Alex Drescher

             Vždycky jsem chtěl řídit tank. Nemyslím v holu, tam ho už snad řídil každý, ale v reálu. Prostě sedět na sedadle řidiče, nebo ještě lépe velitele,  mačkat všechna ta tlačítka a tahat za páky, co v tanku jsou a cítit pod sebou tu sílu stovek koní a ovládat ji. Mít na povel stovky koňských sil a kanón nabitý hodně explozivní municí. To by si mě nikdo na pracáku nedovolil odbýt...

            Hodně jsem se snažil, ale nikdo mi řízení samohybky nechtěl svěřit. Krucinál, byly k mání hned čtyři, a skřeti, co mi je daroval Kalač s tím neměli žádný problém, ale Damiánovi to nestačilo. Možná mu vadilo, že má skřetí osádka freneticky křičela něco o smrti mučedníků  a příslibu  ráje, ale to jsem bral jako běžné přehánění. Takové to chlapské chlubení.

            Čekal jsem podporu od Kyry. Pořád měla tolik řečí o smečce… Ale ta se  beze slova vyhoupla na korbu samohybky řízené Hubertem a do diskuse se nezapojila. Tím mé šance na místo řidiče klesly na nulu...

            Tak jsem alespoň odmítl Hubertovy i Toltygovy návrhy na absolvování jízdy v kabině. Místo toho jsem se uvelebil na korbě vedle Kyry, obklopen tuctem skřetů, z nichž někteří se z obavy z pádu, nechali přivázat provazem k servisním madlům. Předtím ale ještě sebrali každou střelbyschopnou zbraň, kterou našli. Skřeti jsou v podstatě velké děti. Zelené, ale přesto děti. Takže přednost samozřejmě měly kulomety, ale pro skřety libující si v explozích všeho druhu, měly své nepopiratelné kouzlo i kalašnikovy s podvěšeným granátometem.

            Já se nenechal zlákat a nechal si ten svůj, vylepšený skřetími klikyháky. Možná šlo o  zvyk, ale já už těm šamanským hokuspokusům začínal trochu věřit.  Konečně, když váš obklopují dvě stovky zelených bestií a dva tucty vlkodlaků, které normálně potkáte jen v holohrách, nemáte problém uvěřit čemukoliv.       

            Dobře, pomyslel jsem si a pak si nastudoval příslušné pasáže dost nudné monografie o aspektech skřetí rituální magie a šamanismu. To se pak uvěří ještě snadněji...

            Konečně jsme se rozjeli.

            „Srááááándáááá!“ ječela Kyra do burácení samohybky, zmítající se po výmolech zničené lesní cesty. Její čeština byla čím dál lepší, ale okolnosti měly své mouchy.

            „Urrráááá,“ ječeli vlkodlaci.

            „Bij zabij!“ řvali do toho skřeti a všichni dohromady jsme do toho stříleli.

            Kalašnikov AK-47 má jen dva režimy střelby. Takže to bylo jen o tom, jestli chci šetřit, nebo  se trefit.

            První samohybka nekompromisně vjela do kozáckého ležení. Kdo ji nestačil uhnout, toho široké pásy rozdrtily na kaši. Křik těch nešťastníků ale zanikl v rachotu střelby.

            „K trhlině!“ ječel do mikrofonu vypůjčené helmy Hubert, zatímco špatná cesta pohazovala jeho drobným tělem ve velitelské věži, jako by nic nevážilo. „Všichni co nejrychleji k trhlině!“

            Tábor byl plný prchajících kozáků. Někteří se rozprchávali, jako když do nich střelí. Do některých mí skřeti taky opravdu střelili. Dokud panikařili a snažili se spasit vlastní život, nebyli nebezpeční, občas si  ale mezi nimi pár zachovalo chladnou hlavu. Takové jsme nemohli nechat naživu. Stačilo málo a náš slavný útok by skončil stejně neslavně jako všechny ostatní pokusy o zastavení Záporožců. 

            Pár takových hrdinů se mi dostalo mezi mířidla. Ta trojice Záporožců se snažila zprovoznit stařičké DŠK. .Smetl jsem je dlouhou dávkou. Kdybych to neudělal, o vteřinu později by dokázali korbu naší samohybky omést spolehlivěji než technické služby mého rodného města.  Investoval jsem do nich ale polovinou zásobníku a tím jsem jejich šance vynuloval.

