Alex Drescher

 Ani už nevím, kdy nás našli. Zdálo se mi, že mám v nohách tisíc mil, jako v té písničce. Nesl jsem celou tu dobu  bezvědomou Kyru.  Dýchala a to bylo víc, než v co jsem doufal. 

Nepočítal jsem ušlé metry ani své kroky. Dokonce jsem ani nesledoval cestu. Prostě jsem jen šel dál a doufal, že mě povedou moje instinkty, Boží ruka a nebo cokoliv či kdokoliv, kdo to se mnou myslí dobře. S těmi, co to se mnou mysleli špatně jsem už skončil…

Chodby byly temné a pusté, osvětlení ve většině přestalo fungovat už po zničení krystalu a ty ubohé zbytky doskomíraly asi hodinu poté.

Zjistili jsem, že s mýma očima existuje tma a tma.  Jedna byla hebká jako samet a všechno v ní mělo své obrysy, byť neostré a pak existovala opravdová tma, kde nebylo nic, kde jsem pochyboval o tom, že mám své vlastní tělo, protože jsem neviděl své prsty, ani když jsem si je dal před oči.

Cestou jsem překračoval mrtvé zombáky a vyhýbal se těm, kteří si ještě „užívali“ svobodu po skonu svého stvořitele. Podle autorů starých a obskurních svitků bylo ale více než jisté, že z nich brzy vyprchá jejich magická podstata a také zemřou. Zachytil jsem sice nějakou pět set let starou polemiku dvou nekromantů o možnosti čerpání životní esence zvýšeným příjmem lidských jater a srdcí. O mozku ani slovo. Středověcí lidé na tom s použitelností mozku zřejmě  byli stejně špatně jako mí současníci…

I kdyby to tak bylo, neměl jsem sílu s nimi bojovat…

Moje myšlenky se omezovaly na povely k dalšímu pohybu: Krok a další, a znovu a znovu. Nezastavuj!

Pak jsem si všiml, že se na druhém konci chodby začaly zhmotňovat stíny.  Jeden, dva, tři… přestal jsem je počítat. Byl jsem ve stavu, kdy cokoliv nad tři, bylo v kategorii „Mnoho mamut.“  Navíc, nač se počítat dál, když více jak dva z nich stejně nezvládnu. Nejspíše ani jednoho…

Nedokážu vyhrát a utíkat nechci. Sám bych to zvládl, ale některé věci nehodlám dělat ani na konci života.

Opatrně jsem položil Kyru na zem a vytasil meč.

Chodbou se ke mně nesl zvuk jejich kroků. Přicházeli.

Zrovna jsem zvedal meč do horního střehu, když jedna z těch zombií pronesla Damiánovým hlasem: „Hele, to bude on. Mrtvákovi by tak oči nikdy nesvítily…“

„Je to vlkodlak,“ pronesla postava číslo dva Ursovým hlasem, „takže nemá oči ale světla.“

„Jasně. Takže to, co na nás z té temnoty  září nejsou oči, ale světla. Hned se cítím bezpečněji,“ utrousil sardonicky třetí stín hlasem Jedničky.

„Světla nesvětla… jestli se neozve, sekeru jsem sem netahal zbytečně…“  Takový zastřený a neosobní hlas má jen pan Trojka.

„Jsem… to… já…“ podařilo se mi zachrčet. Pak se mi podlomila kolena a já ztěžka dosedl vedle Kyry.

Když přišli blíž, Damián mě sjel pohledem. „Už jsi vypadal líp,“ zhodnotil můj stav jedinou větou.

   Chrčivě jsem se rozesmál. Sotva zhojené rameno mě při tom natřásání se začalo pekelně bolet. „Ku… rva,“ ulevil jsem si pak pokračoval: „Taky vás to dost semlelo. Vypadáte… konečně  vypadáte jako skutečný důchodce.

Ušklíbl se. „Tak to jsi ještě neviděl Jedničku.“ Pak se na moment zarazil a rozpačitě zamumlal: „Omlouvám se.“

Jednička, který jako by z oka vypadl každé druhé zombii, se kterou jsem bojoval, jen mávnul rukou.

„Co se stalo s Regnisem?“ zajímalo všechny.

„Bůh s ním v plánu stvoření už nepočítá,“ odpověděl jsem a poplácal lemuřanskou ručnici, která mi v holsteru opět zdobila bok.

„Jen aby znovu neunikl. Jeho druh je neuvěřitelně životaschopný. Nebo spíše byl,“ dodal Urs zamyšleně. „Co vím, Regnis byl poslední svého druhu…“

Prudký záblesk v paměti mě přiměl přikývnout. „Archiv Rady je stejného názoru.  Poblíž jeho těla ale nebyl žádný hostitel. Myslím si, že nemá šanci…“

„Za jak dlouho ten parazit bez hostitele zemře?“ otázal se mě Damián.

