Alex Drescher

            „Není tady!“ pronesl kapitán Suvorov a rezignovaně  zavrtěl hlavou. „Už celé dny ji nikdo neviděl.“

            Unaveně si přetřel krví podlité oči. Stejně jako ostatní z hlídky, ani on už neměl sílu se zvednout. Prost jen seděl zhrouceně na hromadě sutin a v chvějící se pravici držel odhořívající machorku.

            Chrčivě se rozchechtal. „Máme tu krapet problémy, víte?“

            Se zoufalou náruživostí do sebe vtáhl dávku cigaretového dýmu a zatímco mu unikal nosem, pokračoval: „Stáhli jsme se sem. Znáte to. Zlepšíme obranu, posílíme se a pak jim to vrátíme. Zachráníme samice s mladými. Pohoda...“

            Vyplivl kousek tabáku, který mu ulpěl na jazyku a zaškaredil se na nepříliš vzhledně ukroucenou machorku. „Nezachránili jsme ani hovno. Jsme tu už tolik dní, že to odmítám počítat. Každé ráno nacházíme v táboře mrtvé a spoustu dalších pro změnu nenajdeme. Prostě odejdou do noci a šmytec. Než to začalo, žily nás v Pripjati tisíce...“

            S povzdechem pokračoval: „Město budoucnosti. Žádné klany, žádné další všivé války o samice a území. Bla bla bla.  Přitom stačil jediný den tady v tom všivém pekle a všechno je zpátky a tisíckrát horší. Krev tu teče proudem. Věřte mi je to peklo. A nejhorší jsou ty sny... jsou plné  divných slov. Ozývají se vám v hlavě a nejdou vypnout. Nemůžete je neslyšet...“

            Na sociální ubytovně se našla spousta maníků, co slyšeli hlasy. Záleželo jen na tom, co a jak často to brali.  

            „Kdo ji viděl naposledy?“

            Kapitán pokrčil rameny. „Možná některý ze Starších.“

            „Zaveď mě za nimi.“

            Věnoval mi zamyšlený pohled. „Proč bych měl? Protože tvrdíš, že jsi její syn?“

            Ten pohled jsem klidně opětoval. Pak jsem nechal zmorfovat levačku.

            Ušklíbl se. „No tak jo, seš vlkodlak. A co?“

            „Třeba to, že tě znám, Grigoriji Arťomoviči,“ odvětil jsem. „V devatenácti  jsi podepsal první tůru. Tři roky jsi strávil na Kavkaze. Druhou v Zónách.   „Šestadvacátého dubna jsi ztratil tři čtvrtiny své roty a zastřelil nadřízeného. Následovala degradace a štrafbat na Krymu. Pekelná služba, co? Před osmi lety tvoje záznamy končí. Kdo tě kousnul?“

            Překvapeně zamrkal a pak vyhrkl:  „Měli jsme v táboře jednu... markytánku. Ta děvka skrývala v marigotce bratra... Skočil po mně zrovna, když jsem  odcházel...“ Podíval se na mě s překvapením v očích. „Jak jsi ale...“

            „Řekněme, že mám přístup k jistým  informacím,“ odvětil jsem klidně a nechal ho, ať si to  přebere. Navíc jsem mu řekl čistou pravdu – vyčtenou z jeho osobního spisu založeném ve  federálním  archivu ozbrojených sil v Kujbyševě.

            „Poslechni ho,“ poradila mu Kyra a vycenila na něj zuby v úsměvu, ze kterého až mrazilo. Jako by ho vyzývala, aby neuposlechnul ji...

            Kapitán se otřásl a pak, když se pomalu zvedal ze země, pronesl: „Máš fakt nepříjemnou holku. Než do ní začneš dělat, omrkni si matinku.“

            Pak odchytil jednoho ze svých mužů. „Rozvažte je. Jestli se máme dostat ke Starším, budeme si muset cestu probojovat jinými klany...“       

            „Je to až tak zlé?“

            Přikývnul. „Šílenství se zmocnilo všech.“

            Jeden z jeho mužů se tomu začal hýkavě smát. Podíval jsem se mu do očí a viděl v nich prázdnotu.

            Tentokrát jsem to byl já, kdo se otřásl.

-----XXXXX-----

            „Připadám si jako v zásvětí,“ pronesl do ječícího větru Toltyg a znechuceně si přes tvář převázal pruh látky utržený z vlastního pláště. „Nesnáším to tu,“ dodal ještě, zatímco jsme prodírali tou děsivou prudkou bouří.

