Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 39

20. 2. 2014

 

            „Takže nové geny nebudou, co?“ zahalekal Kalač, když nahlédl do jurty a zjistil, že sice ležím na hromadě kožešin jak mě Pán Bůh stvořil a snažím se popadnout dech, ale vedle mě neleží jeho příbuzné, ale Kyra. Přísahal bych, trochu ješitně, že přitom předla jako kočka.
            „Black and White v praxi,“ odtušil Kalač potměšile, poukazuje přitom na barevné rozdíly našich pokožek.
            „To si měla dát zelenou?“ vrátil jsem mu to a spokojeně zaregistroval ublížený výraz v jeho široké a zubaté tváři.
            „Dostala by to nejlepší! Otrokyně, husté zimní kožešiny, stříbro. Ve dne by žila v hedvábí. A v noci? Eh,“ mávl rukou. „Tu bychom promilovali, jak nás Prozřetelnost stvořila. Dal by jí syny. Nejsilnější a nejrychlejší. ..“
            „Smečka drží pospolu,“ odvětila Kyra a ukázala na sebe a na mě. „My jsme smečka...“
            Kalač jen přikývnul. „Myslel jsem si to...“
            „Mo.. moment,“ ozval jsem se pro změnu já a vyskočil z kožešin jako bych dostal žihadlo. „Jaká smečka, do prdele? Co jsem nějaký Bílý tesák, nebo Goro? Já nepatřím do žádné smečky, jasný?“
            Kalač se podíval na Kyru a ona zase na něj. Oba se ušklíbli. Pak Kyra pokrčila rameny. „Naučí se. Ještě štěně,“ řekla pak shovívavě, jako by má slova nebyla víc, než jen blábolení duševně nemocného člověka.
            „Obleč se Prokope Koutný, nic víc, nic míň a pojď se mnou,“ pronesl na to Kalač. „Rada potvrdila mé nástupnictví. Chtějí s tebou hovořit. Můžeš se cítit poctěn - povolali i naši Vykladačku. Budeš ochoten se podrobit jejímu výkladu?“
            „Co je zač ta vykladačka, ona vykládá karty či runy, nebo tak něco?“
            „Kdyby... Ona věští z krve a vnitřností, ale myslím si, že u tebe nebude zacházet do detailů...“
            „Můžeš ji to zatrhnout?“
            Přikývnul. „Jsem přece chán, ne?“ odvětil s úšklebkem.
            Vzpomněl jsem si na dětství a stařičkou plazmovou televizi (tu už nepamatujete) vévodící obýváku, z níž na mě zíral bezradný prezident, snažící se všechny kolem přesvědčit, že Secesní válka je jen drobným nedorozuměním. Když na Hradním náměstí zaparkoval první Leopard, ten směšný panák zmizel v hloubi některého z korekčních táborů a už se nikdy neobjevil. Tolik k všemocným vládcům...
            Ušklíbl jsem se.
            Přesto jsem šel a Kyra se mě rozhodla doprovodit. Zase se snažila pronášet moudra o smečce, ale pro mě bylo hlavní, že nám dovolili si nechat pobočné zbraně. Nevadil jim ani můj meč ani Kyřiny dýky.
            Nedivil jsme se - každý skřet, kterého jsme míjeli, měl na sobě zbroj. Karacénovou, šupinovou nebo i plátovou. Asi podle finančních možností. A všichni měli šavle velikostí odpovídající lidskému obouručáku a k tomu spoustu střelných zbraní. Muškety, hákovnice, lehké kulomety, těžké kulomety. Dokonce i jeden rotační. Mě by se s ním rozhodně tahat nechtělo...
            Jurta, do které jsme mířili, byla velká a ověšená více prapory než olympijský stadion. Před jejím vchodem stála čestná stráž. Skřeti ještě o hlavu větší než ostatní, si mě měřili podezřívavými zraky a čekali na jediný můj špatný pohyb.
            Nedočkali se ho. Nejsem Aragorn, abych se pustil do tak velké skřetí přesily. Místo toho jsem počkal, až odhrnou plachtu kryjící vstup a pak pomalu nakráčel do jurty. Do nosu mě okamžitě udeřil silný pach kadidla a v očích mě z toho začalo štípat. Pro slzy jsem najednou skoro neviděl. Když jsem ovládl dávicí reflex, pronesl jsem to jediné, co dle mého názoru mělo smysl: „Dobrý večer.“
            Na můj pozdrav odpovědělo sedm skřetů, sedících v jurtě do půkruhu po obou stranách nízkého ebenového trůnu. Skřetka stojící před nimi se pozdravem neobtěžovala.