Musel jsem pokrčit rameny. Starověké i středověké manuskripty a grimoáry byly na téma kožoměnce docela skoupé. Většina se omezila na konstatování, že jde o „zkurwene bestje“ případně rovnou „zkurwiele.“  Na tom se nedá vybudovat ani teorie…

Jednička na nás upřel vyhaslý pohled. „Vám to asi nedochází, co?“

Pohledy, které se na něm protknuly měly jedno společné – byly notně nechápavé.

Povzdechl si. „Nejde o Regnise, ale o všechno to tady kolem. Vím, proč jsem tady a proč je tady Urs. Všichni víme jakou dohodu Prokop uzavřel, ale je tu i něco dalšího.“ Na moment se odmlčel a po několika bolestivých nádeších, pokračoval: „Opravdu chcete, aby se ty věci tady dostaly na trh?“

Sáhnul do kapsy a ukázal nám kovový sféroid.  „Dala mi ho tvá matka,“ oznámil mi. „Kdyby na tom nebyla tak zle, nic by ji nezabránilo tu být s námi.“

Damián se beze slova podíval na mě a pak na Urse.  „Víš, co ti udělá šéf, až to zjistí?“

Medvědodlak se ušklíbl. „Já na Sibiři bydlím. Poslat mě tam, nebude žádný trest… A co ty pane Trojko?“

Zelený hromotluk se podíval na svoji sekeru, pak na nás a nakonec pokrčil rameny.  „Jsem poslední ze Sanačního týmu a Kruppovi nic nedlužím. To spíše on mě.“

Jednička se neubránil uchechtnutí, jež záhy přešlo do záchvatu bolestného kašle.

„Musíme to udělat,“ řekl nakonec. „Jsem vyřízený. Dál už nedojdu… Udělám to…“

Chtěl bych říct, že jsem odporoval, že jsme losovali, tahali slámky, nebo že se na stropě chodby objevilo planoucí sdělení, že to má udělat právě Jednička, ale nic z toho se nestalo. Jen Damián prostě přikývl a pak řekl suché a všeobsažné: „Dej nám dvě hodiny…“ 

-----XXXXX-----

            Temná prázdnota a chlad. Myšlenky se k němu vracely jen pomalu a neochotně.

Byl sám. Nedokázal se pohnout, nedokázal mluvit, v podstatě měl problém i jen myslet.

            Umíral.

            Pomalu a jistě odumírala mozková tkáň, synapse za synapsí se vytrácela a prostor, ve kterém mohl vegetovat, se zmenšoval.

            Jádro už neposílalo žádné obrazy ani pocity. Mlčelo.

            Odřízli ho. Byl sám.

            Pak si uvědomil, že to není tak úplně pravda. Najednou se kolem něj shlukly osobnosti těch, které pohltil. Už se nekrčily v temných koutech jeho vědomí. Měly spoustu důvodů si s ním srovnat účty...

            Křičel by, kdyby měl čím. Nakonec je začal prosit o smrt.

            Když celé podzemí vybuchlo v oslnivé explozi, dokonce to uvítal…

-----XXXXX-----

            Takový úprk jsem naposledy zažil, když  na starém Václaváku rozháněly policejní drony protistátní demonstraci.

            Ani nevím, jak jsme dorazili do tábora, ale nikdo z přítomných nemeškal ani minutu a vyrazil k východu z hrobky.

            Pro většinu z nás bylo ale překvapením, že ta trávou zarostlá mohyla je tisíce kilometrů daleko od Pripjati, Zón i hořícího torza archaické jaderné elektrárny. 

Dalším překvapením ale bylo, že tu pozdní neolitickou stavbu, ukrytou ve zvlněné stepní krajině, obklopoval kordon tanků a bojových vozidel  FSB. Byla tu plejáda hitů vojenského průmyslu - vrhače částic, magnetické urychlovače a plazmové kanóny, vedle kterých konvenční kanóny s inteligentní municí vypadaly jako parta dementů. Kromě toho tu byly speciální jednotky OMON v bitevních keramických zbrojích a spousta a spousta útočných dronů ježících se výzbrojí. Dokonce jsem viděl i slušnou smečku kyberpsů, o kterých se, po několika bizarních nehodách, báli psát i unijní ochránci zvířat. 

            Poměrně rychle jsme byli odzbrojeni,  stlačeni do hloučku a odvedeni stranou. Kolem nás se to tak ježilo zbraněmi, že by to každého jiného posadilo na zadek. Nás na něj posadila jen naprostá únava.

            Vojáci se tvářili jako bychom vypadli ze stokrát převařeného hororu o uprchlících. Beze slova nás hlídali a naprosto ignorovali naše žádosti o lékaře, jídlo a tabák.

