Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 53

22. 3. 2015

            „Jak se můžete přesvědčit,“ protrhl najednou clonu mého bezvědomí matčin hlas, „spojení může navázat úplně každý. A věřte mi, tu chvíli bolesti a nepohodlí pak vrchovatě vynahradí samotné propojení.“  

            Pokusil jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Vlastně, jako by mi moje vlastní tělo nepatřilo. Nedokázal jsem pohnout jakoukoliv jeho částí. Kdysi jsem u kámoše viděl jeden neustálým přepalováním téměř nekoukatelný film o holce, které se to povedlo a pak ve žluté teplákovce vysekala jednu japonskou hospodu.

            Po třicátém pokusu o pohnutí pravým palcem na noze jsem pochopil, že se mi nedostává štěstí, času ani žluté teplákovky. 

            Pokusil jsem se tedy alespoň meditací dosáhnout vyššího stavu vědomí. Mohl bych klesnout do Vrstev, ale stará dobrá astrální projekce by taky nebyla k zahození. Prostě vyklouznete ze svého těla, jako ze starého kabátu a v astrálu půjdete, kam vás srdce potáhne. Ani to se mi ale nepovedlo.

            Byl jsem uvězněný ve své vlastním těle ovládaném podivným starobylým brněním vyzbrojeném vlákny, které mě špikovaly jako kus synteflákoty.

            Vlákna?

            Napřel jsem své vědomí na ty cizorodé výhonky, které se mi zavrtávaly do těla.

            Najednou jsem se ocitl na šíleně rychlé horské dráze. Vědomí se mi zhouplo nahoru a dolů a pak opustilo mé tělo. Byl to naprosto šílený pocit - jako bych vnímal okolní svět všemi póry mého těla najednou. Díval jsem, slyšel a taky cítil. Jak říkám, byl to šílený pocit.

            Lemurijské brnění mi zprostředkovalo dokonalý tři sta šedesáti stupňové vnímání  okolního světa. Mozek mi až pukal pod náporem všech těch vjemů.  

            Najednou jsem uviděl matku. Vypadala až příliš normálně. Neviděl jsem v jejích očích žádné šílenství a ani vystupování nebylo nijak maniakální. Prostě tuctová matka. Tedy až na pouzdro s revolverem, co měla u boku. Tuctové matky je nemívají, stejně jako žluté oči...

            Zajímavější byli ti, se kterými právě hovořila.  Byli to Starší.  Čpěli vlčinou tak intenzivně, že jsem měl chuť si okamžitě lehnout na záda a obnažit hrdlo v gestu podřízenosti. Nebo alespoň začít vrtět ohonem.  Bez proměny by to ale byl dost bolestivý úkon.  Tak jsem tomu pokušení rád odolal.

            „Jak víš, že mu to nevypálilo mozek?“ ozval se jeden z nich pochybovačně.

            „Ani to není jeden z nás. Je to jen nějaký přivandrovalý míšenec,“ dodal třetí stařec, evidentně zapšklý vlkodlačí rasista. „Jeho úspěch může být jen dílem náhody. Zejména když tolik jiných před ním neuspělo...“

            „Neuspělo jich jen sedm,“ odpověděla příkře. „A ten osmý úspěšný, není jen tak nějaký přivandrovalý míšenec, je můj syn!“

            Odpovědí jí bylo několikeré překvapené vydechnutí.

            „Věděla jsem, že přežije. Přežili to i ti před ním, přežila jsem to já  a přežijí to i ti, co přijdou po nás. Můžete mi věřit.“

            „Ale ta temnota,“ zaskřehotal jeden ze starců nesouhlasně.

            „Temnota je jen slovo,“ vyštěkla. „Ve skutečnosti jde jen o energii a všechno, co se tady děje, souvisí s tím, co je tu ukryto. Lemuřanská magie je pro nás cizí, ale to se může změnit. Přijměme ji a všechno se změní. Podívejte na mého syna. Nezabilo ho to a ani nezabije. Ty hlasy nechtějí naši smrt...“

            Stařec se špatně zhojenou  jizvou přes celou tvář ji ukázal svoji třesoucí se pravici. „Že nechtějí? Bláznivá feno. Moje ruce se nikdy netřásly, až tady, po všech těch nocích, kdy poslouchám ty hlasy. Ony CHTĚJÍ moji smrt a dělají všechno pro to, abych je nezklamal. Vzaly mi dva syny a šest vnuků. Jsi sice moje královna, ale neříkej mi, co slyším!“

            „Já je slyším taky. Pořád mi říkají, abych se zabil,“ přidal se další ze Starších rozhořčeným hlasem.

