Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 64

16. 1. 2016

           Bylo to stále silnější. Nebylo pochyb, že jde správně. Podzemní hrobka ani zdaleka nebyla tím, za co se vydávala. Když odhalil její tajemství, pochopil, že Jádro před ním nic netají. Bylo to přesně tak, jak mu  v obrazech ukázalo. Dokonce to bylo i tam, kde mu to ukázalo. Ty obrazy  mu najednou zavířily v mysli a stala se z nich mapa. Dokonale přesná, vypálená tak hluboko do mozku, až se z ní stala integrální znalost, stejná jako dýchání. 

            Spojení s nemrtvými, kteří se jako mlčenlivá vlna valili kolem něj, mu zprostředkovalo jejich neustávající  a vše přehlušující a sžírající hlad. Jejich svět se nyní definitivně smrsknul na touhu po krvi a čerstvém mase. Nic jiného je nezajímalo a on je mohl ovládat jen skrze tuto jejich touhu.

            Nabídl jim nové obrazy. Bylo v nich všechno, po čem toužili - příslib neuvěřitelné hostiny a taky směr, kterým musí jít, aby jí dosáhly.

            Bylo mu jedno, že je čeká boj, jež  pro hodně z nich bude posledním. Nebyli důležití. A důležití nebyli ani ti, kteří sem podle Jádra přišli před nimi. Dostanou je všechny. Najednou, nebo jednoho po druhém.

            Jediné, co bylo opravdu důležité, bylo aby on  našel cestu k Jádru jako první. Obrazy, které mu poslalo,  říkaly, že jde  něco víc, než jen o jeho ochranu.  Nevěděl sice nic bližšího, ale věřil mu...

            Náhle jeho pozornost upoutal služebník, jež prošel temnou chodbou a váhavě se zastavil na křižovatce. Zřejmě nevěděl kudy dál, ale náhle se před ním chodba oslnivě rozzářila. Světlo? Ne výstřely. Zahnívající sluchové ústrojí mu už příliš mnoho zvuku nezprostředkovalo, ale ještě předtím, než se umrlcova hlava po zásahu kulkou rozprskla jako nahnilý meloun,   v pohasínajícím záblesku uviděl trojici přikrčených postav.

            „Dostaňte je!“ přikázal proto tuctu služebníků a více se o ně nestaral. Další skupiny poslal do jiných chodeb, u kterých předpokládal, že z nich mohou přijít problémy. Ne velké, jen otravné a zdržující. Proto  se také rozhodl, že všichni ostatní půjdou s ním.

            Jen pár okamžiků poté narazil na  další skupinku záškodníků. Dva kozáci a jeden elf. Podivná aliance...

            S trochou jeho pokynů je jeho služebníci nadháněli jako lovnou zvěř, dokud v panice nezaběhli do slepé chodby.

            Ušklíbl se. Konečně zjistili, že nikdy neměli  šanci... 

            „Jdeme,“ zavelel ostatním. Čas nemilosrdně běžel a už se tady příliš  zdrželi.

            Rozběhl se a oni ho následovali jako ohaři.

            Přeskočil nedokončenou barikádu. Na zdi zaregistroval značku. Byla to šipka, jejíž  hrot mířil stejným směrem jako on.

            Dobře, pomyslel si. Budou tam čekat. Na koho? Na něj a nebo na svoji smrt. Nezklamou se ani v jednom případě...

-----XXXXX-----

            Když je uviděl, rozběhl se. Neurální čip  mu vehnal do žil dávku adrenalinu a myoposilovače ovládané implantovanými čipy zvýšily jeho rychlost a sílu  za hranici lidských schopností.  Skokem se přenesl na boční zeď, udělal na ni  tři rychlé kroky a přistál za zády nic nechápající zombie. Koratta v jeho pravici vyslala do jejích zad namodralý záblesk.

            Zombie se zhroutila k zemi.

            Pokračoval v úprku. Do cíle mu zbývaly tři zatáčky. První vlevo. Proletěl jí jako blesk. Druhá byla dvacet metrů od ní. Do té trojice divže nevrazil.  Naštěstí pro něj šly stejným směrem. Jejich široká, špinavá a ranami pokrytá záda se před ním kolébala ze strany na stranu. Připomněly mu kuželky. Neměl sice po ruce kouli, ale to ho nechalo klidným. Prostě jen pokračoval v běhu. Byl od nich tři metry, když stisknul spoušť poprvé. Energetický výboj se zombii zaryl do týla. Zasršelo to, zasmrdělo a na zčernalém krku ji vyskočily malé plamínky.

