Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 59

22. 9. 2015

       

Generál von Clausen procházel zasedací místností tam a zase zpátky. Ačkoliv celou situaci probírali znovu a znovu, řešení prostě neviděl. Co mají udělat, co jen proboha mají udělat. Věděl, že od něj všichni čekají nějaké řešení. Ostatní členové sboru náčelníků štábů, všichni adjutanti, pobočníci, štábní písaři. Na jeho rozhodnutí čeká i ten nejposlednější vojín v nejposlednější zapadlé posádce na hranicích s východní divočinou.

A nebyli jediní, už potřetí za hodinu mu volal prezident Unie a dokonce i Elysejský palác a Berlínské kancléřství. Všichni čekali, co udělá a on to nevěděl...

Znovu se podíval na holomapu a třírozměrnou projekci  satelitních snímků. Dat měli tak zoufalý nedostatek, že vyslání jakékoliv jednotky by bylo jen zbytečným mrháním lidských životů. Něco udělat, ale musí...

Stav, ve kterém se nacházel, hraničil se zoufalstvím.

Opřel se kraj stolu s holomapou a do rukou přenesl svoji váhu. Průzkum? Ale jaký... Mohl by tam poslat týmy commandos, nebo AWACSy, ty by mohly sledovat všechno hezky shora, ale pouhé sledování nic nevyřeší. Všichni ti volající nechtějí sledování, tajemné plížící se infiltrátory s infradalekohledy, chtěli akci a z ní vyplývající politické body pro svoji kariéru.

Když jim dá, co chtějí, polepší si a jeho kariéra bude stoupat vzhůru stejně strmě jako raketa Ariane, než v rámci úspor zavřeli vesmírný program. Věděl, ale i jak skončí v případě neúspěchu...

„Pošleme tam vojáky. Prapor výsadkářů. Ne, jeden prapor je málo. I pluk je málo...“ dodal zamyšleně už jako by pro sebe. „Kolik vojáků tam poslali Rusové... Musíme... musíme jich tam poslat víc, mnohem víc.“

„To si ale vyžádá nějaký čas na přípravu,“ namítl generál Molestra nesměle. Vyslání výsadkové jednotky o síle pluku nebo divize je logistická noční můra. Tedy vyjma situace, kdy bychom poslali naše jednotky rychlé reakce, ale to bych nedoporučoval, protože...“

Mávnul rukou. „Samozřejmě, že ne. Pošleme tam  Poláky a Maďary. Možná i Čechy, ten jejich ministr obrany se nám už snaží celé roky zavděčit. Do každé druhé věty dává ten jeho důkaz národní spolehlivosti, tak ať dokazuje...“

„Vypracuji příslušné rozkazy,“ pronesl generál Molestra. „Jaký je termín zahájení operace?“  

„Naši by potřebovali dva týdny,“ zamyslel se von Clausen. „Jim to ale neřekneme. Dejte jim deset dnů, ne osm...“      

            Náhle se, k  překvapení všech, rozdrnčel  archaický, zářivě rudý telefonní přístroj stojící na stole. Kabel vetknutý do těla přístroje byl sám o sobě takovým anachronismem, že všem muselo být jasné jediné – tento hovor bude stejně výjimečný jako  přístroj, který ho zprostředkuje. 

            Generál von Clausen se podíval na ostatní a pak nejistě, jako by se bál, že ho přístroj může ohrozit, zvedl sluchátko z  vidlice.

            „Ja?“ pronesl opatrně.

            Při prvních slovech volajícího se prudce narovnal. „Pane prezidente...  Ano, porada štábu stále probíhá. Jistě pane, ale je to tam horké. Zvažujeme... Připravujeme...   Prosím? Cože?“ zasípěl a pak začal zuřivě mávat na kolemstojící.

            „Co?“ šeptnul Molestra a pak kývnul zoufale na ostatní. „Co chce?“

            Frenetické záškuby von Clausenovy ruky neustávaly.

