Alex Drescher

            Spojení s tolika služebníky ho rozptylovalo. Viděl vše, co se děje stovkami jejich očí a ta záplava vjemů ho příliš zahlcovala a ochromovala v úsudku a hodnocení. Jak mohl poznat, co je opravdu důležité?

            Všechno mu našeptávalo, že by měl utíkat, ale pud sebezáchovy, možná poslední reziduum lidskosti či zvířeckosti, co mu ještě zbyl, neobstál ve světle touhy dostat tu vlkodlačí čubku, i když věděl, že nejde o jeho touhu, že ji jen přijal za svou, zlákán vidinou spokojeného Jádra. Věděl hodně, ale i přes téměř symbiotické propojení s Jádrem, cítil, že je mezi nimi ještě spousta nevyřčeného a nevysvětleného. V obavách z možné reakce, nechtěl naléhat, ale předpokládal, že pokud vyjde vstříc Jádru on, pak ono mu nezůstane nic dlužno.

            Na krátký moment se v úvahách pozastavil nad tím, jaká další tajemství před ním Jádro ještě ukrývá. Nepochyboval ale ani na moment, že  jde o tajemství velká, možná dokonce bezprecedentní a pak se začal opájet vidinou, že to bude právě on, kdo je získá a využije. Od svých mentorů se už v mládí dozvěděl, že informace jsou zdrojem moci a pokud nechce být bezmocný, je povinen je sbírat, hromadit a kapitalizovat, nebo vyměňovat s jinými „sběrateli“ za jiné, stejně užitečné.

            Vymanil se ze zajetí sice příjemných, ale v obluzujících myšlenek a znovu vklouznul do  obrazů  vysílaných služebníky. Soustředil se a rozdělil si je  do skupin, jejichž byli součástí. Skupin bylo  jen deset. U každé se zaměřil na služebníka, jež byl v jejím čele. Pokusil se zapamatovat ono spojení, aby je v budoucnu dokázal vyvolat během okamžiku a znovu se podíval na svět jeho očima.

            Jeho postup se Jádru zdál rozumný. Vnímal jistou míru potěšení, které jeho vědomí vyslalo.

            Zaměřil se na to, co jím vybraní velitelé právě vidí. Jeden stál v jeho blízkosti a  proto ho shledal nezajímavým, několik dalších  se svými skupinami jen bezcílně bloumali podzemím.  Jen tři skupiny bojovaly. Dvě proti velké skupině vlkodlaků a boj jedné právě končil.  Podle těl na podlaze ztratila pět členů a zbylí, zdivočelí setkáním s živou kořistí, začali s pronásledováním. Přidržel se onoho služebníka a po chvíli konečně zahlédl ty, jimž byl v patách.

            Poznal ji naprosto bezpečně. To byla ona. Bleskově zkontroloval pozice dalších volných tlup a té nejbližší poslal vidinu krvavých hodů. Takové pozvánce nedokázali odolat - okamžitě vyrazili zasytit svůj neutuchající hlad. Byla velká šance, že prchajícím dokonce odříznou únikovou trasu. To by bylo skvělé, pomyslel si…

-----XXXXX-----

            Pamatoval si spoustu dnů, kdy na tom byl mnohem lépe, než nyní. Měl dva hluboké  šrámy na hrudi a kousnutí na ruce. Předpokládal, že má k tomu ještě nejméně dvě zlomená žebra po jednom obzvláště nepovedeném pádu  a že úlomky jednoho mu poranily pravou plíci. Nepotřeboval k tomu žádný scan. Co jiného to mohlo být, když ho bolel každý nádech a občas se mu se zakašláním na rtech objevila krev.

            Neurální čip  mu přesto vyjel kompletní chybové hlášení doplněné o  odečet jeho zdravotního stavu. Věnoval mu přesně takovou pozornost jakou zasluhoval.