            Přepnul intenzitu střelby, přesunul hlaveň o kousek bokem a stiskl znovu spoušť. Tentokrát ji tak nechal déle a dávka záblesků ometla obě zombie. Na zádech jim explodovaly minisupernovy, které je v okamžiku pohltily a proměnily v hrst popela. Spolek přátel žehu by zaplesal nadšením.

            Proběhl zvířenými ostatky a zamířil k poslední křižovatce. U ní, jak si pamatoval,  začínal ten zával. Byl tam a u něj se lopotil půltucet dalších zombií, které  mechanicky kámen po kameni rozebíraly suť. Lopotily se tam evidentně celé hodiny, aniž by věděly, proč to vůbec dělají.

            V jednu chvíli zombie odtáhly stranou obzvláště velký kámen a v chodbě se objevil úzký proužek světla. Byly skrz! Zaradoval se a vysypal do nich  celý zbytek energetického krystalu.

            Až se po nich zaprášilo, pomyslel si uštěpačně a pak do závalu vypálil dva granáty. Přesně, jak chtěl, trefil se oběma do světlo propouštějící škvíry.

            Prudká exploze ji rozšířila dost na to, aby se jí protáhl.

            Štítivě si oprášil svůj oblek. Antistatická nanovlákna se vděčně zbavila špíny a prachu. Pak sebral ze země karabinu a usmál se.

            „A jde se nakupovat...“ pronesl s úsměvem.

            Procházel zšeřelými chodbami, jejichž podivné osvětlení skomíravě poblikávalo. Nápisy na zdech nepoznával. Jeho paměťový čip je dokonce nedokázal přiřadit k žádnému ze známých jazyků. 

            Byl zvědavý. Dokonce víc, než opatrný, protože si nemohl pomoci. Ta touha ho zcela a úplně ovládla.

            První skladiště našel skoro náhodou. Bylo plné krystalů. Červené, modré, velké, malé.  Dokázal v nich vycítit skrytou energii. Bylo ji opravdu hodně. Tolik, až se mu zježily vlasy na zátylku.

            Ze skladu vedly ještě jedny dveře. Pomalu se k nim vydal. Byly otevřené, obdélník z podivné hmoty. Nebylo to  dřevo, ani žádná z jeho umělých náhražek. Ze všeho nejvíce mu to připadalo, jako umělý kámen křížený s kovem.

            Zamyšleně si je měřil. Možná tu bude něco kloudného k odnesení, pomyslel si a vysypal do nich celý zásobník klasické balistické munice...

-----XXXXX-----

            Cesta dolů byla nakonec mnohem jednodušší, než jsem čekal. Nejprve mě má mentální gépéeska  bezchybně dovedla k tunelu. Čekal bych točité schodiště nebo výtah, cokoliv, ale ne obyčejnou díru ve zdi pokračující jako pozvolně klesající tunel. Žádné zdivo, ani kamenné bloky. Jen chodba vysekaná do skály.

            Zdi byly jen hrubě opracované - nesly hrubé stopy dlát, jako by na jejich vzhledu nezáleželo a nebo štola vznikla v době, kdy bronzový majzlík byl  výkřikem techniky.   

            Sestoupili jsme o nějakých sedmdesát metrů níž, do rozlehlé jeskynní prostory, spíše kaverny, která byla k našemu překvapení plná polorozpadlých chýší z lámaného kamene, se střechami z břidlice.  Jejich krovy se už dávno rozpadly v prach, a tak nyní se všechny ty břidlicové tašky povalovaly rozsypané na zemi.  Na stropě jeskyně byla stejná světla, jako v chodbách, jen jich bylo o poznání méně. Jejich svit byl mdlý a chatrče v něm vrhaly dlouhé popelavé stíny.

            Našli jsme úzkou uličku a opatrně se vydali mezi domky. Žádný neměl víc než tři krát tři metry, spíše méně, žádné okna, jen otvor nahrazující dveře i okno současně. Můj pokoj na sociální ubytovně byl proti tomu haciendou rozmařilého narkobarona…

            „Co to tu, k čertu, je?“ mumlal jsem si pro sebe.

