už dorazili?“ zeptal se ho Popravčí.
            Zavrtěl hlavou. „Ste první.“
            „Kde je Nogruz?“
            Mužík ukázal za sebe. „Třeti patro. Nejde minout.“
            Měl pravdu. Při výstupu po sešlapaném schodišti jsme míjeli prázdné a vybydlené byty plné odpadků a trosek. V některých šlo ještě poznat, čím byly, než se jich zmocnili místní squatteři. Jiné tolik štěstí neměly. Do nosu mě udeřil puch exkrementů, hniloby a rozkladu.      
            Ve třetím patře na nás čekala dvojice pořízků vylepšených o tetování a piercing. Zkoumavě si nás změřili pohledem a ani na moment na nás nepřestali mířit samopaly. Jejich staře vyhlížející padesát osmičky zdobily složitě vyhlížející obrazce, ryté, zčásti namalované.
            Při pohledu na ně se mi z nich zježily vlasy na zátylku. Magie... nic jiného to být nemohlo. 
            „Jdeme za Nogruzem,“ oznámil bodygárdům Richard a dočkal se nepatrného pokývnutí.
            „Nemusíme jim nechat svoje zbraně?“ sykl jsem na něj koutkem úst.
            Ušklíbl se. „Jsou to skřeti. Musel bys být paladin, nebo jiná šajba, aby se tě báli...“
            „Skřeti?“ podivil jsem se. „Vždyť vypadají jako my.“
            „Použij vhled. První pohled a maskovací amulety mohou klamat.“
            Zařídil jsem se podle jeho rady a znovu si ty je prohlédl v jiné vrstvě. Už to nebyli muži. Jejich lidské proporce se v šedi první vrstvy Prolnutí ztratily. Najednou byli větší, ale tak nějak připosražení. Dlouhé ruce, křivé nohy. Krk se jim ztrácel mezi mohutnými rameny. Nejhorší asi bylo, že najednou byli bradavičnatí a nazelenalí.
            Jeden ze skřetů poznal, že ho sledují vhledem a věnoval mi pobavený úšklebek. Rozhodně měl nyní v ústech více zubů, než je obligátních lidských třicet dva.
            „Pak se ten napravo obrátil na Richarda a pronesl: „Ten meč mu mositě nechat, bo vy ste ta šajba, jak ste pravil.“
            Popravčí zavrtěl hlavou. „Meč půjde se mnou.“
            Skřet se zašklebil. „No, tož to bude Nogruz skakať metr dvacet. Ale vy ostatní tu mositě nechat zbraně v každym připadku.“
            Damián pokrčil rameny. „A vezmeš mi je ty sám?“ zeptal se ho pak a rozhalil bundu, čímž překvapenému skřetovi ukázal pistoli a nepřetržitým používáním ohlazený jílec tesáku. „Nebo snad ty?“ obrátil se na jeho kolegu.
            Rychlost, s jakou to oba oslovení odmítli, by jim záviděl i zatvrzelý pacifista.
            Otevřeli nám dveře vedoucí do prostorné a naprosto prázdné místnosti, ve které bylo jen mohutné, zeleným sametem potažené křeslo, obsazené rozvalujícím se tlouštíkem. Zdi místnosti byly dílem otlučené a dílem vyzdobené pubertálními malůvkami. Podlahu pokrývala vrstva starých letáků a stařičkých, ještě papírových novin.
             Nogruz nevypadal jako skřet ani náhodou. Dokonce ani v první vrstvě Prolnutí. Měl mírně odulou tvář s bujnou černou kšticí a knírem a na sobě metalický, šedý, dvouřadý oblek s křiklavou červenou vázankou a hedvábnou košilí s nevtíravým proužkem.
            Chyběla už jen kytka do klopy. Prostě dokonalý sňatkový podvodník.
            „To je on?“ pronesl směrem ke mně a slova doprovodil trhnutím hlavou.
