Alex Drescher

            Semjon Alexejevič Tychvin kradmo pohlédl na své nové společníky a pak se znechuceně  ušklíbl. Nebýt už prokletý, bál by se trestu Temných bohů víc.

            Co mu ale nyní mohli provést?  Něco horšího, než bylo se dělo tady a teď? Zapochyboval o tom už v momentě, kdy na tu možnost pomyslel.

            Nic nemohlo být horší než peklo, ve kterém se ocitl. A nejhorší bylo, že se nacházelo v něm samém. Temní bohové i s tím jejich požíráním duší, nemohli být horší.

            „Takže jaký je plán?“ přerušil jeho temné myšlenky Jednička.

            „Půjdeme za Fedčukem a prostě mu vpálíme kulku do hlavy,“ odvětil prostě.

            „Jen tak?“

            Pokrčil rameny. „Udělám to já, vy, nebo všichni najednou. To je jedno. Bude mít u sebe pár tuctů stráží a nějaké popy. Odpravíme je taky. Za to, co udělali mým lidem, to bude ještě  málo.

Mám tři sta molodců, kterým můžu věřit  a až bude Fedčuk po smrti, přidají se k nám další…“

            „Pustí tě k němu?“

            Ušklíbl se. „Jsem přece Velký ataman, ne? A navíc,“ dodal ještě, vytahuje přitom  z kapsy vojenské rubašky několik plastových jednorázových pout, „mu přece přivedu cenné zajatce…“

-----XXXXX-----

            Regnis si na své nové tělo nemohl stěžovat. Byl mladý, silný a s postavením, které mu umožňovalo hned od  pohlcení začít pracovat na svých plánech. Už dlouho se mu nepodařilo najít tak dokonalého hostitele. Požehnání Temných bohů považoval za jistý bonus a ironii. Stěžovat si ale nechtěl a ani nemohl.

            Posadil se za stůl, který nebyl ničím víc než dvěma sloupci z bedýnek od granátů, na které někdo položil staré dveře a pohlédl na hromadu listin, které se na něm nakupily. Pak je nemilosrdně smetl na podlahu.

            Papíry, papíry, papíry… kdo by se o ně staral, kdo by je četl. Stejně v nich nemohl najít nic podstatného. Nezajímala ho hlášení velitelů, ani zprávy o kořisti a otrocích. Bylo mu dokonce i jedno, kolik Záporožců muselo obětovat své blízké. Nic z toho nebylo podstatné.

            Jen stěží dokázal ovládnout netrpělivost. Byl už tak blízko svému cíli.

            Zatraceně, pomyslel jsi. Stačí tak málo, jen projít na druhou stranu. Tam bude vše, co tak dlouho hledal, po čem tak dlouho prahnul.  

            Možná tam bude ten mladý lovec, syn Maxe, ale spíše očekával, že najde jeho matku. 

            Najde je. Najde a pak zjistí pravdu…

            „Baťku…“ oslovil ho najednou známý hlas.

            Unaveně zatřásl hlavou, jako by se z ní snažil vytřást všechny ty pocity, které ho ovládaly. Zvedl oči od stolu  a  pohlédl na příchozího.

            Okamžitě ovládl příval emocí, jež se v něm vzedmul a pronesl: „Co tu chceš?“

            Tychvin se křivě pousmál. „Chci s tebou mluvit.“

            „Se mnou? A proč, velký atamane…“ dodal sarkasticky  a svá slova doplnil hranou úklonou. „Už ti došla samohonka?“

            „Ne, vedu ti zajatce. Možná tě potěší…“ odvětil Tychvin a pokynul strážím stojícím u vchodu do stanu. Dva mohutní Záporožci s lehkými  kulomety RPK zavěšenými na širokých popruzích přes rameno mlčky poodstoupili a dovolili vstoupit do stanu trojici mužů s pouty na rukou.

            „Ale to jsou…“ hlesl Regnis překvapeně.

            Podíval se na zachmuřeného Jedničku, za kterým stáli v celé své mohutnosti ryšavý Urs a pan Trojka.

            „...staří známí, abych tak řekl. Jste daleko od centrály, pane Jedničko,“ pronesl posměšně.

            „Jen Jedničko. Známe se?“

            „Jiné časy, jiné tělo...“

            „Regnis...“ zavrčel pan Trojka a v jeho tmavých očích se přitom  výhrůžně zablesklo.

            „Ano, zelený příteli. Na odpad Agentury jsi vydržel překvapivě dlouho...

