Světla v temnotách 46
21. 9. 2014
Konečně se mu podařilo potlačit dávící reflex, který mu znovu a znovu vháněl do úst kyselý obsah žaludku.
S klením si otřel zakrvácená ústa hřbetem ruky a tu si očistil o nohavici. Pak se s namáhavým supěním postavil na nohy. Opatrně se rozhlédl, ale nikdo si jeho slabosti nevšiml. Ten záchvat ho naštěstí postihl daleko od všech zvědavých očí, kterých bylo v kozáckém táboře bezpočet. Úplně stačilo, že kdysi uzavřel dohodu s Temnými bohy a jejich kněžími. Už to z něj dělalo v očích běžných Záporožců bílou vránu, na níž je třeba si vybíjet svoje frustrace. Kdyby ještě věděli o jeho nemoci...
Předpokládal, že ho budou mučit, tupit i věznit, že mu udělají cokoliv, co by ho v jejich očích ponížilo. K jejich smůle ale kastraci aktuálního hostitelského těly nevnímal nijak negativně. Ano, bolelo to, ale tím to pro něj končilo. Potěšilo ho ale, jak moc je to naštvalo.
Teď už ho jen věznili, přikovaného k hlavnímu oltáři, aby se účastnil bohoslužeb. Alespoň, že se nemusel účastnit toho bezduchého vraždění. Nic jim ale nevyčítal, i on si tím prošel a jestli něco světí prostředky, je to pořádně bohulibý účel...
I on tak toužil po Lemurijských tajemstvích, že osobně vyslýchal všechny rabíny, jen co je vyplivly dobytčáky na vlakovém seřadišti v Treblince.
Přestal už počítat dny, jež uběhly od chvíle, kdy se celá Temná Síč zvedla a vydala na pochod. Obdivoval moc atamanů. Stačilo jedno jejich provolání a všechny vsi utopené ve vrstvách Prolnutí kolem Černočerného Donu, byly opuštěny.
Odešli z nich všichni. Muži, ženy i děti a některé přitom zapálili, jako by se do nich nechtěli vrátit. Skupiny o desítkách duší, do té doby poklidně žijící ve vesnicích, se spojovaly jako potůčky a říčky a pak mohutněly v řeku.
Ti chudí, pokud si nesehnali nějaké vozidlo, šli pěšky. Většina ale už dávno vyměnila koně a čajky za terénní automobily a náklaďáky. Byly mezi nimi věkovité Kamazy i směsky na koleně seskládané z desítek vozidel.
Při putování se pro něj našlo místo v jednom z nich. Stařičkém náklaďáčku snad už po první krizi předělaném na dřevoplyn, jehož chatrnou skříňovou nástavbou zdobily symboly temných bohů. V první chvíli si myslel, že to je snad pojízdný chrám, ale bylo to jen skladiště nářadí užívaného při stavbě obětišť.
Každý jiný den by se na nich konaly bohoslužby, pálila by se srdce obětí ke slávě Temných bohů. Teď ale všichni kněží z pokynu rady atamanů pomáhali při tom velkém a nepochopitelném obětování.
Nikdo ho nehlídal a neměli ani čas ho týrat. Takže měl svým způsobem volno. Navíc ho to mučení nudilo. Bylo pokaždé stejné, bez invence a nápadu. Akolyté se spokojili s tím, že ho připoutali k nejbližšímu oltáři s vědomím, že jen stěží odejde i s dvoutunovým kusem čediče.
V několika posledních dnech mu navíc donesli jídlo jen, když si vzpomněli.
Nedivil se. Když opustili Síč, kozáci systematicky přepadávali všechny osady, na které narazili a jejich obyvatele zajali. Být to běžný loupežný nájezd, táhli by za nimi obchodníci z otroky, kterým by všechny zajatce prodali. Válka sice snižuje cenu, ale zisk zase dělalo množství.
Jenomže Záporožci měli jiné plány...
Znovu jím otřásl přival bolesti. Zhroutil se na krví prosáklou podlážku, kterou si kněží dávali k obětišti, aby se nemuseli brodit v krvi a zvracením na ni přidal svůj díl. Nemohl si nevšimnout, že krvácení v jeho útrobách zesílilo.
Přemítal, jestli za to může jeho končící smlouva s Temnými bohy a nebo kletba té umírající čarodějnice. O síle takových kleteb kolovaly legendy, ale on se jim vždy vysmíval. Vždy až dodnes.
Další křeč útrob mu znovu vehnala do úst odpornou železitou pachuť krve.
„Určitě se mi teď smějete, vy archetypální prehistoričtí parchanti!“ vyštěkl vztekle a plivl směrem k oltáři. Krvavá slina zasáhla bok katafalku a se syčením se vypařila.
