Světla v temnotách 43
21. 6. 2014
V chrámu jako vždy panovalo příjemné šero a chlad. Měl rád tu atmosféru dávno zapomenuté pompy a snahy o dosažení věčnosti. Pro lidi byly takové pošetilosti příznačné…
Vstoupil do hlavní chrámové lodi, vyhnul se roztřesené stařence, kterou sem přivedl stále zřetelnější přízrak posmrtného života a pak opatrně prošel kolem nádoby se svěcenou vodou. Cítil ji i na tu vzdálenost, stejně jako nepříjemné brnění, tam kde před dávnými lety dopadly její krůpěje. Ani náhodou nechtěl znovu na vlastní kůži vyzkoušet její účinky. Měl pro nejbližší budoucnost jiné plány, než léčbu popálenin. K dosažení dohodnutého místa bylo ještě nutno projít kolem několika obrazů a soch zpodobňujících svaté a nebo dokonce toho Ukřižovaného. Stačilo přidat do kroku a vyvarovat se na ně pohlédnout.
Neměl tu co dělat. Věděl to on, ti svatí i Ukřižovaný. Neslyšel o nikom z Prolnutí, nebo ze světů za ním, kdo by se k němu modlil, nebo na něj dokonce i jen pohlédl.
Někteří mohli tuhle lidskou víru nenávidět, on se ji naučil respektovat. Kolikrát zaplatil knězi za exorcismus, který v jeho domě spolehlivě zkratoval všechny špionážní amulety a kouzla? A nebylo lepšího místa pro nerušené schůzky, než je posvěcená půda.
V lavicích před oltářem sedělo několik netečných lidí. Pár z nich byli věřící. Zbytek bezdomovci, čekající až se ráno otevřou čekárny na hlavním nádraží.
Zabočil v dostatečné vzdálenosti od hlavního oltáře doleva a v pobočné lodi s dávno zazděným vstupem do krypty, o kterém už léta žádný smrtelník neměl ani tušení, se posadil se do předposlední lavice a ruce si položil do klína. Bylo nutné, aby je jeho kontakt viděl. Nechtěl ho vyplašit. Žádné zbraně, žádné léčky.
Důvěra především.
Zíral upřeně na ošlapanou dlažbu, dokud lavice za ním nezavrzala pod tíhou dosedajícího těla.
Neohlížel se. I to bylo součástí dohody. Místo toho sáhl do náprsní kapsy, vytáhl z ní obálkou a podal ji příchozímu přes lavici dírou mezi opěradlem a sedadlem.
„Přesně, kolik jste požadoval,“ zašeptal.
Příchozí beze slova obálku zastrčil do náprsní kapsy. Krátké zašustění papíru svědčilo pro to, že si předanou částku ani nepřepočítal.
V téhle branži se dalo pracovat jen na základě důvěry. Její porušení se brzy rozkřiklo a mělo velmi rychle za následek ztrátu kontaktů. To nejprve a posléze i života…
„Váš požadavek mě překvapil,“ pronesl příchozí šeptem. „Vlastně spíše vyděsil. Přesto jsem získal informace, které jste požadoval. Jen doufám, že víte, co děláte. Klan Temných přízraků neodpouští zradu…“
Sykavě vydechnul a srdce se mu rozbušilo nadšením. „Takže to byli oni?“
„Není o tom pochyb. Zegnerise rozprášila banda ze Starých Vítkovic a ta od loňské zimy patří chánu Nogruzovi. Teď jeho následníku. Podle mých informací se ta banda se ztrátami stáhla na území Hordy...“
„A náš člověk?“
„Šel s nimi.“
„Je to potvrzené?“
„Ano, viděli ho.“
Když bez ohlížení vyšel zpět do sluncem prozářeného dne za branou chrámu, Neverlus Kayi, se pousmál. Nedaleko byl malý park. Zanedbaný, s nemocnými a schnoucími stromy, ale pro jeho účely byly více než dostačující...
-----XXXXX-----
Tohle místo jí ničím nepřipomínalo Pripjať, kterou musela opustit. Tak jako její domov ničím nepřipomínal město živých, z dob před výbuchem elektrárny, tak toto místo pro změnu ničím nepřipomínalo to město duchů, které tak důvěrně znala.