            Takže nejsi tak úplně k ničemu,“ pokračoval pak Regnis k Tychvinovi. „Zatím to vypadalo, že mi nejvíce z vás posloužil jen ten ubožák Kirponos, ale teď se ti ho podařilo trumfnout. Máš pravdu, potěšil jsi mě...“

            „Co s nimi uděláš?“

            „Nevím, možná si nechám poradit. Třeba od Kyrila Ignatjeviče. Jeho vzpomínky jsou tak nápadité...“

            „Zastav to vraždění. Síč krvácí. Byla to hloupost a bude to zločin. Zastav to!“ vyštěkl v tu chvíli Tychvin a v jeho očích se přitom divoce zablýsklo.

            Regnis na něj tázavě pohlédl. „Pleteš si potěšení s vděkem. Řekl jsem, že jsi mě potěšil, ale tím to taky končí. Nechám ti poslat pár lahví Stoličné. Ten ruský generál se m nechal shodit na extra padáku i svůj minibar. No, minibar...“

            „Pak mám pro tebe ještě jedno překvapení,“ odvětil Tychvin rezignovaně.

            „Jaké?“

            „Tohle!“ odvětil Tychvin, vytrhl z pouzdra pistoli a přitiskl ji hlavní k Regnisově čelu.

            Ten se, překvapený rychlostí, zmohl jen na překvapené zasyčení.

            Pak třesk výstřel. Suchý, neúprosný a definitivní…

-----XXXXX-----

            Pedelius Kartenna, setník Stříbrné korouhve, znechuceně střelil pohledem po  protežovaných důstojnících Zlaté. Byť od něj stáli jen pár metrů daleko, jemu to připadalo jako celá míle. Pro ně byl příslušníkem jiného živočišného druhu, živořícím na opačném konci galaxie.   

Byli tak namyšlení. Celá tisíciletí jim říkali, že jsou nejlepšími z nejlepších, elitou armády, výkvětem rasy. Každý den slyšeli o svých výjimečných kvalitách a stejné „zjevné“ pravdy byly hlásány i ke všem ostatním.

Už mu z toho bylo špatně. Na svém pancíři měl dvakrát tolik vyznamenání, ale jako by to nic neznamenalo. Stejně, jako nemělo význam, že Zlatí většinu času jen hlídali knížecí palác. A při nenáročném cvičení zušlechťovali svůj vzhled,

Až sem cítil vonné oleje, kterými si natírali vlasy. Zalitoval, že nemá stejně tolik času, aby své kadeře nechal stejně opečovávat lidskými otrokyněmi jako oni.

Unaveně si přetřel oči. Stříbrná korouhev nebyla nikým považována za elitu armády. Dokonce ani jejími příslušníky. Ti se považovali spíše za nádeníky, dobré na všechno, na co nestačí bronzoví a je pod úroveň zlatých.

Pamatoval si, že to kdysi bylo jinak. V dobách, kdy ti nejlepší z gardy ještě nečekali v Síních Mandosu na znovuzrození, byl obyčejný desítník. Na poddůstojnickou hodnost čekal téměř dvě století.  Neměl vhodné příbuzné ani konexe. 

Změnilo se to teprve po smrti Sina Severa. Tehdy došlo nejprve ke spoustě dalších úmrtí a pak i na povyšování v poli. Bylo to tak špatné, že během jediného roku přeskočil čtyři poddůstojnické hodnosti a tři důstojnické.

Změnilo ho to, ale i garda byla najednou jiná. Její vojáci teď měli jen stěží odslouženo více než pár století a pokud ano, byli automaticky důstojníky. Navíc sem byli všichni převeleni od řadových jednotek ne pro výjimečné zásluhy, ale jen pro jakékoliv trochu  lepší zásluhy, třeba že se jim podařilo přežít.

Až na Zlatou - nikde jinde nesloužilo pospolu tolik potomků význačných elfských rodů jako právě v ní…

Zlatí důstojníci se vesele bavili o svých sázkách na včerejších dostizích a upíjeli z broušených křišťálových pohárů Syr´haad nalévaný úslužnými otroky. Stačil mu jediný pohled, aby pochopil, že nejenom onen likér je výjimečný. I ti otroci pocházeli podle tetování z nejlepších líhní knížectví a jejich spolehlivost navíc zaručovala knížecí pečeť, kterou měli  v zátylku a vyříznutý jazyk. Tuto pojistku mlčenlivosti ještě nikdo nepřekonal…

Všichni očekávali, že tato výprava bude stejně snadná a rychlá, jako  ten nájezd na skřetí tábor. Zavřel oči a silou vůle potlačil kyselou pachuť, která se mu nahrnula do úst. Od onoho „památného“ nájezdu nenaspal více než pár hodin a vždy se budil zbrocený potem a s divoce bušícím srdcem.  