            Děsivá tmavá krajina kolem nás byla pustá, jako by ani nepocházela z našeho světa. Mohla to klidně být nějaká cizí, neobydlená planeta. Jen skály, prach a písek. Jediný život tu byl ten náš a i ten tady pomalu ztrácel význam.  Mrazivý vítr nám bral dech od úst. Zakusoval se nám do údů a bral si z nich všechnu sílu a teplo. Za pár hodin z nás budou trosky a za pár dnů...

            Náš malý oddíl byl v té prázdnotě jen tečkou v prostoru. Kolem nebylo nic. Opustili jsme zbytky ruin, které snad byly kdysi částí Pripjati. Pripjati z jiných, lepších časů. Ocitli jsme náhle v poušti. Na obzoru byly vysoké, ostře špičaté skály, díky erozi připomínaly hroty kopí.

            „Jak daleko?“ zakřičel jsem kapitánovi do ucha. 

            Ukázal před sebe. „Jejich tábor byl před pár dny tam.“

            Před pár dny? Pane bože, co se to tady děje?

            „Pozor!“ zaječel náhle někdo na konci našeho oddílu.

            Vlkodlak proměněný v černohnědé svalnaté monstrum se mihnul na vrcholu kopce a už vpadnul mezi nás. Byl jako dělová koule. Vlastně ještě o poznání rychlejší. Ječel a vyl jako smyslů zbavený a možná i jich zbavený skutečně byl, protože mu nezáleželo na ničem jiném, než na to, aby někoho zabil. Možná, aby nás zabil, co nejvíce to půjde...

            Zapráskaly první výstřely, ale obyčejné kulky nemohly vlkodlaka zranit. Procházely jím, trhaly mu svaly i kosti, ale všechna jeho poranění se zase ve zlomku vteřiny hojila.

            Moje adeptská mysl mi společně s otcovými vzpomínkami  okamžitě zprostředkovala půltucet receptů, jak se s vlkodlakem vypořádat jednou pro vždy. Stříbro, oheň, kyselina, hašené vápno – inu klasika; pak jaderný výbuch, nejlépe v jeho epicentru – díky za přínos moderních technologií  a konečně tu byla poslední z možností - vržení do drtivého tlaku černé díry. Fajn, tak s touhle sci-fi alternativou si nemusím dělat v nejbližším miléniu vůbec starosti...

            Sedmá možnost nenapadla nikoho....

            Jeho zadní běhy změněné ve dvě mohutné, svalnaté pružiny, ho vymrštily vstříc nejbližší oběti. Těch šest metrů  překonal jako nic. V podstatě tomu nešťastníkovi utrhl hlavu. A hned nato mu rozerval hrudník na cáry. Zbytečně se předváděl...

            Zřejmě kamarád toho mrtvého se pokusil zmorfovat a srovnat skóre, ale celá operace mu zabrala příliš mnoho času. Když ho útočník dostal, byl způli pořád ještě člověkem. Ty půlky se po zásahu spárů  oddělily a rozchlíply do stran jako listy knihy. Byl to hodně krvavý román a ta  krev se vpíjela do prachu, který  ji nadšeně přijímal.

            Kyra zavyla výzvu, ale zarazil jsem ji jediným pohybem ruky.      

            „Je můj!“ zařval jsem a potlačil údaje o totožnosti útočícího vlkodlaka, které se mi snažily zamlžit mysl a vrátit do ní lidskost. Nepotřeboval jsem znát toho, koho chci zabít…

            Ve skoku jsem se proměnil. Šaty jsem  tím proměnil ve zlomku vteřiny v cáry. S tímhle přístupem se mi vyplatí oblékat se v konfekci.

            Zachytil jsem ho ještě ve vzduchu. Naše těla se propletla a já ho strhnul k zemi.  Inkasoval jsem dva prudké údery do hlavy. Bolest mě málem připravila o vědomí.

            V tu samou chvíli jsem mu ale vrazil zmorfované spáry pod čelist až do mozku. Jediným prudkým trhnutím jsem pak jeho lebku nechal rozpadnout do několika nestejně velkých kusů.

            Na spáru mého prostředníčku mi zůstala napíchnutá oční bulva.

            Skrčil jsem ostatní prsty a neubránil se úšklebku. V české řeči gest jsem  právě řekl, že jsem jednička a všichni ostatní můžou valit bulvy.

