Světla v temnotách 41
21. 4. 2014
Považoval za nespravedlivé, že ho ten úder opět přivedl k vědomí. Rufus Zegneris se sípavě nadechl a pak se dávivě rozkašlal. Tělo pověšené za zápěstí měl jako v jednom ohni. Možná i měl, ale přes oteklé a krví podlité oči to nemohl vidět.
Pokusil se vyplivnout ten divný chuchvalec, který mu ucpával ústa. S překvapením zjistil, že jde o zub. Jazykem objel nejprve horní a pak i dolní řadu a zjistil, že nemohl být jediný. Z předních zubů u v ústech zbyly jen trosky čnící z opuchlých dásní.
Další úder obuškem jako by jeho myšlenky potvrzoval. Prudce jím smýknul dopředu a zase zpátky. Smyčky provazu se mu opět zařízly do zápěstí. Další úder mučitel směřoval na žebra. Jejich praskot mu v uších zněl jako výstřely.
Chtěl křičet, ale přes rozhryzaná a zkrvavělá ústa mu unikl jen dlouhý sten. Už nedokázal křičet. Proč taky. Jeho mučitele by křik jen pobídl k větší vynalézavosti.
Inkasoval ještě další dva údery přes žebra, než si jeho mučitel konečně udělal přestávku.
Jeho přibližující kroky dutě znějící na kamenné dlažbě mu připadaly až nechutně hlasité. Zamžoural a pokusil se na něj zaostřit, ale oči ho už dávno neposlouchaly. Silueta byla stále stejně rozmazaná.
I tak si příchozího nemohl s nikým splést. Bohatě zdobené hedvábné roucho prošívané zlatem a pravostříbrem ho nemohlo nechat na pochybách. Stejně jako dokonale úpravný
„Zklamal jsi mě,“ pronesl ten příchozí zpěvavým hlasem.
„Můj... kníže...“ pokusil se zamumlat přes polámanou čelist, ale vyšlo z toho jen nejasné mumlání.
„Kde je ten zajatec, kde jsou moje cenné artefakty?“
Jeho řeč byla kultivovaná a splývala mu ze rtů jako med na sametu. Hebkost nad hebkost. On al dobře věděl, že se i za tak uhlazenou mluvou skrývá pevnost oceli a ostří, jež by záviděly i legendární elfské čepele.
Kniže Tervellius mu věnoval znechucený pohled. „Nechápu, proč jsem neustále obklopen tak neschopnými jedinci. Jednoho popravím, druhého nechám veřejně vykastrovat a třetího předhodím vrkům a co se stane? Čtvrtý už buší na dveře...“
„Já... já...“
„Neposkvrňuj výmluvami moji přítomnost,“ odbyl ho. „Tvá existence byla tolerována pouze s ohledem na výsledky a když ty nejsou, tak, co s tebou a co s tvými lidmi?“
„Pro... sím...“
„Prosíš za sebe nebo za ně? Od někoho jako jsi ty, nečistého původu, bych čekal to první, ale můžeš být klidný. Tvé muže, jednoho po druhém už pověsili. Měli padnout v boji. Tak by si zachovali alespoň špetku cti, pokud ovšem půlelfové nějakou mají. Jejich těla se houpají nad hlavní branou. Pro výstrahu ostatním, kteří by chtěli prznit naši rasu.“
Odmlčel se. „A tím se dostáváme k otázce, co s tebou.“
Pokusil se o odpověď, ale z úst mu vyšlo jen zachrčení doprovázené sprškou krvavých slin.
„Je to tak odporné,“ pronesl kníže znechuceně a urovnal si záhyby svého roucha. „Nemáš ani ponětí, kolik mě to hedvábí stálo. A už vůbec ti asi nedochází, že jsem měl jisté plány s tím smrtelníkem. Měl jsi ho pro mě získat. Jakkoliv. Bylo to jednoduché zadání. Alespoň jsem si to myslel... Nesměl bych ho ale zadat tobě!“
„Chtěl jsem... chtěl jsem...“ začal, ale stačil jediný posunek knížete a jeho snahu o obhajobu uťal obušek, který mu přistál na tváři. S hlasitým křupnutím se mu zlomily nosní kůstky. Druhý úder mu rozdrtil lícní kost. Ucítil palčivou bolest v levém oku. Najednou jím přesal vidět a tvář mu zalilo něco horkého. Ten pocit ho vyděsil.
