Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 61

27. 11. 2015

 

            Ohlušen a otřesen explozemi se potácel k trhlině. Už ani nesledoval, co se kolem něj děje. Jen před sebe z posledních sil kladl jednu a pak druhou nohu a kráčel vpřed. Znovu a znovu. Krok za krokem, jako stroj, který je zbaven vůle a vědomí. Nepočítal kolik udělal kroků ani vzdálenost, jež ho dělila od vytčeného cíle.

            Trhlina!

            Nedokázal si vzpomenout, proč k ní jde a bylo mu to jedno. Jen doufal, že až přijde čas, že vzpomene si. Tělo ho bolelo od bezpočtu ran a popálenin. Kůže mu odlézala ve vlhkých cárech a pod ní na něj křičela krvavá červeň i spečená a páchnoucí černá krusta.  Sám se divil,  že to jeho tělo ještě zvládá.

            Jeho tělo?

            Zarazil se a na mysl mu vytanulo, že toto není jeho tělo, jen hostitel, stejný jako stovky před ním.   V tu samou chvíli si uvědomil jejich přítomnost - krčili se v temných zákoutích jeho mysli. Zdroje vědění, oběti  i číhající stíny.

            „Na co čekáte?“ rozkřiknul se na ně, i když ho nemohli slyšet. „Mě nedostanete,“ dodal ještě a olízl si okoralé a spečené rty jazykem, který mu připadal drsný jako struhadlo.

            Jeho slova, ale uslyšel někdo jiný. Temný stín v chuchvalcích všudypřítomného dýmu temně, hrdelně zavrčel a udělal k němu několik trhaných, téměř loutkovitých kroků.

            Teprve nyní zjistil, že to je oživlý umrlec, se spečeným, bezkrevným obličejem, s vykulenýma očima a vyceněnými, ulámanými zuby. Špinavý, otrhaný, s dírami po kulkách, jež mu prošly hrudí a uvnitř mu z orgánů nadělaly neidentifikovatelnou fašírku. Nevypadal ale na to, že by mu kavitační efekt dělal nějaké větší problémy. Byl to normální, lehce ohořelý zombie. Hladový a naštvaný.

            Jeho útok byl stejně trhaný a loutkovitý, jako všechny jeho pohyby. A stejně pomalá a ubolená byla i jeho reakce. Vyhnul se tápajícím prstům, jež připomínaly pařáty a z holsteru u pasu vytáhl starobyle vyhlížející pistoli. Prudce se s ní zahnal a masivní hlaveň zasáhla útočícího zombie ze strany do hlavy.

            Za hlasitého praskotu spánkové kosti se nemrtvý sesul k zemi. Z uší i nosu mu vytryskly řídké pozůstatky mozkové hmoty. 

            Pomalu se nad tou troskou rozkročil. Ještě žil... ještě to žilo... Nemohlo se to už pohnout a pouze chrčelo a zběsile koulelo očima.

            Odporné stvoření, pomyslel si a namířil ji tou divnou pistolí na hlavu. „Skončíme to,“ zachrčel.

            S prstem na spoušti sledoval, jak z té oživlé mrtvoly unikají poslední zbytky její oživlost.

            Zombie? Oživlá mrtvola? Služebník?

            Divná slova, zarazil se. Čí služebník?

            Regnis!

            To slovo mu vybuchlo v hlavě silou supernovy, až se zapotácel. Vykřikl, přitiskl si ruce k hlavě a zhroutil se k zemi. Klečel na ni jako trpící hříšník a vyl pohroužen do bolesti, kterou mu přinesl náhlý návrat paměti.

            Já jsem  Regnis, jeho pán. Můj je to  služebník. Můj!

            „Zatraceně!“ ulevil si, když ten šílený vír v jeho mysli konečně polevil. Pak si utřel krev, která mu potřísnila bradu.

            Prokletá kletba, prokletá čarodějnice a prokletá pohlcení v tak krátkém odstupu. To jejich vinou se ve vypjatém okamžiku rozhodla jeho mysl pro restart. Jinak to ani nazvat nedokázal. Lidští psychologové s něčím takovým ještě do styku nepřišli a kožoměnci měli jen málo příležitostí sepsat pro jiné členy svého druhu příručku. Kdysi se o něčem takovém doslechl od svého učitele, ale moc té povídačce nevěřil. Sám to zažil to poprvé a jak zadoufal, naposledy...