            Rány pulsovaly strašnou bolestí. Mnohem strašnější, než bylo obvyklé, jenomže tohle nebyla obvyklá situace. Když dojde na boj se zombiemi, nic není dost obvyklé…

            Nebylo to dobré. I přes všechna uklidňující hlášení neurálního čipu o zahájením procesu hojení a  činící se nanaboty.  Byl nakažený a nemrtvý jed se mu právě teď bez zábran  šířil tělem. Krev ho poslušně zanese ke každé buňce jeho těla a až se tak stane, bude konec. Žádný počítač, nanoboti ani jiný výdobytek  vědy to nezjistí, protože zombie vědecky vzato neexistují. Pro ně prostě umře. Najednou a nečekaně, zřejmě v důsledku obecného  zhroucení organismu, metabolického selhání nebo kvůli  něčemu stejně vágnímu a neurčitému.

A jediné, co na to udělá jeho slavný neurální čip bude, že se vypne a pošle hlášení na centrálu Agentury. Možná, že nanoboti budou  ještě nějakou dobu oddalovat stimulovat samoopravné a samoléčící schopnosti lidského těla, ale nebude jich dost na to, aby opravili a nastartovali  mitochondrie každé buňky jeho těla a tak z ní vyhnali smrt. I tak to ale bylo víc, než mohl čekat kdokoliv jiný.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho. Celkem zbytečně, protože co zastavili, nedokázal si nevšimnout, jak neustále hledí na jeho zranění.

„Ujde to,“ odvětil a v nestřežené chvilce si otřel rty. Co kdyby na nich měl krev.

Beze slova  přikývla.  Pak ji to nedalo a dodala tiše: „Dostala bych ho sama...“

Pokrčil rameny. „... není to jedno?“

Pomalu  se s hekáním zase postavil.

Z chodby, do které mířili, se najednou začali hrnout nemrtví. Nebyla široká, tři lidé vedle sebe by měli problém jí projít. Byla ale ještě temnější než ta, ve které byli a nedokázal proto dohlédnout na její konec.

Možná, že po pár krocích zatáčí, utěšoval se. A nebo jich je tam tolik, že konce nevidět, pomyslel si ještě, když skepticismus opět nabyl vrchu.

„Musíme zpátky!“ zkonstatovala rezignovaně, ale pak ji další slova odumřela na rtech, když z udaného směru uviděla další přicházet siluety. Skupina, přes kterou se jen s vypětím všech sil prodrali a nechali ji za sebou, jim právě odřízla možnost úniku.

„Není kam, kurvamať,“ zaklela vztekle.

Jednička se pousmál. Najednou bylo naprosto jedno, jestli mu zbývá  hodina nebo dvě. Délka života se mu totiž právě začala počítat v řádu minut...

-----XXXXX-----

„Tady jsou!“ zaječel Damián, když v ohybu chodby spatřil několik nezaměnitelně se potácejících postav.

Na průzkum boční chodby s ním vyrazilo devět vlkodlaček. Byly sotva rok po první proměně a  bylo na nich vidět, že se v jeho přítomnosti necítí dobře. Byl jediný samec v okolí a příroda na ně začala nepříjemně doléhat.

Spářené nebo nespářené, pomyslel si s úšklebkem, to je teď jedno.  Pokud to přežijí, klidně ať se množí jako králíkodlačky, jestli nějaké takové existují…

„Sejměte je!“ zavelel a pak sledoval, jak dívky mířenými ranami skládají nemrtvé jednoho po druhém.

Do deseti vteřin byla chodba plná nehybných těl.

Dívky se nepokrytě culily, spokojené samy ze sebou.

Neviděl důvod, proč by neměly. Stejně byla šance, že kdy uvidí světlo světa,   menší než žádná.