            Eugen Rasmussen protáhl přímku vedoucí  z  velitelovy ruky do prostoru a syknul na nic nechápající asistenty: „Zapněte holo, proboha.“

-----XXXXX-----

            Holovizními štáby snímaný, trojrozměrný dav se pomalu sunul širokým bulvárem. Křišťálově čisté, digitalizované skandování bouřilo místností, že měli dojem, jako by  těm nespokojeným demonstrantům stáli na dosah. V davu kráčeli v pravidelných odstupech nenápadně vyhlížející předřečníci s megafony, jejichž hesla pak ostatní vykřikovali do světa. Co chvíli se ten dav zastavil a vyslechl si projev některého z vůdců či pozvaných hostů. Vždycky ho pak následoval křik, skandování a les červených karet třímaných na hlavami.

            „To je Brusel?“ otázal se von Clausen.

            „Ne, Berlín. Předpokládám, že jde o bulvár Unter den Linden,“ odvětil Eugen. „Byli jsme tam loni s manželkou.“

            „No, hlavně, že to není Brusel. To by byl větší problém...“ oddechl si von Clausen.

            Generál Rasmussen sebral ze stolu ovladač a navolil jiný kanál. Dav protestujících se v podstatě nezměnil. Stále se vinul širokým bulvárem, nad hlavami lidí byly stejné transparenty a červené karty. Jen ten dav byl lemován  jinými budovami.

            „Tohle je Brusel,“ pronesl a pak navolil další kanály. „Tady máme Paříž, Madrid a Londýn.“ Holovizní zpravodajství bude v nejbližších hodinách omezovat přímé vstupy z dalších měst, ale dá se očekávat, že nějaká ještě přibydou. Všude je to ale stejné – vláda a  Úřad pro kolonizaci jsou při krizi v Zónách nečinní, kolonisté z Německa umírají, co bude s další kolonizační vlnou, a tak podobně.“

            „Ví se, kdo za těmi protesty stojí?“

            Eugen Rasmussen zavrtěl hlavou. „Zpravodajci nemají žádné informace a dokonce ani indicie. Podle dostupných zpráv ze sdělovacích prostředků  vystupují na mítincích řečníci z různých nevládních skupin. Některé jsou na indexu, jiné se úřednímu zákazu blíží, ale chybí mezi nimi jakýkoliv jednotící článek. Kdyby bylo více času, možná by se něco podařilo zjistit, ale jde o záležitost několika posledních hodin...“

            „Někdo je přece musí platit,“ namítl generál von Clausen ostře.

            „Naši analytici prochází údaje z bank a byť jde o data získaná neformální cestou,   jejich analýza  si vyžádá několik dní. Nebuďme naivní, pokud tohle někdo spustil  úmyslně, tok financí bude zastřen přes nastrčené, nebo neexistující osoby a firmy, off-shorové korporace.“

            „Prezidentův index obliby klesl na historické minimum a pád se ještě nezastavil. Za rok budou nové volby. Takže po nás chce rozhodnou akci. Rozhodnou a ráznou. Samozřejmě také úspěšnou a přitom rozpočtově neutrální. V podstatě chce zlepšit svoji image za co možná nejméně peněz.

            „Pořád tam můžeme poslat ty výsadkáře, ne?“ pronesl generál Redingot, vytáhlý a až nezdravě hubený Angličan, který poprvé vzhlédl od svého šálku čaje a projevil se. Nikdo se jeho obezřetnosti nedivil – měl sice hruď pokovovanou získanými vyznamenáními, ale všechna byla za vynikající štábní službu, za logistiku a absolvovaná štábní cvičení. Stužka za bojové mise mezi nimi nebyla ani jedna.