            Čekal jsem, že se Urs od nás oddělí a půjde ke svým, ale zůstal sedět vedle mě a s tichým pohvizdováním si balil machorku z něčeho, co vypadalo jako sto let starý, plesnivý tabák.

            Naši strážci byli ale jen zlomkem přítomných sil.  Ti ostatní se  jako zástup zdivočelých loupeživých mravenců nahrnuli do podzemí hrobky.

Snažili jsme se  strážím vysvětlit, že to není jen největší blbost v jejich životě, ale také blbost poslední, ale stráže nás okázale ignorovaly. Jedinou jejich aktivitou bylo  občasné udeření pažbou toho křiklouna, který je štval nejvíce.

            Zdálo se, že se nic neděje. Do momentu, než se zem pod námi rozvlnila  jako když se vytřepává koberec. Pak  země kolem hrobky  propadla.  Najednou místo hrobky  a jejího okolí byl hluboký kráter, jež stěny se ještě stále sypaly a sunuly, dokud se jeho dno zase neuzavřelo. Společně s hrobkou v té vířící zemině zmizely i vrhače částic, magnetické urychlovače, plazmakanóny a…. málem bych zapomněl i omoňáci  s kyberpsy.

            To, co zůstalo na okraji novotou zářícího kráteru, vypadalo stejně prořídle jako česká armáda v dobách své největší slávy.

            My zůstali spokojeně sedět. Urs dál kouřil svoji machorku a dokonce ji nechal kolovat. Dokonce se mezi lidmi objevilo pár lahví samohonky. Do půl hodiny jsme vypadali jako parta moc spokojených turistů.

Poprask oproti tomu vypukl mezi federály. Tedy, mezi těmi přeživšími. Nějaký vytáhlý kapitán neustále vykřikoval, že nás nechá zastřelit, že jsme zatajili pekelný stroj ukrytý v podzemí.

            Pekelný stroj?

            Proboha, takový archaismus. To ve Federaci nemají střední školství?

            Nezastřelili nás jen proto, že v tu chvíli kousek od nás přistál vrtulník.

Vjazma 164 je víceúčelový, dobře vyzbrojený a ještě lépe pancéřovaný stroj. Patří do rodiny neviditelných letadel. Většinou neviditelných i pro rozpočet dané země. Tenhle byl ale prost jakýchkoliv imatrikulačních znaků a dokonce i kamufláže. Rozhodně nepatřil Federální armádě.

            Když se rotory dotočily, otevřely se jako krovky nějakého maxibrouka z boku dveře a z kabiny vystoupil podsaditý, až statný šedesátník, přiměřeně prošedivělý a v bezvadně padnoucím obleku, doprovázený drobným mužíčkem v kožešinovém kabátě, válenkách a s vyřezávanou holí  ozdobenou několika drobnými lapači snů.

            Nikdo mi je nemusel představovat. Ten větší byl Timotej Woznillo, nekorunovaný vládce Federace, jeden z nejmocnějších členů Lóže a ten menší byl šaman. Kmenové rady Čukčů nebo Evenků už evidentně neplatí tak dobře, jako kdysi.

            Beze slova prošli kolem mě a zastavili se před Ursem. Ten si se šamanem obřadně  otřel nos a pak se dal do řeči s Woznillem. Byly chvíle, kdy jsem o něj měl strach. I když byl naprosto jiná váhová kategorie, v diskuzi  člověkem, který vás může nechat zmizet, jsou nabušené bicepsy tím posledním, co má význam. 

            Nevím, o čem spolu hovořili, ale pak k sobě medvědí šaman přivolal posunkem Damiána.

            Sibiřan z něj měl evidentně strach. Pořád se mu hluboce klaněl a drmolil něco ve svém jazyce. Taky měl neustálou potřebu mu líbat ruku.

            Ani Woznillo při hovoru s Damiánem nepoužíval svoji masku přezíravé nadřazenosti. Vlastně se zdálo, že s ním hovoří jako se sobě rovným, jako s někým, kdo by ho mohl zničit, nebo v lepším případě se mohli zničit navzájem.

            Pak Damián něco pronesl a pohodil přitom hlavou mým směrem. Připosražený Čukča se dal do brebentění a přikyvoval jako zjednaný, nepřestávaje se přitom hluboce klanět jak Damiánovi, tak překvapeně přihlížejícímu Woznillovi.  

            „Je to opravdu on?“

            Damián přikývnul. „Prokop Koutný, syn Maxe a Světlany Griškinové, Lovec a Adept.“

            „Co mi k tomu řekneš?“ obrátil se Woznillo na Urse.

            Ten pouze mlčky pokýval hlavou.

