Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 4

19. 4. 2011

           -----XXXXX-----

          „Myslím, že to mám,” pronesl Kosma s nadějí v hlase a ukázal Damiánovi  fotografii zachycující sotva desetiletého hocha s nejistým úsměvem na tváři. „Proč by si Max schovával fotku dítěte, kdyby nebylo jeho?”

            „No, určitá podoba by tu byla,” připustil Damián zamyšleně. „Třeba oči. Ty by mohl mít po Maxovi. Barva i počet sedí... a taky bradu má podobnou. Stejně nic lepšího nemáme,” dodal ještě a zastrčil si fotku do náprsní kapsy kabátu. „Kdo ví, kolik mu ale dneska bude let, takže navrhuji  zdvořilostní návštěvu u naší staré, takřka vševědoucí známé...”

            Kosma se začal pochechtávat. „Ta poslední se vyvedla. Vzpomínáš na ten její  houbičkový likér?”

            Damián pobaveně přitakal.  Pak si dřepnul k nejbližší mrtvole vyjce a začal ji zručně skalpovat.

            Dům opustili naoko zabraní do družného rozhovoru. Ve skutečnosti však ostražitě   vyhlíželi odkud přijde další útok. 

            Nepřišel. Na ulici postávalo jen pár lidí a ti si hleděli svého. Jejich převlek opět zafungoval na jedničku - nikdo přece nevěnuje pozornost šontákům a bezdomovcům, dokonce ani když nastavují ukoptěnou dlaň.

            Zkušeně se vymotali ze spleti uliček a rozpadající se domů starého centra, až narazili na trávou zarůstající koleje mířící k chátrajícím provozům dávno opuštěných oceláren. Kdysi tudy jezdila tramvaj - předchůdce magnetické dráhy, ale druhá energetická krize udělala s podobnými projekty krátký proces. Fungujících tras bylo nyní jako šafránu a jen tam, kde byla jistota přeplněných vozů. To ale tady nehrozilo ani náhodou. Těch pár zoufalců, co tu ještě žilo, mělo hluboko do kapsy dávno předtím, než zašel na úbytě koncept sociálního státu.

            „Myslíš, že to stihnem do šesti?”

            Damián pohlédl na ciferník starobyle vyhlížejících hodinek, jež měl  zčernalým koženým řemínkem připevněny k levému zápěstí. „To půjde. Máme na to tři čtvrtě hodiny a náš taxík kotví nedaleko.”

            Kosma se překvapeně zajíkl a chytil jej za rukáv kabátu. „Ty ses snad zbláznil!  Víš, co se stává lidem, kteří požádali o svezení  Hrobaře? To už radši vlezu do normálního taxíku. Jsou mi milejší ty jejich počítače, kamery a čidla. Pořád u nich mám větší šanci přežít, než u toho posešívaného ksichtu!”

            „Hrobař je možná divnej,” připustil Damián, „ale pořád je to našinec. Prostě ho jen platí za  zametání stop a odklízení všetečků. Smrtelníci přece nemusí vědět o všem, co se kolem nich děje a nikdo nestojí o rojení agentů a bůh ví jaké další verbeže...”

            „Divnej je v jeho případě slabé slovo - je to pošuk. Smrdí jako kanál a z patolky ho  vyrazili  pro nevhodné chování, i když jim tam makal zadarmo. Vím, že mít rád studenou dvanáctku není protizákonné, ale musíš být pivař...” namítl na to Kosma znechuceně.

            „Já nejlíp vím, že je Hrobař prase, ale ve městě jsou jen dva dopravní prostředky,  schopné dostat nás nepozorovaně k Patricii dřív, než se ten její úřad zavře a myslím si, že místní rezident Sinekury by měl spoustu nepříjemných dotazů...”

            Kosma nakonec znechuceně přikývl. „No jo, máš pravdu. Hrobař je jistota. A máme mu vůbec čím zaplatit?”

            Damián se ušklíbl. „Blázníš? Bude chrochtat blahem a roky vzpomínat, jaký s námi udělal kšeft století!”

-----XXXXX-----

            Strážmistr Lumír Poklasný se se zachrchláním pokusil uvolnit stažené a náhle vyschlé hrdlo. Pak se s heknutím  opřel zády, skrytými za neforemnou neprůstřelnou vestou, naditou keramickými pláty, o zeď. Kdyby neměl na hlavě černou pletenou kuklou, jištěnou ještě podbradníkem taktické přilby, byl by už v předklonu a divoce zvracel. Bez ohledu na své týmové kolegy, bez ohledu na cokoliv.