            „Tenhle plán je pasé. Prezident požaduje mnohem ráznější akci a rozhodně se nesmíří s čekáním v řádu týdnů,“ namítl generál von Clausen. „Chce výsledky hned. Voliči, promiňte, samozřejmě Rusové prý mají pochopit, že když Zóny nebudou naše, tak nebudou ničí a že jsme jednotní a rozhodní jít si za svým…“

-----XXXXX-----

            Výbuch otřásl podzemím. Byl dokonce tak silný, že jsem na moment dokonce zavrávoral. Naštěstí jsme už byli od něj dostatečně daleko, a tak nás dostihly jen chuchvalce zvířeného prachu. Na moment jsme sice nic neviděli, ale na cestě v režimu hlouběji a níž, se nedalo moc zkazit.

            Naprosto přesně jsem totiž věděl, kam musíme jít. Možná to bylo mnou a možná tím brněním, ale bylo to jako kompas. Opravdový, ne ta směšná aplikace, kterou ji můžete stáhnout do komunikátoru. S takovou se dá splést sever s jihem...

            U mě šlo ale o něco víc. Nebyl to pocit, dokonce ani volání, které tu slyšel kdekdo. Tohle byl nepřetržitý proud slov. Vlastně ne jen slov, ale i obrazů a pocitů. Bylo to, jako by mě někdo nepřetržitě mlátil do hlavy encyklopedií, ke které bylo ostnatým drátem přivázané stařičké fotoalbum plné vybledlých fotografií.

            Jádro. To ono mě volalo. Nepřetržitě vysílalo ty své obrazy k mé zbroji a ta mi je posílala přímo do mozku. Takhle ovládlo moji matku. Já odolával.  A v těch symbolech, co mi plnily hlavu, se objevilo něco nového. Takový podtón, spíše tón v tónu. V první chvíli jsem si myslel, že jde o hněv, ale pletl jsem se – byl to strach...

            „Co chceš dělat?“

            Pokrčil jsem rameny. „Skončit to.“ Rukou jsem opsal pomyslný oblouk kolem nás. „Skončit to všechno, celou tu záležitost s hrobkou. S Lemuřany.“

            Dívala se na mě značně nejistě.  Čekal jsem, každou chvíli že sáhne do kapsy a podá mi nějaké tabletky...

            Jenomže ona kapsy neměla. To jsem zjistil při minulém sundávání její bederní roušky.

            Tak jsem pokračoval: „Měla to být hrobka. Co by změnil nález pár zbraní? Meč, pistole, v dnešní době? Nešlo by o víc, než o sběratelské rarity. Jenomže tady je síť skladišť naplněných až po okraj věcmi, pro které by polovina světových velmocí bez váhání vyvraždila tu druhou. Bojoví roboti, super brnění, zbraně střílející v podstatě čímkoliv... Spousta zelených mozků a jestřábů by se třásla při pomyšlení na vyzkoušení těch nových hraček.“

            „A co my s tím?“

            „Co by,“ odvětil jsem klidně a zahnul do první chodby vpravo, protože právě na jejím konci bude schodiště do nižších pater, „my to tady všechno zničíme...“

-----XXXXX-----

            „Ta exploze,“ začal jeden z mladších vlkodlaků, které povýšila na piloty Titánů, ale nezdálo se, že by ho slyšela. Tak jak bylo poslední dobou časté, zase hleděla před sebe,  se strnulým výrazem ve tváři, v zajetí záplavy cizích obrazů.

            „Ta exploze,“ zopakoval pilot naléhavě, „zničila část zbrojnice i se skladištěm  munice pro Zhunataky. Hledáme další sklady energetických krystalů. Máme nyní spuštěných šestnáct strojů a pilotů dvaadvacet. Další právě prochází prvním propojením...“

            „Cítím je,“ bylo její první, ale přesto značně zasněnou, odpovědí. „Můj syn. Jádro mi to ukázalo. Vidím to, jako bych tam stála... To... to je... úžasné...“ vydechla. „Je to jako film v mé hlavě... Vidím, kam jdou.  Vyjka a on. Jdou dolů. Já... já...“

            Na moment se odmlčela a pak beze slova, s naprosto prázdným obličejem přikývla.

            Trans pominul. Její tělo se uvolnilo a do očí se ji znovu vrátilo vědomí.