            Zavrtěla hlavou. „Proto těch sedm zemřelo. Zabila je jejich vlastní mysl. Jejich předsudky. Tolik se báli se Temnoty, že to propojení neunesli. Můj syn je ale poloviční Lovec, Temnota ho tudíž neděsí. Stejně jako mě. A proto jsme přežili...“

            Znovu jsem se pokusil pohnout, ale tělo mě stále neposlouchalo Mozek jako šílený vysílal impulzy do všech částí těla a nic. Pusto, prázdno. Zaklel jsem. Alespoň v duchu. Rozhodně to nebylo nijak uvolňující. Zkusil jsem to znovu. A znovu... a znovu...

            „...rva,“ podařilo se mi nakonec zamumlat přes ochromené rty.

            Bezva. Když konečně získám konečně vládu nad částí svého těla,  je jí nevymáchaná huba...

            Teď ale bylo načase začít ovládat i něco důležitějšího. Nejsem puberťák, a tak jsem soustředil na nohy.

            „Zavedla jsi nás sem jen proto, že chceš ty cizácké odpornosti!“ zaječel na ni jeden ze starců. „Nešlo i o záchranu našeho lidu, naší rasy... Měli jsme raději zemřít v našem skutečném světě. V boji. Zradila jsi náš druh!“

             „Copak jste slepí? Ten boj bychom prohráli,“ vyštěkla nesouhlasně. „ Ale nyní můžeme  zvítězit. Čím více nás projde propojením, tím větší je šance. Jsou tady zbraně, o kterých se nám ani nesnilo. Ve skladišti  jsou stovky symbiotických zbrojí. Stačí po nich jen sáhnout  a naši nepřátelé budou minulostí!“

            „Nikdy!“

            „Vy zaslepení hlupáci!“ vykřikla.

            „Hlupáci nebo ne,“ utrhl se na ni  zjizvený stařec. „Naše děti nedostaneš!“

            „Neuděláš jim, co jsi udělala svému!“

            „A ptali jste se jich?“ opáčila a v očích se ji přitom zlostně zablesklo.

            Pak pokynula rukou. Bylo to sotva znatelné gesto. Jen drobný pohyb zápěstím, ale těm, jimž bylo určeno, neuniklo.

            Podzemní prostorou otřásl rachot několika dávek ze samopalu. Zaklínadly vylepšené střely nedělaly mezi vlkodlaky rozdíly a zcela demokraticky je zkosily v doprovodu gejzírů krve a cupované tkáně.

            Do prdele! Do prdele! 

            Těsně vedle mě dopadl na zem Starší, kterému jedna kulka odervala polovinu tváře a druhá zlomila krk jako by nebyl více, než jen sirkou.

            Na tvář mi dopadlo několik horkých krůpějí. Mnohem bohatší dávku schytalo moje brnění.

            Bylo to, jako by těsně přede mnou vybuchla supernova. V jedinou chvíli se v mém mozku slil prostor a čas v jedno a prohnal se mým vědomím jako žhnoucí ohnivé tsunami.

            Najednou jsem ucítil, že se mi vrátila vláda nad tělem.  Všechny instinkty mi radily, abych utekl jak nejdál a jak nejrychleji to půjde. Místo toho jsem ale zůstal ležet.

            V tu chvíli jsem uviděl trojici Starších, kteří se snažili utéct. Důchodci se při výprodejích  v gigamarketu míhají jako úhoři. Tihle tři ale místo toho jen neuvěřitelně pomalu, jako by líně, kličkovali  podzemní prostorou a připadalo mi, že jim každý krok musí zabrat několik vteřin. Možná doufali, že najdou úkryt mezi mohutnými nohami robotických monster, nebo že se ztratí v temnotách podzemí.

            Neměli žádnou šanci. Do zorného pole se mi dostal mladičký vlkodlak. Měl na sobě uválené maskáče, podle velikosti zřejmě po starším bratrovi a v ruce držel stařičkou AK-47. Zrovna dokončoval skok a hlaveň jeho zbraně se dostala do přímky se zády  prchajících Starších. Stiskl spoušť a pohybující se závěr zbraně začal vypouštěl blýskavou řadu nábojnic, jež se v otočkách plavně snášely k zemi.

