Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 62

27. 12. 2015

„Nemáme s vámi žádný spor!“ zaječel jsem na ně, ale bylo to, jako bych vlkodlakem o stěnu házel.

            No, upřímně, před okamžikem jsem to udělal. Dvakrát.

            Osud jejich kolegů je ale nechal naprosto chladným. Vrhli se na nás, jenom co jsme o nekonečném kličkování chodbami vešli do maličkého sálu, který byl označen řadou naprosto nevýznamných servisních symbolů. Ať už tu mělo být cokoliv, nebylo to tu. Buď to odnesli, nebo to zpráchnivělo a rozpadlo se na prach, kterého tu bylo požehnaně.

            Jediné, co na nás čekalo, byli čtyři vlkodlaci. Měli na sobě brnění a jejich oči díky němu postrádaly divoký jas šílenství. Nezmizelo,  nebylo  vyléčené, jen utlumené. Občas v nich problesklo a zase zmizelo.

            Čekali na nás - byli proměnění v hory ochlupaceného svalstva se spoustou zubů a drápů a  také  nenávisti. Chtěli nás roztrhat na kusy a ještě se u toho pořádně pobavit.

            Možná to nebyla nejhorší zpráva dne, ale do finále se probojovala s přehledem.

            Na přeměnu jsem už neměl čas. Musel jsem se spolehnut na  meč,  otcovy rady a šermířské manuskripty načtené v adeptském módu rychločtení.

            Začali nás s vrčením obstupovat a  Kyra se hlasitě rozesmála. Ona se tou situací evidentně bavila.

            „Zlí pejsci,“ zavrkala a v rukou se ji najednou objevily dýky. Jejich štíhlé čepele se výhružně zableskly.

            S hlasitým řevem se na nás vrhli. Evidentně s Kyrou neměli ty zkušenosti, co já. Jinak by si útok na ni rozmysleli a všichni by zaútočil na mě - válečníka – teoretika.

            Jenomže  oni ne. Rozdělili si nás a zaútočili hezky vždycky  dva a dva. Na genderovou vyváženost jejich počínání jsem tehdy ale ani nepomyslel. A oni na pro změnu na pochvalu neměli čas.

            V jednu chvíli si letěli vzduchem. Drápy, zuby, testosteron jim stříkal z uší a v druhé se kolem nich zamíhal ebenově tmavý stín a zahvízdaly proklatě ostré kousky starobylé gnómské oceli.  Vlkodlačí vytí pokračovalo, jen se změnil kontext a pak se změnili i oni. Ještě za letu se totiž rozpadli na kusy, jež s nechutným čvachtavým zvukem dopadly na zem.

            Miluji periferní vidění. Vychutnal bych si to více, ale zrovna na mě útočili ti mí dva.

            Jednoho se mi podařilo setnout. Nešlo o umění, ale o čistou fyziku. Vertikální sek se prostě setkal s horizontálně letícím lykantropem. Výsledkem byla čistě oddělená hlava přesně mezi prvním a druhým obratlem. Mistr Svátek by mě možná přijal na postgraduál.

            Druhý soukmenovec po mě párkrát máchnul prackama.  Úkrok, úkrok, otočka. Chyběla mi jen ta růže mezi zuby. Pak jsem  máchnul mečem, no dobře, nebyla to úplně čistá kvarta, ale ten maník i tak skončil nabodnutý na čepeli.

            Nebylo to rychlé, ani stylové, ale naštěstí to  stačilo.

            „Musíme dolů,“ řekl jsem pak Kyře a ukázal hrotem meče na podlahu. „Do nižších pater. Do těch nejnižších. V základech té hrobky je Jádro.“

            „Kudy dolů?“ zeptala se.

            V hlavě se mi otevřela mapa labyrintu chodeb. Byla to vzpomínka z doby, kdy jsem byl s Jádrem propojený. Dozvěděl jsem se toho o něm spoustu. Otázkou bylo, co se ono dozvědělo o mně...

            „Asi třicet metrů dál touhle chodbou bude schodiště. Vede o dvě patra níž. Tam v mínus dvojce je nekropole a vstup do chrámu. V něm bude Jádro.“

            „Nekropole?“ zeptala se mě podezřívavě.

