Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 6

19. 6. 2011

   Kosma  silou vůle strhl mušku z šedivé a zavšivené hlavy povykující čarodějnice a místo toho raději odstřelil muže po její pravici, který na něj v divokém šklebu cenil své černé a vykotlané zuby. Olověná, ogivální střela ho zasáhla přímo doprostřed čela a poslala v efektním saltu mezi jeho soukmenovce. Neznamenal pro ně žádné nebezpečí. Tím byla ona, ale udělal, co udělal a ona věděla, co mohl udělat a nyní mohli začít vyjednávat...

     Přesně jak očekával, zvedla hůl nad hlavu  a utišila nepřátelsky naladěný dav, který kolem nich  v naprostém tichu vytvořil neproniknutelný prstenec o nejméně dvaceti řadách.

      Hlava na hlavě, rameno při rameni se teď kolem nich tísnili nešťastníci, kteří v životě nepoznali nic jiného než bídu. Otrhaní, špinaví. Cizinci, uprchlíci i lidé na útěku. Už to z nich dělalo naprosto nevyzpytatelnou směs. V Kolonii se zabíjelo i pro míň, než měli oni dva u sebe. I to museli, vzít v potaz při vyjednávání, protože ať by se s Damiánem činili sebevíce, všechny je zabít nedokázali.

      „Vydejte nám toho mládence a my si půjdeme po svých,” pronesl Damián jak ocel pevným hlasem a jeho pravice přitom s neskrývanou vyhrůžkou spočinula na jílci jeho elfského tesáku. „Nemáme s vámi žádný spor a ani ho nechceme mít. Je to náš přítel a já slibuji, že dostanete jeho váhu ve stříbře...”

       Nechal, ať se jeho slov zmocní vítr a roznese je po táboře, ať dojdou do co největšího počtu uší a odměnou mu byl překvapený šepot plný  lačné vypočítavosti.

        „Lžeš!” zasyčela čarodějnice vztekle. „Ty nemít tolik stříbro. Ty nemít ani na chleba. Ty větší ubožák než my.”

     „To těžko,” odvrkl. Pak sáhl do vnitřní kapsy kabátu a hodil ji pod nohy gumičkou staženou ruličku bankovek. Několik roztřesených rukou se po ní pokusilo hmátnout. Pak se k zemi vrhl první muž a za ním v rychlém sledu hned nekolik dalších.  Nakonec se jich v prachu u čarodějčiných nohou válel půltucet a během okamžiku došlo i na nože a břitvy. Nepohla  ani brvou, když vytryskla první krev a zhasl první život...

       „Kolik toho musím hodit ke tvým nohám, než pochopíš, že mluvím pravdu?” zeptal se  ji. „Vydej nám ho a nebudeš litovat.”

          Ukázala kostnatým prstem, připomínajícím spíše pařát než končetinu, na nehybné tělo ležící na zemi a pak si chrchlavě odplivla. „To vrykolakas. Tady a teď se měnil. Zabíjel. Chtěl chlemtat krev...”

         Damián zavrtěl hlavou. „Mýliš se,  on není čisté krve. Jeho matkou sice byla Světlana Griškinová, pocházíš z Moldávie, takže ji určitě znáš, ale jeho otec byl Lovec, bojovník v temnotách. Ten hoch se neměnil, to do něj jen Prolnutí zatínalo své drápy. Nech nás odejít...”

         „Když on syn Lovce, pak on taky jednou Lovec a oni nabízejí zlato za každého z nich a stačit jim jen hlava. Oni jsou štědřejší, než ty s tím svým stříbrem. Tak my udělat kompromis, ano? Já vzít jeho hlava a ty zbytek. Za to stříbro, samozřejmě...”

            „Kdo nabízí zlato za Lovce?” skočil ji do řeči Kosma nabroušeně.

            „To ty brzy zjistit...” odvětila.

         Oba starci se jako na povel přimkli zády  jeden k druhému. Kosma bleskurychle tasil své revolvery a v následujícím okamžiku je nechal burácivě promluvit. Ani Damián nehodlal prodat svoji kůži lacino. Nejprve do nejbližších protivníků vysypal zásobík své čezety, po dalším ji hodil a vzápětí naprosto nevzrušeně tesákem vykuchal houmlese, který se proti němu zahnal rezavým páčidlem. Bylo vidět, že je ve formě, protože dalším dvěma amputoval po jedné končetině a třetího dekapitoval. A to vše za méně než pět vteřin.

