Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 7

20. 7. 2011

           Když jsem se probral, hlava mi třeštila způsobem, který by nezvládla ani okena cezená přes chleba. Dokonce i krabicové víno, které se na ubytovně normálně pije místo multivitaminu, by s tím mělo problémy. Bylo to neskutečné - uprostřed lebky mi něco intenzivně pulzovalo až  jsem z toho měl pocit, že se mi tam usídlil maličký vetřelec, chystající se na spektakulární prokousání se ven. Kdybych měl na dosah ruky páčidlo, nebo ještě lépe rozbrušovačku, udělal bych si amatérskou trepanaci lebky, jen aby to přestalo.

            Šlo to dokonce tak daleko, že se mi z toho zuby samy v křeči zatnuly, takže když mi chtěli rozevřít  čelisti, aby mi do úst mohli nalít nějaký dryják, museli mi je prostě vypáčit. Tak jsem zbývající životní energii investoval do jediné a naprosto základní věci - snaze, aby mi hlava neexplodovala jako přezrálý meloun po zásahu luparou.

          Když ten odporný lektvar zabral, opatrně jsem otevřel oči a zjistil, že ležím na palandě v uniformně vyhlížejícím služebním bytě nižšího státního úředníka. Dá se to snadno poznat, protože  ty jejich kutlochy jsou normované, služební a odpovídající výši jejich platu. Takže nic moc.

     Na druhou stranu,  při ranním stávání tady nemáte problém se zorientováním se. Jenomže za malým oknem rozhodně ráno nebylo. Tam panovala noc černá jako uhel. Tak černá, jakou můžete potkat jen v okrajových sektorech habitatu, kde nejsou okna nasměrována na lukrativní adresy a panoramata, ale na okolní ghetta, v nichž v noci nejde proud. On tam sice nejde ani během dne, ale to je lehké si toho nevšimnout. Třeba právě proto tam ministři, komisaři a jiní europotentáti chodí jenom za světla...

       „Začíná se probouzet. Ten  poslední elixír zřejmě zabral,” pronesl ženský hlas. „Účinky  vyjčího jedu, nebo co to vylučují, se mi podařilo neutralizovat. Otok kolem té rány už také ustupuje, ale co se mi nepodařilo zvrátit, byla jeho proměna. Ta je již bohužel nevratná.”

        Proměna? Do prdele jaká proměna?

       „Jeho organismus se na pokraji šoku, zřejmě z čistého pudu sebezáchovy, odhodlal k iniciaci. Jako člověk, by už byl dávno mrtvý. Jako obdarovaný to přežil. Tedy, alespoň prozatím. S některými změnami bude asi mít problémy. Jaké měl předtím oči? Hnědé?”

            Odmlčela se. Zřejmě čekala na odpověď, kterou jsem ale nezaslechl. Pak pokračovala: „No, tak teď je má medově zlaté a brzy budou sytě žluté, možná krapet tmavší ale ne o moc. Bude si muset pořídit maskovací amulet a nebo alespoň tmavé brýle. Nevím, jak na tom byl předtím, ale teď je v naprosto skvělé kondici. Prostě na vrcholu sil - svaly mu jen hrají a rozhodně ne na schovávanou. Řekla bych, že jeho kinetika nás ještě překvapí. To je ale u kříženců velmi obvyklý jev. Taky bych čekala větší sílu a schopnost regenerace.”

            „A co ty úplňky?” zeptal se ji nějaký mužský hlas.

         „To ukáže až čas. Podle mě se už ale znovu nepromění. To způsobila  jeho iniciace. Navíc se proměnil jen zčásti. To také hovoří v jeho prospěch. U podobných případů bývá obvykle určitá citlivost na měsíční fáze. Čekala bych, že se u něj budou střídat nálady, s občasným výbuchem agrese a možná si o úplňku dá krvavý syntebiftek nebo tatarák...”

            „Biftek bych si dal,” oznámil jsem jim a posadil se na lůžku. Měl jsem takový hlad, že bych dokonce nepohrdl ani tím dokonale vytvarovaným a uplácaným  z fabričně syntetizovaného proteinu. Na pravé hovězí bych stejně neměl. Leda že bych si dal jednu flákotu z biochovu a po zbytek měsíce si vystačil s povídáním si o jídle. Určitě bych si ale nedal proteinový recyklát. Vím, že je levný a většina důchodců jede už jen na něm, ale vědomí, že v recyklačních stanicích skončí  nebožtíci, kteří nemají na pohřeb, mi pravidelně dělá knedlík v krku. Prostě to nepozřu...