„Pokračujeme,“ oznámil jim, „na další křižovatce se stočíme zpátky k našim...“

„Vracíme se?“

Ušklíbl se. „Jak se to vezme. Dostaneme se tak se těm zmetkům do zad. Budete moct znovu ukázat, jak vám to hezky jde a tentokrát to uvidí celý tábor...“

Dívky se potěšeně zarděly.

U evropských dívek to neviděl aspoň půl století. Bylo to ale překvapivě milé. Takové archaické...

Překračoval těla a dával si přitom pozor, kam šlape. Uklouznout a nedej bože poranit si nohu by tady bylo rovno rozsudku smrti.

Náhle ucítil na lýtku letmý dotek. Nešlo o stisk ani o útok. Byl to jen pocit, který odešel stejně rychle jako přišel. Překvapeně se zarazil a pohlédl na podlahu.  Dvojice nehybných těl v neskutečně špinavých rubaškách dál nehnutě ležela  a připravovala se na zahájení nudného tlení. Pak si ale všimnul ruky vyčnívající zpod jednoho z nich.  Nebyla tak šedá, jen stejně špinavá,  ale to ona se pohnula. A po chvíli znovu. Rozhodně to nevypadalo na posmrtné záškuby.

„Co to kurva...“ pronesl a začal se přes mrtvoly propracovávat k majiteli hýbající se končetiny. Když ho konečně uviděl, zjistil, že je děsivě zakrvácené a přesto stále  oblečené v dokonalém, antistatickém a nanotechnologiemi ošetřeném nadčasovém (takže černém) obleku.

„Světlana...“ zachrčel Jednička a chabě se pokusil zvednout.

Opatrně mu pomohl a s překvapením zjistil, že agent leží na drobném ženském těle. On  na sobě měl nejméně tucet krvácejících ran. Ona žádnou.

„Myslel... myslel jsem, že je... po nás... Zalehl jsem... ji, abych ji... chránil... Začali jste střílet... naštěstí...“ dodal na vysvětlenou.

„Můžeš chodit?“

S bolestivým syknutím pokrčil rameny. „Musím… to zjistit.“ Když se mu podařilo nabrat do plic vzduch, pokračoval: „Mám v háji neurální čip i všechny implantáty, včetně svalových.“

Vzal ho pod paží a pomohl mu vstát.

Agent se zapotácel, ale na nohou se udržel. „Kompletně mi to vyzkratovalo vnitřní obvody,“ ucedil nespokojeně.

„Co?“ zeptal se ho Damián nechápavě.

Beze slova mu ukázal své rány. Na některých byly dosud jasně patrné stopy zubů.

„Co nanoboti? Ti by přece...“

Jednička zavrtěl hlavou a posmutněle se pousmál. „Ani, kdyby byli vedení neurálním čipem. Bez něj pojedou ještě chvíli v režimu základního nastavení a pak se vypnou.“

Damián už neříkal nic.  Místo toho ze změti těl pomalu a opatrně vyprostil bezvědomou Světlanu.

„Královna,“ uslyšel vzrušené šeptání mezi dívkami.

„Je v pořádku,“ pronesl tak, aby ho slyšely. „Musíme ji odvést do tábora.“

„Ne!“ pronesl Jednička s překvapivou silou. „Světlana chce zničit Jádro. Našli jsme něco, co to dokáže. Bombu... Musíme jít dál. Ona ví kam...“

Damián ji zručně prošacoval a pak pohlédl na kovový sféroid, jež nalezl v jedné z jejích kapes.

„To je ono, ta bomba? Překvapivě malá.“

„... bude stačit...“ zašeptala v tu chvíli slabě Světlana Griškinová. „Věř... mi... Svoje všechny... Musíme... musíme... zaútočit...“

Otočil se na dívky. „Pět z vás tu zůstane chránit královnu. Zbytek do tábora. Vraťte se po naší trase a přiveďte všechny, co unesou zbraň...“

-----XXXXX-----

            Odrazil jsem výpad dvou zombií, které se v nemotorné snaze mi prokousnout hrdlo s tupým žuchnutím srazily. Vyvalila se z nich oblaka nastřádaného prachu, až jsem musel poděkovat, že nejsem alergik.