            Nemohl za to, že neviděli to, co on. Pro ně to bylo jen prázdné schodiště  a důkladně vybílená mansarda. Jen další jednací číslo, statistická položka dílem náhody časem zařazená mezi objasněné nebo neobjasněné případy.  On ale viděl i ty ebenově černé mrtvoly, hustě obalené temnými stíny, jež je pomalu, rozežíraly. Vzpomněl si, že jim matka se smíchem říkala hrobaříci, že prý stahují do jiné dimenze mrtvoly těch, co sem nepatří. 

            Byla to bláznivá ženská, která většinu svého dospělého života strávila po různých léčebnách, kde ji čekala psychofarmaka, elektrošoky a nakonec i lobotomie. Pořadník na ni byl dlouhý a zdravotní pojišťovna neoblomná, ale  stačilo, že ji nechal před komisí povyprávět ty své žvásty a rázem přeskočila stovky lidí. Byly to právě čarodějnice, vědmáci a vlkodlaci, pro které  členové komise rázem zapomněli, že je plátcem jen základního veřejného zdravotního pojištění. Dokonce si pro ni přijela sanitka rovnou na to jednání...

            Až doteď si myslel, že ji tím prokázal službu. Až doteď, než na vlastní oči uviděl bytosti, o kterých mu ona vyprávěla. Teď by se ji na to chtěl zeptat a jejím odpovědím by i věřil, ale ona mu  je už nemohla dát. Po tom zákroku žila ještě pět let. Záchvaty ani vidiny už neměla, ale s nimi  zmizelo i něco z její osobnosti. Byla jiná, zamlklá a vyhořelá a jednoho dne se prostě sebrala, podepsala všechny potřebné papíry a nechala se dobrovolně recyklovat. Jiným zůstala alespoň urna s popelem. On dostal děkovný dopis z jedné španělské pomerančové plantáže, jejíž výpěstky byly díky jeho matce zase o něco větší a červenější.

            Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Stálo ho hodně sil, aby  se uklidnil a mohl pokračovat v obhlídce podkroví. Postupoval při ní metodicky, jako podle příručky a mířil samopalem do všech temných zákoutí  a výklenků, i když dobře věděl, že tam nikdo není. Měl jich víc, těch šestých, sedmých a osmých smyslů, ale  nikdy se s nimi nikomu nesvěřil. Ostatní si mysleli, že je prostě klikař.

            „Je tu čisto,” ohlásil nakonec do mikrofonu, zajistil nepotřebnou MP-15ku  a nechal ji na řemeni sklouznout k boku.

            „Anonym ohlásil střelbu a křik,” pronesl poručík Trziska. „Takže nás zajímají stopy po kulkách, ale do příjezdu techniků na nic nesahejte.”

            „Cestou nahoru jsem na schodišti viděl ve zdi pár děr,” oznámil popravdě poručíkovi.

            Tomu nedošlo, že tam dole panovala tma jako v pytli a tudíž jen potěšeně přikývl. „Dobrá práce strážmistře.” Poklepal na sluchátko zastrčené do ucha a pokračoval: „Podle operačního jsou technici už na cestě. Jedou s nimi ale i nějací speciálové z EUROPOLU. Šéf nám vzkazuje, že jim máme poskytnout veškerou myslitelnou součinnost a nezavazet. ”

            „A co tu chtějí, pane?” přilétl k poručíkovi dotaz z pléna, ale ten s krčením  ramen odvětil:  „Šéf říkal, že je to přísně tajné, otázka národní bezpečnosti a tak dále, bla bla bla...”

            Zakuklení ozbrojenci se tlumeně rozesmáli.

            Uběhlo přesně pět minut, když k nim z ulice dolehlo kvílení brzd a stařičké schodiště zarezonovalo ozvěnou  blížících se kroků.

            Čtveřice mužů v dlouhých pláštích si je nějakou dobu chladně a beze slova měřila a teprve když se jejich ponuré mlčení stalo obtížným, jeden z nich, zřejmě velitel, vystoupil z řady a poručíkovi společně se svým průkazem předložil i několik listin, včetně povolení soudce a příkazu ředitele EUROPOLU.

            „Jmenuji se Schmidt, agent  Schmidt a přebírám velení této akce. Potřebuji zajistit okolí domu a provést  domovní prohlídky v okolí sta metrů. Příkazy od soudu  sem dorazí nejpozději do půl hodiny.”