Domy, ulice i hotel, ve kterém si zřídila velitelství a dokonce i trosky sportovního stadionu, to všechno tady mizelo pod nánosy prachu a šedivého písku, jež zalézal pod oblečení, řezal v očích a dráždil ke kašli. Všechny ty známé stavby najednou přišly o střechy a horní patra. Jiným z obvodových zdí zbyla jen nevysoká torza. Široké ulice a bulváry zbrousil prach hnaný prudkým vichrem k nepoznání.
Připadalo ji, jako by se do všeho kolem ve zlomku vteřiny zakousla celá staletí. Nejhorší ale bylo, že se vším známým odtud zmizelo i vše živé. Asi nejhorší bylo, že se ztratila všechna zeleň. Stromy, tráva, nic z toho tu už nebylo.
Nebylo po nich ani stopy a přitom tady při minulé návštěvě byla místo města panenská krajina s lesy hustými a nedotčenými lidskou činností. Domnívala se dokonce, že tato země lidi ani neznala. Možná tu nikdy nebyli a nebo ještě nepřišel jejich čas…
Teď ale bylo všechno z toho pryč a krajina kolem ní byla dokonale mrtvá. Pustá, vyschlá a prázdná. Cítila, že z ní zmizel veškerý život a měla neodbytný pocit, že kdyby použila mikroskop, nenašla by v žádném ze vzorků jedinou bakterii.
Otřásla se chladem.
Co se to tu jen proboha stalo? pomyslela si nešťastně snad už po tisící od chvíle, kdy sem přišli.
Asi nejhorší ale bylo, že se místní slunce neustále skrývalo za těžkými šedivými mračny. Neobjevilo se ani na moment. Země byla studená a vzduch mrazivý. Jediné teplo tady pocházelo z lidských těl a i to se příliš rychle vytrácelo.
Slunce potřebovali ho všichni, ale vypadalo to, že tam nahoře možná ani není.
Ušklíbla se. Muselo tam být, protože jinak by nepřišla noc - nejděsivější část dne ve zdejším světě.
Všechny byly hrozné, ale na tu první přesto nedokázala zapomenout...
Když se temnota poprvé rozplynula v mdlém denním šerosvitu, našli dvaašedesát vlkodlaků mrtvých a dalších šestnáct bylo šílených tak, že je museli svázat, aby neublížili sobě ani jiným. Druhé noci se šesti z nich podařilo rozvázat a beze stopy zmizet v mrazivé noci.
Jejich jediný felčar – ve skutečnosti opravdový lékař se rozhodl jednoho z těch mrtvých pitvat, ale i jeho druhý den ráno našli mrtvého. Jeho tělo bylo sice také zmrzlé na kost, ale že si prostřelil hlavu poznali všichni.
Další pitvu už nikdo neměl zájem provést. Doktora prostě odnesli k ostatním do provizorní márnice a pokusili se na něj zapomenout. Moc to nešlo, protože seznam mrtvých byl s každým dalším ránem delší a delší.
„Tak kolik?“ zeptala se nakonec a unaveně si přetřela oči.
Neméně unavený adjutant si povzdechl a opřel se o trosky betonové zdi, na kterých zapracoval neúprosný čas. „Dvanáct. Nejméně za dobu co, jsme tady.“
Pak z náprsní kapsy uniformy vytáhl ohmataný notýsek a pomalu v něm zalistoval. „Přesněji nejméně za osm dní, ale tentokrát máme několik mrtvých i z těch, kteří prostě umrznout nemohli. Měli spacáky, deky a spali uprostřed skupiny. Je to divné...“
„To ano. A nové záchvaty?“
„Tři rvačky. Jedna sebevražda a osm útěků. Jednoho z nich kamarádi slyšeli křičet. Ne moc dlouho...“
„Našly hlídky něco? Stopy... cokoliv...“
Zavrtěl hlavou.
-----XXXXX-----
Hubert Schneider se unaveně sesul na podlahu. Stejně už většina jeho mužů nedělala nic jiného. Tedy, pokud ti druzí zrovna neútočili.
Už po pár dnech se mezi obránci domu vytvořila nepsaná dohoda, že jeden drží stráž a ostatní se snaží urvat trochu spánku. Ten jediný byl nedostatkovým zbožím a s každým dnem byly noční útoky častější a zuřivější.
Když se střed města ztratil, jejich dům, stejně jako i ostatní osamocená ohniska odporu první linie bylo to jediné, co bojechtivým kozákům zbylo. Stejně jako nemrtvým bestiím. Pro ně ale byli obránci něco jako švédské stoly. Útoků se už neúčastnili Kouzelníci a akolyté temných bohů. Ti teď raději procházeli zbytky centra a hledali cokoliv, co by je přivedlo na stopu použité magie.
