Světla v temnotách 38
22. 1. 2014
Ataman Kirponos pohlédl na řady molodců kopajících zákopy a palposty, jež měly obkroužit celé město a zaškrtit ho jako hedvábná garotta.
Sáhnul k pasu a k ústům přiložil polní láhev. Zhluboka se napil a po hlasitém vydechnutím si otřel ústa. Pak plastovou láhev podal Siemaszkovi.
„Dobrá samohonka, jen co je pravda. Dej si.“
Oslovený kozák si zhluboka přihnul. „Kurvamať,“ zachrčel pak. „Silná...“
Kirponos přikývnul. „Mám své zdroje. Co si myslíš o našich postaveních?“
„Je to bída,“ povzdechl si oslovený ataman. „Pro obranu jsou na hovno a při obléhání je to ještě horší. Jestli vrykolasy budou chtít, projdou našimi liniemi jako nůž máslem. Na nějaký vylepšení nemáme čas a zásoby potravin nám nestačí na víc než dva týdny. Tedy, pokud budeme mít citelné ztráty, jinak je prožereme mnohem dřív...
Musíme na to šturmem. Kašlat na kopání tady těch nesmyslů a vzít město z chodu. Stejně, naši molodci v sobě nemají disciplíny ani za mák a jen každý desátý má zkušenosti z armády. Zbytek je sběř, kterou na jednom místě neuhlídáme. Celou hodinu trvalo košovým, než je přiměli vykopat zákopy. A ty, co jsem určil ke strážení autoparku, jsem musel nechat hlídat dalšíma kozákama, protože to považovali za pohanu a chtěli vyrazit s ostatními rabovat po okolí.. “
Kirponos přikývnul. „Vidím to stejně. Otálení není na místě. Kněží budou celou noc přinášet oběti. Zajatců máme dost. Zítra to bude všechno dohromady – průzkum bojem, hledání slabých míst v jejich obraně i generální šturm...“
„Rozdám molodcům samohonku. Deci na chlapa a k tomu i byliny ke kouření. Potřebujeme je dostat do varu.“
„Tak jim pošli i otrokyně. Jsou jich plné ohrady a Temným bohům je jedno, jestli jim pošlem ty ženský ošukaný nebo ne a chlapi se aspoň pobaví. Když ti na mozek netlačí semeno, můžeš líp uvažovat....“
„A co vlkodlaci a jejich obranné pozice?“
„Máme na mapě zakresleny pozice pár kulometných hnízd. Jinak nic. Žádné přesuny a posilování. Za celý den jsme viděli jen dva vlkouše, jak do jednoho krytu nesli zásobníky s municí pro kulomety.“
„Oni ale musí vědět, že jsme tady. Musí dokonce vědět i, že zaútočíme. Co jednotky, které provedly obchvat města? Zjistily stopy ústupu? Možná, že je ve městě takový klid, protože ho už vlkodlaci vyklidili...“
„Ne. Z města nikdo neodešel. Zvědi nic neviděli, neslyšeli a dokonce ani necítili. Možná jsem měl na průzkum poslat Kolduny, ale víš jací jsou...“
„Jo, jsou to mizerové,“ ulevil si Siemaszko. „Nevěřím nikomu, kdo vylezl z hrobu. Neposlouchají nás a nikdy ani poslouchat nebudou. Jdou za náma jen proto, že jim z toho něco kápne.“
Kirponos přikývnul. „To je pravda. Z vysoka na nás serou. Alespoň, že po nás uklízejí mrtvoly. Ani nechci vědět, co s nimi dělají... Snažil jsem se s nimi promluvit, ale přístupný diskusi byl jen Kiril Ignatjevič. Určitě ho znáš, Napoleonovi vojáci mu říkali Noční běs. Je téměř místní a zná to tu, ale ani on nechtěl poslouchat naše rozkazy.“
Kirponos si mohutně zavdal z láhve, až mu ohryzek poskočil jako v křeči. „Co říkají kněží?“ zachrčel pak, když se mu opět vrátila schopnost řeči.