            Dva muži a žena, rozsazení kolem stolu v malém kuchyňském koutu, na mě svorně pohlédli a pak muž v odrbané pilotce pronesl: „No už bylo načase, mladíku.”

          Hm, takhle mi už hodně dlouho nikdo neřekl. Poslední byl nějaký chlápek, co se chtěl předběhnout ve frontě na podporu. Tohodle ale k podobnému oslovení opravňoval jeho věk. Podle mého skromného odhadu vypadal tak na šedesát, což ale vzhledem ke stavu unijního zdravotnictví mohlo taky klidně znamenat, že je mu čtyřicet. Nebo taky jen dvacet dva. I takové jsem už viděl...

            Usmál se na mě úsměvem někoho, kdo nikde nežije dost dlouho na to, aby měl čas si nechat  spravit zuby.  „Jsem Damián a tohle je Kosma, jsme kamarádi tvýho táty.”

            „Táty?” chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí mého otce. Jako o tátovi jsem o něm naposledy snil tak v osmi letech. Přešel jsem po nich pohledem. Oba na mě působili dojmem prvotřídních šontáků. Potkat je jinde a za jiných okolností, prostě bych jen uhnul pohledem, jako by byli něčím, co nemá smysl brát na vědomí. Rozhodně bych ale s nimi nenavazoval oční kontakt. To bych si zadělal jenom na problémy, protože šonták, který ví, že je viděn, se osmělí a začne loudit. Může jít o peníze, nebo o cigaretu. Jednou mě dokonce jeden  omšele vyhlížející šonták  požádal o polévku. Koupil jsem mu ji, ale dodnes si myslím, že ji obratem střelil za frťana režné.

            Tady už ale nešlo couvnout. Podíval jsem se na ně, tudíž je vzal na vědomí a oni mě neváhali oslovit. Porušil jsem pravidlo číslo jedna a byl jsem v loji. Jenomže jestli mě chtějí pumpnout o nějaké drobné, mají smůlu. Má hotovost nepříjemně připomínala HDP Řecka po odpočtu splátek jeho letitých dluhů.

            „Ano, táty. Byl to fajn chlap. Znali jsme se... no... nejméně... vlastně celý život. A teď,” dodal ještě rozpačitě, přistoupil ke mně a chvatně mi stiskl pravici. „Upřímnou soustrast.”

            Jeho šontácký kolega, označený za Kosmu, mi přátelsky stiskl rameno. „To přebolí, hochu...”

            Přebolí? Vždyť jsem ho ani neznal. Ti chlápci nejsou jen divní, oni jsou naprosto mimo mísu.

           S představou, že se mi dostane pomoci alespoň od té, které patřil tenhle byt, jsem pohlédl  na okostýmkovanou zrzku, která něco kutila v kuchyňském koutu. Bohužel jsem ale zjistil, že tam podřezává černou slepici a její hojně prýštící krev nechává stékat po pětici svic rozestavených v  hrotech pentagramu nakresleného křídou na pracovní desce kuchyňské linky.

             Hm, takže nic. Tahle je s nimi do party...     

          Když zjistila, že ji sleduji, usmála se na mě, zatřepala dodělávající slepicí, aby z ní dostala i těch posledních pár kapek a pak ji odložila do dřezu. Jakmile ale dala ruce nad pentagram a začala zpívat, měl jsem co dělat, abych to vydržel. Zpočátku to vypadalo jako prkotina. Jenom mi z toho brnělo v zátylku a ježily se mi chlupy po celém těle. Dokonce i tam, kde jsem žádné chlupy nečekal. Jenomže pak se mi začalo tmít před očima a srdce mi nejprve tlouklo jako šílené a nakonec se mi uprostřed hrudi scvrklo jako  sušená švestka. Nebo mi to alespoň tak připadalo...