            To všechno se dělo tak neuvěřitelně pomalu, že mě z toho, jak se říká u nás, mohly mory porvat.

            Teď!

            Přetočil jsem se na břicho a po čtyřech vyrazil do bezpečí. Překvapeně jsem zjistil, že na rozdíl od všech kolem, se já  pohybuji normální rychlostí. Udělal jsem tři kroky a předběhnul  kulku, která zřejmě před chvílí minula ty tři nešťastné staříky.

            Hm, tolik k otázce normální rychlosti...

            Zaběhl jsem za roh a málem vrazil do trojice ve vzduchu zamrzlých vlkodlaků, kteří spěchali splnit rozkaz své paní. Všichni byli mladí a nabušení testosteronem, nebo nějakým vlčím ekvivalentem. I bez matčina zásahu měli už od pohledu problém s uznáváním autority někoho staršího, než byli oni.  Znal jsem takové ze školy. Kdokoliv, kdo byl o deset let starší než oni, byl starcem nad hrobem.

            Jejich názory mě nezajímaly. Jedno mi ale nebyly jejich kalašnikovy. Byl jsem u nich a na jejich tvářích se  teprve začalo zračit překvapení.

            Pozdě, hošani, pozdě, pomyslel jsem si a tasil meč. Železo zazpíval nadšením, ale hned mu sklaplo, protože jsem prvního puboše vzal po hlavě naplocho. Síla úderu ho přiměla udělat efektní salto. Ještě k uzoufání pomalu plachtil vzduchem a už jsem jeho kolegovi přeseknul kalacha na dva menší. Jenomže tady jsme nebyli v Japonsku a menší neznamenalo lepší. Jemu to ale mohlo být jedno. Hned nato jsem ho totiž  praštil jílcem do obličeje. Ten zpomaleně pukl jako přezrálé rajče a mladík se začal pomalu kácet k zemi.

            Třetího jsem chtěl přeskočit, ale nechat si v zádech ozbrojeného chlápka, bylo to poslední, co jsem chtěl. Tak mu skočil do úsměvu. Doslova. Složil se jako domeček z karet. Pak jsem odkopl z jeho dosahu kalacha a ohlédl se. Ten první vlkodlak pořád ještě plachtil vzduchem.

            Vběhl jsem do chodby, kterou moje adeptská mysl označila za servisní chodbu C.  Možnost otevření mapy jsem ignoroval a  nechal se vést jen jednotlivými informacemi. Sklad potravin, sklad léků, masturbační místnost, sklad zbraní...

            Sklad zbraní?

            Stačila jediná myšlenka a odpovědí byl kompletní návod, jak se k němu dostat. A co ta masturbační místnost?

            I tahle mapka se mi diskrétně zatřepotala na okraji mého vědomí. Nejdřív práce, potom zábava - vyrazil jsem si opatřit  nějakou zbraň a výbušniny. Hodně výbušnin...“

-----XXXXX----- 

            „Je pryč!“ zaječela. „Zatraceně!

            Během likvidace opozice neměla čas ho sledovat. Jeho propojení proběhlo dobře, přežil, ale pokud propojení bylo úspěšné, proč utekl a hlavě jak?

            Její syn. Vlastní krev. Rodina. Evidentně prázdné slovo...

            Otočila se k bojovníkům, kteří právě odtahovali ke zdi mrtvoly Starších. Rudé šmouhy na šedi podlahy působily dojmem bizarního surrealistického umění.

            Od své rodiny nikdy nic nečekala.

            Znovu se podívala na své bojovníky. To v nich se skrývala její budoucnost i budoucnost celé rasy. Možná u toho její syn nebude, ale žila celé ty roky, aniž by o něm věděla, přežije i to, že z jejího života zase zmizí. Byl užitečný a posloužil svému účelu. Všechno ostatní bylo  nadstandard. A až ho uvidí příště, stráví s ním jen tolik času, kolik je nutné k sundání lemuřenského brnění.  Nebude u toho nutně být živý...

            „Hej ty,“ štěkla na nejbližšího vlkodlaka. „Svolej ostatní, máme práci...“

-----XXXXX-----         

            Procházel kolem vyrovnaných řad gardistů. Stáli tu před ním všichni -  Bronzoví, Stříbrní i Zlatí. Korouhve  složené z  těch nejlepších, jež mu mohlo Knížectví nabídnout. Elita, veteráni, nejvěrnější z věrných. A přesto, při pohledu do jejich tváří si nemohl neuvědomit,   že  tihle elfové jsou pravou elitou jen na papíře.