„Chytili nějakou mladou vlkodlačku a z jejích vnitřností došli k přesvědčení, že město padne do našich rukou za jediný den.“
„Pokud mají drůbky té chlupaté čubky pravdu, pak zítra večer budeme žrát a chlastat v paláci té vlkodlačí čubky.“
Ataman Siemaszko se ušklíbnul. „Já se ožeru i v noře, když na to přijde, ale podle všeho má velitelství na stadionu a nebo v hotelu. Moc možností ta díra stejně nedává.“
„Co dělá náš zajatec, nebo spíše zajatkyně?“
Seimaszko se rozchechtal. „Je s akolyty. Spoutaný a bezmocný. Už bych ho nechal narazit na kůl, ale slib je slib a hlavně, ještě se může hodit...“
„Přinesl jsi tu jeho, ehm...“ začal Kirponos opatrně, ale Siemaszko okamžitě hrábl pod blůzu a podal mu omšele a staře vyhlížející pistoli se složitým, neuvěřitelně archaickým zámkem. „Nevím, k čemu ti taková stařina bude,“ ucedil přitom pochybovačně.
„Myslím si, že pro tohle Regnis riskoval svůj život a přišel za námi.
„Kvůli dvě stě let staré flintě? Je blázen on a nebo ty?“
Jeho poznámku přešel bez povšimnutí. „Ona to není tak úplně obyčejná flinta,“ začal Kirponos opatrně. „Jestli mám pravdu, má cenu několika milionů.“
„Eur nebo snad Nových rublů?“
Zavrtěl hlavou. „Začni s hřivnami pravostříbra. Budeš blíž realitě.“
„Co to je, proboha?“
„Je stará několik tisíc let, možná i deset tisíc let a je vyrobená jinou rasou, ne lidmi...“
„Takže je to poklad,“ pronesl Siemaszko s hraným nadšením. „Super, mám rád příběhy o pokladech. Jsou to dobré příběhy se šťastným koncem...“
Kirponos si povzdechl. „No nic,“ pronesl a pak raději změnil téma: „ Je načase se do toho pustit. Každý odklad útoku jen posiluje obranu. Takže, můžu s tebou počítat, Timofeji Iljiči?“ zeptal se Siemazska a podal mu jednu ze dvou masivních sklenic, které vytáhl z bočních kapes vojenských kalhot.
„Můžeš,“ odvětil ataman. „Ať je mezi náma cokoliv, Bratrstvo jde za tebou a já s ním...“
„Pak to uděláme postaru,“ odvětil Kirponos a z polní láhve přelil její obsah do obou stakanů.
Když se tak stalo, obrátili je do sebe a pak s křikem mrštili prázdnými sklenicemi o zem.
Když se roztříštily na tisíc kusů, Kirponos udeřil Siemaszka do hrudi. „Zítra povedeš první šturm. Dostaneš pod svůj bunčuk pět tisíc duší. Za tebou půjdeme já a Tychvin, každý s dalšími třemi tisícovkami molodců.“
„Dáš mi pod komendu i všechny naše tanky a transportéry?“
„Máš je mít, ale využij je s rozumem. Ve městě jsou zranitelnější, než kdekoliv jinde a munice v nich máme jen poskrovnu...“
Ataman Siemaszko se ušklíbl. „Buď bez obav. Ti psi budou výt strachy, jenom nás uvidí!“
-----XXXXX-----
Převrátil jsem se na břicho právě včas, abych se nezadusil vlastními zvratky. S dávením se mi do úst vehnala žluč a to byl poslední moment, kdy jsem byl ještě v bezvědomí. První, co jsem udělal nebylo otevření očí, ale zvednutí se do kleku. Trubky jsem nyní měl v téměř kolmé poloze a tak začaly zadržovat svůj obsah mnohem lépe.
Roztřeseně jsem si otřel potřísněná ústa a nechal se zvednout do stoje párem něčích rukou.
„Díky,“ zachrčel jsem a přetřel oči. Bolest za nimi ještě jednou zapulzovala a pak při pohledu na sluncem zalitou krajinu, zmizela.
„Není... zač,“ odvětila Kyra.
Na rozdíl ode mě byla naprosto v pohodě.
Nesnažila si vyzvracet vnitřnosti ani neměla problémy s rovnováhou a pamětí. Já naproti tomu, jsem si naprosto nedokázal vybavit cestu sem. Prostě se mi vymazala z paměti. Vím jen, že jsem vylezl z toho zatraceného kanálu a někdo mě strčil do magického portálu.