Do mozku ho udeřila vlna pobavení. Překvapeně vyjekl a pokusil se ze své mysli tu cizí a nelidskou přítomnost vytěsnit. Jednoduchý úkon známý i začínajícím mágům se ale minul účinkem, stejně jako jeho snaha o vztyčení mentálních štítů. Roztříštily se pod dalším náporem stejně snadno jako led tající pod paprsky jarního slunce.
Pobavení se změnilo v zášleh živočišné nespokojenosti.
Zavyl bolestí a tisknul si křečovitě pěsti ke spánkům, za kterými mu začala pulzovat neskutečná bolest. Začaly mu téct slzy. Otřel si je a zjistil, že jsou krvavé.
„Zatracení troglodytští zkurvysyni,“ vyštěkl k oltáři, ignoruje příval bolesti, trestající jej za urážlivá slova.
„Seru na tu zkurvenou smlouvu a seru i na vás!“ ječel. „Jste zapomenutá banda krvelačných psychopatů, ke kterým se modlili neandertálci. Proto je lidé vyhubili a nebýt těch zaslepenců tam venku, byli by ste už dávno zapomenuti...“
Zavyl bolestí. Krev už mu netekla jen z očí, ale i z nosu a uší. Rozchechtal se, ale jeho smích se brzy ztratil v novém záchvatu dávivého kašle.
„Nezabijete mě!“ zaječel směrem k oltáři. Roztrhl si košili a ukázal jim tetování – složitý, v hebrejštině vyvedený pantakl, který chránil jeho nositele. „Nepatřím vám...“
„Zvolíme si šampiona!“ ozvaly se mu v hlavě ryčivé hlasy. „Dostane tě a my pak sníme tvé srdce!“
„Už se třesu,“ vyprskl.
Pak propletl prsty rukou a zhluboka se nadechl. První část zaklínadla ještě vyslovil třesoucím se hlasem, tu další už hlasem mnohem pevnějším a když dokončil závěrečné vzývání, krvácení ustalo.
Pomalu a ztěžka se postavil. Řetěz, jímž byl připoután k oltáři, varovně zachřestil.
Příchozího zaregistroval teprve, když se náklaďák pod jeho vahou zhoupnul. Podíval se na něj beze stopy strachu. Měl pocit, že ho už viděl. Možná se nepodílel na jeho mučení, ale určitě se setkali při obětinách.
Byl vysoký, svalnatý a ve špinavých vojenských kalhotách a ještě špinavějším, vytahaném námořnickém tričku. Na levé paži měl vytetován symbol SPECNAZ a pod ním jizvu po neodborně provedeném zákroku, kterým mu někdo z těla vyjmul vojenský čip.
Takže dezertér, pomyslel si, ale pak si všimnul, že muž má navoskované kníry spadající mu kolem úst až bradě a dlouhý pramen vlasů na temeni hlavy, furiantsky omotaný kolem pravého ucha. Nebyl to jen dezertér, ale i plnoprávný člen bratrstva a navíc měl za opaskem vetknut palcát. Stejný, jaký nosívají kozáčtí velitelé.
„Jsem šampión Temných bohů...“ začal, „a...“
Nedořekl, protože v tu chvíli k němu Regnis přiskočil. Vzdálenost, jež je dělila, nebyla atamanovi žádnou ochranou, protože řetěz Regnise pustil na dosah. Víc nepotřeboval. Prostě se jen soustředil na schopnost danou jeho druhu a vystřel vstříc příchozímu dlaň.
Stačil jediný dotyk a kozácký velitel s vytřeštěnýma očima ztuhl. Proniknout do jeho mysli bylo stejně snadné, jako vstoupit do bytu, jehož dveře někdo nechal otevřené.
Ve zlomku vteřiny se osobnost atamana Fedčuka rozplynula a zůstaly po něm jen všechny jeho vzpomínky a znalosti. Ty Regnis anektoval. Bude ale trvat měsíce, než je plně začlení do svých, i než se v hostitelově mozku vytvoří synapse k jeho vlastní osobnosti. o té doby bude v tom těle více jako host, než jeho skutečný pán...
Přenos nezabral víc než vteřinu. Pak otevřel oči a pohlédl na zbídačené tělo, jež právě opustil. Vypadalo tak neduživě. Zato jeho nové tělo bylo silné a zdravé. Cítil, jak mu v hrudi bije srdce silou, za kterou by se nemusel stydět ani hrdina akčních holofilmů. Být mladý bylo samo o sobě skvělé, ale byl nyní i atamanem kozáckého bratrstva a k nezaplacení bylo i, že byl požehnaným šampionem Temných bohů.
Jejich zuřivé vytí mu připadalo jako rajská hudba. Pak jediným prudkým škubnutím roztrhnul řetěz, jež ho poutal k oltáři. Při tom se ten masivní kus čediče pohnul o dobré dvě stopy. To na jeho tváři vyvolalo spokojený úsměv...