            Pak jsem zbylé rány vysázet do hloučku, v jehož středu byl nějaký příliš akční velitel. Pravidlo určené Damiánem před začátkem akce bylo jasné - žádná šarže nesměla zůstat    naživu. Velitelé a zmatek, to nejde k sobě.

            „Tam, tam!“ zaječel Hubert na obsluhu těžkého kulometu lafetovaného u vedlejšího průlezu. Vlkodlak sice měl přilbu, ale vysílačku si nezapojil.  Hubertovo gesto bylo ale tak výmluvné, že ve vteřině natočil střeliště své zbraně udaným směrem a stiskl spoušť.           Hlouček kozáků, které jsem kalachem jen tak odštipoval, dávka z kulometu ráže 12.7 mm rozprskla po okolí v jediném krvavém cákanci.

            „Johohooo!“ zahalekal do toho radostně kulometčík a hned si hledal nějaký jiný cíl. Evidentně se mu to podařilo, protože se jeho zbraň vzápětí znovu rozštěkala.

            Tvář mi ovanul žár. „Co ostatní?“ zaječel jsem na Huberta. Ten, aniž by se otočil, zakřičel v odpověď: „Zatím v pohodě. Všichni s námi drží krok.“

            „Kolik zbývá k trhlině?“

            Zajel do věže a servomotorky ovládající periskopy se rozcvrlikaly.

            „Tisíc dvě stě,“ oznámil po chvíli, než získal odečet.

            Kilometr a dvě stovky metrů. O tři stovky méně, než kolik běhají mladíci na sportovních akcích Svazu evropské mládeže.  I tak to ale bylo dost. Vzhledem k tomu, že jsme k trhlině jeli táborem plným kozáků...

            „Pozor!“ zaječel náhle kulometčík a jeho střeliště se s kvílením serv začalo přesouvat  do nové palebné pozice.

            Vyhlédl jsem zpoza masivní věže a zahlédl, co střelce tak vyděsilo.

            Nikdo nám nesliboval, že kozáci nemají reaktivní protitankové zbraně. A to je dobře, protože lhát se nemá…

            A bylo to ještě horší, než špatné – vzaly nás totiž do kleští hned tři obsluhy  RPG 24. Ti chytráci se do poslední chvíle schovávali za auta a vyvrácené kmeny a odkryli se teprve když jsme k nim dorazili na padesát metrů. Měli nás jako na střelnici...

            „Sejměte je kurva někdo!“ ječel Hubert.

            Těžký kulomet spustil ostré staccatto a záhy se rozštěkaly i zbraně skřetího výsadku.

            Měl jsem mizerný úhel a ještě mizernější pocit, ale taky jsem přispěl svoji troškou do mlýna.

            Chtěl bych říct, že jsem to byl zrovna já, kdo je zasáhnul, ale to bych lhal. Navíc jsme zasáhli jen dva raketomety. Jejich střelci i nabíječi sice zmizeli za fontánami hlíny vyhazované do  vzduchu kulkami, které minuly, ale  podstatné bylo, že se našly i kulky, co neminuly.

            Poslední erpégéčko ale dokázalo to, pro co bylo vyrobeno. V širokém ústí raketometu se zablesklo, jak ho opustila kumulativní hlavice doplněná o vysoce erozivní nanoboty.

            „Bacha!“ zaječel jsem a málem sletěl z korby, když motor samohybky zavyl ve vysokých otáčkách a asynchronně zabírající pásy  strojem prudce smýkly do strany.

            Hlavice nás minula jen o pár centimetrů. Chtěl jsem si oddechnout, ale bylo to předčasné. Náhle mnou otřásl výbuch, jež přišel zezadu a málem mě smetl z korby. U dvou skřetů se mu to ale povedlo.  S křikem dopadli na zem, kde udělali několik zběsilých kotrmelců. Neměl jsem čas zjišťovat, co si způsobili, ale na optimismus leželi až příliš bezvládně...

            S klením jsem se ohlédl a zjistil, že pasažéři na korbě druhé samohybky děsivě prořídli. Zůstal na ní jediný skřet a i ten bezvládně visel přes blatník, uvázaný provazem  za zápěstí k servisnímu madlu  a jeho nohy se komíhaly jen kousek od klapajících pásů.

            Možná by bylo lepší, kdyby pod ně spadnu -   jeho druhá ruka končila roztřepeným pahýlem v půlce předloktí a z obličeje měl jen nevzhlednou krvavou hmotu.