            To už ten pidišaman kolem mě začal poskakovat v rytmu  chrastítka a hlasitě si přitom pro sebe prozpěvoval.  Pak také přikývnul.     

            „Takže je to pravda, jste adept. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se mě Woznillo nakonec a jeho mírná úklona hlavy mi dokonale vyrazila dech. Od vládce východní Evropy a všeho na východ od Uralu, bych něco takového rozhodně nečekal. „Otázkou  také je, co vy můžete udělat pro mě. Určitě se dohodneme, že?“

            „Chceme odejít,“ řekl jsem po chvíli. „Nejsme občany Federace, tedy alespoň většina z nás, a nikomu jsme tu nic špatného neudělali. Přesto nás ti vojáci málem postříleli, když se podzemí zhroutilo…“

            „Ti muži mi nepatří, Adepte,“ odvětil Woznillo omluvně. „Neznají vás a dokonce nemají ani ponětí o Prolnutí. Jsou to jen nevědomí smrtelníci. Pokud se vás nějak dotklo jejich chování, omlouvám se. Určitě víte, kdo je sem poslal… On totiž ví, co tam dole je… ehm, nebo bylo a měl o to zájem stejně jako my...“

            „Tam dole už nic není,“ pronesl jsem pomalu. „Postaral se o to Jednička.“

            „Kruppova Jednička?“ Když viděl výraz mí tváře, mírně pokývl hlavou. „Rozumím, Adepte. Nemohu ale vyloučit, že tu někteří přesto nezačnou kopat. Touha bývá silnější,  než rozum.“

            Pokrčil jsem rameny. „Dole byla odpálena lemuřanské bomba na bázi antihmoty. Předpokládám, že víte, co zůstane z jejího střetu s hmotou…“

            „Dokážu si to představit. V takovém případě  je celý tento podnik krutě prodělečný a to se spoustě investorů nebude líbit.“

            „Nemyslím si. Lidi toho vynesli dost na to, aby si všichni přišli na své a ještě zbylo i na charitu.“

            „Charitu?“ ošil se Woznillo. „Nestrašte…“

            „Každá lemuřanské věc má hodnotu milionů rublů. V rukou schopné aukční síně…“

            „Budu chtít podíl. Putin také.“           

            Usmál jsem se na něj. „A také Krupp a Inkvizice. Rada si taky přihřeje polívčičku. Věřím, že se o to postaráte.“

„Udělám co je v mých silách,“ odvětil Woznillo.

„Přísaháte na Prolnutí?“

Zaškaredil se na mě, ale nakonec to udělal.   

            „Vraťme se zpátky k těm lidem tady,“ začal jsem pak a opsal rukou oblouk nad hlídaným hloučkem přeživších.

            „Jsou to anomálové…“ odtušil Woznillo neutrálně.

            „Všichni jsme anomálové. Svým způsobem,“ odvětil jsem. „Zaručte jim svobodný odchod.“

            „To by šlo zařídit. Sibiř je dost velká a když anomál platí daně, kdo by si stěžoval…“

            „A ti, co by chtěli jinam, třeba do Zón?“

            „Co by tam dělali, je to radioaktivní žumpa,“ namítl překvapeně. Pak ale mávnul rukou. „Dobrá, kdo chce druhou hlavu a třetí ruku, muže jít do Zón. Zařídím to. Stejně budou nejbližších pár let hodně klidným místem. Federace i Unie o ně definitivně ztratily zájem. Ten výbuch v elektrárně dokonce přiměl jejich armádní velení přehodnotit  záměr na silové řešení krize. Příhraniční jednotky se právě stahují z míst předpokládaného dosahu spadu...“

            „A co naši muži?“ vmísil se najednou do hovoru elfský setník s pahýlem ruky provizorně ošetřený zakrváceným obvazem, podpíraný kozáckým atamanem, připomínajícím spíše ztělesnění smrti než lidskou bytost. 

            „Elfové a Temní Záporožci?“  pronesl Woznillo. „Podivná aliance. Zřejmě budou mít federální soudy na některé z vás vydán zatykač. Jeho zrušení zabere nějaký čas, ale nemožné to není…“

            „Chci volný odchod pro všechny,“ oznámil jsem Woznillovi nekompromisně.

            Nakonec pokrčil rameny. „Oficiální politika a realita jsou dvě věci. Jsou volní i se vším, co u sebe mají. Žádné restrikce, žádná internace. Ostatní členové Lóže sice nebudou rádi, ale obchod je obchod. Půjdu dokonce ještě o něco dál a nabízím těm, co zůstanou,  že je zaměstnám. Časy jsou zlé, teď potřebuji každého schopného a je mi jedno, co je zač. Klidně to může být Marťan.“

            „To u nás taky jeden zkoušel,“ ucedil jsem pobaveně, ale  nijak jsem těm, co se rozhodli jeho nabídku využít, nehodlal šlapat po štěstí.