            Využil jsem toho, že jsou tak hezky u sebe a   jedinou ranou jsem jim roztrhal  hrdla i s obratli. Hlava se jim překlopila jako když se lízátku zlomí špejle a oba se odporoučeli k zemi.        S jejich odchodem do nebytí se mi znovu otevřel pohled na Regnise.

            Stál jen kousek ode mě, možná tak tři metry daleko. Prostě na skok a dosah. Co jsem se na něj díval, ani se nepohnul. Vypadalo to, že neví o světě.

            Nachystal jsem si drápy.

            ...a jdeme do finále...“ začala mi najednou v hlavě znít jedna písnička z nějakého prastarého pořadu z dob před holem, který si můj věčně opilý pěstoun pouštěl, když mu hladinka vystoupala nad provozní dvě promile.

            „Ne, proboha ne. Teď ne!“ zaúpěl jsem s vědomím, že když se mi takhle v hlavě rozezní nějaká melodie, nezbavím se ji několik hodin. Nemohlo  to být něco lepšího? Neříkám, že hned Óda na radost, takový  zapálenec zase nejsem, ale vždyť existuje tolik dobrých a zakázaných kapel...

            Krokem jsem překonal vzdálenost jednoho metru. Pak druhého a nakonec i notnou část třetího. Napřáhl jsem se. Mezi námi zbýval čistý metr.  S délkou paže prodlouženou o  namorfované vlkodlačí spáry, bych ho měl hravě rozpůlit.

            Měl bych.

            Když jsem se do toho dal, otevřel oči...

-----XXXXX-----

            Když znovuzemřel poslední služebník skupiny, které přikázal zabít tu vlkodlačí děvku, neměl čas se ani rozčílit. Rozčílit se bylo samozřejmě málo, správně se měl rozzuřit a přivést na zemi samo peklo, nebo alespoň všechny jeho pobočky, ale nic z toho se nestalo, protože automaticky mu naskočil pohled velitele jiné skupiny.

            Byla v něm zachycena Vyjka tmavá jako eben a dno pekla zároveň, která  právě rozsekla služebníka  v příčné ose tak dokonale, že to ani jedna z polovin nepostřehla a dokonce se pokusily udělat jejím směrem ještě krok. Tím ale jejich soudržnost pominula a ony se rozpadly do stran, jako dvě kostky domina.

            Pohled jím vybraného služebníka se náhle zhoupnul. Zaregistroval šedou šmouhu, jež se mu mihla před zakalenýma očima a hned na to se jeho očima díval na sebe sama, stojícího u Jádra v extatickém propojení. Jenomže byl vzhůru nohama.

            Pak ten obraz zčernal, stejně jako když služebník odejde zpět do nebytí a vystřídal ho pohled někoho jiného. Ten tentokrát stál bokem hlavních událostí a nedíval se tudíž na bojující Vyjku, ale  na Lovcova syna, jež právě překračoval nehybnou zombii s hlavou vyvrácenou na záda a mířil k němu.

            K němu!

Zdálo se mu, jako by se ten Lovec najednou zarazil a zamumlal něco jako: „Ne, proboha ne. Teď ne!“ a  pak udělal tři  kroky a zahnal se k úderu.

            Kolik zbývalo času? Vteřina? Půl?

            Čas není podstatný, zaznělo mu náhle v hlavě. 

            Uvědomil si, že je to pravda. Lemuřané měli sice vynálezy, které dalece předčily vše, co měli k dispozici  primitivní obyvatelé Evropy a Asie, jež měli bronz a kolo za naprostý hit sezóny, ale proti dnešním hi-tech vychytávkám to nic neznamenalo. Síla Lemuřanů byla v jejich spojenci a v jeho schopnostech. Jádro pocházelo z dob, když se rodil prostor a čas, kdy se vytvářela realita, dimenze a astrál, kdy se zrodila magie i přírodní, fyzikální zákony.

