Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 57

23. 7. 2015

-----XXXXX----- 

            Do zad se mu  zaryla snad stovka ostrých hran kamenů a aby toho nebylo málo,  při dopadu si prokousl jazyk. Ústa se mu okamžitě zalila krví. V hlavě mu hučelo a točil se s ním celý svět. Přesto se mu podařilo odrazit ledově chladné, šedé ruce, jež se po něm sápaly. I s jednou rukou a oslabený ztrátou krve.

            Umrlec se ho snažil kousnout, ale podařilo se mu z boty vytáhnout dýku a vrazit mu ji  doširoka otevřenými ústy, až do mozku.

            Zaskřípělo to, luplo a ovanul ho smrdutý puch z hnilobou natlakované útočníkovy mozkovny. Ten se toporně sesul k zemi.

            Pomalu se zvednul a pokusil se oprášit. Pak toho s vrtěním hlavy nechal.

            Od exploze energetického krystalu, kterou způsobila obsluha zábleskového kopí obklíčená desítkou oživlých umrlců, mu stále hučelo v uších. Sice nestál ve smrtící zóně, ale to nic neznamenalo. Tady bylo smrtící úplně všechno...

            Byl to pro všechny šok. Kdo by taky čekal, že se po  odrážení kozáckého protiútoku ze země zvednou stovky mrtvých a zaútočí na všechny, kteří byli živější, než oni sami. Na celé situaci byla dobrá pouze jediná věc – umrlci napadali bez rozdílu elfy i kozáky…

            „Hlášení!“ zaskřehotal, ale nikdo mu neodpověděl. S bolestivým syknutím zatáhl za konce provizorního škrtidla, které se pádem uvolnilo.  Bolestí zavrávoral a na okamžik mu svět zčernal před očima. Ne, teď si nemohl dovolit omdlít. Zatřepal prudce hlavou a počkal, až se mu zrak znovu projasní.

            Když vypuklo to šílenství, elfská obranná linie už v podstatě neexistovala. Žalostné zbytky stříbrných byly promíchány se zbytky bronzové korouhve a jemu zbývalo sotva sto padesát mužů. 

            Od chvíle, kdy se v jejich linii vztyčili první umrlci, neměl možnost sledovat, co se děje. Bojoval o holý život a neměl čas starat se o životy druhých. Teď byl konečně čas to změnit. Jenomže to už zbýval v linii sám...

            Ne, řekl sám sobě. To není možné. Jeho muži nemohou být daleko. Zůstat sám bylo jako vystřižené z nějakého starodávného elfského dramatu. Chyběl už jen hodně hustý les a  incestní vztah se sestrou...        

            Mechanicky sebral ze země svůj kalašnikov, ale pak ho se zaklením odhodil. S myslí otupělou vším tím, co se kolem dělo, zapomněl, že jím   třískal do hlavy jednoho umrlce, dokud nebyla na kaši stejně jako dřevěná pažba. Lidské vynálezy byly sice děsivě účinné, ale jejich životnost nestála za nic.

              S unaveným povzdechem tasil svůj meč. Bylo to tak melodramatické, až se mu málem zvedl žaludek. Cvičil šerm stovky let tak, jak se od člena gardy  očekávalo, ale k srdci mu nikdy nepřirostl. Vždycky se ve skrytu duše považoval za příznivce nových časů a moderních vymožeností. Meč bylo to poslední, co chtěl v posledních chvílích svého života držet v ruce…  

            „Kurvamať,“ zaznělo po jeho pravici. Překvapeně a pohlédl na podobně otřeseného Záporožce, který se třesoucí se rukou  právě snažil upravit zbytky své uniformy, ale nakonec to nechal být a sebral ze země masivní plukovnickou bulawu, jejíž hlavice byla olepená chomáči vlasů a zbytky zakrvácené tkáně.

            Zarazil se a pak beze strachu pohlédl Pedeliovi do očí „To byl boj, co špičaté ucho?“ zachrčel. „Ti zatracení zombáci nás pořádně pocuchali...“

            Elf se zmohl jen na přikývnutí.