Slovo genocida pro něj do toho dne bylo jen nicneříkajícím pojmem. Teď ho viděl ve všech jeho barvách a odstínech a nejvíce z nich patřilo rudé…

„Jsme připraveni,“ vyrušil jej nečekaně jeden ze Zelených kněží, jež se v posvátném háji snažili vytvořit magický průchod do lidského světa.

„Mně to neříkej,“ utrhl se na něj a ukázal na skupinu Zlatých. „Tam je velitel.“

„Gerdius Lavatta?“ zamumlal kněz a sarkasticky dodal: „Ten nerozezná mallorny od zelí. Tak, to jsme ve skřetí prdeli. No, co. Stejně už mám v Síních Mandosu většinu příbuzných...“

Pedelius na to mohl jen pokrčit rameny. Jeho vlastní odhady se od knězových zase tak moc nelišily. „Vezmu tě k němu.“

Uchopil kněze za rukáv. Cestou minuli několik dobře se bavících důstojníků a některé dokonce musel požádat o uhnutí. Ne vždy se jeho žádost setkala s úspěchem, ale jeho setnické distinkce byly v tomto směru mnohem účinnější, než kutna zeleného kněze.

Pak, když konečně stanuli před Gerdiusem Lavattou, pozdravil ho hlubokou úklonou, kterou kněz okamžitě napodobil.

Potomek jednoho z nejmocnějších rodů knížectví ale dál, jako by se nic nedělo, pokračoval v družném hovoru s přáteli. Teprve po chvíli je nevrle vzal na vědomí.

Sebral z podnosu, který před ním držel úslužný otrok, pohár s vínem a pak se rozkošnicky protáhl. Teprve pak sardonickým úšklebkem vzal na vědomí jejich přítomnost. „A, vida,“  pronesl pak. „Velitel Stříbrných a kněz. „Divná dvojka zkrachovanců,“ dodal pak posměšně, čekaje na smích přítomných. Ten se dostavil téměř na vteřinu přesně, jak se sluší na řádně vyškolené dvořany.  „Co mi chcete?“

„Jsme připraveni, můj pane, odvětil kněz. „Na tvůj pokyn mohou bratři otevřít portály. Magie tvorů měsíce nám ale znemožnila přesun do jejich ležení. Portály budou otevřeny v lidských vrstvách. Musíme tu jejich magii identifikovat a sestavit odpovídající protikouzla. To jde udělat jen na místě. Valar jistě požehnají našemu snažení…“

„Tak se tedy připravíme k přesunu,“ pronesl zlatem ověšený důstojník. „Řekněte kuchaři, že ty křepelky nadívané pastou z lanýžů  a simbelmynë, budeme podávat na druhé straně. Ať samozřejmě sbalí i nás hodovní stan a tu stolovací sadu z pravostříbra, je velice vkusná. Můj sklepník, nechť vybere vhodné víno,  rádi bychom začali něčím lehčím…“

„Můj pane, přikazuješ vyslat nejprve zvědy?“ zeptal se ho Pedelius opatrně.

Na co?“ zareagoval Lavatta překvapeně. „Zaútočíme v útočných kolonách, dejte pokyny mužstvu, ať se připraví. Půjdete jako první.“

„Pane?“

„Nerozuměl jste mi, setníku? Budeme na tu chamraď útočit z chodu, v kolonách.“

„Útočné kolony? Nemyslel jste náhodou rojnice? Oni budou mít samopaly a kulomety. Musíme se rozptýlit, ne se semknout do pevného útvaru. Budeme jako koroptve.“

„Mám rád koroptve, vy ne setníku? Na rozdíl od vás, já četl rukopis Gareda Terzoa o válečném umění.“

„Jasně, Kniha šesti proměn. Tu jsem četl taky. Terzo ji napsal před třemi tisíci lety. To jsme zrovna skřetům ukradli tajemství střelného prachu a vyrobili první muškety s hladkou hlavní a s doutnákovým zámkem. Je to vojenský pravěk!“

„Nebuďte drzý! Jde o léty prověřenou klasiku.“

„Při vší úctě, pokud nebudu drzý, budeme všichni brzy mrtví.“

Lavatta znechuceně sjel pohledem jeho hruď s vyznamenáními a odfrknul si. „Byl jste jen desítník a vždycky jím zůstanete. Kníže byl poražen protože svěřil velení takovým chámům jako byl Sinus Severus a dalším povyšováním plebejců úpadek naší armády jen úspěšně pokračuje. Já mám za sebou důstojnickou kadetku a měl jsem ty nejlepší domácí učitele, jaké lze v Knížectví sehnat. Co máte vy?“

„Půjdu připravit mé muže, pane“ odvětil na to Pedelius, drtě ta slova mezi zuby.