            Nakonec jsem oko štítivě odpinknul do temnoty. Evidentně zase taková jednička nejsem. 

            Zapřemýšlel jsem, jestli se vrátit do lidské podoby, ale nakonec jsem to vzdal. Takhle  mi bylo líp. Vlastně, čím dál tím líp. Když jste rychlejší, silnější a vaše smysly jsou najednou ostré jako v obraz v holovizi za padesát klacků, není co řešit. Zbývá ale ještě několik drobností, které musíte vzít taky v potaz. Třeba lidství. Pod chlupatou kůží se totiž udržují lidské návyky jen těžko.  A taky je tu touha po krvi.  U lykantropů je všudypřítomná. Nebo spíše vždypřítomná. Nemizí, občas je slabší, občas silnější a občas k nesnesení. Pulzuje vám v hlavě, hučí, duní a dožaduje se svého. Během úplňku je to nejhorší. Tady to ale bylo jako o všech úplňcích dohromady.

            Zpočátku jsem to vnímal jen jako šum. Brzy se z toho ale stalo šeptání. Zpočátku nezřetelné. S každou další minutou se ale stávalo srozumitelnější a nakonec jsem těm hlasům porozuměl víc, než jsem chtěl. Zabij, zabij, zabij, promlouvaly ke mně se stupňující naléhavostí.

            Ruce se mi z toho třásly jako alkoholikovi při vzpomínce na hodně dlouhý a mokrý flám. Prsty jsem naprosto instinktivně  sevřel  jílec meče. Hlasy utichly a touha po krvi se proměnila ve vazkou a nechutnou tekutinu, která vtekla do meče, který ji hladově přijal...

            „Moc hodné Železo,“ pochválil jsem ho šeptem.

            „Jdeme,“ řekl jsem pak a ostatní sebou trhli, jako bych je probudil z hlubokého snu. Možná dokonce noční můry.

            Stany Starších jsme našli asi po hodině. Chvíli jsme bloudili a chvíli šli na jisto a za  tu dobu jsme odrazili celkem šest dalších útoků. Naštěstí, jen jediný z nich byl trochu organizovaný. Ostatní byly jen výpady pomatenců, kteří se zalykali touhou po krvi.  

            Na braní zajatců nebyl ani čas ani prostředky. 

            Tábor Starších byl jen shlukem několika stanů, natlačených  k sobě jako houfec vyděšených kuřat. Kolem nich nebylo nic. Žádné zákopy, zátarasy ani obranná postavení. Čekal bych granátomety, kulomety, nebo alespoň tucet chlápků s kalašnikovy, ale tady nebylo nic z toho.  

            Nikým nerušeni jsme došli k největšímu ze stanů.  Kapitán mi pokynul a já pomalu a opatrně odhrnul jeho vchod.

            Trvalo několik okamžiků, než si mé oči zvykly na příšeří panující uvnitř a na těžký kouř z bylin pálených na malém oltáři uprostřed stanu. Kolem něj byli rozesazeni tři  mléčně bílí vlkodlaci, kteří museli pamatovat časy, kdy kolo bylo žhavou novinkou.  

            „Čekali jsme tě,“ pronesli unisono.

            „Posaď se,“ vyzval mě pak stařec sedící uprostřed. „Jmenuji se Avgatur, syn Kabeje. Jsem jeden z posledních čistokrevných a hlava rady. Vidíme tě,“ dodal ještě a svá slova doplnil malou úklonou, kterou ostatní Starší napodobili.

            I já se uklonil. „Vidím vás.“

            Pak jsme si navzájem rituálně třeli čumáky o sebe a já děkoval, že jsme nepobrali i jiné  psí zvyky. Čichat se dá ke kdečemu...

            „Hledám matku,“ oznámil jsem jim.

            Odpovědí mi bylo zamítavé zavrtění hlavou. „Teď ne,“ pronesl Avgatur klidně. „Teď si dáme čaj.“

            Druhý ze starců se na mě usmál tolik, co mu dovolila jeho vlkodlačí morda. „A popovídáme si.“

            „... a dáme si sušenky,“ dodal ten třetí.

-----XXXXX-----

            „Co cítíš?“ zeptali se mě, když přede mě postavili misku s kouřícím nápojem, do kterého mi přidali cukr a kousek másla.