            „Posaď se,“ zaskřehotala na mě a já ji věnoval krátký pohled. Velmi krátký, protože šlo o seschlou a šedozelenou babiznu.
            Její mozolnatá dlaň mě přiměla usednout na jeden z polštářů umístěných před radou. Pak mi začala nedočkavými prsty, jako slepec, prohmatávat obličej. Nevynechala nic a nakonec se mi koukla i na zuby – jako bych byl chovný kus.
            Pak mi přitiskla prst na krkavici a kontrolovala mi tep a spokojeně zamlaskala. „Vydrží to,“ oznámila starcům a pak vytáhla z pouzdra u opasku malý, zahnutý nožík. „Začneme?“
            Kalač se posadil na trůn pak se svrchu podíval na členy své rady. Nikdo neřekl ani slovo. Proto babici blahosklonně pokynul. „Ano.“
            Podívala se na mě a já udělal tu blbost, že jsem její pohled opětoval. Najednou jsem se nedokázal pohnout. Pokusil jsem se pohnout rukama, pak se postavit. Nic z toho se mi nepodařilo.  Vlastně jsem nedokázal ani pořádně pohnout hlavou.
            „Nech toho,“ zavrčela čarodějnice a vyhrnula mi pravé předloktí. Pak mi do něj zarazila ten svůj nožík až po střenku. Neřízla mě, normálně tu kudlu do mě zabodla jako bych byl nějaký výzkumný objekt z jejích biologických praktik.
            „Kurva!!!!“ zaječel jsem, ale jediný kdo zareagoval, byla Kyra. Pokusila se vrhnout na skřetku, ale v jediném zlomku vteřiny se v jurtě doslova zhmotnili čtyři chánovi gardisté a jejich těžké berdyše ji uzemnily na podlaze tak, že se zmohla sotva na víc, než jen sípění.
            Skřetí babice vytrhla nůž z rány a jeho zahnutou čepel si vložila do úst. Pomalu a pečlivě ji olizovala a slastně přitom přivírala oči. Chřípí se ji chvělo a zrychleně přitom dýchala.
            „Je silný,“ zachrčela pak vzrušením změněným hlasem. „Je to Lovec. Má jeho geny, ale jeho matkou byla... vlkodlačka. Mocná. Moc mocná. Je to anomál. Spontánně iniciovaný. Silný pasivní magický potenciál. Neaktivní.“
            Otevřela oči a podívala se na Kalače. „Určitě je to snivec, můj pane. Chrání svoji mysl, ale určitě to je v jeho hlavě...“
            „Kalači... cháne...“ začal jsem, ale babice mi položila tlapu na ústa a naprosto dokonale mě umlčela.
            Podíval se na mě a povzdechl si. „Drahý příteli. Je mi to líto, ale máš v hlavě něco, co chtějí nejen tví zákazníci...“
            Hryznul jsem tu starobylou mrchu do dlaně a když s klením povolila tlak, zakřičel jsem. „Jsem do prdele tvůj klient. Máme smlouvu!“
            Kalač se pousmál. „Můj otec byl na smlouvy, já jsem spíš na činy. To, co máš v hlavě , zachrání můj lid. Trollové, elfové, jiné skřetí kmeny - ti všichni na nás tlačí. Rok za rokem s nimi bojujeme a rok za rokem vyklízíme pozice. Před sto lety nás byly stovky milionů. Teď nás jsou už jen miliony, pět možná šest, a co bude za dalších sto let? Elfové nás vyhladí a když to neudělají oni, udělají to trollové a nebo vy lidé. Musím svoji rasu zachránit, není to nic osobního, Prokope Koutný. Já ty artefakty prostě potřebuji...“
            „Jdi do...“ začal jsem, ale babice mě opět umlčela. Pak vytáhla odněkud rezivou zubatou pilku a ukázala mi ji.
            „Tímhle ti otevřu lebku, človíčku,“ zaskřehotala, „a pak z tvého mozku vytáhnu úplně všechno...“
             Chtěl jsem ji znovu kousnout, ale tentokrát se nenechala nachytat a včas rukou uhnula do bezpečí. Hned vzápětí mi vrazila takovou, že mi zuby cvakly o sebe a obalila mě černočerná a pěkně hustá tma.
-----XXXXX-----           
            Snil jsem.