            Jedna z věcí, která pro něj nic neznamenala, byl čas.

            V jediném okamžiku mu mozek v mohutném záblesku absorboval informace, které byly esenciální podstatou Jádra samotného. Byl to zárodek jeho Já, klon sebe sama, dokonalý duplikát schopný stejných věcí jako originál, pokud pro svůj rozvoj najde dostatek příznivých podmínek.

            V tu jedinou chvíli pochopil, že nepotřebuje oči svých služebníků, aby v jediném okamžiku obsáhl vše, co se kolem něj děje, že nepotřebuje něco tak primitivního, jako je fyzický kontakt k tomu, aby udržel spojení. To už stejně nebylo důležité, protože po splynutí už jejich  osobnosti nebyly oddělitelné.  

            Otevřel oči ve chvíli, kdy syn Maxe Koutného, stále ještě s rukou napřaženou nad hlavou, vedl zdrcující úder na původce všeho svého utrpení.

            Vlastně mu ho bylo svým způsobem líto. Cokoliv, co dělal a o co se pokoušel, bylo od počátku odsouzeno k nezdaru. Byl stejnou hračkou jako jeho otec. Možná se s ním nemanipulovalo tak snadno, ale ve výsledku to nic neznamenalo.

            Pomalu, jako by se mazlil s tím okamžikem vykročil vstříc snažícímu se Lovci. Úderem malíkovou hranou zasáhl naplocho jeho spáry na pravačce a roztříštil je na bezpočet kousků, které pomalu a  jako by bezcílně pluly prostorem. Pak ho chytil za druhou ruku a prudce s ní otočil.

-----XXXXX-----

            Naprosto jsem nechápal, co se stalo. Bolest mě najednou udeřila do mozku jako beranidlo a já nevěděl, co je jejím zdrojem. Jen vteřinu předtím jsem byl v naprostém pořádku, tak proč nějaká bolest?

            Pak mě do tváře udeřily nějaké  drobné střípky a já s hrůzou zjistil, že moje pravice sice pořád ještě pokračuje v útoku, ale z mé chlupaté a machisticky svalnaté ruky zmizely drápy. Přesněji, ony nezmizely - pořád mi z prstů vyčnívalo pár centimetrů jejich zbytků, ale ta jejich podstatnější a taky ostřejší a špičatější část se proměnila v úlomky, které mě zasáhly do tváře.   

            Dlouho jsem se ale nedivil, protože takřka vzápětí mě něco chytlo za druhou ruku a já opsal ve vzduchu salto a s hlasitým zaduněním skončil na podlaze.

To celé ale nezabralo více než vteřinu. Bohužel,  ruka, co mi někdo držel jako ve svěráku, se během mého akrobatického čísla, na rozdíl ode mě, ani nepohnula. Co se s ní stalo po dopadu, nešlo nepoznat. Říct, že s ní nešlo pohnout, bylo jen zbytečný eufemismus. Stala se  z ní jen  neužitečně se pohupující směs svalů a kostí. Byla to naprosto ukázková zlomenina a posun úlomků bylo to poslední, co jsem měl čas řešit. Najednou se totiž  nade mnou zhmotnil Regnisův atleticky vyhlížející hostitel. Jeho pach, stejně jako jeho oči byly nezaměnitelné…

            Zkušeně mě zakleknul. Zkusil jsem proti němu použít svoje naddimenzované vlkodlačí schopnosti. Bez šance. Pche, údajně naddimenzované…

Bylo to, jako se snažit přetlačit horu.  Znechuceně jsem v mysli zavřel náhodně otevřený manuskript o vlkodlacích. Na čtení nebyl, čas. Pomoc nenajdu jinde než u sebe.