            Kyra kráčela za mnou jako mlčenlivý stín. V jednu chvíli zamyšleně hladila dlaní zeď chýše, pak se ale zastavila a podívala se na mě. „Jsou to domovy otroků...“ pronesla tiše. „Poznám je...“

            „Otroků?“ opakoval jsem nevěřícně a nahlédl do chatrče, kterou jsem zrovna míjel. Nebylo v ní nic, jen tašky roztříštěné na kamenné podlaze. 

            Najednou jsem se zarazil. Nebyly tam jen tašky, ale i něco dalšího -  malé, dokonale mumifikované tělo. Leželo na podlaze, šedé a pokryté prachem. Bylo vysušené k nepoznání, ale přesto nebylo pochyb, že patřilo člověku. Pergamenovitou kůží pokrytá lebka na mě zírala prázdnými, vysušenými důlky, ústa otevřená v neslyšném výkřiku. Možná proto jsem si v první chvíli nevšimnul toho proříznutého hrdla.      

            „Někdo ho zabil,“ pronesl jsem pomalu.

            Kyra vyšla ze sousední chýše a přikývla. „Tohohle taky.  Široké bodné rány, krátký meč, asi...“

            Do další chýše jsme vstoupili oba. I tady byla na podlaze mumie. Než jsme se k ní dostali, museli jsme z ní sundat pěknou hromadu břidlice a prachu.

            Její štíhlé, ebenově tmavé prsty na bílé pokožce té mumie působily až neskutečně  multikulturně. Někdo by zaplesal štěstím, já na to ale neměl čas.

            „Podřezaný. Jeden  rychlý řez,“ oznámila mi. „Pobili je všechny.“

            Byly tu stovky chýší. Mráz mi přeběhl po zádech při pomyšlení, že někdo pozabíjel stovky lidí jen tak. Jen tak? Nikdy to řece není jen tak. Mohla to být oběť, nebo pohřební rituál. Konečně, faraonové se také pohřbívali se služebnictvem.

            „Pohřeb naskara Teverese,“ řekl jsem jim. „Zabili je, když zemřel. Pak celou hrobku zapečetili...“

            „Kdo?“

            Pokrčil jsem rameny. „Jeho zástupce, následník. Co já vím. Možná odtud pak odešli, nebo tu taky někde jsou...“

            „Spousty mrtvol, nemám to ráda,“ ucedila Kyra.

            „Já taky ne,“ odvětil jsem. „Možná bychom měli pokračovat. Nechci tu být ani o minutu déle, než je nutné...“

            Vyjka těkající pohledem ze strany na stranu jen přikývla.

 -----XXXXX-----

            „Držte pozice, krucinál!“ ječel Tychvin do rachotu kalašnikovů, protkávaného krátkými dávkami lehkého kulometu. „Šijte jim to do palic, šetřete náboji!“

            Podle plánu byla tahle barikáda v první obranné linii. Před ní byly tři křižovatky s cestami, odkud mohli přijít. Přišli ze všech a v těch úzkých chodbách to vypadalo jako záplava. Podle toho, co slyšel, to vypadalo podobně i u dalších barikád. První linie, to bylo jen pět barikád zajišťující  přístupové cesty. Druhou linii tvořilo ještě méně barikád a tou třetí byla jen nevysoká hromada suti v místě, kde se cesty scházely na poslední křižovatce. Poslední obrana, poslední útočiště.

            Přepnul režim střelby na jednotlivé výstřely. V přítmí chodby ho oslepovaly vlastní výstřely. Přesto se snažil šetřit municí a zasáhovat oválné siluety hlav. Mířená střelba na vzdálenost deseti - patnácti metrů by teoreticky neměla být problém.  Ale byla. Těch potácejících se cílů bylo příliš mnoho.

            Nemrtví postupovali kupředu jako loutky, naráželi do sebe, pletli se vzájemně do cesty a překáželi si.  Byla to klokotající masa, ve které bylo zasažení zamýšleného cíle výhrou v loterii.

            I když bylo nemožné, aby  kulka v té skrumáži něco nezasáhla,  většina zásahů se obešla bez většího efektu. K čemu jsou průstřely, nebo zničené orgány  hydrodynamickým či kavitačním efektem, když je cíl už dávno mrtvý? Nevykrvácí, neupadne do šoku a když mu šťastný zásah  utrhne paži, bez velkého uvažování ji sebere ze země a použije jako kyj.

