Alex Drescher

            „Kurvamať! Moji molodci se odmítli pohnout!“ zavrčel Tychvin a sotva stojící na nohou si přihnul z láhve  plné zakalené pálenky. „Místo, aby se jim postavili, nechali ty zkurvence  projít!  Šestnáct jsem jich nechal zbičovat k smrti...“

            „Srát z vysoka  na ty tvoje chcípáky,“ odsekl mu vztekle Siemasko. „Moji bojovali jako lvi. Na rozdíl od těch tvých, ti mí za mnou půjdou třeba do pekla.“

            „Leda hovno, ty namyšlený idiote!“ zaječel Tychvin a  otřel si ústa potřísněná vlastními slinami. „A co z toho máš? Z toho  tvého hrdinného pluku přežila sotva polovina. Hrdinové – mrtvoly. Šli za tebou rovnou do prdele! A k čemu? Celý tábor je stejně ve sračkách. Ten útok nás rozprášil jako bandu amatérů  dezertéry budeme nahánět ještě za měsíc.“

            Unaveně si přetřel krví podlité oči. „A nejhorší zpráva je, že ten moskalský  generál  to má za sebou a jediný, kdo by věděl, co dělat, je, ehm přesněji byl ten křivák Kirill...

            Ta trhlina je nestabilní. Poslal jsem do ní průzkumníky. První dva šli dobrovolně, dalších šest jsem do ní poručil hodit, ale vyšlo to pokaždé stejně – rozdrtilo je to na kusy. Dá se čekat, že se brzy zhroutí a my s tím nedokážeme udělat vůbec nic...“

            „Ten zkurvený nekromant je mrtvý a dobře se mu stalo!“ ozvalo se za nimi  nečekaně, až nadskočili. V ten moment byl zapomenut předmět jejich sporu a oba svorně pohlédli na příchozího.

            Kirpnos si povytáhl široký opasek, na kterém měl pověšený kožený holster s Regnisovou podivnou ručnicí. „Nikdo se mi tu nebude prát, jasné?“

            „Já...“ začal Tychvin, ale okamžitě zmlkl, když ho chytil za košili pod krkem.

            „Mlč! Ty ožralé hovado!“ zasyčel Kirponos varovně s rukou položenou na pažbě pistole.  „Máme na starosti jiné věci, než hádky. Bratrstvo podobné věci nevidí rádo...!“

            Tychvin se uchechtl a opilecky mávl rukou. „Co je mi kurva po nějakém Bratrstvu. Ty nejuřvanější  dostala zubatá. Nachlastali se z toho Kirillova svinstva  a pak zdechli jako psi. A ti co nezdechli, jsou slepí jak krtci. V řiť jebat celé to slavné Bratrstvo. Teď jsme to my, kdo vede Záporoží.“

            Prudký úder pěsti ho zasáhl do tváře a odhodil stranou. Překvapeně se rozostřeným pohledem začal rozhlížet, mna si přitom rudnoucí čelist. „Co to, kurva...“

            „Drž už tu svoji nevymáchanou držku! Jestli se molodci někdo dozví, co jsme udělali...“

            „Nikdo se nic nedozví,“ pronesl Kirponos pomalým, uvážlivým tónem, „když si přestanete pouštět hubu na špacír. Křiklouni, kteří nás chtěli sesadit, jsou mrtví a lidi to považuji za smůlu. Berte to jako dar Temných bohů a všem říkejte, jak je vám líto, co stalo těm nejlepším z nejlepších...“

            „Zvládl to. To se musí nechat,“ zamumlal Tychvin, mna si bradu.

            „Proto je jen dobře, že to má za sebou. Mít tady další nevymáchanou hubu by bylo  příliš velké riziko...“ uzavřel Kirponos diskuzi. „A teď k našemu problému – musíme se dostat dovnitř. A to co nejrychleji.“

            „Ať se o to postará velekněz. Možná bude stačit, když bude pokračovat v těch nekromantových rituálech...“    navrhl Tychvin.

            „Vždyť nemáme koho obětovat,“ namítl Siemaszko. „Moskali došli. Takže co, uděláme si obětiny z hlíny a proutí?“

            „Tak obětujme trén,“ hlesl Tychvin a věnoval jim pološílený, alkoholem prosycený pohled.