            „Jasmín,“ odpověděl jsem to první, co mi přinesla slina na jazyk. Byla to ale pravda. Pára stoupající z čaje mi naplnila chřípí právě vůní té květiny. Pamatoval jsem si  ji z lepších a klidnějších časů. Připadalo mi ale, že jsou už ode mě vzdáleny stovky let.       

            Moje odpověď jim na tvářích vyvolala úsměv. „A kromě něj?“

            Pomalu jsem se rozhlédl. Vítr se prudce opíral do stanového plátna a cloumal jím tam a zpět, jako by ho chtěl odervat a odnést pryč.

            „Cítím toho hodně. Až příliš. Je to nehostinné a zlé místo...“

            „Proč je zlé, Prokope Koutný?“ zeptali se mě a já překvapeně vytřeštil oči. Jak to že znají moje jméno? „Co cítíš?“ zopakovali svoji původní otázku.

            Zavřel jsem oči. „Ty hlasy,“ začal jsem, „jsou zlé. Touží po smrti a utrpení. Slyším to jejich volání dokonce i tady...“

            „My je také slyšíme. Ostatní propadají šílenství. Proč ne ty?“

            Pokrčil jsem rameny.

            Pokusil jsem se z hlavy vytěsnit všechno kromě těch hlasů. Jejich naléhání se do mě náhle opřelo plnou silou.

            Najednou mi vyschlo v ústech.

            Třesoucí se rukou jsem lačně uchvátil jílec meče. Bouře v mojí mysli zeslábla.  Ulehčeně jsem vydechl.  Ztenčený proud zla mě ovíjel, zkoumavě útočil na moji mysl, jako zápasník oťukává jiného.

            Bylo to zlé, temné a cizí. Neskutečně cizí...

            „Je to něco cizího,“ oznámil jsem Starším.

            Otevřel jsem oči právě včas, abych zahlédl spokojené přikývnutí jednoho z nich.

            „Správně,“ dostalo se mi odpovědi. „Kde ho cítíš nejsilněji?“

            V první chvíli se mi zdálo, že ho cítím všude. Ve vzduchu, v zemi, cítil jsem ho ve větru i v prachu, který unášel. Bylo i v našem dechu, proudilo nám v krvi a prosakovalo tkáněmi jako rakovina...

            Byl to ale jen první dojem. Soustředil jsem se na ten pocit cizosti a jako bych se snažil otáčením antény najít nejsilnější zdroj signálu, otáčel jsem hlavu tam a zase zpátky. Z jednoho směru mi připadal ten pocit silnější. Několikrát jsem si to ověřil a teprve pak jsem tím směrem ukázal.

            Přikývli.

            Na jejich další pokyn stráže odhrnuly plachtu kryjící vstup do stanu. Byl to pokyn, abych odešel.

            Jenomže já ještě nedostal to, pro co jsem za nimi přišel!

            „Hledám matku!“ vyštěkl jsem na ně.

            „Jdi. Brzy se dozvíš vše, co potřebuješ...“

-----XXXXX-----

            „Cítíte to taky?“ zeptal jsem se.

            Kyra se otřásla a přikývla. Ani nemusela. Už dávno nebyla tmavá jako eben. Byla popelavá. Jako když tím ebenem přiložíte.  „Špatné, moc špatné,“ pronesla.

            „Já nic necítím,“ pronesl po chvíli uvažování Toltyg a pak se otočil na své muže. „A co vy?“                 

            Odpovědí mu bylo několikeré zavrtění hlavou. Pro mě z toho vyplynuly dva poznatky – skřeti byli evidentně imunní vůči působení toho divného, cizího zla a za druhé, přežilo jich zatraceně málo na to, aby tato jejich nová schopnost mohla něco ovlivnit...

            Bylo jich přesně dvacet čtyři, s agou rovných dvacet pět. Nejvíce jich zemřelo při úprku do trhliny. To je kozácká střelba  zdecimovala způsobem, jež by jí záviděli i čtyři ze čtyř jezdců apokalypsy.   

            Když jsem se ve slabé chvilce zmínil Toltygovi, jak je mi líto, o kolik mužů kvůli mně přišel, podíval se na mě jako na blázna.