            „Jo, tomu já říkám posraný život. Přijdu o polovinu otrjadu a než se naděju,  moji vlastní molodci se probudí k životu a sežerou mi zbytek jednotky. A teď tu stojím proti špičatému uchu, mám jen tu zasranou bulawu a připadám si jako nějaký debilní Ilja Muromec…“  

            Pedelius se ušklíbl a pozvedl meč nad hlavu v prastarém šermířském pozdravu. „Legendy ožívají stejně snadno jako mrtvoly, kozácký veliteli…“

            „Budeš se mnou bojovat?“

            Pedelius pokrčil rameny. „Když budu muset…“

            „A co tvoje rozkazy?“

            Meč kolem něj opsal stříbřitý půloblouk jako by to bylo přerostlé ukazovátko. „Myslím si, že se právě změnily.“

            „Měli bychom shromáždit své muže,“ pronesl kozák.

            „To je dobrý nápad,“ přitakal elf. „A pak zjistit, co se tady stalo.“

            Kozák se zakabonil. „Asi bych věděl, kde začít…“ Rezignovaně svěsil ramena. „Mimochodem, říkají mi Tychvin…“

-----XXXXX-----

            „Můj pane, můj pane…“ vytrhl ho ze zamyšlení něčí křik.  Otočil se a pohlédl na elfa v zelené říze. 

            „Ano?“

            Udýchaný kněz se před ním zprudka zastavil a spustil svoji řízu, podkasanou během úprku. „To jsem rád, že jsem vás našel, můj pane.“

            „Jsem setník,“ opravil jej. „Nejsem žádný pán…“

            Kněz ale zareagoval prudkou úklonou. „Už ne, můj pane. Ctihodný Lavatta se společně s ostatními důstojníky Zlaté korouhve odebral do Síní Mandosu. Momentálně máte nejvyšší hodnost...“

            „Já… já, že mám velení?“ vykoktal překvapeně.

            Kněz přikývnul. „Což znamená, že vás budou na slovo poslouchat přesně  tři  zelení kněží a dvaadvacet zlatých …“

            „Určitě přežili i další,“ pronesl Pedelius přesvědčeně. „Když na nás zaútočila ta umrlčí banda, někteří ze stříbrných a bronzových ustoupili. Určitě to udělali. Určitě…“

            Tychvin se ušklíbl. „To samé si říkám i o mých molodcích…“

            „Tak je pojďme najít všechny,“ pronesl  Pedelius rozhodným hlasem. „Dříve, než se navzájem pozabíjejí.“

            Tychvin přikývnul. „A možná je načase odsunout stranou některá nepřátelství. Třeba jen na chvíli…“

            „Souhlasím.“

            „Příměří s temnými?“ hlesl zelený kněz. „Kníže nebude nadšený. Vlastně budeme mít štěstí, pokud neskončíme v Síních bolesti.“

             „To bychom se toho nejprve museli dožít,“ namítl Pedelius. „Vyšli mentální sondu ke všem přeživším gardistům. Chci je tady mít nejpozději do hodiny i s informacemi o pohybech nemrtvých. Chci vědět, kam jdou, co žerou, kdo jim velí. Prostě všechno…“

Netrvalo to ani pět minut a zelený kněz sedící na zemi v meditační pozici pěti nefritů k němu se  zastřeným pohledem vzhlédl. „Mám první odezvy od několika skupin přeživších.. Přeskupili se a zaujali obranná postavení. Nejmenší má osm členů, největší dva dvacet. Předal jsem jim tvůj vzkaz. Přijdou…“

-----XXXXX-----

Generál Eugen Rasmussen seděl ve své kanceláři a už nějakou dobu zíral na rámeček stojící na stole. Za tenkým sklem se odehrávala dávno zapomenutá letní idyla. V popředí stála rozesmátá trojice. Vzájemně se objímali a v očích měli všechno štěstí světa. Už si téměř nevzpomínal, kdy tu fotografii pořídil.