            „Cože, ženské a děcka?“ vydechl Kirponos šokovaně. „Zbláznil ses?“

            „Ne atamane,“ odvětil oslovený a pomalu, s jazykem těžkým opilostí si dal záležet na každé slabice: „Je to přítěž. Síč vyrazila do boje.. Naše domovy shořely a vrátit se nemáme kam. Jsme ve válce a kdo nebojuje, je přítěž. Tak ať poslouží, jak umí. Nějaké kurvy na šoustání se vždycky najdou a  parchanty si s nima uděláme znovu. Takže říkám, dejme jim odvar z makovic  a pak s nimi na oltáře...“

            Kirponos si přetřel unavené oči a pohlédl na Siemaszka.

            Ten v obličeji ještě popelavější než on, pronesl: „Má pravdu, baťku...“

            „Ano, má, ale ne úplnou,“ pronesl náhle k jejich překvapení někdo další.

            Kirponos se otočil jako první a pohlédl na příchozího. Překvapeně zvedl obočí. „Atamane Fedčuku, co ty tady...“

            Pak se zarazil. „...ale,“ začal.

            Regnis se nemohl neusmát. „Překvapený?“

            Majetnicky se udeřil do hrudi. „Mám stále větší štěstí na kvalitní hostitele. Věděli jste, že  ten ataman byl šampionem Temných bohů? Možná chtěli zničit mě a nebo se jim nelíbilo, co děláte vy. To už se ale nedozvíme. Jemu ale to požehnání moc nepomohlo,  na rozdíl ode mě. Jsem teď silný, zdravý a požehnání bohů vylepšilo mé fyzické i psychické schopnosti do krajnosti.“

            Mohutně stavěný ataman se pousmál. „Jenomže to je jen polovina tajemství. Mé nové já dostalo do vínku dary ještě od jedné sudičky,“ usmál se. „A byla to hodně divná sudička. Taková nemrtvá, ale i tak se se mnou podělila o to, co uměla...“

            „Kirill Ignatjevič?“ hlesl Kirponos s náhlým pochopením.

            Regnis přikývnul. „Pozřel jsem jeho srdce.“

            „A co teď, pozřeš i ta naše?“ zeptal se ho klidným hlasem Kirponos.

            „Nikdy!“ zaječel Tychvin a hmátl k boku, aby tasil šavli, následován Siemazskem, pro kterého bylo vytažená stařičkého trofejního Lugeru záležitostí zlomku vteřiny.

            „A hele, Luger,“ pronesl Regnis s úsměvem. „Zrovna takový jsem měl, když jsem s esesáky pročesával koncentráky ve snaze najít opravdu informované kabalisty. Teď už vím, že to byla mylná stopa. Jevrejové lemurijské artefakty nikdy neměli. I ten nejdrsnější rabín by využil šanci vyměnit osm milionů souvěrců za pár zbytečných artefaktů.“

            Ukázal prstem na baňatou rukojeť lemurijské ručnice, vyčnívající z holsteru u Kirponosova boku. 

            „To mi připomíná, že jeden takový artefakt je můj. Kdybys dovolil...“

            Oslovený ataman se bezděky dotkl špičkami prstů leštěné pažby a pak, jako by se ulekl chladu, který pocítil, prudce ucukl rukou.

            „Ty... tyy...“ začal místo toho.

            Regnis mu věnoval znechucený pohled. „Mého předchozího hostitele  jste nechali mučit, ale tenhle je z jiného  těsta, žádný fráter. Tohle by třeba určitě nedokázal,“ dodal ještě a ve zlomku vteřiny se zhmotnil vedle Siemaszka.

            „Job tvaju...“ vyhrkl ten ale poslední slovo spolkl spolu s hlavní pistole, kterou mu Regnis zručně vykroutil z prstů a vrazil do úst.

            Výstřel do ústní dutiny nezazněl ani z poloviny tak hlasitě, jak by měl, ale i tak všichni překvapeně vykřikli, když z atamanova týla vytryskl mohutný gejzír  krvavé tkáně doprovázený aureolou z  lebečních kostí.

            Pak pistoli namířil  Tychvinovi do obličeje. „Seber mu ručnici,“ řekl mu, ukazuje přitom na Kirponose, „a chci přitom vidět tvoje prsty. Dotkneš se spouště a tvůj mozek se naučí, co je to tráva...“

             Oslovený ataman pomalu a opatrně odzbrojil svého velitele a starobylou zbraň podal Regnisovi.