            Přikývl jsem. „Můžeme čekat cokoliv. „Matka s otcem tu zažili hodně horkých, společných chvil a ne všechny se týkaly mého stvoření. Když v Mongolsku nalezli tuhle hrobku, dostali  se jen do chodeb přilehlých k pohřební komoře. A ty chodby byly zamořené, ty víš čím...“

            „Nejsem žádná zaklínačka,“ namítla.

            Pokrčil jsem rameny. „ Zaklínač je jen jeden.“  Neměla načteno to, co já. Co bych ji vykládal...

            „Stejně tam musíme jít,“ řekl jsem.

            Přikývla. „Smečka drží...“

            Mávl jsem rukou. „Ty a ta tvoje smečka... Tady nejde o smečku, ale o...“

            Tentokrát to byla ona, kdo mi zabránil dokončit myšlenku. Přisála se mi na ústa jako hladová chobotnice. Na rozdíl od ní mi ale do úst strčila jazyk. Miluju savce...

            Když se ode mě odtáhla, abych si mohl zase okysličit mozek, pronesla se skálopevným přesvědčením: „Malá smečka, taky smečka.“

-----XXXXX-----

            Proměnila se. Poprvé po tolika letech si to mohla dovolit. Nyní ji nesvazovala etiketa ani  rádoby moudré proslovy Starších. Byla znovu jen vlčicí. Silnou, s hustou černou srstí v níž nebyl jediný stříbrný chlup. Byla pyšná na svoji podobu a proto ji celou dobu trápilo, že ji nemůže ukazovat. Byla čistokrevná, zrozená a tak měla schopnost úplné proměny. Otec ji ale před ní varoval. Nešlo jen o to, že ji mohl ten pocit svobody a dokonalé šelmy ovládnout, ale pro ty, co byli jen nakažení, to byl důkaz jejich nedokonalosti, projev neslušnosti.

            Musela ale neskromně prohlásit, že ani její poloproměněná podoba nebyla k zahození. Z fleku by mohla hrát v hororech. Prostě vlkodlačí monstrum v excelentní formě. Boris Carloff by žárlivě zatlačil slzu.

            Vyběhla z hrobky. Skokem se přenesla přes těla pobitých skřetů a tryskem zmizela v kolem panujícím šeru.  Město vlkodlaků, nebo spíše to, co z něj zbylo, nebylo daleko.  Počítala, že bude prázdné. Plíživé šílenství vysílané do všech světových stran Jádrem, je už muselo všechny dostat, proměnit a pak přivolat do hrobky.

            Srdce se ji sevřelo úzkostí.

            Bylo to město v němž žil, podle jejího otce, výkvět lidu. Tak ho nazýval. Tolik byl pyšný na ztělesnění svého největšího snu, spojení smeček…

            Nechtěla ani pomyslet, co se stalo s tím  snem stalo. Viděla to více než dobře, ale teď nebyl  ten správný čas ani místo na výčitky.

            Musela to zastavit dřív, než ji to dostane.  Vždyť to všechno, co se stalo, se stalo kvůli ní. Kvůli tomu, co udělala, kam město dostala. To z její vůle se v bezčasí spojila  místa, vzdálená od sebe tisíce kilometrů. I ona si splnila svůj velký sen... a teď byl nejvyšší čas vrátit věci do pořádku...

            První kotvící kámen nalezla tak, že prostě běžela po obvodu ztraceného města dokud na něj nenarazila. Nevypadal nijak výjimečně. Byl to jen nevysoký, hrubě osekaný kus žuly. Patník, o který by s radostí opřel zadní nohu toulavý pes. Výjimečný byl jen tím, že  na něm byly vyryty runy a byl zkropen prolitou krví lidské oběti. Nemusela se ho dotknout, aby cítila jeho magickou podstatu. I když dokázal zničit vše kolem, místní agresivní prach hnaný prudkým vichrem  ho nedokázal ani poškrábat.