Nikdy bych ale nečekal, že se objevím uprostřed zvlněné stepi pokryté vysokou až nezdravě zelenou travou. Slunce stálo vysoko na nebi a pálilo mě na temeni.
Zvuky za mnou mě přiměly se otočit. Překvapeně jsem vydechl. Byl tam obrovský tábor. Takový stepní Brusel, nebo alespoň Berlín. Bylo tam nejméně tisíc jurt a před každou byly přivázáni koně, nebo zaparkované terénní auto. Pokrok nezastavíš...
Viděl jsem tu spoustu Land Roverů, UAZů a dokonce i jednu Škodu Ecotrapper s náhonem na všechny čtyři kola a předělávkou na dřevoplyn. Zejména ten přívěsný vozík na dřevo plný sušeného kravského trusu byl úchvatný.
„Kde to jsme?“
Kalač, syn Nogruze, nový chán, jehož rozložitá postava mi zakrývala něco z panoramatického pohledu na tábořiště, rozpaženýma rukama obsáhl vše kolem a pronesl: „Toto jsou pastviny Temných přízraků.“
Asi nás příchod místní konečně zaregistrovali, protože najednou zpomezi jurt vyhrnul dav skřetů ve směsi zbrojí, neprůstřelných vest, kožešin, hedvábných a brokátových kaftanů a třípruhých teplákovek. V jejich čele kráčeli dva šedosrstí stařešinové, jejichž tlamy už neměly jediný zub. Na krcích jim ale visely zlaté řetězy, za které by si našinec mohl pořídit nejen nové zuby, ale i dům, auto a manželku a nebo díru do ledvin.
Podle úcty, kterou jim ostatní prokazovali a stupně jejich zchátralosti to bud byli penzionovaní kněží nebo členové Rady hodně starších. Podstatné ale bylo, že jeden k nám přinášel zlatem vyšívaný kaftan a druhý krvavě rudé boty.
Když se před námi zastavili, hluboce se před Kalačem uklonili a pak ho za pomoci tuctu mladých skřetek navlékli do přinesených propriet.
Hned poté se všichni přihlížející skřeti zhroutili do klekolehu.
Bylo jasné, že šlo o levnější verzi korunovačních klenotů...
Právě intronizovaný chán na nás pohlédl a pronesl ke svým lidem něco v hrdelní řeči. Bylo to krátké, ale evidentně to stačilo. Nikdo nás nechtěl ani zabít, ani sníst.
„Vítejte na pastvinách Hordy,“ pronesl k nám pak oficiálním hlasem, lehce ušišlanou němčinou. „Jste mými hosty. Váženými hosty a dostane se vám u nás vody i stínu jurty. Pak si dáme kumys, nebo něco modernějšího s pěti hvězdičkami a v noci vás naše mladé dívky zahřejí pod přikrývkami.“
Raději jsem se nesnažil zjistit výraz v Kyřině tváři.
Kalač si ho ale evidentně všimnul, protože s rozpačitým mumláním dodal: „Ti, co to budou chtít jinak, mohou samozřejmě potěšit velkého chána.“
„Jako třetí?“ zamumlala Kyra uštěpačně a Kalač ztichnul, že by mu i pěna záviděla.
Vedl nás do prostorné jurty, v jejímž středu hořel příjemný oheň. Na háku, který byl nad ním visel otlučený čajník s bublající vodou, jež ke komínovému otvoru na střeše jurty vysílal sloupec páry.
„Dáme si čaj,“ pronesl Kalač vědoucně. „A k tomu i něco ostřejšího. Mám v hubě jako v polepšovně,“ dodal ještě, když si byl jist, že nás neposlouchá žádný z jeho nohsledů, které gardisté zadrželi před vchodem.
Počkal jsem, až se posadí na hromadu kožešin. Pak jsem si našel široký polštář lemovaný třásněmi a zhroutil se na něj s úlevným povzdechem.
Kyra zůstala stát a nedůvěřivě si chána prohlížela. Ten jenom mávl rukou. „Sedej holka, máme toho za sebou dost na to, abychom na pár hodin mohli vypustit páru. Pak se sejde moje rada náčelníků rodů, které sjednotil můj otec. Ti mě musí oficiálně přijmout za svého vládce. Je to ale naštěstí jen formalita - čtyři ze sedmi náčelníků jsou mí strýci a ti zbylí jsou v podstatě něco hodně podobného...
