Alex Drescher

      Profesor Anton Hainmann mohl být na svoji vědeckou kariéru zaslouženě pyšný. Ve dvaceti promoval na Sorbonně a v dvaceti pěti obhajoval profesuru současně v Magdeburku, Oxfordu i Moskvě. První grant dostal v jednadvaceti a od té doby se o něj praly jak univerzity, tak i komerční vědecká pracoviště spadající pod nadnárodní koncerny.  Genetika, bioinženýrství, kvantová fyzika i mechanika to byly jeho obory mládí. Pak k nim přidal ještě objevy na poli protetických náhrad a transplantačních štěpů. Jeho záběr byl stejně široký jako seznam patentů, které do svých čtyřiceti let přihlásil.

    Někteří by jej považovali za bohatého, jiní za šťastlivce. On sám se považoval za blázna. Z jakého jiného důvodu by ve chvíli, kdy měl u svých nohou celý svět a švédští zástupci Nobelovy nadace už už klepali na dveře jeho vědeckého oddělení, přijal tenhle kontrakt a nechal se zahrabat na tajném pracovišti, kde mu smlouva výslovně zakazovala publikovat jakýkoliv ze svých objevů.

       Před lety to považoval za šanci. Mohl své výzkumy posunout na netušenou úroveň. Nebýt vázaný rozpočtem a nespoléhat se na nejisté granty, to je sen každého vědce a výzkumníka. Jemu se to ale povedlo a konto jeho výzkumného pracoviště nikdy nevyschlo, ať už s ním dělal jakékoliv nepředloženosti. Jedinou podmínkou jeho chlebodárce bylo, aby jeho výdaje souvisely s jeho prací.  Sice si tím pádem nemohl koupit ani Bentleye ani dům na pláži, ale vše ostatní už ano. Jeho nadšení bylo o to větší, když zjistil, že má k dispozici vybavení, o kterém budou jeho méně šťastní kolegové snít ještě dalších padesát let, přičemž kvantový počítač, neurální síť, urychlovač částic a reaktor na studenou fúzi patřily k tomu obyčejnějšímu vybavení.

            Na oddělení aplikované genetiky dokázal během několika měsíců vytvářet nejen buňky ale i  mnohobuněčné organismy. Do roka dokázal vyvinout sérii umělých orgánů druhé generace. Jeho operační týmy několikrát týdně nahrazovaly zničené a poškozené orgány v akci raněných agentů, ale i mocných politiků, jejichž vliv mohl být prospěšný jeho divizi, nebo i celé Lóži. Jen málokterý europoslanec či komisař odolal možnosti prodloužit si život o dalších třicet – čtyřicet let díky sadě nových vnitřních orgánů počínaje srdcem a konče prostatou s bonusem v podobě biotické penilní protézy. Genetické koktejly, které vyráběl a podle seznamu vedení i rozesílal, zase vyvoleným a poslušně spolupracujícím navracely zdraví, sílu i  mužnost.

            A přesto byl frustrovaný. Dokázal neuvěřitelné věci, ale byl jediný, kdo o tom věděl. Nesměl publikovat, přihlašovat další patenty a vlastně ani promluvit s nikým, kdo neměl stejný nebo vyšší stupeň prověření a těch moc nebylo. Nesměl odjet na žádnou konferenci, symposium a vlastně ani si koupit hamburger. Ne, že by  stál o  placku ze syntetické bílkoviny, kterou  nějaký puberťák vložil mezi dva dřevité díly žemle, aniž by si předtím umyl ruce,  ale když  nikam nemůžete jít, připadá vám lákavě i provozovna Eurogastra.

   Seděl ve své kanceláři a zíral na stěnu pokrytou oceněními, diplomy a čestnými doktoráty. Stařičký monitor na jeho psacím stole, na kterém mu běžel zpravodajský kanál EBC, byl jeho jedinou branou do světa tam nahoře, o celých třicet pater výše.

      „Profesore,“ oslovil jej asistent stojící ve dveřích.

      Nezaregistroval jeho příchod, dokonce ani zaklepání, byť jeho generace do dveří bez tohoto přežitku nikdy nevstupovala. Byl prostě zamyšlený.

       „Co se děje?“ zeptal se nakonec.

