Alex Drescher

Vlastně ho ani netěšilo, že dostal důvěru kolektivu a po odstranění stráží mohl vyšplhat pro ten divný kovový sféroid. Teprve, když visel za ruku na dosah od něj, uvědomil si Jednička,  jak vysoký ten robot ve skutečnosti je. Poslední, co chtěl, bylo spadnout. Ani všechna vylepšení by ho neuchránila od těžkých zranění a nebo i smrti.

            Jenomže na poddávání se obavám nebyl čas. Pokud to chtěl ve zdraví přežít, musel místo lelkování co nejrychleji vyšplhat po robotově noze. Nenechat se přitom zabít  byl k tomu vítaný bonus.

            Spolehl se na data nahraná do neurálního čipu, jež se propojil s  vizuálním zaměřovacím systémem a našel na robotově těle optimální trasu.   

            Jen díky tomu a posíleným svalům dokázal proměnit robotovu masivní nohu v bizarní lezeckou stěnu. Chytal se výstupků, madel, špičkami chodidel vyhledával i sebemenší spáru mezi masivními kovovými pláty. Rozhodně to ale nebylo tak snadné, jak mu maloval neurální čip. V jednu chvíli dokonce uklouzl a  pak se drže jedinou rukou jen bezmocně se houpal ve vzduchu. Chvíli trvalo, než znovu našel oporu pro nohy. Teprve pak si úlevně vydechl a pokračoval v lezení.

            „Dělej, proboha dělej!“ zaječela na něj Světlana netrpělivě.

            Chtěl ji něco odpovědět, ale jeho výhrady zanikly  v ostrém staccatu kalašnikovů sedmi znovuosvobozených vlkodlaků, kteří se krátkými dávkami snažili držet v povzdáli své méně šťastné kolegy. Přání vyhnout se dalším mrtvým se stávalo s každou další minutou víc a víc zbožnějším…

            Když mu u ucha zabzučela odražená střela, podvědomě se schoulil. Další naštěstí nepřiletěla, ale on neměl čas ani chuť zkoumat, proč se tak nestalo. Místo toho se z malé plošinky nad robotovým kolenem odrazil a rukou se chytil servisního madla. Přitáhl se k němu silou znásobenou myoposilovači a přehoupnul se k další skupině úchytů zapuštěných v robotově stehně.

            Odtud to už nebylo daleko. Neurální čip propočítal vzdálenost i sílu nutnou ke skoku. Silou znásobenou adrenalinem vehnaným implantáty do krevního řečiště se odrazil a zachytil se prsty levé ruky kovového sféroidu.

            „Mám ho!“ křičel, vise na něm  celou vahou. Podle všech předpokladů sféroid na robotovi držel magnet, ale ten nemohl dlouho  vzdorovat jeho váze…  

            Pád zastavil zachycením se za madlo, kolem kterého prolétal. S jednou rukou toho ale moc nedokázal a hodit ten sféroid jen tak dolů, si netroufal.  Pustil se s tichou modlitbou a pokusil e znovu zachytit o kus niž. Povedlo se mu to. Energie pádu jím ale prudce narazil do robotova těla. Vyražený dech bylo to nejmenší, co ho trápilo. Přesto se ale odhodlal k dalšímu kolu sestupu. Tentokrát si povolil jen pár metrů a po chvíli ještě jednou.

            Zbývalo mu k zemi tak sedm metrů, když robotův trup ometal až příliš dotěrná dávka z kalašnikova.

            Modlitbu vystřídala tichá kletba, pak se se zavřenýma očima pustil.

            Bolest v levém kotníku po dopadu potlačila dávka serotoninu promptně podaná neurálním čipem. Ten také vyslal  nanoboty postarat se o  několik drobných prasklin kostí v levém chodidle. Podle údajů zobrazených na vnitřní straně jeho brýlí nešlo o nic, čím by se měl vzrušovat. Prostě jen další nudný den v práci…

            S kulháním k ní doběhl.

            Bez ohledu na všechny myoposilovače a skeletární úpravy mu ten kovový sféroid mu sebrala z ruky jako nic. V jednu chvíli ho spokojeně držel v ruce a najednou tam nebyl. 