            „A teď něco z druhého soudku,“ začal Woznillo opatrně. „Co z toho budu mít já, Adepte?“

            „Podíl na artefaktech?“

Mávl odmítavě rukou. „Zisk patří celé Lóži. S trochou štěstí se na mou Agenturu po úspěšném absolvování všech patentových řízení dostane nějakých dvanáct procent. Tedy až, ale já bych chtěl něco jen pro sebe. Znáte to sám - dnes je to takhle a zítra jinak a všichni víme, jak dopadl Radecki…“

            Najednou se mi v hlavě otevřely stohy starých zápisů z jednání Rady. Letěly mi před očima jako houf zdivočelých motýlů a chvíli trvalo, než jsem pochopil, o co mu jde.

            „Nabízím dvouletý dispenz,“ učinil jsem nabídku. „Při Prolnutí…“

            „Tříletý,“ pokusil se smlouvat.

            Zavrtěl jsem hlavou. Ani Stalin takový nedostal. „Dvouletý. Poslední nabídka…“

Plácli jsme si.

Epilog

            Posadil jsem se ke stolku přikrytém kdysi bělostným ubrusem a počkal, až mi snaživý číšník přinese objednané espresso. Reklama pověšená nad vstupem do lokálu  nelhala - byla to skutečně pravá káva. Možná poslední v celé Kodani, protože ani tady už nebyly sociální jistoty tak jisté, jako před lety.

Muslimských ghett tu sice ubylo, ale podle turistických průvodců byla předměstí a okrajové čtvrti kolem habitatů stále pod vlivem bojůvek Sboru Schalburg. Proto se turisté, zejména tmavší pleti, měli vyvarovat cest mimo turistické trasy a habitaty.

            Já se ale neřídím ani turistickými průvodci ani dobře míněnými radami ministerstva vnitra. Habitaty, s jejich kamerami a čidly na každém kroku, nejsou mým oblíbeným místem a asi ani nikdy nebudou. Leda, že budu trpět depresemi se sebevražednými sklony.

Dostat se do Dánska nebyl zase takový problém. Lístek na trajekt jsem pořídil přes e-cestovku na své nové doklady, podle kterých jsem byl terénním pracovníkem lidskoprávní neziskové organizace. Skutečný majitel dokladů přebýval v Mnichovském komacentru po nevydařené návštěvě posledního Beerfestu, kde se snažil demonstrovat proti nalévání alkoholu, ale i tak dokázal mým přičiněním šířit dobro po Evropě.  

Centrum Kodaně bylo zanedbané, pusté a s ohledem na pozdní noční hodinu i velice tiché. I v téhle restauraci byli jen čtyři hosté a já z nich byl nejstřízlivější. Na rozdíl od těch eury napěchovaných manažerů, jsem nezapíjel dožití se víkendu a ani si nedokazoval, že opravdu piju jako Dán.

Opatrně jsem upil kouřící kávy a spokojeně zamlaskal.

            „Čisto,“ ozvalo se mi ve sluchátku, které jsem měl zastrčené v uchu. Ten hit asijské miniaturizace byl tak nenápadný, že mi ho asi  budou muset  vyndat na ušním…

            Opatrně vyhlédl  velkým francouzským oknem na ztemnělé náměstí. Na střeše protějšího domu se už několik hodin ukrývala Kyra. Její černočerný taktický overal byl nakolik sexy, že jsme se na hotelu krapet zdrželi vzájemným ujišťováním, že smečka má držet pospolu…

            Nezahlédl jsem ji, ale i tak jsem si vysloužil její zavrčení: „Nekoukej. Chceš mě prozradit?“

            Podíval jsem se na hodinky. Byl čas.

            Nechal jsem na stolku padesátieurovou bankovku, což bylo  dvakrát víc, než jsem tam nechat měl a přispěchavšího číšníka jsem tím jenom utvrdil v  dojmu, že jsem jen dalším z řady rozmařilých zbohatlíků, kteří si své bohatství  nezaslouží.

            Podnik jsem opustil lehce vrávoravým krokem, který mě pustil jen, co jsem zašel do nejbližšího průjezdu. Chvíli jsem počkal, ale nikdo mě nesledoval.

            Jeho štěstí. Kyra a její Sako ráže 12,7 mm s integrovaným tlumičem a infrapuškohledem, by z takového odvážlivce okamžitě udělali hromadu bezduché svaloviny.

            Došel jsem až k domu, jehož číslo mi přišlo na zabezpečenou adresu diskrétního Brunejského úložiště dat. Je překvapující, že jim tam, po vyčerpání ropných polí, ještě běží elektřina.

