Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 60

26. 10. 2015

            Albert Krupp odložil komunikátor, který jím byl jen podle jména, ale rozhodně ne podle funkcí a počkal, až se mu na ploše monitoru otevře soubor uložený na naprosto nenápadném serveru Ústavu pro výzkum železničního značení, pro jehož zrušení sice horovalo už několik generací politiků a který přesto  už sedm desetiletí naprosto nerušeně a kontinuálně usilovně bádal, aniž by se dobral jakéhokoliv hmatatelného výsledku.  Možná to byla ve svém oboru naprosto nefunkční instituce, ale poskytovala dokonalé krytí pro přesuny finančních částek k zájmovým článkům unijní byrokracie a jeho datová úložiště byla pro změnu těmi samými články unijní byrokracie využívána pro odkládání informací, které pokrývaly celou škálu významu od zajímavé až po strategické.

            Začetl se do textu a s každou další vteřinou mu bylo jasné, že to začalo.  Na útok takového  rozsahu bude Federace reagovat a jen idealista by věřil, že diplomaticky.

            Mráz mu přeběhl po zádech silou prchajícího sloního stáda. Naprosto to odpovídalo dávno provedeným počítačovým simulacím a to znamenalo, že se situace bude komplikovat a krize narůstat.  Jednání jedněch bude příčinou reakce druhých a tak pořád dokola, až se otevřou i ta zbývající sila s jadernými střelami. Stačí tak málo a pověstná Čtvrtá světová bude tady a už si  nebude vybírat jako ta Třetí...

             Komunikátor ležící před ním na stole výsměšně poblikával. Ušklíbl se a sarkasticky k němu prohodil: „Tvůj satelit sestřelí mezi prvními.  Tak to je, když se načerno využívají datové toky špionážních satelitů...“     

            Měl k tomu, co právě chtěl udělat, obrovské výhrady, ale neviděl jinou možnost. Krize, které nepřinášejí zisk, se mají zažehnávat, ne nechat kulminovat. Kdyby teď nic neudělal, jeho výsostné zájmy v Evropě a většina jeho aktiv a plánovaných obchodů by byla těžce znehodnocena, jestli ne přímo ztracena.

            Sebral přístroj a vyťukal na něm číslo, které nebylo k nalezení v žádném z komerčních telefonních seznamů.

            „Da?“ ozvalo se v něm po chvíli.

            „Timoteji, dobrý večer,“ odpověděl na to. „Máme problém. Velký problém... Pošlu ti jeden soubor. Záleží na tobě, buď ho Vladimíru Vladimirovičovi dáš sám a nebo mi na něho dáš kontakt. Spěchá to,“ dodal ještě, zatímco stiskem jediného tlačítka dokončoval odeslání dokumentu.

            Volaný s odpovědí nespěchal. Přinejmenším po dobu, než dočetl rozkazy vrchního velitele ozbrojených sil Unie.

            V mikrofonu Albertova přístroje se ozvalo povzdechnutí. „Naše vztahy nejsou zrovna na jedničku. Jestli to Unie udělá, víš, že bude mít sto chutí jim to oplatit. Vezme to jako věc cti a stane se přesně to, čeho se obáváš. Musíš  mu to říct sám. Já už ho jednou žádal o trpělivost. Podruhé mě už neposlechne...“

            Albert Krupp se zachmuřil, ale nakonec přikývnul. „Dobrá tedy, dej mi na něj číslo. Hned mu zavolám...“

-----XXXXX-----

            Kapitán Zbigniew Golembowski nebyl z rozkazů, které dostal na narychlo svolaném brífinku vůbec nadšený. Jeho letka byla poslední, která ještě létala na SU-22M4 a šlo víc o hrdý, než o účinný pozůstatek polského vojenského letectva. I když křidélka nezůstala nikomu, kdo po zpackané secesi neprokázal dostatečnou loajalitu, stejně se v Unii rozlišovali piloti a piloti. Jedni zalétávali nové, nebo alespoň novější stroje a ti druzí museli vzít zavděk stroji pamatujícími minulé století.

            Na druhou stranu, Poláci, na rozdíl od Čechů, Slováků a Maďarů, kteří svoji nespolehlivost povýšili na národní rys, ještě pořád měli alespoň nějaké letectvo.