            Musela ho zničit. Prosté vykopnutí ze země nestačilo. Nešlo o to, že kameny byly ustaveny do kruhu, ale že ty kameny byly kruhem. Mohla by ho odvézt třeba do Tokia a kruh by pořád existoval…

            Musí to udělat přesně tak, jak ji poradil jeho tvůrce - zničit je jeden po druhém, všechny.

            Pokusila se ho rozdrásat spáry, smazat tu runu, co na něm byla. Zničit ji, přerušit, ale ať se snažila, jak chtěla, nestačilo to.   

            Se vzteklým vrčením se proměnila zpátky. Dost na to, by dokázala z pouzdra vytáhnout revolver. Na to se vlčí tlapa rozhodně nehodila…

            Vždycky měla slabost pro zbraně velkých ráží. Dokonce i během těhotenství  si nedokázala odříct menší safari v Africe a revolver Casull byl dokonalým ztělesněním jejích tužeb. Usilovnou praxí si pak spolehlivě ověřila, že ráže .454 byla dostatečná jak pro vlkodlaky, tak i pro slony.  

            Namířila zbraň na kámen a stiskla spoušť. Zbraň s oslnivým zábleskem vypustila náboj z hlavně s ráží hravě  překonávající tloušťku odpadního potrubí v unijních holobytech.

            Střela ze vzdálenosti menší než metr roztříštila svůj cíl na tisíc kousků.

            Ohlušená výstřelem a přidušená povýstřelovými spalinami se nemohla neušklíbnout. Na velikosti prostě záleží...

            Pomalu vykročila. Další kámen bude přesně  o sto čtyřicet čtyři kroků dál. Byl nejvyšší čas ho najít...

-----XXXXX-----

            „Našli nás,“ vyštěkla Kyra a já mohl jen těžko něco namítat. Bylo to tak. Možná za to mohl náš pach,  možná nás prásklo samo Jádro, ale měli jsme v patách bandu rozzuřených vlkodlaků a naše možnosti se sice ještě limitně neblížily nule, ale žádná sláva to nebyla.

            Tak jsem strhnul ze zad jednu z těch lemuřanských karabin, co jsem zrekvíroval  a hodil ji Kyře. Druhou jsem si vzal sám. Univerzální mířidla byla univerzálně k ničemu. Jen kus ohýbaného plechu, ale na tu krátkou vzdálenost by nevadilo, ani kdyby nebyla vůbec. Podařilo se mi z torny vyhrabat nějaké energokrystaly a zásobníky s normální municí. Ono to slovo normální byl docela eufemismus, protože šlo krychlovitou spečeninu beznábojnicových střel, ze které vyčnívaly kulky. Alespoň ty byly víceméně klasické.

            Místo střetu jsme si nemohli zvolit, bylo nám vnuceno útočníky a okolnostmi.  Prostě se najednou objevili  hned za námi a my se museli bránit.

            K obraně se má použít vše, co je k dispozici, jenomže v sále toho moc nebylo. Jen sloupy a trosky. Vypadalo to na  zbytky  dávno ztrouchnivělého dřeva. Ty se k obrně moc využít nedaly. Tak jsme zalehli každý za jeden sloup a pokusili se vpít do pórů v podlaze.

            Chybu jsme rozhodně neudělali, protože tahle skupina byla modernějšího ražení. Nejprve na nás zpoza chodby naházeli granáty. Naštěstí jen klasické F1, nic moderního, ale i tak nám desítka explozí ve stísněném prostoru pocuchala nervy, fazónu  a centrum rovnováhy.

            Pak vpadli dovnitř. Bylo jich nejméně třicet. Výzbroj byla poměrně fádní – Kalašnikovy, Kalašnikovy a občas Kalašnikovy s podvěseným granátometem. A  k tomu další Kalašnikovy. Bylo to jak na sjezdu Komsomolu.

            Okamžitě po příchodu začali střílet. Dávkami očesávali celý prostor tak vehementně jako by pořídili náboje ve slevě tisíciletí. 

            Hvízdalo mi to kolem uší, i kolem čehokoliv dalšího, co mi bylo milé. Kulky se zarývaly do zdí a sloupů, ze kterých odletovaly kousky, kousíčky i kusy velké jako moje hlava.