            Ten ji s úsměvem přijal.

            „A teď k našemu problému. Vy chcete dovnitř a já chci dovnitř. Tady panuje naprostá shoda. Já mám znalosti toho nemrtvého nekromanta a vy máte obětinu. Tady by to mohlo vypadat na rozumnou spolupráci.  Znovuotevření portálu, ale bude chtít náhradu za toho ruského generála. Chce to jednotící prvek, někoho, kdo sjednotí v utrpení i ty nebohé oběti. A já si myslím, že vím, kdo je nejlepší kandidát...“

            „Ty hajzle,“ zaječel Kirponos vztekle a skokem překonal prostor, který jej dělil od kožoměnce. „Já...“

            Nedořekl, protože v tu chvíli třeskl výstřel. 

            Zapotácel se a překvapeně pohlédl na krvácející díru uprostřed svého břicha.

            „Já... já...“ vyjekl, „necítím nohy,“ dodal ještě a pak se sesul na zem.

            Regnis se uculil na Tychvina. „Budeš nový velký ataman. To je kariéra, co? Tadyten má sice poraněnou páteř, ale žije a našemu účelu poslouží. Teď svolej ostatní košové atamany. Řekni jim, že jsi zjistil, že Kirponos a Siemaszko mají prsty ve smrti představených Bratrstva a že jsi je potrestal.   Pak řekni, ať se všichni připraví. Otevřeš jim trhlinu a zavedeš je k vítězství. To se plebejcům vždycky líbí. Budeš celebrita...“  

            „A ty budeš dělat co?“ hlesl Tychvin bílý jako stěna.

            „Já?“ Regnis se pousmál. „No, předpokládám, že vládnout světu...“

-----XXXXX-----

            „Pět minut do výsadku!“ ozvalo se v interkomu dost hlasitě na to, aby to zaslechla celá osádka vrtulníku.

            Damián si poopravil popruhy  neprůstřelné vesty a sebral z podlahy taktickou přilbu. Nesnášel ji, ale chápal její prospěšnost. Balistické střely sice nedokázala zadržet o nic lépe, než její plechová předchůdkyně, ale vestavěný mikropočítač s  displeji vyvedenými na vnitřní straně plexi průhledu  z ní dělal velmi užitečného pomocníka.

            Stiskem tlačítka aktivoval počítač a rychlým pohledem přelétl data aktualizovaná  při posledním neautorizovaném připojení ke zpravodajské družici Ruskoasijské federace. Softwarový překladač simultánně převáděl azbuku a čínské znaky do smysluplnější němčiny  a prokládal jí satelitní snímky. Přepínal jejich zobrazení mezi reálným a termálním tak dlouho, dokud překvapeně nevydechl.

            „Zvětšit,“ přikázal pak  počítači a pohybem duhovky  označil na příslušnou plochu. „Ještě, ještě.“

            Ignoroval výstrahu programu před snížením kvality snímku i ostrosti. Bílá šmouha na snímku se i přes  počítačovou výstrahu příliš nezměnila. Jen mohl lépe určit polohu.

            „Máme problém,“ ohlásil nakonec na všeobecné frekvenci. „V Pripjati došlo k masivnímu výronu energie.“

            „Šlo to z elektrárny?“ zeptal se ho Jednička zamyšleně, zatímco se pokoušel dostat ke stejným datům prostřednictvím svých slunečních brýlí. 

            „Podle odečtu je radiace na úrovni obvyklého průměru. Ten sice s ohledem na narušení sarkofágu není nic moc, ale průměr je průměr. Jde o něco jiného.“

            „Pripjať je mrtvé město. Není tam žádný zdroj, který by mohl emitovat něco takového,“ namítl Jednička.

            Damián  ořízl další zvětšeninu a odeslal ji na Jedničkovy brýle. „Tohle jsou poslední snímky v infru. Jsou tam lidé. Tisíce lidí, abych byl přesný a ti obkličují centrum města, které tam ale není, protože zmizelo. Dokonale...“

            „Pro vás možná,“ zamručel Urs, „ale já ho cítím... i lidi v něm...“   

            „Šamanské povídačky,“ utrousil Inkvizitor pochybovačně.