            Pomalu a bolestně se od něj odpoutal a pohlédl na zářící monitor, na kterém se objevila poslední dávka zpravodajských informací. Byl to klasický oběžník obsahující rešerše několika agenturních zpráv, doplněných o satelitní snímky a hlášení terénních agentů. Těch posledních ale bylo s uběhlými týdny stále méně a méně. V některých oblastech se rezidenti odmlčeli úplně. Z jiných dorazila jen směsice psychedelického blábolení.

            Vlkodlaci, elfové. Po seznámení s aktuálními hlášeními, jeho nadřízený prohlásil, že za střízliva něčemu takovému neuvěří. Dál se tím odmítl zabývat. Stejně jako celý sbor náčelníků štábu.

            Podíval se na šedivý obdélník trezoru zapuštěného do zdi. Jen on věděl, co se v něm ukrývá.

            Před dvaceti lety ho ještě jako kapitána zlanařil náborář Agentury. Byl to nenápadný úředníček, kterého by za hrozbu národní bezpečnosti považoval jen nevyléčitelný paranoik.

            Občas ho požádali o odborné posouzení nějakého vojenského aspektu. Jindy o přednášku či rešerši nějaké knihy. Pokaždé mu dobře zaplatili a přitom nemusel vynést jediné tajemství.

            Takhle to trvalo několik let. Pak ho požádali o první studii. Z jeho pohledu byla úchylná. Dcera by řekla, že musela vypadnout z nějaké fantasy knihy. Považoval to za vtip, za způsob, jak přistoupit k problému neotřelým způsobem a zaujmout mladé. Studii sepsal a k jeho překvapení se líbila.

            Zaplatili mu, za rok byl povýšen a získal místo v Bruselu. Tehdy ty dvě věci ještě nespojoval. Ale jen do momentu, kdy byl Agenturou, jen krátce po přeložení, pozván na pracovní víkend do Schwarzwaldu. Mělo jít o praktickou ukázku taktiky malých útočných jednotek tak, jak ji nastínil ve své studii. Až při cestě vrtulníkem se dozvěděl skutečný cíl -  Dresden. Přistáli jen půl kilometru od ghetta Johannstadt.

            Ta ukázka, ale nakonec proběhla tak, jak měla. I s kouzelníky a příšerami. Taky se seznámil s agenty a sanačními týmy.

            Ve Schwarzwaldu ale nakonec skončil také. Dal si loveckém zámečku pod Feldberge kávu s Albertem Kruppem. 

            Když za ním přišli s dalším problémem, už to za legraci nepovažoval…

            Interní komunikátor stojící na stole náhle pronikavě zadrnčel.

            Přijal hovor a volajícího zobrazil v hlavním okně na svém monitoru.

            Při pohledu na hvězdnaté výložky generála Helmutha von Clausen málem zapomněl na již roky platící předpis nepožadující salutování nadřízenému při videohovoru.

            „Ano, pane?“ začal opatrně, když zaregistroval nesmlouvavý výraz ve tváři tříhvězdičkového generála.

            „Schůzka štábu v čase Té plus dva. Zasedací místnost číslo 2A. Zajistěte občerstvení a přístup k datové síti.“

            „Generál Molestra je ve městě,“ pronesl Eugen zamyšleně. „Generálové Redingot a Geoffre jsou  také v dosahu. Do dvou hodin je tu určitě dostaneme, ale s generálem Ibanezem bude problém. Má dovolenou. Mám ho z ní odvolat, nebo vyrozumět jeho zástupce? Tím by měl být, ehm,“ rozpačitě si odkašlal, zatímco nechal komunikátor vyhledat příslušné údaje, „generál Rodriguez.“

            „Rodriguez?“ zachrčel von Clausen odmítavě. „Toho nevolejte. Ten idiot vydává svůj připosraný  defétismus za hlas rozumu. Máme na krku krizi. Potřebujeme tu jestřáby, ne papoušky... Pošlete Ibanezovi formální pozvánku do jeho datové schránky. Když si ji vyzvedne ex post, nebude to žádná škoda...“