            Kdokoliv jiný, kdo by tu nepříjemnou pravdu vyslovil, by skončil  v péči početné skupiny jeho osobních katů, on si ale kritické poznámky dovolit mohl. V jeho případě přece nešlo o kritiku, ale o realistický pohled na věc.

            Nesnášel podobné slavnostní okamžiky. Kdyby mohl, zrušil by všechny přehlídky a audience. Přehlídky patolízalů a do daleka vytrubovaných  úspěchů. Politika a propaganda...

On jediný mohl nahlas vyslovit to, co ho opravdu trápilo, ale k čemu by to bylo? Pravda už dávno nikoho nezajímala a jeho ze všech nejméně. Díky pravdy ještě nikdo nezvítězil. K tomu byly potřeba lži, zastrašování a úplatky.  A co možná největší klacek…

Nedělal si žádné iluze. Tahle garda jen byla směskou narychlo vyškrábaných rezerv. Od poslední bitvy, jež ji pustila žilou, neuběhly ani tři roky. A ty na nahrazení ztrát utrpěných v bojích s Temnými elfy nepostačovalo. 

Gardisty se vždycky stávali jen veteráni zocelení staletími srážek se všemi rasami Prolnutí. Vždycky až dosud....

Tentokrát musel z řadových jednotek odvelet  každého kdo prošel hodně řídkým sítem. Tihle vítězové  rozhodně to nebyli žádní veteráni. Jejich zkušenost se omezila na schopnost přežít pár akcí. Musel doufat, že postačí, když tyhle nováčky promíchá s těmi pár přeživšími ze Stříbrné a Bronzové korouhve, kterým udělil důstojnické a  poddůstojnické hodnosti. Mistři meče drilovali nové gardisty do úmoru. Den nebo noc stejně pro elfy nehrály žádnou roli. Význam měl jen čas a toho se Knížectví nedostávalo.

„Pro všechny kolem se nic neměnilo. Knížectví bylo stále stejně silné, šlo od vítězství k vítězství. Jeho armády byly neporazitelné a o orážkách, které utrpěly, se nevědělo. Nebo se o nich přinejmenším nemluvilo. Mrtví se pohřbili, letopisy přepsaly.

            „Komu sloužíte?“ pronesl, drže přitom v ruce vokální amulet a  jeho hlas se dunivě rozléhal sálem.   

            „Knížeti!“ zazněla sborová odpověď.

            „Komu sloužíte?“ zeptal se jich znovu.

            „Knížeti!“

            „Pro čest a slávu?“

            „Pro síně Mandosu!“

            „Na hranicích naší říše stojí barbaři, nepřátelé Knížectví a čekají na naši slabost. Lidé i jiné nižší smrtelné rasy jsou připraveni uloupit naše bohatství, připravit nás o vše, co je nám drahé. Ukradli nám magii, dar přečistých Valar, ukradli  a nyní ji hodlají použít proti nám. Lidé říkají, že čas elfů končí, že se máme zmenšit a odejít na západ, ale já říkám, že to je čas lidí, který skončí…“

            „Huráááá,“ ozval se hluboký ryk z tisícovek hrdel. 

            Nechal vojáky křičet a obrátil se k čekajícím důstojníkům. „Chci rychlou akci. Dostaňte toho smrtelného lovce a zahrnu vás zlatem. Chci jeho hlavu a je mi jedno, jestli mi s ním přinesete i zbytek jeho těla. Pokud ale poškodíte jeho mozek, budete po stovku let v sirných dolech marně prosit o rychlou smrt...“

            Díval se jim do tváře.

Některým  byla jeho pozornost nepříjemná. Ti se usilovně vpíjeli pohledem do starobylé mozaikové  dlažby a  spoléhali na  anonymitu uniformovaného davu. Asi za to mohl tragický osud jejich předchůdců. Všichni věděli, že stačí jen málo, aby se mu znelíbili a skončili v bezedných kobkách pod knížecím palácem.