            Nesnáším  náboje s dutou špičkou. Zejména, když to nejsem já, kdo je má nabité...

            Vyklonil jsem se zpoza sloupu jen tolik, abych mohl zapojit do diskuze Korattu a stiskl spoušť. Měl jsem přepnuto na energokrystaly a střelbu dávkou. Začalo to blýskat a hvízdat jako když poldové vpadnou na technoparty.  Namodralé záblesky smrdící po ozónu zasáhly několik vlkodlaků a pachu ozónu se přidala i spálená srst a barbecue. Snad se tedy blýskalo na časy…

            Opatrně jsem vyhlédl zpoza sloupu a pokračoval, tentokrát už v mířené střelbě. Jednoho zasáhly dva výboje do hrudi. Hezky doprostřed, mezi bradavky, které jsem v srsti bez problémů zahlédl. Bradavky ale nebyly podstatné. Podstatné bylo, že se ten nebožák rozprsknul na všechny strany. Maníka, co běžel za ním, výboj zasáhl do paže a provedl mu traumatickou amputaci s kauterizací dohromady.

            Kulka by vzala i dva, pokud by stáli za sebou. Výboj skončil hned v tom prvním a dál se nedostal. Vyřádil se tam sice úchvatně, ale většinou tam nebyl sám. Takže shrnuto a sečteno, vyprázdnil jsem celý energokrystal do bandy vlkodlaků a tu tím zmenšil slovy o čtyři. To by se nedalo prohlásit za úspěch ani v Europarlamentu. Tak jsem přepnul na starou dobrou balistickou munici....

            Kolik to říkal ten divný skladový avatar? Padesát ran.

            To si dám líbit.

            Stiskl jsem spoušť a karabina se rozštěkala v hlasitém staccatu. Koratta neměla žádný tlumič záblesků ani hluku, takže to byla pro všechny přítomné oslňující a ohlušující zábava.   Alespoň, že jsem byl tentokrát na tom správném konci zbraně.

            Rozhodl jsem se střílet krátkými dávkami. Zbraň ale neměla měnič  režimu střelby. Bylo třeba stisknout spoušť na opravdu krátký moment.  Se štěstím to vyšlo na tři výstřely. Při smůle na pět. V holohrách mi to šlo, v reálu mi chyběl trénink. Takže jsem měl na kontě až příliš mnoho vlkodlaků s pěti dírami v těle.

            Na rozdíl od Kyry, která je bravurně střílela jednou, dvěma ranami. Spořínek jeden...

            Pak se to zhoršilo -  někdy mezi dvanáctým a třináctým zastřeleným vlkodlakem se v sále objevil jeden s RPG-7.  A vystřelil z ní dříve, než mu Kyra poslala kulku mezi oči. O setinu vteřiny, ale i to stačilo…

            Výbuch HEAT hlavice mě  odhodil dozadu a kromě toho i lehce ožehnul.  Horší bylo, že mi ten výbuch a následný let vzduchem vytrhly z rukou Korattu a vzdálily mě i od všech ostatních konfiskátů z lemuřanské zbrojnice. Vlkodlaky se to ale v sále doslova rojilo a to znamenalo, že jsem se najednou ocitl od svých věcí  tisíc kilometrů daleko...

            Další výbuch ometl Kyřinu skrýš. Zatajil jsem dech, ale pak jsem ji zahlédl, jak se krčí u torny a zuřivě se v ní přehrabuje.

            Najednou se na její tváři objevil vítězoslavný úšklebek. Ať už našla cokoliv, přeběhl mě z toho mráz po zádech.

            Pak jsem to uviděl. V ruce držela trojici válců. Jak říkal avatar, byla to zbraň pro trestné oddíly. Utlach. Rozprskávač... Teď to neznělo zase tak špatně.

            Jenomže ona držela v ruce ještě něco – energetický krystal, se kterým  tvrdě udeřila o zem až se po jeho zrcadlící se ploše rozběhla síť prasklin.