-----XXXXX-----
„Pronese se ten zkurvysyn, co?“ ucedil pod tíhou neseného těla hekající akolyta. „To ho nemohli atamani zabít rovnou tam?“
Znechuceně nakrčil nos, když do něj udeřil pach staré a sedlé krve, která neustále vytékala z hrozivé rány na nekromantově krku.
„Smrdí jako měsíc stará mrtvola,“ ucedil.
Jeho kolega se zakřenil. „Jenomže on je mrtvola stará několik století. Povídá se, že to on vyučil Rasputina. Taková celebrita a jak dopadl, co? Rakev ve sklepě polorozpadlé ratejny někde na kraji Minska a teď tohle. Kariéra jako prase...“
„Je to upír. Co bys chtěl, aby byl, premiér? Za jak dlouho se dá zase dohromady?“
„Pár hodin mu to zabere. Kdyby byla noc, trvalo by to méně.“
„ Ale za úplňku by to zvládl za pár vteřin,“ řekl druhý.
„Idiote. Je to upír, ne vlkodlak. Úplněk s ním nic nedělá.“
„Prostě ho zaneseme k obětištím. Oheň je jako nehašený vápno. Nezbude z něho nic...“
„A co kůl do srdce?“
„Zbytečnost, srdce mu stejně hodíme na obětiště.“
„Co se tu děje?“ ozvalo se najednou a oba akolyté překvapeně zvedli oči. Stál před nimi hrdina prvního dne, ataman Kyril Semjonovič Fedčuk, první kozák, který vstoupil do města. Zabiják vlkodlaků, který dostal bulawu po atamanu Jevremenkovi, jehož kariéru ukončila více než přesvědčivě dávka z těžkého kulometu NSV. Kulky ráže 12,7 mm ho doslova rozsekly na dva kusy. Ještě ječel a koulel očima, když mu Fedčuk bral z rukou plukovnický palcát a pokračoval ve vedení útoku. Obsadil tři domy, než Kirponos toho dne zastavil útok. Palcát mu zůstal i s plukovnickou hodností. Dokonce převzal i Jevremenkovu jednotku. Geroj, bagadyr...
„Máme se postarat o tohle upíří lejno,“ pronesl akolyta a uhnul pohledem, jako by se styděl, že byl pověřen takovým úkolem.
Změřil si je podezřívavým pohledem. „Vy dva?“
Přikývli.
„Sotva pletete nohama. Jděte mi z očí, nemehla. Udělám to. Stejně bych měl Temným bohům složit děkovnou obětinu. Nechcete se náhodou přidat? Jedno tělo, nebo tři...“
-----XXXXX-----
„Od... odmě... ním...“ zachrčela lidská troska skrz rozbitá ústa, navzdory díře v hrdle, kterou z ní unikal vzduch.
Skoro mu nerozuměl, jak se snažila přes několikanásobně zlomenou čelist mluvit.
Usmál se. Pak pohlédl na obětiště a jeho úsměv se změnil v dravčí škleb. „Tenhle váš nebude...“ pronesl k němu a rozchechtal se.
Kyril Ignatjevič se pokusil v úsměvu vycenit své zuby. Z děsivých tesáků mu zbyl jediný, ale nešlo si nevšimnout, že ve zkrvavělých dásních už jeho organismus zakládá na nové.
„Na tvoji odměnu seru, erestune,“ oznámil mu Regnis a radost v nekromantově zničeném obličeji vystřídala nejistota.
„Celá staletí měním těla jako jiní obleky,“ zašeptal mu do právě rekonstruovaného ucha. „Střídám je, utíkám, hledám, skrývám se.“
Překvapený nekromant zachrčel.
„Chci jen to, co mi patří. Vlkodlaci mají něco, co chci a máš to i ty...“
Upír se pokusil pohnout.
Sevřel jeho ruku jako ve svěráku. Stačil mírný tlak a kosti v jejím předloktí se se suchým zapraštěním roztříštily.
Nemrtvý kouzelník zachrčel.
„Bolí?“ ucedil Regnis potměšile. „Cítím z tebe sílu. Je tak omamná, že? To kvůli ní ses stal tím, čím jsi? Nemrtvým... revenantem... Sbíráš ji živým i nemrtvým, které porazíš, co?“
Nekromant se pokusil odpovědět, ale zničená tvář mu nedávala příliš výrazových možností.
„Temní bohové tebou pohrdají, ale díky spojení, které s nimi mám pro jejich požehnání, z nich cítím i něco dalšího – strach. Proč se tě bojí, kouzelníku?“
Regnis se usmál. „Nemusíš odpovídat. Zjistím to sám. Mohl bych se ti pokusit proniknout do mysli, ale nemám moc chuť na mentální souboj, Možná bych ho vyhrál a možná že ne, co my víme. Zkoušet štěstí ale nebudu. Udělám to raději hezky postaru. Než můj druh objevil, že duše se mohou stěhovat, získávali jsme znalosti jiných druhů mnohem jednodušeji. Přímočařeji a samozřejmě mnohem krvavěji. Vlastně jsme se tehdy zase tak moc nelišili od některých lidských komunit. Síla člověka se skrývá v jeho srdci a mozku. Nejde ale o filozofii, jen o hmotu, kterou musíš umět tím správným způsobem pozřít. A víš, co? V tvém případě si ty staré dobré časy rád připomenu...“
Asi za čtyři minuty poté se Kirilu Ingnatjeviči zregenerovaly hlasivky. Stihl prokřičet dalších třicet dva vteřin...