            Po ostatních na pancíři zbyly jen fleky – po skřetech zelené, po vlkodlacích červené.

            „Máme problém,“ zaječel v tu chvíli Hubert. „Desátá hodina!“

            Stačil jediný pohled a okamžitě se mi došlo, že bych radši bral další kozáky s erpégéčkama. Hodně kozáků. Do prdele, kurva!

            To, na co jsem zíral, nebyl problém. Problém by byla skupina dětí hrajících si na ulici. Problém by byla jeptiška, které se na silnici převrátil vozík plný hostií. Problém by byl politik, který na silnici upadl a má problém vstát. No dobře, ten poslední případ by pro rozjetou samohybku neznamenal žádný problém.

            Tohle byl totální průser.  Dvakrát patnáct tun kompozitů a keramiky.   Supermoderní počítač, nanovlákna, optické kabely, aktivní pancíř, aktivní maskování a k tomu dva rychlopalné kanóny systému Gatling pro boj se vzdušnými cíli a  dva kanóny na bázi magnetických urychlovačů. Plně autonomní bestie s názvem BMDR – Muromec. Mají posádku tří mužů a  jdou dálkové ovládat. Rychlostí střelby hravě konkurují průjmu a do těch gigantických transportních monster, které Rusové používají pro své výsadkové divize, se hravě vejdou tři.

            Silou vůle jsem v hlavě potlačil text reklamního katalogu z loňského Moskevského veletrhu zbraní, který doplňovalo několik opravdu vyvedených, barevných fotografií. Nepotřebuji vědět, proti  čemu stojím. Potřebuji vědět, jak na něj. Znechuceně jsem zavřel Bibli, která mi v hlavě promptně nahradila katalog...

            Že zrovna dva z nich padli do rukou Záporožcům, považuji dodnes za špatný vtip, možná dokonce za znamení hodně špatného osudu.

            Pak jeden z nich vystřelil. Magnetický urychlovač nemusí mít bůhvíjak velkou ráži. Jeho kouzlo spočívá ve vystřelení kusu kovu v magnetickém poli za nulového tření. Ale Rusové svoji nedůvěru v moderní techniku projevili  tvrdošíjným lpěním na pořádné ráži.  Nestačilo jim, že  rychlost umožní projektilu proletět Bismarckem II. nadél. Chtěli, aby dírou po něm mohl proběhnout rotvajler…

            Naše samohybka udělala prudkou myšku. Tuny poctivé zauralské oceli sebou smýkly do strany tak prudce, že i mé vlkodlačí schopnosti měly co dělat, abych se udržel na korbě.

            Pak mé neradostné úvahy přerušila exploze. Nechtěl jsem vědět, kdo to schytal místo nás, a tak jsem se na studeném pancíři jen schoulil do klubíčka a zavřel oči. Vzdal jsem snahu o zastřelení jakéhokoliv kozáka. Jeden mrtvý na tom nic nezmění...

            „Držte se!“ zařval Hubert a namířil si to přímo na oba Muromce. Stály blízko sebe a jako by ho vyzývaly k tomu, aby…

            „Taran, do prdele, on je chce taranovat!“ stihl jsem ještě zaječet, než Huberta napadlo udělat něco ještě horšího. Vystřelil.

            Nevím, co udělá s vámi, když  vám někdo pár metrů od hlavy odpálí dělo ráže 152 mm. Vím už ale, co to udělalo se mnou - mě  tlaková vlna výstřelu smetla na zem a než jsem se zastavil o kozáky, udělal jsem dílem na zemi a dílem ve vzduchu tucet salt a kotrmelců a přísahal bych, že i nejméně jednu hvězdu.

            Během toho jsem zahlédl, jak tříštivý projektil vypálený z bezprostřední blízkosti ten zázrak techniky vyhodil do povětří v dokonale holovizním efektu plném ohně a kouře. 

            Hubert nezaváhal ani vteřinu a okamžitě strhnul řízení směrem ke druhému kozáckému stroji.

            Byli od sebe sotva pět metrů, když Muromec vystřelil vstříc Hubertovu stroji ze všeho, co měl.

            „Ne!“ bylo to jediné, co jsem v tu chvíli dokázal vyslovit. Pak jsem už jen bez dechu a slova sledoval, jak gatlingy společně s magnetickými děly rvou nebohou samohybku na žhavé cáry.

            Torzo stroje, sotva víc než šasi se zbytky pancíře, ale setrvačností  pokračovalo v cestě,  překonávaje poslední metry, dělící je od cíle.