Otec sice svoji smrt neplánoval, ale mé následnictví ano. Zřídil strýcům konta ve Švýcarsku a jejich synové slouží v mé gardě. Všichni zúčastnění ale vědí, že jsou to rukojmí. Taky proběhly i nějaké ty organizované výměny manželek a konkubín. Předpokládám, že se v rámci utužení rodových vazeb o něco rozroste i můj harém, ale já mám pro strach uděláno a navíc, což je skřetí specialita, s manželkou automaticky nezískám i tchýni, což situaci hodně zjednodušuje...“
Za pár okamžiků se už jurtou linula příjemná vůně čaje, do kterého jsme dostali kus cukru z rozdrcené homole a lžičku másla. Stříleli na mě, chtěli mě probodnout, useknout mi hlavu. Démonská děvka mi chtěla udělat i něco navíc. Čaj s trochou másla vypiju s otevřenýma očima...
„Co plánuješ?“ zeptal jsem se Kalače, vynechávaje přitom všechny jeho tituly.
„Kumys,“ odvětil s úšklebkem. „Čaj je fajn, ale má málo oktanů. Chci se ožrat na čest mého otce, jehož mrtvola neskončí na naší hranici, ale odnesou ji hrobaři, ti hnusní zásvětní mrchožrouti.“
Otcovy vzpomínky mi zprostředkovaly pohled na temné stínové postavičky, viditelné jen s krajním sebezapřením na okraji periferního vidění, jež se staraly o odklizení všech zemřelých bytostí z jiných vrstev Prolnutí.
„A až se ožereš?“
„Pak ošoustám, co se v harému mého otce pohne. Vynechám otcovu oficiální konkubínu. Rochni je až na dva špičáky bezzubá a já mám jiné priority, než můj otec...“
„A pak?“ nenechal jsem se odradit. „Já musím zpátky do lidského světa. Do Pripjati.“
„Do Pripjati? Co tam? Nevážíš si života?“
„Měl bych se tam setkat s matkou a s někým, kdo ji chce zabít. A podle toho, jak dopadla předešlá schůzka, nejspíš se bude i bojovat.
„Kdo s kým? Já se v těch lidských politických frakcích moc nevyznám...“
Zavrtěl jsem hlavou. „Žádní lidé. Jen vlkodlaci a kozáci. Záporožci z Temné Síče.“
„Záporožci?“ pronesl Kalač a zamyšleně si promnul masivní bradu. „To zní zajímavě...“
„Jak moc zajímavě?“ zeptala se ho Kyra a posadila se vedle překvapeného Kalače, kterému jako by mimoděk položila svoji štíhlou, ebenovou ruku na stehno.
Chán chánů polknul tak hlasitě, až jsem se zakuckal a máslový čaj mi vystříkl nosem.
-----XXXXX-----
Večer se nachýlil a slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Hubert Schneider pohlédl na muže ze své nové jednotky, kteří v potu tváře snažili vylepšovat obranná postavení. Stálo ho hodně přesvědčování, aby Světlana Griškinová přikázala opustit řídké a nevyhovující zákopy na hranicích města a připravit se na obranu hlouběji v staré a chátrající zástavbě. I když ty domy byly už celá desetiletí neobydlené, jejich betonové zdi jsou pořád lepší než metr široký zákop s předprsněmi z udusané hlíny. Navíc ta nová postavení byla mimo dosah pátravých očí kozáckých zvědů...
Muži jeho jednotky... Znovu na ně zamyšleně pohlédl. Jeden vedle druhého samí vlkodlaci. Sice neproměnění, ale pořád stejně nebezpeční. Nedokázal spočítat, kolik jejich soukmenovců ulovil ve jménu čistoty sjednocené Evropy a lidstva. Nyní velel dvěma stovkám stvoření, jež ve školeních agentury kralovala v čelních pozicích žebříčku nebezpečnosti. Někteří byli mladí, jiní v obou svých podobách šediví jako popel. Podle informací od Světlany původně patřili k různým smečkám, ale pro nadcházející boj se zapřisáhli odložit vzájemné rozmíšky a krevní msty.