-----XXXXX-----
Výbuchy granátů i výstřely karabin pomalu doznívaly. Byla zdolána poslední ohniska oporu a gardisté procházeli mezi stany a metodicky dobíjeli raněné. Jednotlivé výstřely zněly jako odbíjení umíráčku.
I když se snažili sebevíce, přesto na několika místech tábora vypukly požáry. V jurtách byla otevřená ohniště a při pobíjení jejich obyvatel se oheň občas přiživil i tím, čím neměl.
Pohlédl na neúprosně běžící časoměr. Bylo mu jasné, že tohle vítězství bylo výsledkem dokonale zužitkovaného momentu překvapení a že to byla jejich jediná výhoda. Bylo jen otázkou času, než sem dorazí válečníci ze sousedních tábořišť.
A ti už sem přijdou připravení, ozbrojení a rozhodnutí se pomstít. Skřety nešlo podceňovat. Kdo to udělal, většinou už nedostal další šanci to napravit.
Kníže Tennobro Da´na Tenn Tervellius kopnutím převrátil mrtvolu skřeta v drahocenně vyhlížejícím brokátovém kaftanu. Znechuceně se zamračil. „Tohle má týt on?“
Pedelius Kartenna, setník Stříbrné korouhve přikývnul. „Podle zajatců je to on, Výsosti.“
„Nový chán,“ pronesl zamyšleně a upřeně přitom zíral na dírky, které v hrudi zbyly po kulkách. „Škoda, že to měl tak rychle za sebou. Ten zelený zkurvysyn měl trpět! Měl prosit o smrt, ne ji dostat takhle zadarmo...“
„Ví se, kdo porušil mé příkazy?“
Zavrtěl hlavou. „Nevíme, Výsosti. Hledáme ho a vyslýcháme všechny vojáky i poddůstojníky ze stříbrných.“
„Pokud ho nenajdete, nechte bičovat každého desátého.“ Odvrátil se od už nepotřebné mrtvoly. „Chci mluvit se zajatci.“
Setník se uklonil. „Jak si přejete můj pane.“
Ukázal rukou mezi stržené jurty, kde skupina gardistů obklopovala malý hlouček skřetů. Žádná mláďata ani samice. Přesně jak rozkázal. Proč brát do zajetí někoho tak nepotřebného. Bylo jich méně než dva tucty. Jejich oblečení je řadilo mezi ty majetnější, kteří vždy více lpějí na životě a všem pozitivním, co jim přinesl.
„Proč... proč jste nás napadli?“ obořil se na něj mléčně bílý, téměř bezzubý stařec. Jeho síla už byla pryč, stejně jako svaly, jimiž se jeho rasa tak pyšní. S očima téměř zakalenýma beze strachu zíral na knížete, „Jsem generál Genda, Mezi našimi národy je příměří.“
Bylo to až příliš snadné. Meč se zpěvavým zazvoněním opustil pochvu a veden rukou, která měla tisíce let na pilování každé techniky do dokonalosti, rozťal starce od ramene až k pupku. Skřet jen překvapeně zamrkal a pak se rozevřel do stran jako kniha.
Mezi přihlížejícími skřety přeběhla vlna zděšení.
Možná by je to hrůzné divadlo vyburcovalo k činu, ale skupina elfských gardistů v zářivé lamelové zbroji zdobené mědí je začala tlouci kolbami karabin, dokud nezůstali všichni bezmocně ležet na zemi.
„Bylo,“ odtušil Kníže. „Hledám člověka. Lovce, kterého váš chán někam poslal. Chci vědět kam a nepřestanu se ptát, dokud bude žít poslední z vás.“
Podíval se po sténajících zajatcích. „Nikdo?“
Kývl na gardisty, kteří za skupiny vyvlekli dalšího vzpouzejícího se skřeta a pohodili ho u knížecích nohou.
„Vaše smůla,“ ucedil kníže a vbodl hrot meče zlehka do skřetova podpaží.
Ten hlasitě vykřikl a začal sebou zmítat, ale okované boty přihlížejících gardistů ho nemilosrdně přitiskly zpět k zemi.
Pomalým tlakem čepel pomalu pronikala do skřetova těla a jeho křik se brzy změnil v chroptění.