           Standardní kardiak by se z toho vyvrátil. Jenomže já nebyl srdcař. Takže jsem se zase hned zvetil a aniž bych čekal, jestli se ještě někdy nadechnu, jsem se zahltil vlastním vztekem. Bylo to jako ze zlého snu o špatném filmu, protože ten vztek byl naprosto pohlcující a než jsem se nadál, byl jsem v něm až po uši. Nic jiného neexistovalo než on a ona, zpívající tu divnou píseň. A pak jsem se na ni vrhnul...

            Když zjistila, že se  k ní blížím rychlostí, o které si mohl nechat zdát i majitel sedmimílových bot, zaječela. Až na to, že to nebyl křik vyděšený, ale poplašný a znělo to jako: „Záááchvááát!!!”

            Co tím měla na mysli, mi došlo v té chvíli, kdy do mě z boku narazilo beranidlo v umolousaném hubertusu  a hned poté mě podmetl důchodce ve staré pilotce...

          S děsivým vytím jsem se složil na podlahu a než jsem se stačil zvednout, ta zrzka mi ucpala nos a do nádechem otevřených úst  mi vlila nějaký odporně páchnoucí lektvar.

              Než jsem ztratil vědomí, stihl jsem se ještě pozvracet.

-----XXXXX-----

            „No skvělý,” ucedila skrz zaťaté zuby a pak, když sebou  její nechtěný pacient konečně přestal házet, dodala: „Opravdu děkuju, že jste mi ho sem přivedli. Město se hemží práskačema, obdarovaní  za bílého dne mizí beze stopy a vás nenapadne nic lepšího, než s ním nakráčet do mého bejváku. Fakt děkuju. Ten koberec nebyl ani půl roku starý a byl to originál z Maroka. Takže mi dlužíte  pěkný balík.”

            Pak vstala a hrníček se zbytkem elixíru odhodila do dřezu k chladnoucí drůbeží mrtvole. „Doprdele. Málem mě dostal. Viděli jste to? To byla rychlost. Kdyby chtěl, tak by snad běžel i po zdi.”

            „Když po mně šla jeho matka, kličkovala mezi lustry a já nebyl schopen ji zasáhnout,” odtušil Kosma. „Měl jsem z té čubky tehdy pěkně nahnáno...”

           „Co to byl za záchvat?” zeptal se ji Damián, zatímco kontroloval životní funkce syna jeho starého přítele.

         Pokrčila rameny. „Těžko říct. Pravděpodobně šlo o  posttraumatickou stresovou reakci. V každém případě podruhé ho neprobudím, dokud si nebudu jistá, že to je bezpečné. Pro něj i pro nás...

-----XXXXX-----

          Úzká ulička mezi starými, oprýskanými a vybydlenými domy byla pokryta kompaktní vrstvou hnijících odpadků, které se už léta nikdo nesnažil uklidit. Ani jejich čpavý puch ale nedokázal přehlušit pach její kořisti.

        Jejími nozdrami se s prudkým nádechem prohnal vzduch nasládlý jeho strachem, adrenalinem, feromony i hojným potem, který vylučovala jeho kůže. Bál se o život a stejně tak i utíkal. Dával do toho všechno. Přesto to nemohlo stačit, i když to zatím nevěděl.

         Její citlivý čich se ale nezdržoval jen jedním prchajícím mužem. Kromě něj ve zlomku vteřiny prozkoumal i okolí a všechna potenciální rizika. Místo štvanice bylo zvoleno dobře. Bylo tu jen několik opilců a feťáků, kteří se povalovali pod provizorními přístřešky seskupenými kolem  rezavých barelů, z nichž šlehaly vysoké plameny a ti jim nevěnovali žádnou pozornost. Těm bylo  jedno všechno, kromě jejich láhve a stříkačky.

            Ohlédla se. Samec se držel jen pár kroků za ní. Byl silný a vytrvalý, ale na ni neměl. Spokojeně se ušklíbla. Byla nejlepší. Možná, až přijde čas, mu, jako druhému nejlepšímu, dovolí se s ní spářit. Možná... ale jen když ona bude chtít.

            Přeskočila motajícího se ožralu, odrazila se od domovní zdi nad jeho hlavou a udělala ve vzduchu tři nebo čtyři rychlé kroky, než zase dopadla na zem. Svalnaté nohy ji jako dvě pružiny okamžitě vymrštily kupředu. Zrychlila. Samec už viditelně zaostával, ale to nemělo žádný význam. Kořist už byla unavená a také zpomalovala.