            „Neztrácíte čas,” utrousil poručík překvapeně.

            Agent přikývl. „Čas už dávno nejsou jen peníze...”

            „Takže, co hledáme?”

            Agent kývl na jednoho ze svých mužů a ten z kapsy kabátu vytáhl několik pomačkaných listů s černobílými fotografiemi. „Předpokládáme, že tenhle byt patřil hledanému extremistovi. Už ale hledaný není. Před pár dny ho někdo sejmul. Podle našich analytiků tu něco ukrýval a to přilákalo místní extremistické bojůvky.”

            „Ti lidé z fotek jsou podezřelí?”

            Agent přikývl.

            „Dám je do pátrání.”

            Jeho sdělení vyvolalo na tvářích  agentů pobavení. „To je zbytečné,” odtušil agent Schmidt. „Asi dvacet let jsou už na ně ve všech zemích Unie vydány příkazy k zatčení, mezinárodní zatykače i evropské zatýkací rozkazy  a za celou tu dobu se k nim nikdo nepřiblížil na vzdálenost menší než jeden kilometr...”

            Strážmistr Poklasný si tváře hledaných mužů pečlivě prohlédl. Vypadali nezvykle dokonce i na extremisty a nešlo jen o to, že neměli tetování s vlasteneckými nebo rasistickými motivy. Vypadali, jako by je ten přístroj odmítl vyfotografovat - byli rozmazaní, složení z příliš velkých, hranatých pixelů.

            „Odvolali jsme vaše techniky. Máme vlastní a teď nás omluvte,” pronesl nakonec Schmidt a to byl pro všechny přítomné povelem k odchodu. Na schodišti se minuli s trojicí mužů v oranžových overalech, ověšených taškami  a krabicemi.  

            Jeden z nich se střetl pohledem se strážmistrem a na moment se zachmuřil. Ten tomu nevěnoval pozornost, ale technik po příchodu do mansardy zamířil ke Schmidtovi a krátce s ním  hovořil. Byl nervózní,  živě gestikuloval a uklidnil se teprve, když agent Schmidt  souhlasně přikývl.

-----XXXXX-----

            Černouš jediným trhnutím předpažbí vehnal do komory brokovnice náboj, který měl ukončit moji pozemskou existenci.

            CVAK, CVAK. Moderní umíráček...

            Vteřina byla jako z medu, když se černé ústí hlavně pomalu, ale jistě přesouvalo doprostřed mé hrudi.

            Vítězoslavně se na mě zašklebil a ukázal mi tak dvě řady sice dokonale bílých, ale nepříjemně pilovitých zubů.

            „Ty... horší... než tvůj otec...” zachrčel na mě a v očích se mu přitom zablesklo.

            Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl jeho prst pohybující se společně se spouští zbraně. Na velké finále jsem čekat nehodlal.

            Dodnes nevím, jak jsem to dokázal, ale to, co mělo původně být skokem plavmo,  se poté, co jsem špičkami bot zavadil o rám sprchového koutu, změnilo v držkopád. V té chvíli ale nešlo ani tak o styl, jako spíše o rychlost.

            Výstřel mě na moment ohlušil, ale  horké broky, každý o velikosti dětského mléčného zubu, mi jen neškodně hvízdly nad hlavou.

            Než ta černá bizarní zubní víla stihla přebít, vyhrabal jsem se na nohy a byl u ní. Naposledy jsem takhle slidoval na střední při softbalu. Hlavou a ramenem jsem toho hnusáka, klouzaje břichem po dlaždicích, vzal přes holeně a poslal za mnou k zemi.

            Vztekle zavyl a pokusil se mě ještě během pádu udeřit okovanou kolbou do hlavy. Netrefil se a rozbil jen pár dlaždic. Lepší cizí dlaždice než mé lebeční kosti...

            Když se definitivně ocitl na zemi, skočil jsem na něj a pokusil jsem se mu vyrvat brokovnici z rukou. Pitomost, ale co by jste čekali od začátečníka?  Jako bych ji v tom chumlu rukou a nohou mohl použít…

            Okamžitě jsem inkasoval dvě kopnutí kolenem a jako bonus úder čelem. Před očima se mi okamžitě roztančil vír zlatavých jisker.

