Jdi na obsah Jdi na menu
 


Světla v temnotách 8

21. 8. 2011

         Chovatel pohlédl na chvějící se tělo, zhroucené u jeho nohou. Muž krvácel z tuctu ran a jeho obličej byl rozdrcen bezpočtem úderů k nepoznání. Modřiny v obličeji se mu už stihly slít  v jednu jedinou, pokrývající celou tvář. Oči  se mu ztrácely za úzkými čárkami nateklé tkáně a zlomený  nos se mu přátelsky tiskl k jeho vlastní levé tváři. Z krve, která mu neustále vytékala z úst a přerývaného dechu předpokládal i na nějaká vnitřní zranění. Možná mu zlomená žebra probodla plíce.

          „Dala jsi mu co proto,“ pronesl k vyjčí samici, která usazená v koutě jeho pracovny svými elixíry posílenými stoličkami drtila darovanou hovězí kost. V první chvíli ji praskot ohlušil, ale pak si uvědomila, že na ni mluví, odložila kost a pohlédla na něj.

          „Pane?“ zavrčela na něj tázavě.

          „Říkám, že jsi mu dala co proto,“ zopakoval svá slova.

      „Lovec, bojovník... On se nedat... eee snadno,“ odvětila a pak znovu zabořila zuby do vonící pochoutky. „Byl to dobrý boj,“ pronesla pak s plnými ústy.

        „To připouštím,“ přitakal Chovatel. „Jsi první, které se podařilo zajmout Lovce. Jsi výjimečná, ale to jsme, děvče, přece věděli, už když jsem tě do té akce posílal. Jsi první z nového chovu, jsi jedinečná. Jsi dokonce lepší než alfa samec a z toho usuzuji, že vaše potomstvo bude ještě lepší...“

            Zaškaredila se  na něj.

          „Bojuješ, když ti řeknu a páříš se, když ti řeknu,“ utrhl se na ni. „Patříš mi. Vyrobil jsem tě a mohu tě i zabít. Když ti přikážu vypít jed, uděláš to, protože jsi byla stvořena jako poslušná malá samička, nic víc. A teď už běž. Nudíš mě...“

          Nechala kost kostí a pomalu, ne nepodobná spráskané feně, se odebrala do svého kotce. Nepohlédla přitom na něj ani na alfa samce, který si v sousedním kotci usilovně olizoval průstřel.

          Když odešla, znovu pohlédl na tu sténající hromádku neštěstí. „Svět není spravedlivý, drahý nepříteli,“ pronesl, byť si pro krev, která se Lovci hrnula z obou uší, byl jist, že ho neslyší. „A  jistě pro tebe bude stejným zklamáním jako pro mě, že umřeš z vůle stejného smrtelníka, jakým jsi ty sám. Žiji na tomto světě již více než tři tisícovky let. Sloužil jsem šestnácti velmožům a nakonec i samotnému Tervelliovi, údělnému knížeti elfů. Přežil jsem tři občanské války i sjednocení  knížectví  pod jediného vládce a následné čistky. Tvořil jsem vyjce, silné a hbité. Inteligentní a vychytralé. Stejné, jako jsem já sám a proto jsem přežil.

        Dnes ale ne svoji vinou sloužím smtelníkovi a podle smlouvy tě budu muset předat do jeho rukou. Jenomže krev není voda, drahý nepříteli. Je mi líto, že to musím udělat, protože Prozřetelnost dbá o každou formu inteligence, která přišla na svět z její vůle...“

         Poklekl vedle bezvědomého Lovce a násilím mu vypáčil čelisti. Pak mezi ně vložil malou stříbrnou tobolku a pěstěným ukazováčkem ji vtlačil co nejdále do jeho hrdla. Když pominul dávicí reflex, Lovec instinktivně polkl a tobolka započala svoji pouť do jeho útrob.

          Chovatel se usmál. To ale byla ta lehčí část. Vrátil se ke svému stolu a ze stojanu vzal jak vlas tenkou jehlu a opakovaně po ní nechal přeběhnout plamen laboratorního kahanu. Teprve, když si byl jist její sterilitou, ji zkušeným pohybem přes spojivkový vak vehnal do Lovcova mozku. Když ji vytáhl, jeho tělo se již nechvělo. Bylo klidné a Lovec na něj zíral tváří prostou emocí a inteligence.