            Pomalu vstal. Právě včas, aby mohl čelit útoku další zdivočelé zombie. I ona byla děsivě ohořelá, v podstatě se více vlekal, než šla, ale i tak pro ni nebyl víc než jen žrádlem.

            To ho popudilo.

            „Ty odporná mrcho!“ zaječel. „Já jsem tvůj pán,“ dodal ještě a pak, místo boje s tou oživlou mrtvolou obnovil magické spojení. Zombie se zastavila uprostřed pohybu s odhnívajícími prsty jen pár milimetrů od jeho hrdla.

            „Dej to pryč,“ utrhl se na ni a ona ho poslechla.

            Zvedl obě ruce nad hlavu a obklopen doznívajícím ohnivým peklem k sobě opět připoutal všechny služebníky. Zbývající - bylo jich rozhodně méně, než posledně. Zato se mu podařilo oživit nové. Nová krev se vždycky hodí, zavtipkoval a pocítil přitom  svíravý pocit hladu.

            Hladu?

            To nebyl hlad, ale šílená a svíjející se bestie, která se mu usadila uprostřed břicha a trhala mu vnitřnosti na kusy. Bolest, šílená bolest!

            Tohle byl hlad, který ani Afrika nepoznala. Dokázal by vraždit, jen aby jej zahnal, aby mohl zase normálně uvažovat...

            „Mám hlad!“ oznámil služebníkům.

Ke svému i jejich štěstí na splnění zadaného úkolu nemusel čekat dlouho.

Nemrtvým se podařilo dopadnout nějakého nešťastníka, který se krčil v nějakém výmolu a předstíral smrt. Krev plynoucí mu v žilách, byla ale pro zombie jako vystřelená světlice. Nemohly ho minout.

            Bez emocí zíral  na tu vzpírající se lidskou trosku. Kozák ječel střídavě rusky a ukrajinsky. Dovolával se Bohorodičky i Temných bohů, volal matku i svého atamana. Pomoc mu ale nepřišla odnikud.

            Když se do něj hladově zahryznul, brzy přestal volat kohokoliv. Netrvalo dlouho a s prázdným pohledem doplnil řady jeho bojovníků. Plýtvat se nemá...

            S nasycením se mu pročistila mysl a on znovu uslyšel ty hlasy.

            „No, jasně,“ zavrčel. „Už jdeme,“ dodal ještě a pak pokynul zombiím, jež se kolem něj mezitím shromáždily.

„K trhlině, obludy,“ zavelel. „K trhlině.“

-----XXXXX-----

            Potáceli se ve vrstvách na nejnižší úrovni, vzduch tu sice byl, ledový a ostrý, ale kyslíku v něm bylo jen málo. Elfové nebo lidé, všichni tu lapali po dechu, jako horolezci zdolávající osmitisícovku.

            Desetitisícovku, pomyslel si Damián, ale i ta myšlenka byla zpomalená jak bylo pro něj námahou i jen přemýšlet.

            Kráčeli v husím průvodu, ti schopní cest vrstvami se drželi u těch ostatních. U šestnácti mezitím došlo ke spontánnímu probuzení magických schopností. Nebyly sice nijak oslnivé, ale nikdo neměl sílu si stěžovat. Když to přežijí, budou z nich vědmáci, nebo zaklínači, ale  to bylo stejně nejisté, jako ta první podmínka.

            Mráz tu byl opravdu spalující. Nedokázal pochopit, jak si někteří mohou připlácet za pobyt v ledových komorách a ještě tvrdit, že jsou díky tomu zdravější. Tady nikdo nijak obzvlášť zdravě nevypadal. Stejně jako okolní krajina – byla mrtvá a prázdná, jako Země v dobách, než se na ni usídlil život. Možná, že tu nějaký byl, ale on neviděl nic než kamení, písek a prach.  