      „Je to připravené,“ oznámil mu mladíček v bílém plášti, s brýlemi o tloušťce konkurující hospodským popelníkům.

       „Kontrola?“

      „Provedl ji profesor Kubrick. Všechno je připraveno.“

    Přikývl a  ztěžka se za použití rukou zvedl z křesla. „Tak se na to podíváme...“

       Regenerační tank, u kterého se  po potkal s věčně roztěkaným profesorem Kubrickem,  nebyl nic jiného, než tři metry vysoký skleněný válec naplněný fyziologickým roztokem obohaceným o  miliony nanobotů  několika poddruhů. Podobné nádrže se už testovaly v komerčním prostředí. Oproti Agentuře to ale  bylo skoro o třicet let později a i tak si v  civilních verzích  budou muset pacienti počkat na nanoboty ještě dalších dvacet let...

      „Dobrý den pane kolego,“ pozdravil ho a počkal, až roztržitý vědec, značící si právě data z regeneračního tanku do svého tabletu, zaregistruje jeho přítomnost.

          „Ááá,“ řekl po chvíli profesor Kubrick. „Dobrý den.“

          „Co váš svěřenec?“

         „Číslo jedna?“  zareagoval Kubrick otázkou a pak se zakabonil. „Obávám se, že na tom není dobře. Jeho alergické reakce na první kolo genoterapie  jsem dokázal potlačit s vypětím všech sil, ale špatně reaguje na všechny orgánové štěpy. Mí asistenti právě berou vzorky a uvídíme, jak dopadne histolka. Domníval jsem se, že ty poslední už přijme bez problémů, ale nestalo se tak. Váš svěřenec už podstupuje druhé kolo genových koktejlů, že?“

         Anton Hainmann spokojeně přikývl. „Chci ho ale pro jistotu umístit sem. Změny, které po aplikaci těch mutagenů a retrovirální léčbě nastanou, bude lepší podchytit v pro nás příznivém prostředí. V regeneračním tanku bude pod nepřetržitou kontrolou a každou abnormalitu si vezmou na starost nanoboti. Umístil jsem mezi ně deset milionů z nové série. Jsou programovatelní a dle možností dokonce i během jejich pobytu v pacientově těle. Uvidíme, jestli se to podaří. Kolegové z vývojového oddělení se už nemohou dočkat, až je Číslo tři vyloučí...“

         „Myslím si, že váš svěřenec měl ze všech tří adeptů největší šanci na úspěch.“

       „To uvidíme  za tři měsíce až z toho tanku vyleze...“ odvětil profesor Hainmann. „A do té doby mu do mozku nalijeme všechny potřebné informace, znalosti a dovednosti. Hypnostudium, podprahový tok dat, zkusíme na něm všechno...“

          Profesor Kubrick se jen závistivě zašklebil.

-----XXXXX-----

        Ráno jsem se probudil svěží, spokojený a odpočatý a to všechno za situace, kdy jsem nevěděl, kde jsem a jak jsem se tam ocitl.  Byl to malý pokojík s okny zadělanými prkny a kusy sádrokartonu. Světlo do něj pronikalo jen skrz  úzké škvíry, ale stejně nebylo na co koukat. Koupelna už byla jen prázdný pojem. Vana, zřejmě kovová, skončila ve sběrně, stejně jako radiátrory a všechny ostatní trubky, které nějaký svalovec zručně vysekal ze zdi. Zůstal jen záchod, ale už od pohledu nefungoval. Asi by ho taky odnesli, ale porcelán se nevykupuje. Kromě toho tady chyběly i podlahy (těmi se dá topit) a kuchyň. Podle jejích ohořelých zbytků se v ní asi někdo snažil uvařit perník a nebyl příliš úspěšný...

         Jestli to nebyl squat, tak jsem čínský bůh srandy. Na zdi hned u dveří, které vypadaly jakž takž bytelně, byl zrezlým rýsováčkem připíchnutý vzkaz od jáhna: „Mám nějaké pochůzky. U postele jsem ti nechal  jídlo a pití. Nechoď ven, hledají tě. Přijdu nejpozději pozítří.“ Podpis chyběl.