            Urs se ušklíbnul. „Bledá závist konkurence. Prostě když vy od toho nemáte know how, tak to neexistuje...“

            „Takže, co se tam podle vás stalo?“ dodal po chvíli.

            Odpovědí mu bylo několikeré pokrčení rameny.

            „Oni to centrum města přesunuli,“ odpověděl si sám. „Slyšel jsem, že už se to v minulosti někomu podařilo...“

            Damián přikývnul.

            „Jde o neskutečně složité kouzlo...“ dodal Urs spíš už jen pro sebe, „a původem dokonce není ani lidské... Tedy pokud lze  věřit všem těm řečem.“

            „Nech mě hádat,“ ucedil Damián. „Je Lemuřanské, že?“

            Urs pokrčil rameny. „Předpokládá se to. Rada se celá staletí snažila dostat z oběhu všechny Lemuřanské artefakty, ale alchymisté dokázali některé jednodušší duplikovat. Třeba kotvící kameny. Jestli zrovna je použili ke zmizení  centra města, museli jich mít desítky, možná stovky.“

            „Rada? Jak to ty můžeš vědět?“ utrhl se na něj nevěřícně Jednička.

            Medvědí šaman se ušklíbl. „Byl jsem radním.“

            „To nejde jen tak být a pak zase nebýt,“ odvětil Jednička.

            „Ale jde... Když tě vyhodí...“ odvětil klidně. „...pro střet zájmů.“

            „Takže se tu ztratil kus města díky prastaré technologii...“

            „Magii,“ opravil Urs.

            Agent mávl rukou.   „To je jedno a co my s tím?“

            „Jde o to, co nám neříká,“ pronesl Damián. Pohybem duhovek zvětšil další satelitní snímek a poslal ho do přileb ostatním. „Chci vědět,“ dodal pak, „co se to kurva děje v Mongolsku?!“

-----XXXXX-----

            Genadij Ševčenko se probudil s hlavou bolavou jako střep. V první chvíli se přiměl zapřemýšlet, kolik toho minulý večer asi tak vypil. Ať ale přemýšlel, jak chtěl, vzpomenout si nedokázal.  Žádná taková pitka nebyla.

            Ukolébán touto informací konečně otevřel oči. Překvapeně je hned poté vytřeštil. Žádná bujará oslava…

            Seděl v kabině BMDR – Muromec a teď si vzpomněl, e se jako jediný před akcí připoutal.  Měl štěstí. Na rozdíl od zbylých členů osádky. Oba dva taran  toho šílence vrhnul proti pancíři takovou silou, že si polámali snad všechny kosti v těle.

            On měl na hlavě jen mělký krvavý šrám. Vlastně už ani nekrvácel.

            Když si uvědomil, co se stalo, s klením udeřil do zámku bezpečnostních popruhů. Byl nejvyšší čas odtud zmizet. Bylo jen otázkou času, než se dostaví ten největší nepřítel všech tankistů - oheň.

            Najednou se rozječely senzory radaru. Nečekal, že systémy ještě fungují. Ne potom, co se stalo. Na ovládacím panelu svítilo dost červených světel, ale bylo mezi nimi i pár žlutých a dokonce i zelených.

            Na displeji radaru se zobrazila data o přilétajícím stroji. Výška, rychlost i směr letu. Stačil stisk jediného tlačítka a  všechna ta data byla odeslána do počítače řízení palby. Chybová hlášení omezila použití některých zbraní, ale stroj našel vstřícnou odezvu u poslední funkční výmětnice raket země-vzduch a dvojice rotačních kulometů.

            Ve chvíli, kdy zraněný stroj zachvátily plameny, se jeho zbraně naposledy rozštěkaly…

-----XXXXX-----

            Vrtulník se zazmítal a jeho motory se rozeřvaly námahou. Náhle prudce sklouzl do strany a pak to samé udělal opačným směrem.

            „Držte se!“ zaječel pilot do interkomu. „Zaměřili nás…“

            Náhle se zablesklo a kabinu stroje naplnil dým a pach spáleniny. První, co zmizelo, byla samotná kabina. Piloti i jejich sedadla a panely se spoustou přístrojů zmizely v efektní explozi a  zbyly po nich jen cáry kompozitů doplněných o krvavé cákance.

            Motory vyly stejnou měrou ve vysokých otáčkách a hrůzou.