            „Náš život nám nepatří a proto se o něj nemůžeme bát. Neovlivníš, jestli smrt přijde nebo ne. Takže se smiř s tím, že lidé umírají. Navíc, mí muži byli válečníky. Nečekali, že je smrt potká v posteli...“

            Zaměřil jsem se na ten nepříjemný pocit a upravil naši pochodovou trasu. Zavedl nás přímo mezi  rozeklaná skaliska. Průrva byla úzká sotva pro dva muže. Doufal jsem, že alespoň v ní budeme mít na chvíli klid od toho příšerného větru, ale nestalo se tak. V tom úzkém prostoru proud vzduchu ještě více zmohutněl. Takže nám jeho rychlost už nebrala od úst jen slova, ale i dech.

            „Kurvafix!“ zavrčel jsem už poněkolikáté, zatímco jsem vyplivoval zrnka prachu skřípající mi mezi zuby.

            Hlasy v mé hlavě získaly na naléhavosti. Meč je ale držel v uctivé vzdálenosti od mé příčetnosti. Bylo ale jasné, že to už nemůže být daleko.

            Nebylo...

            V první chvíli bychom si té malé a nízké stavby ani nevšimli. Měli bychom ji za přírodní útvar - prostě jen několik balvanů navršených  na sebe. Nebýt těla, které čouhalo nohama napřed ze vchodu, dost úzkému na to, abychom ho považovali za obyčejnou škvíru.  

            „Jsme na místě,“ oznámil jsem ostatním.

            „Tak jdeme dovnitř,“ pronesla Kyra.

            „Jasně,“ přidal se Toltyg.

            Představil jsem si matčinu reakci na vpád tří tuctů skřetů do hrobky. Zavrtěl jsem hlavou.

            „Počkáte tady.“

            Toltyg jen sklonil hlavu.

            „Ale...“ začala Kyra, ale hned jsem její nesouhlas umlčel pohledem.

            „Bude lepší, když si s matkou promluvím sám...“

            „Dobře, ale...“ začala Kyra se špatně skrývaným nesouhlasem, „my tu zatím vybudujeme obranu.“

            Sklonil jsem se, prosmýkl se pod nízkým překladem z hrubě otesaného kamene a opatrně vstoupil na kamenné schodiště. Nemělo víc, než pár stupňů. Pomalu jsem po nich sešel do malé místnosti. Nebylo v ní naprosto nic. Taková minimalisticky pojatá hrobka pro chudé.

            Asi bych šel pryč, kdybych si nevšimnul, že jedna kamenná deska v podlaze je uvolněná. Odsunul jsem ji  stranou a odhalil temný obdélníkový otvor vedoucí dolů.

            Sestoupil jsem do něčeho, co by se dalo nazvat přípravnou, kde byl nebožtík připravován na svoji poslední cestu. Tedy, pokud jde o klasickou hrobku,. 

            Dalo se předpokládat, že někde hlouběji budou skutečné pohřební komory s mrtvolami a obětními dary.

            Tady se jen zabíjeli otroci a konkubíny, aby zesnulý měl na onom světě perfektní servis. Kněží jim tady dávali  vypít jed a pak je předávali balzamovačům.

            Někde hlouběji pak budou další pohřební komory, zapečetěné a dobře ukryté. Tentokrát už ale s mrtvolami a obětními dary, tady se pouze zabíjeli otroci a konkubíny, aby zesnulý měl na onom světě perfektní servis.

            Zavřel jsem v hlavě tu nudnou učebnici archeologie a raději se znovu pořádně rozhlédl.

            Oproti klasickým hrobkám, tu byly zdi  hladké a holé, bez jakýchkoliv ozdob,  kreseb či symbolů.

            Pak jsem narazil na druhé tělo. Leželo s groteskně rozhozenými údy v tratolišti vlastní krve a hrdlo mělo rozervané tak, že mu hlava držela na krku jen na několika posledních kouscích kůže.

            V rohu  místnosti byla v podlaze  nesouměrně vyhlížející díra a vedle ní dřepěla drobná žena.

            Měla na sobě futuristicky vyhlížející brnění metalicky modré barvy, zdobené spirálami a elipsami.

            Pořád si pro sebe něco mumlala. Byla to slova plná naléhavosti a postupujícího šílenství.

            A to brnění reagovalo. V určitých okamžicích jsem měl pocit, že se se ony spirály a elipsy rozzářily a rozběhly se jako řada čísel běžících na monitoru.

            Netrpělivě jsem si odkašlal.

            Účel to splnilo, všimla si mě a zuřivě zasyčela.

            „Ahoj mami,“ bylo jediné, co jsem v tu chvíli dokázal říct...