            Následoval náraz a hlasité skřípění ničeného kovu.  Hypermoderní výdobytek ruskoasijských zbrojařských koncernů se se sténáním ne nepodobným sténání raněného člověka  převrátil na bok.

            Čekal jsem explozi, nebo něco podobně efektního, ale nekonalo se nic. Jen prázdnota někdo v mém nitru. V místě, kde předtím byly vzpomínky na Huberta Schneidera, mého nepřítele... spojence...         

            Divoce jsem hledal známé tváře.  Nemohl jsem přece přežít jediný.

            „Kyro!“ zaječel jsem.

            „Kakoj čort?“ ozvalo se náhle za mými zády. Jelikož to pronesl někdo s více testosteronem, než by kdy Kyra měla, ve zlomku vteřinu jsem tasit meč.

            Jen zlomek vteřiny poté se na mě snesl stříbřitý záblesk, v nějž se proměnila zahnutá kozácká šavle.

            Temný Záporožec se na mě nepokrytě zubil. Byl to typický produkt Temné Síče. Svalnatý,  s hlavou oholenou až na jediný dlouhý pramen vlasů a s navoskovanými kníry, které by mu záviděl i sumec. Na sobě měl podivnou směsku oblečení. Byl to doslova průřez stylů odívání za posledních čtyři sta let. Nejpodstatnější ale byla nejmladší část jeho garderoby – neprůstřelná vesta.

            Dokázal bych ji rozseknout a ani bych se nemusel moc snažit, ale to jsem právě nechtěl.  Jediné, po čem mé srdce prahlo byl právě ten kousek kevlaru...

            Úkrokem jsem se vyhnul dalšímu úderu a přiskočil k němu tělo na tělo. Ve chvíli, kdy jen překvapeně třeštil oči, jsem ho mečem bodnul do hrdla.

            Bublavě zachroptěl a z úst mu vytryskla krev. Než mi vestu stačil zakrvácet, i přes protesty půltuctu suchých zipů jsem ji z něj strhnul, a natáhl si ji přes hlavu. Na úpravy už ale nebyl čas. Hra na sedí-nesedí, nebyla na pořadu dne. Spíše šlo o to, jestli mi poslouží.

            Posloužila. Hned v následující vteřině, mi jeden přespříliš aktivní kozák vysypal do zad celý zásobník svého prastarého Makarova.

            V první chvíli mi připadalo, že mi snad do zad buší kladivem. Pak jsem se otočil a uviděl jeho zkoprnělý obličej. Asi od své pistolky čekal více. U ráže 9 mm Browning to ale svědčilo o nezdravém optimismu.

            Proklál jsem ho mečem. Křičel, když jsem do něj meč nořil a křičel, i když jsem ho z něj vytrhával. Naštěstí pro něj zemřel krátce poté.

            Já jsem ale žil a nehodlal jsem na tom nic měnit. Předjely mě dvě samohybky, z nichž už jejich pasažéři, po osudu jejich kamarádů, raději sami seskákali. Rozběhl jsem se za nimi. Rozhodně nás bylo méně než na začátku a kozácká palba, zpočátku sporadická, byla stále intenzivnější a začala si mezi námi vybírat svoji daň.

            „K trhlině!“ zaječel jsem  a zamával mečem nad hlavou.  Zbývalo tak pět set, šest set metrů a my utíkali jako na olympiádě. Ti, kdo měli ještě nějaké granáty, je kolem sebe rozhazovali jako šílení Večerníčci. Ti méně šťastní alespoň okolí kropili automaty.

            Panika, nic jiného nás nezachrání, pomyslel jsem si a přidal se k všeobecnému šílenství i svojí troškou – třicítkou nábojů v mém kalachovi.

            Shodou šťastných náhod se mi podařilo rozstřílet obsluhu těžkého kulometu NSV, která se právě snažila svoji zbraň uvést do chodu. Okamžitě se ji chopil jeden z přeživších vlkodlaků a začal náboji 12.7 mm rozprskávat dotěrné kozáky po okolí. Chvíli jsem myslel, že se dívám na řádění granátometu kříženého s motorovou pilou. Lidské tělo je v podstatě velmi křehké a dobře usazený náboj velké ráže mu utrhne ruce i nohy jako nic. Dva náboje vás rozpůlí napříč, šest i nadél. Osobně to považuji za plýtvání, ale v holokrvácích se setkáte i s většími šílenostmi...