         „Ještě tři sta a jsme z toho venku!” zaječel pak na Kosmu, který se právě snažil vyměnit bubínky ve svých rozpálených revolverech.

         „Super,” odvětil Kosma. „Dej mi vědět, až budem na dvou stech. Půjdu si na nás vsadit...”

       Náhle svět kolem nich zmizel v oslnivém jasu a ohlušujícím rachotu. Horizontálně letící, žhnoucí a hvízdající meteory prolétly davem a vyoraly v něm děsivě široké brázdy.

        „K zemi!” zaječel Damián duchapřítomně, když viděl, jak se řady nepřátel ve zlomku vteřiny mění v krvavou mlhu a cáry do všech stran odlétajícího biologického materiálu.

     TATATATATATATATATATATATATA znělo neúnavně Kolonií, dokud se neozvalo cvaknutí prázdného závěru.

      Damián se chrchláním zvedl ze země a štítivě ze své  pilotky sundal kousek něčeho nebo spíše někoho. Pak pohlédl na černočernou dodávku, jejíž příjezdu si nikdo nevšiml a zamával na pozdrav spokojeně se šklebícímu Hrobařovi, který se nedbale opíral o ještě kouřící monstrum DŠK 38, jehož masivní hlaveň vyčnívala z otevřeného nákladového prostoru.

          „Stáli jste mě pět klacků, pánové,” oznámil jim ještě během vystupování. Nevypadal ale nespokojeně. Právě naopak. Když procházel mezi mrtvými a do prostorného jutového pytle házel  cokoliv, co šlo zpeněžit, dokonce si vesele pobrukoval.

        Kosma s unaveným povzdechem strčil prázdné nábojové válce do kapsy kabátu.  Když viděl, že Hrobař mrtvolám kontroluje chrup, znechuceně nakrčil obočí. Pak ale z kapsy vytáhl zubařské kleště a to už se raději odvrátil. „Do prdele,” zamumlal si pro sebe. „Spojenci jsou horší než nepřátelé...”

       Damián se sklonil k synu starého přítele a bříšky prstů přiloženými k jeho krkavici se pokusil najít tep. Podle zčernalé krve, která  pokrývala jeho obličej i hruď, si ale moc nadějí nedělal. Na to až příliš páchl černou magií.

    Překvapením ale toho dne ještě nebylo konce.  „Kosmo!” vykřikl  překvapeně. „Ještě žije. Ksakru, myslel jsem si, že ho ta strega dostala. Ta její kletba byla opravdu děsivá.”

          „Kde ta mrcha vůbec je?”

         Damián ukázal neurčitým gestem někam dozadu. Někde tam jsem na zemi zahlédl kus ucha se zlatou náušnicí. Zbytek té babizny určitě nebude daleko...”

            „Hledat ji nebudu,” odtušil Kosma. „Pro mě je důležité pouze vědomí, že už nám nebude škodit.”

           „Takže se můžeme v klidu sebrat a zmizet odtud, než dorazí poldové,” navrhl Damián.

       „S poldama si problémy nedělej,” odtušil Hrobař spokojeně potěžkávající kožený váček plný zlatých zubů. „Ti by sem nepřišli ani kdyby sem spadl vládní speciál. Brzy nad námi ale prolétá vojenský špionážní satelit a toho bych se být váma bál víc.  Lóže totiž jeho protokoly hacknula už přede dvěmi lety. Jestli nás tady uvidí, je po nás.”

       Přikývli a pak společnými silami hodili bezvědomého mladíka na podlážku nákladního prostoru pohřebáku, hned vedle chladnoucího kulometu.

     Když dodávka se skřípěním vyrazila kupředu, zahalila ji síť maskovacích kouzel.

     Za tři minuty, šestnáct vteřin poté se nad obzorem objevil na své geostacionární orbitě špionážní satelit EU-M s pořadovým číslem 234.

          Za tři minuty dvacet dva vteřin po jejich odjezdu se v hromadě lidských ostatků pohnul zakrvácený kousek ušního boltce, do kterého byla vetknuta pozlacená orientální náušnice. Zpočátku byl ten pohyb sotva znatelný, ale jak se k němu připojovaly stále větší kusy, nešlo jej už  popírat.

            Ani jedno z toho ale oni neviděli...