            „Jste... jste rychlá,“ zareagoval nakonec a v gestu předstírané odevzdanosti rozpažil ruce. „Opravdu to chcete odpálit? Má to cenu milionů, možná miliardy eur.“

            „Je to zbraň,“ odvětila, „a ta má jen jedno využití. Některé obrazy, co mi Jádro ukázalo, byly výmluvnější, než  stovky stránek psaného textu.  Tahle hračka  se hravě vyrovná atomovce...“

            „Mohla by to být antihmota...“ vyslovil Jednička nahlas sen vojenských fyziků  z obou stran železobetonové opony. Okamžitě si uvědomil, že cena takové zbraně by přesáhla jakoukoliv hranici, včetně té, kterou by stanovil v rámci horečnatého snu.

            Pokrčila rameny. „Dost možná.“

            „Mohli bychom to prodat a nebo si na to obstarat diskrétní prostředníky. Představ si klidný život bez starostí až do smrti a to nejen pro nás, ale i pro spoustu dalších. Stačí  říct, zavolat... věř mi...“

            Podívala se na něj. Jen tak beze slova, jako by byla příliš unavená na jakoukoliv emoci. Pak odvětila: „Ovládalo mě to. Ten pocit si nepřej zažít. Byla jsem otrok bez vlastní vůle, krmená libými pocity jako dítě sladkostmi. Byla jsem tak přeuměle šťastná, že jsem toužila  mu ze všech sil sloužit, jen proto, aby ty pocity neskončily. Byla jsem jako  alkoholik, nebo feťák a stejným způsobem to ovládlo i ostatní. Spousta z nich zešílela, dokud se Jádru plně neoddali. Když ho zničím,  je šance že se uzdraví a vrátí se do smečky. Když to neudělám, všechno bude horší. Mnohem horší...“

            „Co tím myslíš?“

            Zakabonila se. „Sytý hladovému nevěří. Jsi agent. Tvůj chlebodárce chce ovládat svět, řídit ho a jako loutkář zpovzdálí tahat za provázky. Jenomže Jádro zašlo  dál - chce si podmanit úplně všechny. A není to poprvé…“

            „Zkusilo to s Lemuřany,“ pronesl Jednička s náhlým pochopením.

            Přikývla. „Dostali přesně takovéhle hračky,“ pronesla  zatímco  v dlani potěžkávala kovový sféroid. „A dopadli, jak dopadli...“ dodala.

            „Co chceš teda udělat?“

            „Musím zachránit můj lid. Takže nejprve zničím poslední kámen z magického kruhu. Všechno se pak vrátí na své místo,  do naší reality.“

            „A co Jádro?“

            „Nejprve povinnost, pak zábava – až s ním skončím, nezbude z něj ani střípek.“

            „A co všechny ty věci tady?“

            „... ani střípek...“ zopakovala rezolutně.

-----XXXXX-----

            Generál von Clausen pohlédl na holoobrazovku se situační mapou Pripjati. Znechuceně sledoval měnící se sloupce dat z družic, i pokusy jinak nenápadných techniků o jejich dekódování. Ačkoliv se snažili, seč mohli, prosté dekódování nedokázalo změnit to, co z dat sebraných výzvědnými satelity vyplývalo.

             Tlumeně zaklel.  Nečinnost rozhodně nebyla lékem na patovou situaci hraničící s jeho dědem tolik  opovrhovaným Sitzkriegem a nebyla dobrá ani pro jeho reputaci velitele. Čekalo se od něj řešení, vedení zástupů a vítězství. A to vše nejlépe najednou. Federace naštěstí vykazovala podobnou míru váhavosti. Ať už v Zónách bojoval kdokoliv, ani oni je veřejně nepodporovali. Jenomže tahle skutečnost byla naprosto nepodstatná.

            Pohyboval se na vrcholu armádního potravního řetězce dost dlouho na to, aby věděl, jak moc je jeho pozice politicky provázaná. Politici po něm chtějí vítězství a pokud jim ho nedá, nezapomenou mu to a bude mít štěstí, pokud skončí jako zahořklý velitel spojařského učiliště zastrčeného někde v anu Unie. Pokud ne rovnou před popravčí četou...

            Jeho temné myšlenky narušil příchod nevýrazného, tuctově vyhlížející specialisty Administrativy s hodností poručíka s archaicky vyhlížející složkou papírů pod paží. Ani se nesnažil salutovat, jen kývnul hlavou a v nedbalém postoji čekal, až bude osloven.

