Světla v temnotách 44
21. 7. 2014
Generál Kravčenko odhodil na stůl poslední satelitní snímky Zón a šťavnatě zaklel. Členy jeho štábu to nehnulo. Adjutanti, asistenti i operační důstojníci se dál starali o své povinnosti, jako by se nic nestalo. Nečekal, že by to mělo být snad jinak.
Pohlédl na holomapu, kterou projektory zabudované do stolu promítaly do prostoru nad ním. Červené plochy už na ní převládaly a samotné město se chvělo a kroutilo jako v posledním tažení, ztrácelo se a zase objevovalo, jako by je měl počítač problém zobrazit. Na snímcích, které vztekle odhodil, to město vypadalo úplně stejně.
„Je možné, aby měli technologie, o kterých nevíme? Třeba nějakou výkonnou rušičku? Není přece možné, aby zmizelo celé město. Něco se tam děje a je to nadohled od té elektrárny. Víte, co to znamená?“
Členové štábu zavrtěli hlavou.
„Chtějí ji odpálit. Gospodi! Unie se konečně odhodlala. Zkusit to, porazit nás. Ale tyhle kostky jde vrhnout i z druhé strany. Jak jsme na tom se spojením do Kremlu?“
„Máte přímou linku na jeho stůl, pane.“
„Jeho?“ zopakoval s neznatelným polknutím přes náhle vyschlé hrdlo.
„Ano, prezident chce být o všem informován jako první. Zásah vojenských složek mimo území federace podléhá jeho schválení…“
„Tady není co schvalovat,“ namítl. „Technicky vzato nejde o zásah mimo území Federace, protože si na Ukrajinu činíme nárok už pěkných pár let. Je to naše země a já nenechám rozhodovat nějaké byrokraty za červenými zdmi, o čem nemají ani zdání.“
„A prezident?“
„Pro něj jsou přece rozhodující výsledky. Ne řeči a když to tam pak uklidíme, nebude nic namítat.“
„Jenomže Unie by mohla...“ začal jeden z adjutantů opatrně.
Odmítavě mávl rukou. „Je to jejich provokace. Co od nich můžeme čekat dalšího? Vyhrůžky? Ultimáta? Ne, budou mlčet. A když ne, o nic nejde - stejně nás straší už celé roky. Proveďte rozkaz. Do hodiny chci mít ve vzduchu šedesátý osmý výsadkový.“
„Jednotky od velkosti pluku lze nasadit jen se souhlasem generálního štábu a tomu předsedá prezident.“
„Takže tam pošleme jen první a druhý prapor. To bude stačit. Vykažte to jako cvičení… Koho tam asi tak potkají? Jen chamraď…
„A těžké zbraně?“
Zavrtěl hlavou. „Nebudou potřeba. Jedna automatická baterie PVO - pro případ nějaké unijní provokace, bude stačit. Všichni známe Bruselskou zálibu v preventivních leteckých úderech. Nazvou to Křídla demokracie nebo tak nějak a zase se budou celé roky spokojeně plácat po ramenou...“
„A co s těmi Záporožci?“
„Nazývejte je Ukrajinci. No, co by mělo být, nejsou to nepřátelé. Jdeme je osvobodit a potrestat provokatéry a kriminální živly.“
Zamyšleně pohlédl na holomapu.
„Chce to jeden čistý chirurgický řez. Jako když se z těla vyřízne nádor. Ničím víc ta unijní sebranka stejně není...“
-----XXXXX-----
Start transportních letounů Muromec nemohl uniknout pátravým pohledům špionážních satelitů i placeným informátorům obývajícím slumy táhnoucí se kolem každé větší vojenské základny.
Těžké stroje naložené technikou a vojáky se se řvoucími motory pomalu a neohrabaně zvedly z ranvejí a zamířili ke svému cíli.
Jen zlomek vteřinu poté bezpečnostní protokoly ovládající srdce vojenských družic Unie odeslaly komprimované snímky pořízené v celé šíři světelného spektra do centrály v Bruselu.
Další dvě hodiny trvalo, než se dostaly na stůl prvnímu kompetentnímu důstojníkovi. Těch nekompetentních byl bezpočet.
Po letech se to dalo interpretovat všelijak, ale tehdy byla ona informace šokující pro celé vojenské velení Unie, až na jediného muže - generála Eugena Rasmussena. V trezoru jeho kanceláře stále ještě ležely materiály předané Albertem Kruppem. Věděl, že by bylo bezpečnější je zničit, ale nedokázal to.