            V posledních okamžicích lidského života se prý člověku před očima odehraje celý život. Někdy jen jeho podstatné momenty. Mě se před nevidoucíma očima odehrála jen jediná scéna a nebyli v ní mí rodiče ale jen umírající radní Deveraux. Svým způsobem jsem to považoval za nefér.
            Místo záplavy pozitivních zážitků jsem se ocitl uprostřed betonově-ocelové šedi Vítkovických ruin a znovu kolem mě hvízdaly kulky a cloumaly mnou exploze granátů. Viděl jsem sám sebe ležet za hromadou suti. S rojnicí půlelfů sotva padesát metrů daleko. Deveraux byl jen kousek ode mě a právě se mě ten zkurvysyn pokusil vydírat.
            Rychlý střih, změna scény a do Deverauxovy hlavy se noří ten ingot. Z náhle zmrtvělých prstů mu vypadává pistole.
            Sleduji, jako ve zpomaleném filmu, jak se mému já ji daří chytit. A jak jsem se kromě ní konečky prstů dotknul jeho. Znovu se mi vrátil ten krystalicky čistý vjem - jeho ruka byla teplá a suchá. Napadlo mě, že takovou ruku vám podají jen rovní a slušní lidé. Pěkná kravina!
            Bylo to, jako kdybych si sáhnul na horká kamna. Soustředil jsem se na ten pocit a náhle mě uchopil proud energie a strhnul mě jako jarní bystřina. V jediném okamžiku jsem zmizel v sobě samém a hnal se vlastní nervovou sítí do mozku. Prolétal jsem synapsemi vlastních neuronů a rozsvěcel je jako reklamní poutače v Las Vegas v dobách jeho největší slávy. 
            „Je to opravdu on?“ ozval se náhle tichý hlas. Jeho pochybovačný tón se mi nelíbil.
            „Ano,“ odvětil mu jiný, pro změnu skřípavý, jako když přejíždí hrot dýky po křišťálovém poháru.
            „Deveraux je mrtvý.   Annabell Lockwoodová taky. Byla to naše akce?“
            „Proboha živého, ne!“ pronesl skřípavý hlas šokovaně.
            „Takže to byla jejich akce,“ odvětil ten druhý zamyšleně. „Další z jejich pochybných kšeftíků...“
            „Tenhle byl ale poslední. Krucinál! ...a co bude s tímhle? Víš, že došlo k přenosu?“
            „Ano, pocítili jsme to všichni. Není pochyb o to, že to je adept.“
            „Vždyť je to vlkodlak! To přece nejde...“
            „Inu, Prolnutí mělo vždycky zvláštní smysl pro humor.“
            „To určitě... Myslíš, že nás slyší?“
            „Kdo, on? Těžko. Spíše mi vadí ta čarodějnice. Ty její šamanské hokuspokusy nám sice mohou vyřešit náš problém s nevhodným adeptem, ale taky se ji může povést vytáhnout z jeho mozku to, co by neměla...“
            „Jestli ho za babice zabije, Reginhard nebude nadšený...“ pronesl hlas skřípavý hlas zamyšleně.
            „Bratr Reginhard je svatouškovský hajzl. Kašli na něj.“
            „To taky budu - Rada nepotřebuje vlkodlačí míšence... Jen o tom musíme přesvědčit ostatní...“
            „A pak, že se na ničem neshodneme,“ odvětil druhý pobavený hlas. „Takže, co kdybychom mu zkusili udělat takový malý edém mozku. Jen maličký... na dálku...“
            „Dělej, než se probere!“
-----XXXXX-----
            Bolest mi vybuchla uprostřed hlavy a před očima se mi roztančily bílé kruhy. Pomalu se měnily v červené a pak rudé až byly jako krev. Pak se mi do mozku zanořilo doběla rozžhavené kopí.
            Křičel bych, ale v bezvědomí máte hodně omezené možnosti jak se projevit.
            Z posledních sil jsem se ovládl.
            Edém mozku, napadlo mě v tu chvíli. Ti hajzlové mě chtějí jen tak odkráglovat.
            Ze vzteku se mi taky před očima dělají rudé kruhy, ale točí se opačným směrem. Vztek dál lidem sílu i cíl. Já dostal obojí. 
            Nedostanou mě, blesklo mi hlavou. Soustředil jsem se a pokusil se proti tomu vpádu do mé mysli obrnit. Chtělo to ale něco víc, než se jen vymezit.
            Mentální baréra.