            Generál nepotkal nikoho, kdo by se na  jeho úkol hodil lépe. Byl to přesně ten typ člověka, kterého minete na chodbě a za minutu si na to nepamatujete. Nejenže nebyl výrazný, ale postrádal i jakékoliv další vojenské atributy vlastní hodnoty – hodnot poručíka nikoho neohromila i jinde, než ve štábu a jeho hruď byla prosta jakýchkoliv stužek. Ten člověk celému světu dával na vědomí, že je nikdo, že nic pořádného neudělal a o nic záslužného se nezasloužil. Neabsolvoval dokonce ani jedinou zahraniční misi, natož  operační nasazení, bojový střet, či dokonce boj muže proti muži. Prostě nic. Byl by to jen další inteligent v celé své kráse. Úředník, kterým všichni pohrdali…  

            „Pospíšili jste si,“ okomentoval to von Clausen.  „Je to hotové?“

             Poručík před něj položil složku a  přikývnul. „Kompletní analýza. Jediný výtisk psaný na mechanickém psacím stroji bez vnitřní paměti. Přístup k textu měly jen osoby s prověřením A+ a vyšším. Riziko úniku dat je nulové... pane,“ dodal ještě, když  uviděl generálovu vyčkávací pózu.  

            „Dobře,“ odvětil generál. „Má to hodně stránek a určitě řádkování jedna. V tom se vy intoši vyžíváte. Takže mi poskytněte stručný výtah toho nejdůležitějšího.“

            Poručík bez hnutí brvy přikývnul.

            „Boje se utlumily, ale neskončily. Senzory, byť oslepené tím divným rušením, zachycují pravidelnou, ale nevýraznou seismickou aktivitu. Je evidentně umělého původu...“ plukovní se na moment odmlčel a  když  se nedočkal chápající odezvy dodal: „Probíhá tam boj. Podzemní. Občasné výkyvy lze přispat na vrub explozím. Ne příliš silným. Nejspíš jde o granáty, možná o nálože.“

            „Co to znamená?“

            Poručík pokrčil rameny. „Sotva něco více než, že se boj přesunul do podzemí. Problém ale neznamená ten boj nebo jeho strany. Víme totiž, že rozhodně nepatří k nám. Problémem je  povaha toho rušení.“

            „Proč?“

            „Zkoušeli jsme to rušení odstranit. Neúspěšně.  Pak jsme se soustředili na nalezení jeho schématu a přizpůsobit mu náš software. Jenomže jsme došli k závěru, že nejde o softwarovou záležitost. Přenosy ze satelitů jsou čisté - že nám někdo napíchnul signál cestou, nás napadlo jako první.“

            „A o co tedy jde?“

            „Rozhodně o něco hi-tech supertajného. Zřejmě jde o nanotechnologii nebo kvantovou fyziku. Jsme proti tomu tak sto let za opicemi...“

            „A původ? Kdo by to dokázal vymyslet?“

            „Japonci, možná Korejci. Úvahy jsem rozvedl na straně tři sta dvacet šest. Museli to udělat v naprostém utajení. Cenu si nechci ani domýšlet. Při stavu jejich ekonomik ale  máme za to, že federálové do Zón dopravili prototyp. Rozhodně jde o jeho první zkoušku v bojových podmínkách.“

            „Jak by to zařízení  mohlo být velké?“

            „Shodli jsme se, že by mělo mít několik tun. To vyžaduje pro zachování samohybnosti instalaci na kamion nebo vznášedlo a hodně dobré maskování. Jenom zakrýt to enormní vyzařování bude chtít hodně chytrosti...“

            Generál ožil. „Vyzařování? Jakého druhu?“

            „Určitě tepelné, ale nevylučoval bych ani radiaci.“

            „Ta jde zakrýt?“

            Technik si rozpačitě odkašlal. „Ne, dokonale.  Proto jsem hovořil o chytrosti. Pokud by opravdu byli chytří, pak by to zařízení ukryli ve stínu mnohem většího zdroje záření a v téhle oblasti je jen jeden vhodný,“ dodal a zabodl prst do mapy vytažené ze složky.

            „Jasně elektrárna. Takže jako je vaše konečné stanovisko k dalšímu postupu?“

            „Zaměřit se na to zařízení. Nemáme prostředky ani politickou vůli k jeho uchvácení. Navrhujeme ho zničit. Bude to mít dva pozitivní efekty. Zaprvé se tím odstraní ono rušení a my získáme jasný přehled o situaci v Pripjati. Za druhé zničením toho zařízení docílíme znovuzískání statu quo. Pro federály bude pořízení nového stroje znamenat další finanční výdaj a my získáme čas…“

            „A co když jich vyrobili více.  Třeba šlo o nultou sérii...“ namítl generál.