Proto, když se k němu dostala třemi nezávislými zdroji potvrzená informace o nasazení dvou federálních výsadkových divizí včetně těžkých zbraní, bez dlouhého přemýšlení sáhl po telefonu trůnícím v samém středu jeho psacího stolu. Byla to zabezpečená linka, jejíž signál podléhal 1024 bitovému kódování.
„To jsem já,“ ohlásil se. „Už to začalo. Postupujte podle plánu...“
-----XXXXX-----
Ohýnek byl akorát tak dost velký, aby si o něj mohl ohřát své věčně zkřehlé ruce. Ne, že by to pomohlo na déle než pár vteřin. Teplo hořícího klestí nedokázalo rozehřát tkáně, ve kterých už celá léta neproudila krev. To už dokázalo jen máloco. Třeba krev. Cizí, teplá a vonící všemi již dávno upřenými přísliby.
Jazykem si přejel po zubech, které se mu při pomyšlení na krev samy prodloužily. Musím se uklidnit, pomyslel si. Jsem jako desetiletý zelenáč...
Podíval se na řadu mlčících kněží. Věděl, že dříve nebo později za ním přijdou, protože je jejich vlastní umění zklame. Šlo jim jen řezání hrdel a vytrhávání srdcí. Chvalozpěvy nejsou magie a kouzla umí dělat jen školení mágové a to oni nebyli.
Začátečníci - i v tom zabíjení se dopouštějí hrozného plýtvání. Tolik zbytečně prolité krve, tolik...
„Potřebujeme si promluvit," pronesl se zřetelnou neochotou jejich velekněz. Jeho roucho bylo zbrocené krví, až se mu z té vůně točila hlava.
A nejen jemu. Jedna ze strig, které ležely nedaleko, zvedla mordu a začenichala. Pak se neklidně zavrtěla a zakňučela.
Utišil ji jediným, krátkým mentálním příkazem, jež ji šlehnul silou biče. Zakňučela bolestí a schoulila s do klubíčka. Ostatní si rozmyslely následovat jejího příkladu.
Pobaveně sledoval, jak jsou z nich kněží nervózní. Chvíli si pohrával s představou, že by strigám přikázal, aby přišly blíže. Nebo zombiím a ghoulům. Jeho soukromá armáda příšer budila hrůzu i mezi ostatními kolduny. Proč by nevyděsila i pár neschopných popů...
„Kolik jste jich zabili, než jste přišli na to, že to nezvládnete?“
Velekněz se zaškaredil. Po chvíli ale odpověděl. „Všechny...“
„… velký erestune,“ napověděl mu jízlivě.
Rozpačitě pokračoval: „Velký erestune. Všechny zajatce...“
„A?“
Potupa ve veleknězově tváři se ještě zestonásobila. „Nic... Průchod jsme nenašli...“
„A?“
„Přišli jsme tě prosit o pomoc...“
Pousmál se. Jen tolik, aby to nepotrhalo mrtvolně zkřehlou kůži jeho obličeje. Už potřeboval novou dávku krve. Bez ní… ani se neodvažoval pomyslet, co by se bez ní stalo.
„Musíte se poohlédnout po nějaké obětině. Dostatečně velké. Pár tisíc lidí by to spravilo.“
„Tady už je seženeme jen stěží, velký,“ namítl velekněz opatrně.
Ukázal vysušeným a pokrouceným prstem k noční obloze. „Mýlíš se.“
Teprve nyní i jejich sluch zachytil to temné, přibližující se a sílící hučení motorů.
„To přilétá naše obětina. Viděl jsem je v transu. Přilétá těch potřebných pár tisíc vojáků. Po přistání budou dezorientovaní. Nebudou pro vaše molodce, ani pro našince žádný problém. Zajmeme je a obětujeme, ale stane se to podle mého. Jasné?“
Všichni kněží pomalu přikývli.
„Jejich srdce jsou vaše, krev je má a koho půjde proměnit, ten je můj... To jsou mé podmínky.“
„Proč je chceš proměňovat, máš málo otroků?“
„Třeba chci být tím nejsilnějším nekromantem v historii. To, že mi nebije srdce ještě neznamená, že nemám ambice. Berte to jako takovou moji srdeční záležitost...“
-----XXXXX-----
Generál Sergej Trofimovič Kravčenko pohlédl na světlo, ve chvíli kdy se v klimatizovaném a natlakovaném nákladovém prostoru nákladního letounu Muromec změnilo z červené na blikající zelenou. Nejprve blikající a pak ustáleně svítící.