„Ne... ne... Já...“ pokusil se zakřičet, ale kníže mu přitiskl na ústa svoji pěstěnou dlaň. Připadala mu studená jako by patřila samotné smrti.
„Nudíš mě,“ zavrněl. „Některé věci musí elf udělat sám, pokud je chce udělat dobře. Tohle je jedna z nich,“ dodal kníže Tervellius a pomalu, vychutnávaje si definitivnost toho pohybu, přejel ostřím dýky po Rufově hrdle.
Jeho nesouhlas zanikl v bublání chrlené krve.
Kníže Tervellius pohlédl na zakrvácenou pravici. „U Zřídla, včera jsem byl na manikúře. Byl to jen promarněný čas. Opět...“
Pak se otočil k mlčenlivé postavě, která beze slova i jakékoliv jiné reakce sledovala jeho počínání.
V jindy přátelském gestu jí položil zakrvácenou ruku na rameno. Drahý oblek mu potřísnily krvavé krůpěje. Oslovený přesto na sobě ani v nejmenším nedal znát odpor nebo strach.
„Neverlusi, ach Neverlusi... co si s tebou jen mám počít?“ pronesl k němu kníže a teprve pod náporem toho sladce vemlouvavého hlasu se oslovený otřásl.
„Jsem...“ řekl a když potlačil zajíknutí, dodal: „...jsem tu, abych sloužil...“
„Tak tedy dobře,“ pokračoval kníže. „Chci toho mladého lovce. Pravidla budou jednoduchá – dostanu ho, přežiješ, nedostanu ho, no však víš, co se stane. Použij toho idiota Zegenrise jako vodítko...“
Neverlus Kai se zmohl jen na přikývnutí...
-----XXXXX-----
„Kde je ten zakrslý zkurvysyn?“ zaklel ataman Kirponos a vztekle mrštil pohárem o zeď. Nádherná ruční práce, jež některému z jeho otroků musela zabrat stovky hodin, se ve zlomku vteřiny změnila ve střepy ne větší než byl písek, z něhož byl kdysi onen pohár tak starostlivě vytaven.
Kozáčtí esaulové, tvořící jeho štáb, se vystrašeně odtáhli. Výbuchy vzteku jejich velitele byly pověstné, stejně jako neblahý osud těch, kteří mu museli čelit. Nikdo nechtěl skončit naražený na kůl ani roztrhaný koňmi nebo v posledních letech mnohem častěji řvoucími Kamazy.
Udeřil pěstí do stolu, na němž měl rozloženu mapu města. Láhev samohonky, která zatěžovala jeden z jejích rohů nadskočila a pak se s třeskotem rozbila na podlaze.
„Kurvamať!“ vykřikl. „Měla víc než sedmdesát procent a teď je po ní!“ Rozhlédl se po okolostojících. „Tak už do prdele někdo přiveďte toho zatraceného chcípáka Kirila Ignatjeviče. Chci ho tady...“
„Není noc,“ ozvalo se mezi esauly tak anonymně, jak to jen šlo.
„Kdo to řekl?“ zavrčel ataman a členové jeho štábu se před ním rozestoupili stejnou rychlostí jako Rudé moře před prorokem. Mluvčí stojící stále na místě věnoval svým zrádným druhům znechucený pohled.
Sukin syni!“ zamumlal si pak pro sebe.
„Copak ty chytráku nevíš, jak se volá erestun?“ začal Kirponos pomalu a vytáhl z pouzdra svůj starý a omlácený Tokarev. „Musíš k tomu mít krev nějaké oběti. Jako bychom neměli plný tábor jasyru, jen si vybrat...“
„Já... já...“ začal koktavě esaul, ale dál se nedostal.
Třeskl výstřel a mladý kozácký důstojník se zhroutil k zemi. Na zemi se pak s chroptěním třásl ve zvětšující se kaluži vlastní krve.
„Ano, i ty...“ přitakal ataman Kirponos bez stopy emocí v hlase. „Pokus se alespoň neumřít příliš brzy,“ dodal ještě a pak se rozhlédl po přítomných.
Pak se zarazil.
Se zavřenýma očima se chvíli otáčel po místnosti, načež pronesl: „Je tady, v hlubších vrstvách, kde mu slunce tolik nevadí, ale ani v této vrstvě to pro něj neznamená problém. Přilákala ho smrt a krev...