            „Kurvaaaa!“ ječel do toho Damián, zatímco se jeho těla neurvale zmocnila gravitace a smýkala jím vstříc zemi.

            „Padáme!“ ječel do toho Jednička naprosto zbytečně protože ten fakt nemohl nikomu z přítomných uniknout. „Rychlost činí tři sta osmdesát tři, tři sta osmdesát pět, tři sta osmdesát devět,“ hlásil ostatním v zajetí dat, jež mu předkládal počítač.

            „Seru ti na měření rychlosti!“ ječel do toho Damián, zatímco se Inkvizitor tiše modlil a Urs zpíval nějaké šamanské zaklínadlo. 

             Stroj za praskotu drcených kmenů zprudka udeřil do země. Kompozitní trup se nárazem zbortil a do kabiny pronikl kouř smíšený se zvířeným prachem. První plamínek nesměle olízl plastem vyloženou podlahu. Možná by se nešířil, kdyby mu ovšem nepomohla hydraulická kapalina prýštící z potrhaných rozvodů a všudypřítomný olej.

            „Ven! Všichni ven!“ zaječel Damián a chytil za rameno netečného Jedničku, kterému hlavou běžely odečty dat zahlceného taktického počítače. „Vstávej!“ zaječel mu do ucha a svá slova podpořil pořádnou ranou do hrudi.

            Agent hlasitě vyhekl, jak  z něj vyšel všechen vzduch a překvapeně zamrkal. „Co?“

            „Padej ven. Nechci mít na rukou krev dalšího agenta. Stačili mi ti před tebou. Jestli se nepohneš, uhoříme tu.“

            Jako by to byl zaklínadlo, ta poslední slova Jedničku probrala k životu a ten hbitě vyklouzl dírou v trupu ven.

            „Padáme, padáme!“ ječel Damián na ostatní.

            Inkvizitor se potácivě zvedl a zamyšleně přitom prohlížel svůj pravý bok, kde mu z hluboké rány prýštila temně rudá krev.

            „Trubka,“ oznámil klidným hlasem a posunkem ukázal na zlomený kus duralové konstrukce, kterou náraz vrhnul proti jeho sedadlu jako kopí.

            „Smůla,“ dodal a pak se ztěžka zhroutil na podlahu.

            Damián k němu přiskočil a opatrně mu nadzvedl hlavu. Inkvizitor mu věnoval vděčný pohled.  

„Zvládneš to, frátere?“

            Odpovědí mu bylo pomalé zavrtění hlavou. „Ztratil jsem… moc krve… Vůle Boží…“

            „Moje vůle je, abys vypadl ven za Jedničkou, než se vznítí letecké palivo,“ oponoval mu Damián, ale vyloudil tím jen na tváři raněného pobavený úšklebek.

            „Vyprávěj mu o svých plánech,“ odvětil Inkvizitor uštěpačně.

            „Davaj!“ zavrčel Urs a pokusil se svoji mohutnou prackou popadnout Inkvizitora z druhé strany.  „My uže dalžny idti!“ zavrčel rusky, pak se ale vzpamatoval a pokračoval Evropany mnohem užívanější němčinou. „Musíme už jít, honem!“

            „Zvedneme ho,“ pokračoval pak směrem k Damiánovi.

            Ten věnoval pohled bezvládně ležícímu Inkvizitorovi a pak zavrtěl hlavou.

            „Mohu ho vyléčit,“ šeptl Urs nesouhlasně. „My šamani…“

            Damián vyhrnul rukáv Inkvizitorovy sutany a ukázal mu hustou spleť tetování. „Polovina je v Enochiánštině,“  pronesl mentorsky. „Zabilo by tě to dřív, než bys začal se zaříkáváním.

            „Je to pravda?“ zeptal se Urs Inkvizitora.

            Ten přikývnul. „Je mi to líto, šamane… Naše cesty se oddělují. Mám… mám ale prosbu…“

            „Cokoliv,“ zachrčel Urs v odpověď, sám překvapený vlastními slovy. Pak se pomalu naklonil nad  Inkvizitorova neslyšně se pohybující ústa a nakonec s povzdechem přikývnul.

            Ve chvíli, kdy to udělal  se Inkvizitorovy oči navěky zavřely.