-----XXXXX-----

          Krčil se v rohu své cely a překonával nový nával bolesti. Byl o mnoho silnější než ten minulý a už z toho  měl rty celé rozkousané. Nevěděl kolik času uplynulo od chvíle, kdy ho sem přivedli. Jeho věznitelé sice s železnou pravidelností vypínali sporé osvětlení jeho cely a navozovali tak dojem střídání dne a noci, ale nemohl se zbavit dojmu, že některé časové úseky jeho života se prostě ztratily v bezvědomích a agonických záchvatech.

          Bylo mu to jedno. Dávno už přestal přemýšlet nad tím, proč se sem dostal, že má rodinu a svůj vlastní život. Ztratil je a aby si zachoval příčetnost, tak na ně i zapomněl. Bolesti tu i tak zažíval dost.

             Už dávno na sobě neměl žádné oblečení. Byl nahý a pokrytý skvrnami zaschlé krve a zvratků. Na kotnících a zápěstích měl nasazena pouta, od kterých se mu po kůži šířily modročerné skvrny. Na několika místech se mu zadřela až do masa - namáhaná kůže praskla a rány pokrývaly mokvající boláky.

         Omezovala ho nejen v pohybu, ale dokonce i v tak základních činnostech, jako bylo dřepnutí si nad páchnoucí díru v rohu cely, která tu nahrazovala záchod. Museli mu je ale nasadit, protože jak mu vysvětlil jeho ošetřovatel, v záchvatech si rozškrabával  stehy a vytrhával kanyly.

       Před hodinou mu dali další dávku a svět se mu znovu neuvěřitelným způsobem zpomalil. Z minut se staly hodiny a jedna každá hodina mu náhle připadala  jako několik dní. Pamatoval si, že zpočátku měl snahu chodit tam a zase zpátky, počítat své kroky, pak i uběhlé vteřiny. Cvičil. Dělal kliky, sklapovačky, opakoval si techniky Muai-thai.

         Nyní ale už jen bezmocně ležel a sledoval unylé poblikávání úsporné žárovky, kterou někdo, žijící svůj nudný život za těmi pancéřovými dveřmi, po osmi hodinách svícení vypne a ponoří tak jeho domov do neproniknutelné temnoty na dalších osm hodin.

          Nový nával bolesti ho prohnul jako luk. Zasténal, pak  přestal bolest kontrolovat a rozeřval se z plných plic. Házel sebou na podlaze a ječivým hlasem proklínal všechno a všechny. Měl pocit, že se mu hlava rozkočí, že exploduje jako přezrálý meloun.

          Dveře od cely se prudce otevřely a dovnitř vběhlo několik postav v bílých pláštích a s obličeji ukrytými za hranatými plexištíty. Opatrně ho rukama v chirurgických rukavicích převrátili na záda.

         Jeden se ho snažil znehybnit, zatímco druhý si chystal injektor se sedativy.

            „Dělej, ksakru, už ho dlouho neudržím,” chrčel námahou ošetřovatel. „Je stále silnější a to dostal teprve druhý retrovirální koktejl.  Než skončí kúru, budeme ho muset přistřelit ke zdi...”

            „Už to bude,” odvětil ten druhý. Chytil vzpouzejícího se strážmistra za vlasy a zvrátil mu hlavu do hlubokého záklonu. Pak mu přitiskl studenou, kulovitou hlavici injektoru ke krku.

            „Ne. Neeeee!” zařval a prudce trhnul hlavou. V ošetřovatelově ruce po něm zůstal jen hustý chomáč vlasů. Ani ho to nebolelo, jako by to byl jen zbytečný kousek těla, který odpadl ve chvíli, kdy odpadnout měl.

            Na nic nečekal a rukama, s prsty propletenými jako při zoufalé modlitbě, udeřil ošetřovatele ze všech sil do tváře.

            Plexi štít se  roztříštil na tisíc kousků a mužovu tvář okamžitě zalila krev. Zaječel vysokým hlasem, ale na víc se nezmohl. Bez ohledu na to, že  se ho druhý ošetřovatel snažil vlastní vahou tisknout k podlaze, hrábl  po zraněném a přitáhl si ho blíž. Hodně blíž. Tak, že se mu mohl zahryznout do hrdla. Pak už jen k sobě tiskl čelisti a vzdoroval křečovitým záškubům, kterými se umírající tělo snažila odvrátit neodvratitelné.  