            Zaklepal jsem na vrata a doufal, že to bude stačit. Byla to masivní, dvoukřídlá monstra z tvrzeného pseudodubu, zpevněná pásy černěného železa, vylepšená o dvojici tazerů a výmětnice slzného plynu.

            Stačilo to – nejprve se v nich otevřela špehýrka, tak akorát pro čidlo a pak se otevřely i ony. Jen jedno křídlo, ale k projití to stačilo.

            Za vraty už na mě čekali dva borci v oblecích zvlněných bochníky a vánočkami pravidelně posilovaného svalstva. Beze slova jsem si ty dva pekaře změřil a oni okamžitě poodstoupili.

            „Jsem uvnitř,“ špitl jsem do mikrofonu a v uchu mi zacvakalo.

            Dveře za mnou se zase zavřely a do zdí, stropu i podlahy hned na to zajely masivní ocelové závory. Kdokoli, kdo by se sem chtěl dostat, by  musel Ježíška poprosit o  tank.

            Následoval jsem jednoho z vazounů po úzkém schodišti do patra.  Na několika místech jsme procházeli detektory, scannery a s pobzukáváním servomotorů nás sledovaly jak kamery, tak automatická kulometná dvojčata.

            Bratr  Reginhard už na mě čekal. Vstal z masivního křesla, které si přisunul ke krbu v němž plápolalo opravdové bukové poleno a podal mi ruku.

            „Vítej,“ zaznělo mi v hlavě. „Omlouvám se za to vedro, ale prošel jsem tolika vymýtání, že mi to poškodilo auru. Je mi v podstatě pořád zima. Na druhou stranu, alespoň můžu nosit rolák a skrývat pod nimi démonský dárek,“ dodal ještě, ukazováčkem si projel pod ohrnutým úpletovým límcem a znovu mi tak dovolil pohlédnout na obludnou jizvu, která ho jen zázrakem nepřipravila o většinu krve a život.

            „Slyšel jsem, že ti Woznillo šel na ruku.“

            „Za dvouletý dispenz,“ odvětil jsem. „Budeme si na něj muset dát pozor. Nechtěl by od Rady něco takového, kdyby něco nechystal...“

            Přikývnul.  

            Zpod kabátu jsem vyndal otcovu ručnici a podal mu ji. „Zařídíš její  předání Inkvizici?“

            „A náboje?“

            Ušklíbl jsem se. „Poslední dostal Regnis jako dárek na rozloučenou. Je mimo plán stvoření. Žádná reinkarnace, žádný posmrtný život.“

            „Máme se obávat těch lemuřanských artefaktů?“ zeptal se mě. Podle  jeho očí jsem pochopil, že možná tato otázka byla tím pravým důvodem naší schůzky.

Zavrtěl jsem hlavou. „Lidi vynesli jen drobnosti. Karabiny, energetické krystaly, pár brnění, co už nikdy nebudou fungovat. Jen hračky pro sběratele. Většinou si jimi zaplatili bezpečnou cestu z Mongolska.  Do roka možná dvou všechno skončí v aukčních síních a z federálních i unijních papalášů,  Putina i  generality  budou  milionáři. Riziko z těch artefaktů je nulové. Skončí v trezorech a výkladních skříních. Jedině, že někomu v ruce vybuchne energetický krystal, ale jestli jsou stejné, jako ty elfské, nevydrží mimo ochranné pole  nabité dlouho. Woznillo obdaroval všechny, kteří mohli dělat problémy. Včetně válečných jestřábů, čímž z nich udělal dokonalé holubice míru…“

„Proč mě to neuklidnilo?“ zeptal se mě. „Co hrobka?“

„Zničená. Podle ENN v Rusové provedli v Mongolsku test nové generace termonukleární hlavice určené pro ničení hluboko umístěných bunkrů kategorie tři a vyšší.  Geologové potvrdili otřesy. Prošel jsem si všechna hlášení pro Kreml a Putinovu korespondenci s Bruselem.“

Věnoval mi zamyšlený pohled. „Putin se zřejmě doslechl o tvých schopnostech. Všechny ty zprávy a hlášení jsou  podvrh. Nachystali je speciálně pro tebe. Věděli, že si je přečteš…“

„Jak to víš?“

Sáhl za křeslo a podal mi dlouhou, zploštělou krabici převázanou modrou stuhou. „Díky tomuto. Přišlo to pro tebe před dvěma dny. Diplomatickou poštou na adresu důvěrníka Rady, kterého neměl nikdo znát. Stejně jako nikdo neměl vědět, že přijdeš. Na zásilce byla Woznillova pečeť. Musel jsem to nechat zkontrolovat. Omlouvám se.“  

Otevřel jsem krabici stejně nedočkavě jako malý kluk pod vánočním stromkem. Pak jsem překvapeně vydechl. Byl v ní můj kalašnikov. Trochu otlučený, ale stále funkční. Někdo pečlivě obnovil skřetí kouzla, očistil jej a naolejoval ho.“

„Jak?“ hlesl jsem.