          Jeho chlebodárce sice získá živého Lovce, ale pochyboval, že to bude znamenat nějaký rozdíl...

-----XXXXX-----

          Noční město je tiché a je jedno, jestli jde o Prahu nebo Ostravu. Tedy, pokud nejste uprostřed životem kypícího habitatu. Neue Ostrau se může, co do vymožeností, hrdě postavit takovým skvostům, jako jsou Pankrac Living Place nebo Neue Prag.  Stejně ale dopadnou i Pilsen  Brewery a Brünnen neue stadt. Všechny jsou prostě hypermoderní, luxusní a dokonale pohodlné pro život životem zmlsaných jedinců. Apartmány, byty i kóje na přespání jsou zakomponovány do komplexu obchodů, tančíren, barů a dalších provozoven poskytujících všechny životu potřebné služby a neřesti. Potřebujete se nechat ostříhat, nebo si koupit nové hadry a pak vyrazit za roštěnkama? Všechno zvládnete, aniž by jste museli vystrčit nos z obytného komplexu.  Stejné to je s felčary, masážními salóny a výdejnami léčiv. Vše na jednom místě, vše v dosahu a vše pro vyvolené solventní občany první kategorie.

         Já ale vyvoleným nebyl, takže když jsem opustil byt té čarodějnice a dvou pošuků, zaměřily se na mě okamžitě bezpečnostní kamery, umístěné v rámci celého objektu  v pravidelných odstupech. Pak, když si oscannovali moje čipy, se k nim přidala i ochranka.

            Každý jste už nějaké potkali - ty ramenaté borce v černém overalu a taktické vestě naplněné spoustou zbytečností, včetně kasru, tázeru a teleskopického obušku, s hlavou vyholenou do dvoumilimetrového mechu a s bicepsy připomínajícími pecny chleba z akční nabídky gigamarketu. (Ne tak malé, ale tak tvrdé.) Velice rychle mi dali na vědomí, že tady nejsem vítaný a že se mám vrátit tam, kam patřím – do slumu.

            Když mi to neurvale navrhli, tak jsem tam šel. Konečně, byl jsem teď nefalšovaný bezdomovec. Na ubytovnu  jsem se už  nemohl vrátit. Můj pokoj už stoprocentně pronajali jinému looserovi a o těch pár věcí, co jsem tam měl, se postarala policie nebo sousedi. Neměl jsem, co bych tam pohledával. Když se tam ty černé bestie objevily jednou, co jim zabrání v tom, aby se tam objevily znovu a dokončily to, co se jim nepovedlo poprvé? Navíc bylo jasné, že šly po mě. Ne po mém kazašském sousedovi, jakkoliv odporné krmě si každý den vařil, ani po věčně opilém chmatáckém komandu  Pepy Obrtlého. Šly po mě a po nikom jiném. Pokud se někde dostanu k betli a dám si dvacet, mohl bych se optat fotříka proč...

            Jednu radu mi ale tatík přece jen stihl dát. Potřeboval jsem úkryt, prachy a velký, ale opravdu hodně velký kvér a to všechno se dá najednou opatřit jen na jediném místě.

            Proto jsem zamířil do toho nejopravdovějšího ghetta ze všech ghett – do starých Vítkovic. Kdysi se říkalo, že všechno, co potřebujete k životu seženete na Ostravské burze, ale ta už nějakou dobu slastně odpočívá v propadlišti dějin. Takže mi nezbylo než klesnout na opravdové dno civilizace a doufat, že se na konci téhle eskapády od něj zase odrazím. 

           Ghetto nepotřebuje hraniční sloupy a přece poznáte, že jste v něm. Je to o pocitech, ale i o zásadních trhlinách v infrastruktuře. Tady to šlo poznat podle chybějících kolejí. Kdysi tu jezdily tramvaje a všudypřítomné železárny, válcovny a další provozy měly i svoje vlečky. Jenomže  místní přičinlivé obyvatelstvo je stihlo vytrhat a prodat ve sběrně druhotných surovin dříve, než  to Unie zatrhla prohlášením některých kovů za strategické. Válka holt není zadarmo a každý musel přinést oběť na oltář vlasti. I sběrači šrotu...