            „Dobře, pane. Ještě něco?“

            „Připravte svodku ke zprávám našich zpravodajců o Ukrajině. A ať to není zase jedna sáhodlouhá přednáška plná nudných detailů. Chci pěkně údernou prezentaci v Europointu!“

-----XXXXX-----

             Stál s tváří obrácenou k nebesům a jeho ústa se neslyšně pohybovala. Právě dokončil poslední verš a kouzlo, konečně vyslovené ve své složité celistvosti bylo dokončeno. Stalo se trvalým a vstřebalo se do reality, která ho obklopovala. Omezovala ho jen vzdálenost. Jeho dosah sice nepřesáhl pár čtverečních kilometrů, ale utkal jej uprostřed bojiště a to jeho účinky znásobovalo.

            Usmál se. Stal se stvořitelem. Jeho děti. Možná nebyly dokonalé a nebyly ani živé, ale byly jeho. Vlastně to bylo jinak – ony tu byly pro něj...

            Připadalo mu, že i jeho samotného kouzlo postoupilo. Proniklo do každé jeho buňky a spojilo jej s každým, kterého oživil. Nyní v sobě cítil osobnost Kyrila Ignatjeviče mnohem silněji, než předtím a dokonce i než kteroukoliv z osobností, které pohltil. Nebylo to možné, ale přísahal by, že tahle osobnost starého upíra a nekromanta je dokonce při vědomí a plnými doušky si vychutnává spojení s každým z rabů.

Hlavou mu běžely nekromantovy vzpomínky na boje s jinými erestuny. Na to, jak si vychutnával jejich pomalé ubíjení, u zavilých protivníků někdy trvající i několik let. Všichni tolik toužili po co největší smečce strig, co největším zástupu nemrtvých rabů.

Bleskově odhadl počet těch, které oživil.  Sice se v počtu služebníků nevyžíval, ale měl jich rozhodně více, než kterýkoliv erestun v zaznamenaných dějinách lidstva.

Stále pro něj bylo neuvěřitelné, že dokázal vidět jejich očima a cítit jejich údy. Prožíval s nimi, když rvali hrdla svým překvapeným obětem a sytili se jejich masem a krví. Cítil tu nádhernou vůni a ústa se mu přitom plnila slinami.

            Z  lidí, kterými byli, jim už mnoho nezbývalo a s degradací mozkové tkáně se jejich lidství nakonec vytratí úplně, stejně jako už ztratili své vzpomínky. A až se tak stane, budou z nich nástroje. Bezduché, ale stále dost výkonné na to, aby několik let posloužili jeho záměrům. Než rozkladný proces, zpomalený magií, poškodí jejich těla, dávno je nahradí  jiní služebníci. Tisíce jiných...

            „Mí služebníci,“ řekl si sám pro sebe, jen aby si vychutnal ta slova. Pak jim zprostředkoval obraz časoprostorové trhliny, kterou tak pracně a mnohdy i jejich přispěním vytvořil. a doplnil ho o lákavé obrazy jídla. Zobrazil tolik krve a čerstvého masa, že to museli pochopit i ty opravdu nechápaví.

            Slova byla zbytečná. Tak se jim snažil předat alespoň tu základní, nosnou myšlenku - jděte tam a všechno, co tam bude k sežrání, sežerte…“

-----XXXXX-----

            Když se z mlází vymotal ten chroptící voják, Damián na moment ztuhnul. Byla to podvědomá, naprosto lidská reakce. Iracionální děs oběti, která v očích predátora uviděla sebe sama.

            Pak se konečně pohnul. „To... snad... ne...“ vydechl, načež zpod umolousané pilotky vytasil tesák a jediným, plynulým pohybem jím odťal vojákovu hlavu. Ta odletěla zpět do mlází, o několik vteřin následovaná i kácejícím se tělem.