            Urs se chvíli na to zvedl a zavětřil. „Cítím palivo,“ oznámil. „Musíme pryč.“

            Damián proskočil dírou v trupu vrtulníku jako poslední a ve chvíli, kdy se pokoušel vsáknout do trávy a kypré hlíny pod ní, chlouba federálních ozbrojených sil a zazobaného civilního sektoru s ohlušujícím rachotem explodovala.

            Trosky zasypaly široké okolí, ale jim se jako zázrakem vyhnuly.

            Pomalu se zvedl a vytáhl zpoza opasku svoji omlácenou čezetu. „Jsou tu kozáci a kdo ví, co ještě dalšího. Musíme být opatrní.“

            Urs zpola proměněný v mohutného, širokoplecího a rezavě hnědého medvěda si jen pobaveně odfrknul.

-----XXXXX-----

            Sotva pominul ten naprosto příšerný pocit nevolnosti, pokusil jsem se zvednout na nohy, ale nebylo mi přáno. V tom samém okamžiku mě totiž chytily něčí ruce naprosto nešetrně v  podpaží a zvedly mě do stoje.

            Pokusil jsem se je odstrčit, ale bylo to jako bych se snažil vyndat ruku ze svěráku. „Nechte mě...“ začal jsem, ale rychlý a tvrdý úder na solar mě vrátil zpátky na zem. Včetně posledního jídla, co jsem měl.

            „Necukej se,“  sykl mi někdo do ucha, zatímco mi někdo jiný zručně svázal ruce za zády.  

            Pak mě zvedli jako bych byl nějaký balík, poponesli mě o kus dál a hodili vedle dalších umně svázaných balíků.

            Jednomu z nich jsem dopadl tváří na břicho.  Odpovědí byl prudký úder kolenem do spánku, po kterém se mi před očima vyrojila záplava jisker.

            „Ty pryč!“ zasyčelo to na mě. „Jdi pryč!“ opravilo se to vzápětí.    

            Když  se mi konečně podařilo pořádně zaostřit, střetl jsem se s planoucím pohledem ebenově tmavé vyjky.

            „Vlastně ne, ty zůstat,“ zasyčela a praštila mě loktem do břicha. Vzduch ze mě vyletěl v jediném štěkavém výdechu. „Já tě chci zabít! Já myslet, myslela, že jsi mrtvý.“

            „Já si myslel to samé o tobě,“ podařilo se mi ze sebe dostat hned po nádechu.

            „Já sletěla z toho tanku. Nic zlomeného, pohoda. Pak utíkala... jsem utíkala do té trhliny...“

            „Já taky. Myslel jsem, že...“

            Oči se ji divně zaleskly. „Já... taky myslela...“

            „To je dobrý,“ řekl jsem ji chlácholivě. „Co se tady děje? Kdo nás zajal? Cítím tu vlčinu.“

            Mokrý pes,“ dodala s uchechtnutím. „Já tu cítím hodně mokrých psů a spousta z nich blázní...“

            „Blázní?“

            Přikývla. „Vlci už nedrží spolu. Mají různé pachy. Jako z  různých smeček. Pár jich museli svázat, protože chtěli utéct. Cítím, že mají strach. Všichni...

            „Z čeho mohou mít strach? Ze Záporožců?“

            Pokrčila rameny.

            Byla jen jedna možnost, jak to zjistit. Otočil jsem se na záda a prvního vlkodlaka, co šel kolem,  jsem kopnul ho holeně. Ne tak, aby spadnul, ale jen aby ho bolest zastavila.

            „Kurvamať!“ vyštěkl na mě a napřáhl postiženou nohu ke kopu, kterým by srovnal skóre.

            „Nech toho. Chci mluvit se Světlanou Griškinovou.“

            „Proč by nějaký zkurvysyn chtěl mluvit s naší královnou?“  utrhnul se na mě a jeho baganče se mi nekompromisně zarylo do boku.

            Vzduch ze mě vyletěl jak z prokousnuté gumové kachničky.

            „Protože jsem... její syn, proto!“ vyštěkl jsem mu do ksichtu hned poté, co jsem se opět nadechl.  „Musím s ní... mluvit. Ihned! Trmácím se za ní přes půl kontinentu...“

            Zamyšleně si mě změřil. „Už jsem slyšel podivnější historky,“ řekl pak. „Zajdu za kapitánem. Nic neslibuju...“