            Byl vyčerpaný, starý... a ona ho už co nevidět dostane. Cítila krev, jež mu v rytmu hrůzou šílejícího srdce tepala v žilách. Byla sladká, omamná. Chtěla do něj zabořit tesáky, chtěla chlemtat ten rudý gejzír, který by tím spustila, ale  silou vůle si zachovala příčetnost. Ukol! ÚKOL! Běželo ji hlavou tak dlouho, dokud se znovu neovládla.

            To už od něj byla nadosah. Hmátla po něm a prudkým úderem do zad ho vyvedla z rovnováhy. Běžící muž klopýtl a se zoufalým  křikem se v kotrmelcích zhroutil k zemi.

            Mám tě, pomyslela si a chystala se hon ukončit rozerváním mužova hrdla, když tu náhle koutkem oka zaregistrovala prudký pohyb. Bleskurychlým pohybem její zdánlivě vyřízená kořist hmátla pod kabát a z podpažního pouzdra vytáhla pistoli. Ve zlomku vteřiny ji na mysl vytanula informace z hypnostudia  -  je to Colt M1911, ráže .45 ACP, sedm nábojů.  Na kontinentu smrtelníky nazývaném Evropa byla od zhroucení spojenectví s Americkou ligou už léta vzácná jak ona zbraň, tak i munice do ní.  Pro Lovce, ale obvyklá smrtelnická omezení jako jsou hranice a embarga, zřejmě neplatila...

        Pistole v mužových rukou opsala krátký oblouk, načež se vzdorným křikem stiskl spoušť.  Ve stejné chvíli ona zabořila své nehty do jeho tváře. Ulicí třeskl hlasitý výstřel doprovázený jeho bolestným křikem. 

Žhavý projektil  ji ožehl tvář, ale nic horšího ji nezpůsobil. Prudce trhla hlavou dozadu a pak zavyla vzteky,  když zjistila, že ten zrádný výstřel zasáhl  samce. Ten tam stál uprostřed ulice, zkamenělý jako socha a zmohl se jen na překvapené zírání na krev, jež mu vytékala z rány v hrudi. Dokonce si na ni sáhl a pak červení potřísněné prsty nechápavě olízl.

            Je silný a rychlý, ale rozumu moc nepobral, pomyslela si,  zatímco se Lovci snažila vykroutit jeho zbraň. Pak se ji konečně podařilo mu uštědřit citelný úder do obličeje. Muž nakrátko ochabl, čehož využila k jeho odzbrojení, ale pro vítězný pokřik nebyl ani prostor ani čas -  ve stejnou chvíli se ji totiž pokusil bodnout útočným nožem, který ukrýval ve vysokých, výsadkářských botách.

            Jsi přece jen rychlý, pomyslela si, když se ji podařilo předloktím  zablokovat jeho ruku, třímající tu nepříjemně ostrou keramickou čepel. Vzápětí ji udeřil druhou rukou pod žebra tak prudce, až vyhekla a skulila se z něj. Okamžitě stála zase na nohách, ale on také.

Možná byl unavený, ale stále ji dokázal něčím překvapit. Byl smrtelně nebezpečný, jako šelma zahnaná do kouta.

Rychlým kopem z otočky se ho pokusila zasáhnout do hlavy, ale muž ji hravě podběhl a zběsilým protiútokem ji divže nepřeřízl podkolenní šlachy. 

          Zaklel, když zjistil, že se mu to nepodařilo, ale aniž by přerušil pohyb pravice, plynule opsal nožem oblouk a zaútočil na její hrdlo.  Zablokovala výpad  předloktím a zprudka jej loktem druhé ruky udeřila do spánku. Kost pod jejím úderem hlasitě křupla. Vytřeštil na ni překvapeně oči, ale než stačil jakkoliv zareagovat, zasypala jeho obličej rychlou sérií dalších ran. S obličejem rozdrceným k nepoznání byl  muž sražen k zemi.  Nehýbal se, ale jeho hruď se pomalu zvedala a zase klesala.   Chuť zabíjet ji už přešla. Možná by Chovatel ocenil, kdyby mu ho přinesla živého.  Zajmout Lovce se ještě žádnému vyjci nepodařilo. Ona je první. Ona, která si říká Kyra.