            Poručík zavrtěl hlavou. „Je to možné, ale na straně čtyři sta osmnáct rozvíjíme teorii, že čím je výrobní komplex větší, tím je jeho utajení složitější a to zejména ve Federaci, kde si za vodku obstaráte cokoliv...“

            „Dobře,“ pronesl generál Von Clausen. „Takže, jaké je vaše doporučení? Máme zničit to zařízení a radovat se, že jsme nasrali rusáky?  Jasně, veřejnost nás bude milovat, ale jak to provést a ve zdraví si užít  medailí a daňových výhod?“

            „Strana pět set osmdesát šest. Strategické bombardování selhalo a kinetické projektily jsou pro chirurgický řez o takové míře přesnosti nevhodné. Jejich dopadová energie bynavíc  mohla zničit poslední ochrany  odstavených reaktorů, zejména čtyřky, ze které dosud nebyly odstraněny palivové články.

            Navrhujeme udeřit střelami  s plochou dráhou letu. Konvenční hlavice by byly nahrazeny termobarickými.  Jejich úder jsme pečlivě propočítali - nezasáhnou elektrárnu, ale při optimálním nastavení sežehnou všechnu živou sílu a nekryté vybavení  v jejím okolí. Podle  propočtů stačí šest střel, pro větší jistotu osm. V případě potřeby je  dokáže naše oddělení kreativním účetnictvím vymanit z osidel evidence. Vybereme některou z okrajových složek raketového vojska. Možná Čechy, nebo Slováky. Ztráta těch střel  se bude vyšetřovat roky a viník se najde stejně rychle jako klacek na psa...“

            „Jste schopen to vysvětlit mému štábu?“

            Technik se ušklíbnul. „Dejte mi deset minut a připravím  Ultrapointovou prezentaci.“

            „Hlavně, když v ní budou obrázky,“ dodal generál von Clausen pobaveně.

-----XXXXX-----

            Úderem jílcem tesáku přiměl zombijího kozáka udělat několik potácivých kroků zpátky. Získaný prostor využil k rychlému seku, kterým nemrtvému téměř mu oddělil hlavu od těla. Kouzlem oživlá mrtvola se toporně skácela k zemi. Všechen dodatečně získaný život z ní vyprchal, jako by v ní  nikdy nebyl.

            Druhého bodnul do hrudi a prudkým trhnutím ránu rozšířil i do břicha, ze kterého se okamžitě vyhrnuly šedivé a páchnoucí vnitřnosti.  Voják v ruské uniformě se místo protiútoku dokázal jen zamotat do smyček vlastních střev. Sek do týlu, jež ukončil jeho pozemskou existenci, v podstatě uvítal.

            V pravici se mu s každým dalším pohybem hromadila bolest. Z počátku neznatelná. Stejná, jako když se ozývají unavené svaly, pak ale zesilovala a přinášela sebou strnulost. Nyní měl pocit, jako by mu už ruka ani nepatřila.

            V jedné věci ale shledával onu pomyslnou  lepší stránku  - tyhle zombie znal. Ty, před kterými museli prchnout ne. Upřímně si přiznal, že se těch vyschlých a dávno pohřbených nešťastníků děsí. Nebyli silnější, nebo prohnanější. Ani zabít je mu nedělalo problém. Děsili ho svoji podstatou. Byli to víc, než jen oživení mrtví. Nebyli zmatení ze života po životě, byli naštvaní. Naštvaní ze spousty důvodů, které znali jen oni a do jejich vysušených lebek vidět nebylo. Podstatné bylo, že z nich šel strach. Čistý, nefalšovaný atavistický strach, podobný strachu dítěte z nedefinovatelného bubáka ukrytého pod postelí. Tenhle bubák ale dokázal  drtit kosti a pochutnávat si se stejnou gurmánskou poživačností na mozkové hmotě jako  na vnitřních orgánech.  

            Jediné, co mu zachránilo sebeúctu byl fakt, že podobné pocity v přítomnosti těch archaických zombií zažívali i ostatní. On ale byl jedním z mála, který vlastní útěk neoznačoval za ústup.

            Nic si nenalhával. Prostě utíkal, dokud se nemohl zase svobodně nadechnout a dokud se před ním neobjevili první staří-dobří známí zombáci z povrchu. Všechny ty zapáchající Rusy, kozáky,  jejich rituální oběti a dokonce  i několik elfů, divže nevítal jako ztracené syny.