        Podíval jsem se k odrbanému vojenskému spacáku a opravdu u něj ležela malá igelitka s lahví Eurocoly a sendvičem. Na jeho vakuovaném obalu bylo napsáno, že byl vyroben plně z GMO plodin, které zajistí dokonalý požitek z jídla a že při výrobě šunky nebylo zabito žádné zvíře. To jsem taky čekal, protože pravou šunku v dnešních časech vyvažují zlatem a určitě ji nebudou strkat od sendvičů za tři eura.

        Colu jsem si strčil do kapsy od bundy, sendvič do pusy a vyrazil ven. Na jáhnovy dobré rady jsem samozřejmě nedal. Za prvé bych se v tom vybydleném kutlochu ukousal nudou a za druhé potřebuji k přežití jednu věc víc než bezpečný úkryt a tou jsou informace...

        Na chodbě, společné pro dalších jedenáct bytů, bylo ticho. Až podezřelé, protože takovýto činžák, i kdyby byl v sebehorší lokalitě, by k sobě přitáhl zaslouženou pozornost zkrachovalých existencí.

        Trochu jsem si zašmíroval kolem ostatních dveří a jen za dvěmi z nich jsem slyšel nějaké zvuky života. Nic vzrušujícího, to říkám dopředu. Jen kašlání, šoupání nohou a dialogy linoucí se z hola.

        Tak jsem se po schodech vydal dolů. Měl jsem to tří patra a i s prohlídkou bytů mi to nezabralo víc než pět minut. Pak už jsem stál u domovních dveří. Jako obvykle v nich někdo vysklil všechny  tabulky a  byl pryč i panel s domovními zvonky a číslo vchodu. Nechápu, že se někomu vyplatí odnést deset deka plechu.

        Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že stále naprosto netuším, kde jsem. Vypadalo to trochu jako okraj Vítkovic nebo starého Zábřehu, ale podobných ulic s činžovními ruinami je plná Evropa.

         Pak jsem minul párek motajících se opilců, kteří se zaklesnutí do sebe, snažili udržet na nohou. První využitelnou informaci jsem získal, když si jeden z nich odplivl a prohlásil: „Su nadraný jak snop, kemo.“

         Kemo? Tak to vypadaná, že jsem asi v Brně, nebo-li štatlu, jak se tady říká. Cestování portálem mě naprosto dostalo. Příště se ho ale pokusím absolvovat při smyslech a úplně nejlepší by bylo, kdybych se to i sám naučil - ušetřil bych za jízdné. To by byla přesně ta úspora, o které pořád mluví náš ministr financí...

        Šel jsem po ulici dál a doufal, že někde narazím na ceduli s jejím názvem nebo potkám někoho dost střízlivého na to, aby mi mohl poradit. Nakonec jsem střetl vetchou stařenku vlekoucí odrbanou tašku na kolečkách. Byla zanedbaná, ošuntělá a vyhublá na kost a  očima se  vpíjela do nerovného a popraskaného asfaltu vozovky. Měla štěstí, že tudy nejezdila žádná auta. Buď byl dnes den bez aut, nebo jejich řidiči měli rozum a nejezdili do téhle lokality.

      Když jsem k ní přistoupil, pomalu, jako by nechtíc, zvedla stařeckým třasem stiženou hlavu od země a věnovala mi dlouhý hodnotící pohled.

           „Copak panáčku? Nezatoulal ses nám krapet?“

          Pokrčil jsem rameny. „Tak jsem si myslel, že mi babi pomůžete. Kdepak to vlastně jsem?“

          Otočila se, jako by přemýšlela nad odpovědí a při tom pohybu ji z tašky vyklouzlo něco, co vyklouznout nemělo  a na sobě to mělo botičku hodně malého čísla.

         V tu samou chvíli na mě zaútočila nechutně dlouhým kuchyňákem, který vytasila zpod kabátu.

      „Nedostaneš mě,  hajzle,“ zasyčela na mě nenávistně a pak už pokračovala standardním jekotem: „Já se už nenechám podruhý zavřít. Víš, co to je  sedět deset let pod Špilasem?“

        Máchla tím nožem proti mně. Na tak starou osobu v tom byla síla i čipernost a měl jsem co dělat, abych se mu vyhnul. Ta babizna klamala tělem. Rozhodně to nebyla žádná nebohá důchodkyně. Najednou mě napadlo, že kdybych se s ní nedal do řeči, nezpanikařila by a v klidu by se vrátila do svého kutlochu 1+1, kde by lepší kousky své kořisti zavařila a ty horší by šly do klobásek.