Musel se usmát. V posledních několika dnech o tom vedl s Avramem dlouhé debaty a podle něj tam nemohou nic najít. Žádný vstup, žádný tajný průchod či tunel do bezčasí neexistoval. A přesto ho hledali. Den po dni, znovu a znovu…
„Zatracená práce, co myslíš?“ pronesl a otočil se na Avrama tak, jako předtím v bezpočtu případů. Teprve pak se rozpačitě zarazil. Avram už nebyl. Ještě včera spolu hovořili a dnes ráno ho dostal některý z ostřelovačů, kteří v oknech domu neúnavně pátrali po jakémkoliv pohybu.
Nechal ho odnést do sklepa k ostatním. I jemu, před uložením do společného hrobu, odlehčili kapsy a sumky o náboje a výměnou dostal malý, chvatně rytý amulet pod jazyk.
Znechuceně sebral ze země prázdný zásobník a z boční kapsy kalhot vytřepal posledních pár nábojů. Systematicky je jeden po druhém nabil do zásobníku. Nebyl plný, ale to ho už nezajímalo. Prostě ho zastrčil do sumky a zavřel oči v představě, že se mu podaří urvat si alespoň pár minut spánku..
Náhle o patro výše třeskl hlasitý výstřel. Podle zvuku to mohl být jenom stará SVD. Tahle odstřelovací puška už téměř celé století nepatřila mezi horké novinky vojenských veletrhů a přesto stále na bojištích celého světa odváděla dobrou práci.
„Co je Jermaku?“ zaječel, doufaje, že oslovený odstřelovač rozumí německy.
„Někdo sem jde, kamandir!“ zazněla promptně odpověď.
Několika skoky překonal schody do horního patra a zprudka sebou plácnul do ostřelovačova úkrytu vyloženého celtou. Mladíček sotva odrostlý ze školních škamen mu podal dalekohled.
„Tam vlevo, na třetí hodině. Jak jsou ty balvany a převrácený kontejner na odpadky,“ oznámil mu a znovu pozvedl svoji zbraň a přitiskl svoji tvář k její chladné, dřevěné lícnici. „Je to tak sto dvacet metrů daleko,“ dodal ještě.
Chvíli mu trvalo, než zjistil na co se dívá a co má vidět. Pak prudce hmátl po odstřelovačově zbraní a přiměl ho ji sklonit hlaveň k zemi.
„Ten je náš,“ řekl mu pak. „To se vrací pan Trojka...“
-----XXXXX-----
„Jak zmizelo? Město, kurvamať, nemůže jen tak zmizet!“ obořil se ataman Kirponos na popelavého kněze, který se jako jediný ze skupiny povolaných popů odhodlal promluvit.
„Vlkodlaci použili starou poutací magii, atamane. Tím to je… Léta kradli menhiry a smírčí kameny, kdykoliv na ně narazili. Když je umístíte do kruhu a použijete na ně hodně, ale opravdu hodně magické energie, vypálíte díru do reality. A tou se to město propadlo někam jinam...“
„Jakého velkého množství energie. Kde ji asi vzali, ty chytráku?“
„Z obětin, baťku, z čeho jiného. Třeba krev, ta je plná magické energie. Třeba ji použili...“
„Jako palivo pro kouzlo, zatraceně!“ zamručel Kirponos naštvaně a udeřil pěstí do stolu, až vše na něm nadskočilo.
Pohlédl na kněze. „Přišli jste už na to, jak se za nimi dostaneme?“
Kněz zavrtěl hlavou. „Nejde to. Nemůžeme určit, kde jsou a pokud se do bezčasí vydáme bez této znalosti, skončíme někde jinde, bez možnosti návratu. Přel jsem se o tom se spolubratry, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že...“
„... dospěli jste k závěru, co? Vy učenci... Jenom kecy a kýble sraček. Nic jiného z vás nevyjde.“
„…to nejde, atamane....“
Kněz neměl šanci pohyb Kirponosovy pravice zaregistrovat. Její výsledek mu ale uniknout nemohl. Když se do něj atamanův kindžál ponořil až po jílec, vyhekl a pak z něj s chrčivým zakašláním vytryskl krvavý proud.