            „Svolej všechny, musíme dolů. Za nimi. Jádro...“

            Nedořekla, ani nemusela. V jedinou chvíli Jádro poslalo stejnou informaci i ostatním propojeným.

            Jeden po druhém přestávali s tím, co zrovna dělali a začali se chystat k odchodu. Nikdo se na nic neptal, všichni věděli, co měli vědět. Dokonce i těm nepropojeným hlasy řekly, co mají udělat.

            Cítila opravdovou pýchu. Byli jednotní víc, než kdy doufala. Dokonce i víc, než kdy doufal její otec. Díky Jádru byli jako jedno tělo, jeden organismus. Dokonalý...

            A všechno to snažení najednou mělo jeden cíl. Už nešlo o vlkodlaky, nešlo ani o Záporožce a jejich naprosto malicherný konflikt. Šlo jen o Jádro a jeho záchranu. Mohl být jediný důvod, pro který by její syn směřoval tam dolů. Jeho spojení neproběhlo v pořádku a tak se s poznáním nedostavilo i porozumění. On ale nechtěl symbiózu, chtěl Jádro zničit. Byl stejně slepý, jako jeho otec. Samotnou ji překvapilo, že na něj pomyslela. To se nestalo už celou řadu let. Byli tolik jiní a jediné, co je tehdy spojovalo, byla touha přežít. Kolikrát se potom ještě viděli? Třikrát? Možná čtyřikrát. Dobře si pamatovala na jejich poslední setkání  - to když mu předala jejich syna. Nikdo nestál o míšence. Tedy až na Maxe. Starý dobrý Max. Lovec idealista.

            Byl nejvyšší čas vyrazit za ním. Pořád ještě byla šance, že to tam dole nezvládne a zemře bez jejího přičinění, ale moc v to nedoufala. Na to má příliš dobré geny. Zvládla by to ona? Nevěděla. Nikdy tam dole nebyla. Vlastně ani nevěděla, že tam dole něco je, dokud ji to Jádro neřeklo. A i ono hovořilo jen v náznacích. 

            Zvládl by to Max? Rozhodně jej nikdy nepodceňovala. Dokonce ani, když se jejich cesty náhodou zkřížily. On to nevěděl, ona ano a vždycky mu šla z cesty. Možná byl idealista, ale pořád byl Lovec.

            Jejich syn byl velká neznámá a teď stál proti ní.

            Jádro přimíchalo do palety odporných barev, několik uklidňujících odstínů. Ulevilo se ji.  Cukr a bič, napadlo ji, ale pod záplavou slasti ji podobné myšlenky rychle opustily.    Opravdu nutně musí tam dolů. Cítila to ne jako úkol, ale jako poslání. Poslání spasit Jádro a získat... Co by vlastně mohla získat? Možná nebylo otázkou co, ale co všechno. Jádro ji nabídlo ještě něco – Temnotu. Úplnou informaci o sobě samém, obtisk, splynutí. Byla to nabídka téměř absolutní moci. Předchozí splynutí proběhlo před tisíci lety a vítězem byl poslední velekněz.

            Jádro ale nabídku neučinilo pouze jí. Byl to ještě někdo další.  Nějaký další, mnohem zkušenější služebník temnoty...

            Překvapeně se zarazila. Nikdy předtím by se neoznačila za ničího služebníka. Vždy si zakládala na svobodě. Stejně jako všichni z vlčího plémě. Tvorové měsíce přece neslouží nikomu, jen smečce. Byla to slova jejího otce.

            Otec...

            Myslí  ji na kratičký moment prokmitla jeho podobizna. Ještě nebyl šedivý, usmíval se a na sobě měl obnošené vlněné sako, které nosíval v těch šťastnějších dobách na univerzitě.  Ta vzpomínka byla hodně stará, ji tehdy nemohlo být více než tři, možná čtyři roky.

            Jádro k ní vyslalo změť nespokojených impulzů. Nemělo trpělivost s jejími sentimentálními vzpomínkami.