            Richard přikývnul. „Ano, to je klient. Je vše připraveno?“
            „Jo, kurýři dorazili k zájemcům před hodinou. Za další dvě dojde ke schůzce. Na místě už mám svoje lidi. Jsou to mistři v maskování a rozdal jsem jim Dragunovy. Kdyby něco, zasáhnou. Zatím je tam klid...“
            „A co když přestane?“
            Vůdce skřetů se ušklíbl. „Nebylo by to poprvé ani naposledy. Táhnou nám tudy harcíři z Prajzské. Lidské gangy z Dubiny i Přívozu. Občas se tu mihnou trollové z osad kolem Baltu a nebo elfští exulanti. Bojujeme, když je třeba bojovat a lijeme s nimi vodu na šavle, když se dokážeme dohodnout.“
            Pomalu vstal a teprve, když odsouval židli, jsem si všimnul jeho mohutnosti. Byl jako kmen stoletého dubu. Možná dvěstěletého. Mohutný, sukovitý, nezdolný.
            Podle otce byl ale tenhle skřet jen stínem legendárních skřetů z doby úsvitu lidí. Tehdy jejich mocné klany sváděly neustávající bitvy jak mezi sebou, tak i s elfy a trpaslíky.   Bojovali o území, koně, otroky, mladé samice a nebo jen tak, z něčeho, co se později nazvalo sportem. Stovky let bojů byly tím nelepším přirozeným výběrem, ale pak se něco pokazilo a skřeti začali, stejně jako další rasy, mizet. Některé se stáhly do jiných světů, jiné alespoň hlouběji do Prolnutí. Otec se zaobíral myšlenkami, že za to mohla technika, která z lidského světa vytěsnila magii. Vše se popsalo, zaškatulkovalo a ocenilo a najednou už nezbývalo nic dalšího. A pak rozum zabil sny...
            „Pokud to chceme stihnout,“ pronesl Nogruz, „měli bychom vyrazit. Šamani už začali s Velkým tancem a brzy budeme muset přistoupil ke svazování.“
            „Svazování?“
            „Kat ti nic nevysvětlil, človíčku?“      
            Zavrtěl jsem hlavou. „Najal sis nás a naši šamani zajistí, že všichni, kteří s tebou uzavřou dohodu, ji také splní. Jinak je stihne pomsta duchů našich velkých předků.“
            Měl jsem na jazyku nějakou uštěpačně pochybovačnou hlášku, ale stačil mi jediný pohled do jeho očí, abych ji hezky rychle zase spolknul. 
            „Tak pojď,“ vybídl mě a přátelsky mi položil ruku na rameno. „Čeká nás práce. Znáš to - vzývání duchů, obětiny, trocha krve sem a trocha zase onde. Prostě klasika...“
-----XXXXX-----           
            Hubert Schneider sundal z ohniště kouřící konvici a do Krzyczkova nastaveného hrnku nalil porci ranní kávy. Její vůně se tím začala nekontrolovaně šířit po malém improvizovaném tábořišti.
            Zpod chumlu starých vojenských celt se vyhrabal nejprve Roch Kowalski a pak i Pan Trojka. Ten ale kávu s mručením odmítl. Poslední dny se všem zdálo, že už snad vůbec nepotřebuje jíst.
            Z UAZu zakrytého maskovací sítí a osekanými větvemi se vynořili Krzyczkovi společníci v podnikání.
            Hubert Schneider se zamyslel. Včera během kodrcavé jízdy, kdy se střídali u řízení ,se mu oba představili. Jeden byl Antek a něco k tomu a ten druhý určitě Serjoža. Možná Demjuk, ale jistý si moc nebyl. Oba byli málomluvní a jejich konverzace se omezovala jen na vrčení.
            Jeden z nich si s chrchláním pročistil nočním chladem namožené hrdlo, druhý se shýbnul do auta, vyndal z něj otlučený plecháček a s poděkováním si do něj od Huberta nechal nalít kávu.
            „Když budeme mít štěstí, k večeru tam budeme,“ pronesl do ticha Krzyczek a vzhlédl od stránky vytržené z ušmudlaného a rozpadlého turistického průvodce, na kterou právě z pytlíku sypal úzkou tabákovou linku. „Kdo chce, měl by si teď dát machorku nebo stakan, protože později už na to nemusí být čas.“
            Serjoža se znechuceně rozhlédl a zcela nelidsky zavětřil. „Je to tu rok od roku hnusnější.“ ucedil. „Jsem sice vlkodlak, ale i tak mám z tohodle místa prdel strachy sevřenou, že bys skrz ní neprotáhl ani stéblo...“
            „Proč?“ zamručel Pan Trojka.