            Příchod těch dalších dvou v  první chvíli ani nezaregistroval. Tihle ale, na rozdil od ošetřovatelůna sobě měli zásahové kombinézy včetně chráničů a taktických přileb a rozhodně si nebrali servítky. Místo nich si vzali tonfy z polyplastu. To zjistil, když ho jedna taková udeřila do spánkové kosti. Před očima mu rázem vybuchl snop zářivých jisker. Následoval další úder do hlavy a pak ještě jeden. Jiskry se jedna za druhou pomalu vytrácely, nahrazovány neředěnou temnotou. Teprve tehdy pustil svoji kořist a s ústy zalitými krví se bezvládně zhroutil na podlahu.

            V posledním záchvěvu vědomí se mu na tváři rozlil spokojený úsměv.  I kdyby ho teď ubili k smrti, stále by  to považoval za vítězství. Malé a svého druhu, ale stále ještě vítězství. Pocit spokojenosti ještě zesílil, když k němu z dálky dolehl zkreslený hlas jednoho z členů ochranky: „Podívej se, skoro mu uhryzl krk. Má sílu, prevít a ani na to nevypadá. Dvojka po těch elixírech narostl jak Schwarzenegger. Pamatuješ na toho svalovce z hola pro pamětníky, že jo? Ne toho klonovanýho, myslím toho původního. A pak vybouchl jako přefouknutej balónek. Škoda žes včera neměl službu. Byla to prča. Čekám, že i jednička to zabalí a měl by, protože jsem vsadil dvacet babek tadyhle na trojku...

            Trojka, pomyslel si, ano, to není špatné jméno...

-----XXXXX-----

        Kotce určené pro odchov mláďat ošetřovatelé kontrolovali několikrát denně a přesto až příliš často došlo k tomu, že mláďata napadla toho nejslabšího a pak hodovala na jeho mršině. Pro ostatní chovatele to nikdy nebyl velký problém. Oni vlastně jen tu ječící drobotinu rozehnali obušky a pak z jejich výběhu odstranili objekt jejich zájmu a nikoho za to nepotrestali. 

        On měl ale na věc jiný názor. Kanibalismus byl možná mezi vyjci rozšířený, ale letitými zkušenostmi se dobral poznání, že se tím stávají mnohem hůře ovladatelnými a on neměl zájem  o takové jedince, a tak se jich zbavoval. Samozřejmě společně s nedbalým ošetřovatelem, který byl za ztrátu vrhu  zodpovědný. Pro něj jako chovatele, bylo sice rozhodnutí o jejich utracení  bolestné, ale domníval se, že v konečném důsledku se mu tato  finanční ztráta vyplatí.

          Jen díky tomu dnes ráno vydržel pohled na těch osm tělíček, které ošetřovatelé na jeho pokyn ubili okovanými palicemi a na zbičovaného ošetřovatele, před kterým se rýsovala kariéra v sirných dolech.

            Později pouze zkontroloval, zda nová směna připravila kotec pro příjem nové snůšky. Naštěstí jich měl ve školce - souboru místností přiléhajících k líhni, ještě dvě a nejpozději koncem příštího týdne sem bude moci přesunout  nejméně osm mláďat odstavených od matky.

            Jeho smečka dospělců sice nyní měla plné stavy, ale tahle skutečnost se mohla změnit z hodiny na hodinu a on na to musel být připravený.  Zejména, když někde tam venku stále pobíhají na svobodě ti dva.

            Nemohl se ubránit pomyšlení na tu  dvojici, kterou ukrýval před okolním světem  v dávno opuštěných kotcích pod laboratoří. Vlastně na ně pořád musel myslet. Doufal, že dokáží to, co nezvládli jejich nedokonalí příbuzní. Z počátku  o ně měl obavy. Štěpy, které jim voperoval byly nové a neodzkoušené a pravděpodobnost, že je jejich organismus odmítne, byla nepříjemně vysoká, ale po několika dnech nejistoty se oba konečně začali těšit dobrému zdraví a první testy ukazovaly zlepšení motorických funkcí, což  dokazovalo, že jejich implantáty fungují.  

            Ani na moment si nepřipouštěl, že tím překročil nepsané zákony všech chovatelů, kteří už před tisícem let stanovili hranici, za kterou modifikace jejich výtvorů nesmí jít. Nevěděl ani, proč by  měl, vždyť si to vyžádaly okolnosti tolik odlišné od těch, za který se ta pravidla stanovovala. Žádný z jeho slavných předchůdců nestál proti takovým protivníkům a žádný se nemusel cítit pokořeným a zahanbeným, že jeho výtvory porazili obyčejní smrtelníci...