            Chvíli jsem se obával, že hodlá spáchat spektakulární sebevraždu, ale jako by mi četla myšlenky, jen s úsměvem zavrtěla hlavou a pak tři válcovité Utlachy i s destruujícím se krystalem hodila mezi  přibíhající vlkodlaky.

            V předtuše blížícího se inferna jsem se vpil do podlahy na molekulární úrovni. Nebylo to inferno kosmických rozměrů, dokonce ani kontinentálních. Omezilo se jen na  sál a přítomné osoby. Naštěstí ne všechny. I tak to ale bylo takové malé, soukromé peklíčko. Malé, ale velice intenzivní…

            Ve zlomku vteřiny zvýšily explodující Utlachy okolní teplotu o dva až tři tisíce stupňů.  Věřte mi, když stojíte uprostřed, ten rozptyl odhadované teploty nehraje žádnou roli.

            Nejprve se zpopelnili vlkodlaci. Představenstvo Spolku přátel žehu by padlo na zadek v nepředstíraném nadšení. Pak se začalo tavit kamenné obložení a z pískovcových bloků se stalo bublající sklo.

            Kyra od toho všeho nebyla dál než deset metrů, já o trochu více, ale  i tak jsem se pekl víc než europoslanec na zasloužené dovolené v Karibiku.  

            Připlazil jsem se ke Kyře a sebral ze země Korattu. Vrazil jsem do ní zásobník s balistickou municí a pro jistotu i energokrystal.

            „Přijdou další,“ zkonstatoval jsem nepopiratelný fakt.

            Jen stoicky pokrčila rameny.

-----XXXXX-----

            „Jsme na druhé straně,“ zavrčel Urs. „Ta trhlina je zvrhlá odpornost...“

            „Vynoříme se,“ oznámil Damián hlasitě všem přítomným a zaregistroval několikeré úlevné povzdechnutí. „Jsme už mimo nebezpečí... a realitu...“

            „Zejména to druhé mě trochu děsí,“ odtušil Jednička. „Mám aktuálně šestasedmdesát chybových hlášení.“

            „Já jich mám devadesát tři,“ pokusil se ho trumfnout pan Trojka.

            „A kolik z nich je general system failure?“

            „Dvanáct,“ přiznal pan Trojka zahanbeně.

            Jednička se ušklíbl. „Máš modernější hardware. Já jich mám třicet osm. Ještě sedmdesát tři vteřiny a  dojde k restartu neurocompu...“

            „Takže míříme do klidnějších vod?“ otázal se Tychvin.

            „Jak se to vezme,“ odtušil Damián.

            Vynoření doprovázelo mnohem více sténání a zvracení, než sestup.

            Svět kolem nich nebyl ani náhodou takový, jaký opustili. Tady nebyla ani stopa po nezdravé, radioaktivitou přikrmené zeleni.  Byla tu jen kamenitá a nehostinná poušť, kterou se hnal ledový vítr. Vlastně to tu vypadalo skoro jako ve vrstvách, ale dalo se tu dýchat a snad podvědomě, snad třetím smyslem, se dalo vycítit, že země tady není zcela mrtvá, zbavená života. Možná tu byl jen na buněčné úrovni,  a nebo se tu  nějaká řasa či lišejník krčila vyděšeně za kamenem. A nebo pod nim...

            „Cítím to,“ pronesl po chvíli Urs hlasem odosobněným, jako by byl jen stroj, detektor stvořený k jedinému účelu. „Tady v bezčasí je to mnohem silnější. A je tu i něco dalšího..“

            „Jo, slyším hlasy,“ přidal se Damián. „Je v nich hodně sugesce. Dost na to, aby to z vás za pár hodin udělalo slintající trosku...“

            „Musíme najít zdroj,“ pronesl Urs.

            „... a najdeme  i Prokopa,“ dodal k tomu Damián vědoucně. „Ten kluk se instinktivně žene do těch největších sraček...“

            Klusem se vydali tam, kam jim Urs ukazoval.

            „Není to daleko, přidejte. Vidíte tam tu stavbu? To je ta hrobka! Tam musíme…“

-----XXXXX-----

            Už je nepočítala. Prostě došla k dalšímu a zničila ho. Nejprve do nich střílela, ale brzy to skončilo. Neměla po kapsách víc než dvacet nábojů.