Kirponos jediným trhnutím osvobodil čepel od zbytečné, umírající přítěže a sledoval, jak se z otevřeného břicha řinou vnitřnosti jako klubko hadů. Pak se kněz prkenně zvrátil na podlahu.
Pohlédl na jeho vyděšené druhy. „Jen kecy a sračky. Nic jiného z vás nevyleze. Má někdo stejný názor, jako tady tenhle?“ položil jim otázku a špičkou zakrváceného kindžálu ukázal na ještě poškubávající tělo.
Odpovědí mu bylo několikanásobné zavrtění hlavou.
„Dobře. Půjdete a najdete ten zkurvený průchod do jiné dimenze, nebo vaše srdce spálím na obětišti. Ať z vás něco mají aspoň Temní bohové...“
Kněží se vypotáceli ze stanu, ataman Kirponos se s klením posadil za stůl a pohlédl na mapu.
„Je to celé na hovno,“ zaklel. „Jak s nimi máme bojovat? U všech Temných bohů... Jak?“
Křik před stanem ho vytrhl z chmurných úvah. Strážní se snažili někoho zadržet, ale nepodařilo se jim to. Pak zaslechl úder, vyheknutí a pád něčeho dost těžkého, aby to mohlo být tělo.
Hned na to do jeho stanu nakráčela dvojice jeho nejvěrnějších atamanů. Z výrazu jejich tváře ale pochopil, že to nebyla věrnost, co je sem přivedla.
Den se nachyloval a se soumrakem se bojové operace omezily jen na přestřelky a přepady malých jednotek. Nedivil se, že opustili svá velitelství a vydali se za ním. Na jejich úsecích se už nic nedělo. Vlastně se ani dít nemohlo...
„Co chcete?“ obořil se na ně dříve, než se stihli oni obořit na něj.
„Ataman Siemaszko s nepříčetným pohledem, vrávorající a s dechem prosáklým samohonkou si založil ruce v bok. „Chceme boj! Ztratil jsem víc jak pětinu mužů a tady Tychvin ještě víc a proč? Kde je ta slíbená kořist, kde je to zlato a trofeje? Mám jen třiadvacet skalpů těch vlčích zkurvysysnů a slíbil jsem jich obětovat bohům tisícovku. Moji molodci jsou nervózní. Že město jen tak zmizelo, považují za zlé kouzlo a šušká se, že naši temní kněží s tím nedokážou nic udělat.“
„Tak je pošli vykouřit vlkodlaky z těch domů na Prospektu Lenina,“ navrhnul mu Kirponos.
„To nejsou domy, ale zatracené pevnosti!“ vyštěkl Siemaszko vztekle. Nemáme čím ten beton prostřelit. Granáty na to nestačí a nic většího nemáme. Chlapi se mě pořád ptají, kde jsou děla?“
„Já ti povím, kde jsou. Někdo jejich posádky podřezal jako prasata. Hlavy jim rozmlátil a údy posekal!“ přidal se ataman Tychvin zprudka. „Moji chlapi si o tom, kdo to udělal povídají. Potichu, abych to neslyšel, ale je toho celý tábor. Viděli ho. Byl sám, do prdele sám! A byl zelený. Jako list, kurvafix. Asi nějaký démon z bažin, co já vím, ale chlapi se už bojí chodit sami i srát do mlází! Minulou noc se jich ztratilo dvanáct. Našli jsme je - vykuchané, rozčtvrcené a víš, co se u nich našlo? Dopis toho zkurvysyna. Ke každé mrtvole ho přibil krovákem. Na všech bylo to samé: „Hledal jsem v nich odvahu a nenašel…“
Sáhl k pasu a pak k ústům přiložil polní láhev. Mohutně si z ní zavdal a stanem se okamžitě rozšířil trpký pach laciné pálenky.
„Bojí se a s každým dnem otálení to bude jen horší a horší. Nakonec začnou dezertovat. Mají tu rodiny, ne jen táborové běhny, ale ženské s děckama! Do prdele, jestli to rychle neskončíme, skončí to oni s námi. Bratrstvo se právě radí…“
„Cože?“ vyjekl Kirponos překvapeně. „Bez nás?“
Tychvin se Siemaszkem přikývli. „Oni se radí, jestli zůstaneme ve velení, nebo skončíme na kůlu,“ řekl pak Siemaszko. „Po tom všem, co jsme dokázali, neuvěřitelné...“
„Kurvamať!“ zavrčel Kirponos. „Pobít je všechny, sukinsyny!“
„Možná bych to mohl zařídit,“ ozval se náhle skřípavý hlas, ze kterého jim po zádech přeběhl mráz. Pak se v rohu stanu vyloupla z temnoty postava vyschlého a mrtvolně bledého kouzelníka.