            Když mu ve vnitřní kapse jeho domácí hedvábné košile zavibroval  komunikátor, v první chvíli nepochopil, co se to děje. Teprve když si uvědomil, že má u sebe ten pekelný vynález, otřel si ruce do pracovní zástěry a po chvilce zápolení s klávesnicí hovor přijal.

            Tentokrát ve sluchátku nezazněl profesionálně afektovaný hlas mladého smrtelníka s nabídkou nepřekonatelného tarifu, či neomezeného připojení přes nějaké nepochopitelné a hypermoderní neurální rozhraní CORTEX (tm). Hlas patřil  patronovi.

            I teď pocítil osten porážky, byť jiného druhu - ať se snažil sebevíce, z žádného hovoru, který s ním vedl, nedokázal určit, kdo je jeho tajemným obchodním partnerem. Pokusil se ho dokonce  detekovat magicky, ale elfská magie, jinak tak spolehlivá, přestala fungovat a to dokonce za spektakulárních explozí krystalů, jimž během rituálu obložil aktivovaný komunikátor.

            „Ano?” pronesl do mikrofonu.  

            „Slyšel jsem, že jste pozadu s našim plánem.”

            Přikývl, ale pak si uvědomil, že ho volající nemůže vidět. „Je to tak, můj pane.”

            „To je značně nemilá zpráva. Vaše smečky měly už dávno splnit svůj úkol. Copak vám nedochází, že s každým dalším dnem a s každým dalším neúspěšným lovem se zvyšuje šance našeho odhalení? Musíme využít toho, že nejsou jednotní. Až to skončí, budou  z nás mrtvoly. Je vám jasné, jak závažné hrozbě tady čelíme?”

            „Ano, můj pane.”

            „Dobře. Naši noví protivníci jsou lepší, než jsme čekali.”

          „Učinil jsem jistá protiopatření, můj pane,”  pronesl Chovatel opatrně. „Nebude vám to účtováno, jde o moji soukromou iniciativu, ale bral jsem náš neúspěch poněkud osobněji, než je vhodné.”

            „Jaký druh protiopatření máte na mysli?”

            „Vylepšení. Vyjci z mého chovu jsou sice geneticky takřka dokonalí, ale  jejich  konstrukce má své limity. Síla, obratnost, inteligence,  schopnost taktického a strategického uvažování, kooperace - nic z toho již nejde běžnými postupy vylepšit, protože jsme dosáhli genetických limitů jejich těl, ale když odhlédneme od obecné morálky a profesních etických kodexů, stále se ještě můžeme obrátit na postupy vyšší alchymie.”

            „Kolik vyjců jste takto pozměnil?”

            „Dva, můj pane.”

           „Chci je co nejdříve nasadit do akce,” pronesl klient a v jeho hlase se objevila nečekaná tvrdost. „Cíle se stále svobodně procházejí po zemi a já to vnímám jako pohanu. Mojí, vaši, nás obou a chci s  tím něco rychle udělat.”

          „Ale... ale můj pane, to přece nejde. Nejsou odzkoušení, můj pane. Oběma se teprve zahojily jizvy. Chtěl jsem je začít pečllivě testovat...”

             „Přesto jsem na tom nucen trvat.”

           Při vší úctě můj pane, jsou to nejlepší vyjci, jaké jsem kdy vyrobil. Kdyby jejich stvoření nebylo nelegální, požádal bych o jejich zápis do plemenné knihy. Nemohu přijít o potenciální alfa pár nového chovu. Ne, dokud nemáme jistotu, že se vše povedlo tak, jak mělo...”

            Sluchátko komunikátoru se na moment odmlčelo. Pak se ozval patronův hlas: „Váš zájem o chov je samozřejmě chvályhodný, ale prvořadým je pořád váš ukol. Až bude splněn, dělejte si ty své pokusy, ale tady a teď na ně není čas a ani místo. Tento pár bude nasazen  ce nejdříve do akce. Rozumíte?”

            Než se zmohl na odpověď tisíckrát se proklel za to, jak bezděky se patronovi přiznal, jak až příliš a s nadšením odhalil karty, které ještě neměly být vyneseny. Pak si povzdechl.  Ať už si o tom myslel cokoliv, kontrakt byl kontrakt.

            „Dobře,” řekl nakonec, „stane se jak přikazujete.”