            Brokovnice mě přestala zajímat. Místo toho jsem raději vykryl další dva údery a sám černoušovi vyspravil úsměv dobře umístěným direktem. Zatímco se dusil náhle bezprizorními řezáky, snesl jsem mu svými pěstmi modré z nebe - pod oči.

            Někdy v té chvíli asi černouše přestalo bavit válet se jen tak po zemi a normálně se do mě zahryzl. V životě jsem nezažil takovou bolest. Asi mu ústní hygiena nic neříkala.

            Jed! Došlo mi hned vzápětí. Ten zmetek mě otrávil! Okamžitě se ve mně vzedmula vlna hněvu. Kdysi se tomu říkalo spravedlivé rozhořčení. Černouš se už asi těšil, jak se v křečích svalím k zemi a on v klidu dokončí, co začal, ale nebylo mu přáno.

            S řevem, za který by se nemusel stydět ani raněný buvol, jsem ho třemi ranami přešpendlil k zemi a pak, když se mě snažil chytit oběma rukama za hrdlo a zardousit, jsem mu je zlomil. Jen tak, jako sirky. Dvakrát to křuplo, jeho předloktí rázem vypadala, jako by získala jeden kloub navíc.

            Zaječel bolestí, ale na více se nezmohl. Chytil jsem ho totiž do kravaty a i když se ze všech sil vzpíral, osvobodit se nedokázal. Navíc jsem mu začal volnou rukou páčit krční obratle.

Jeho jekot se záhy změnil v chrčení. Ani to mě neobměkčilo. Pokračoval jsem, dokud mu krční páteř se suchých zapraštěním nepovolila.

            Bylo po všem. Pustil jsem ho a s hekáním se posadil. Rychlou kontrolou jsem se dobral zjištění, že rána na předloktí naštěstí není nijak velká. Vlastně šlo jen o pět krvácejících, podkovovitě uspořádaných kulatých dírek, odpovídajících zubům toho černého zmetka. Horší ale bylo, že mi v ní škubalo, srdce mi bilo jako splašené a tělo mi zalévaly vlny horka.

            Hrábl jsem z posledních sil po černoušově brokovnici a používaje ji místo berly, jsem se zvedl do stoje. Bylo načase zmizet.  Chvíli jsem nerozhodně nahlížel do svého pokoje, ale nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že v něm není nic, co bych mohl potřebovat. Tak jsem se odpotácel ke schodišti.

            Někdy v té době už bolest začala být k nevydržení a tmělo se mi z ní před očima. Snažil jsem se za křečovitě zkouslými zuby dusit  sténání, ale jediné, čeho jsem  po chvíli dosáhl bylo, že jsem si dost ošklivě prokousl jazyk.

            Poslední dvě poschodí jsem zdolal jen silou vůle a za přispění gravitace. To první fungovalo dokud jsem se nepokusil ten jed  z rány  vysát, gravitace zafungovala hned potom, když jsem se řvoucí a s ústy plnými rychle se tvořících puchýřů, skutálel dolů.

            Chvíli trvalo, než jsem se sebral dost na to, abych se mohl dostat ven z budovy a usilovně jsem se přitom snažil nedívat do kamer, jež ze sloupů pouličního osvětlení monitorovaly okolí věčně rušné ubytovny a několika sousedících nonstop špeluňek.

            Teprve v jejich  stínu jsem si dovolil na chvíli  zastavit, popadnout dech a zvážit možnosti. Moc jich nebylo. Zajít na nejbližší policejní služebnu jsem zavrhl jako první. Řádný občan by to možná udělal, ale byl v podmínce. A chlap se škraloupem je pro poldy ideálním řešením každého případu...

            Taky jsem se mohl obrátit s prosbou o pomoc k mým přátelům. Bývalým, měl bych říci. Když jsem měl ten problém se starostovým synem, nezvedali mi telefony. Co by mi asi zvedli nyní? S bídou mandle...

            Je jen pár míst, kam se můžete vydat, když jste zraněný, švorc a ještě ke všemu  pronásledovaný nestvůrami, jejichž původ  nesouvisí s  požíváním nekvalitních lihovin. Není to ale nějaké super útočiště, jen jste tam všem naprosto ukradený. Ještě před rokem bych se mu obloukem vyhnul.  Nyní mi to připadalo jako skvělý nápad.

            Že to byla hovadina, mi samozřejmě došlo až později...