            Stejně rozechvěle, jako své potomky vítá synovrah…

            Každý jiný by si cestu prostřílel, on se ale potřeboval uklidnit a spálit všechen strachem vyplavený adrenalin. Tesák byl pro to naprosto ideální zbraň. Dokonce, i když si jej přehodil do levačky…

            Pokaždé, když se rozmáchnul. Monomolekulární ostří  naučilo dalšího nemrtvého, co to je zlomek – polovina, nebo čtvrtina. Víc se dřít nehodlal.

            Každý sek a bodnutí ho odvádělo pryč od vzpomínky na ten pokořující strach, pomáhalo mu ho překonat, osvobodit se od něj. Uklidnit se. Prostě najít si někoho na zchlazení si žáhy...

            „Tak pojď,“ ucedil na adresu dalšího nemrtvého, který se k němu pomalu s mručením vydal. „Mám  pro tebe překvapení... Eine kleine überraschung...“

            Nemrtvý v otrhané gymnasťjorce se po něm ohnal ohnilou pravačkou, ale na víc se nezmohl -tesák mu vzápětí se zaskřípěním obnažil mozkovnu.

            „Inu, hlava otevřená,“ okomentoval to, když kus lebeční kosti s křápnutím dopadnul na zem.

            Damián se odtáhl od kácejícího se nemrtvého a nahlédl do boční chodby, ze které  ti nyní už mrtví nemrtví přišli.

            Byla prázdná.

            Dobře věděl, že to nemusí  nic znamenat. Dřív tam někde mohl být hotový dav jejich následovníků. Jenomže teď nebyli ani zdaleka tak cílevědomí a úporní. Jako by postrádali jednotné vedení. Teď nemrtví místo toho procházeli chodbami v hloučcích nebo i jednotlivě. Zatímco někteří jako by něco hledali, jiní jen bezcílně bloumali kolem a další dokonce jen tak postávali, jako by hloubali nad svým osudem. Vyrušit z nečinnosti je mohl jen opravdu důležitý důvod. Třeba příchod potravy...

            „Už jsem si myslel, že jsi po smrti,“ ozvalo se v tu chvíli za ním a to chrčení, jež slova doprovázelo, nemohlo pocházet od nikoho jiného, než od medvědího šamana.

            Ryšavý, mohutný Urs se v nízké chodbě musel hrbit. Jeho hruď zdobilo několik nových šrámů, jeden byl dokonce ozdoben několika neumělými stehy. 

             „Zemřít uprostřed takové zábavy? uchechtl se Damián, zatímco si o nohavici otíral čepel svého tesáku. „To mě špatně znáš,“ dodal ještě.

            „Poslali mě hledat opozdilce,“ pronesl Urs. „Jenomže chodby jsou plné těch kreatur. Pár opozdilců jsem sice našel, ale ty první jsi ještě naživu.“

            „Kdo další?“

            „Trojka, tedy pan Trojka a Tychvin s tím elfským setníkem. Ti dva z toho pekla po prolomení posledních obranných pozic vyvedli nejvíce lidí. Nejlepší zpráva je ta, že  cesta ven je téměř volná, nemrtví se zřejmě už přesunuli hlouběji do labyrintu.“

            „Regnis  vyrazil tam, co Prokop,“ vydechl Damián  a unaveně si přetřel oči.   „A my jsem tady. Zatraceně!“

            Urs mu opatrně, téměř něžně položil svoji velkou dlaň na rameno. „Pojď se mnou. Možná máme řešení. Ne na dosah ruky, ale  na dosah spárů určitě.“

            „Nerozumím...“

            Medvědí šaman se pousmál. „Brzo budeš. Pojď se mnou,“ řekl a jako první se sám se supěním vydal nízkou chodbou do temnoty. „Našli jsme v chodbách i jiné věci než jen nemrtvé...“

-----XXXXX-----

            Eugen Rasmussen se do zasedací místnosti na svolanou poradu nejužšího velení Unijních ozbrojených sil dostavil mezi posledními. Překvapilo ho hned u vstupu několik věcí. Bezpečnostní opatření byla několikanásobně zesílena. Unavené členy vojenské policie vystřídali výsadkáři v neprůstřelných vestách, s implantáty řízenými mikropočítačem.  Před dveřmi se jim musely odevzdat komunikátory, datapady a dokonce i chytré hodinky, které byly všeobecně považovány za zastaralé a překonané, ale armáda měla ráda tradice a třicet let neznamenalo nic ani tanků a letadel… 

            Zaznamenal, že místnost je odpojena od datové sítě a odstíněná od okolního světa  několika nepřetržitě běžícími rušičkami. Něco podobného pamatoval naposledy, když se chystala poslední invaze do Koreje. Korejský incident, jak se tomu dnes říká, neskončil dvakrát úspěšně, ale žádná porážka není dost drtivá, aby ji schopná propaganda neproměnila v památné vítězství…