            Nesnášel to tu. Nikdy  v hlubších vrstvách nebyl rád a ani teď nezměnil názor. Počítal v duchu každou minutu. Být ještě o trochu hlouběji, už by byli mrtví a ani by si to neuvědomili. Prostě by jejich mozkům došel kyslík a bylo by to, jako by někdo přestřihl šňůru. Loutky bez provázků, mrtvoly, které nikdo nikdy nenajde.

            Snad mě tu najdou alespoň hrobaři, pomyslel si Pedelius Kartenna. Toto není můj svět, tak tu sní mé tělo a po částech ho odnosí do Síní Mandosu, kde bude znovu sestaveno, aby čekalo na   znovuzrození.

            Vlastně o ně ani nestojím, napadlo ho vzápětí. Dělalo mu problém udělat i jen krok, představa složité procedury znovuzrození mu přišla neuvěřitelně bizarní. Jako z jiného světa.

            Lapaje po dechu se rozhlédl. Toto rozhodně nebyl jeho svět. Knížectví bylo plné tepla, barev a vůní. Tady nebylo nic. Tenhle svět byl dokonale... aseptický, napadlo ho. Ano, divné slovo, ale přesné. Jenomže on už se do Knížectví nepodívá. Zemře tady a nebo někde na hranicích. Tam ho za ten debakl zatknou a  Kníže ho nechá pověsit na hák, nebo rozčtvrtit na kole. Možná obojí, je vynalézavý a navíc až příliš miluje klešťonože... Otřásl se a nevěděl, zda to bylo jen zimou.

            Do prdele, tady je zima, pomyslel si Urs. Připadalo mu to divné - při zkušenostech ze Sibiře. Byl zpola proměněný a i přes medvědí srst mu byla ukrutná zima. S každým náporem mrazivého vichru se otřásl a zuby mu přitom jektaly a zvuk to byl jako když o sobe tlučou čelisti želez na medvědy. V tajze a dokonce ani v tundře se mu něco takového nestalo. Dokonce zkusil lovit na ledu tuleně, skákat do děr v ledu a smáčet si kožich ledovou mořskou vodou a  nikdy zimou netrpěl.

            Sípavě se nadechl. Činilo mu neuvěřitelnou námahu držet v tlapách ty dva zoufale vyhlížející kozáky, kteří se třásli, blekotali hlouposti a měli v očích hrůzu zarytou tak hluboko, že to vypadalo, že se každým okamžikem rozeběhnou s  křikem někam do prázdnoty, jenom aby to skončilo...

            I on na tom byl podobně. Možná, kdyby se rozběhl, běžel by za nimi. Nadšený z toho, že tohle všechno skončí a bude mít navěky klid.

            Klid? Zarazil se. Byl šamanem. Pro něj nikdy nic klidem neskončí. Vždyť ani jeho totemové zvíře nebylo ztělesněním klidu.

            Možná by bylo načase skončit tohle utrpení. Jakkoliv. Na šťastné konce už dávno nevěřil.

            Šťastný konec, pomyslel si Jednička unaveně. Může tohle vůbec mít šťastný konec? Zapřemýšlel, kdy vlastně přestal věřit na šťastné konce. Jako dítě na ně ještě určitě věřil. Jako pubescent? Asi v ně doufal, ve skrytu duše. Jako dospělý, jako voják? Byly  středobodem jeho existence, ale pak o ně přišel. Když se nechal najmout...       

            Kurva práce, zaklel, když si to uvědomil. Je prvním ze všech agentů a tady to naprosto nic neznamená. Do Prolnutí ho museli dostrkat jako nějaké hloupé batole a i tady, v Zemi Nezemi ho pořád musí někdo vodit za ručičku. Před očima mu bezustání běžely chybové hlášky.  Nejprve se ozval neurocomp se ztrátou signálu. To se dalo oželet. Pak přišlo oznámení o systémové chybě řídícího čipu, pak začaly selhávat neuroimplantáty a myoposilovače. Nakonec selhalo vyhřívání. Poslední pomyslná tečka...

            Ještě pár okamžiků a umře, nebo přesněji, vypne se. Nic si nepřál víc, než aby to utrpení skončilo. Nevěděl, kam jdou, ani jak dlouho, ale ze všech svých sil toužil, aby následující krok byl tím posledním.