            „Málem bych zapomněl,” pronesl náhle klient. „Do  hodiny čekejte mého kurýra.  Potřebuji další várku vzorků.”

            „Opravdu nechápu, můj pane,” odvětil, „co vám mohou dát ty odřezky z mrtvol těch smrtelníků. Mrtvola je jednou mrtvola a s tím už nic neuděláte.”

           „Jenomže, jak jste již zjistil, nejsou to tak úplně obyčejné mrtvoly,” odtušil patron kousavě. „Mám své důvody, proč je skladuji u vás a vy jste přislíbil je respektovat.”

          Chovatel pokrčil rameny. „Jak myslíte, můj pane. Konečně, je to vaše sbírka mrtvých Lovců, ne moje.”

           „Takže si rozumíme. Proveďte odběry jejich  tkání a orgánů. Vzorky tkání ať jsou ale tentokrát trochu větší, nejde mi o biopsii.”

         Chovatel, náhle bledý jako sama smrt, se zmohl jen na zašeptané: „Dobře.”

            Když hovor ukončil, ztěžka dosedl do polstrovaného křesla a unaveně si protřel oči.  Nakonec neodolal a z broušené karafy si odlil trochu Syr´haadu do malé skleničky tvarem připomínající květ tulipánu. Po chvíli zamyšleného otáčení sklenice vpravil do sebe její obsah jediným nekonečně dlouhým douškem a pak přemožen slastí zavřel oči.

            Na krátký moment byl zase zpátky ve sluncem zalitém Knížectví. Do nosu ho udeřila vůně bezpočtu květin kvetoucích ve věčném létě jeho rodného světa,  v uších slyšel šumění posvátných hájů a štěbetání nebeského ptactva.

          Když konečně odložil sklenici, jeho duševní rovnováha byla zpátky. Ničím se Sličný lid tolik nepyšnil jako sebeovládáním a to jeho utrpělo před pár okamžiky citelnou ránu. Měl svá tušení, to ano, ale když se změnila v jistotu, na klidu mu to nepřidalo. Jeho klient si dával pozor a hodně dlouho mu to i vycházelo, ale nyní udělal chybu. Źádný elf by nikdy nepoužil to lidské a technikou zavánějící slovo biopsie. A to znamenalo jen jediné - uzavřel kontrakt se smrtelníkem.

            Připustil, že to mohl už dávno tušit, ale tolik ho pohltil ten výjimečný úkol a to, že jim pomáhal naplňovat odvěký sen Sličného lidu. Kdo by se divil, že při něm zapomněl na ostražitost. Elfové přece po ničem na světě netoužili víc, než po naprostém a dokonalém vyhlazení lidstva a on tomu teď napomáhal, protože Lovci patřili k těm nejlepším z lidského rodu. Jejich zničení bylo v souladu s obecným dobrem, které vyznával...

            Jenomže, když je klient také smrtelník, pak se hra změnila a nebo mu její podstatná část unikala. Nemohl se ubránit nepříjemnému pocitu, že se stal jen něčí nevědomou loutkou.

            Najednou, v jediném okamžiku prozření, pochopil, co musí udělat a s jízlivým úšklebkem vyrazil místo do sklepení s chladícími boxy do sekce chovných kotců.  Ať už měl jeho klient s těmi mrtvolami Lovců jakékoliv plány, on byl rozhodnutý mu dát víc, než doufal.

         Ten mladý vyjčí samec, u kterého se nakonec zastavil, byl velmi nadějný.  Zálibně sledoval jeho elegantní, svalnatý trup bez gramu tuku, hladkou, ebenově zbarvenou pokožku, lesknoucí se  oleji, které do ní vetřeli pečliví ošetřovatelé. Byl nakrmený a se sytostí se dostavil i pocit spokojené malátnosti.  Podle poměru hlavy a končetin ke zbytku těla se dalo soudit, že jako dospělec bude mohutně stavěný a nejméně ještě o hlavu vyšší. Stačilo jen pár měsíců tréninku a stal by se z něj platný člen smečky.

            K jeho smůle mu ale něco takového nebylo přáno.  Ještě naposledy se Chovatel utvrdil ve svém rozhodnutí a pak sebral z police visící na zdi vedle mříže, omračovací bič a jateční pistoli.

            Zhluboka se nadechl, odemkl kotec a vstoupil dovnitř. Jsou věci, které musí každý chovatel zvládnout sám...