            „Mutanti, divný věci a ještě divnější zvuky. Pocity, co normálně nemíváš. Je toho dost. Kdysi se lidi báli jen radiace a že jim z ní na břiše vyroste třetí ruka. Pořád tu ale bylo dost hazardérů. Teď už tudy jezdíme jen my.“
            Ukázal na listím pokrytou silnici, jejíž asfaltový povrch už začaly trhat kořeny sousedících stromů.
            „A brzy tudy už nebudeme moct jezdit ani my.“
            „A proč tam vůbec jezdíte?“
            Krzyczek pokrčil rameny. „Vždycky se najde dost bláznů, co to maj jako adrenalin a dobře platí. Pak zajedou na kliniku do Zurichu a dají si kůru proti nemoci z ozáření a dalších deset let budou balit holky na pařbách s tím, jací že jsou dobrodruhové. Taky vozíme pobratimům léky a drobný lidský radosti, nebo spíše neřesti. Pornodisky, marijánku, zábavný software do neurálních implatátů. Když na to přijde, i vlkodlak je jenom člověk.“
            „Kolik je tam těch ehm, pobratimů?“ zeptal se ho Hubert Schneider.
            „Stovky, možná tisíce,“ odvětil vlkodlak. „Bílá Rus byla od věků našim domovem. Jsou tu hluboké lesy a mokřady a to znamená klid od lidí.
            Podvědomě se sem stahujeme i nyní. Jenomže Zóny už dávno nejsou tak klidné místo, jak se povídá. Teď je tu až příliš dezertérů, loupeživých band.“
            „A nezpomínej na Temný kozáky,“ vstoupil do hovoru Serjoža. „Ti odporní zmetci po nás doslova pasou. No, ale ani my nevynecháme jedinou možnost poslat je k těm jejich temným bohům...“
            „To je pravda,“ přitakal Krzyczek temně a rozepnul svoji vojenskou blůzu. Jako by byl exhibicionista se před svým posluchačem rozhalil a ukázal mu různobarevné prameny vlasů přišité k podšívce na rubu blůzy. „Třicet šest miniskalpů,“ ucedil. „Všechno vlastníma rukama. Ještě štěstí, že si ti smradi nechávaj růst jen ty pramínky, jinak bych se s těma jejich kšticema netahal...“
            Hubert Schneider se jen ušklíbnul.
            Zrovna, když si Krzyczek zapaloval pracně ubalenou machorku, Antek, rolující celty, jež jim v noci posloužily za přikrývku, se zarazil uprostřed pohybu a zavětřil. Ve zlomku vteřiny na to se nahrbil a výhrůžně zavrčel.
            Přestal, když se mu do hrudi se zabzučením zaryly dva dlouhé šípy a přítomné do nosu okamžitě udeřil neklamný pach spáleniny.
            „A kurva, stříbro!“ vyštěkl Krzyczek a zatímco do trávy odhazoval dýmící machorku, zalehával a odkuloval se co nejdále od místa, kde by mohl pozorovatel mohl předpokládat jeho pozici.
            Serjoža místo toho zavyl a přemožen vztekem povolil mentální bloky své proměny. Před očima přítomných jeho postava zmohutněla, tělo se mu pokrylo nejprve pletenci svalů a pak i temnou srstí a obličej se mu protáhl v mordu se dlouhými tesáky. Oči se mu nyní zabarvily nezdravou žlutí a plály nenávistí ke všemu živému.
            Zvedl hlavu k nebi a táhle zavyl.
            Hned na to mu obnaženým hrdlem projel šíp. Tři stopy dlouhý dřík se i s kouřícím stříbrným hrotem zase vynořil na druhé straně, měně tím vlkodlaka v bizarní špíz.
            Hubert Schneider s klením hmátl po karabině a nacvičeným pohybem ji odjistil. Zkušenost mu velela zalehnout, ale to, že nevidí protivníka neznamenalo, že i on nevidí jeho. Chce to změnu, pomyslel si a v předklonu skočil za Rochem Kowalským, který si našel místo za vývratem porostlým kapradím. Okamžitě začal karabinou pátravě procházet prostor za Kowalského zády.