            Pan Trojka udělal poslední krok a zastavil se. Jeho tělo už nebylo zelené, ale popelavě šedé a i když se mu snažil dýcháním dodat tolik potřebnou energii, nešlo to. Mozek měl doslova zahlcen hlášeními o selhávajících systémech. Byl stvořen, změněn a zdokonalen, ale nic z toho tady nemělo význam. Tady nebyl svět techniky a všechny ty zázraky, které do něj voperovali, všechna ta technická kouzla, která z něj měla udělat superčlověka a super vojáka, tu selhávala, aby tu zůstal jen člověk - on.

            On?

            Lumír Poklasný, vzpomněl si jeho týraný mozek na vlastní jméno.  Strážmistr české policie, manžel, otec...

            Rozplakal se. Studený vítr jeho slzy vzal a proměněné v maličké kousky ledu je odnesl pryč. Tak dlouho se snažil si vzpomenout. Tak dlouho po tom toužil a neustále jen narážel na překážky počítačového systému, který se stal jeho integrální součástí. 

            V jediném krátkém okamžiku se mu vrátila paměť. Najednou bylo vše zpátky, jako by mu celé ty týdny pomalu a pečlivě nekauterizovali jednu synapsi za druhou, aby ztratil své vzpomínky. Divže z toho nezešílel.  Tolik mu toho vzali, o tolik jej okradli. Jeho život, rodina, všechno bylo pryč. A proč? 

            Proč to všechno, pomyslel si Tychvin hořce. Měl by se tady zastavit, umřít a mít klid. Všechno by skončilo. Pro něj, pro všechny.  Měl pocit, že se ocitl v pekle. Mohl křičet hrůzou, vzpírat se, ale dobře věděl,  že všechno to, co se mu děje, si zasloužil. Všechno v něm křičelo, že za to, co udělal svým lidem, by měl skončit stokrát hůř než Kirponos nebo Siemaszko a vítr k němu přinášel křik těch, které nechal povraždit.

            „Musíme dál!“ zavelel Pedelius, který ho držel za ruku. „ Zastavíš se tady a zemřeš,“ řekl mu ještě a Tychvin se poslušně, jako stroj zase dal do pohybu.

            „Před námi je trhlina!“ zakřičel náhle do vichru  Urs.

            „Díky Bohu,“ zachrčel Damián. „Kulky mám jak rampouch...“      

-----XXXXX-----

Eugen Rasmussen odstoupil od diskutujících generálů, kteří měli o dvě hvězdičky na ramenou více než on a tedy i právo předpokládat, že jsou chytřejší a zkušenější. Když rokovali, nižší šarže stály v tichosti na dosah, aby mohly přispěchat na pomoc radou a nebo jim přinesly kávu.

Zalitoval, že sebou nevzal tu prokletou složku. Vlastně, spíše litoval, že ji vůbec kdy převzal. Albert Krupp nebyl hodný strýček ani filantrop, který nadšeně podporuje dobré lidi, aby se prosadili na dobrých místech. Všechno, co kdy udělal, činil pro budoucí zisk a nebo vliv. Vlastně všechno, do čeho se kdy Lóže pustila, bylo o zisku a nebo vlivu. I jeho štědré donace směřující do všech sfér lidského života,  byly jen investicí. A měl neodbytný pocit, že všechno, co kdy pro něj udělali, směřovalo právě k tomuto okamžiku.

„Jak to, že se ztratily z radaru?“ zahromoval generál von Clausen. „Čtyři bombardéry se přece nemohly jen tak ztratit. Copak jsou ty obsluhy radarů ožralé?“

„Ztratili se i z přístrojů letadel z první vlny,“  pronesl opatrně nějaký adjutant. „Právě došlo hlášení jejího velitele kapitána Golembowského.“

„Golembowski?“ pronesl generál zamyšleně. „Polák, že? S Poláky jsou pořád problémy. Už můj děda říkal, že když v třicátém devátém… ech, to je jedno. Není možné, že došlo k selhání lidského faktoru? Sabotáži? Nejde o nějakou akci Secesionistů?“