„Víte,“ pronesl kníže k zajatcům, „bolest není to nejhorší, co vás může potkat. Tím je absence naděje. Nemáte ji a nebudete ji mít. Mám velice schopné katy, kteří se umí ptát. Svlečou vám ty vaše zelené kůže a vy se budete dívat, jak schnou na slunci. Budete, protože vám odříznou víčka. Čeká vás umírání trvající měsíce, možná roky, protože mám i velice schopné alchymisty. Nebo mi řeknete, kam zmizel ten smrtelník...“
„Je pryč!“ ozvalo se náhlé zaskřehotání.
Překvapeně pohlédl na vzpouzející se stařenu. Rozevláté šedivé vlasy měla spletené do copánků, její hubené paže pokrývalo rituální tetování. Amulety, jež měla pověšené na krku zuřivě zacinkaly.
„Šamanka?“
„Jsem chánova Vykladačka...“ odpověděla.
„Takže mi teď vyložíš, kde je ten Lovec, že?“ Upřel na ni ledově chladné oči – bez života, jako dva stříbrňáky zasazené do lebky.
„Lovec?“ zachrčela. „Kalačovým hostem byl adept.“
Kníže se zachmuřil. „Adept, říkáš? To je nepříjemná komplikace. Nepříjemná ano, ale ne nepřekonatelná. Nebyl by to první adept, kterého jsem...“ Mávl rukou. „To je jedno...“
„Kam odešel babizno?“
Gardista ji udeřil kolbou do hrbatých zad. „Mluv!“ vyštěkl.
Do stařeniných zad se opřel hrot bodáku.
„Do Pripjati! Do Pripjati!“ zaječela odpověď.
Podíval se na ni a pak na gardisty. „Předejte ji katovi. Ať na ni vyzkouší všechno, co umí. Chci aby ji vytáhl z těla nervy jako červy ze zhnisané rány. Ať se dívá na vlastní orgány rozložené na stole...“
„Já... ti ale řekla pravdu!“ zavřískla skřetka.
Ušklíbl se. „A já si ji chci ještě ověřit.“
„A ti ostatní?“ zeptal se ho gardista.
Pokrčil rameny. „Zabít, co jiného. Ať se všichni připraví k odchodu. A chci mluvit s velitelem Zlatých. Vypadá to, že se v lidském světě ještě trochu zdržíme. Mám totiž pro gardu úkol...“
-----XXXXX-----
„Ruce, chci vidět ruce!“ zazněl povel z přízemního okna obloženého pytli s pískem.
Jelikož ze škvíry mezi nimi vyčnívala hlaveň kulometu, rozhodl jsem se volajícího poslechnout. Tak jsem mu ty požadované končetiny ukázal.
Nevím, jestli to byla výhra. Měl jsem je až po lokty od krve. Museli jsme se totiž k domu probít a poslední dva kozáky jsem utloukl polní lopatkou.
Bylo pro mě poučné sledovat Toltygovy skřety při boji. Nebylo to tím, že by si ho užívali. To dělala i Kyra. Oni přitom ale, rozjívení jako malé děti, na sebe pokřikovali, házeli po sobě uťaté hlavy, přetahovali se o skalpy a pak přehnaně vychvalovali své úspěchy při vylamování zlatých zubů a se smíchem snižovali zásluhy svých spolubojovníků.
„Jdu k vám. Nestřílejte. Nemám zbraň,“ oznámil jsem, co nejhlasitěji nejprve německy a pak i lámanou ruštinou. Konečně se mi podařilo zúročit skoukávání starých sovětských válečných filmů. Jsou ti k hovnu, udílel mi dobré rady svého času pěstoun v přestávce o poločase a mezi třetím a čtvrtým pivem. Idiot – teď by se divil...
Hubert Schneider seděl na podlaze a zády se opíral o špinavou a otlučenou zeď. Překvapilo mě, že vypadal jako ona. Velmi šedě a ještě více použitě. Ruce se mu nekontrolovaně třásly a pod očima měl tmavé kruhy.
„Jsi to ty,“ pronesl nevěřícně, když jsem se před něj postavil. Jeho výraz hovořil sám za sebe. „Tak jsi to dokázal...“
Sípavě se rozchechtal. Jeho společníci – k smrti unavení, špinaví, krví a šedivým moučným prachem pokrytí vlkodlaci si vyměnili nechápavé pohledy. „Vlastně nedokázal...“ dodal ještě a aniž by se přestal smát, z očí mu vytryskly slzy. V prachem zešedlém obličeji mu okamžitě vyryly úzká koryta.
„Má divný pach,“ pronesl v tu samou chvíli jeden vlkodlaků směrem k plačícímu zaměstnanci Lóže a ukázal na mě. „Co je zač? Míšenec?“
Zamyšleně si mě změřil. „Žádná slušná fena by se nespustila s člověkem...“ dodal pak zhnuseně.
„Před tvojí paní bych ale raději tuhle myšlenku dne nerozváděl,“ doporučil mu Hubert Schneider, když se konečně uklidnil.