„To bude jedině dobře,“  odvětil Lavatta hned poté, co se dočkal řízného zasalutování.

-----XXXXX-----

            Jednička v momentu výstřelu prudce pohnul rukama. Plastová páska pout s třesknutím praskla. Myoposilovače jeho paží tu banální překážku ani nezaznamenaly. Podle mikropočítače, který měl implantovaný do mozku, to trvalo jen 0.254854 vteřiny.

            Stejně dlouho mu trvalo vytáhnout útočný nůž, jehož superštíhlá čepel byla skrytá ve zpevněném švu saka. Překvapený kozák zaměstnaný kulometem, který byl lehký jen podle jména, za stejnou dobu nedokázal ani vytřeštit oči.

            Stejně to nemělo žádný význam, protože hned na to  mu Jednička vrazil dýku pod bradu.

            Kozákova spodina lebeční se s hlasitým křupnutím podvolila kalenému hrotu  a jeho tělo se roztřáslo v nekontrolovaných křečích.

            „Jsi tak patetický,“ pronesl Damián znechuceně, zatímco si o vojenský nátělník druhého gardisty otíral zakrvácenou čepel svého tesáku.        

            Pak překročil tělo, vyhýbaje se přitom louži krve a kusům přeseknutého kulometu.

            „Kdybych taky měl monomolekulární ostří, nemusel bych být patetický,“ odtušil Jednička. „Takže jsem musel vzít zavděk standardním fasovaným Solingenem…“

            Pomalu otřel čepel dýky o rukáv a opatrně ji vrátil na její místo. „Jak to s ním vypadá?“ 

            Tychvin  šťouchnul špičkou boty do těla, kterému výstřel rozerval podstatnou část lebky. „Je po něm. Bylo to snadné…“

            „Až příliš,“ zamumlal Trojka zamyšleně, zatímco ze země zvedal funkčně vyhlížející lehký kulomet.  Zkušeně jej zkontroloval a pak si přes mohutné rameno přehodil jeho řemen. „Mohl bych do něj vysypat celý zásobník,“ navrhl. „Jen tak pro jistotu…“

            Najednou k nim dorazil. „Co to?“

„Něco se děje,“ pronesl Tychvin zamyšleně.

„Ten hluk může znamenat jen jediné…“ odtušil Urs. „Přicházejí!“

„Kdo?“ pronesl Damián. V tu chvíli i do jeho uší dolehl třesk velkorážních pušek. „Elfové! Do prdele, co ti tady chtějí?“

Jednička se ušklíbnul. „Evidentně to samé, co ostatní.“

„Útočí na nás!“ vykřikl Tychvin a vykročil ke vchodu do stanu. „Musím sešikovat molodce, jinak je po nás. Moje věc už není Vaše věc. Chcete projít za vrykolasy? Můžete. Brána je otevřená. Stálo nás to víc, než jsme si kdy mysleli. Už mě ale nezajímá a nezajímají mě ani vlkodlaci. Tahle válka skončila a my se vrátíme k Donu. Vy dělejte, co chcete nebo musíte. Když nás necháte být, my uděláme to samé. Je mi jedno, jestli na tom zkurveném obětišti ty popy pobijete do jednoho. Nechci je už na Síči ani vidět!“

Vyběhl ze stanu a křičel přitom ze všech sil: „Molodci! Ke mně. Jsou tu špičatá ucha. Do řady! Za Velkým atamanem!“

Damián se podíval po ostatních. „Myslím si, že tady nás nepotřebují. Musíme dál. Možná ještě rychleji, než předtím. Teď jsou ve hře i elfové a kozáci si to kdykoliv mohou rozmyslet. Nesmíme tu už otálet ani minutu.“

„Souhlasím. Musíme se dostat k průchodu,“ přitakal Jednička.

„Ne, musíme pobít  ty zkurvené popy,“ vyštěkl Urs a v očích se mu zlověstně zablýsklo. „Jestli na to nemáte žaludek, udělám to sám…“

„Na to není čas,“ odvětil Jednička. „Musíme k průchodu. Okamžitě!“

„Ale...“ začal Urs.

„Má pravdu,“ pronesl pan Trojka. „O popy se postaráme pak.“

„Po všem to vraždění se už stejně neschovají. Najde je každá wiccanka a nebo hexa,“ přitakal Damián.