Dostal k ruce kapitána, který ani náhodou nezapadal do kategorie tuctového chlápka. Asi nejnormálnější na něm bylo jméno. Říkal si Avram a odmítl sdělit cokoliv ke svému příjmení. Jen, že byl, než se stal vlkodlakem, staršinou v Rudé armádě. Při společné cigaretě se nechal obměkčit a doplnil svůj profesní životopis o sdělení, že se ještě co by hrdý příslušník 1. Běloruského frontu, jedné noci zapomněl v lese za táborem s mladou dívkou, která o sobě tvrdila, že je partyzánka. Teprve s kalhotami pod koleny mu došlo, že si ho chtěla dát k večeři při měsíčku. Nechtěl zabíhat do detailů, ale nedopadlo to prý tak úplně podle jejích představ... Podle jeho vzhledu dostaly ale na frak i jeho vlastní představy – zbylo mu jen jedno sytě žluté, byť nepříjemně pronikavé oko a zbytky toho druhého kryla kožená páska. Jeho kosmatou tvář pokrývalo několikadenní strniště a několikadesetileté vrásky, z nichž ani jediná nebyla od smíchu. Jeho vizáž pak ještě doplňovaly tří velmi dlouhé a špatně zhojené jizvy, jež se mu táhly přes tvář až ke klíční kosti.
Avram sice neabsolvoval kadetku ani vojenské učiliště, ale jeho praktické životní zkušenosti hravě vyvážily několika měsíční hypnostudium kterékoliv vojenské akademie. Okamžitě se zapojil do přeměny panelových domů v pevnosti a odmítl kopat jiné zákopy než spojovací. Když jiní propadali beznaději, on sehnal stovku jutových pytlů, které šly naplnit hlínou a dát do oken. Podvědomě věděl, kde do betonu vysekat střílnu pro kulomety tak, aby se vzájemně kryly palbou.
Když byli fasovat zbraně, taková sláva už to nebyla. Kalašnikovy se sice dalo hnojit, ale s těžší ligou to už bylo horší. Pět lehkých kulometů RPK a tucet RPG, většinou prastarých sedmiček. Na jeho výslovnou žádost dostali ještě čtyři bedny granátů. Nakonec se Avramovi podařilo někde schrastit i dva oprýskané těžké kulomety DŠK ráže 12,7 mm. Spokojeně je poplácával, jako by to ztělesňovaly jeho mládí. Možná, že ztělesňovaly...
Dostat je do pozic zabralo mnohem méně času, než k nim najít někoho, kdo je dokázal obsluhovat.
Když vytvořili obrannou linii, k Hubertovu překvapení přišli téměř mléčně bílí, prastaře a seschle vyhlížející vlkodlaci, kteří už se ani neobtěžovali maskovat svoji podstatu. Ale i když byli proměnění, bylo vidět, že jejich síla a křepkost je dávno pryč. Jejich ruce byly tenké jako hůlky. Bez svalů, s kůží svraštělou a pokrytou jaterními skvrnami, které prosvítaly i přes řídkou a vypelichanou srst. Bezzubými mordami čenichali všude kolem, šourali se mezi postaveními a pronášeli přitom zpěvavé modlitby.
„Je to nutné?“ zeptal se Hubert tiše Avrama. „Zdržují nás od práce...“
Staršina zavrtěl hlavou. „Nezdržují. Přinášejí nám požehnání, které může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Pokud jsou Záporožci chytří, povolají i oni své nepřirozené služebníky. Můžeme narazit na pekelné psy, ghůly, strigy, ale za jejich vojskem potáhnou další – zombie, kolduni a dokonce i erestuni. Věř mi, že zejména ti poslední budou kozácké vojsko následovat jako hladové stíny...“
„Proti nim nám ale naše zbraně nebudu k ničemu,“ podotkl Hubert Schneider. „Kalašnikovy je nezastaví...“
Ten přikývl. „A právě proto tu jsou oni. Nic jiného nemáme a buď to bude stačit, ebo tady zemřeme.“ Pak sáhl do kapsy pláště a vytáhl z ní pytlík s tabákem. S tichým pohvizdováním si začal do čtverečku z novinového papíru balit machorku.