-----XXXXX-----

            Muž v černém saku, na které si z důvodů, které znal jen on sám, navěsil stará a patinou zašlá vyznamenání, masivní zlaté kříže a růžence, si s chrchláním otřel nos do flekatého rukávu,  upřel na ně krví podlité oči a s výdechem je zahalil odérem laciného alkoholu. 

            Pak zavrávoral a ztěžka se opřel zády o bok černé dodávky, pokryté  rezavými fleky.  Byla to stará, mezi veterány dávno zařazená  Škoda 1203. Roky těžké služby byly vidět na každé její součástce,  její lak se již ztratil pod  bezpočtem rýh a škrábanců a chromované části pozbyly nejen lesku, ale z větší části i samotného chromu. Záclonky v oknech už  odvál čas a kříže nastříkané na dveřích zase pro změnu obrousil  polétavý prach léta překračující povolené limity. 

            Jemu to ale nevadilo. Vozidlo nebylo důležité. Pro něj to byl jen nahraditelný dopravní prostředek. To opravdu cenné byla desítka amuletů, kterou v něm rozmístil a jež mu zajišťovala nezájem jinak všetečných státních orgánů.

            Mohl mít lepší auto. Klidně si ho mohl nechat postavit ručně, šroubek po šroubku, ale nechtěl. Byl Hrobař a to stařičké, prorezlé vozidlo s věčně kašlajícím motorem bylo poslední připomínkou života, který kdysi vedl a který nenávratně skončil.

            „Stovka... je málo,”  pronesl nakonec a znechuceně odstrčil Kosmovu pravici, podávající mu eurobankovku zmíněného nominálu. „Za tudle almužnu se ani nerozjedu. Hele hoši, mám dneska smluvené rito za pětikilo a nezabere mi to ani půlhoďku...”

            Damián znechuceně nakrčil nos, na který vytrvale útočila čpavá kombinace  řepného lihu a zvětralého piva. „Hele poslouchej, fakt potřebujeme  zavést na tuhle adresu,” řekl mu a ukázal  ji, napsanou právě na podávané bankovce. „Tu stovku považuj za zálohu. Klidně ti dáme i její další čtyři sestřičky a taky tohle...” dodal ještě a hodil mu malý, zakrvácený pytlík.

            Ten ho i přes svoji zřetelnou opilost  obratně chytil, rozvázal jeho tkanice a zvědavě do něj nahlédl. Překvapeně hvízdl. „Vyjci?!”

            Damián s úsměvem přikývl. „Určitě si dokážeš spočítat, kolik za tyhle skalpy dostaneš. Trollové ti za ně urvou ruce, temní záporožci i všechno ostatní. Takže bys mohl být krapet smířlivější, co ty na to?”

            Hrobař s mumláním zastrčil pytlík s trofejemi do kapsy saka a trhnutím otevřel zadní dveře dodávky.

            Oběma starcům se otevřel pohled na hromadu beden nejrůznějších velikostí a z nich vyčnívající zboží.

            „Tak si teda nastupte,” zachrčel a odpotácel se ke dveřím řidiče. „Připoutat se není k čemu a moc mi tam nekuřte. Včera mi tam vyteklo pár deci nitráku a kanystry s benzínem mi už taky netěsní jako dřív...”

            Kosma znechuceně pohlédl na svého kolegu, ale když ten mlčel, i on se zdržel jakýchkoliv komentářů. Mrštně se vyhoupl do stísněného nákladového prostoru. Chvíli zvažoval, že se posadí na kraj umolousaného nosítka, ale tělo  obalené zteřelými obvazy ho od jeho záměru v poslední chvíli odradilo.

            „Máš tady mumii,” oznámil Hrobaři přes pootevřené okénko v příčce oddělující kabinu od nákladového prostoru.

            Ten se zakřenil. „To je jen jedna stará objednávka. V místě určení si ho nikdo nevyzvedl, tak ho vozím sebou a čekám jestli bude nějaká reklamace...”

            Damián se posadil vedle naditých krabic se zbraněmi a náboji. „Máš tu i zboží pro fajnšmekry? Potřebujeme  ID  čipy s kompletními doklady - občanka, řidičák, členské průkazy, kam tě jen napadne. Musí být čisté, když nás chytnou, bude to průšvih...”

            Hrobař mu podal kartónovou krabici s pozohýbanými rohy. Když odklopil její víko, Damiánovi se naskytl pohled na úhledné sloupce plastových karet spojených různobarevnými gumičkami.

            „Pro vás?”