            „Mrtví ožívají,“ ozval se Urs dutým hlasem, jako by citoval nějakého dávno mrtvého klasika.  „Temnota se šíří,“ dodal ještě a pak se pomalu rozhlédl. „Je to dílo hodně silného nekromanta. Hodně silného...“

            „Máme tu nějakého?“ zeptal se Jednička zamyšleně.

            Urs pokrčil rameny. „Pokud ano, nevím o něm. V minulém století jim pšenka zrovna nekvetla. Evropa měla Inkvizici a Rusko zase bolševiky a čekisty. Byli ještě efektivnější, než se píše. Jen se neví, jak moc. Černokněžníci a čarodějnice prostě zmizeli a už o nich nikdo neslyšel. V Zónách měl své malé království Oleg Serděnko. Zmizel před dvěma roky. V Bělorusku byl svého času taky jeden dost dobrý. Myslím si, že se jmenoval Kyril Ignatjevič.“

            „To jméno jsem už slyšel,“ ozval se Damián.

            „Ano,“ přitakal Pan Trojka a pohybem zornic aktivoval přehrávání audio souborů zachycených čipem jeho eidetické paměti.  „Mluvil o něm ten Fedčuk-Regnis. Říkal, že se nechá inspirovat jeho vzpomínkami.“

            „To znamená, že ho pohltil,“ pronesl Urs. „Takže nekromanta bychom měli. Muselo ho sem přitáhnout to vraždění. Určitě nemohl odolat...“

            „Tychvin ho ale zastřelil...“ namítl Jednička nesouhlasně.

            Urs zavrtěl hlavou. „Jestli předtím pohltil toho nekromanta, mohl se dostat k jeho schopnostem. Prosté zastřelení nemuselo stačit. Ani, když to dostal do hlavy.

            K té trhlině se musíme dostat víc, než kdy předtím...“

            „To nebude vůbec jednoduché,“ odtušil v tu chvíli pan Trojka, zatímco optikou své odstřelovačské pušky přejížděl po horizontu. „V ose pohodu máme tak padesát dva zombií. Padesát tři... čtyři... pět... Zvedají se ze země rychleji, než je dokážu počítat...“

            Najednou sykavě nabral vzduch do plic.

            „Co se děje?“

            „Děcka. Jsou tam dvě děcka. Asi utekla z tábora. Schovávají se pod keři. Najdou je... oni je najdou. Podle pachu, nebo podle pohybu. Jeden je už skoro u nich...“

            „Nic nedělej!“ šeptl k němu Jednička naléhavě.

            „Děcka... já... ony jsou... staré skoro jako moje...“

            „Nic nedělej! Nic nedělej! NIC NEDĚLEJ!“ opakoval Jednička svá slova jako by to byla mantra.

            Suchý třesk výstřelu ho umlčel.

            Damián vyhlédl z mlází a unaveně si povzdechl. „Pánové, připravte se na obranu. Hluk toho  výstřelu je přiláká stejně spolehlivě jako  čerstvá flákota...“

            Možná řekl i něco dalšího, ale jeho slova zanikla v rachotu Damiánova kalašnikova, ke kterému se záhy připojily i zbraně ostatních.

-----XXXXX-----

            „Přijdou?“ ptal se ho znovu a znovu každý, kolem kterého prošel. Zpočátku odpovídal a vysvětloval, pak už se jen snažil působit vyrovnaně. Jako ztělesněná studnice moudrosti a klidu. Prostě stoický filozof a mistr meče v jednom. Vydržel to ale jen chvíli. Jeho lidé na něco takového byli příliš unavení, vyděšení a hladoví. Těm nejvíce postiženým poručil dvojnásobit dávku lembasu, ale psychostimulanty, kterými byl elfský chléb napuštěn, nemohly působit věčně.

            Dokázal jen jediné - oddělit od ostatních raněné, u nichž neměl čas a prostředky zkoumat, zda jejich zranění způsobili umrlci. Zombie, vzpomněl si, jak je nazýval Tychvin.