„Víš, co je s ostatními z mého týmu?“ přerušil Hubert společné mlčení
Prošedivělý vlkodlak vzhlédl od smotávané cigarety a volnou rukou máchl neurčitým směrem někam doleva. „Kowalski je se svými muži někde támhle. Počítám, že si budují obranná postavení na bulváru Družby národů. Trojka velení odmítl. Zmizel asi hodinu po našem odchodu na pozice...“
„On by nikdy neodešel...“ namítl Hubert zaraženě.
„To neříkám,“ odvětil Avram a smířlivě se pousmál. „Odnášel si Dragunova, krabičku nábojů a za pasem měl kurevsky velkou sekeru. Mít ji za pasem já, spadly by mi kalhoty...“ dodal s potměšilým úšklebkem a zapálil si pracně ubalenou cigaretu. Kouř z jeho výtvoru na moment zakryl veškerý výhled z okna, u kterého stáli.
„Žádné kouřové signály, kapitáne,“ odtušil Hubert Schneider, vyprostil z Avramových prstů jeho výtvor a sám z něj zhluboka potáhl.
Nebyly v něm žádné bylinky, žádná magie. Jen tabák. I tak mu ale přišel vhod.
„Tohle svinstvo by ve skleníku zabilo všechny mšice,“ odtušil, když s kašláním cigaretu vracel jejímu majiteli.
Ten se jen pousmál. „Máme to skoro hotový. Nechal bych to půlku chlapů dopilovat a zbytek by mohl kolem baráku osázet ty protipěchotní miny, co se mi podařilo vyměnit za nafasované lékárničky. Obojí bylo sice prošlé, ale u min mi nevadí, když zabíjejí...“
-----XXXXX-----
„Tahle je Chumi a tahle Rati,“ oznámil mi Kalač, když mi po západu slunce do jurty přivedl dvě dívky cudně klopící oči. Byly menší, černovlasé v dlouhých kožených šatech zdobených výšivkami a korálky z Jablonexu. „Jsou to mladší dcery mých velitelů a velice rády se s tebou podělí o své teplo. Věř mi, že maj na těle místa, kde to hřeje, až se orosíš a noci na stepi jsou obzvláště chladné...“
První pohled mi napověděl, že na takhle hezké holky jsem v minulosti neměl ani postavení ani plat. Teď mi je přivedl do stanu skřetí chán a jim následující vývoj událostí rozhodně nevadil.
Jasně, že to byly skřetky. Nejsem idiot, ale idiot nebyl ani Kalač, a tak obě měly na krku maskovací amulet, jež z nich dělal velice žádoucí lidské holky, nacházející se jen krok za pubertou, jak se říká v rozpuku.
Nevěděl jsem, jak začít hovor s někým, kdo mi byl představen jen za účelem kopulace. Slova jsou prostě někdy docela zbytečná. Na druhou stranu, představením se jsem nemohl nic zkazit.
„Jsem Prokop,“ představil jsem se jim tedy a posunkem naznačil, že si mají přisednout. Udělaly to s úsměvem.
Mám rád kraje, kde ještě panují staré dobré obyčeje. Znáte to – nabídnout hostu chléb a sůl; šoupnout mu do postele dceru či manželku. To se hned jinak cestuje. Když jsem ty dvě dívčiny sledoval, trochu jsem zalitoval skomírající Klub českých turistů. Byly by šance na oživení, byly...
„Hezkou noc a obtěžkej je obě. Čerstvých genů není nikdy dost...“ rozloučil se se mnou Kalač se spikleneckým úsměvem ve své široké, zelené mordě.
„Tak děvčata,“ začal jsem opatrně a vysloužil si tak jejich chichotání, „noc je ještě mladá. Co tak nějakou společenskou hru? Navrhuji flašku.“
Podíval jsem se na vak s kumysem, který visel na středovém sloupku a sám ten návrh zavrhnul. S tím se má oblíbená pubertální hra hrát nedala.
„Tak teda na fanty.“
„Fanty?“ zeptala se mě Chumi zvědavě.
„Dám vám úkol a když ho nesplníte, odevzdáte mi část svého oblečení. Když ho splníte, odevzdám ho já vám.“
Podívaly se na sebe a usmály se.