            A dvě slova se mi náhle zhmotnila v hlavě. Odkud?
            Zrcadlový efekt.        
            A to má být zase co?
            Najednou moji mysl zaplavila vlna grafů, symbolů, a rušně psaných poznámek. Texty v latině a hebrejštině se mi automaticky měnily v češtinu. Stejně jako Hochdeustch.
            Překvapeně jsem zíral na ten roj dat. Co s tím?
            Roj se ustálil v návod.
            Najednou jsem jsem to všechno pochopil. Zrcadlový efekt mi připadal přesně to pravé. Mentální útok nejenže odrazil, ale dokonce ho vyslal zpět k útočníkovi. Většinou s fatálním výsledkem.
            Chtěli mě zabít? Chtěli... Tak co by chtěli...
            Sebral jsem svoji mentální energii, vycítil vazbu, kterou mezi mnou a útočníkem vytvořil jeho zbabělý útok a poslal ji v jediném prudkém zášlehu po tom mentálním poutu. Útočník měl šanci jedna ku třem, že včas rozpozná riziko a oddělí se ode mě mentální barierou.
            Stihne to? Nestihne?
            Lámal jsem si tou otázkou hlavu přesně čtyři setiny vteřiny. Pak můj balíček s plnou parádou přistál v útočníkově klíně a... explodoval.
             Do uší se mi zařízl skřípavý výkřik plný bolesti.
            A pak ještě něco – ten druhý musel být pořád poblíž, protože okamžitě po zásahu vykřikl vyděšeně: „ Ducký, proboha...“
-----XXXXX-----
            Snil jsem.
            Temnotu vystřídaly známé chuchvalce mlhy. Byl jsem v místě mimo prostor a čas. Kde je dole a kde nahoře jsem mohl jen odhadovat. Vše podstatné halila šeď a pomalu se převalující kouř.
            Tentokrát se z něj můj otec nevyloupnul. Místo toho se najednou objevil přímo proti mně. Připadalo mi, že se nade mnou sklání. To by ovšem znamenalo, že ležím. Ověřit si tuhle teorii bez hmotného těla ale šlo jen těžko.
            Něco jsem musel provést špatně, protože se tvářil hodně nesouhlasně. NO, možná spíše naštvaně.
            „To tady budeš ležet a necháš tu babiznu, aby se ti hrabala v mozku?“ vyštěkl mě a pak, aniž by čekal na moji odpověď mi uštědřil pořádný políček a pak ještě jeden.
            „Jestli se neprobereš, zemřeš. Zabije tě ona, a nebo ti dva zkurvysyni!“
            Na moment se zarazil a podíval se mi do očí. „Moc si z toho tady asi nebudeš pamatovat, ale
            „Tak se už kurva prober!“
-----XXXXX-----
            Otevřel jsem, oči a první, co jsem uviděl, byla skřetí babizna, jak ode mě, celá bledozelená a s vytřeštěnými zraky, pomalu couvá. V třesoucí ruce pořád ještě držela tu rezavou pilku a vypadala tak nějak nepatřičně.
            Posadil jsem se a počkal, až se mi vráti sluch. Teprve pak mi došlo, že křičí. A nebyla sama. Společně s ní si rvalo hlasivky i celé osazenstvo té zpropadené jurty.
            Až na Kyru - ta se pro změnu smála jako šílená.
            První se probral jeden z Kalačových gardistů. Vytrhl z pochvy šavli a šel s ní po mně. Na řemenu mu přitom křížem přes hruď visela stará dobrá MP 5. Inu, staromilec...
            Nedal jsem mu šanci. Před očima se mi otevřela nabídka bojových umění. Karate, Muai-thai, Silat, Taekwondo, Ju-jutsu. Bylo to jako hypnostudium, ale tisíckrát rychlejší.   Ve zlomku vteřiny jsem pochopil, o čem je kung-fu.
            Pak to pochopil i skřetí gardista. To už byl, jak se říká, na dosah. Dvěma údery jsem mu vyrazil z ruky šavli. Vlastně to jsem udělal tím prvním, tím druhým jsem mu tu ruku zlomil. A pak jsem mu zlomil ještě několik žeber, stehenní kost (tu nadvakrát) a nakonec jsem mu rozdrtil hrtan a průdušnici.
            To vše za vteřinu a něco.