            Podlaha byla zaplněná těly a přesto se přes ně valila další. Z patnácti metrů, jež ho od nich dělilo, se stalo deset a pak pět.

            Teď už všichni stříleli bez přestávky a jednotlivé rány souzněly jako by šlo o dávku. Chodba se otřásala hlukem a křikem a mezi střelci a jejich cíli se převalovaly chuchvalce čpavého dýmu.

            Vystřílel zbytek  zásobníku do postavy před sebou a pokusil se ho vyměnit za nový. V polovině stokrát nacvičeného pohybu ho do ramene udeřila popelavě šedá ruka.

            Bylo to jako úder kladivem. Vyjekl a zapotácel se. Jen díky tomu  ta samá ruka při druhém úderu jen  bezmocně prohmátla vzduch.

            Udeřil ji pažbou, ale i přes poměrně hlasitý praskot záprstních kůstek, to s ní nic neudělalo.

            Kozák vedle něj tolik štěstí neměl. I jemu došly náboje v tu nejméně vhodnou chvíli. Ještě dvakrát dokázal promáchnout kalašnikovem, než se mu rozštípla pažba. Tehdy po něm ze shluku postav hmátlo několik rukou a on byl s příšerným řevem vtažen mezi ně.

            Pak zombie překonaly barikádu. 

            Udělal několik klopýtavých kroků zpátky a třesoucí se rukou se mu konečně podařilo vytáhnout ze sumky nový zásobník. Trhnutím závěru vehnal náboj do komory a aniž by čekal na cokoliv dalšího stiskl spoušť.

            Jasný záblesk z ústí hlavně na moment zahnal okolní temnotu a vrátil mu otřesené sebevědomí. Nakrátko – než zombie znovu překonaly vzdálenost, kterou získal ústupem. 

            „Zpátky!“ zakřičel z plných sil. „Ustupujeme na druhou linii!“

            Jeho povel mohli uposlechnout už jen tři. Dva kozáci a elf se rozběhli po značkách chodbou směrem k bezpečí, zombie zdivočelé právě prolitou krví byly ale mnohem rychlejší, než čekali. A také cílevědomější. Bylo to divné...

            Udělal několik rychlých kroků zpátky a pak vystřílel celý zásobník dlouhou dávkou do země sotva půl metru přes postupujícími zombiemi. Kulky se s hvízdáním odrazily od podlahy a vletěly do davu.  Byly zdeformované a odrazem získaly rotaci, kterou by  jim drážky v hlavni nikdy nemohly dát. Střely s dutou špičkou byly nyní proti nim  hračkou milovníků airsoftu.

            Procházely svaly i kostmi jako nic, trhaly a je a tříštily, způsobovaly hluboké rány, vytrhávaly kusy masa a prováděly amputace, které byly bezbolestné jen díky tomu, že nervy v zasaženém místě už dávno odumřely.

            Přední řada útočníků se prostě zhroutila k zemi a druhá přes ní setrvačností přepadla. Získali metr k dobru.

            Rozběhl se za ostatními. Minul značku ukazující směr ústupu  a chvíli poté i značku pro uložení směrové nálože. To znamenalo, že barikáda už nebyla daleko.

            „To jsem já! To jsem já!“  ječel jako opřekot.

            „Nestřílet, kurvamať, nestřílet!“ uslyšel ho někdo. „To je ataman.“

            Doběhl k hromadě sutí, skokem se dostal na její vrchol a skulil se mezi ležící obránce. Bylo jich víc než na té první, i sama barikáda byla delší, umístěná v půli místnosti. Předpokládalo se, že tohle bude hlavní páteř obrany. Nejvíc lidí, nejvíc zbraní. Když dá Prozřetelnost, bohové nebo kdokoliv jiný, tady je zadrží.    

            Sípavě se pokusil popadnout dech. „Jak... jak to.. vypadá?“ podařilo se mu nakonec dostat ze sebe.