           Nevím, jak mě to napadlo, ale ta ženská byla čarodějnice.

          „Co si to vezeš domů, babo?“ houkl jsem na ni, zatímco jsem se vyhýbal dalšímu seku. „Mařenku?“

          Zaječela vzteky a mrštila po mně nějakou kletbu. Vypadalo to jako černý chuchvalec a mělo to neomylně namířeno k mé maličkosti. Vyhnul jsem se jím, že jsem se rozběhl proti zdi, vyskočil na ni, udělal několik vratkých  kroků a pak saltem přistál zpátky na chodníku. Bylo stejně překvapivé pro mě jako pro babu,  jejíž kletba se jen neškodně rozprskla o domovní zeď.

          Na další jsem už nečekal. Navíc jsem už zase viděl rudě. Možná za to může ta magie a nebo jen nesnáším, když se mě někdo snaží zabít. Přiskočil jsem k té vzteklé ženštině, která se snažila dostat přes své zčernalé vykotlané zuby nějaké další zaklínadlo a prostě jsem ji praštil.

            Já vím, že ženu ani květinou neuhodíš, ale uprostřed městské zástavby už dávno nic zeleného neroste. Tak jsem musel improvizovat a pěst mi tak nějak přišla akurátní.

            Když jsem ji zasáhl  do tváře, nejprve ji z úst vyletěla sprška slin a pak zuby. Měla je vyndavací a asi nepoužívala to lepidlo, co pořád tak reklamují na holu.  Řešit už to ale nemusela, protože se roztříštily o chodník a samotné babce udělala hlava nečekaně prudký pohyb k rameni a zase zpátky a to vše za  docela hlasitého zapraskání.

          Jestli jsem ji tím neuvolnil blokádu krční páteře, pak jsem ji asi ublížil. Druhá varianta se ukázala jako správná, protože se babka zhroutila k zemi a přitom nepřestávala upřeně hypnotizovat oblohu.

           Já jsem ji zabil. Do prdele! blesklo mi hlavou, ale hned jsem se začal obhajovat. Policie určitě pochopí, že jsem jednal v nutné obraně. Vždyť na mě útočila. Pak se mi v mysli zhmotnil výraz tváře policisty, kterému řeknu, že jsem se bránil před útoky babky nad hrobem. Možná, když najdou ten nůž a řeknu jim o té kletbě...

            Tu se mi vybavil pobavený zřízenec místního psychiatrického oddělení. Tam mi určitě uvěří i takovou naprosto neuvěřitelnou zhovadilost jako je magie.

          Tak jsem se rozhodl, že radši vezmu roha. Zrovna jsem vykračoval vstříc nejisté budoucnosti, když u mě s kvílením brzd zastavilo policejní auto,  ze kterého  vyskočila dvojice policistů,  rozhodnutá „pomáhat a chránit“. Bohužel ne mě, ale té zesnulé čarodějnici.

         Zatímco jeden mě zručně přirazil tváří k omítce a nasadil mi páku na pravačku, že jsem se nemohl ani pohnout, druhý poklekl u babky a prsty na jejím krku se pokoušel nahmatat tep. 

           „Má to za sebou,“ pronesl, když znovu vstal a oprášil si kolena. „Čubka jedna,“ dodal ještě a s gustem na mrtvolu plivnul. „Co je tenhle zač?“ zeptal se pak svého páčícího kolegy. „Našinec nebo její poslední oběť?“

            Policista trhnul mojí pravicí a když mě k sobě otočil, dívali jsme se  tváří v tvář. „Světlana se specializovala na děti, ne na dospělé. Možná ji vyrušil.“ Zatřepal mnou. „Hele, mladej, vyrušil jsi tu babiznu?“

           Zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem se ji ptal na cestu a najednou po mně šla nožem.“

         „Zřejmě jsi ji vyplašil. Už několik měsíců věděla, že  po ni jdeme. Mohlo mě napadnout, že se bude schovávat na Cejlu. Je to tady jako labyrint. Na stovku bezďáků a smažek tu připadne deset  úchylů, kanibalů, proměněnců a vědmáků. Je to děs na druhou.