            Počkala, až se k ní samec váhavě připojí, pak zvedla hlavu k černému nebi a vykřičela  k němu svoji výzvu. Nebyl tu ale nikdo, kdo by ji chtěl její vítězství vzít...

-----XXXXX-----

            „Tak kde jsou ksakru s těmi skeletárními náhradami,” zahromoval lékař, který se právě skláněl nad něčím, co se před Trojkou, přikurtovaným pevnými řemeny z pravé hověziny, skrývalo za nízkou zástěnou.

            On sám ležel  s končetinami pevně uchyceným k operačnímu stolu a poté, co se dvakrát vyplivl plastovou hadičkou, kterou se ho pokoušeli intubovat, mu pátý řemen upevnili kolem krku. Nemohl se ani pohnout, ale to mu nevadilo. Po všech těch infuzích a injekcích byl otupělý a malátný. Bylo mu jedno, co s ním dělají, ze všeho nejraději by se stočil někde v koutě do klubíčka, ale oni ho přivezli sem, na operační sál. Znovu. Už po tolikáté, že o počtu svých operací už ztratil přehled. Mohlo jich být už dvacet a nebo také tisíc. Rozdíl v tom nebyl žádný. Jeho život byl protkán neustávající bolestí a samovstřebávajícími švy.

            „Jak jsme na tom?”

          Anesteziolog, který se pro změnu činil za jeho hlavou, s mručením zkonstatoval: „Máme ještě  tak třicet minut. Liju to do něj po galonech, jenomže on nepotřebuje infuzi ale ropovod. Zajímalo by mě, co už do něj implantovali. Dát tolik ketaminu do normálního chlapa, tak je hore kopytama už před dvěma hodinami a tenhle nic.”

           „Mě to nezajímá,” odvětil operatér. „Mám rodinu a chtěl bych ji ještě vidět a tobě doporučuji to samé. Prostě mu vyměním pár kostí za ty géemka, podepíšu mlčenlivost, seberu prachy a zmizím odtud...”

          „No jasně, proboha. Nebuď hned taková citlivka,” utrhl se na něj anesteziolog dotčeně.    „Já nejlíp vím, co všechno tady smrdí. Já mu totiž na rozdíl od tebe dělal předoperační vyšetření a musel jsem skousnout tolik podivných věcí, že dvě srdce proti jsou tomu ostatnímu jen zanedbatelnou anomálií!”

            Dvě srdce? pomyslel si Trojka udiveně. To asi musí být po té předchozí operaci. Ne, vlastně ne, to mu vylepšovali geneticky modifikovanými implantáty hrudní koš. Ta srdce musí být výsledkem těch šílených koktejlů, které do něj lijí. Vždycky mu je z nich špatně. Někdy hodně, jindy méně, ale v podstatě pokaždé.

           Něco podobného ale očekával, protože při posledních zátěžových testech překvapil sám sebe. Začal tím, že překonal všechny  svoje osobáky. Pak začal dorážet na světové rekordy a během toho snažení jen tak bezděčně popřekonával všechny rekordy evropské.

            Taky se zahlédl v zrcadle. Profesor  Hainmann sice přikázal všechna odstranit, ale v tělocvičně personál zapomněl na zrcadlovou fólii nataženou na zdi za žebřinami. Jediné, co zůstalo beze změny, byla jeho výška.  Ani před tím na sobě neměl gram tuku. Tedy myslel si to, ale nyní jeho tělo připomínalo ztělesnění antických představ a fungovalo jako  dokonale vyladěný stroj. Každý pohyb dokonale racionální, rychlý a maximálně účinný. Navíc, dříve rozhodně nedokázal vyskočit  z místa tři metry do výšky. Taky už neměl vlasy. Tělo je zřejmě považovalo za zbytečné a postpně mu vypadaly. Jeho pleť pro změnu získala nezaměnitelný ebenový nádech. Něco takového v zemi, kde se penalizuje již pleť barvy bílé kávy, není zrovna výhrou v loterii...

            V zajetí myšlenek v první chvíli málem nepostřehl příchod další osoby. Podle chůze a pachu v ní poznal ženu.