Mužstvo čekalo ve vyrovnaných řadách, stejně jako obsluhy řiditelných padáků, na jejichž plošinách bylo naloženo všechno potřebné vybavení.
Zadní nákladová rampa už byla otevřená a přišlo to, čeho se ve skrytu duše tolik bál. Blikání zelené se změnilo. Nyní na něj zelená barva ječela v nepřerušovaném svitu.
Přišel čas!
Na jeho hrudi se sice skvěl odznak výsadkáře, ale ve skutečnosti měl seskoků jen tolik, kolik bylo třeba na jeho získání a ani jeden nebyl operační. Šlo o skoky z pomalého cvičného letounu, za přítomnosti instruktora. Bylo to něco jiného, než skok z letounu, jehož průměrná rychlosti třikrát přesahovala rychlost jeho vlastního, velmi opečovávaného, ale přesto obstarožního automobilu.
Poddůstojník řídící seskok ho už povolil jeho podřízeným. Jako první vyskočila jeho vlastní tělesná stráž. Garda znělo lépe, ale Kreml používání toho slova už před lety zakázal.
Jako poslední třesoucí se rukou zacvakl karabinu svého padáku na poddůstojníkův pokyn na vodící tyč končící u rampy. Už na ní povlávaly tři tucty šňůr těch, co už vyskočili.
Nadechl se. Podruhé a pak ještě jednou. Pak zatajil dech a rozběhl se k rampě. Poslední tři kroky udělal se zavřenýma očima.
Poslední z nich už do prázdna. Zamával rukama v náhlém záchvatu paniky a začal křičet. Přitom se točil ve vzduchu jako čamrda a ze všech sil se snažil svůj pád srovnat. V poslední chvíli, protože hned na to se mu nad hlavou konečně rozevřel vrchlík jeho padáku.
Okamžitě se chopil šňůr od táhel, jež mu umožňovaly řídit padákové křídlo nastříkané maskovacím vzorem.
Pod sebou viděl po spirále klesající vrchlíky mužstva a opatrným potahováním za šňůry se je snažil následovat.
Temná země pod nohama se blížila. Nejprve pomalu a pak stále rychleji a rychleji.
Dopad je nejhorší, zazněla mu v uším poučka výcvikového instruktora.
Pokrč nohy. Odpruž dopad! Poručil si v duchu v poslední vteřině před kontaktem se zemí.
Náraz ho svoji silou i tak překvapil. Vyhekl a blesky bolesti mu z obou kolen vystřelily přímo do mozku. Z posledních sil udělal kotrmelec a pak se snažil sbalit padák, jež by jím mohl začít smýkat po zemi.
„Kontakt!“ ozvalo se mu ve sluchátcích taktické přilby.
Hned na to se noc rozsvítila v záři stovek padákových světlic a její ticho zaniklo v kakofonii výstřelů a explozí.
„Útok ze severu!“
„Útočí z jihu!“
„Kurvamať, útočí ze všech stran!“
To vše znělo najednou přes sebe v jeho sluchátkách a on v tom slyšel jedno společné – strach.
Pak jedno hlášení přerušil poděšený křik přecházející v chroptění.
„Co se to kurva děje? Tady generál Kravčenko! Kdo je nepřítel? Němci, Belgičani, Francouzi? Hlášení! Chci hlášení. Do prdele. Co se tady děje? Velitelé rot, chci okamžité hlášení na velitelském okruhu!“
Konečně se mu podařilo ze sebe strhnout řemení parašutistické postroje. Pak z ochranného pouzdra vytáhnul zkrácenou verzi AK 94 se sklopnou ramenní opěrkou a aktivoval integrovaný počítač, který v odpověď okamžitě rozsvítil rudou tečku průhledového kolimátoru.
Střílel ale ještě méně, než skákal. Měl sice vystřílenou výkonnostní třídu odpovídající jeho stupni velení, ale pro muže jeho kvalit šlo něco podobného zařídit i bez návštěvy střelnice.
Pohyb těsně před ním ho překvapil. Zapištěl způsobem, který v něm samotném vzbudil zhnusení a stiskl spoušť. Kalašnikov se rozštěkal, ale byl nastaven na střelbu dávkou, a tak mu dlouhá série zvedla obě ruce nad hlavu v gestu naprosté bezbrannosti. Útočná puška sebou zuřivě škubala, z krátké hlavně vycházel jeden zášleh za druhým a on do toho všeho ječel zděšen až do morku kostí.