Měl jsem být obezřetnější. Po pěti úkolech jsem na sobě měl jen slipy a pár ponožek. Ony na tom byly stejně, jako když přišly. Kromě toho si vzájemně daly francouzáka a udělaly pár dalších věcí, které bych od holek ze stepi nikdy nečekal.
„Další úkol?“ zeptala se mě Rati a když se nedočkala rychlé odpovědi, sáhla si ke stehnům, vyhrnula si šaty a po chvíli snažení si je přetáhla přes hlavu. Najednou byla přede mnou, jak ji Bůh a maskovací amulet stvořili.
Chumi ji následovala v odstupu jediné vteřiny. Pak se na mě hladově podívaly a odhodily své šaty na podlahu.
„Fant!“ zachrčela Rati přemožená vzrušením a šla po mě.
V mžiku jsem byl na zádech a s Chaniným přispěním i bez svých posledních fantů. Škoda, právě mě napadly fajn úkoly...
Za chvíli mi to bylo jedno, obě holky se na mě střídaly jako dvě nadržené fretky.
Pak Chumi zakřičela. Něco nebylo v pořádku. Měla by zakřičet, ale ne takhle.
Otevřel jsem oči. Chumi už nebyla na mě, ale o dva metry dál, naražená zády o jeden z kůlů držících strop jurty. Vyděšeně tam poulila oči a marně se pokoušela popadnout dech.
Rati byla ještě nadosah, ale třásla se strachy a dívala se na někoho, kdo byl někde za mojí hlavou. Tak jsem ji zaklonil a uviděl Kyru.
Věnovala dívkám zubatý úsměv plný nevyslovených hrozeb a ony s křikem vyběhly z jurty.
„Co... co...“ začal jsem, ale pak jsem ztratil řeč.
Kyra se nezdržovala něčím tak nepodstatným jako je oblečení. Měla na sobě jen malou bederní roušku a i tu si dala stranou, když si na sedala.
„Smečka... drží... pospolu,“ vrčela na mě během dosedání a odsedání.
My chlapi to někdy máme s myšlením dost těžké. Zejména, když jde o klouzavý neuron, který nám dle potřeby bloudí tělem. Její slova možná měla smysl, ale v tuto chvíli to bylo jen vrhání hrachu proti hodně tlusté zdi...
-----XXXXX-----
Po druhé ropné krizi už v Evropě nebylo tolik čerpacích stanic, jako před ní. Některé se zavřely samy, jiné vyhořely po nájezdech palivachtivých řidičů, které neuspokojil přídělový systém okořeněný výhodami privilegovaného občanství prvního stupně. Některé státy Unie na tom s palivem byly lépe než jiné, ale žádný na tom nebyl tak dobře jako bývalá Belgie. Brusel, výkladní skříň Unie totiž nedostatek paliva nikdy nepocítil. V podstatě nepocítil ani nedostatek čehokoliv jiného. Byl na tom dokonce lépe než Berlín a Paříž.
Čerpací stanice na dvacátém kilometru dálnice A7 byla krátce po půlnoci jako po vymření. U automatu na syntekávu podřimovali dva řidiči Eurotruckových souprav a mladičká prodavačka, na kterou vyšla noční směna, se místo sledování bezpečnostních kamer věnovala raději svému komunikátoru, díky němuž mohla nerušeně chatovat se svými vrstevníky.
Ani proto nezaregistrovala, když neoznačená limuzína Maybach 8.2 zajela mezi bílé parkovací linie na kraji odpočívadla. Řidič nevypnul motor, pouze světla a parkovací místa přilehlá k budově čerpací stanice se okamžitě ponořila do temnoty, kterou nedokázala rozehnat ani úsporná žárovka označující vstup na pánská WC. Je ale spravedlivé dodat, že tuto schopnost od ní nikdo ani nečekal.
Řidič vytáhl z palubní desky přenosnou směrovou rušičku a namířil ji na bezpečnostní kameru snímající sjezd z dálnice.
Proto nikdo nikdy nezjistil, že za necelých deset minut na vedlejším parkovacím místě zastavil elektromobil z Bruselské veřejné půjčovny, zapůjčený deset let mrtvým penzistou Pierrem Rollandem.