            „Právě to přivezli,” potvrdila jeho závěry i ona sama. „Omlouvají se za zpoždění, ale v Ruzyni probíhala nějaká protiteroristická šťára. Poslední dobou se s nimi roztrhl pytel. Kurýr musel počkat v bezcelním pásmu, dokud se policisté nevyřádili na nějaké skupince migrantů z Afriky.”

            „Hlavně, že  jsou  ty hnáty tady.   Už mě ti pokrytci z klonových bank lezou na nervy. Veřejně si hrají na svatoušky, ale ve skutečnosti... No, já jim mám tak co vyčítat,” uzavřel svůj monolog chirurg.  „Tak mu to tam dáme a jdeme si po svých.”

            „Tady mi  to potvrďte,” vyzvala ještě žena chirurga a operačním sálem se k Trojce doneslo  pípnutí přenosného scanneru, který odečetl nějakou z chirurgových nezaměnitelných hodnot - buď papilární čáry prstů, sítnici oka nebo jeho ID čip. 

            Netrvalo dlouho a operační sálem se začalo rozléhat  ječení kotouče chirurgovy pily. 

            Trojka necítil ani bolest, ani tlak, jen pach pálící se kosti. Když něco se zaduněním dopadlo do koše přistaveného k operačnímu stolu, připadal si, jako by se ho to ani netýkalo.

           „Slyšel jsi, kdo ho bude mít v parádě příští týden?”

          „Ne,” odvětil chirurg. „Kohopak sem zlanařili pod vidinou rychleji splacené hypotéky?”

       „Profesora Zábranu,” odvětil anesteziolog vítězoslavně, jako by šlo o vítězná čísla Eurojackpotu.

            „Toho Zábranu, neurolochirurga?”

            „Jo a z Bruselské vládní kliniky dorazí profesor Steiner, nejdražší očař v Unii. Z toho soudím, že tady ten krasavec dostane fungl nový kukadla.”

        „Vypadá to tak,” odtušil chirurg. „A k nim určitě i nějaká ta neurální vylepšení. Předpokládám, že budou něco extra...”

-----XXXXX-----

      Když spím,  většinou  se mi nezdají sny. Doktorští chytráci vám samozřejmě budou tvrdit, že je to blbost, že sny se zdají všem, ale mě se v tom případě zdají jen v nějakém zastrčeném koutku mého mozku, kde mě neobtěžují.

           Jenomže tentokrát jsem  barvitého a vydatného snu plného iracionálních absurdit ušetřen nebyl a byl opravdu iracionální. Jinak bych v něm nemohl potkat svého otce, jehož podobu si vlastně ani pořádně nevybavuji a nemohl s ním zapříst řeč. První v mém životě, která byla delší než jeho dvě obligátní věty, kterými mě oblažoval při všech našich setkáních: „Učíš se dobře? A co otčím, nedovoluje si na tebe nějaké prasárny?” Všech - to zní opravdu dobře, protože ve skutečnosti by je na prstech jedné ruky dokázal spočítat i neopatrný lesní dělník.

            Byl to zvláštní sen. Nedokázal jsem určit, kde jsem, protože svět kolem mě se ztrácel v šedi a chuchvalcích mlhy. Stál jsem na podlaze, kterou jsem neviděl a hleděl do dáli, která se  nekonala. Bylo to stejně nudné jako výmluvy politika a stejně tak barvité.

          A pak přišel on. Prostě ke mně přikráčel s rukama přitisknutýma k bokům tak, abych nemohl zahlédnout, co skrývá pod svým dlouhým pláštěm. Přesně tohle udělal, když mi bylo dvanáct. Jenomže já už jeho tajemství znal.

           „Nemusíš být tak křečovitý,” řekl jsem mu posměšně. „Vím, že tam máš kvér.”

         Ušklíbl se. „Vždycky jsem věděl, že se díváš i tam, kam nemáš. Ale zvykej si. Bez dobré  pistole tady dlouho nepřežiješ. Určitě si jich pár sežeň a nejméně jednu si nech speciálně upravit na lov vlkodlaků.”

            Asi jsem se zatvářil všelijak, protože pokračoval: „Nevěříš na vlkodlaky? To děláš chybu, ale určitě změníš názor. Pokud se setkáš se svoji matkou...”

            „Matkou? Kdo je moje matka?”

         Mávl netrpělivě rukou. „Později hochu. Tohle tvé snění nebude trvat dlouho, tak bychom ho neměli promarnit. Promluvíme si příště, pokud nám Prozřetelnost nějaké příště dopřeje.