            Ušklíbl se. Národní rys, nenárodní rys. Čechy, kteří disponovali pozemními jednotkami prvního sledu s výbavou třetího, by do takového podniku nikdo nedostal. Útok letkou vyzbrojenou kazetovými bombami a protipozemními raketami na neurčité cíle v Zónách zaváněl průšvihem a oni by ho bojkotovali způsobem, který by jim záviděl i ten jejich Švejk.

            Zalitoval, že není Čech. Když se toho vyparáděného majora ze štábu ptal na letecké krytí, podporu AWACSu a nebo alespoň podrobnější data k povaze cílů, nedostal nic, jen příkaz ke vzletu.

            Obrátil se tedy se stížností na velitele základny, ale stařičký plukovník von Zeuber, pamatující slávu Luftwaffe a dobu, kdy se ze starobní penze dalo vyžít, jen pokýval dílem šedivou a dílem plešatou hlavou a přikázal vzlet všem letuschopným strojům. To znamená všem osmnácti.

            Teprve po startu se dozvěděl, že v druhé vlně je má následovat  čtveřice kdysi v Avianu zapomenutých bombardérů B-52. Jejich posádky byly při neustávající ropné krizi ještě nevycvičenější, než ty jeho a jediné, co ho mělo uklidnit, bylo krytí stíhacími eskadrami narychlo povolanými z Rakouska.

            Uklidnilo, ale jen do momentu, než zjistil, že stíhači na plánované místo setkání nedorazili.

            Na jeho dotazy velení operace nereagovalo, ale podle palubního počítače, jediného vylepšení, kterým jeho stařičký stroj pošilhával po jednadvacátém století, mise nebyla odvolána.

            Jeho cynický úšklebek tím získal na strnulosti. Bombardování neznámého cíle, v neznámém prostředí s neznámou intenzitou obrany bylo holý nerozum, ale dělat to na dohled od hranic Federace a bez stíhacího krytí zavánělo sebevraždou.

            Podíval se na plastikový obdélník s fotografií přilepený k okraji palubní desky. Jeho dceři bylo teprve šest let, ale barva jejích vlasů, oči i úsměv z ní dělaly věrnou kopii její matky.

            Pánové,“ pronesl nečekaně pevným hlasem do interkomu. „Stíhači nedorazili a ani nedorazí. My pokračujeme k cíli.“

            Ve sluchátkách zaslechl nespokojené mumlání.

            Nikdo vám netvrdil, že nás čeká klidná práce. Takže udržujte formaci a předepsanou letovou výšku. Uděláme svoji práci a možná… Chci říci, že jsme v první vlně, takže máme velkou šanci, že naše cíle zastihneme nepřipravené…“

            Jaké cíle?“ ozvalo se mu ve sluchátkách. „Nemáme v počítačích žádná data o PVO nebo technice nepřítele. A vlastně ani nevíme, o jakého nepřítele jde…“

            To bych taky rád věděl…“ zamumlal si pro sebe.

-----XXXXX-----

            Komunikátor, který Jedničkovi zavibroval v kapse jeho stále ještě špínou neposkvrněného saka, ho dokonale překvapil. Oficiálně tu přece nebyl signál...

            Ve stejnou chvíli se Pan Trojka zastavil uprostřed pohybu jako čínská hračka, které vyhoří integrovaný obvod. Jednička věděl o jeho neurocompu, který měl integrovaný i komunikátor, ale dva hovory ve stejnou chvíli za situace, kdy kolem dokola není na stovky kilometrů signál, byl přinejmenším podezřelý.  Leda, že šlo o něco opravdu důležitého a volající by sem namířil...

            „Satelit...“ zachrčel Pan Trojka přes křečí sevřené zuby.

            Přikývnul a přijal hovor. Byl špatný, plný chrčení a vrčení, ale to podstatné z něj postřehnul.

            „Připravte se na bombardování,“ pronesl bez okolků Albert Krupp. „Nemáme vaši přesnou polohu. Kde je nepřítel?“

            „Všude kolem,“ odpověděl.

            „Označte svoji pozici laserem, nemáme čas ji zjistit odečtem dat z vašich ID čipů.“

            „Obávám se, že...“ začal Jednička opatrně, dobře si vědom toho, že většina jejich hi-tech vybavení vzala za své při nevydařeném přistání.