 Škoda, že tu není ten Inkvizitor. Ten  by to pochopil…“ dodal ještě se zavrčením. „A ještě by mi je držel, zatímco bych je rozřezával na kusy…“

„Přehlasovali jsme tě,“ uťal jeho brblání nekompromisně Damián. „Mizíme odtud!“

-----XXXXX-----

            „Držte řady!“ ječel na své muže, i když mu v žilách vřela krev, a hlídal, aby v semknuté formaci pokračovali dál od otevřeného portálu. Přechod na druhou stranu se obešel bez jakýchkoliv komplikací. Byť to nebylo nacvičené, zkušení poddůstojníci zajistili, že se u mužstva jinak běžné pocity dezorientace a paniky obešly bez následků. Všichni věděli, kde jsou a co chtějí dělat a když ne, poddůstojnická hůl jim to důkladně vyšila na záda.

            Problém ale představovaly rozkazy. Drželi řady přesně, jak jim bylo nakázáno a palba překvapených Záporožců byla zatím jen sporadická a chaotická. Modlil se, aby to tak bylo i nadále, nebo alespoň co možná nejdéle. Jenomže ve vojenském řemesle bylo štěstí ještě vrtkavější, než u hazardních hráčů.

            Portál je v lidském světě vypustil na dohled od lidských obranných postavení. Lidských ne, opravil se. Tohle byli Temní záporožci. Z lidí toho v nich už moc nezbylo. Snad jen tělesná schránka...

            „Měli jsem se objevit tři míle daleko a v klidu se zformovat!“ zahromoval. „U skřetího lejna, jak je tohle možné?“ vyštěkl na kolem spěchajícího kněze.

            Ten rozhodil rukama. „Velitel změnil plán. Chtěl, aby to by překvapivý úder.“

            „Překvapivý? Ale pro koho?“

            „Víš, jak to říkají skřeti,“ ucedil Heranius, hlavní seržant korouhve, jehož úkolem bylo dohlížet stejnou měrou na vojíny i důstojníky.

            Pedelius se ušklíbl. „Souhlasím. Tohle je skutečně, slušně řečeno, na dámské přirození. Ženeme se do  průseru…“

            „A s rozběhem!“ dodal seržant a ukázal na skupinu kozáků úporně se snažících zaujmout obranné postavení. Panika v táboře nepřítele zřejmě nezachvátila všechny stejně intenzivně. Tu a tam se vždycky objeví ohniska odporu. Někdy tvořená jen několika muži, jindy byla skupina početnější. Tady ale měla skupina  těžký kulomet a táhla jej do obranného postavení.

            „Brzy se zmátoří a pak bude veselo,“ okomentoval to hlavní seržant uštěpačně. „Nesmíme polevit v tlaku. Snad to vyjde...“

            „Salvou!“ zaječel Pedelius. „Smeťte je!“

            Stovka karabin první řady střelců vyslala v hlasitém třaskavém souzvuku  velkorážné projektily vstříc svému cíli.   Zatímco střelci nabíjeli, vypálila druhá řada a pak ještě třetí.

            Skupina Záporožců se rozprchla a nechala kulomet kulometem.

            „Tentokrát jsme měli štěstí,“ ucedil Pedelius.

            „Jistě… tentokrát…“ přitakal s ještě menší dávkou optimismu seržant Heranius.

            Pedelius zvedl k očím dalekozor a obhlédl kozácká postavení. „Zákopy a šance jsou natočené k městu. Útočíme na ně z týla. Proto ten chaos.

            Támhle bylo centrum města. Je pryč. Neuvěřitelné. Nikdy bych nevěřil,  že nějaká rasa může mít stejně silnou magii jako my...“

            Seržant pokrčil rameny. „Jsme vymírající rasa, veliteli. Takže mě už nic nepřekvapí…“

Najednou k nim dolehlo dunění bubnů a pištění píšťal. Po chvíli se k nim přidaly v děsivé kakofonii i rohy. Jejich táhlé hučení mu zježilo  vlasy.

„Štěstí došlo. Zato problémů budeme mít víc než dost a už se k nám blíží,“ odtušil.

Vzápětí se mezi nízkými stromky objevily první kozácké standardy ozdobené koňskými žíněmi, skalpy a lebkami. Přísahal by, že některé z nich patřily elfům..

„Připravit!“ zavelel Pedelius. „První řada zakleknout!“

„Nabíjet!“ zaječel seržant. „Dělali jste už tisíckrát, chlapi. Dělejte!“

„Připadám si jako můj praděda. Semknuté řady, palba salvami, útočné kolony…. Do skřetí prdele! Proč nestavíme tercie, mohli jsme si ze stromků osekat píky!“

„Blíží se. Za minutu je máme na dostřel.“

„Oni nás už na dostřel mají,“ odtušil Pedelius temně a právě v té chvíli se kozácké řady rozpadly a rozštěkaly se první samopaly. Během okamžiku se k nim připadaly první lehké kulomety a pak i ty těžké.