Vylez ty prašivý zkurvysynu. Až sem cítím to tvé shnilé maso...“
V ten samý okamžik se vedle něj zhmotnil drobný, shrbený a vysušený stařík v kabátu, jež pamatoval války vedené korunovanými hlavami. Už nešlo poznat, jakou měl barvu, ani ke které armádě kdysi patřil, tak byl špinavý od hlíny a prachu.
„Copak atamane, potřebuješ mě a nebo mé služebníky? Nebo snad všechny erestuny z Bílé Rusi? I ty ti sem mohu povolat...“
„Takže už mluvíš za všechny Kirile Ignatjeviči? Kolik soukmenovců jsi už pohltil?“
Oslovený kouzelník se ušklíbl. „Z pobratimů ani jednoho, ti mi slouží dobrovolně. Ale těch ostatních jsem pohltil šestadvacet. Pár Rusů, nějací Ukrajinci; zbytek byli místní. Někteří i překvapivě silní, na to že šlo o křupany z bažin a mokřadů. Teď mi slouží a s snimi i jejich služebníci. Nyní mám dvaadevadesát rabů a dalších šestatřicet jich hnije v zemi, aby za pár měsíců povstali jako mí erestunští synové... “
„Synové? Dělání synů by nemělo souviset s kousáním do krku a výměnou krve,“ odtušil Kirponos znechuceně.
„Jasně,“ odvětil Kiril Ignatjevič. „Lidská sexualita. Vzpomínám si na poslední případ. Moskva byla tehdy ještě ze dřeva. Takže je to hodně mlhavá vzpomínka. Nic víc. Ale vím, že dělání erestunů je mnohem jednodušší. Trvá to polovinu času a ušetříte si ty směšné pohyby, protože k tomu potřebujete zuby a ne to, co odhnilo už před pár stoletími.
Proč jsi mě povolal?“
„Chci vědět, proč jste se k nám přidali. Naši bohové nejsou vašimi bohy. Naše válka není vaší válkou. Proč jste tady? Chcete sloužit Temným bohům?“
Erestun na něj vycenil své zčernalé, pilovité zuby. „Nesloužíme žádným bohům, kozáku.“
„Tak proč jste tady?“
„Kvůli temnotě.“
„Temnotě? Jaké temnotě?“
Seschlý upír rozhodil bezradně ruce. „Nevím. Je tu. Cítíme ji, ale nevidíme. Přitahuje nás. Dalo by se říci, že mezi sebou bojujeme o co nejlepší přístup k ní.“
„A ty jsi vyhrál?“
„Možná,“ odtušil upír. „I když jsem si možná jen zajistil lepší pozici než ostatní.“
Ataman Kirponos si zamyšleně promnul bradu. „I já ti chci zajisti lepší pozici. Kdybycom spolu uzavřeli dohodu. Spojeneckou. Pomožte nám. Žádné čekání v týle a ohlodávání raněných. Zapojte se a pak dostanete tu svoji temnotu...“
„Nebudete si na ni činit žádné nároky?“
„Nebudeme!“
Starý upír se na moment zamyslel a pak jeho kosmatou a vysušenou tvář ozdobil usměv, ve kterém mezi seschlými rty obnažil zčernalý chrup.
Kirponos se znechuceně odvrátil.
„Dobře, máme dohodu,“ pronesl pak Kiril Ignatjevič, sehnul se a zvedl ze země ještě se chvějící esaulovo tělo.
„Jídlo by se nemělo jen tak povalovat na zemi,“ odtušil. „Vidím, že se ošíváte. Tak si ho vezmu někam stranou. Snídaně je základ... tu neošidíš....“
-----XXXXX-----
Roch Kowalski vyprázdnil do skupiny přibližujících se postav celý zásobník. Kozáci se pod náporem střel, kterým ve chvílích volna pečlivě opiloval špičky, roztančili v divokém tanci smrti. Jednomu kulka dum-dum odervala kus zátylku a zbytek lebky proměnila v nevzhledný chlístanec. Jinému otevřela hrudní koš v okázalé přehlídce vnitřních orgánů. Upravené kulky několika dalším odervaly končetiny. Traumatická amputace najednou vypadala jako ta nejjednodušší věc na světě.
Ušklíbl se.