„Kiril Ignatjevič?“ hlesl Kirponos překvapeně.
„Noční běs osobně,“ odvětil příchozí s pobaveným úšklebkem, při kterém obnažil své vykotlané a zkažené zuby. „Město se ztratilo, vrykolasi jsou pryč a teď se vám ještě buntují molodci. Život je kurva, co?“
Ukázal kostnatým popelavě šedým prstem k městu. „Vaši popové nic nenajdou, je to nad jejich síly, protože vlkodlaci nepatří Temným bohům. Jsou to tvorové měsíce – temnoty. Stejně jako já. Zmizeli, ale jako zůstane po shnilém mase v místnosti smrad, zůstal tady smrad i po nich. Nebo energetická stopa, chcete-li. Oni ji nevidí. Já ano. Otevřu pro vás průchod do toho města, ale to, co tam najdete, se vám nemusí líbit. Chcete to?“
Přikývli.
„Dobrá. Bude to chtít krev. Hodně krve, hodně obětin. Na oltáře temných bohů stačí dávat srdce, to je uspokojí. Krev ale budou ti rabi cedit pro mě...“
„Kolik jich potřebuješ?“
Usmál se. „Tisíce. Máte přece jasyr, ne? Dejte mi ho. Pak si seženete nový. Jestli jsou v něm i panny, klidně si je zprzněte. Chci jen jejich krev, po kundách je mi hovno. Řeknu vám, až jich bude dost...“
„Jak to uděláš?“ zeptal se ho Tychvin. „Vyčaruješ nám to město zpátky kouzelnickou hůlkou?“
„Otevřu pro vás průchod. Tunel, který spojí v bezčasí toto místo s ukrytou Pripjatí. Pak už to bude na vás. “
„A za to?“
„Půlku z toho, co tam najdete.“
„To je hodně!“ zavrčel Siemaszko.
Nemrtvý kouzelník přikývl. „I já vám dám hodně.“
„Dobře,“ ukončil diskuzi Kirponos a obrátil se na ostatní atamany: „A co uděláme s Bratrstvem, bratcy?“
Než odpověděli, Kiril Ignatjevič se podíval na své omšelé a měděnkou pokryté důstojnické hodinky a pronesl: „Za dvě hodiny bude vše zařízeno. Ráno už nebude žádné bratrstvo a co je nejlepší, vy budete mimo podezření. Berte to ode mě jako bonus v rámci péče o dobré zákazníky…“
Usmál se a z toho úsměvu na ně dýchl arktický chlad...
-----XXXXX-----
Jít podzemím byl eufemismus toho nejhrubšího zrna. Ve skutečnosti jsme šli podložím. Jinak to ani popsat neumím. Trollové byli pověstní spoustou vlastností – slepý vztek, záliba v technice, láska ke kameni. Jen málokdo ale tušil, že ta jejich láska ke kameni má i jiné praktické využití, než je jen stavění skalních měst a vysutých mostů s jehlovými pilíři, tenkými jako vládní finanční úspora. Oni kámen cítili. Prožívali ho a vnímali ne jako materiál, ale jako hmotu tvárnou a prostupnou. Procházeli jím jako vodou, ignoruje molekulární mřížky i fyzikální zákony.
Bylo to, jako se brodit hlubokou vodou. Jen s tím rozdílem, že tady jsem, když jsme procházeli úseky diluviálních naplavenin, občas písek mezi zuby.
Jít takhle ale mělo i své nesporné výhody. Nezdržovaly nás žádné kontroly, hraniční přechody, vízové povinnosti ani zvací dopisy. Ono to ani nejde, když procházíte horninou rozložení na molekuly. Příšerná byla jen únava během přestávek. Poprvé jsme se zastavili v mohutné kaverně, podruhé v soustavě jeskyní, které vytvořila podzemní řeka. Při té první pauze jsme ještě v pohodě, při druhé už ale několik skřetů upadlo do bezvědomí okamžité poté, co se přestalo držet svých druhů. Jiní se jen napili vody a pak se stočili do klubíčka rovnou tam, kde stáli.