            Stříbrovlasý elf s chvatně ovázanými ranami, mířící karabinou do tmy, unaveným hlasem odpověděl: „Ztratili jsme celou první linii. Všech pět barikád. Přišli najednou. Mají proklatě dobrého velitele. Zachránit se stačilo jen pár lidí...“

            „Teď to teprve začne být zajímavé,“ řekl na to Tychvin a hmátl do sumky pro nový zásobník. Teprve nyní měl čas zkontrolovat, kolik mu jich zbývá. Slavné to nebylo a spojka s municí nikde…

            Náhle se v temnotě před nimi, desítky metrů v hloubi chodby rozsvítila matná lemuřanská světla reagující na pohyb. Přicházeli...

            „Třetí světla!“ pronesl. „Čekejte na třetí světla!“

            Brzy se rozsvítila druhá a pak i třetí.

            „Teď!“

            Jediným stiskem tlačítka se iniciovaly  směrové nálože připevněné ke zdi tunelu. Prudce se zablesklo a ohlušující výbuchy v děsivém souzvuku otřásly jak podzemím, tak i všemi, co se ukrývali za barikádou.   

            Kousky elfských pancířů se prohnaly čelem zombiího zástupu ne jako nůž máslem, ale jako rozžhavená motorová pila. Kouřem a zvířeným prachem vířily kusy těl a krev změněná tlakovou vlnou v rudý aerosol. Ti, co byli nejblíže explozím prostě zmizeli. Neproměnili se sice v atomy, ale jen v kusy tkání ne větší než šestkrát devalvovaný padesátieurocent.  I to ale stačilo.

            Kovové šrapnely měly dost energie na to, aby prošly několika řadami nemrtvých a i několik metrů od epicentra měly stále dost síly na to, aby mrzačily a měnily své cíle v bezmocná torza.

            Další útočníci na sebe ale nenechali dlouho čekat. Jen co  peklo explozí utichlo,  začala hromady zmasakrovaných těl přelézat druhá vlna. Možná to byla ta samá vlna, které jen chvíli trvalo, než se zaplnila široká mezera po padlých...

            „Pátá světla!“  zaznělo mezi obránci.

            Tunelem otřásla nová  vlna explozí.

            I tahle vlna oceli a ohně sežehla další metry zombií, což mezi obránci vyvolalo radostné výkřiky.

            Ataman Tychvin nekřičel. Věděl, že poslední nálože jsou na sedmých světlech a pak už mezi zombiemi a obránci bude jen několik metrů volného prostoru...

-----XXXXX-----

            Měl si to za zlé. Opravdu si měl  uvědomit, že střelba může někoho přilákat. Jenomže on v tu chvíli, a to si připustit dokázal,  myslel jen na všechny ty zázraky, co tu na něj čekají. Takže, zrovna když sbíral ze země kousky dveří,  aniž by dokázal určit, o jaký materiál vlastně jde, objevil se před ním vlkodlak. Černá srst mu lezla z cárů uniformy, tělo měl  obalené pletenci svalů a z protáhlé mordy mu čněly nepříjemně dlouhé špičáky.

            Zatímco vlkodlak ze sebe vyluzoval chrčení jako někdo, kdo dává dvacet machorek denně, Jednička si ho nejprve  zamyšleně změřil a pak ho třemi výstřely z Koratty poslal k zemi.  Než se z té záplavy energie stačil vzpamatovat, přistoupil k němu a dalším energetickým výbojem mu z bezprostřední blízkosti usmažil hlavu.

            „Oheň jako oheň,“ ucedil přitom s úsměvem.

            Prudký úder, který jím vzápětí smýknul stranou, ho zastihl nepřipraveného. Nedokázal se udržet na nohou a  prudce narazil do zdi. V hlasitém a bolestném vydechnutí mu vyletěl z plic všechen vzduch. Před očima se mu rázem zatmělo. Upřímně doufal, že nemá nic zlomeného a pokud ano, že to sroste. Hladce a rychle. Zejména rychle…

            Pak si uvědomil, že při nárazu o zeď nedokázal v rukou udržet karabinu a ta  s třeskem skončila na podlaze. Byl bezbranný...

            Zrovna se snažil zvednout ze země, když mu druhý vlkodlak do obličeje zavyl svoji  výzvu. Byl  ještě větší než ten první, silnější a svalnatější. Jenomže z jeho figury toho nebylo moc vidět  pro divné brnění, jež měl na sobě. Bylo stejné, jako to, co nosil Prokop Koutný...