            „Utíkejte, já je zdržím!“ křičel vlkodlak do rachotu výstřelů a my ho poslechli. Nebyla to jediná oběť, které jsem byl svědkem. Dva skřeti vpadli mezi četu kozáků, kterou se snažil zformovat nějaký uřvaný poddůstojník. Nejprve dostali jeho. Prostě mu usekli hlavu tou obrovskou skřetí šavlí. Pak se pustili i do ostatních. Nakonec, když už umdlévali pod náporem rozzuřených Záporožců, obklíčení a bez šance na záchranu, odjistili granáty, které  měli na  bandalírech. Všechny...

            Pár dalších dostalo bojové šílenství. Zatím jsem o něm jen četl, ale číst a vidět berserka v akci je setsakra rozdíl. Prostě se od nás odpojili a rvali se, sekali, bodali a kousali dokud nepadli.

            Od trhliny nás dělilo už jen tři sta metrů.  V té době už v ní zmizely obě samohybky. Nám k témuž chyběla minuta. Normálně je minuta téměř nic. Uteče ani si ji nevšimnete. Třicet nádechů a třicet výdechů.  Jedna osmdesátina filmu  náročného diváka, jedna třicetina nenáročného pornofilmu. Když ale má porno titulky, nebo ho přerušuje reklama, vleče se i ono pomaleji.

            Utíkali jsme a kolem uší mi hvízdaly kulky. Čekal jsem, kdy mi hvízdnou do mozkovny, ale evidentně jsem měl víc štěstí, než rozumu. Na rozdíl od jiných, kterým štěstí došlo. Každým okamžikem někoho zasáhla kulka. To se pak zřítili k zemi s větším či menším křikem a v lépe či hůře vyvedených kotrmelcích. Říká se, že na nějaké  kulce,  je napsáno vaše jméno. Doufám, že tu moji ještě nevyrobili a nebo ji dostala naše armáda a v rámci bratrské pomoci ji zašmelila někam do Afriky...  

            Poslední stovku metrů jsem zvládl sprintem. Dech už jsem sotva popadal a srdce mi bilo až v krku, ale stejně jsem si nedovolil ani na moment zpomalit, nebo dokonce zastavit.  Staří tankisté říkávali, že rychlost je život a já konečně pochopil, jak hluboká je to pravda. Určitě hlubší, než průstřel břicha...

            Trhlina nebyla ničím víc, než dírou zavěšenou v prostoru, jejíž okraje divně zářily a kolem byl svět normální, tedy až na to vražední šílenství, hvízdající kulky, bzučící střepiny a  všemi směry chlístající krev. Lepší definici reality, aby jeden pohledal.  

            Cizí tady byla jen ta trhlina.  Neměla tady být. Byla nepřirozená. Tichá, černá, zlověstná a netečná ke všemu, co se kolem ní odehrávalo.  Jako z jiného světa.   

            Pohled mi ulpěl na tělech mrtvých kněží složených kolem obětišť z tohoto světa. Tahle těla mě ale nechala chladným, v momentě, kdy jsem uviděl děsivý výsledek jejich práce - hromady těl vykrvácených do poslední kapky krve. Podle zbytků jejich uniforem  to všechno byli ruští vojáci. Žádní dezertéři toulající se pustinou, ale pravidelná armáda, dokonce výsadkáři...

            A pak tam byl ještě on – muž ječící bolestí a svíjející se v agonických křečích. Nahý, zakrvácený, s kůlem zaraženým do slabin. Tělo mu pokrývaly krví nakreslené znaky. Už od pohledu zvrácené a primitivní, připomínající kresby opilce, nebo duševně vyšinutého jedince. Už jen pohled na ně mi způsoboval úpornou bolest hlavy. Připadalo mi, že se na jeho kůži svíjí jako klubko hadů...

            „Hub...“ začal jsem a skončil polknutím naprázdno. Chtěl jsem vědět, o co jde, ale je  zbytečné se ptát těch, kteří tu už nejsou. Nepřijdou a pokud ano, neodpoví a zmůžou se sotva na poblikávání žárovky a hýbání obrazy.

            „Co to je za svinstvo?“ ucedil jsem a počkal, až se mi v hlavě zhmotní série  obrázků chvatně načrtnutých rukou. V originále je jejich autor vyvedl na vydělané kůži. Předpokládám, že lidské, bylo by to stylové...