Řidič se nějakou chvíli ostražitě rozhlížel a teprve pak vystoupil. Jeho dlouhý kabát byl na panující počasí možná příliš teplý, ale svůj účel splnil – blýskavé odrazy světla od řady stužek a vyznamenání zakryl až na prchavé momenty velmi spolehlivě.
Zadní dveře limuzíny se otevřely a muž nastoupil.
„Hezký večer, generále,“ pronesl Albert Krupp a podal příchozímu ruku.
Ten ji po krátkém váhání přijal. „Jak pro koho, pane,“ odvětil. „Měl jsem jít na formální večeři se členy Evropského výboru pro obranu. Chtěli jsme probrat navýšení rozpočtu na obranu. Baltská flotila potřebuje nové raketové křižníky jako sůl...“
„Čekáte problémy?“ zeptal se ho Albert Krupp se zájmem.
Generál Eugen Rasmussen se ušklíbl. „Jde o peníze. S nimi se vždycky pojí problémy. Komisaři pro obranu končí funkční období a bude bojovat za své znovuzvolení. To znamená, že se chce proslavit jako největší šetřílek.
Ze členů výboru mám v kapse jen poslance Müllera. Jeho syn končí příští rok kadetku a rád by dostal kapitánské prýmky a velení na válečné lodi. Jsme dohodnutí, že by na jeden z těch křižníků nastoupil jako první důstojník a za rok či dva by byl jeho.“
„A ostatní členové výboru?“
„Dva Italové, jeden místní, dva Němci, Francouz. Ani jeden z nich nepovažuje armádu za nic jiného, než důvod pro pobírání příplatků k poslaneckému platu. Nehledají pro své děti klidný džob, nepotřebují je dostat na vysokou školu, prostě děs...“
„Mohl bych vám pomoci. Pomůžeme si vlastně navzájem a výsledkem bude, že vy dostanete nejen své křižníky, ale v nejbližších pár letech si vám ani nikdo nedovolí sáhnout na rozpočet. Jeho schvalování bude jako když pod vánočním stromkem rozbalíte dárky.“
Generál Rasmussen zavrtěl hlavou. „Vaše dlouhé prsty nemohou být až tak dlouhé. A co by jste za takovou službu požadoval? Armádu na váš povel? Pomoc při puči?“
Albert Krupp se rozchechtal. „Vy jste mě pobavil. Proč bych chtěl něco tak zbytečně okatého? Nejsem pučista. Mám jen rád přátele na správných místech. Politici přicházejí a zase odcházejí. Někdy mi připadají jako meteory. Jedni krátce zazáří, jiní jen shoří. Pár se jich během svého letu stihne napakovat, ale z hlediska obecného blaha nejsou naprosto k užitku. Proč si tedy předcházet někoho, jehož životnost se počítá na jedno volební období?“
„Tak o co jde?“
Albert Krupp zaťukal na pancéřované sklo, které je oddělovalo od řidiče. Servomotorky tlumeně zabzučely a sklo zajelo do mahagonového obložení kabiny. Řidič mu podal složku přetékající listinami a fotografiemi.
Albert Krupp ji podal generálovi. „Tady najdete všechno podstatné. Doporučuji zejména satelitní snímky z dnešního rána. Vím, že máte problém platit si přístup ke špionážním družicím. Neměli jste je privatizovat...“
Generál otevřel složku a zkusmo prošel její obsah. Notně pobledlý pak pohlédl na Kruppa. „Je to pravé?“
„Tak pravé, jak to jen může být,“ odvětil oslovený. „Také věnujte pozornost simulacím. Časem je shledáte překvapivě přesnými. Jistě vašim zpravodajcům neuniklo, že Lóže disponuje kvantovými počítači, které oficiálně ještě neexistují...“
Listování dokumenty na moment ustalo. Generál chvějícím se hlasem pronesl: „To by ale mohlo způsobit válku...“
Albert Krupp pokrčil rameny. „Mohlo, ale nemuselo. Musíte ale přijmout odpovídající kroky. Ne za týden, ne za měsíc, ale co nejdříve. Zítra už může být pozdě...“
Generál začal znovu zuřivě listovat předanými materiály a na jeho čele se přitom míhaly vrásky jako vlnobití.