            „Na šesti hodinách klid,“ sykl Hubert Schneider do mikrofonu. „Vidíš něco?“
            „Nic,“ odtušil oslovený.
            „Něco... něco cítím,“ ozval se Pan Trojka, jehož mohutná postava neuvěřitelným způsobem během vteřiny splynula s okolní zelení.
            „Kde?“ šeptl se na týmové frekvenci Roch Kowalski.
            „Tam!“ zařval nečekaně Pan Trojka, když se mezitím nepozorovaně vyhoupl na korbu UAZu a chopil se pistolové rukojeti jednoho z lafetovaných kulometů. Ten se vzápětí rozštěkal a na podlahu terénního automobilu se vyřinul proud mosazných, ještě kouřících nábojnic.
            Smršť oceli rozcupovala listy nedalekých keřů do zelené dusivé mlhy a rozštípala jejich větve, stejně jako kmeny za nimi rostoucích mladých buků a habrů na dlouhé třísky. Pak se opřela do postav, které se ukrývaly za nimi.
            „Gyzdi!“ ječel Pan Trojka vztekle do rachotu výstřelů. Zarostlý muž v otrhaném vaťáku se rozprsknul v chuchvalec krvavé tkáně a jeho společníka, který se neúspěšně snažil založit šíp na tětivu svého reflexního luku, dávka rozpůlila v pase. Překvapený útočník se rozpadl na dva nestejně velké, ale mnohem méně nebezpečné kusy.
            „Mám termo!“ pronesl v té chvíli Roch Kowalski. „Kontakt na devíti. Jeden, dva cíle, ne... je tam nějaká terénní nerovnost. Je jich nejméně pět.
            „Pane Trojko,“ozval se Hubert Schneider do interkomu. „Prosím, o krycí palbu na devátou hodinu. Teď!“
            Palba vedená mohutným, nazelenale vyhlížejícím monstrem se přesunula udaným směrem.
            K rachotu výstřelů se přidal i něčí bolestný křik.
            „Jdeme!“ zavelel Hubert a jako první vyskočil ze svého úkrytu. Následován Rochem Kowalskim a Vojtkem Krzyczkem vběhl do mlází, ze kterého pod péčí zahradnického amatéra vyzbrojeného kulometem ráže 7,62 mm zbyly jen žalostné pahýly.
            „Kurva mať!“ zaječel muž, ukrývající se za trouchnivým pařezem jen dva kroky od něj. V životě neviděl tak zanedbanou lidskou trosku. Muž ve špinavém oblečením, pamatující zřejmě ještě ústupové boje z Třetí světové, pokrytý vředy a mokvajícími boláky se pokusil tápavě postavit, ale zmatený a ohlušený střelbou to dělal pomalu a vrávoravě. Příliš pomalu na Huberta, kterému stačilo jen o pár centimetrů vychýlit hlaveň karabiny.
            Jediný výstřel oderval tulákovi podstatnou část lebky a její obsah rozstříkl po lesním porostu.
            Pak se rozštěkal i samopal Rocha Kowalského. „Další dva byli na desáté!“ pronesl pak klidným hlasem do mikrofonu zabudovaného v taktické přilbě.
            Hubert Schneider s klením uklouznul na vlhkém listí a vyhnul se tak seku obstarožní kozácké šavle z dob revoluce. 
            „Job tvoju...“ začal kozák, když si všimnul, že minul, ale víc nedořeknul, protože mu Hubert prostřelil obě kolena a na zemi ho dorazil nožem.
            Pomalu vstal a prohlédl si muže, který v agónii chrlil krev. „Kozáci,“ pronesl pak.