„Woznillo ti neposlal jen dárek, ale i vzkaz,“ pronesl Reginhard vědoucně. „Žádné spektakulární zničení hrobky se nekonalo. Kopají. Možná Putin sám, možná s ostatními společně. Velcí psi se nekoušou. Bojím se toho, co tam mohou najít…“

Sáhl jsem do kapsy a položil před něj dvě kuličky.

„Tohle jediné tam mělo cenu. Je to něco nového. Všechno ostatní byla veteš, kterou jsem měli objevit před padesáti lety. Ty desetimetrové bojové roboty by rozstřílela na kusy letka vrtulníků, o řízených střelách nemluvě. A energetických krystalů můžeš koupit od elfů na tuny. Tohle by ale chtěli všichni. Je to ektopancíř nové generace. Má to vysokou viskozitu. Tuhle hrudku si spolehlivě vetřeš do celého těla. Vytvoří to pevné molekulární vazby s tvým tělem a máš obranu proti kinetickým projektilům na celý život.  Kdo by to nechtěl?“

„Kolik jich máš?“

„Jen tyhle dva kousky.“

„A někdo další?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Žádné další nejsou.“

Bratr Reginhard  se dlouze zadíval na ty dvě hrudky a pak přesunul pohled na mě. „Mají cenu milionů,“ oznámil mi suše.

„Spíše miliard,“ opravil jsem ho s úsměvem. „Komerční potenciál je nebetyčný. To ale nechám na tobě. Něco takového zajistí radě neutralitu na hodně dlouho…“

Změřil si mě zkoumavým pohledem. „Jsi adept. Už jsi přemýšlel, jestli není čas pozvednout své schopnosti na vyšší úroveň?“

„Vzpomněl jsem si na všechny ty knihy, které mi přispěchaly na pomoc, když jsem to  potřeboval. Pak jsem tu vzpomínku potlačil.

Knihovníků bylo po  poslední Štvanici jako šafránu. Spoustu jich dostali, jiní beze stopy zmizeli. Co se s nimi stalo, bylo nabíledni… Jenomže mě se nechtělo po zbytek života louskat jednu bichli za druhou jako důchodce letáky z gigamarketu.

„No, já vlastně ještě nevím, v čem je mé nadání,“ pronesl jsem nakonec váhavě.

Pořád se na mě zkoumavě díval a pak přikývnul. „ Jasně, někdy to trvá celé roky.“

„Desetiletí?“ dodal jsem s nadějí hlase.

Naděje nepřežila dva nádechy. „Jen roky…“ odvětil způsobem, z něhož  jsem pochopil, přes co projede Pendolino a přes co ne.

„Máme šanci,“ začal jsem opatrně rozvíjet myšlenku, která mě napadla už v trajektu, kde jsem solidně zapařil se dvěma vědmáky.

„Šanci? Ty asi nechápeš situaci. Jsme napadáni ze všech stran. Lóže, elfové, skřeti, tuláci i všelijaká nadaná sběř. A nás je jen pár. Nyní dokonce doslova…“

„Tyhle dvě kulaté hračky nám dají buď peníze a nebo příležitost. Teď máme možnost vrátit úder způsobem, který se ani impériu nezdál.“

Věnoval mi nechápavý pohled.

Mávnul jsem rukou. „To neřeš. Buď máš nakoukáno a nebo to nedoženeš.  Najdi někoho, kdo ten ektopancíř dokáže vyrobit.  Pak najdeme ty, kteří si ho budou chtít obléct a pomoct nám vylepšit skóre. 

Pro Radu přece nemusí pracovat jen radní. Potkal jsem spoustu lidí a nelidí, kteří by položili život za to, aby mohli žít  svobodní. Spousta bývalých Temných Záporožců i  elfů jen čeká na jediné slovo. Kromě nich  jsou tu i vlkodlaci, kterým se už zajídá žít na Sibiři v rezervaci pod laskavým dohledem tatíčka Putina. Dejme jim možnost udělat něco, co má opravdový význam.“

„Nechápu, kam tím míříš?“

„To je přece jasné. Možná je nejvyšší čas přestat s tou defenzivou. Oni mají agenty,   gardisty, speciální jednotky. Takže my musíme sehnat někoho stejně dobrého a ta mazlavá věc nám pomůže ho udržet naživu co možná nejdéle.“

„Co třeba ta černá holka, co tě kryla s odstřelovačkou, když jsi sem přicházel?“

Překvapeně jsem zamrkal, ale přesto se silou kdysi nevybouřeného mládí kontroval: „A co třeba vlkodlaci?“

Uviděl jsem jeho odmítavý pohled. „Dobře, dobře,“ pokračoval jsem, „tak vlkodlaky vynecháme, ale je tu spoustu jiných obdarovaných, kteří by se k nám přidali. Nadlidské schopnosti jsou k ničemu, když jediné, co tě čeká je Štvanice a smrt. Začněme nabírat lidi!“

„Rada vždy ctila neutralitu a snažila se o zachování rovnováhy…“ namítl Reginhard.