             Stála nerozhodně  s revolverem v ruce jen krok od dalšího menhirku. Ve válci zbýval  poslední náboj. Poslední by si měla nechat pro sebe… Hystericky se rozesmála. K čemu ji ten náboj vlastně bude? Aby si zachovala čest? Aby se uchránila osudu horšího, než smrt?

            Ušklíbla se a posledním nábojem rozstřelila runový kámen na prach. Tak budu holt myslet na Anglii, pomyslela si přitom.

            Prudké uvolnění energie z krystalu tentokrát k jejímu překvapení nedoprovodilo jen zasršení, jiskření  a pach ozónu. Země se ji pod nohama zhoupla, jako při zemětřesení a svět kolem ní se zatetelil, jako by smrštil a zase se narovnal. Na krátký moment se ji z toho dokonce zmocnila nevolnost. Ušklíbla se. Dostat město ven z bezčasí bude mnohem  snazší, než ho poslat do něj...

            „Stůj!“ zaryčel za ní v tu chvíli něčí hlas. Temné vrčení, jež přitom mluvčímu rozechvívalo hlasivky, přetékalo nevyslovenými hrozbami.

            Otočila se právě včas, aby se vyhnula jeho zuřivému útoku. Vlkodlak, jak jinak, pomyslela si hořce. Možná by si dokonce vzpomněla i na jeho jméno. Tvář, byť změněná prožitým šílenstvím a zuřivou touhou po její smrti, už viděla.

            Neměla čas ani zakřičet  výzvu, natož se poddat proměně.  Vyhnula se mu rychlou otočku a když jeho spáry jen neškodně prohrábly prázdný vzduch, udeřila ho rukojetí revolveru drženého za hlaveň.

            Kus poctivé oceli mu s brutálností přímočarostí válečného kladiva prolomil s hlasitým praskotem spánkovou kost. Útočník se s chrčením zhroutil k zemi.

            Podívala se na rukojeť, která nebožtíkovi vyčuhovala z lebky. Že byla zakrvácená, bylo to poslední, co ji trápilo. Bez nábojů nemělo smysl revolver  z rány vytahovat. Nechala ho tam. Místo toho prošacovala nebožtíka a se spokojeným úsměvem mu sebrala otlučeného a poškrábaného Glocka i se dvěma rezervními zásobníky. Už jako malá hrávala s ostatními mláďaty ve smečce Machniom a málokdy prohrála. Ani tahle výměna nedopadla zrovna špatně…

            Další dobrá zpráva byla, že měla rázem i dost nábojů na další cestu.

            Od dalšího kamene ji dělilo sto čtyřicet čtyři kroků. Vyrazila…

-----XXXXX-----

            Zrovna se na nás šikovala další  vlkodlačí banda, když se svět zhoupnul.

            Měl jsem co dělat, abych udržel obsah žaludku tam, kde má být. Takže jsem nové příchozí ani nepočítal. Stejně, k čemu by to bylo? Buď je zabijeme a nebo oni zabijí nás.  

            Tihle byli o poznání chytřejší. Vyrojili se z chodby teprve pod clonou  přehradné palby  a okamžitě zalehli za trosky, které jsme vyrobili v boji s jejich předchůdci a nebo za mrtvoly těch předchůdců, které jsme pro změnu vyrobili s Kyrou.

            Když pak spustili palbu, za štěkotu Kalašnikovů snoubícího se s rachotem lehkých kulometů PKM,  k nimž  se  přidaly exploze granátů a   hvízdavé třesky hlavic RPG, přišli přilehnout ti, co vedli krycí palbu jako první.

            Exploze hlavic RPG nás solidně pocuchaly, ale naštěstí to byly jen pravěké sedmičky. Čtrnáctky nebo dvacet čtyřky, jak mi prozradil leták jejich výrobce, který se mi otevřel v hlavě, by z nás nadělaly krvavé cáry. Z nás a ze všeho kolem. Sedmičky udělaly  hodně ohně a kouře, vymrštily kolem sebe něco střepin, ale vcelku se to dalo ustát.