            Do očí ji bolestivě udeřila záplava rudé. Byla to výhrůžná barva. Prolnuly se do ní obrazy zkázy a bolesti až se zapotácela.

            Proč, napadlo ji, ale než svůj nesouhlas dokázala zformulovat, další vlna bolestných vjemů ji zasáhla silou beranidla. Vykřikla bolestí a ucítila v ústech nezaměnitelnou železitou chuť krve.

            Nespokojenost Jádra byla náhle skoro hmatatelná. Přesto nechápala proč.

            Znovu a znovu ji zalévaly obrazy, které ji působily čirou bolest. Pod zdrcujícími údery cizí vůle  se začala proměňovat.

            Bolest v bolesti. Její tělo začalo pulzovat horkostí a jeho proporce se začaly měnit. Během okamžiku byla víc vlkem, než člověkem a bolest přestala být tak zničující. Byla zvířetem a to je mnohem těsněji spjato s bolestí a smrtí, než člověk, který obojí vehementně popírá.

            Vztekle zavrčela. Ne!

            Byl to akt vzdoru, reakce zvířete zahnaného do kouta.

            Náhle ocítila, že se v ní samé něco zlomilo. Možná to byly okovy a možná  část jí samé, která ji svazovala.

            Vydala ze sebe táhlé, vzdorné zavytí. Byla vlčicí a byla svobodná.

            Obrazy zmizely.

-----XXXXX-----

            Připadala si jako ve špatném snu. V jednu chvíli stála obklopena svými poddanými, věrnými ji až za hrob a v té další se na ni vrhli. Ten pocit ze změny  v pouhou kořist byla příšerná...

            Překvapeně zavrávorala, když přišel první úder.  Zásah do hrudi sice  ztlumila zbroj, ale i bez zlomených žeber byla nucena  o několik kroků ustoupit.  Tím se ale dostala na dosah dalšího z vlkodlaků. Ten se po ní okamžitě  ohnal pravicí, nyní již proměněnou  v pracku se spáry. Tentokrát ji úder zasáhnul do hlavy. Svět kolem ní na moment zčernal. Bolest se ji přitom zakousla až do mozku. Ke svému štěstí ji ale do mozku nic jiného už neproniklo. Mohla za to poděkovat svému otci, kterého příroda pro vůdcovskou roli vybavila nadmíru silnou tělesnou konstitucí.

            Jediného, čeho útočník dosáhnul, byla krev, která ji zkropila tvář. Vyštěkla a silou, kterou znásobil hněv mu jediným, přesně mířeným úderem rozervala hrdlo.

            Její bývalý poddaný se s bublavě pronášeným nesouhlasem zhroutil k zemi. Přeskočila ho a v jejím skoku bylo více naléhavosti než elegance. Pak spojeným úderem obou předních tlap od sebe odstrčila  třetího a vyhnula se dalším dvěma, kteří  se pokusili ji strhnout k zemi.

            Místo toho to byla ona, kdo jednoho z nich  podmetem srazila k zemi a jeho snahy o záchranu zmařila hned v zárodku tím, že ho k zemi znovu přišpendlila spáry. Gejzír horké krve  z něj vytryskl tak nečekanou silou, že se mu nestihla vyhnout.   Většinu krve sice zachytila její zbroj, ale i tak ji na rtech ulpěla železitá pachuť, která ji připomněla šťastnější doby, kdy se mohla oddávat lovu.

            Ta vzpomínka byla ale náhle odváta přílivem čisté energie, která ji zasáhla silou beranidla. Bylo to, jako by ji zasáhl blesk. Ve zlomku vteřiny byla její mysl dokonale při vědomí, které obsáhlo vše, počínaje  jejím vlastním tělem, přes vědomí času a prostoru. Dokázala vycítit každou jednotlivou molekulu pachu a analyzovat ji s přesností a rychlostí počítače. Viděla s nebývalou ostrostí zrnka prachu líně poletující vzduchem. Pak si uvědomila, že ona lenost znamená, že se svět kolem ní téměř zastavil. Překvapeně zírala na kapku krve pomalu letící vzduchem, jako by byl z medu.