            Ten kozácký ataman ho vyváděl z konceptu. Byl divoký, drsný a sprostý. Po většinu času byl opilý nebo vzpamatovávající se z těžké opilosti, což většinou vyústilo ve snahu se znovu opít.

            Nemluvil o tom, co se děje a už vůbec ne o tom, co se děje v něm samém. Všechnu svoji pozornost upíral ke svým mužům a v přípravě na to, co se musí stát. 

            „Přijdou?“ vyslechl si znovu ta samou otázku.

            „No, jen mu odpověz, špičaté ucho,“ zavrčel Tychvin, který se jeho hraním na hodného velitele bavil. „Má právo to vědět…“

            Přesunul pohled na tazatele. Byl to sotva dvacetiletý, vyděšený Záporožec, který se ze všech sil snažil nedávat najevo strach. Měl pocit, že by se měl tvářit jako protřelý fronťák, netečný k utrpení a bolesti jiných, nasáklý fatalismem, ale ve skutečnosti, ale z jeho pórů do všech světových stran unikal neředěný strach.

            Položil mu ruku na rameno.

            „Odkud jsi?“

            „Z Nikopolu,“ odpověděl mladíček.

            „Hm,“ pronesl Pedelius, „a měl tam někdo lidský holopřístroj?“

            „Starosta. Chodili jsme se k němu dívat na filmy.“

            „A pouštěl vám i něco jiného než porno?“ Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Nemusíš odpovídat. Všichni se na to koukají a ti, co to popírají, ze všech nejvíce...“  

            „Já...“

            „V klidu,“ odvětil. „Lidem se pár věcí opravdu podařilo a filmy jsou jednou z nich. Mě ale zajímají filmy o zombiích. Některé jsou tak dobré, že nechápu, jak je může udělat někdo, kdo nemá ani  potuchy o tom, že existuje nějaké Prolnutí, magie a stvůry. Možná v tom hraje roli to jejich podvědomí... Zombie existují a brzy po nás půjdou a my uděláme přesně to, co lidi v těch filmech – ozbrojíme se, čím to půjde a budeme se s nimi bít. Rozmašírujeme jim mozky a probodneme srdce - prostě uděláme cokoliv, co bude nutné, aby se vrátily tam, kam patří a přitom se od nich nenecháme pokousat.“

            „Radši bych ale dělal to, co ti lidi v pornu,“ odtušil Tychvin a mezi muži kolem nich se rozezněl smích. Nejprve to bylo jen takové nejisté pohihňávání, ale pak nabývalo na síle, až burácelo jako jarní příval. Bylo to osvobozující. Lidé, elfové - najednou měli společného něco víc, než jen touhu přežít... 

            „Takže, co uděláme?“

            „Budeme... bojovat?“

            Přikývnul a pokusil se pousmát.  „Přesně tak. Budeme bojovat. Elfové, lidé. Společně.“

            „Temní bohové by mohli…“ pronesl mladíček zajíkavě.

            „Mohli by,“ přitakal, „ale kde jsou vaši kněží? A pomůžou  ti bohové bez obětí?“

            „Fedčuk se jim vysmál do tváře, nebo co to vlastně mají...“ přidal se Tychvin. „Nepomůžou nám. Jsme v tom sami…“

            Najednou k nim dolehl hluk střelby. Byla soustředěná. Někdo se bránil a uměl to. Nebyla v tom žádná panika, prostě jen metodicky odváděná práce jako na střelnici.

            Pedelius Kartenna se pousmál. „Nejsme v tom sami. Možná  bude lepší se pohnout,  než tu čekat, až nás nejdou, a...“

            „Chceš najít ty druhé?“ otázal se jej Tychvin.

            „Zdá se, že jim to,“ namítl Pedelius. „Společně budeme mít větší šanci...“

            „Peklo nebo Síně Mandosu... Není to fuk?“ ucedil Tychvin a netrpělivě si projel dlaněmi kapsy své uniformy. Pak se zachmuřil. „U psí prdele,“ zaklel. „Kouřil bych, až běda.“