Naprosto ho nezajímalo, zda to, co zahlédl, také zasáhl.
Nejprve udělal zpátky jeden krok, pak druhý a pak už ustupoval bezustání a stačilo by jen málo a dal by se na útěk.
Jeho zbraň ztichla. Stáhl ji zpět k boku a vyhodil u ní prázdný zásobník. Jiný se mu už ale nepodařilo nasadit. Zkusil to. Poprvé, podruhé. Zásobník znovu a znovu neúspěšně narážel do těla zbraně, ale nasadit ji nedokázal.
Proklel své třesoucí se ruce i strach, který už ovládl celé jeho tělo i mysl.
Náhle ho zasáhl prudký úder do hrudi.
Vyjekl a prkenně se zřítil k zemi. Polstrování jeho kevlarové helmy sice zabránilo případnému zranění hlavy, ale i tak mu pád vyrazil dech.
Pokusil se zase zvednout. Alespoň na loktech, ale neviditelný útočník ho zaklekl tak rychle, že nedokázal nic.
Na hrdle se mu usadilo palčivě žhnoucí ostří zahnutého kindžálu.
„Spakojno,“ šeptl mu do ucha a on ztuhnul. Ruština bylo to poslední, co čekal. Kde jsou ti evropští provokatéři, kde jsou ti útočníci chtějící zničit Velké Rusko?“
„Co... cože?“ zachrčel v odpověď překvapeně.
Těsně před obličejem se mu zhmotnila děsivá šklebící se tvář s mohutným knírem a s vlasy až na jediný pramen vyholenými. Útočníkův úsměv ještě podtrhly jeho zuby – zčernalé a vykotlané a přesto zpilované do špičky tak, jak to dělávali kanibalové.
„Nehýbej se generále,“ poradil mu kozák, aniž by přestal nožem tlačit na jeho pravou karotidu. „Jinak jsi mrtvý.“
„Oni... oni mě... přijdou...“
Nedořekl, protože ho přerušil mužův krutý smích. „ Ale hovno, generále. Bratcy teď tvoje lidi vybírají jako hovna ze dna žumpy.“
„My jsme vás ale přišli osvobodit!“ pokusil se ještě namítnout, ale kozák jeho argument přešel hurónským smíchem...
-----XXXXX-----
„To byl boj, kurvamať!“ ječel Tychvin, kterého jásající molodci nesli na ramenou. „Kurva, to byl boj! Jebat je v řiť, psy!“
Zhluboka si zavdal z nabídnuté čutory a se smíchem se zalykal kalnou pálenkou.
Dav povykujících kozáků ho nesl, stejně jako ostatní atamany, zpět do tábora. Bouřícím davem se nesl zpěv, křik, nadávky i výzvy k dalšímu boji. Nadšení dostalo všechny.
Kirponos se nést nenechal. Hrdě kráčel uprostřed davu molodců, kteří ho nadšeně plácali po zádech. Usmíval se na všechny strany a zuřivě přitom máchal šaškou nad hlavou. Krev protivníků mu zkropila tvář i polonahou hruď. V boji si vedl dobře, nikdo ho nemohl nařknout z toho že by se mu vyhýbal, nebo se držel zpátky. Byl první, kdo udeřil na zmatené výsadkáře a první, kdo prolil jejich krev.
Vítěz, sice nekorunovaný, ale nezpochybnitelný. Už se nebál reakce Bratrstva. Vítězové se přece nesoudí...
Podíval se na hodinky, které stáhnul z ruky jednomu ze zajatých důstojníků. Boj netrval více než hodinu a další dvě pak zabralo stíhání a zajímání uprchlíků. Kozáci stovky let bojovali s bytostmi Prolnutí. Skřeti, trollové, vlkodlaci. To všechno byli skuteční a smrtelně nebezpeční protivníci. Boje s nimi byly nelítostné a překovaly kozáky v ty tvrdé a nemilosrdné bojovníky, jimiž byli nyní. Proto pro ně nějaká jednotka výsadkářů nemohla být důstojným protivníkem.
Usmál se, když mu sdělovali první předběžné výsledky. Dvě stě mrtvých proti čtrnácti zabitým a zraněným Záporožců. Důležitější ale bylo dvanáct set zajatců, kteří budou obětováni. Snad to bude stačit.