            Zkusil to na mě i jeho kolega. V té rychlosti mu asi nedošlo, jak velkou chybu se právě rozhodl udělat. Měl v pacce něco jako zvětšenou pětačtyřicítku Colt M1911. Podle oka její ráže mohla hravě konkurovat okapové rouře.
            Nečekal jsem, až zmáčkne spoušť a já se rozprsknu po okolí. Místo toho jsem ho chytil za ruku, využil jeho vlastní energie, ukročil a nechal ho udělat elegantní přemet zakončený pádem na tvrdou zem. Pak mi už nedělalo žádný problém obrat jeho otřesenou pravici o pistoli a tu ocelovou obludu mu vrazit do tlamy. Pak jsem stiskl spoušť.
            Gardista obraný o podstatnou část své mozkovny okamžitě ochabl jako velká, zelená a zakrvácená hadrová panenka. Podíval jsem se po osazenstvu stanu a pak na masivní rukojeť zbraně. Stará pětačtyřícítka měla zásobník na sedm nábojů.
            V mysli se mi náhle otevřel stařičký manuál US Army. Zavřel jsem ho prostou myšlenkou. Nepotřebuji studovat kdejakou veteš. Místo toho jsem se spolehl na praktický výzkum.
            Ječící členové rady se kolem mě míhali v záchvatu paniky, ale v nevelkém prostoru jurty to bylo jako střílet krysy v sudu.
             Výstřel – tlustý skřet v kaftanu vyšívaném zlatem se zhroutil s dírou přesně uprostřed čela. Druhý výstřel – druhý skřet v honosném kabátci podšitém sobolinou se s chrčením pokoušel zastavit krev, jež mu tryskala z prostřeleného hrdla.
            Nějaký skřet se mu pokusil pomoci. Třetí výstřel jeho snahy ukončil. Byla škoda, že jsem přitom musel udělat díru do jeho brnění. Byla to poctivá ruční práce, dobře pět století stará. Toledská škola. No nic...
            Čtrvrtý výstřel a další bohatě oblečený skřet ztratil hlavu. Bylo to horší, než krize středního věku...
            Pátý hodnostář se pokusil prohrabat pod plachtou jurty. Byl už půlkou těla na svobodě, když jsem ho střelil do té druhé. Masivní kulka jím prošla nadél.
            Šestý člen skřetí rady se na mě vrhnul. Alespoň jeden, co měl bojovného ducha. Sedmý se nechal strhnout jeho příkladem. Bohužel, když šli po mě, na okamžik se ocitli v přímce. Ve stejné, po které se vzápětí vydala šestá kulka ze skřetího megacoltu.
            Pak jsem přistoupil ke zkoprnělému Kalačovi, který strnule seděl na svém trůnu a bez hlesu na mě třeštil svoje zraky.
            Nejprve jsem mu ještě horkou hlavní pistole zavřel překvapením otevřená ústa a pak mu ji přitisknul k čelu.
            „Takže, kde jsme to skončili? zeptal jsem se ho hlasem, v němž by přátelskost hledal jen naprostý idiot. „Ach ano... že někdo je tu na smlouvy a někdo jiný na činy...“
            „Je tam ještě jedna kulka,“ oznámil jsem Kalačovi. „Sedmá. Ušetřil jsem ji pro tebe...“
            „Pro... sím,“ zachrčel.
            „Měli jsme dohodu...“
            „Máme... máme dohodu... prosím... Dám ti peníze... zlato... koně, dám ti cokoliv budeš chtít!“ vykřikl nakonec a do jeho hlasu se už vkrádaly obavy.
            „Musím do Pripjati, ale nevěřím ti...“ Ukazovaček na spoušti se mi zachvěl. Nedostatek hořčíku? Křeč? Chuť to už konečně skončit?
            „Zadrž!“ zaskřehotala v té chvíli skřetí babice a vrhla se před námi na kolena, vzpínajíc ke mně své vychrtlé paže. „Ušetři ho, nepoznali jsme tě. Odpusť nám, dostaneme tě tam, Adepte, přísahám!“
            „Přísahej na Prolnutí!“ přikázal jsem mu.
            „Pří... přísahám.“
            Pistoli jsem si zastrčil za pas. „Další podraz bude tvůj poslední,“ upozornil jsem Kalače.
            Přikývnul tak rychle, až jsem strach, že si zlomí čelist o vlastní hruď.
            Podíval jsem se na babici. Vpíjel jsem se do jejích vyděšených očí, dokud neuhnula pohledem. „Proč mě nazýváš adeptem?“ zeptal jsem se ji pak a než stihla odpovědět, v hlavě se mi otevřela další kniha...