            Damián zavrtěl hlavou. „Pro přítele. Je mu něco kolem třiceti.”

            Hrobař zamyšleně pokýval hlavou. Pak vítězoslavně pronesl: „Měl bych tu  dva adepty. Jeden leží v eldéence ve Stuttgartu a druhý  je už patnáct let, pardon dneska už šestnáct let v komatu. Za tyhle doklady dám ruku do ohně. Prodali mi je jejich příbuzní, kteří se rvou s výdaji za zdravotní péči...”

            „Vezmem si toho s tím komatem,” rozhodl se Damián, když si pečlivě prohlédl příslušnou hromádku dokladů.. „Myslím si, že se našemu mladému příteli budou hodit.”

            „Po  menších úpravách,” dodal Kosma, narážeje na fotografie původního majitele zatavené do plastové plochy ID karet.

            „Ano, jak říkáš,” pronesl souhlasně Damián. „To ale není nic, co by nás mohlo rozházet.” Pak se otočil k vyčkávajícímu Hrobaři: „Tak kde to vázne?”

            Ať už poté řekl ještě cokoliv, zaniklo to v rachotu startovaného motoru...

-----XXXXX-----

            Vysoká a štíhlá žena s rusými vlasy upravenými do krátkého mikáda opatrně  vykoukla ze dveří své kanceláře a zkontrolovala dění na obou koncích již ztemnělé chodby. Pak dveře zase zavřela a vrátila se ke svému psacímu stolu, před kterým v křesílcích seděli Kosma a Damián.

            „Tak ukažte,” řekla a znechuceně od Damiána převzala fotografii usmívajícího se chlapce.  „Dnes to pro vás udělám naposledy. Jasné? Chápejte, už to není jako kdysi. Každé nahlédnutí do databáze se  loguje jak na ministerstvu, tak i  v Bruselu. Mají naprostou kontrolu nad tím, co děláme,  které soubory jsme otevřeli a co jsme s nimi udělali. Před měsícem odtud vyrazili dvě holky za to, že si četly soukromou poštu.  Kde jsou ty časy, kdy jsi se k vyhazovu musel dopracovat přes roky usilovného surfování nebo stahování  porna. Dneska jim už stačí naprostá prokotina...”

             Kosma ukázal ne příliš  čistým ukazováčkem na usměvavou tvář mladého chlapce. „Je to Maxův syn a byl to právě Max, kdo tě před lety dostal z toho maléru. Určitě si na něj pamatuješ. Nevím o nikom, kdo by dokázal zapomenout na dva tucty zabijáků, které najali tví příbuzní. Dlužíš mu to. Nechci ti nijak pochlebovat, ale jsi naše jediná šance, jak ho  najít.”

            „Jo, jo, jo,” mumlala si pro sebe zatímco vkládala fotografii do scanneru na sousedním stole. „Když něco potřebujete, tak jste jako med. Nechápu, proč ho vůbec hledáte. Jako by nebylo jedno, co se stalo jeho otci. Pokud vím, nikdo ho pro to nelitoval.” 

            Kosma se zachmuřil. „Lítost s tím nemá do dělat. Max byl Lovec a když někdo zabíjí Lovce,  tak já chci vědět kdo a proč...”

            „Chceš to vědět, protože jsi taky Lovec a bojíš se o vlastní zadek...” vyprskla posměšně.

            Pokrčil rameny. „To připouštím, ale bojím se stejnou měrou i o jiné části mého těla.”

            „Jestli bude k nalezení, tak ho najdu, ale něco za to budu chtít,” pronesla nakonec.

            „Peníze?” zeptal se ji Damián.

            Ukázala prstem na Kosmu. „Deci jeho krve a nebudu o tom smlouvat. Berte nebo nechte být.”

            „Zbláznila ses? Taková blbost...” utrhl se na ni Damián příkře, ale jeho další výlevy uťala rázným mávnutím ruky.

            „Nedělej, že nevíš, co je tvůj kamarádíček zač. Táhne mi na osmdesát, elixíry už nezabírají tak, jako kdysi a musím je užívat  dvakrát častěji.  Jeho krev mi pomůže. Nedá mi sice nesmrtelnost, ale ani dlouhověkost není k zahození.”

            Kosma zavrtěl s povzdechem hlavou. „Nevíš, co děláš...”

            „Naopak,” odvětila, „já to vím více než dobře. Nechci tvoje schopnosti, jen možnosti...”