Ušklíbl jsem se.
„Co si to...“ začal, ale nedokončil. V tu samou chvíli se u něho zastavil černý stín a o hrdlo se mu opřelo zahnuté ostří.
„Hloupý vlček...“ zavrkala mu Kyra do ucha. „Pohni se, prosím...“
Nepohnul se. Vlastně ano, pohnul se – ale jen ohryzkem, který mu zběsile vyletěl nahoru a dolů.
„Jsem syn Světlany Griškinové a musím s ní mluvit,“ řekl jsem mu a sledoval, jak můžou dvě pídě gnómské oceli člověku (vlkodlaku) rozšířit obzory. Najednou byl ochoten akceptovat i možnost mesaliance své královny...
„Je pryč,“ řekl jen a pak loupnul okem po Kyře. „Pustíš mě už konečně, ty švihnutá káčo?“
„Pusť ho,“ řekl jsem jí. „Najdu ti někoho jiného na podříznutí.“
„Díky,“ zamumlal pak vlkodlak, zatímco si mnul krk.
„Tak kde je moje matka?“
„V bezpečí. Stáhli se do bezčasí. Všichni, kromě nás...“
„Říkali tomu Plán Val,“ přidal se Hubert Schneider s unaveným povzdechem. „Magický únik pro případ, že všechno ostatní selže. Jenomže selhal i on. Záporožcům se podařilo to kouzlo prolomit...“
„A Regnis?“ nemohl jsem se nezeptat.
Zavrtěl hlavou. „Žádného takového neznám. Jsou tu všichni atamani, co je kdy peklo vyvrhlo, ale o tomhle jsem nikdy neslyšel.“
„Mířil sem, takže je tady. A jestli je tady, tak je s ostatními Záporožci. Musíme za ním. Jestli se stihne dostat k mé matce, zabije ji...“
„Kozáků je několik tisíc. A kolik je vás? “ namítl vlkodlak. „Sotva tři stovky a ještě k tomu skřetů. Nezvládnete to... Nic ve zlém,“ dodal ještě, když zjistil, že Toltyg a několik jeho důstojníků si začalo něco temného mumlat pod vousy.
„Přesto to zkusím,“ odvětil jsem a pohlédl na Toltyga. „Půjdete se mnou?“
Přitiskl si špičky prstů obou rukou k čelu. „Půjdeme, kam přikážeš.“
„Můžete zemřít,“ namítl jsem.
„Pak to byl náš osud,“ odvětil, „ale ti co přežijí, si nechají v Saraji postavit paláce...“
„Kozáci nás obklíčili a pár posledních ohnisek odporu jakbysmet,“ pronesl Hubert Schneider zamyšleně. „Poslední dny už ani neútočili. Stačilo jim držet nás v domě. Na ten jejich průchod je odtud vidět. Otevřel se a oni se už několik hodin šikují.“ Odmlčel se. „Nikdy se ti nepodaří kolem nich projít. Musel bys mít letku bombardérů, nebo baterii kaťuší...“
„A co baterie samohybných děl?“ pronesl zamyšleně Pan Trojka. „O jedné bych věděl...“
Pamatoval jsem si ho z minulého setkání. Ono, zapomenout na někoho, kdo má na výšku něco přes dva metry a obvod jeho hrudi může hravě konkurovat památné lípě, jde jen těžko. Oproti minulému setkání byl ale tentokrát ten mlčenlivý obr zelený. Ne, nezdravě zelený, spíše připomínal fíkus mé pěstounky. Přezdravou obludnou mrchu, která zabírala polovinu pro mě vyhrazeného pokojíku. Na druhou stranu, vím o jednom, co dětství strávil v přístěnku pod schody. Taky opruz...
„Za jak dlouho k nim dojdeme?“ zeptal jsem se ho.
„Hodina bude stačit. Jsou v nedalekém lesíku. Pobil jejich posádky. Kdyby se nám podařilo naprogramovat počítač řízení palby ve velitelském vozidle, ani bychom s nimi nemuseli odjíždět.“
„A pro koordináty si zavoláme do Googlu?“ neudržel jsem se. „Snad nebude vadit, že ho zakázali už před dvaceti lety...“
„To se dá zařídit,“ namítl Pan Trojka. „Stačí mít připojení na veřejnou datovou síť a vědět, kde hledat. Zákazy nic neznamenají. Síť si žije vlastním životem. To jsem říkával, když jsem ještě byl pol...“ překvapeně se zarazil.
„Co, že jsi byl?“
Po chvilce mlčení zavrtěl hlavou. „Nic, nemohu si vzpomenout. Pamatuji si pár adres na portály využívající starý systém GPS. Američani ho už opustili a Unie přešla před lety na Galilea, ale ty družice tam pořád ještě létají a dokud jim jedou reaktory, dá se s nimi spojit.“
„To možná ano,“ připustil jsem neochotně, ale my to připojení nemáme. Komunikátory tu nemají signál a přímé spojení na satelity má jen vojenská technika. Pokud ovšem nepochází z minulého století...“ dodal jsem ještě pesimisticky s odkazem na kozáckou výzbroj.