„Máme dost pro obětinu,“ potvrdil v tu chvíli ze vzduchu zmaterializovaný Kiril Ignatjevič. „Jejich mrtvoly budou dobré i pro přeměnu. Stvořím bojovníky, kterých se bude bát celý svět.“
„Splň svoji část dohody a pak se pobavíme o těch tvých zombiích.“
Nekromant se zaškaredil. „Tak jsme se ale nedohodli...“
„Chceš se mnou handlovat uprostřed tisíců Kozáků, starče? My se tvých nemrtvých bestií neděsíme. Máme ztráty a mezi těmi Rusy je spousta s krví volných lidí...“
„Dobře, půjčte mi kněze. Bude to chtít hodně ochotných rukou a, ehm nožů... A taky bych potřeboval nějaký jednotící bod. U něj se bude energie obětí koncentrovat.“
Kirponos pohlédl na nekromanta a pak kývl na dvojici sveřepě se tvářících kozáků. „Přiveďte generála. Myslím si, že on bude ten pravý...“
Přivlečený muž vlastně vojáka ani nepřipomínal. Na rozdíl od ostatních nebyl ani vysoký, ani štíhlý a ani moc silný. Sice se svým věznitelům vzpouzel, ale jim nedalo žádnou práci jeho odpor překonat.
„Nechte mě, barbaři. Krucinál… nechte mě. Víte, kdo já jsem? Sám prezident mi…“
Jeho další slova utlumil prudký pohlavek, kterým ho počastoval jeden z doprovázejících kozáků.
Ataman Kirponos se přehnaně uklonil. „Kirile Ignatjeviči, dovolte, abych vám představil generála Kravčenka, velitele téhle ehm, vojenské operace.“
Nekromant uchopil vzpouzejícího se generála za paži.
„No dovolte,“ ohradil se Kravčenko, ale zmlkl sotva pohlédl do starcových očí. Na rozdíl od zbytku jeho vysušeného těla, ty nebyly vysušené ani trochu. Místo toho žhnuly nepotlačovanou vášní.
Zajíknul se a z očí mu náhle vytryskly slzy. „Prosím...“ vyšlo z něj.
„Teď už tě bude čekat jen jediné - bolest a strach,“ prozradil mu nekromant. „Zemřeš, ale před tebou budou obětováni tvoji muži. Jeden po druhém a ty se na to budeš dívat. Neboj se, předtím ti odříznu víčka. Uvidíš všechno…
Budeš umírat, ale tvůj strach ze smrti, kterou z tebe cítím, tě bude držet při životě celé dny...“
Poplácal ho po popelavé tváři. „Užijeme si to, generále a začneme tím, že si sám přiostříš kůl, na který tě narazím...“
-----XXXXX-----
Urs sedící za stolem držel v obou rukách šálek s kouřícím čajem, který mu před krátkou chvíli připravil Timotej Woznillo ve starobylém samovaru. Jeho vůně se šířila místností se stejnými uklidňujícími účinky, jaké by měl volný víkend strávený na ošmajdaném gauči na dosah od ovladače a na dohled od bedny.
Natáhl se pro kostku cukru a tu si vložil do úst. Pak ji prolil hltem čaje a slastně zavřel oči.
„Na Sibiři je o dobrý, ale opravdu dobrý čaj nouze,“ pronesl po chvíli nábožného ticha, kterou si nedovolil slovy znesvětit ani Timotej Woznillo.
Astrál doslova šílí. Vize jsou zamlžené, ale děje se něco opravdu špatného. Černá magie, hromadné znesvěcení, nebo zatracení. Co já vím. V každém případě to popírá všechny zásady, na kterých stojí tento vesmír.“
„Kdo za tím stojí, vlkodlaci?“ Souvisí to s tím ukrytím Pripjati?“
Urs zavrtěl ryšavou hlavou. „Ne, tohle přišlo až potom...“
„Takže Záporožci. To by odpovídalo mým informacím. Šedesátý osmý se odmlčel. Neprobíhá žádná komunikace na jejich frekvencích a velení dokonce nemá ani odezvy psích známek jednotlivých vojáků a dobře víš, že jejich čipy se ozvou, i když jsou kilometr pod hladinou moře...“
„Hm, je to jasné - dostali je. Tím dostává smysl i ten chaos v astrálu. Já tam cítil i něco dalšího, než jen Temné bohy. Něco staršího a temnějšího. A ta temnota je mnohem starší, než ty krvežíznivé neolitické entity, co se jim klaní kozáci...“
„Satanistické kulty z toho můžeme vynechat, ne? Když se překulilo milénium a nic, spadl jim hřebínek...“ namítl Timotej Woznillo pochybovačně. „Navíc skutečných následovníků Satana bys v Rusku mohl spočítat na prstech ruky... všichni jsou na Sibiři...“ dodal ještě s uchechtnutím.