            Vojtek Krzyczek zavrtěl hlavou. „Tohle nejsou molodci ze Síče, ale jen obyčejní kozáci, možná odpadlíci nebo drancovníci. Udivuje mě ale, že jsme na ně natrefili tak hluboko v našem teritoriu...“
            Střelba ze samopalu Rocha Kowalského nabyla na naléhavosti. „Všichni ke mně. Je jich tu jako much! Ti drbani byli na hlídce. Maj tu tábor. Pět náklaďáků, tak čtyři tucty chlapů. Vesměs lehká výstroj. Pár loveckých flint, jeden dva samopaly, jinak jen luky. Jako křováci...“ okomentoval to. Pak lesem třeskly dvě exploze granátů.
            „Budeš nás mít po levé,“ oznámil mu Hubert a kývl na posledního přeživšího vlkodlaka. Ten sebral ze země kozákovu šavli a vesele se zazubil. „A bude tanec, že by i Chačaturjan záviděl...“
-----XXXXX-----
            Sténající muž, s rukama svázanýma za zády, se s kašláním zhroutil do fetální polohy. Už neměl co vyzvrátit, a tak jen na prázdno otvíral ústa jako ryba vytažená na vzduch.
            Vojtek Krzyczek ho drsně znovu posadil.
            „Tak povídej ty zkurvysynu, co děláte na území smečky?“
            „Vyliž si, čokle!“ vydechl s bolestí zajatec a pokusil se do vlkodlakovy tváře plivnout krvavou slinu. „Pojdete všichni. Jdeme si pro vás i pro tu vaši královskou čubku.“
            „To myslíš to vaše ubohé a otrhané komando?“ kontroval Krzyczek. „Vidíš, kolik nás tu je? Ve čtyřech jsme vás rozprášili. Řezník by se poblil z těch jatek. Bylo to jako kopat do štěňat.“
            „Dva lykouše jsme ale dostali,“ ucedil muž.
            „Ze zálohy,“ odvětil Krzyczek a jen tak, jako by mimochodem, udeřil muže hřbetem dlaně přes nos. Ten explodoval v záplavě krve a bolestí slzící muž se znovu zhroutil do pažitu.
            „Jsi příliš drzý a nespolupracuješ,“ okomentoval to vlkodlak a aniž by bral na vědomí jeho protesty, chytil muže za pouta a jako balík ho zvedl do vzduchu. „Už jsi slyšel, jak vyslýcháme u nás v Pripjati? Ne? To se ti bude hochu líbit. Je to rychlé a levné. Žádný pentotal ani jiné chemické svinstvo. Jen ty, pár řezných ran na těch správných místech a pak šup do pořádného mraveniště, kterých je tady v Bělorusku víc než milisievertů kolem Černobylu.“
            V prackách mnohem silnějšího vlkodlaka byl nebohý zajatec jen ubohou loutkou, jež byla během okamžiku zbavena oblečení i důstojnosti.
            Vykřikl, když ho pak poranil na slabinách ukazováčkem, na němž se mu nehet zmorfoval ve spár.
            „Mravenišť je tu naštěstí požehnaně,“ pronesl pak, zatímco botou rozryl bok toho nejbližšího. Okamžitě se na něm začaly rojit stovky rozzuřených válečníků.
             To... to... přece... kurva... KURVAAAA!“ rozkřičel se muž hned poté, co byl nahým pozadím posazen přímo doprostřed nejvíce rozrytého místa.
            „Víš, že my vlkodlaci se dokážeme naladit na jejich jednoduchoučké společné vědomí a přesvědčit je, že je naprosto skvělý nápad tě naporcovat kusadly a odnést do spižírny?“
             Když mu kůži proťal první pár kusadel, kozák zaječel, ale jeho snahu o útěk zmařily Krzyczkovy silné paže. Zakrátko byl mravenci doslova obsypaný, zatímco na usmívajícím se lykantropovi nebyl ani jediný.
            „Já... já všechno povím!“ zaječel nakonec. „Atamani svolali výpravu. Kdokoliv se k nim může přidat. Slibují podíl na kořisti i otroky. Také budou prominuta všechna provinění proti bratrstvu. Každý se může beztrestně vrátit...“
            „Chtěl jsi zbohatnout?“
            Muž obalený mravenci se ošil. „Ano... ano pane...“
            „Tak to asi nakonec budeš bohatý jen o zážitky,“ zašeptal mu pak Krzyczek do ucha.
            Když odcházeli, lesem se rozléhal jeho zoufalý křik.
 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59