            „Tak dobře,” řekl nakonec odevzdaně.

            „Na Prolnutí?”

            „Ano, přísahám na Prolnutí.”

             Prostorem maličké kanceláře, do které je Patricie pozvala, se prohnala vlna chvění a z hlubokého tónu na samé hranici slyšitelnosti jim nakrátko zalehlo v uších.

            Po několika minutách čekání jim podala list papíru, který vyjel z tiskárny. „Podle biometrických údajů jde o  Prokopa Koutného. Matka mrtvá, otec neznámý. Do osmnácti v pěstounské péči. Učitel. Ne, bývalý učitel. Má záznam v rejstříku trestů, takže si už ve státních službách ani neškrtne. Nyní je nezaměstnaný, bez nároku na podporu. Jinak je čistý a k pobytu je hlášený na téhle ubytovně.”

            „Co čip?”

            Přikývla. „Samozřejmě, že ho má. Podle databáze mu byl implantován s dovršením osmnácti let věku. Jde o standardní model s možností detekce přes Galilea, GPS i vojenské a špionážní satelity. Při operaci slepého střeva mu ale byla zavedena i doplňková sada. Zřejmě někdo usoudil, že je potenciálním asociálem...”

            „To si vyčetla z toho papíru?” zeptal se ji překvapeně Kosma.

            Zavrtěla hlavou a ukázala na poblikávající monitor. „Ne, tohle dovozuji z jeho zdravotní karty. Podívej, před pár lety byl operován a když byl operován, tak byl i očipován, věř mi. Moc se o tom nemluví, ale jde o standardní postup. Samozřejmě, pokud nejsi občanem první  kategorie.”

            Damián  papír nadvakrát přehnul a  strčil do náprsní kapsy. „Máš to u nás...”

            „Já... ale...”

            „Tak se měj,” přidal se i Kosma a s přátelským pokynutím pravice oba opustili její kancelář, aniž by věnovali sebemenší pozornost jejím vzteklým protestům.

            „Jdeme si pro mladýho?”  otázal se pak Damiána, zatímco procházeli čekárnou, kde několik desítek žadatelů s pořadovým číslem v ruce zíralo na panel holovize visící ze stropu.

            „Nejdeme,” hlesl v tu chvíli Damián zdrceně a ukázal na poblikávající obrazovku, ukazující mladičkou reportérku balancující na pokraji hysterie, která stála před řadou těl, vyrovnanou před nějakými oprýskanými, prosklenými dveřmi.

            „Proč?”

            „Přečti si text ve spodním řádku obrazovky,” poradil mu. „Zjistíš, že nás někdo předběhl. Ta reportáž je z té jeho ubytovny...”

-----XXXXX-----

            Lumír Poklasný políbil letmo manželku na tvář a pak se sklonil k dcerce, která před ním poskakovala a dožadovala se jak jeho pozornosti, tak i políbení. Zvykl si na její soupeření s Irenou. I když si to obě odmítaly připustit, byly jedna jako druhá. Usmál se a počkal, až ho obejme svými malými pažemi a vlepí mu vlhkou a teplou pusu. Pak ho pustila a sama vlezla do sedačky na zadním sedadle auta. Zamávala mu, ale to už Irena nastartovala, zařadila rychlost a pomalu se rozjela.

            Ještě jim, tak jako každý den, zamával a pak se šouravě odebral zpět k domovní brance. Včerejší noci toho moc nenaspal. Vlastně, když nad tím tak uvažoval, vrátil se domů teprve kolem třetí a nezabral dříve než o páté. Kdo ale mohl včera předpokládat, že absolvuje hned dva zásahy. Nejprve v tom starém činžáku a pak na té ubytovně.

            Bezděky se otřásl. V obou případech tam jako jediný viděl ta černá těla. Matka tomu říkala dar, on prokletí. Vidět věci, které nejsou; věci kterým se vzpírá rozum... Nepochyboval ani na moment, co se na té ubytovně odehrálo. Viděl ty stopy, měl je před očima, křičely na něj, aby si jich všiml a  on se musel tvářit jako že nic, jako že tam nejsou.

            Ta dvě místa spolu zdánlivě nesouvisela, ale útoky těch černých stvůr  proběhly v jeden den a v obou případech je někdo zabil. Znali se ti dva? Měli něco společného? Možná neměli, ale ti útočníci mohli mít. Kdyby jen zjistil, co jsou zač...