Dávka střel ráže 12,7 mm prošla přední řadou elfské gardy jako by ani neexistovala. Stříbrem zdobené lamelové zbroje se rozprskly všemi směry stejně jako těla, jež měly chránit. Krvavé cákance a kusy tkání se rozstřikovaly všemi směry v děsivých gejzírech.  

Viděl své vojáky trhané na kusy, jejich těla letící vzduchem, znetvořená, děsivě rozpáraná a vyhřezlá. Slyšel nářek raněných, kterým nikdo nemohl pomoci a ani neměl jak, protože léčitelé ještě portály neprošli.

„Zrušte řady!“ zaječel v náhlém popudu. „Okamžitě se kryjte! Rozestupy!“

„K zemi vy vyparádění parchanti!“ zaječel seržant, ale sám zalehl až poté, co tak udělali i všichni ostatní.

Kromě  Pedelia. Ten dál stál a zaraženě hleděl na pahýl s roztřepenými okraji, v níž jedna z hlasitě vyjících kulek proměnila jeho levici.

„Já…“ začal rozpačitě, zatímco z něj děsivou ranou unikala životodárná krev.

„Dolů!“ zaječel na něj seržant a sám po něm skočil a prudce jej strhl k zemi. Tam jej, ještě se vzpouzejícího, zalehnul a začal mu pahýl horečně zaškrcovat pruhem látky.

„Musíš okamžitě za léčitelem. Tohle škrtidlo je na hovno, je to jen kus pláště…“

„Co co?“ zamumlal Pedelius mrákotně. „My musíme… musíme…“

„Ty musíš dozadu, nechat se ošetřit!“

Prudce ho udeřil do ramenního plátu poslední rukou, která mu zbývala. Pancíř nespokojeně zaskřípěl. Ani to pro bolest v pulzech vystřelující do mozku vlastně necítil. Bylo mu to jedno.

„Slez ze mě!“ zaskřehotal a pak, když ho konečně přestala tížit přítelova váha, se zhluboka nadechl. Jako by se mu s přílivem čistého kyslíku projasnila mysl, překulil se na břicho a opatrně se rozhlédl.

„Nikam nejdu. Potřebujeme palebnou podporu. Záblesková kopí rozmístíme támhle a támhle. Dej k nim po půltuctu střelců na ochranu. Zaútočte levým křídlem  a vymeťte kozáky z tamtoho okopu. Jestli do něho dají kulomet, jsme nahraní. Zábleskovým kopím odtamtud můžeme zasáhnout ty těžké kulomety a …“

„Ještě něco můj nesmrtelný vojevůdče?“ ucedil seržant sarkasticky, ale v obličeji se mu přitom zrcadlil strach  o svého velitele.

„Rozdej mužům všechny naše zásoby třaskavé hlíny a ohnivých elixírů. Dobytí toho zákopu nebude žádná sranda. Kde jsou Bronzoví?“

Seržant pokrčil rameny. „Šli hned za námi, předpokládám ale, že po vystoupení z portálu uhnuli doprava. Je tam nějaké zničené lidské zařízení na výrobu energie. Znáš názor knížete na znesvěcování prapůvodních částic lidmi.“

„Pošli posla za jejich setníkem.  Kol je starý fronťák, pochopí o co mi jde. Musí se okamžitě otočit a podpořit nás. Na Zlaté nemá smysl čekat. Ti dorazí až na dělení kořisti…“

„A co náš mocný velitel?“

„Myslíš Lavattu? Seru na něj…“

Když se seržant odplazil, Pedelius Kartenna si, odmítající pohlédnout na to, co zbylo z jeho ruky, pomyslel, že v dobách, kdy ve stínu prastarého lesa  jen tančil a hrál na harfu, nebyl ani zdaleka tak sprostý…

-----XXXXX-----

            „Tři oddíly šikmouchých, Velký atamane!“ vykřikl zvěd, jen co se mu podařilo zastavit svůj zběsilý úprk. Udýchaný zůstal stát v něčem, co se dalo s trochou dobré vůle považovat za stoj spatný a pravicí přitom ťuknul do dýnka furažky, kterou měl na hlavě. „Ti kreténi se rozdělili. Jedni se zatím vůbec nezapojují do boje. Mají zlaté zbroje. Asi se bojí, že si je zamažou. Ostatní si podali tvoji vlastní molodci podporovaní Seimaszkovými hrdlořezy. Ať je Temní sežerou a vyserou, ale bijou se dobře. Kurvamať!“