            „Není čas,“ uťal ho Krupp. „Označte polohu dýmovnicemi, nebo spalte svoje spoďáry z bio bavlny. Máte s bídou pár minut...“

            Hovor skončil a pan Trojka se opět rozhýbal. Podívali se na sebe a jejich komunikace proběhla naprosto beze slov.

            „Musíme sehnat nějaké světlice,“ řekl nakonec Jednička.

            „A nebo ty bio spoďáry,“ dodal za něj pan Trojka. „Lidi!“ zakřičel hned vzápětí. „Zakopejte se, jak nejhlouběji to půjde. Letí na nás…

-----XXXXX-----

Stařičké SU-22M4 kapitána Golembowského v poslední fázi letu, těsně před samotným útokem přestalo kopírovat terén a vystoupalo do dvou tisíců metrů. Proudový motor, který měl překročenu svoji životnost už před deseti lety kvílel námahou, ale nakonec stroj do požadované letové hladiny dostal.

Mikropočítač integrovaný do přilby s výstupem na vnitřní plochu štítu z plexiskla mu zprostředkoval čerstvý satelitní snímek oblasti. S trochou snahy se na ní daly kromě stop po boji, zničené technice, kráterech  a kouřících hromadách něčeho, co zřejmě bylo lidskými těly. Snímky ukazovaly i neostré siluety pohybujících se postav, zřejmě lidí využívajících nejmodernější formy nanomaskování, o kterém četl v posledním díle Unijního bojovníka.  Tihle byli zřejmě jeho cílem, ale v oblasti byli i ti druzí. Spojenci? Civilisti? Bůh ví, ale jeho náklad mohl stejně dobře spadnout i na jejich hlavu. Jestli se to stane, nebo ne, bylo jen v Božích rukou.

Povzdechl si.

Odjištění raket i bomb bylo dílem okamžiku. Poslední vteřinu věnoval pohledu na fotografii.

            Náhle nařízený rádiový klid přerušila slova pronesená plukovníkem von Zeuber, jehož třaslavý stařecký hlas nemohl napodobit žádný agent cizí mocnosti.

            „Mensch! Máme nové údaje z Bruselu. Naši přátelé jsou označeni kouřem. Ja, wirklich, kouřem. A všechno kolem jsou nepřátelé. Opakuji, všichni kolem nich jsou ti, ehm... nepřátelé.“

            Na horizontu se objevila téměř neznatelná oranžová šmouha stoupající ze země.

„Útok!“ zavelel jen okamžik poté. „Slyšeli jste to pánové. Víte co máte dělat,“ dodal ještě a zadoufal, že plukovníkova zpráva nějakým zázrakem dorazí i k bé padesát dvojkám, které mířily na cíl v druhé vlně. Nepochyboval ani okamžik, že úzký proužek oranžového kouře může z patnácti kilometrů vypadat všelijak...

-----XXXXX-----

            Když se ve vzduchu ozvalo burácivé vytí  tryskových motorů,  pro Damiána to znamenalo pouze jediné.

            „Je to tady!“ zaječel. „Nechte mrtváky mrtvákama a k zemi!“

            „Kurvamať,“ zaječel Tychvin po hlavě se vrhající do mělkého okopu, z půlky již obsazeného Pedeliem Kartennou, které byl pro ztrátu končetiny omluven z kopání. „Jsme v prdeli šikmé ucho, v prdeli...“

            Elf se rozhlédl po chvatně se ukrývajících spolubojovnících a fatalisticky pokrčil rameny. „Prdel je široký pojem, lidský příteli. Zejména u vás smrtelníků. Vaše fekální rozhovory jsou u našinců legendární. Ta fascinace něčím tak odpadním nás jistým bizarním způsobem fascinuje, ale popravdě, těžko najít pro naši situaci přiléhavějších slov.“

            Sáhl do vnitřních kapes pláště a podal Tychvinovi do  zelených listů zabalené kousky připomínající nalámaný oplatek.

            „Lembas?“

            Tychvin z kapsy kalhot vytáhl kovovou placatku a zručně odšrouboval její víčko. „Samohonku?“

            Pedelius Kartenna se usmál. „A co takhle  zajídat samohonku lembasem?“

            Na to se ataman Tychvin hýkavě rozesmál a ať už chtěl říci cokoliv, jeho slova zanikla v rachotu explozí dopadajících bomb.  