         Potentátům to ale v podstatě bylo jedno. Železárny už  celá léta stály kvůli krizi a do státní kasy z nich nepřicházelo ani zlámané euro. A tak po kolejích zbyly jen díry v dlažbě. Nějakou dobu se sem alespoň přiváželi turisti a studenti architektury zblbnutí přednáškami o Vídeňské průmyslové secesi. Udělalo se tu  pár koncertů, regionální politici si plamenně zařečnili a pak se to v tichosti zavřelo. Mezi zchátralými budovami ale stály i obytné domy dřívějších dělnických kolonií, ve kterých se život nezastavil a právě tam jsem měl namířeno.    

          Holovize je plná zpráv o děsivých zvěrstvech páchaných na Dubině, ale tohle ghetto je spíš jen takovou výkladní skříní sdělovacích prostředků, protože ve Vítkovicích by holovizním štábům  členové některého z místních gangů do deseti minut ukradli vybavení a je samotné buď zabili nebo alespoň zprznili a to všemi možnými a nápaditými způsoby.

         Místní jsou tady opravdu místními. Nejde totiž o žádné přistěhovalce z třetího světa, kteří se po vypršení platnosti víza zapomněli vrátit. Tady totiž žijí bývalí horníci, hutníci a téhápečka, které štíhlející podniky propustily jako první a taky jejich potomci. Ti jsou nejhorší. O práci po ukončení osmitřídky nikdy ani nezavadili a lopatu znají jen z vyprávění. Zato pilně vaří perník, nebo sníh z nelegálně pořízených léčiv a pak ho prodávají věčně roztouženým smažkám. Taky kvůli tomu mezi sebou svádějí kruté boje, při kterém bojující strany neberou zajatce ani servítky. Byly dny, kdy jsem při příznivém směru větru slyšel rachot kalašnikovů až na ubytovně...

        Gangy omladiny tady ovládly prostor uprázdněný po odchodu cikánských rodin. Nedivím se, že odešli, když ještě byla možnost. Taky bych si sbalil svých šest švestek a vyrazil s vajdou v čele do kterékoliv země zaslíbené, kde ještě fungoval systém sociální zádržné sítě a vypláceli tam podporu a jiné dávky. Kdyby tady zůstali, sociální nepokoje po třetí krizi by je smetly stejně spolehlivě jako ukrajinské gastarbaitery. Hořelo tehdy na můj vkus až příliš mnoho ubytoven...

        Ulice mezi omšelými domy, připomínajícími spíše opevněné hrady, byla tichá. Lampy pouličního osvětlení už dávno nevrhaly světlo na scény jako vystřižené z Dantova pekla. Když jejich výbojky zhasly, nikdo už je totiž nepřišel vyměnit. Možná na ně nezbyly peníze a možná se sem jen údržbář bál vkročit. Klidně ale mohl také  ty výbojky střelit na černém trhu. I to se stává víc než často, zejména, když děláte za poloviční mzdu.

         Ani popeláři sem nejezdili, stejně jako uklízecí čety. Hromady odpadků byly totiž tak ohromující, že by z nich upadl do šoku i ten nejotrlejší orangevestový harpunář papírků. Jejich probírku dělali jen toulaví psi a malé děti.

           Zdi domů tu ale nepokrývaly jen graffiti. Byly tu díry po kulkách, skvrny od krve a jiných tělních tekutin a taky šíleně vyhlížející malůvky a magické obrazce. Viděl jsem rezavými hřeby přibité nabídky účasti na černé mši kde bude obětována panna (v dnešní době zhola nemožné) i inzeráty nabízející magické artefakty, očarování a sex se sukkubou. Nevěděl jsem, koho se mám bát víc, jestli magických obyvatel, nebo těch nemagických.

          Pak jsem dospěl k závěru, že ti magičtí budou horší. Neměl jsem totiž  nic, co by stálo za ukradení.

          I tak jsem se tady necítil zrovna nejlépe. Nikdy jsem tu nebyl a nevěděl, na koho se obrátit. Navíc jsem dostal hlad. Rozhodnutí bylo tedy nasnadě - kvér a prachy počkají. Na čele  mé soukromé hitparády teď vévodila teplá šlichta a hrnek kafe, klidně i druháku. Proto jsem ten poblikávající neonový kříž nastřelený na rohu jedné budovy, uvítal téměř se slzami v očích. Před vchodem komunitní ubvytovny ale stáli dva svalovci jako vypadlí z akčního filmu.