Máchnul jsem proti němu zbývající funkční horní končetinou. Co na tom, že byla bez drápů. Kdo viděl Železnou pěst, ví, co mám na mysli…

Byl to naprosto dokonalý hák. Pěst se během letu  stočila o nějakých šedesát stupňů a přistála na Regnisově vypůjčené bradě. Tohle nekopnul kůň, ale tyranosaurus!

A co?

Nic! Naprosto nic. Kurva! Do prdele a klidně i psia krew!

Regnis mi věnoval úšklebek na pomezí pobavení a pohrdání a pak mi poslal direkt přímo doprostřed obličeje.  Tohle nebyl žádný tyranosaurus - prostě vybuchl vesmír.

Druhou ránu mi hlava vzala o zem. Zuby mi cvakly o sebe tak, že jsem okamžitě plná ústa štěpinek popraskané skloviny.

Další dvě rány do obličeje jsem v podstatě necítil. Na mé centrum bolesti to bylo příliš. Tak si vzalo pauzu. Nestěžoval jsem si. Jen mi vadilo, že mi hlava létá zleva doprava. Když to přežiju, měsíc nepohnu krkem.

V případě nepřežití se to nepohnutí zřejmě protáhne…

Taky se mi zdálo, že mám nějak křivější nos. Zkusil jsem se  dotknout špičky jazykem. Nemělo to jít, ale šlo.

Hm, rozhodně byl křivý…

            Hlavou mi běžela spousta věcí, ale nic, co by mi mohlo pomoci. Kromě jediné myšlenky – že se z toho musím dostat sám.

Zkusil jsem ho kopnout, setřepat ze sebe, znovu udeřit.  Nic z toho se mi nepovedlo.

            Rukou jsem zoufale šátral po čemkoliv, co by mohlo připomínat zbraň. Bral bych cokoliv. Nůž, pistoli, kapesní atomovku…

            Kapesní?

            Chvatně jsem sáhl do boční kapsy kalhot.  Bříšky prstů jsem se dotknul chladně kovového válce.

Úplně jsem na něj zapomněl – Utlach. Primitivní zbraň  pro primitivy k řešení primitivních situací.

Ideální! Až na jednu maličkost, kterou se mi snažil vysvětlit ten poloprůhledný skladový avatár.  Jednou rukou se to má držet a druhou iniciovat zápalník trhnutím za šňůru.

Aktuálně mi bohužel tolika volných rukou nedostávalo. Měl jsem jen jednu.

I tak jsem ale Utlach vytáhl. Jsem Čech a tudíž od přírody nápaditý. Možná ho dokážu odpálit i jen jednou rukou. Nebo ten zatracený kroužek vytrhnu zuby. Nebo… Co já vím?

Prostě bych ho tím možná mohl zabít…

Najednou se mi v hlavě otevřela kniha. Vlastně to tak úplně nebyla kniha, byla to jen pokrčená stránka (opravdový papír, věřte mi) vytisknutá na tiskárně v době, kdy ji mohli mít doma i obyčejní lidé a nikdo to nekontroloval.  Důležitý byl ale text na tom papíře. Viděl jsem v záhlaví, že pochází z Wikipedie. Nikdy jsem ji neviděl, nic se z ní na veřejné datové síti nezachovalo, dokonce ani odkazy, ale všichni o ní mluví.  Prý byla komplexnější než Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel a mnohem svobodnější. Do momentu, než ji asi právě proto zakázali. To z ní pocházel ten citát: „Usekni hadovi hlavu a zabiješ tak celé tělo.“   

Proč? Běželo mi hlavou. Vyhrocená situace si žádala činy, ne knihy. No, dobře, torza knih…

Došlo mi to v tu samou chvíli, kdy jsem uviděl Kyru, jak se  s mečem nad hlavou řítí na Regnise. 

Ne!  To nesmí. On je na ni  příliš rychlý. V živých barvách jsem si dokázal představit  konec jejího útoku a nevypadal moc slavně.