            Došel až k domovním  dveřím. Než je otevřel, ještě se naposledy ostražitě rozhlédl po ulici. Tuto část předměstí si zvolil záměrně. Bylo to tiché místo s jistou nepopiratelnou krásou a ceny zdejších nemovitostí ani zdaleka nedosahovaly těch závratných výšek jako  apartmány v habitatu. Jistě, s bezpečností  těchto naprosto soběstačných sídlišť se to nemohlo rovnat, ale míra zločinnosti tady nedosahovala ani republikového průměru a to mu stačilo.

            Sousedi věděli, co dělá a jeho autu tudíž nikdy nechybělo autorádio a ani si na něj nikdo nedovolil namalovat  místní oblíbený slogan složený z názvu ostravského fotbalového klubu a vulgárního označení dámského přirození.

            Vlastně tu byl šťastný..

            Zasunul klíč do zámku dveří.

            „Lumír Poklasný?”  vyrušil ho náhle něčí zdvořilý dotaz. Ohlédl se a spočinul zrakem na  dvojici mužů v černých oblecích s nezbytnými tmavými brýlemi, ve kterých by agenty EUROPOLU nehledal jen naprostý idiot. O to zvláštněji ale působil muž, kterého ti dva doprovázeli.  Ten na sobě neměl ani oblek ani brýle. Byl to naprosto obyčejně vyhlížející, pomenší muž s rozježenou šedivou kšticí, který na sobě měl něco, co vypadalo jako sepraný, skvrnitý laboratorní plášť.

            „Strážmistr Lumír Poklasný?” zopakoval svůj dotaz.

            „Ano,” přisvědčil.

            „Jsem profesor Anton Hainmann. Vím, že dnes nejste ve službě, ale můžete mi věnovat pár minut svého času?”

            „Proč?”

            „Chceme si jen promluvit.”

            Unaveně si prohrábl vlasy. „Poslouchejte, do postele jsem se dostal až dnes ráno. Jsem utahaný a mám hlad. Opravdu to nepočká do zítřka? Nastupuji na směnu a klidně s vámi dám řeč na ředitelství.”

            Usmívající profesor jen zavrtěl hlavou.

            Čekal, že mu ještě něco řekne, ale místo toho se vedle něj náhle zhmotnili ti dva agenti. Rychlost s jakou překonali vzdálenost, jež je od něj dělila, mu vyrazila dech.  Nečekal to a nečekal ani, že ho chytí za ruce a znehybní mu je jako ve svěráku.  Roky tréninku, všechny jeho znalosti i výcvik mu byly k ničemu. Připadalo mu, že to snad ani nejsou lidé, spíše golemové...

            Profesor Hainmann k němu přistoupil a z kapsy vytáhl novotou zářící injektor s nasazenou ampulí, ve které se líně přelévala nějaká nazelenalá tekutina.  „Asi chcete vysvětlení, strážmistře,” pronesl tónem, ze kterého bylo Lumírovi jasné, že šlo jen o řečnický obrat. „Agentura zaměstnává spoustu užitečných lidí. Někteří slouží jako agenti, jiní, jako třeba já,  se podílejí na chodu vědecké sekce. Máme bezpočet  pracovních příležitostí pro talentované lidi a jeden z mých podřízených si včera všiml vašeho talentu. Máte dar vhledu, víte o tom, že? Zřejmě jste tu schopnost zdědil po některém z rodičů. Je to neobvyklá schopnost, ale nikoliv vzácná. Vidět věci, jinak neviditelné. Já například tuto schopnost nemám, ale někteří mí podřízení ano a tím se dostáváme  k jádru našeho problému. S tímto darem jste potenciálním ohrožením základů této společnosti. Lidé nepotřebují vědět, že existuje nějaký neviditelný svět. Oni potřebují klid na práci a placení daní a my jim ho zajišťujeme. Našim prvořadým úkolem je totiž eliminovat veškerá možná ohrožení zavedených pořádků. Proto půjdete s námi. Nebojte, dáme vám ještě možnost sloužit této společnosti. Když budete mít štěstí a přežije to...”

            Chtěl křičet, chtěl se vyškubnout a utéci co nejdále to šlo, ale místo toho musel jen stát a sledovat, jak mu profesor přikládá ke krku injektor.  Stačil jediný stisk spouště a odměřená dávka tekutiny mu byla tenkou jehlou vpravena do krevního řečiště.

            Chtěl protestovat, ale svět kolem něj zčernal...