            A do prdele, vytanulo mi na mysl hned poté, co jsem vstřebal obsah nejzajímavějších pasáží...
-----XXXXX-----
            Noc pomalu ustupovala jitru. Temné nebe nejprve přišlo o světlo hvězd a pak ho na horizontu začalo prosvětlovat vycházející slunce. Do jeho příchodu bylo ale stále ještě dost času a tak si mavý a spící les ještě ponechal svoji čerň a tajemství...
            Ataman Kirponos pohlédl na tmavé siluety molodců, kteří se rozložili kolem skomírajících ohňů k neklidnému spánku.
             Uběhlé noci se všichni zpíjeli. Kdo mohl, obcoval s jasyrem a ti ostatní se bili mezi sebou. Šavlemi, korbely a nebo jen tak, čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Bylo to sice divoké, ale mrtvých bylo jen překvapivě málo.
            Svítalo a to znamenalo, že molodce za pár okamžiků probudí jejich košoví atamani. Nebudou se ptát, kdo odpočíval a kdo po hýření sotva stojí na nohou a všechny budou šikovat k útoku.
            Byla to divoká noc plná násilí a obav. A také očekávání. Nechtěl, aby se ti méně zkušení při pohledu na vlkodlaky sesypali. A tak jim nechal přivést těch pár zajatých proměněnců, jež si šetřil právě pro tento okamžik a nechal zelenáče, ať se s nimi vypořádají. Použili jen to, co jejich otcové a dědové – oheň a stříbro. Nic víc potřeba nebylo – za půlhodiny poslední z dvaceti zajatců skončil na zemi v tratolišti vlastní krve a vnitřností. Mordu mu roztloukli na kaši palicí na dobíjení otroků. Všichni se smáli, když se přišlo na to, že ta starobylá zbraň má hřeby z čistého stříbra.
            Pak mezi ty nováčky, opilé nalezeným sebevědomím, nechal přivalit tři barely s čistým spiritusem, který našli v jedné vsi ve stodole nějakého kulaka. Kdo chtěl, ředil si ho vodou, kdo nechtěl neředil. Zakrátko byli ožralí všichni...
            Usmál se, když si vzpomněl, jak naprosto stejně ho před lety vycvičil jeho první velitel.
            Konečně se objevily první sluneční paprsky. Nemusel udělat vůbec nic. Ležením se začaly rozeznívat první bubny a píšťaly.
            Ze země se zvedly první mátožné postavy. Kozáci byli zvyklí bojovat i s tělem prosáklým alkoholem, ale měli k tomu i jiný, velmi dobrý důvod, protože akolyté Temných bohů procházeli táborem a kontrolovali každého, kdo nevstal. Někteří byli mrtví, jiným to nedovolila jejich zranění, jež utrpěli v nočních půtkách se svými druhy. Bylo mezi nimi ale i dost namol opilých, dokonce katatonických vlivem těžké otravy alkoholem.
            Chlast je v pořádku, pokud molodec zná míru. Jinak je to dezerce, říkával jeho otec. Proto už na samém začátku téhle výpravy přikázal akolytům, aby srdce každého, kdo zmeškal nástup, obětovali Temným bohům. Žádný jiný příkaz jim nemohl působit větší radost...
            „Bude snídaně?“ zeptal se ho Siemaszko, který se k němu pomalu dopotácel, zatímco zápolil s neposlušnou přezkou svého opasku. „Mám hlad jako prase.“
            Kirponos zavrtěl hlavou. „Najdi si žrádlo ve městě. Tady už   nic nedostaneš. Ani ty, ani já, ani nikdo jiný...“
            „Kurvamať,“ ulevil si Siemaszko a z náprsní kapsy své uniformy vytáhl pomačkaný balíček cigaret a jednu si vyklepnul přímo do úst. Když si ji zapálil, loudavým krokem se vydal ke svým mužům.
            „Palebná podpora vydrží sotva pět minut,“ pronesl pak Kirponos do přítelových zad. „Máme   málo munice na přehradnou palbu, tak jsem dal bateriím rozkaz, aby s každou salvou přenášely palbu hlouběji do města. Nikde se nezdržujte. V poledne chci pevně držet centrum města a do večera i zbytek...“
            Ataman Siemaszko, aniž by se otočil, jen pokýval hlavou. „Dobrý plán baťku,“ zamumlal. „A ptal ses i vrykolasů, co oni na to?“