           „Kam se hrneš, bratře?“ zeptal se mě jeden z nich.

           „Mám hlad a potřebuji si trochu dáchnout.“

           „Tak si blokni hotel. Promiň, ale nevypadáš jako socka.“

      Podíval jsem se na své více méně ještě čisté šaty a přikývl. Místní zákazníci byli přece jen o něco ošuntělejší.

          „Jsem socka první den, bratři. Omluvte můj oděv. Už se to určitě nebude opakovat.“

         Ušklíbli se a pak mi svalovec číslo jedna  ukázal, že zázraky se ještě dějí. „Tak běž dovnitř, ale hlas se u jáhna. Dá ti nějakou práci, nebo tě obloukem vykopne až do Zábřeha...“

           „Děkuji vám.“

          Už mi neodpověděli. Buď mě nepovažovali za důležitého  nebo za riziko. Tak jsem vyrazil po ošlapaném a poplivaném schodišti dolů. Zastavil jsem se u stolku, za kterým vyspávala vetchá stařenka. Ta se jako na povel probudila, změřila si mě zvědavým pohledem a pak přede mě  položila starou armádní deku a pytlík s odvšivovacím prostředkem.

      „Kryj si záda, hochu,“ zaskřehotala na mě a obdařila mě širokým bezzubým úsměvem.

            „Prosím?“ zareagoval jsem překvapeně.

          Pak jsem si všiml, že ji na hrudi něco září. Byl to malý zlatý symbol slunce. Když jsem sdi ho všiml, usmála se a na její tváři se zhmotnilo složité tetování hada, který ji obkružoval levé oko a  požíral vlastní ocas.

            Naprosto konsternovaný jsem beze slova popadl naftalínem páchnoucí deku i odhmyzovací prostředek a vyrazil do ubytovny. 

          Stejně jako jiné i tato nebyla ničím víc, než jen dlouhou sklepní prostorou přeplněnou třípatrovými palandami. Mohlo tu být něco kolem stopadesáti míst k přespání a tak jako jinde i tady  se v zimě o ně strhne naprosto  bezprecedentní bitva. Od doby, kdy se na noc zavírají nádraží i zastávky magnetické dráhy už totiž zmrzlo tolik bezďáků, že ti ostatní nemají co ztratit.

          „Volná je celá sekce F a taky pár míst v éčku,“ oznámil mi chlápek ve vyšisované a potrhané uniformě se znakem speciálních jednotek vytetovaným na atrofovaném bicepsu pravé ruky.

        Co ten tady dělá, pomyslel jsem si, ale pak jsem uviděl  prázdný, spínacím špendlíkem připevněný rukáv  jeho druhé ruky.  Teď mi to už smysl dávalo.

            „Tak si vyber nějakou pryčnu a pak se stav v kuchyni. Dostaneš polívku. Je to jen řídká proteinka, ale je ochucená polévkovým kořením a to z ní dělá hit letošních vánoc. A na kulturce jde  na holu nějaká detektivka. kdybys měl zájem.“

            Zavrtěl jsem hlavou.

          „No a pak je tu pro ty se sportovním duchem karetní kroužek. Jedem marijáš, oko a taky poker. Ale to jen pro ty opravdu solventní. Vstupní poplatek je karton cigaret. Můžou být i nekolkovaný...“

            „Stanislavský!“ zakřičel náhle někdo vysokým ječivým hlasem. I tak se ale veterán schoulil do sebe, jako by dostal úder pěstí a couvl  dozadu.

            Důvodem byl mladý kněz v černé sutaně s nezbytným bílým kolárkem, který si v ruce pohrával s růžencem.   Byl na kněze až příliš pohledný. Moje sestřenice by to nazvala mrháním lidskými zdroji. Černé vlasy, uhrančivé oči a sportovní postava bez gramu zbytečného tuku.