             U  dalších zahlédl v tváři příznaky dvorského patolízalství. Teplo jeho majestátu jim rozšířilo oči i póry. Tihle chtěli slávu, bohatství a moc a věděli, kde se ty tři důležité věci nacházejí. Tihle důstojníci nepůjdou na čele útoku. Jen němu vyzvou své muže a pak budou ze svého úkrytu sledovat, jak se hrdinně bijí do poslední kapky jejich krve. Nevadilo mu to... pokud budou mít ovšem výsledky...

            A tech posledních pár si bude hrát na hrdiny. Nebudou chtít nic jiného, než vlastní slávu. Tahle skupina ho děsila nejméně, protože dobře věděl, že zemřou jako první. Bojové nadšení jim vypne mozek a o ostatní se už ochotně postará nepřítel.

            Ani jeden z nich nesahal dávným důstojníkům gardy ani po paty. Těm legendárním dokonce ani po buňky na povrchu jejich pat.

            Víra zelených kněží tvrdila, že se po smrti odebrali do síní Mandosu, kde čekají na své znovuzrození. Jiní se možná vrátili. Ti, na které čekal, si ale dávali na čas…

            Pomalu došel až vysokému stříbrovlasému elfovi s distinkcemi setníka zlaté korouhve. Byl mladý, v jeho očích se nezračily  ani  dvě celá milenia a jeho hruď zdobila jen dvě vyznamenání, obě za století bezvadné štábní služby.

            Když se před  ním zastavil, setník se vypjal v ukázkovém pozoru.

„Gerdius Lavatta,“ pronesl Kníže hlasem, jako by se se setníkovým jménem mazlil na jazyku. „Mluvil jsem s tvým otcem. Dvě stě tisíc hřiven pravostříbra dokonale zafinancovalo tento vojenský podnik a tobě se tak splnil dávný sen, že?“

Oslovený elf se sotva zmohl na přikývnutí.

„Jak vidno, důstojnický patent u těžké jízdy ti nestačil… Nu, dobrá… Jsi od nynějška nejvyšším velitelem mé gardy. Vidím, že jsi za své štábní důstojníky jmenoval své přátele. Nemohu proti tomu nic namítat. Konečně, dvě stě tisíc je dvě stě tisíc… Úkol máš jednoduchý a nějaké zkušenosti s velením také máš. Přesto ale očekávám, že opravdová rozhodnutí budeš činit po konzultaci s profesionálními důstojníky. Dostaneš všechny zelené kněze, které můžu postrádat a očekávám, že vyrazíš tak rychle, jak to jen bude možné.“

Setník přikývnul.

„Chci výsledky, a když nebudou, nebudeš setníkem. Vlastně nebudeš vůbec ničím – pošlu tě sponzorujícímu papínkovi úhledně zabaleného v šesti bednách a tvůj rod bude proskribován, rozumíš?“

            Znovu přikývnul. Tentokrát ale notně roztřeseně…

-----XXXXX-----

            Regnis pohlédl na žhnoucí symboly obklopující hlavní obětiště, které pracně vysypal pískem. Rituál již byl téměř u konce a písek už dávno nebyl bílý. Už nějakou dobu rudě zářil, spečený a pulzující mocí prolité krve.

            Magická energie sršela ve složitých obrazcích, které ji směrovaly do  místa, kde se všechny linie obrazců protínaly.

To místo, bod sotva velký jako molekula, nemělo už dávno nic společného s realitou. Ta se v něm s postupujícím rituálem začala hroutit.  Už v něm neplatily fyzikální zákony a stalo se z něj místo náležející všem světům a současně ani jednomu. 

Magie, fyzika, alchymie i chemie, astrologie i astronomie – vše se v tom bodu míchalo jako prapůvodní polévka, z níž všechno vzniklo, když ještě svět nebyl sužován rozdíly mezi vědou a kouzly a neexistovala omezení prostoru a času, limitující všechny živé bytosti.

„Sílí to,“ zkonstatoval spokojeně. Celá operace probíhala přesně podle plánu. Vlastně ještě lépe. Jediné, co potřeboval k jejímu ukončení, byly znalosti ruského nekromanta.

Napojil se na jeho vědomí, tiše čekající v temném koutku vlastního mozku. On sám nebyl zrovna svatoušek, ale jeho vzpomínky připomínaly knihovnu milovníka hororu. Defilovaly před ním stovky let plné krve, násilí  a utrpení. Přehlídkou vražd a bohapustých orgií. A přece ten odporný mužik patřil už za života k nenadanějším černomagickým operatérům. Jeho nekromantické pokusy by mu v určitých kruzích přinesly neuvěřitelné bohatství. Kdo by nechtěl evokovat do své postele Marylin Monroe a nebo se opájet něčím sexy mozkem, třeba Alberta Einsteina..