„Právě,“ odvětil a ušklíbl se. „Vojenská technika. To je ono,“ dodal ještě a zaťukal si prstem na čelo. „Bylo nás pár, co podstoupilo genetickou restrukturalizaci. Přežil jsem jako jediný.“
Zaregistroval naše udivené pohledy. „Ne, nebyl jsem dobrovolník. Alespoň, co si pamatuji. Když mě vylepšovali, dali mi do hlavy biočipy nové generace s prototypem mikropočítače napájeného mitochondriální energií. Je nevyzkoušený a nemám k němu manuál. Než mě poslali do akce, uměl jsem ho sotva zapnout. Včera jsem se mi ale podařilo napojit na sít. Určitě by se to dalo použít i k něčemu jinému, než je jen stahování porna. I když jde o docela slušný způsob, jak se vypořádat s nespavostí...“
„Jenomže do hlavy a do melounu nevidíš,“ namítl jsem vcelku oprávněně, pomíjeje, že sekerou jde ten problém lehce vyřešit.
Pan Trojka si odhrnul pramen vlasů za levým uchem a ukázal nám zdířku na mikrokonektor. „Pokud máš komunikátor, stačí mít odpovídající káblík a vítej sdílené připojení...“
-----XXXXX-----
Vylezla ze stanu a rozhlédla se po okolní krajině. Těch pár stráží, které ještě nedostalo šílenství, se znuděně opíralo o zbytky zdí a hledělo do šera, ve které se už začala měnit temnota noci.
Ani příchod jitra, ale nedokázal zahnat noční můry, které ji trápily. Klid noci jí s železnou pravidelností narušoval křik těch, jichž se už definitivně zmocnilo šílenství a zvuky zápasu těch, kteří se mu ještě snažili vzdorovat. A k tomu ty noční můry...
Překročila schoulené tělo muže, se kterým před usnutím prohodila pár slov. Nyní ležel na zemi s tváří zkroucenou nevýslovnou bolestí a z hrudi mu vyčnívala střenka jeho vlastního loveckého nože.
Další, koho ty hlasy dostaly, pomyslela si hořce. Stovky mrtvých končily v hlubokých společných hrobech, strážených nekompromisními obsluhami kulometů, bránícími stále sílícímu zástupu šílenců v kanibalismu. Už ani sama nedoufala, že to k něčemu bude. Konec se ji nyní zdál nejen blízko, ale i neodvratný a ve své podstatě i spásný. Konec a pak už nic. Klid...
Sehnula se k mrtvému a zručně mu zkontrolovala náprsní kapsy. Měla štěstí. Krev, která mu zalila oblečení, minula zpola zmuchlanou krabičku cigaret. Třesoucími se prsty z ní vydolovala poslední zapálila ji. Lačně o sebe vdechla silný a nahořklý dým. Nebyl to zrovna kvalitní tabák, ale nemohla si vybírat. Ne tady a teď.
Nedokázala říci, jak dlouho tam stála a zírala na světlající obzor. Neschopna se soustředit, nechala myšlenky, aby kolem ní pádily jako splašené. Mohly by mít její obavy reálný základ? Mohla být příčinou toho všeho?
Odhodila žhnoucí nedopalek na zem a rozdrtila ho podrážkou boty. Byl jen jeden způsob, jak to zjistit.
Vrátila se do stanu a sebrala ze země batoh. Bylo načase vyrazit. Měla to udělat už dávno...
-----XXXXX-----
Vrtulník Vjazma 164 byl na poměry federálních ozbrojených sil hypermoderní. Trup měl z nanovláken a kompozitů pevnějších než kevlar a lehčích než dural. Neviditelný pro radary, s motory odstíněnými proti detekci tepelné stopy.
Dvojstupňově uložené listy rotoru neúnavně protínaly vzduch a držely těžký stroj ve vzduchu. Motory byly na jeho vkus až příliš hlasité, ale Vjazma nebyla určena pro špionáž. Mohla nést výzbroj jako bitevní stroj a současně i družstvo speciálních jednotek.
Jednička se podíval na své společníky. Ani jeden z nich ničím nepřipomínal člena týmu pro speciální operace. Inkvizitor odmítl taktický overal z nanovláken, doplněný o inteligentní kamufláž. Měl pořád svoji černou sutanu, jen si přes ni navlékl neprůstřelnou vestu. Nic víc nechtěl ani Damián - celá desetiletí hledaný zločinec, v mnoha policejních databázích vedený jako terorista, podvratný element a v těch informovanějších i jako anomál. Co se ho nahledali. Podle údajů centrály měl na svědomí nejméně osmnáct agentů a další tři pravděpodobně. Žádný jiný anomál jich neměl na svědomí tolik. Dokonce ani ti, na jejichž dopadení byla vypsána mnohem vyšší finanční odměna.