        „Jmenuji se Radomír Steklý,“ představil se mi. „Omluvte prosím desátníka Stanislavského. Někdy si myslí, že tomu tady velí. Je to dobrý člověk, jen má trochu špatný pohled na své priority. Nikdo jiný ale nedokáže sehnat tolik antibiotik a sedativ jako on. Co umíte vy?“

         „Byl jsem učitelem. Teď jsem... já... vlastně ani nevím, co nebo kdo teď jsem...“

          Poplácal mě po rameni. „To nevadí,“ odvětil chápavě. „Jsem jáhen zdejší farnosti a nejbližších dvaasedmdesát hodin tomu tady velím. Takže  předpokládám, že jste čestný chlap v problémech.“

         „Ano, dá se to tak říct. Nemám se kam vrátit. Jsem teď, jak se říká v prekérní situaci.“

            „Chlast, fet nebo gambl?“

           Zavrtěl jsem hlavou. „Ani jedno. Jenom mám za zadkem spoustu lidí a potřebuji pomoc.“

           „Tak to jsi tady na správném místě. Vezměte si postel v éčku a přeji ti dobrou noc. Před usnutím se prosím pokuste pomodlit za trpící v Africe.“

            Trpící v Africe? Pěkná blbost. Vždyť se jich  už valná většina přeplavila do Evropy...

            Přesto jsem ale poslušně pokračoval do sektoru označeného velkým písmenem E. Tam jsem si našel volnou pelest. Byly tam celkem tři. Na jedné bych  ale sousedil  s chlápkem jehož kaxny páchly počínající gangrénou a vedle druhé byl zase vilně se olizující pederast. Takže se mi trojka jevila jako naprosto jasná volba. Navíc, tady můj soused vypadal naprosto obyčejně. Trochu flákač, trochu opilec. Vedle takového vám hrozí pouze to, že vám zmizí šrajtofle. Jenomže ta moje na mě už stejně vztekle vrčela. Jenomže člověk míní a...

            „Vlkodlááák,“ zaječel najednou ten chlápek, v okamžiku by z palandy na zemi a z obyčejného santusáka se začal měnit v etnografickou podivnost s dredy, koženým kabátem a  maorskými kérkami na každém centimetru čtverečním svého těla.  To všechno bych ještě rozdýchal, on ale na mě v tu chvíli ukázal hůlkou a něco zakřičel.

         V tu samou chvíli se ve mně něco zlomilo a pan Hodný odešel na dovolenou. Na mě už nikdo tyhle hokus pokusy dělat nebude! Vzteky se mi zježily vlasy na zátylku a svět se mi zalil červení. Nebyli jsme od sebe dál než dva tři metry, ale já je překonal během jediného úderu adrenalinem napumpovaného srdce a ani jsem o tom nevěděl. Prostě jsem jen po tom zmetkovi hrábl rukou a už jsem ho držel pod krkem. Drže ho za límec, zvedl jsem ho pak do vzduchu. Ať už na mě chtěl seslat cokoliv, teď se sotva zmohl na zachrčení. Taky mi už začínal krapet modrat. Tak jsem udělal otočku a odstředivou silou jej poslal pokácet několik paland. Plán splnil a ještě i překročil, protože položil čtyři palandy i s jejich obyvateli.

           Magický opruz se už nehýbal. Žil, to ano, cítil jsem zrychlený tep jeho srdce a vlastně i jeho dech a krev proudící jeho tepnami, ale nebezpečí mi z jeho strany už nehrozilo. Nebýt ve sklepě, určitě bych slyšel i trávu růst.

            Nějací tři pitomci mu vyrazili na pomoc. Naštěstí pro ně nezačali kouzlit. Místo toho jeden zpod bundy vytáhl otlučené nunchaky a ti zbylí  si na mě vzali mačety.

            Byl nejvyšší čas poohlédnout se po nějaké zbrani. Jako na potvoru jich tu ale už moc nezbylo. Tak jsem alespoň urval nohu z povalené palandy. Když jsem ji uchopil, sotva se mi vešla do rukou. Kruci, jak jsem ji mohl urvat? Až si někdy zase hodím dvacet, budeš mi toho muset, drahý tatíčku, vysvětlit mnohem víc...

            Nechal jsem je zaútočit. Jako první to nevydrželi mačetisti. Sehraní tak, že by jim mohla závidět i jednovaječná dvojčata, se na mě vrhli a sérií seků mi k mého pražce oddělili pěknou hromádku třísek na podpal. Skauti by vyli nadšením.