 „Jaká rovnováha? Vždyť  tu už pěkných pár let žádná není. Stejně jako knihovníci či popravčí. Zeptej se na rovnováhu obdarovaných. Teď už nestačí rovnováhu zachovávat, my ji musíme obnovit…“

Dívali jsme se na sebe. Bylo řečeno, co mělo být řečeno.

Zbytek večera jsme jen tak seděli u krbu a pomalu upíjeli koňak, který si pamatoval Napoleona tahajícího po dvoře dřevěného kačera.

Byl jsem už na odchodu, když mi Reginhard  podal úzký proužek papíru. Teprve, když jsem se do něj začetl, zjistil jsem, že jde o šek.  Byl určen pro banku Krumpach a syn a suma na ní mi vyrazila dech.

            „Co to je?“

            „Vypsané odměny za Regnise.  Živý nebo mrtvý, pamatuješ? Za ty roky se jich nasbíralo požehnaně...“

            „Za tohle bych si mohl koupit menší stát...“

            „Zkus Řecko, pokud vím, už ho nabízejí se slevou a je tam rozhodně tepleji než tady,“ odvětil sarkasticky. „A nebo to považuj za vstupní kapitál a začni s náborem těch svých lidí. Možná bys mohl začít telefonátem těm dvěma otravným individuím, co mi každý druhý den zaplňují e-mailovou schránku stížnostmi. Určitě víš, o kom mluvím. Ten elf má jen jednu ruku a z toho jeho kámoše táhne vodka i přes kyberprostor…“

-----XXXXX-----

            Pan Trojka se opíral o strom a zdánlivě bez zájmu sledoval děti hrající si za plotem mateřské školky. 

Dlouhý kabát a kapuce přetažená  přes hlavu skrývaly před zvědavci jeho  vylepšené tělo.  Nikomu nepřipadal podezřelý, dokonce ani policejní hlídce, která jej beze slova minula. Možná za to mohl ten kabát, jehož cena se rovnala jejich ročnímu platu.

Jen dva puberťáci si všimli jeho zvláštní vizáže, ale omezili se na prosté konstatování: „Ty vole, Hulk…“

Učitelka právě dětem něco vysvětlovala a ty se okamžitě znovu rozprchly po zahradě. Jen díky svým vylepšeným očím svoji dceru ani na moment nespustil z dohledu. Připadala  mu o tolik vyšší. A vlasy, už si je mohla zase zaplétat do culíků.

Stále více  se začala podobat Ireně.

Srdce se mu při vzpomínce na manželku divoce rozbušilo. Viděl ji ráno, když dceru přivezla a uvidí ji i odpoledne až si pro ni zase přijde. Věděl, že je sama. Od jeho únosu se s nikým nesetkávala. Nedokázal by na ni přestat myslet, ani kdyby to neudělala.

Díval se na dceru a sledoval ubíhající čas. Irena přijede za tři hodiny. Počká tady na ni a do té doby snad vymyslí, jak proběhne jejich setkání, jak si s ní promluví…

Byl zrůda, monstrum napěchované technologií tak pokročilou, že by mohla být zaměněna za magii. Bál se jejich setkání od momentu, kdy si vzpomněl na to, kým je. Kým byl…

A přesto věděl, že k němu bude muset jednou dojít. Nesmí si myslet, že je opustil, že na ně zapomněl. Setkají se, třeba jen pro to, aby se mohl rozloučit.

Náhle mu neurocomp ohlásil příchozí hovor.  Číslo volajícího, jež se mu vzápětí promítlo na sítnici, neznal a nedokázal  ani z databáze Europolu zjistit, komu patří.  Přesto hovor přijal.

„Ano?“ pronesl pouze.

Pak se překvapeně pousmál. „Zajímavá nabídka, příteli. Bude to ale něco za něco. Chci někoho najít. Starého známého… Jmenuje se Anton Hainmann. Profesor Anton Hainmann. Mám s ním nějaké jednání. Jestli dlouhé? Ani ne, tak na pět minut…“

            Když odcházel, věnoval dceři poslední pohled. Na rozhovor s její matkou ještě přijde čas, ale ne teď. Později.

Konec