            Umírající vlkodlak na ni stále ještě v posledním tažení poulil své žlutí, vlčí oči a jeho vztyčená pravice jako by ji chtěla kárat.

            Ten druhý po ní chtěl skočit, ale nyní jen bezmocně visel ve vzduchu. Sice pořád plul prostorem, ale pro ní to bylo zoufale pomalu. Sveřepý výraz v jeho obličeji pomalu ustupoval překvapení, že se jeho cíl prostě jen tak rozplynul ve vzduchu.

            Připadalo ji téměř nevhodné, že mu musela zarazit spáry pod bradu až do mozku. Dodala mu tím na hybnosti a jeho tělo rychlostí téměř nepostřehnutelnou narazilo do zdi a za praskotu kostí k ní přilnulo.

            Pak se skokem přenesla do chodby, jež ústila do místnosti. Dávka ze samopalu, která vzápětí   ometla ústí chodby, podle jejího zrychleného vnímání přišla o celé století později.

            Ze všech sil pádila chodbami, aniž by zpomalila byť i jen na moment. Temnota, která v nich panovala, ji neděsila. Stejně jako ty hlasy, které se ji v mysli začaly znovu ozývat. Už ji nemohly nic nalhávat...

-----XXXXX-----

            Stál a tisícem očí obhlížel situaci, která panovala na bojišti. Bojišti? Neubránil se ušklíbnutí. Už o žádné bojiště v podstatě ani nešlo. Vítězství bylo jeho a ten fakt byl stejně nepopiratelný, jako že je největším erestunem všech dob. Ani ti z legend kolujících mezi nemrtvými kouzelníky neměli nikdy tolik služebníků. V podstatě už nemusel vyzývat k souboji žádné konkurenty. Kyrilova mysl mu zprostředkovala  vědomí, že něco takového je  nepravděpodobné. Spíše mohl počítat s tím, že se mu každý další erestun bez řečí podrobí. Zapřemýšlel a dospěl k závěru, že by to nebylo k zahození. Další nekromanti by mohli rozšířit účinnost jeho kouzla a tím by získal další služebníky. Mrtvých je přece všude spousta a pro své plány jich bude potřebovat více, než jen pár tisíc.

            Vzpomínky prastarého nekromanta mu zprostředkovaly vědomí, kde by je mohl najít. Moc jich už nebylo, ale byli tu. Pořád, tajemní a nevidění. Dva v Polsku, šest na Ukrajině, jakkoliv se nyní jmenovala a nejméně jeden v Bělorusku. Asi čtyři měli být v Rusku a nejméně pět dalších se mělo ukrývat po celé Evropě. Až přijde čas, najde si je všechny...

            Obrazy, zvuky a vůně. Pořád na něj útočily. Poslední dobou dokonce více než obvykle. Jejich záplava ho rozptylovala a narušovala jeho zájmy. Kyril Ignatjevič se možná kořil temnotě, ale on se nechtěl nikomu kořit. Chtěl vládnout.

            Temnota tam za trhlinou ho lákala. Vysílala mu obrazy plné touhy, pak bolesti. Nechaly ho chladným. Už nepatřil mezi živé a takové  nízké emoce ho už nemohly vyděsit. 

            Jako by to pochopila, začala mu posílat jiné obrazy. Byly plné lákadel, kterým rozuměl. Moc, znalosti, výjimečnost. Znalosti... Znalosti, ze kterých se mu zatočila hlava. Tam dole na něj čekalo mnohem více, než kdy doufal. Najednou si uvědomil, že všechny jeho sny byly jen blouzněném roztouženého puberťáka. Tam dole toho bylo víc, než si kdy dovolil toužit.