S pohvizdováním vyměnil ve zbrani zásobník a nechal závěr, ať do komory vžene další náboj.
Nemohl se ubránit nepříjemnému pocitu, že mu něco uniká. Střílet kozáky bylo až příliš snadné – jeho cíle byly namol opilé a to mu zajišťovalo spoustu terčů.
Kulomet, který jeho obsluha vynesla do třetího patra, se znovu rozštěkal.
Krátký pohled střílnou mu napověděl, že přicházejí další Záporožci a nezdálo se, že by jimi nějak otřásl osud jejich předchůdců.
Průhledový displej jeho taktické přilby mu zprostředkoval záběry z integrované kamery z přilby Huberta Schneidera. Neměla sice bůh ví jaké rozlišení, ale tanky na záběru poznal spolehlivě. Hubertovým sektorem procházel prospekt Lenina, pokud se měly objevit, pak jedině tam. V jeho vlastním sektoru pro tanky tak příznivé podmínky nebyly. Naštěstí.
Náhle se mezi domy ozvalo hlasité vytí.
Zapřemýšlel, jestli ono naštěstí bylo opravdu naštěstí. Evidentně totiž nevyšlo z úst člověka a ani náhodou neznělo jako vlkodlačí. Bylo táhlé, kolísavé a ke konči se proměnilo v chechot následovaný temným hrdelním mručením, z něhož šel mráz po zádech,
„No to mě poser,“ ucedil Roch Kowalski a znechuceně si odplivl. „Zdá se mi to, nebo slyším strigy?“
„Jsou to strigy, blahorodí,“ odvětil jeho soused obsluhující lehký kulomet RPK – vychrtlý vlkodlak s tváří, do níž čas vepsal příliš mnoho strádání. „Kde jsou Záporožci, tam je vždycky i všelijaké nemrtvé neřádstvo.
Tohle vám patří, sukynsyni!“ vyštěkl hned poté, co se mu krátkou dávkou podařilo rozprášit trojici kozáků, táhnoucí trojnožku s kulometem a krabice s nábojovými pásy.
Roch Kowalski se zaškaredil. „Strigy, do prdele,“ řekl. „Co s nimi?“
„Svěcená voda by se šikla,“ pronesl oslovený vlkodlak. „Na ty bestie funguje ještě líp, než na našince. Já osobně z ní sice mám jen fakt hnusnou vyrážku, ale pro strigy je to jako žíravina... A co teprve pro Kolduny.“
„Kolduny neznám.“
Do pytlů, kterými bylo obloženo okno zabušilo několik kulek.
Vlkodlak preventivně ometl dávkou roh sousední budovy, za kterým se ukrýval neúspěšný střelec a pokračoval: „Kolduni jsou čarovníci. Ti špatní... dělají černou magii. Jsou fakt hnusní. Dají se zabít, ale když zemřou, ti opravdu silní zase vstanou z hrobu. Pak jsou z nich erestuni. Upyry, je-li vám libo, blahorodí. Dokud jsou mladí, jsou i oni slabí a zranitelní. Chodí jen v noci, bojí se česneku, znáte to. Stačí najít jejich úkryt a navštívit ho s trochou benzínu a krabičkou zápalek. Za pár let ale zesílí a obstarají si služebníky. Spousty služebníků. Zombie, strigy, ghouly, fexty a dokonce i přízraky. Některé si sami vytvoří, jiní se k nim přidají a nebo je získají jako kořist od jiných erestunů, které porazí a podrobí si je.“
„Takže nejde jen o strigy,“ pronesl Kowalski s náhlým pochopením a zakabonil se. „Jelikož tady nevidím žádného popa, takže co dalšího na ně ještě platí?“
„Posvěcená munice a nebo kulky hezky postaru odlité z čistého stříbra. Z toho mám sice taky kopřivku, ale co by kutil neudělal pro záchranu světa...“ dodal ještě, zatímco zpod obnošené vojenské parky vytahoval stařičký revolver Nagant.
„Mám ho už od dvaačtyřicátého,“ pochlubil se. „Taky může pomoct kyselina a nebo oheň a nebo hrubá síla, ale to se nadřeme jako hovada...“
Roch Kowalski rezignovaně vytáhl z kapsy váček s tabákem, který den předtím vyměnil s jedním vlkodlakem za útočný nůž a vysypal z něj na čtvereček novin proužek nahnědlé drti.