„Negativní, pane. Zachytili jsme kapitánovy pokyny k útoku a pak k odpoutání. Evidentně jednal proti zákazu porušení rádiového klidu. Velitel bombardovací letky ho neporušil. Ať už se s ním stalo cokoliv, mlčel.“

„Mohli je sestřelit Rusové,“ vyštěkl von Clausen. „Bylo by jim to podobné. Ani nevíme, jak dopadl ten jejich výsadek. Klidně to tam mohli celé obsadit a teď si hlídají vlastní teritorium. Co satelity, máme nějaké aktuální snímky?“

Generál Pedro Molestro přikývnul. „Máme snímky z poslední hodiny. Jsou ale velice nekvalitní. Předpokládáme, že tam Rusové mají nějaké rušení. V takových hračkách se vyžívají. Jsou zákeřní, vždycky byli… Měli bychom zadat naší výzvědné službě, aby se zabývala povahou toho rušení.“

Rušení, pomyslel si generál Rasmussen pobaveně. Tohle byla jedna z těch věcí, kterou by jim nikdy nevysvětlil. Nevěděli nic o anomálech a při vyslovení slova magie by nejspíše jen vychrlili smrť uštěpačných poznámek.

Generál von Clausen si nechal na monitoru vyvolat zmíněnou sadu satelitních snímků a jeden po druhém si je pečlivě prohlížel. Pak jeden vybraný zvětšil na celou plochu monitoru a nakonec jej nechal zobrazit na velkém holomonitoru zavěšeném pod stropem zasedací místnosti.

„Tady. Podívejte se tady. Zase to rušení. Obraz je rozmazaný, jako by tam vířila mlha, ale tady z ní něco vystupuje. Vidíte? To je zlomené křídlo,“ dodal po chvíli vítězně.  

„A nyní o chvíli později,“ pokračoval a promítl na obrazovku další snímek, „už není po bombardérech ani památky. Ale dá se usuzovat, co se s nimi asi tak stalo, že? Důležité je ale tady toto,“ řekl, vrátil na holoobrazovku předchozí snímek a posunul ho o kus doleva. Objevil se tam mlhavý a rozostřený shluk postav.

„Vidíte je? Lidi. To oni ty bombardéry dostali. Otázkou ale zůstává, co jsou zač a o co jim jde.“

„Ne,“ namítl si sám, po chvíli rozpačitého ticha, které v zasedací místnosti zavládlo. „Zjistit, o co ji jde, není nutné. Stačí, když víme, že nepatří k nám. Spíše by mě zajímalo, jak ty bombardéry zničili. Nikde tu nejsou žádné baterie střel země vzduch, emitory paprsků, ultrazvuku nebo něčeho jiného. Nebo je to zařízení ruční. Dokážou naše pěchotní odpalovače dostat letadlo letící dvanáct kilometrů vysoko?   Mohla by je mít Federace? Mohla. Má spoustu užitečných idiotů - Japonci něco vymyslí a čínští otroci to vyrobí v tisíci kusech. Takže je zničíme. Na výběr máme jen dvě možnosti. Buď to tam přeoráme kinetickými projektily a nebo tam nahážeme atomovky…“

„Užití taktické atomové bomby nám neschválí vrchní velitel,“ namítl Eugen, který se jako jediný odvážil vstoupit do šéfova monologu. „Natož strategické…“

Generál von Clausen se zachmuřil. „Prezident. No jasně. To je nepříjemná komplikace. Tak, co to obejít a poslat na ně kinetické projektily. Pár těch dokonale hladkých kovových sféroidů udělalo ze starého Kábulu rekordní kráter. Dokonce má skleněné dno. Byla nádhera sledovat to na monitoru se sklenkou dvacetileté single malt Glenfiddish v ruce…

Kolik střel můžeme použít?“

Generál Molestra vyvolal potřebná data svém komunikátoru. Máme nad Zónami tři satelity. Dva mají taktickou výzbroj požadovaného druhu. A pokud jde o počet střel, no mají přesně...  Ehm,“ odmlčel a rozpačitě si odkašlal. „Pane, už nějakou dobu nám parlament krátí rozpočet na obranu. Posledních deset let máme zlomek požadované částky pro údržbu  žádné  pro oblast výzkumu kosmických technologií.“

„Co to donnerwetter znamená?“ zeptal se ho netrpělivě.