Nic bych za to nedal, že za to může to Jádro.

V hlavě se mi objevila dávno zapomenutá vzpomínka na dětství, kdy jsem s kamarády poměrně bezpečně, s kostkou v ruce, likvidoval hordy skřetů, duchů a jiné havěti. „Má bonus na útok,“ řekl tehdy kamarád Vašek. „Hoď si na iniciativu…“

Možná jsem si opravdu měl hodit. Hodit a zařídit, že to bude opravdu had, komu bude useknuta hlava…

„Chytej!“ zaječel jsem na ni z plna hrdla.

Věnovala mi překvapený pohled, ale pak se ji oči podvědomě stočily na moji ruku.

Právě včas, protože jsem prudce švihnul zápěstím a z prstů uvolnil kovový válec  Utlachu a poslal ho jejím směrem.

Byla zrovna uprostřed skoku. Dokázala se ale v letu přetočit, pustit jednou rukou meč a  chytit Utlach.  Dokonce se ji povedlo i palcem druhé ruky zachytit  odpalovací kroužek. Fakt, šikovná holka...

Dokončila obrátku a doskočila na zem.

Pak to začalo být příliš rychlé i na moje vylepšené oči. Na nějaké rady a otázky nebyl čas. Měla jen jeden pokus a dva cíle. Mohl jsem jen doufat, že udělá, co má a ne, co chce. Hlavně nesmí udělat tu blbost, že se mě pokusí osvobodit. Před chvílí se s notnou dávkou štěstí probudila z bezvědomí  a rozhodně ještě nebyla ve formě. Regnis byl naopak plný síly a i když nemrtvý, v podstatě kypěl zdravím.  

Chápal jsem její touhu vrazit Regnisovi Utlach  do jednoho ze dvou nabízejících se  míst a trhnout šňůrou, co to půjde. Já osobně bych ta vhodná místa omezil na jediné. Proč mu ho vrážet do krku, že…

Byla na krok od Regnise, když po ní hmátl.

Krve by se ve mně nedořezali a mohli by řezat pěkně hluboko.

Kyra ve stejné chvíli  ale mírně ukročila stranou  a namířila na něj masivní hlaveň Utlachu. Naznačila  trhnutí  za odpalovací šňůru.

Regnis nebo jeho krystalický mentor tu zbraň rozhodně znali, protože se od ní podvědomě odtáhl. Díky tomu se stalo to, že minul. Jeho prsty, připomínající spáry jen bezmocně prohrábly vzduch,

Kyra ale pokračovala v pohybu, dokončila otočku, která ji přivedla k zrcadlící se ploše  černého krystalu. Ve zlomku vteřiny k ní přitiskla zakulacené ústí kovové trubice a škubla takovou silou, jako by šlo o motorovou pilu gigantické velikosti.

Nejprve to zajiskřilo na zadním konci trubky, zrovna z místa, kde původně byla iniciační šňůra. Pak se v ústí hlavně rozžehnulo světlo, ze kterého bledlo závistí i samo slunce.

Ten žár jsem cítil i já a to jsem byl nejméně pět metrů daleko.

Tohle rozhodně nebyla zbraň slibující  uživatelovo přežití. Spíše bych ji viděl v rukou člena sebevražedného komanda…

Zprvu se nic nedělo, pak se ale  v místě  dotyku Utlachu začal povrch krystalu vlnit a nakonec se v něm udělala  díra, z níž se vyřinula roztavená sklovina. Pak se po krystalu začaly šířit jak vlas tenké praskliny. Jejich počet se s každým okamžikem zvětšoval exponenciálně, až nakonec pokryly celou plochu krystalu a ten se začal rozpadat.  Nejprve se z něj odlomil jeden maličký kousek, ne větší než nehet malíčku. Pak se k němu přidaly další a další. Když došlo k té explozi, sotva jsem si stihl zakrýt oči…