-----XXXXX-----

            Země konečně přestala sténat mučena explozemi bomb. Vzduchem přestaly létat trosky i kusy těl a pomalu se usadil prach z vyschlé země i kouř vyhořelého korditu. Pomalu se postavil na nohy a jako by to mělo nějaký smysl, se pokusil si setřepat z oblečení  ulpělou špínu.  Se zakrvácenými zbytky tkání tolik štěstí neměl.  Alespoň, že nešlo o jeho vlastní.

            Pořád viděl svět očima svých služebníků, ale jejich řady tím zbabělým útokem značně prořídly.

            Otřesen do hloubi své duše sledoval potácející se ohořelá monstra s doutnajícími  zbytky oblečení a s ranami, jež jim otevřely hrudní i břišní dutiny, amputovaly končetiny nebo deformovaly lebky do plejády groteskních podob. Viděl všude se povalující   torza i končetiny, jimiž ještě procházely posmrtné záškuby.

Věděl ale, že ti kteří se udrželi na nohou, patří k těm šťastným - v tom ohnivém infernu se stovky jiných proměnily v hromady k nepoznání spečené hmoty. 

            Nejhorší ale bylo, že pod přívalem děsivých zážitků, kdy myslel jen na sebe,  ztratil nad těmi vzdálenějšími kontrolu a oni se teď začali zdivočelí hrůzným zážitkem, který je zasáhl na nevědomé, zvířecí úrovni, vzájemně napadat.

Ti nejdivočejší se zaměřili na slabší a zraněné kusy a cílevědomě je začali dobíjet. Tucty takových nešťastníků byly najednou ověšeny hroznem  bývalých souputníků, kteří je holýma rukama trhali na kusy  v touze dostat se k jejich vnitřnostem a mozku.  

Být v kondici, mrtvolným soustem by pohrdli. Dokonce by je i štítivě obešli, nyní ale tak vybíraví nebyli.  Byly to orgie, ze kterých by se pozvraceli i otrlí satyrové.

Tolik rušivých vjemů ho jen rozptylovalo. Uzavřel svoji mysl před těmi obrazy a pohlédl na svět opět svýma očima. Do mysli se mu okamžitě vrátil klid.

Kouzlo, které rozprostřel nad krajem, naštěstí odolalo prudké konfrontaci s technickými vymoženostmi nepřátel. Bomby byly jen bezduchým kusem oceli bez složitějších elektronických zaměřovacích systémů a mikropočítačů, jejichž účinky by se mohly s účinky kouzla vyrušit. To bylo to poslední, o co stál.

Byl čas odstranit vzniklé škody a vydat se tam, kam ho zvalo Jádro. Chtěl začít s obnovením pout ke zdivočelým služebníkům, když tu  mu mysl zaplavily podivné obrazy, kterým v první chvíli nerozuměl. Pak si uvědomil, že jde o letadla. Velké, s více motory a s vojenskou kamufláží. Takže šlo o bombardéry. Pamatoval si jejich předchůdce s vrtulovými motory. Tyhle je měly  tryskové.

Nepoznával je, ale to ho nevzrušovalo. O lidskou techniku se zajímal jen v rozsahu, jež byl nezbytný pro jeho přežití. 

Pamatoval si na spojenecké kobercové nálety, tady šlo jen o čtyři stroje. To jeho situaci značně zjednodušovalo, byť se jednalo o letouny  mnohem větší, než ty z minulosti. Pak si na ně  vzpomněl. Už je viděl, kdysi dávno, na hranicích Vietnamu a Laosu. Jak se jen jmenují, snažil si vzpomenout.

Bé padesát dva, uvědomil si nakonec. Stejně jako tehdy letěly i nyní ve výšce několika kilometrů. Horší byl obsah jejich pumovnic. Věděl, že to, co zažili při útoku první vlny, nebude nic. Jen pošimrání...

Vztekle zaklel. To nemohl dopustit. Pronikl do vzpomínek svých obětí. Hledal radu, pomoc... řešení.