Pak z něj pomalu a pečlivě ukroutil machorku a zapálil ji zapalovačem, který mu hodil jeden z úslužných podřízených.
Vtáhl ostře páchnoucí dým do plic a zavřel oči. Když je otevřel, svět kolem něj ztratil ostré kontury a zešedl. Přesně tak, jako kdyby pronikl mezi vrstvy Prolnutí. Byl to malý a krátkodobý podvod, ale bylo to pořád lepší, než nedělat nic.
Ušklíbl se a potlačil pocit závrati, který ho přepadl. „Takže chlapi! Máme tu kozáky, kouzelníky, mrtvé kouzelníky a spoustu nemrtvých potvor. Proti nim můžeme postavit jen velké kulové ráže 7,62. Takže budeme improvizovat. Chci, aby lidi dali dohromady cokoliv, s čím vylepšíme naše skóre. Dejte hlavy dohromady a dejte je dohromady, co nejrychleji...“
Jeho další slova přerušilo další chechtavé vytí. Tentokrát znělo rozhodně blíže...
-----XXXXX-----
Seznámení s agou Toltygem, synem šestnácté manželky Kalačova strýce, rozhodně neprobíhalo tak hladce, jak mi to Kalač maloval. A nebo dobře věděl, jak to bude probíhat a šlo o jeho malou osobní pomstičku...
Bylo mi řečeno, že jde spolehlivého válečníka, poslušného a dostatečně chytrého na to, aby přežil třicet let ve spleti intrik chánova dvora.
Projevil se na můj vkus až příliš iniciativně. Nepřišel sice za mnou, aby se představil, zato si nechal vedle mé jurty postavit stan dost velký na to, aby se v něm mohl rozvalovat v kožešinách, popíjet kumys a ládovat se dýňovými semínky. A taky to začal usilovně dělat. V životě jsem neviděl nikoho, kdo by si je cpal do úst plnými hrstmi a to bez ohledu, že tyhle ústa byla široká jako odpadkový koš a čněly z ní zuby, které by záviděl i leckterý lidoop.
Rozhodně to ničím nepřipomínalo chování agilního podřízeného.
Když nemůže... Však to znáte – tak jsem šel já za ním.
Prvního prohřešku proti etiketě se dopustil, když po mém příchodu ani nevstal. Dokonce z kožešin, v nichž se rozvaloval, ten svůj zelený zadek ani nenazvedl.
Jen si mě měřil svýma maličkýma a krví podlitýma očima pohledem, který obvykle věnuje sokol králíkovi. Tolik k mým znalostem získaným z přírodopisného holokanálu. Králíka jsem viděl jen mraženého v gigamarketu za cenu, která určila, že tím naše setkání končí a sokola jsem neviděl in natura nikdy.
„Jsem Prokop Koutný. Kalač mi řekl, že ty jsi aga Toltyg.“
Udeřil se do hrudi pěstí velkou jako byla moje hlava. „To jsem. Jsem trojsetník a třiaosmdesátý následník chána, nechť jsou mu nebesa nakloněna. Říkal, že mi pošle průvodce. Než dorazíme do Pripjati, můj oddíl se bude prohýbat pod naloupeným bohatstvím a bude se před námi třást celá Ukrajina...“
Možná to byl dobrý válečník, ale rozhodně se nechoval jako můj podřízený. Spíše bych čekal nějaké to patolízalství nebo alespoň líbání lemu roucha mého.
Trochu jsem zalitoval, že tu scénu nevidí Kyra, ale nemohl jsem si dovolit řeči, že za mě řeší problémy ženská.
„Asi došlo k omylu,“ začal jsem opatrně a snažil se rozdýchat tu rudou mlhu, co se mi začala tvořit před očima, „Nejsem tvůj průvodce, ale velitel. Kalač mi tě dal i s tvými muži jako mé raby. Ať už to znamená cokoliv. Předpokládám, ale že to neznamená, že jsi můj šéf. Spíše naopak, co?“
Změřil si mě pohledem, kterým by trochu slušnější mág dokázal vrhnout blesk.
V hlavě se mi najednou otevřela hodně zvláštní kniha. Spíše hodně zaprášený svitek. Byl to skřetštinou psaný Toltygův rodokmen. Během okamžiku jsem měl v hlavě všechno, co jsem potřeboval.