            Pochopil jsem, co mám hledat. Pokud se nemýlím...         

            Zavřel jsem oči a několikrát se zhluboka nadechnul. Všechny příručky to měly za jednoduchou až triviální věc. První věc, kterou vás po iniciaci naučí. Tedy, když máte čas a někoho, kdo vás to naučí. Ať žijí příručky pro samouky...

            Otevřel jsem oči a přemohl náhlou nevolnost. Svět kolem nás vypadal téměř pořád stejně. Až na několik drobností. Byl šedší. Taky se v něm ochladilo a Toltygovy rituální jizvy nyní zářily jako neonové reklamní poutače. Konečně jsem ale uviděl ty prameny jasné, až oslepující energie, jež se sbíhaly k onomu sténajícímu muži.

            „Ubij!  U.... bij miňa!“ zachrčel přes do krve rozkousané rty, když zjistil, že na něho zírám. 

            „Byla to dobrá rada, protože s jeho smrtí by se trhlina uzavřela. Jemu ale o tenhle důvod nešlo. Když si vlastní vahou zarážíte přiostřený kus dřeva hlouběji a hlouběji do útrob, už to není o tom, jestli  žijete nebo nežijete. Chcete to jen skončit...

            Problém byl, že ten, co ho zabije zákonitě skončí na té špatné straně trhliny....

            „Dovnitř! Dovnitř!“ začal jsem křičet na všechny, co právě přibíhali.

            „Musíme tu trhlinu udržet otevřenou, dokud všichni neprojdou!“ zaječel jsem na Toltyga. „Půjdu poslední!“

            Zavrtěl hlavou a praštil sebou hned vedle mě. Puška v jeho mohutných prackách vypadala jako dětská hračka.

            Můj skřeto-etno kalašnikov v tomhle ponurém světě ve vrstvách zářil úplně stejně jako Toltygova kůže. Jenomže to nebylo nic platné, když jsem měl v zásobníku posledních pár ran.

            Čtyři, jak jsem zjistil vzápětí, když jsem jich přesně tolik vysypal do hrudi nějakého kozáčka, co ke mně přitančil příliš blízko. 

            Jestli tady ale něco nechybělo, pak to byly zbraně. U každé mrtvoly nějaká byla. Stačilo si vybrat...

            Najednou se mezi postupujícími Záporožci zhmotnil černý stín a gobliní ocel zaskřípěla o obratle. Za doprovodu děsivého jekotu umírajících kozáků vpadla Kyra mezi nás. Byla zakrvácená a její ebenovou kůži na několika místech zdobily nové modřiny a šrámy, ale jinak vypadala v pořádku.

            „Dobrý boj!“ zaskřehotala, ale v očích jsem ji viděl jen únavu. „Zůstanu.“

            „Dovnitř a hned!“ zařval jsem na ni a ukázal trhnutí hlavy na trhlinu.

            „Bojovat!“

            Chytil jsem ji za paži a zavrčel: „Dovnitř!“

            Toltygův samopal chrlil plameny a jeho závěr  vyhazoval v zářivém oblouku jednu mosaznou nábojnici za druhou. Kryl nás, dokud jsem se nevrátil do svého úkrytu a Kyra nezmizela na druhé straně.

            „Jdi. Já to tady uzavřu!“ zakřičel na mě Toltyg, zatímco pumpoval olovo do  každého, kdo se mu  ocitl v  mířidlech.

            „Ubivaj!“ zaskřehotal ten odsouzenec.

            „Hezky popořadě,“ vyštěkl jsem. „Pro tebe skřete. Půjdeš buď ty a nebo oba a až projdeme trhlinou, dostaneš svoje i ty,“ dodal jsem ke sténajícímu muži.

            „Jak?“ zeptal se mě aga.

            Ukázal jsem mu granát, který jsem sebral jednomu z padlých. Víc jsem mu vysvětlovat nemusel...

            Když u paty kůlu ten granát vybuchl, byli jsme už oba v trhlině.  Byl jsem jen krok za Toltygem a schytal jsem do zad dvě střepiny. Ocel byla ale jen nepříjemnou komplikací. Navíc je schytala vesta. Já se musel jen postarat o kinetickou energii, kterou mi předaly.  Kdo v životě neudělal kotrmelec, ať zvedne ruku…

            Důležitě bylo, že těsně za mnou se ta trhlina zavřela.

            V tu chvíli se se mnou zatočil svět a já se propadl do  temnoty bezvědomí...