          Čím byl ale můj klacek tenčí, tím obratněji se s ním dalo zacházet. To jeden z útočníků záhy poznal a byla to zkušenost velice osobní. Jeho sek mi mířil na hlavu. Úkrokem jsem se mu vyhnul a sledoval jak kolem mě prolétá robustní čepel jeho mačety. Ve chvíli kdy byla v nejnižším bodě svého letu, jsem konec klacku zabořil do šermířova žaludku.

            Ve zlomku vteřiny jeho obličej zrudl a zbledl a pak se mu tváře naduly jako profesionálnímu hráči na trubku. Jenomže to nebyl vzduch, co mu ty tváře tak hezky zakulatilo, ale večeře. Můj pěstoun moc radami nehýřil, ale jednu mi kdysi dal. Řekl, vysící přes porcelánové tělo záchodu: „Pamatuj, hochu. Nesmí se ti to dostat před zuby.“

          No a jemu se to bohužel dostalo. Chlístanec na umělé proteiny bohaté stravy ohodil zeď a pak se chlápek složil k mým nohám jako domeček z poblitých klaret.

         Druhý mačetista se nechtěl jen tak dát a zahrnul mě sérií čím dál zuřivějších výpadů. Dalo by se mu docela lehce uhýbat, kdybych neměl za zadkem toho chlapa s  nunčaky. Co chvíli mi totiž hvízdly nebezpečně blízko hlavy. 

           Jako kluk jsem viděl snad tisíckrát filmy s Bruce Leem. Nebyly sice v bůhvíjaké kvalitě, ale darovanému dévédéčku se na vrypy nehledí. Taky jsem to s nunchaky zkoušel. Kdo konečně ne, ale rozhodně mi to nešlo tak dobře jako mému protivníkovi.

            Asi jsem tu jeho hru rukou sledoval s příliš velkým zaujetím, protože mě v tu chvíli zasáhla do boku mačeta. Prošla mi bundou i trikem a udělala mi na těle pět centimetrů pořádný šrám. Nic smrtelného, ale krev ze mě valila jako z prasete a pekelně to bolelo.

         Zaječel jsem, udeřil toho zmetka hákem za ucho a když se celý otřesený snažil ode mě odpoutat, přidal jsem mu ještě jednu klackem. Chlap udělal ve vzduchu  přemet a rozplácl se na podlaze. Má zbraň to ale nevydržela a rozlomila se na dva kusy, jež  spojovalo několik posledních vláken. Vypadalo to jako nunčaky pro chudé.

         Odhodil jsem je a postavil se mému poslednímu protivníkovi, který zatím marnil čas obkružováním své maličkosti pravými nunčaky. Hvízdalo to pravda hezky a docela dobře to i vypadalo, ale na tady na Ostravsku si na nějaké kudrliny nepotrpíme.

         „Zahoď to a můžeš odejít,“ nabídl jsem mu alternativu k válení se v krvi na podlaze.

       Kdyby se jenom ušklíbl, přešel bych svůj vyjednavačský neúspěch pokrčením ramen, ale on po mě skočil. Nunčaky proměněné v rotující dřevěnou vrtuli mi kolem hlavy hvízly nejprve zleva a pak i zprava a   pak se trefily. Před očima mi vybuchl ohňostroj. Oslavy dne sjednocení se mohly  jít vycpat.

         Další úder mi pochroumal rameno a přinutil mě jít do kleku. Byl jsem rád, že jsem po tom všem vůbec udržel balanc. Na protivníkově tváři se usídlil nadutý výraz.  Zahnal se k dalšímu úderu. Pro zvýšení síly úderu zakroužil nunčaky nad hlavou a pak je spustil po oblouku k té mé.

          Vnímal jsem to jako ve zpomaleném filmu. Osmiboký kus dřeva se na krátkém řetízku prodíral molekulami vzduchu k mé maličkosti. Bijcova tvář vyzařovala vrcholné soustředění. Jeho tělo bylo dokonalým nástrojem pomsty a ta měla přijít co nevidět...

            Až na ten zpomalený pohyb.