            Až se probereš, zjistíš, že se svět změnil. Už nebude černý nebo bílý, ale složený z odstínů smrtelně nebezpečné šedi. Nikomu nesmíš věřit. Prolnutí je nádherné, ale život v něm bývá krátký.

            Bohužel mám pro tebe špatnou zprávu. První z mnoha. Až zjistí, kdo nebo spíše co jsi, půjdou po tobě. Ty jsi sám a nezkušený.

            Kosma je Lovec. Tomu můžeš věřit. Damián... je prostě Damián. Znal jsem ho dobře a přece mám i po všech těch letech pocit, že ho vlastně vůbec neznám. Je  jiný. Teprve nyní, z druhého břehu, vidím jak moc. Tísní se kolem něj příliš mnoho mrtvých. Pobývat v jeho blízkosti může být nebezpečné. Na druhou stranu, většinu z těch mrtvých zabil on sám...

            Musíš se naučit snít. Každou noc se pokus opustit své tělo a vydat se sem pro znalosti, které životně potřebuješ. I kdybych tu už nebyl, budou tu jiní. Čas se ti krátí a štvanice ještě nikdy nebyla tak drsná jako v těchto letech. Obávej se Lóže a jejích agentů a nevěř ani jiným obdarovaným. Jsi synem Lovce a máš právo na můj glejt. Je to mé jediné dědictví, které ti mohu odkázat.  To a potom ještě trochu peněz. Není to nic moc, ale do začátku ti  to může pomoci.

            A nyní je načase udělat něco s tou drogou, co do tebe nalili. Když s ní něco neuděláme, budeš spát jako Šípková Růženka dobré dva dny. Takže teď obrať svůj vhled do svého nitra. Zpočátku to bude stejný pocit, jako by ses vracel zpátky do svého těla, ale tentokrát pokračuj do hloubi svého těla,  do svých žil, mezi buňky, do jejich jader. Hledej v sobě tu substanci a rozlož ji jako by šlo o dílky stavebnice.”

            Bylo to překvapivě snadné. Když jsem procházel nepřetržitě proudící krevní řečiště mého vlastního těla, měl  jsem možnost si prohlédnout krvinky, leukocyty, lymfocyty a další mikroskopické breberky, o kterých bych se dozvěděl, kdybych v hodinách biologie dával pozor a nepřeskakoval nezáživné kapitoly v učebnici, abych našel pasáže popisující  rozmnožování. Moje chyba.

         Pak, když už jsem v to téměř ani nedoufal, jsem uviděl ten  na první pohled cize vyhlížející černý žmolek, který si spokojeně plul žilou. Pod mým soustředěným pohledem se rozvinul do složité kresby, ve které můj mozek  poznal  molekulu  s do stran čnícími výrůstky  atomů.

         Začal jsem si s ní hrát.  Zpočátku jsem vlastně ani nevěděl, co vlastně dělám, ale pak se ta molekula, jako zázrakem rozpadla. Podvědomě jsem v té změti válející se u mých nohou, poznal atom vodíku a po chvíli i kyslíku. Tak jsem z bezprizorních atomů stvořil první molekulu H2O. Pak jsem poznal uhlík a zábava se začala rozjíždět. Sestavení molekuly C2H5OH bylo dílem okamžiku. Pak jsem ji s povzdechem zase rozložil.  Alkoholická opice se mi teď nehodila do krámu...

          Pak jsem se poohlédl po další skládačce. Tu jsem už rozložil za polovinu času, co mi zabrala ta předchozí a tu další ještě rychleji. Pak už jsem to dělal letmým dotykem a s rychlostí povolených sto třiceti molekul za vteřinu. 

            Když jsem skončil a byl opět čistý jako skaut na prahu puberty, ozval se trpělivě vyčkávající otec: „Teď tě naučím první píseň. Léčí nemoci a zranění a dokáže dát klid i lidské duši. Dokud ji budeš zpívat, oni budou spát. Neubližuj jim, prostě odejdi a já ti povím, kam se vydáš...”

         Když jsem otevřel oči, sen byl pryč a otec s ním. Nic nového po sluncem, a tak jsem si začal pobrukovat tu jeho přihlouplou odrhovačku...