        Chvíli jsem si ho zamyšleně měřil. I na něj by se asi zřízenec z psychiatrie shovívavě usmíval...

         „Je to teda našinec?“

         Oslovený policista přikývl.

        „Takže fajn, kamaráde. Doklady po tobě nechceme, stejně jako abys  o tom někomu vyprávěl. Babce se holt udělalo šoufl a tys ji chtěl pomoct. To se stává, když se škrtají výdaje na zdravotní péči a sedmdesátníci nechtějí ulehčit rozpočtu návštěvou recyklační stanice...“

          Jenom jsem přikývl.

        „Možná se tu moc nevyznáš, ale když jsi dokázal takhle s přehledem vyřídit tu ženskou, určitě by se pro tebe našla i další práce. Zajdi do Špalku a u výčepu se ptej po Lojzkovi, je to sice jen prostředník, ale má velmi užitečné kontakty.“

         Pak jsem pro oba policisty přestal existoval. Bez dalšího slova zvedli babku ze země,  posadili ji na zadní sedadlo svého auta a s kvílením pneumatik zmizeli v dáli.

         Přišlo mi to divné, ale moje babička měla jedno pořekadlo: „Když šťouráš do exkrementu, začne smrdět.“ Držím se ho celý svůj dlouhý a víceméně i spokojený život a neviděl jsem ani nyní důvod, proč to měnit. Tak jsem do něj nešťoural...

-----XXXXX-----

         Pohlédla na těla ležící mezi ohořelými troskami paland, na díly oblečení rozházené všude kolem, stejně jako na krev, která obarvila vše, na co dosáhla, včetně stěn a stropu.  Ji však nezajímala. Tahle páchnoucí,  nemytá a do obnošených hadrů z Thirdhandu navlečená těla ji ani v nejmenším nezajímala. Byli to bezdomovci a zkrachovanci, jakých byla Evropa plná. Pro ní to nebyla kořist, dokonce ani potrava pro chvíle nejkrutějšího hladu. Neznamenaly pro ni nic, na rozdíl od těl členů její smečky.  Procházela mezi nimi, u každého se zastavila a zkoumala jeho rány, výraz, který mu do tváře otiskly poslední okamžiky jeho života a sama smrt. 

      Jejich černá těla nesla stopy po zásahu čepelí. Asi spárová dýka, pomyslela si. Mnohem překvapivější byly ale spáleniny, které měli na tělech někteří z nich. Byly hluboké a kruhového tvaru. Nečekala, že by se tu mohla setkat s mágem, ale vlastně ji to ani nepřekvapovalo. Studovala lidi i jejich modifikace. Prolnutí bylo plné magicky aktivních smrtelníků. Někteří představovali hrozbu i pro ni a to byla o mnoho lepší a  dokonalejší, než členové její bývalé smečky.

       Kývla na pětici do kuten oděných asistentů Chovatele, kteří začali okamžitě odnášet jejich těla tak, aby tady nic nenasvědčovalo tomu, že tuhle spoušť měly na svědomí jiné zrůdy než ty lidské. Když skončili, vytáhla z brašny sprej a nastříkala na zeď několik hesel užívaných místními gangy. Pro policii to díky nim  bude jednoduchá záležitost a sprovodí ji ze světa během několika dnů. Kdo by se staral o bezdomovce nebo nějaké mladistvé delikventy...

        Usmála se a odhalila přitom své nepatrně větší špičáky. Když se viděla v zrcadle, připadaly ji slušivé. I když  postrádaly dravčí délku jejích příbuzných,  stále dokázala své oběti prokousnout hrdlo, nebo rozdrtit kosti, aby se dostala k morku.

        Už chtěla odejít, když to ucítila. Bylo prchavé a šlo o několik posledních molekul, ale ten pach ji zaujal. Nepatřil nikomu z těch, co tu zemřeli a ani z těch, co tu  byli s ní. Byl ji důvěrně známý, protože patřil cíli. Všichni vyjci dostali pach svých cílů, i ona. Zatímco jiné si už pamatovat nemusela, tento byl stále ještě ve hře, dosud nedopadený. Patřil mláděti toho slavného Lovce, Maxe Koutného...