          Jen stěží mohl být překvapenější, když se místo fraktury mé lebky dočkal prudkého škubnutí, po kterém se prozměnu vydal na cestu prostorem on sám. S rachotem přistál mezi převrácenými palandami a podle bolestného jekotu a nepřirozené vyvrácené paže to odnesl vymkutým ramenem. Asi nečekal, že ty nunčaky dokážu chytit. Já také ne.

         Už už jsem se chystal, že mu to rameno osobně „srovnám“, když noclehárnu najednou prozářil oslepující jas a v uších mi zaburácela exploze Krakatoy říznutá koncertem  kapely Coat-Replicants. Taková masa energie zákonitě hledala nějaké vybití a našla je uprostřed mých zad. Druhou pecku jsem vzal od zdi, která byla ode mě původně vzdálená nějakých deset metrů a zasypán omítkou a cihlovým prachem jsem se pak bezvládně sesul na zem, kde jsem se marně snažil nadechnout.

        „Apage!“ zaječel na mě Radomír Steklý s tváří zbrázděnou svatým rozhořčením a znovu na mě ukázal krucifixem. Další úder mě přitiskl ke zdi, zvedl do metrové výšky a přiměl k pohybu z j rohu do rohu a zase zpět. Když jsem potřetí v plné rychlosti narazil do zdi, zjistil jsem, že už mi nemožnost nádechu tolik nevadí.

       „Pekelná stvůro! Táhni odkud jsi přišel. Jak to, že jsem tě předtím neodhalil? Vlkodlak v domě Hospodinově...“

        „Já, doprdele... nejsem žádný... vlkodlak,“ podařilo se mi zachrčet. „Nechte mě být...“

         „Táhni do propasti nečisté stvoření,“ ječel na mě jáhen a jeho krucifix opět  začal sršet nepříjemně účinnou mocí.

            Tak nějak jsem nabyl dojmu, že mě asi neposlouchá.

            „Já..“ pokusil jsem se ještě obohatit naši diskusi, když tu svět zanikl v příšerném jekotu a vytí. Zásah božských sil do mé maličkosti se ale nekonal. Místo toho jsem zahlédl půltucet mých starých známých  tryskem sbíhajících po schodišti do noclehárny. Společně s nimi se po stupních kutálely i hlavy bodygárdů  z ulice a pár metrů jejich střev. Podle krve a kousků tkání, jež omítly zdi schodiště, to s nimi asi vzalo pekelně rychlý konec.

             „Do prdele!“ zaječel jsem, nacházeje v sobě netušený zdroj síly.

             „Vyjci! To jsou vyjci!“ zaječel někdo, ale jeho poplašený křik záhy zanikl ve smrtelném chropotu.          

         Odredovaný mág, kterého jsem uzemnil, se zrovna tápavě zvedal z podlahy a evidentně nevěděl, která bije, ale nebylo mu dáno to změnit. V tu samou chvíli se na něj totiž vrhlo jak noc černé tělo. Spárovou dýkou ho otevřelo od ramene až k podbřišku a nechalo jeho vnitřnosti vyhřeznout na podlahu.

            Vyjec ječící vzrušením mu pak dalším úderem utrhl hlavu  a vpadl mezi zborcené palandy, kde našel dostatek zdrojů pro vlastní povyražení. Další tři bezdomovci zemřeli v jediné vteřině. Ani pořádně nevěděli, co je zabíjí. V jedné chvíli se s nadávkami zvedali ze země a v druhé už vesele rozhazovali rukama. Jeden dokonce až pět metrů daleko.

            Pak si mě ten pekelník všiml, zavyl nadšením a jediným skokem byl u mě. Jeho trojbřitá dýka rozčísla s nepěkným hvíznutím vzduch a já měl co dělat, abych se ji vyhnul. Hned na to mě hákoval levačkou a nádavkem přišel kop z otočky. V měm věku není problém udělat dřep, ale zase se zvednout. K mému překvapení se mi to ale povedlo bez hekání a  bolesti v kolenou.

            To už jsem od něj byl na dosah ruky. To vyjec zjistil více než názorně, protože jsem ho fláknul pěstí do té jeho zubaté mordy. V životě bych nečekal, že budu tak rychlý a zdrcující. Než směs jeho tesáků a řezáků dopadla na podlahu, stihl jsem mu  ještě umístit dva háky za uši. Lebku tam měl ale tvrdou jako stoletý dub, takže jediné, čeho jsem dosáhl, bylo malé zakolísání.