            „A co Kirponosův palk?“

            „Přidají se a jejich nový palkovnik Malenkov ti bude přísahat, ale teď honí po táboře  popy a bijou je. Vyrval jim ze spárů pár stovek zdravých ženských a děcek. V poslední chvíli. Za ten odporný nápad měli skončit na kůlu…“

            Velký ataman Tychvin se zadíval do dáli a ani mrknutím oka nadal najevo, že o plánu obětovat trén ví víc, než se na první pohled zdá. Některá tajemství si lidé berou do hrobu…

            „Dobrá. Tak je nabudíme dělat správnou věc. Vyhlaš, že dám tisíc nových rublů za hlavu každého šikmoušáka a za každého zajatého deset procent z jejich ceny. V Temném Byzantionu se prodávají za hotový majlant. Co zaplatíme, vrátí se nám zpátky. Řekni molodcům, že si nenechám ani rubl. Kdo bude chtít novou ženskou, ten ji dostane.“

            Zvěd zasalutoval a odběhl pryč.

            „Hej vy!“ zařval Tychvin a počkal, až pětice kozáků, co se nedaleko něj snažila odřezat z mrtvého koně co možná nejlepší kusy masa, zvedne neochotně hlavy.

            „Pojďte sem, vy kozlí pojebanci. Co se tu krmíte koninou, když se kolem bojuje, no? Mám vás nechat narazit na kůl?“

            Když se u něj s provinilým výrazem shromáždili, pokračoval: „Z které jste jednotky?“

            „Od Ivanovova, vaše blahorodí,“ odpověděl jeden z nich.

„Když si vás košový Ivanov nedokázal pohlídat, tak jsou z vás moji kurýři.. Ty a ty,“ řekl a ukázal při tom na dva nejbližší. „Zaběhnete za palkovnikem Malenkovem, ať obejde elfy po křídle a napadne Zlaté. Kořist, co získá, je jen jeho, ale má nabídka trvá jen půl hodiny.“

Otočil se na ostatní a dva z nich šťouchl prstem do ušpiněné rubašky: „A vy panáčci moji zaběhnete do první linie a najdete velícího. Chci, ať za každou cenu drží pozice. Prvního, kdo ustoupí, nechám zaživa vařit! Řekni jim, ať vydrží a osobně přivedu posily.“ 

            „A co já, atamane?“ zeptal se ho poslední. „Mám si jít někam do koutku leštit šašku?“

            „Najdeš košového Grigorijeviče. Říkají mu Moskal. Má na starosti munici. Ať jeho muži začnou do linie tahat náboje. Chci tam mít všechny kulomety, co má. Řekni mu, že vím, že si nějaké nasyslil a ať k nim přidá i ty trofejní minomety po Němcích, co má po  dědovi, jinak ho nechám ošukat prašivým oslem.“

            Posel odběhl a ještě cestou přemítal o úpravách atamanovy zprávy tak, aby ji mohl v klidu předat a přitom přežít…

-----XXXXX-----

 „Oni na nás útočí?“ pronesl Gerdius Lavatta překvapeně. „Jak humorné. Ti barbaři si snad myslí, že nás porazí…“

Odložil dalekozor na emailem zdobený stolek s deskou z leštěného tvrdodubu a chopil se číšky s perlivým vínem.

„Ta lidská chátra má  pár obstojných věcí. To jejich šampaňské stojí za zotročení lidstva. Tedy přinejmenším té jeho části, která se nazývá Frankreichem, Zbytek lidstva je ale k ničemu…“

„Možná ještě Švédi,“ namítl jeden z jeho štábních důstojníků, černovlasý elf, který si své splétané copánky marnotratně ozdobil stříbrnými lebčičkami. „Jejich filmy jsou plné objevných věcí.  Zejména ty o těch trojkách…“

Všichni přítomní se vědoucně rozesmáli.

„Pokračují naším směrem, výsosti,“ ohlásil další z adjutantů Lavattovi. „Nesou bunčuky atamana Kirponose. Mají jen lehkou výzbroj.“

„Báječné Paotusi. Tebe snad to vojančení opravdu baví. Buď v klidu, mám ve Zlaté korouhvi tři poručíky, kteří se o vše potřebné postarají. Přikázal jsem jim odrazit ty chámy a pak je pronásledovat. Rozhodl jsem se nebrat zajatce. Proč se o tu  chátru starat, že?“

„Co kdybychom otevřeli novou láhev?“ ozval se někdo z adjutantů.