Nakonec je nalezl na místě, kde to nečekal. Bylo pro něj překvapující, že  Kyril Ignatjevič nebyl jen nekromantem. To je to známé nebezpečí škatulek. Lidé to vědí a stejně je odmítají opouštět, ale živlová magie? Kdo by to jen tušil…

Pobaveně se uchechtnul. V záplavě všech těch runových a new age mágů, milovníků Šalamounových klíčků, hermeneutiků a kabalistů to byla milá, archaická změna. Živlovou magii od časů velkého znečištění a takzvané ekokatastrofy nikdo neprovozuje. Proč vzývat vodu, když vody v té hnědé břečce moc není?  Stejně to dopadne i se vzduchem plným polétavého prachu a benzopyrenů a se zemí zničenou pesticidy. Nulová a nebo téměř nulová odezva.

Jenomže tady už celé roky přinejmenším jeden živel nic neznečišťovalo. Černobylská elektrárna před lety zasáhla zemi i vodu, ale vzduch, ten se po všech těch letech vyčistil jako nikde jinde…

Spletl to kouzlo až neuvěřitelně snadno a pak ho vypustil. Vylepšil je oproti originálu tou spoustou nevyužité energie, která bezcílně vířila kolem a ta, pocházející ze vší té prolité nevinné krve, kouzlo posílila způsobem, který nečekal.

Když otevřel oči, na obzoru se objevily čtyři stále se zvětšující tečky. Důležitější ale bylo, že k nim mířily čtyři  mohutné vzdušné víry.

Tornáda na Ukrajině? Pobaveně se ušklíbnul. Z toho některé meteorology klepne...

-----XXXXX-----

Byl to vpravdě úchvatný pohled. Každý z přilétajících strojů měl rozpětí křídel téměř šedesát metrů a osm proudových motorů Pratt & Whitney JT3D vyneslo do dvanácti kilometrů nejen osmdesát tun těžký stroj a sto osmdesát tisíc litrů paliva, ale i třicet dva tun bomb.

            Pro plukovníka Cabalieriho to byl okamžik, na který se připravoval celé roky. Tisíce hodin nalétaných na trenažéru a desítky hodin v reálu, po nichž vždy následovaly interpelace europoslanců na ministra obrany v záležitosti mrhání prostředků státního rozpočtu.

To vše směřovalo k tomuto okamžiku. Předchozí konflikty buď nestihl a nebo v nich nasazení těžkých strategických bombardérů nepřicházelo v úvahu. Ale nyní byla situace jiná. Teď byl ve správném čase na správném místě a hodlal toho využít až do krajnosti. 

            Naposledy zkontroloval údaje palubního počítače. Byli na správném kurzu. Byl čas aktivovat počítačem řízeného autopilota a stroj předat bombometčíkovi. Fabio Strabone byl shodou okolností i hlavním bombometčíkem letové skupiny. Nyní bylo všechno jen na něm a jeho schopnostech.

Byly to právě tyto a podobné úvahy, které mu zabránily si těch vzdušných vírů všimnout včas....

-----XXXXX-----

            „A do prdele!“ zaječel Damián, když se mu mezi explozemi podařilo vykouknout z díry, kterou si upravil na mělký  kryt 1+0. Stačilo ale jen málo, aby se z něj stal hrob o stejných dispozicích. 

            Stíhací bombardéry z řevem zmizely za horizontem, a tak dal průchod své zvědavosti. Už ten pohled, co se mu naskytl, mu dal jasně na srozuměnou, že kdo je zvědavý bude brzo starý a všichni ví, co se stane sešlým věkem...

            Pohled na čtveřici bombardérů nalétávající na cíl mu připadal až nepříjemně známý, ale to bylo tím, že za svůj život nasbíral hodně špatných zážitků. 

Jenomže tohle byla realita a ty bombardéry letěly přímo na něj.  Jeho pohled se stočil na ostatní, se kterými momentálně spojil svůj osud. Mohlo ho uklidnit, že letěly i na ně, ale neklidnilo.

            Chlad, který se mu zuřivě zakousl do zátylku mu zježil vlasy na hlavě. Magie. Otočil se na Urse, jež si ve své díře do té chvíle naprosto znuděně balil machorku z tabáku a zjistil, že podobný pocit přepadl i jeho.