Někteří ze zemřelých si ale do hrobu odnáší víc, než jen dlouhý seznam fanoušků. Zaujatě sledoval nekromantovu vzpomínku na vykrádání jednoho starodávného pohřebiště, kde se mu podařilo nalézt kosti jiného  nekromanta. Než byl zabit svými odpůrci, žil několik spokojených století mezi protoskytskými kmeny.  Toho dne mu přálo štěstí – podařilo se mu  vrátit na zemi jeho duši a uvěznil ji v náhradním těle dítěte, které unesl z nedaleké vesnice.   Pak z něj mučením vylákal tajemství, jež měla být dávno ztracena…

Stačilo už ten rituál jen dokončit. Procházel vzpomínky Kirila Ignatjeviče vteřinu po vteřině.

Náhle překvapením zalapal po dechu. Udržení portálu otevřeného navěky bylo tak jednoduché…

Popům stojícím kolem něj už několik hodin nedopřál odpočinku. Sotva vyřízli z vykrváceného těla oběti srdce a hodili ho do plamenů oltáře Temných bohů,  už jim kozáci přivlekli Další vzpouzející se obětinu. Jednu za druhou, každých pět minut jedna. Energie umírajících těl spolu s jejich krví nepřetržitě zaplavovala magické obrazce a on ty pulzy čisté energie vnímal stejně intenzivně, jako by to byly nárazy beranidla.

Realita se hroutila stále více. Ještě před pár okamžiky byl ten výchozí bod velký sotva jako molekula, měl nyní objem otisku palce a jeho růst bude pokračovat exponenciálně, dokud mu bude zajištěn dostatečný přísun energie…

„Pokračujte!“ pobídl umdlévající kněze a začal zpěvavě opakovat slova zaklínadla.

Energie zmařených životů vířící kolem něj jako prudký příboj, se zacílila a posílila obrazec. Trhlina se zvětšila na výšku dítěte.

Stačilo dalších padesát obětí a získala na objemu dost na to, aby jí prošel člověk.

            Aniž přerušil zaklínání, opatrně překročil nejbližší křížení linií a opustil středovou kresbu obrazce. V této chvíli nebyl chráněn pře účinky zhrouceného kouzla, ale takové konce už nečekal. Trhlina byla dle možností stabilní a těch pár minut, než udělá, co je třeba, určitě vydrží.

            Ataman Kirponos byl při vědomí, ale přiostřený kůl, který se do něj vlastní vahou pomalu nořil, mu odňal schopnost vnímat cokoliv jiného než tu děsivou a nekončící bolest.

            Regnis mu věnoval zamyšlený pohled a pak poplácal kůl, na němž byl Kirponos nabodnut.

            „Ještě deset, dvacet čísel a máš ho v hrudi a pak dalších pár hodin a vyleze ti ven hrdlem. A ty budeš pořád žít, atamane…“

            Agonií ničený muž se zazmítal a přes do krve rozkousané rty se mu vydralo zmučené zavytí.

            „Víš, kozáčku. Mám pro tebe zprávu.  Nehraju si na dobré a špatné zprávy. Tohle je prostě zpráva. Splní se ti sen každého člověka - budeš žít věčně.  Bohužel, pochybuji, že se o tobě děti  budou učit ve školách a možná  po tobě i nějakou pojmenují.  Jenomže v celé té věci bude háček, ale vlastně to ani háček nebude… spíš kůl… a nebude v tom ale v tobě. Pořád…“

            Pak se podíval na zkoprnělé kněze. A vy pokračujte, musíme tu trhlinu ještě zvětšit, i kdyby se museli obětovat všichni malověrní…“

            Odpovědí mu bylo jen mnohohlavé, horlivé přikyvování těch, kteří nechtěli být shledáni malověrnými.

            Záchvat kašle ho přepadl ve chvíli, kdy to čekal nejméně. Zajíkl se a zdusil ho v otevřené dlani. Okamžitě ucítil na prstech lepkavou vlhkost. Nemusel se dívat, aby poznal, jakou má barvu. Otočil se tak, aby to nikdo jiný neviděl. Tady nebylo  správné místo na ukázku slabosti. Ne před Záporožci a jejich popy...

            Klopýtavě vyrazil do svého stanu.