            Žádná sbírka několika artefaktů, které by v tichosti zpeněžil pohádkově vyhlížející sumu. Čekalo ho něco nepředstavitelného. Hromada artefaktů. Tisíce, statisíce! Výstroj a výzbroj pro celou armádu. Spousta magicky posílených zbraní a zbrojí. Za jednu každou by mu solventní kupci z Prolnutí utrhli ruce a snesli modré z nebe. Tolik pravostříbra se dosud nevytěžilo a ani nevytěží. Tolik tam toho bylo... Tohle nešlo prodat, ne, kdyby to vrhnul na černý trh, cena každého lemuřanského artefaktu by šla dolů. Nabídka, poptávka... trh by reagoval tak rychle, že by i zatvrzelý liberál zešedivěl.

            Mysl mu zaplavily nové obrazy. Ano, moc. Na tu by neměl zapomínat. Jejím základním negativem ale je, že ji není nikdy dost. Tam dole na něj čekalo dost zbraní na celou armádu a on jednu takovou právě budoval...

            Usmál se. Obrazy ztratily na naléhavosti. Dokonce mu připadalo, že mu Temnota nabízí spojenectví. Temnota?

            V mysli se mu náhle zformovalo její jméno. Jádro.

            Přikývnul a bylo ujednáno. Byl čas rozdat rozkazy armádě...

-----XXXXX-----

            Eugen Rasmussen pohlédl na matný displej svého komunikátoru a snad po sté si ověřil správnost rozkazů, které mu na něj poslal generál von Clausen k vyřízení. Samy o sobě nebyly nijak složité. Jen jejich úspěšnost byla diskutabilní a možné následky nepředvídatelné. V mezinárodní politice smrsknuté na věčnou rivalitu dvou mocností, zcela jistě negativní.

            Pokud tam ale Rusové skutečně vyslali své výsadkové vojska, pak porušili bezletovou zónu jako první. Alespoň něco, pomyslel si uštěpačně. Na druhou stranu poslat na takovou akci třetiřadé jednotky bylo sice znakem spořivosti, ale také znakem nezájmu o výsledek.  Vždyť ty letky neměly nalétáno víc než pár desítek hodin ročně. Spíše ještě méně, pokud se do nich počítaly i povinné přelety nad demonstracemi v Den sjednocení. 

            Rozeslat příslušné povely mu trvalo jen několik minut. Pak zamyšleně potěžkával v ruce komunikátor. Nešlo to jinak.

            Vyšel na chodbu. Minul kuchyňku zaplněnou švitořícími sekretářkami a zamířil k toaletám. Těsně před ním, ale do nich zamířila dvojice štábních  kapitánů zuřivě debatujících o nějaké naprosté zbytečnosti, nebo dokonce hovadině.

            Na patě se otočil a zamířil na poslední z míst, kde měl i přes všeobecně rozšířenou kamerovou mánii jistou míru soukromí. Tentokrát si vybral generálskou kuřárnu. I přes všeobecný zákaz kouření ve veřejných prostorách a politiku neslučitelnosti veřejné funkce s určitými zlozvyky jako je kouření, drogy a heterosexuální monogamie, vždycky se našli jedinci, kteří dokázali plout proti proudu a čím vyšší měli post, tím ta  plavba byla rychlejší. Tady, v sídle unijní branné moci mohl administrativní personál chodit kouřit před budovu, důstojníci na těch několik balkónů, které ještě statik nechal v provozu a generalita chodila do spisovny. V místě, kde požární předpisy zakazují manipulaci s otevřeným ohněm, by kuřáka tak vysoké šarže nikdo nehledal...

            Měl štěstí. Bylo tu prázdno. Opřel se zády o kovový regál přetékající spisy s nápisy Tajné a Přísně tajné  a vyťukal na komunikátoru příslušné číslo. Pak počkal, dokud nebude hovor spojen.

            „Právě jsem obdržel rozkazy,“ oznámil. „Kopie jsou v archivu,“ dodal ještě a hovor ukončil. Volaný za tu dobu neřekl ani slovo. Ani nemusel...