Unaveně jsem se protáhl. Neměl jsem sice tak hnusné stavy jako skřeti, ale i na mě už toho bylo dost. Dal bych si kafe, opravdové, hezky postaru umleté a zalité horkou vodou a pak bych se u holobedny před spaním na chvíli natáhl...
Trollové oproti nám vypadali jako parta skautů na vycházce. Žádná únava, žádné bezvědomí. Jako by pro ně byla zastávka povelem k činorodému ruchu. Z objemných batohů, co nesli na zádech, začali vytahovat lampy, kotlíky, turistické vařiče a dokonce i rozkládací rohože.
Pomalu jsem došel ke Kroxxovi a počkal, až moji přítomnost vezme na vědomí. I sebekratší rozhovor s nerudným trollem mi připadal o mnoho zábavnější, než uctívání agou Toltygem. Jeho vztah k mé maličkosti doznal totiž tak zásadní změny, že jsem se rozhodl dát s ním krátkou řeč. Teď to bylo samé bagadyr sem, bagadyr tam; Jasný sokole ono, Jasný sokole tamto. Oslovení Nejplodnější pyji jsem už nerozdýchal...
„Znal jste mého otce?“ zeptal jsem se ho, právě když dočista svým šedivým, žulu připomínajícím jazykem vylízával ešus. Ať už v něm bylo cokoliv, dal jsem z opatrnosti přednost sucharům, kterými mě vybavili Kalačovi podržtažkové.
Upřel na mě svůj zamyšlený, krhavý pohled a po chvíli tísnivého mlčení přikývnul. „Máš jeho pach,“ řekl pak.
„Pach?“
„Vy lidi jste oškliví a děsně smrdíte. Proto se taky vaše samice tolik malují a voní...“
Musel jsem se usmát.
„Tvého otce jsem znal více než třicet let. Dost málo na trolla, ale pro člověka je to prý slušný věk.
Před lety měl jednu akci. Měla být lehká a rychlá a byla i dobře placená, ale zvrtlo se to a z celé skupiny to přežili jen on a pak ještě...“
„Moje matka?“
Přikývl. „Přesně tak, člověče... vlče... To je vlastně jedno, co nebo kdo jsi, ale důležité je, že tvůj otec byl od té doby na útěku. Byl v tom dobrý, ale myslím si, že mu šlo hlavně o to, aby ochránil tvoji matku a... tebe.“ Odmlčel se. „Moc mě mrzelo, že ho nakonec dostali. Lovci sice neumírají v posteli, ale takový konec si nezasloužil...“
„Pomáhal jsi mu?“
„Občas,“ připustil Kroxx nochotně. „Zpočátku za peníze. Pak už ne. Byli jsme… Přátelé… vyměnili jsme si přísahy...“ dodal nakonec jako by rozpačitě.
„Bylo o jako by mi někdo v hlavě zacinkal stříbrnou lžičkou o křišťálovou číši.“ Zamrkal jsem a pak se moje tvář roztáhla do vědoucího úšklebku.
„A neschoval si u tebe náhodou něco cenného?“
Troll přikývnul, sáhnul do záňadří a podal mi malý, sotva píď vysoký pergamenový svitek namotaný na mosazné cívce. Svitek vypadal jak z výprodeje, ale za tu cívku bych ve frcu určitě dostal aspoň stovku. Hm, cennost na první pohled...
Pomalu a opatrně jsem tu zchátralost rozvinul a zase ji rychle svinul. Stačil mi jediný pohled na kurentem vyvedený nadpis, abych pochopil, že tohle do frcu nikdy nepůjde.
Tohle mělo cenu statisícíců a ne Eur, ale hřiven pravostříbra.
„Otcova Lovecká licence...“ vydechl jsem.
„Nechtěl, aby někomu padla do rukou a váš svět není zrovna bezpečné místo.“
„To jsem si už stihl všimnout... Co bude teď?“
Troll se rozhlédl po jeskynním komplexu osvětleném jen tuctem trollích lamp. „Až si tvoji muži odpočinou, vyrazíme. Čeká nás poslední úsek. To už budeme stoupat k povrchu. Otevřeme vám průchod, ale tím naše společná cesta končí...“
Sundal z ohniště omlácenou smaltovanou konvici a nalil mi do hrnku dávku poctivé kávy vonící jako všechny hříchy světa.
„Čeká vás velký boj,“ pronesl pak zamyšleně, když se se svým hrnkem posadil vedle mě.
Přikývl jsem. „…a v něm zabiju muže, který má na svědomí smrt mého otce.“