            „Moc hezké brnění,“ utrousil Jednička. „Dáš mi ho?“ zeptal se ho s úsměvem.    Vlkodlak se rozmáchl k úderu, kterým by mu hravě rozerval hrdlo.

            Stačila jediná myšlenka a neurální implantát mu do žil vehnal dávku adrenalinu dost velkou na to, aby svět kolem něj zamrzl uprostřed pohybu.

            Vše bylo náhle bolestně ostré a na jeho smysly  najednou útočilo tisíce vjemů.  Připadlo mu, že nikdy předtím nežil tak intenzivně jako právě teď...  na krok od vlastní smrti.

            Rozběhl se a ve skoku prudce vykopnul oběma nohama. Zasáhl vlkodlaka do  hrudi. Sílu útoku, znásobenou schopnosti myoposilovačů, nebyl vlkodlak ustát.   Jediné, co  dokázal bylo jen bezmocně se zřítit na vlastní mordu.

            Zaklekl jej a nejprve mu zasadil několik prudkých háků, pak pokračoval údery loktem, dokud nezvláčněl.

            Něco takového netrvá dlouho u nikoho, natož u vlkodlaků, okamžitě ho   oběma rukama  chytil za lemy jeho brnění a prudce škubnul.

            Vlkodlak se okamžitě  probral z mrákot a vyděšeně zavyl. Pak se pokusil z jeho sevření vyprostit.

            Nedovolil mu to.  Znovu  a znovu ho bil do mordy, dokud nezačal víc než vlka připomínat buldoka  a pak ještě jednou ze všech sil škubnul brněním.

            Tentokrát se vlkodlakovo zoufalé ječení promísilo s odporně mlaskavým zvukem. Znělo to, jako by se od  něj něco  oddělovalo. Něco, co bylo pod brněním. Něco živého...

            Vlkodlakovy oči zašly bělmem a bezvládně se zhroutil na podlahu.

            Brnění najednou bylo lehké, přesně tak, jak mělo -  bylo vyrobeno z tenkého plechu. Jako ta ceremoniální. Až na to, že ono nebylo nijak přehnaně zdobné, nebo nepraktické...

            Chtěl odejít, když tu vlkodlak náhle otevřel oči.  „Čto... čto slučílos?“

            Paměťový čip jeho slova jen s nepatrnou, milisekundovou prodlevou přetlumočil do Jedničkovy bližší němčiny.

            Zastavil se a zamyšleně na něj pohlédl. „Kdo jsi?“

            „Ivan Goroděnko, vaše blahorodí, jsem z Carycinu, tedy byl jsem z Carycinu. Předtím... předtím než...“ Hlasitě polknul, jak mu z nervozity vyschnulo hrdlo.

            „Co se tady stalo?“

            Zavrtěl hlavou. „Já... já nevím,“ zaskřehotal. Odkašlal si a s pročištěným hrdlem pokračoval: „Všechno v táboře po našem útěku do bezčasí bylo špatně.  Lidi zešíleli. Vraždili, bojovali mezi sebou a nebo si sáhli na život.  Co bylo pak, nevím. Asi jsem taky zešílel. Probral jsem se až tady, královna mi nasadila to brnění a moje mysl se náhle pročistila. Zase jsem byl sám sebou...“ na moment se odmlčel. „Vlastně ne. Nebyl jsem sám. Byl se mnou i ten druhý. Nevím, jak se jmenoval... Ukázal mi tolik divných věcí. Cizích věcí... Královna od něj dostala zbraně. Měli jsme bojovat. Nejprve se Záporožci, pak jsme měli vyrazit ze Zón. Slíbil nám celý svět...“

            „Kdo vám to slíbil?“

            „Ten hlas v hlavě...“

            „Říkal jsi, že královna od něj dostala zbraně. Jaké zbraně?“

            Vlkodlak  začal třást hlavou ve snaze zbavit se nějaké obtížné myšlenky.

            Chytil ho za ramena a zprudka jím zatřásl. „Jaké zbraně, kde jsou?“

            Chvíli trvalo, než se mu do očí vrátila příčetnost. „Tam,“ odvětil a ukázal rukou na vzdálený konec chodby.

            Zvedl ho ze země a když stál znovu pevně na vlastních nohou, sebral ze země i brnění. „O tohle se ti postarám a ty mi teď ty zbraně ukážeš...“