Teď seděli vedle sebe, opírali se rameny, aniž by se chtěli navzájem připravit o život. Místo toho se dělili o pytlík s dehydrovanou zmrzlinou a culili se na sebe.
Nejpodivnější ale byl jejich hostitel. Vysoký a ramenatý ryšavec s divoce rozevlátými vlasy i vousy. Podle Kruppa to byl šaman. Aniž by pronesl jediné slovo, vlezl do útrob stroje, který se povážlivě zhoupnul a šel se posadit zády k ostatním, na sedadlo nejblíže kokpitu pilota. Dokonce jim nevěnoval ani pohled. Možná mu za to nestáli.
Na vnitřním skle slunečních brýlí si otevřel systémové podokno a pohyby zornice listoval v menu, dokud nenalezl požadovaný podprogram. Pak zaměřil šamanovu postavu a spustil vyhledávání. Není možné, aby ho neměli v nějaké agenturní databázi. Kolik mu je, padesát, šedesát? Určitě celou tu dobu nežil v nějakém Sibiřském vidlákově, aby se dnes objevil v celé své slávě jako superšaman, který má důvěru mocného vládce východu, Timoteje Woznilla.
Procesory jeho mikropočítače pomalu odměřovaly procenta chybějící ke splnění zadané úlohy. Jednička se neodvažoval ani pohnout a celou dobu držel objekt svého zájmu v záměrném kříži. Ještě nikdy předtím program nevyhledával tak dlouho. U běžných anomálů trvalo vyhledání jejich totožnosti, včetně všech krycích, jen několik vteřin.
Objekt nenalezen, objevilo nakonec s dotazem, zda uživatel povolí výběr dle podobnosti. To nebylo tak spolehlivé, ale pořád to bylo lepší než nic. Mrknutím výběr povolil a na ploše se objevily ikony tří složek. Dvě z nich smazal okamžitě po otevření. Jedna patřila skotskému separatistovi Hamishi Mc´Donaldovi. Po třiceti letech v korekci podstoupil loni dobrovolně lobotomii a nyní pracoval v Londýnské sekci Úřadu pro recyklaci. Ten to být nemohl, stejně jako druhý uchazeč – rakouský ekoterorista Franz Kuchmeier, jež před lety vyřadil z provozu chlazení nějaké jaderné elektrárny u Bohmish, aby dokázal, že je nebezpečná. No, podařilo se mu to tak úspěšně, že i jeho Jednička vyřadil jediným mrknutím oka.
Zbýval poslední muž, poslední jméno. Už pohled na jeho tvář ho šokoval. Byla mladší než šamanova, ale nemohl jí upřít podobnost. Ten z fotografie byl ale výrazně mladší, přičemž datum jejího pořízení vylučovalo, že by šlo o starou fotografii stejného muže. Jméno pod fotografií v Jedničkově mozku k sobě spojilo další dva dílky skládačky. Fjodor Ursovič Revnikov, muž zodpovědný za Brněnskou explozi. Kdo ale byl? Syn? To by se jeho otec musel po ruském způsobu jmenovat Urs.
„Jste Urs?“
Muž po něm vrhnul nepřítomný pohled. „Proč tě to zajímá?“
„Vím, co se stalo vašemu synovi.“
„Zemřel!“ vyštěkl šaman ostře. „Zabili jste ho. Víc vědět nepotřebuji.“
„Možná byste chtěl vědět, že dostal celý náš tým. Poslední dva jeho členové zemřeli před pár dny na nemoc z ozáření.“
„Alespoň vás vzal pár sebou!“ vyštěkl šaman a jeho tvář se na moment zamlžila.
Jednička měl pocit, že snad na moment viděl v jeho tváři hustou rezavou srst, ale stačilo zamrkat, aby ten divný pocit doprovázený tlakem na oční bulvy, pominul.
„Budou mu sloužit v zásvětí,“ dodal ještě šaman pomstychtivě.
„Vašeho syna je mi líto. Byl to omyl. Naši agenti chtěli dostat někoho jiného. Váš syn zpanikařil a bránil se jim. Měli ho za náš cíl...“
„Cíl, cíl, o kom to mluvíš?“ vyštěkl Urs.
„Jeden člověk. To kvůli němu letíme do Pripjati. Mám s ním dohodu a doufám, že se tam s nám potkáme.“
„Já s ním dohodu nemám. Jestli stojí za smrtí mého syna, zabiju ho a Alberta Kruppa taky...“
Jednička s naprosto vážnou tváří pohlédl na zuřícího šamana a přikývnul. „Dobře. Jestli ale zmaříš tenhle úkol, budu to já, kdo zabije tebe...“
Urs pohled opětoval. Pak přikývnul. „Dobře, na tom se dá stavět...“