            Jejich oči se střetly a  zrcadlilo se v nich to samé – vědomí blížícího se průseru.

            Najednou se v ose letu bombardérů začaly ve vzduchu tvořit vzdušné víry. Dost velké na to, aby na ně dosáhly a ony dosáhly – prudce vířící vzduch sebral bombardéry jako by nebyly víc než jen malými modýlky a začal si s nimi pohrávat s vervou náctiletého fakana, jež má vztek na všechno a všechny kolem.

            Prvnímu bombardéru, točícímu se víru, se ulomila obě křídla a pak i směrovky. Tryskové motory chrlily plameny, jež se přiživily na  palivu vytékajícímu z rozdrcených nádrží.

            Tornádo se rázem změnilo v ohnivé tornádo. Další stroj se efektně rozpadl a z jednotlivých, stále  rychleji rotujících trosek se vysypaly maličké postavičky v uniformách.  Určitě to pro ně byl povznášející zážitek, byť poněkud krátký a rozhodně nezdravý....

            Pak vzdušné víry uchvátily poslední dva stroje a jako obřími vlaštovkami jimi mrštily kupředu. Rychlostí, na kterou nebyly stavěné, prolétly nad pozicemi, z nichž k nebi posměšně stoupal maličký oranžový proužek, přelétly nad městem a pak se s děsivým vytím zabořily do betonem zalitých trosek elektrárny, o které se kdysi psalo hodně a později vůbec.

            Výbuch, který následoval, rozhodně neodpovídal explozi šedesáti čtyř tisíc tunám leteckých pum, které byly dost inteligentní na to, aby vybuchly při dopadu. Horší bylo, že sebou vzaly i před lety pracně postavený sarkofág II. generace, na který svorně a v tichosti přispěly Unie i Federace.   Za cenu, který stál, by se daly postavit dva z ryzího zlata, ale tak už to na východě s veřejnými zakázkami chodí...

            Vše zmizelo v černočerném dýmu a plamenech, jež  šlehaly až k nebi.

            Damián se zakabonil. „Máme problém,“ utrousil dutě a ukázal na rotující vzdušné víry, v nichž se vznícené palivo živilo nekončícím přísunem kyslíku.

            „Zdá se mi to, nebo to svinstvo míří na nás?“

-----XXXXX-----

            Regnis s triumfálním výrazem sledoval zásah Černobylské elektrárny. Někomu to mohlo připadat zbytečné, ale ne jemu. Federace sem poslala vojáky, Unie letadla. Když tu poprvé vybuchla ta elektrárna, nikdo sem nic neposlal a neudělají to ani podruhé. Teď už mu všichni dají pokoj, a když ne pokoj, tak alespoň čas.

Čas na to, aby si dal do pořádku svoje věci a pak za nimi vyrazí on.

Teď ale musel dokončit svoji práci. Sledoval úzký oranžový sloupec dýmu stoupající k nebi. Působil tak nepatřičně, tak cize. Možná proto, že patřil jeho nepřátelům. Všechna zkažená vejce hezky v jednom košíku. Udržovat vzdušné kouzlo ho sice nestálo moc sil, ale  možná bylo nejvyšší čas ho zase rozplést, uvolnit jednotlivé vzdušné prameny a  poslat k zemi, vše, co nesly. Třeba ty bomby a hořící palivo...

Nemohl se neušklíbnout.

-----XXXXX-----

„Padá to na nás!“ zaječel Damián, ale podobná slova ve stejnou chvíli vykřikl i tucet dalších.  „Do vrstev! Jak nejhlouběji kdo umí!“ zaječel.

„Do oslí prdele!“ zaječel Tychvin. „Zmizte odtud, parchanti a modlete se za nás.“

„Proč?“ zeptal se ho překvapeně  Pedelius Kartenna.

„Protože chodit vrstvami u nás umí jen popi, kurva, proto!“

„Berem je sebou!“ zaryčel Urs a každou rukou chňapl po jednom ze Záporožců, kteří byli u něj a i s překvapeně se tvářícími kozáky  se rozplynul v hlubších vrstvách reality.

„Pojď sem,“ zavelel jednoruký setník a chopil se vzpírajícího se Tychvina. „Mizíme!“ dodal ještě.