Urs mávl rukou. „Na Satanisty zapomeň. Cítil jsem přítomnost prapůvodní síly. Obávám se, že je to dílo nějakého velmi silného nekromanta s hodně ostrým nožem. A je nejen silný, ale i schopný a velice chytrý. Ten chaos v astrálu by dokázalo způsobit vraždění obrovského rozsahu, nebo vraždění promyšlené a cílené. To by ale ten nekromant musel nějak přijít ke starým a dávno zapomenutým kouzlům. Jde o původní kouzla z dob, kdy byl svět ještě mladý a lidstvo bylo jen snem v mysli stvořitele. Jsou nebezpečná, dokázala by roztrhat realitu na kusy. Oni tak hledají to ztracené město, ale je to jako hodit atomovku na komára. Trhlinami v realitě se sem mohou dostat mnohem horší věci...“
„Ty jsi tady za šamana, co tedy navrhuješ?“
„To, co by navrhl každý rozumný člověk. Jít tam a zatnout tomu idiotovi tipec. Plus natrhnout mu něco dalšího...“
„Pojedeš tam?“
Urs se zaškaredil. „Myslím, že jsem poslední ze staré party, kdo by dokázal vstoupit do toho ztraceného města, aniž by k tomu potřeboval prolít krev půlky Petrohradu, ale sám do toho nepůjdu. Takový geroj jsem nebyl ani zamlada. Na Zimní palác jsem taky neútočil sám...“
„Armádu tam už poslat nemůžeme. Putin stopnul všechny akce do důkladné analýzy situace. To znamená, že máme jen pár dnů, než tam nechá hodit atomovku.“
„Což nepomůže,“ namítl medvědí šaman skepticky.
„Neříkal jsem, že čekám, že to pomůže. Jen, že čekám, co udělá. Pošlu s tebou agenty, ale je tu někdo, kdo se k nám chce přidat. Ber to jako žádost starého přítele, protože i na mě se obrátil starý přítel.
Podal mu komunikátor. „Promluvte si s ním...“
„Ano?“ pronesl Urs překvapeně do mikrofonu, pak se zachmuřil. „Cože, kdo?“
Pak zařval a vztekle udeřil komunikátorem o stůl. „To je Albert Krupp!“ zaječel do tváře netečného Timoteje Woznilla. „S ním, že se mám dohodnout?! Nevěřím tomu hajzlovi ani slovo!“
„Pokud ti slíbil, že ti dá vraha tvého syna, pak mu můžeš věřit,“ odvětil Woznillo klidně.
„Nevěřím jeho slibům, kurva!“
„Copak ti nepřísahal na Prolnutí?“
Urs svěsil ramena. „Přísahal...“
„Na základně v Kubince máš připravený transport. Vrtulník s technologií Stealth je podle velení Federace hudbou budoucnosti. V mé firmě si hrajeme jenom samé novinky... Je ti k dispozici i s posádkou. Stačí, když počkáš na další pasažéry...“
-----XXXXX-----
Když osaměl, Timotej Woznillo pohlédl z okna své kanceláře. Pět centimetrů neprůstřelného kompozitu schopného odolat i zásahu hlavice z přenosného pěchotního raketometu, téměř nedeformoval krajinu za ním.
Sebral ze stolu komunikátor, který díky speciálním slitinám neutrpěl při Ursově hněvivém výstupu žádné škody a z jeho paměti vyvolal číslo, u kterého neměl uvedeno žádné jméno.
Jakkoliv mohl mít volaný nabitý program a jakkoliv byly jejich vzájemné vztahy postiženy vzájemnými antipatiemi, věděl, že hovor přijme.
Přijal.
„Dobrý den pane prezidente,“ oslovil jej plynnou ruštinou s přízvukem obyvatele Moskevského Arbatu. „Určitě už víte, že do Pripjati posílám své lidi. Nezastírám, že já pro změnu vím o vašich preventivních plánech s celou Černobylskou oblastí. Ve spoustě věcí se naše názory rozcházejí, ale nyní nám jde o to samé. Prosím vás o důvěru a ještě o něco: Dejte mi pár dnů…“