„Takže Toltygu,“ začal jsem s rukama za zády, „myslíš si, že ti tahle výprava zajistí přednost před tvými bratry, kteří už celá desetiletí sbírají úspěchy na bitevním poli, co?“
Oslovený skřet na mě vytřeštil oči.
„Zatímco oni získávají slávu, tys dosáhl pouze velení bezvýznamné garnizony na Mamajově kurganu. To není nijak oslnivá kariéra. Šmelíš s ruským vojenským materiálem a jen dvakrát jsi dovedl jasyr do temného Cařihradu. Jenomže na trhu s otroky jsi dostal jen zlomek částky, kterou jsi čekal. A víš proč?“
Skřet doplnil vytřeštěné oči o otevřená ústa.
„Protože jsi jako aga naprosto neschopný!“ oznámil jsem mu a počkal na ten správný moment, kdy jsem mu mohl levačkou zablokoval hák, který musel přijít jako je nebe nade mnou.
Skřet se pokusil s klením vyskočil na nohy, zatímco pravice se mu agilně přemístila na jílec jeho mohutné šavle.
Mohl jsem vytasit svůj meč, nebo se zmorfovat do vlkodlačí podoby a využít předimenzovanou muskulaturu a superzabijácké schopnosti.
Místo toho jsem k němu prostě jen přiskočil udeřil ho do nervového pletence v podpaží pravice.
Trochu odvaha. Kung fu mistři to cvičí celá desetiletí. Já jen načetl pár dávno zapomenutých svitků a nechal si jejich obsah nahrát do mozku.
K mému překvapení to ale stačilo.
Toltygova pravice se okamžitě přestala snažit o vytasení šavle a omezila se jen na bezvládné visení u boku.
Zrovna když se mě pokusil udeřit levačkou, kopnul jsem ho do krejčovského svalu pravé nohy a nechal ho zřítit zpátky do kožešin. Tam jsem ho zprudka malíkovou hranou seknul přes ohryzek a sledoval, jak se zajíká a začíná se dávit.
Mohl jsem ho zabít, ale neudělal jsem to. Potřeboval jsem ho a i jeho muže.
Takže jsem jeho tělo nechal, ať se skrčí do fetální polohy a pak jsem ho bez problému chytil za pracně spletené dredy a prudce mu zaklonil hlavu.
K hrdlu jsem mu přitiskl čepel meče a do masivního ucha zdobeného tuctem stříbrných náušnic mu zašeptal: „Kalač mi tě daroval. Patříš mi a já tě zabiju kdykoliv budu chtít. Buď si to uvědomíš, nebo zemřeš!“ dodal jsem ještě.
„Bagadyr...“ zachrčel nakonec.
Vstal jsem z něj a počkal, až ke mně zvedne oči.
„Až dorazí trollí prlzkumníci, vyrazíme. Chci, aby muži byli připraveni. Rozumíš?
Odpovědí mi bylo udeření čelem o zem. Miluji jednoznačná gesta...
-----XXXXX-----
Motor tanku se rozburácel a více než osm set koňských sil postrčilo pancéřovanou obludu dopředu. Široké pásy nesoucí 44,5 tuny těžký stroj najely na hromadu suti a v okamžiku ji proměnily v prach. Krátký a zoufalý nářek vlkodlaka, jež se za ní ukrýval, zanikl v hluku vznětového motoru záměrně ponechaného ve vysokých otáčkách.
Andrej Pavlovič Kerenskij viděl skon svého druha a jen z posledních sil se ovládnul. Nechtěl utéct, i když mu pud sebezáchovy radil, že by to pro něj bylo to nejlepší. Chtěl se pomstít. Chtěl pomstít smrt člověka – stále si ještě nedokázal zvyknout, že vlastně už lidmi nejsou a dále tak nazýval sebe i ostatní členy smečky. Chtěl ale pomstít i přítele. Celé roky spolu strávili v jedné díře, kde se k sobě tiskli zády ve snaze si navzájem předat trochu tělesného tepla. Ve smečce prý nejsou přátelé. Jsou tam jen alfy a pak ti ostatní, na kterých nezáleží. Oni dva byli těmi ostatními a přesto jejich vztah byl tím nejlepším, co ho po proměně potkalo a to teď skončilo v nenávratnu.