Lavatta chtěl odpovědět, ale jeho slova zanikla v explozi, jejíž ohnivý květ vyrostl  jen deset kroků od nich. Všechny přítomné ohodila hlína. Jeden z adjutantů ale vykřikl bolestí a překvapeně se chytil za krvácející díru v boku. Pak se pomalu zhroutil do trávy.

Další minometný granát dopadl přesně doprostřed skupinky překvapených důstojníků. Výbuch je rozhodil do všech stran. Viděl vzduchem letící těla, trhaná střepinami a chrlící gejzíry krev.

            Sám ale zůstal jako zázrakem nezraněn. „Co… se… to?“ pokusil se vykoktat, zatímco kolem něj začaly hvízdat kulky.

Pak se k nim přidaly další exploze, výstřely a křik raněných. Ta kakofonie zvuků ho donutila si přitisknout ruce na uši a křičet ze všech sil.

Náhle se před ním objevili první gardisté. Ranění a špinaví klopýtali mezi důstojníky. Někteří měli své zbraně, jiní je ale odhodili, aby je při ústupu nezdržovaly.

Ústupu?

„Kam si myslíte, že jdete, vy blbá hovada?“ ječel na ně Lavatta a pokoušel se je zastavit. Dokonce za tím účelem vyměnil prázdnou sklenici vína za meč.  Vztekle se jím rozmachoval a bylo jen otázkou času, kdy se opravdu trefí.

Čepel tisíckrát překovaná a zakalená v krvi lidských otroků, se zakousla jednomu z prchajících mezi krkem a ramenem a jen silou vedeného úderu pokračovala dál, roztínaje vedví jak gardistovu zbroj, tak i jeho tělo.

Chroptící, bizarní torzo se pomalu zhroutilo k zemi.

„Stát!“ ječel Lavatta. „Vy odporná sběři. Zastavte se!“

Neposlouchali ho. Zahlédl mezi prchajícími potácející se postavu s průstřelem stehna, s důstojnickými distinkcemi. Poručík!

„Chci hlášení, poručíku!“ zaječel na něj a neurvale ho chytil za paži. „Mluvte se mnou, poručíku. Co se děje?“

„Zaútočili,“ vyhrkl poručík a vyděšené oči mu přitom těkaly ze strany na stranu. „Drželi jsme řady. Dvě salvy… dvě zatracené salvy… Víc jsme nedokázali. Oni nebojovali jako my. Rozprchli se jako kuřata, jenomže nebyli vyděšení. Oni se kryli se před našimi salvami. Prostě zalehli! Zbabělci...“

Vypadalo to, že se rozpláče.

„My pořád drželi řady!“ zakřičel vztekle. Jenomže oni měli samopaly a kulomety. Dokonce i ty malé vrhače min.  Během chvilky  jsem přišel o celou četu. Byli mrtví… Některé jsem nedokázal ani poznat. Zbyly z nich jen cucky. Jejich krev byla úplně všude a do toho ranění… Utíkali jsme pryč, Nedokázal jsem tam zůstat… nikdo to nedokázal a všechny jsme tam nechali…“

 Stáli proti sobě a dívali si do očí. Jako první se pohnul Lavatta. Poručík se ani nepokusil bránit. Když se na něj snesl velitelův meč, prostě jen tak stál a něco si pro sebe mumlal.

„Přicházejí!“ zaječel v tu chvíli někdo další a v tom hlase byl všechen strach světa. Ten výkřik ale brzy zanikl v kakofonii hrůzy a děsu.

„Držte řady!“ ozval se něčí hlas, ale Gerdius Lavatta se nedokázal ohlédnout. Stál a šokovaně zíral na blížící se Záporožce a ohně vyrážející z ústí jejich zbraní. Nebyli ani skvěle organizovaní a ani vyzbrojení a už vůbec nevypadali tak skvěle, jako ti, které hnali před sebou.

„Musíme zaujmout kruhovou obranu,“ začal si Lavatta pro sebe drmolit. „Ne… ne kruhovou.  Tři řady střelců, po stovce každá. Seržanti a mí poručíci je nechají vytvořit… Ano, nechají… Stačí jim jen dát rozkazy, nic víc,“ pokračoval ve svém blábolení, ale nikdo ho neposlouchal.

Kozácká střelba už dávno rozehnala jeho štáb i prchající vojáky a přilétající kulky nyní cupovaly drahé sklo a vybrané pochoutky, které ležely naservírované na stolech kolem něj.

Chtěl ještě něco říct, dát poslední povel, jako ti legendární vojevůdci z dávných manuskriptů, ale než to dokázal, střela z těžkého kulometu  mu rozervala hrudník na cáry...