„Že z dvanácti odpalovacích ramp máme aktuálně nabité jen tři  a z dvě z nich hlásí kritická selhání různého druhu.“

„My máme jen jednu střelu?“ hlesl von Clausen šokovaně. „Vedeme válku na Středním východě, Afričani chystají ve Středozemním moři invazní flotilu a to ani nemluvím i Ruskoasijské federaci a my máme jen jedinou střelu?!“

„Můžeme na orbitu poslat nový zásobovací modul,“ namítl adjutant opatrně.

„Na to nemáme peníze,“ odtušil Eugen.

„Tak tam pošleme ten poslední projektil, co máme a do doplnění budeme hrát vabank. Nikdo neví, že jsme na suchu, tak budeme všechny zastrašovat...“

„Pro velitele strategických vesmírných sil potřebuji písemný pokyn,“ pronesl Molestra a položil před von Clausena dva listy papíru.

Ten se chopil pera, ale pak se zarazil. „Proč dva?“

„Jeden je pro archiv.“

Generál von Clausen zavrtěl hlavou, jeden list zmuchlal a shodil ze stolu. „Žádný archiv.“

Eugen Rasmussen zamyšleně s nasazenými senzorickými rukavicemi listoval satelitními snímky. Pak se zarazil a rychlými gesty provedl výřez jedné oblasti, kterou pak promptně rozpažením zvětšil. V této části žádné magické rušení nebylo. Měl vidět  industriální zátiší -  vysoké chladící věže měly  z výšky vypadat jako kroužky, temné prsteny, budovy měly být kostkami a silnice šedými hady. Vše mělo být staré, rezavé a šedivé, zarostlé. Nic z toho ale neviděl - celou plochu Černobylské elektrárny zakrývaly chuchvalce černého dýmu a vysoko sahající plameny.

„Jakou měly ty bombardéry výzbroj?“ syknul na technika obsluhujícího sousední počítač.

„Půltunové bomby z experimentální třetí série. Ty inteligentní.“

„Takže jsme našli ty bombardéry...“ odtušil a snímek poslal na hlavní holomonitor.

„Co to je?“ houkl von Clausen rozmrzele, zatímco mu pero nad písemným rozkazem zamrzlo v pohybu. „Továrna?“

„Elektrárna,“ odtušil Eugen Rasmussen dutě.

„Jaká krucinál elektrárna? V Zónách přece nemají elektřinu už celé roky.“

„No, tahle je z dob, kdy ještě Zóny neexistovaly. Určitě ji znáte. A někde v tom kouři je schovaný železobetonový sarkofág s reaktorem číslo čtyři. Určitě si vzpomínáte na to, že kdysi měl poruchu. Hodně velkou poruchu…“

„Mluvíte v hádankách Rasmussene,“ utrhl se na něj von Clausen. „Žádná porucha mě nezajímá  a  vůbec nevím, proč by mě měla zajímat!“

„Ten reaktor explodoval, pane,“ odvětil Eugen. „Radioaktivita zamořila půl Evropy. Reaktor se zalil betonem a ostatní odstavili. Pak začala válka o Ukrajinu a lidi měli jiné starosti.“

„A co ten snímek má ukazovat?“

Eugen se zachmuřil. „Vypadá to, že elektrárnu zasáhly bombardéry nebo jejich trosky. Může dojít ke kontaminaci. V reaktorech je pořád palivo a kdo ví, co dalšího. Úder kinetickými projektily bych nyní nedoporučoval.“

„Nedoporučoval? Kdo jste, aby jste mi něco doporučoval?“ vyštěkl von Clousen pobouřeně.

Eugen s nehybnou tváří pokrčil rameny. „Špatně zvolené slovo, promiňte, ale Evropská agentura pro atomovou energii se doporučeními nebude zdržovat...“

„... a prezident taky ne,“ odtušil Molestra, „protože jeho dcera od loňska té agentuře šéfuje...“

Možná na to měl generál von Clausen  nachystanou nějakou odpověď, ale už se k ní nedostal – ve chvíli, kdy se nadechoval, zazvonil v kanceláři stejný telefon, co posledně a on zesinal.