            Ostraha u vchodu zkontrolovala jeho totožnost, stejně jako  každého dalšího příchozího. Dál byl vpuštěn teprve, když byl nalezen v písemném seznamu jmen. Zaregistroval, že ten seznam byl sepsán na prastarém mechanickém  psacím stroji. Hlavně nikde nenechávat žádné logovací soubory…

            Nikdo s menší, než generálskou hodností, se dovnitř nedostal.  Asistenti, adjutanti a další štábně použitelné podržtašky byly nekompromisně ponechány přede dveřmi.  

            Našel si místo dost blízko prostoru vyhrazeného u jednacího stolu pro generálskou elitu, ale přesto dost daleko na to, aby nebyl označen za kariéristického šplhouna...

            Odmítl láhev s vodou vydávající se za pramenitou, i kelímek se syntekávou, jež mu nabídla úslužná hosteska a překvapeně zjistil, že na stolem před ním neleží žádné datové fólie, dokonce ani papíry.

            Tohle rozhodně nebude obyčejná porada, pomyslel si a po zádech mu přitom přeběhnul chlad neblahého tušení.

            „Víte, co se děje?“ zašeptal mu diskrétně do ucha generál Poniatowski. „Nám tady nikdo nic neřekne…“

            Nedivil se.

            Chtěl zavrtět hlavou, ale to už do místnosti vstupoval generál von Clausen následován  v diskrétním odstupu nevýrazným poručíkem se specializací Administrativa.

            „Myslím, že se to brzy dozvíme,“ odpověděl místo toho a pak dodal už spíše pro sebe: „Jestli je v tom rozvědka, tak jsme v prdeli...“

            „Pánové důstojníci,“ začal  generál von Clausen, pohybem očí vyprovodil z místnosti příliš zvědavou hostesku a počkal, až za ní výsadkáři zavřou dveře.

            „Politici a veřejnost chtějí akci. Chtějí potrestat Rusy a získat pro sebe prestiž ztracenou po tom debaklu s Ukrajinou a Pobaltím. Máme plán a máme možnost ho provést. Když to uděláme úspěšně, Brusel nám otevře všechny dveře a penězovody. Všichni něco chceme. Nové posádky, nové tanky. Taky nové letadla a… abych nezapomněl… i nové lodě.“

            Odmlčením si vysloužil pobavený smích několika přítomných admirálů.

            „Jediné, co po vás chci, je vyslechnout si jednu krátkou prezentaci. Naše následné rozhodnutí musí být jednomyslné a já věřím, že bude. Očekávám  schválení operačního plánu   všemi přítomnými členy štábu, bez výjimek...“ dodal ještě směrem k anglickému  generálovi Goldingovi.

            Mezi přítomnými se přelila vlnka pobaveného smíchu, kterému Angličan vzdoroval  stoickým mlčením.

            Na jeho pokyn se znovu otevřely dveře a dva výsadkáři přinesli do zasedací místnosti mohutný kovový kufr. Postavili ho do rohu místnosti a po otevření a rozevření satelitní antény ho proměnili v mobilní velitelství raketového vojska.

            Generál von Clausen  si povolil vázanku a zpoza rozepnuté košile vysvobodil  tenký řetízek, na němž se houpal štíhlý datový klíč.

            Pak se obrátil na  jediného muže, který na sobě neměl uniformu, ale jednořadý kovově lesklý úřednický oblek.

            „Přinesl jste druhý klíč?“ zeptal se ho.

            Oslovený tajemník prezidenta Unie přikývnul. „Obdržel jsem přesné pokyny. Vyslechnu si vás a  pokud mě přesvědčíte, jako by jste přesvědčil jeho. Klíč bude váš...“

            „Budeme probírat vojenské záležitosti s vojenskou terminologií. Jste si jist, že nám budete rozumět?“

            Tajemník se pousmál. „Myslím si, že čemu mám  rozumět, tomu porozumím.“

            Když mu generál věnoval nechápavý pohled, dodal na vysvětlenou: „Byl jsem s  67. Panzerjaeger regimentem v Kyjevě a mám za sebou jeden turnus v Afganistánu. Velel jsem těžkému tankovému praporu...“

            Generál pokýval hlavou.  „Pak tedy začneme. Je toho hodně, co musíme probrat, byť plán to je v podstatě jednoduchý...“