Sevřel v ruce pistolovou rukojeť RPG 7, jako by ji chtěl rozdrtit. Měl jediný výstřel a pokud kumulativní hlavice nezasáhne tank na tom správném místě, nikdy se mu ho nepodaří zničit.
Zíral na ryčící obludu a znovu a znovu si říkal: Čekej, čekej...
Chtěl zaútočit zboku, nebo ještě lépe zezadu, kde má tank pancíř neslabší a zásah do motorové sekce by ho spolehlivě vyřadil.
Nakonec se dočkal. Tank ve své majestátnosti překonal několik dalších metrů a za skřípění pásů na popraskaném asfaltu se k němu konečně natočil zádí.
Teď! Teď! Ječelo v něm všechno.
Zvedl raketomet na rameno a zamířil. Náhle koutkem oka zahlédl pohyb. Se zaklením odhodil pancéřovku a ve chvíli, kdy sahal po noži, do něj narazilo tělo rozpité do nezdravě šedé šmouhy. Skončili na zemi. On na zádech a s útočníkem na prsou. Dlouhé spáry ho sekly přes hruď, Jen náhodou se jim nepodařilo projít svaly a žebry a zanořit se mu hluboko do útrob.
Na opravný úder se rozhodl nečekat. Zařval a prudkým výpadem vrazil čepel útočného nože hluboko do útočníkova hrdla. Ten zamrzl uprostřed pohybu a jeho tělo náhle nabylo pevné obrysy. Striga!
Na tváři mu přistál studený chlístanec temné, husté krve.
Okamžitě nůž ze strižina hrdla vytrhl a druhým úderem ji ho vrazil pod bradu tak prudce, až jeho hrot s hlasitým zapraštěním pronikl strize do mozku.
Se zaklením ze sebe shodil její nehybné tělo a vyhrabal se na nohy. Odmítl se poddat bolesti a sebral ze země raketomet.
Osádka tanku vůbec nezaregistrovala jeho boj se strigou a pokračovala v postupu.
Bez dlouhého míření poslal kumulativní střelu přímo doprostřed mohutné motorové sekce. Průpalná hlavice v jasném záblesku narazila do pancíře a jedinou překážkou se jí stala tloušťka probíjené oceli. Moderní tanky měly propracované systémy pasivní i aktivní ochrany, ale tohle nebyl moderní tank...
Úzký proud žhavého plynu se propálil ve zlomku vteřiny ocelí. Tank se zastavil a z jeho motoru se vyvalily kotouče černého dýmu.
Poklopy na masivní oblé věži se okamžitě otevřely a ven se z nich začala drát osádka spalovaná plameny a trávená toxickým kouřem.
Podvolil se vlkodlačí přirozenosti a jediným skokem se vyhoupl na šikmý pancíř znehybněného monstra.
„Kakoj čórt!“ zaječel překvapený Záporožec, ale dál se nedostal, protože ho byl umlčen nožem, jež mu Andrej zabodl až po střenku do hrdla.
Hroutící se tankista upustil zbraň, které se vlkodlak vděčně zmocnil. Český Škorpion znali všichni a každý ho chtěl. Ve stísněných prostorách byl lepší než nejlepší kamarád.
Prudce natáhl závěr a spokojeně zavrčel.
Další tankista už byl téměř celý venku z poklopu, když ho zasáhl krátkou dávkou. S hrudí rozervanou na cáry se z věže pomalu svezl po bočním blatníku na zem.
Třetí kozák se pokusil spasit tradičním zvednutím rukou nad hlavu.
Dosáhl jen toho, že mu Andrej Pavlovič Kerenskij vpálil kulku do dokonale odkryté hrudi.
Když se umírající muž s dotčeným výrazem ve tváři hroutil zpět do nitra tanku, věnoval mu pohled plný nenávisti. Pak ho okořenil naprosto zbytečným dvojvýstřelem, po kterém se tankistův obličej rozprsknul po kabině.
Jsou války, ve kterých se zajatci neberou. Tohle byla jedna z nich...
Než seskočil z korby tanku, vhodil otevřeným poklopem do jeho nitra ještě granát.
Mohutný stroj pod silou vnitřní exploze nadskočil a otevřenými poklopy se z věže začal linout hustý dým, který se spojil s kouřem stoupajícím ze zničeného motoru.
Na výbuch munice uložené ve věži se rozhodl nečekat. Seskočil ze zešikmeného pancíře na zem.