            „Jo, jasně, mizíme!“ přidal se Damián a přiskočil ke dvěma Záporožcům, co byli doslova po ruce.

            Když se rozplýval ve vrstvách, koutkem oka ještě zahlédl, jak i elfští gardisté unikají z lidské reality společně se svými záporožskými spolubojovníky, i panem Trojkou a vzpírajícím se Jedničkou.

            Svět kolem nich hned vzápětí zanikl v ohni a explozích, jež se na zem snesly z nebe...

-----XXXXX-----

            Timotej Woznillo zamyšleně zíral na sadu satelitních snímků, který mu někdo zobrazil na holodispleji v jeho pracovně. Znovu zkontroloval čas pořízení, jež se zobrazoval v pravém dolním rohu. Bylo to tak, poslední snímek neměl ani patnáct minut.  Co se za tu dobu mohlo stát dalšího?

            Mohl tušit, že to tak dopadne. Ty větrné víry musel mít na svědomí  mág tak silný, že ani Agentura i s celou Lóží dohromady by ho nedokázaly polapit. Možná by si na něj už netroufl ani Vatikán. I když, po tom, jak dostali Ceausescua, jeden nikdy neví...

            Jenomže ať už to měl na svědomí mág a nebo ne, při pohledu na odstavenou jadernou elektrárnu to postrádalo význam. Nemělo taky význam spekulovat, jestli mohou explodovat roky odstavené   reaktory a co se může stát porušením betonového sarkofágu zničeného reaktoru číslo čtyři. Redaktoři z holozpravodajství o tom samozřejmě budou spekulovat celé dny a nebo dokonce týdny, dokud se diváci nenabaží elektrárenského problému a neobjeví se  něco zajímavějšího, třeba nová milenka premiéra vlády.

Jenomže on jediný věděl, že problém tkví v něčem naprosto jiném.

            S tlumenou kletbou přivolal asistenta.

            „Fjodore,“ pronesl, když se dotyčný konečně dostavil, „okamžitě sežeň Michajlova. Předpokládám, že se sluní někde na Krymu. Musíme okamžitě od našich aktivit separovat celý holding Bratskoe dielo, včetně mateřské společnosti. Kdyby nechápal proč, tak ať si zapne zprávy. Předpokládám, že ví, co je třeba udělat. Odměna bude standardní, na to se může spolehnout.“

            Když asistent odběhl, Timotej Woznillo se unaveně protáhnul. Nový sarkofág považoval za skvělou investici a vzniklá ztráta ho mrzela. Rozhodně si nepřál, aby se zrovna takhle zjistilo, kde skončilo těch dvaadvacet jaderných hlavic, co  před čtvrtstoletím zmizelo z Kazachstánu. Při všech těch satelitech a čidlech, co jich po světě je, moc míst, kde by se dala radioaktivní věc bezpečně schovat, není.

            Tehdy ho stály dvaadvacet milionů nových rublů. Z dnešního pohledu to bylo za hubičku a počáteční investice by se nyní při prodeji zhodnotila nejméně pětinásobně, ale teď ji mohl spolehlivě odepsat – jestli je neodpálí ten požár, tak je tam najdou lidé z vyšetřovací komise, kterou tam pošlou stejně jistě, jako, že je Lenin v Mauzoleu jen vosková náhražka...

            Michajlov už léta nebyl agentem. Stál mimo strukturu, bez nároku na pravidelnou mzdu a pevnou pracovní dobu, ale to bylo také jeho největší výhodou - vždy udělal, co měl  a pak zmizel jako duch.

Předpokládal, že ani nyní to nebude jiné. Do rána shoří pár krabic s účetnictvím, nevratně se zresetuje několik počítačů a externích úložišť a pár  příliš informovaných lidí usne, jako když je do Volhy hodí.

            Zapřemýšlel, že by nebylo od věci preventivně skoupit produkci jódových tablet. Nejlépe s opčním kontraktem na další dva a nebo tři roky. Pokud ty hlavice explodují, pak cena  jakýchkoliv léků proti nemoci z ozáření vyletí nahoru raketovým tempem a s nimi i  cena jakýchkoliv preparátů, které budou lidi chránit před účinky spadu. Zisk z jejich prodeje by mohl hladce saturovat i ztrátu hlavic...