            Stejně jsem ale raději každého, kdo měl tu hnusnou ruskou trubku v ruce, odprásknul jen co se mi dostal mezi mířidla. A pak i  ty nenechavce, co se je snažili sebrat ze země...

            Ve chvíli, kdy do mého úkrytu dopadly dva granáty a ani jeden, překvapivě, nebyl zajištěný, jsem se rozhodl pro přesun. Odkulil  jsem se o dva sloupy dozadu.

            Přesně za  tři vteřiny poté udeřila jedna  RPG hlavice do sloupu, za nímž jsem se ukryl.  Někdo mě zřejmě sledoval více než pečlivě…

            Ožehla mě ohnivá vlna a tlaková vlna výbuchu mě odhodila dozadu. Najednou jsem letěl vzduchem, mával přitom rukama a nohama a užíval bych si to, kdybych nenarazil po nějakých dvanácti metrech letu zády do zdi. Dost škaredě to křuplo a taky se mi zatmělo před očima. Vlastně  mi nejprve před očima vybuchlo několik galaxií. Teprve pak se mi před nimi zatmělo…

            Pomalu jsem sklouzl ze zdi na podlahu a sípavě se pokoušel nadechnout. Nešlo to. Zřejmě jsem si něco příliš zdařile polámal. Nezbývalo, než věřit, že se vyhojím dříve, než se udusím.

            Pak se dostavily mžitky. Mozek mi bez kyslíku fungoval jako v parlamentu a bylo jen otázkou času, kdy poruchy vidění vystřídá temnota.  Na druhou stranu, temnota bezvědomí mohla být, při vědomí blížících se soukmenovců, milosrdná, ale nebyla – ti zatracení soukmenovci byli sotva pět metrů daleko a blížili se.

            Další exploze nepřišly. Dokonce se ani neobtěžovali střílet. Nejspíš si mysleli, že je načase mě vyřídit postaru - ručně.

            Zřejmě pro ně bylo velkým překvapením, že se Kyra stihla vyhrabat z trosek, které zasypaly její úkryt. Bylo to překvapení doslova k nepřežití, protože hned poté se  prosmýkla mezi dvěma nejbližšími vlkodlaky, kterým téměř nepostřehnutelným pohybem  vrazila  dýky do podpaží. Bylo to jako útok vosím žihadlem. Rychlé, téměř neviditelné bodnutí. Tam a zpět a hotovo. Vteřina? Zlomek vteřiny? Tolik oblíbená pikoseunda?

            Ani nevěděli, co je zabilo, prostě se zhroutili uprostřed pohybu. Kyra je elegantně překročila. Ani se nesnažila sebrat ze země jejich flinty. Na co by ji byly Kalašnikovy, když měla přes záda přehozenou Korattu. Jenomže se nestarala ani o ni. Jen se postavila přede mě, syčela jako divoká kočka a cenila zuby na každého, kdo se rozhodl přiblížit.

            Žádný význam to ale nemělo - ostatní se pořád se blížili. Jedni se vítězoslavně šklebili, jiní na nás mířili  kalašnikovy. Dívat se do tolika otvorů ráže 7,62 mm vezme jednomu chuť do života...

            „Uteč,“ syknul jsem na Kyru a třesoucí se rukou jsem se snažil k sobě přitáhnout Korattu. Konečky prstů jsem ale jen ťukal do konce její pažby. Bylo to ke zbláznění.

            Zavrtěla hlavou. „Zůstanu... Smečka musí...“

            „Blablabla,“ namítl jsem.

            „Jo,“ zavrčela, „občas musí smečka i to blablabla udělat společně. Podruhé už sama nezůstanu...“

            Potácivě jsem se postavil. Jestli mám tady umřít, tak to udělám vestoje.

            Korattu jsem nechal Korattou. Jen jsem si zmorfoval ruce do pracek a pěkně si protáhnul spáry.  Zůstane to v rodině, pomyslel jsem si, když jsem uviděl podobně vyzbrojené soukmenovce.

            „Tak pojďte, vy gyzdi...“