Jen pár okamžiků poté exploze vymrštila těžkou odlévanou věž vysoko do výše, jako by nevážila víc, než polyplastová kulisa z holofilmu.
„Job tvaju...“ ucedil šokovaně, když to uviděl.
Trojici kozáků, kteří se vynořili zpoza domu zahlédl jen periferním viděním. Instinktivně jejich směrem vyslal zbývající obsah zásobníku malého samopalu.
Nestihl zjistit, jestli některého z nich zasáhnul, protože v tu samou chvíli ho strhl k zemi popelavě šedý stín, jehož tesáky se mu zaryly do nechráněného hrdla.
Striga se zkrvavenou mordou po nějaké době vzhlédla od svého jídla a věnovala netečný pohled své padlé družce. Zvedla mordu k nebi a z hrdla se ji vyloudilo děsivé vytí.
Smečka ji odpověděla jen s odstupem několika vteřin...
-----XXXXX-----
„Jsou tu další!“ ozvalo se zaječení.
Roch Kowalski vzhlédl od sténajícího mladíka, kterému striží spáry otevřely hrudník, že nyní připomínal anatomickou pomůcku. Bezmocně se díval, jak se mladíkovy bledé plíce chvějí v marné snaze o překonání pneumotoraxu.
Byl to jeden ze sedmi zraněných, kteří mu zůstali poté, co odrazili poslední útok. Každý další útok byl silnější, než ten předcházející. Poslední dva odrazili bojem muže proti muži. Sám si vynadal za tak nepřesný popis. Muž tu byl jen jeden – on. Ti ostatní, co se tu rvali o život a pár stovek metrů krychlových betonu byli vlkodlaci a proti nim stáli černou magií prosáklí Záporožci a jejich nemrtví spojenci. Sám zabil tři strigy. Poslední dokonce polní lopatkou, kterou ji rozseknul rozšklebenou mordu na dva kusy.
Znechuceně zašlápl doutnající nedopalek a rozmázl ho podrážkou po podlaze. Nedělal si už problémy s nepořádkem - stejně ji už pokrývala mazlavá hmota, směs prachu, krve a jiných obskurních výměšků.
Vlkodlak, od kterého se dozvěděl o ghoulech a fextech, padl během odrážení třetího útoku. Byla to hloupá smrt. Zbytečná, jak už smrt bývá. I přes všechno, co věděl o koldunech a erestunech, nechal jednoho z nich, aby ho vysál do sucha.
Nemrtvý černokněžník, oblečený do kožešin všech možných zvířat sešitých do pláště se širokými rukávy, ověšený amulety z kostí a malých lebek, které by jen blázen nepovažoval za lidské, se dostal do obranných pozic naprosto nepozorován a než ho zabili, dostal pět proměněných vlkodlaků. Zlikvidovat jeho nemrtvé služebníky je stálo čtyři vlkodlaky.
Svět ve vrstvách byl na jeho vkus příliš nehybný a šedý. Postrádal sluneční svit i všechno jeho teplo. Připadalo mu, že i jeho vlastní pokožka je tady chladná a matně šedá, jako by byla z mramoru. Pro agenty nebyl pobyt ve vrstvách Prolnutí možný. Pro členy sanačních týmů to ale neznamenalo nic. Někteří to zvládli, jiní ne.
Nyní, s drogou kolující mu krevním řečištěm, rozostřující jeho vidění, zalitoval, že nepatří do té druhé skupiny. Nechtěl skončit ponořený ve Vrstvách tak hluboko, že by nikdo nedokázal najít jeho tělo a ani náhodou ho neutěšilo vědomí, že by si pro něj mohli přijít hrobaři, legendární bytosti stravující vše, co zemřelo v prostoru mezi dimenzemi.
Před tím nikdy drogy neužíval. Dokonce nekouřil ani obyčejné cigarety. A teď měl v sobě už čtvrtou machorku obsahující bůh ví co a byl z ní tak zkouřený, že už věřil i na dobré víly a skřítky...
Možná proto byl jeho dotaz naprosto věcný: „Kolik?“
„Stovka,“ odvětil jeden ze sedmi vlkodlaků, kteří mu ještě zbyli, zatímco chvatně do svého lehkého kulometu zakládal poslední nábojový pás.
„To bude sranda,“ ucedil.
„V první vlně,“ dodal vlkodlak. „Za ní jdou ještě dvě další...“