            I to mi ale stačilo k tomu, abych mu z ruky vyrval tu jeho dýku. I s prsty. Ty jsem ale na rozdíl od dýky nepotřeboval.

            Uchopil jsem zdrsnělé dřevěné držadlo a náhle jsem pocítil neuvěřitelný příval síly. Ta spáry připomínající dýka se najednou stala součástí mého těla, jako bych ji použival už desítky let, jako by ke mně přirostla a napojila se na moji nervovou soustavu. Přísahal bych, že jsem v ní dokonce získal i cit...

            Vyjec se ale nechtěl jen tak vzdát svého majetku a znovu se na mě vrhnul. Jeho úder jsem hravě vykryl levačkou a pak jsem mu jediným máchnutím rozerval hrdlo. Jak břitva ostré čepele nezastavily ani jeho obratle a tak jsem mohl sledovat, jak mu hlava, připomínající zlomené párátko, spočinula na vlastním rameni. Pak se skácel k zemi.

            Nebyl ale čas plesat, v noclehárně bylo ještě dalších pět a ti řádili jako urvaní z řetězu.

            „Oni sem přišli kvůli tobě!“ zaječel na mě jáhen, který ze svého do běla rozpáleného krucifixu metal jeden ohnivý blesk za druhým. „Co jsi zač?“

            „Můj otec...“ začal jsem, zatímco jsem páral dalšího vyjce, „byl Lovec a neptej se mě, co to znamená. Sám jsem to zjistil teprve dneska...“

          „Do prdele!“ vyhrkl Radomír Steklý a pak se omluvně zahleděl ke stropu.  „Omlouvám se,“ zamumlal. „Můj zaměstnavatel nemá rád vulgarity,“ dodal pak mým směrem na vysvětlenou. „Tvůj otec byl Lovec a ty nevíš, co to znamená?“ Krucifix vyplivl další dávku božského jasu a zasažený vyjec se s kvílením dal na ústup.

            Přikývl jsem a setřepal z čepelí ještě se chvějící vyjčí mrtvolu. „Taky nevím zhola nic o tom Prolnutí a o Lovcích. Jen se snažím zapadnout...“

            „Tak to, koukám, není tvoje nejsilnější stránka,“ odtušil jáhen, zatímco převracel na hořícího vyjce dosud stojící palandu. „Jsem z mých spolubratří jediným obdarovaným a vysvětlovat jim zákonitosti světa, který nejsou schopni vidět, mi někdy přijde strašně únavné.  I tak jsem ale o  vyjcích dosud jen četl.“

            My o vyjci a další z nich přeskočil doutnající hromadu z paland a zahnal se proti mně bijákem s pěticentimetrovými kovovými hroty.

            Spárová  dýka mě ani teď nezklamala. Paríroval jsem s ní topor bijáku tak dokonale, že při tom vyjec  přišel o čtyři prsty a jen s palcem se dvě kila těžký biják ovládá setsakra těžko. Když se zaduněním skončil na podlaze, vyjec věnoval udivený pohled  nejprve své pahýlovité končetině a pak mně. Hned na to jsem mu otevřel břišní dutinu a dal jeho střeva v plen gravitaci.

             „Já o nich nikdy nepřečetl ani řádku,“ oznámil jsem mu, „a přesto je to už podruhé, co mě chtějí zabít...“

            „Podruhé?“

        Přikývl jsem a v tu chvíli se na krví pokrytém schodišti objevila další šestice naprosto zdravých a odpočinutých vyjců.

           „Rozhodně na tom asi budou mít eminentní zájem. Vím o jednom místě, kde bys jim mohl zmizet.“

            „Jiném místě? Dveře jsem tu viděl jen jedny...“

           Jáhen se ušklíbl. „Když můj šéf zavře dveře, nechá někde jinde otevřené okno,“ oznámil mi a nedbalým gestem ve vzduchu načrtl čtvercový tvar, který se vzápětí zhmotnil a vzal na sebe podobu portálu z čistého jasu.

            „Dvě vteřiny, déle to neudržím. Jdeš?“

         Přikývl jsem a  někdy kolem jedné vteřiny a  sedmdesáti osmi setin druhé jsem do toho šéfova okna vstoupil...

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59