Světlo v temnotách 45
24. 8. 2014
-----XXXXX-----
Dům se prudce otřásl a Huberta Schneidera se zmocnil pocit, že každý jeho spoj zaskřípěl nevolí. Na hlavu se mu snesla další dávka jemného betonového prachu. Všude ho bylo už tolik, že zalézal do očí a nosu, škrábal a dráždil ke kašli a kýchání.
Tentokrát byl otřes mnohem silnější, než ty předešlé, ale stejně jako ty předešlé ho doprovázel zpěv kněží, jekot zajatců porážených jako dobytek a rytmické dunění bubnů, o nichž se tvrdilo, že jsou potaženy lidskou kůží.
To zabíjení trvalo už druhý den a ve snaze tomu učinit přítrž se už dvakrát pokusili o výpad. Pokaždé za něj ale zaplatili krvavou cenu aniž by čehokoliv dosáhli. Bez ochrany pantaklů byli přesilou snadno udoláni. Jediným plusem bylo, že se jim pokaždé podařilo obrat pár mrtvol o její sumky se zásobníky a granáty.
Za soumraku prvního dne jich bylo o dvacet méně. Při úsvitu druhého dne našel dalších sedm druhů mrtvých. Nevydrželi naslouchat tomu nekončícímu utrpení.
I on si musel do uší strčit kusy látky utržené z vlastní uniformy. Tolik to chtěl zarazit, ale nedokázal to. Zuřil a proklínal je, snažili se to tisícihlavé shromáždění rušit ostřelováním z posledního kulometu, který ještě neměl žárem ohnutou hlaveň, ale bylo to zbytečné. Proud ubíjených zajatců se ani na moment nezastavil. Dokonce se ani nezpomalil a pak přišly první otřesy. Zpočátku byly sotva neznatelné, že je lidé připisovaly na vrub explozím, nebo hroutícím se budovám v předměstí.
Pak ale přišly noční můry a různé vidiny. Lidé se děsili usnout byť i jen na minutu, protože měli jistotu, že se pak vzbudí hrůzou a s křikem, zpocení a lapající po dechu.
Ale sny nebyly ani zdaleka tím nejhorším, co prožili. Někteří přísahali, že viděli zemřelé a někteří s nimi i mluvili. Jiní neustále slyšeli hlasy. Někdy jim nerozuměli, ale jindy ty hlasy sebou přinesly slova, jež posluchače zraňovala na těch nejcitlivějších místech.
Nakonec se objevila záře. Ať už to bylo co chtělo, křik, s jakou ji Záporožci přivítali, byl jasným důkazem, že ji čekali.
Podíval se na Pana Trojku, který naprosto nevzrušeně přejížděl mechanicky brouskem po beztak jich skalpelově ostré čepeli své sekery.
„Tebe to neničí?“
Oslovený kolohnát si zaťukal prstem na spánkovou kost.
„Implantát,“ řekl na vysvětlenou. „Vypnu to. Taky mám redukované emoce. Asi jiný implantát. Nebo řídící jednotka. Říkali, že mi dali do hlavy nějaký počítač nové generace. Necítím skoro nic. Ani bolest, když na to přijde.“
Podíval se na něj jako by se tím prohlášením jeho člověčenství smrsklo na proporce a počet končetin.
„Jsi zelený,“ zkonstatoval.
Pan Trojka se ušklíbl. „Mám v kůži chlorofyl a ve střevech asi milion geneticky zmutovaných anaerobních bakterií. Mám upravený metabolismus. Vyjdu fakt s málem.“
„Jseš zelenej, takže tu seš za elfa,“ odvětil Hubert Schneider s úsměvem.
„Hodně velkého elfa,“ přitakal Trojka. „Zkusíme jim to ještě jednou překazit? Na další výpad je nás ještě dost. Taky bychom mohli trochu doplnit munici a sehnat nějaké léky a obvazy. Ti vlkodlaci se mimo úplněk hojí stejně špatně jako normální lidé.“
„A ty?“ zeptal se ho Hubert. „Viděl jsem tu ránu nožem na tvém předloktí. Hojila se skoro před očima.“
Pokrčil mohutnými rameny. „Mám posílené regenerační schopnosti, plus nanoboty. Hojím se velmi obstojnou rychlostí a ty?“
Rozesmál se. „Je mi padesát let a z toho jsem třicet let ženatý s tou samou ženskou. Já se musím hojit mnohem rychleji.“
Pan Trojka se zamyšleně ve svých mohutných dlaních potěžkal sekeru. „Taky jsem měl... mám ženu... a dceru... tedy myslím si, že mám. Vzpomínám si na ně. To bylo předtím, než jsem se stal... tímhle...“
Hubert Schneider najednou nevěděl, co má říci. Místo toho vytáhl z kapsy tabatěrku, ve které schraňoval poslední sotva z půlky nakouřenou machorku.
Zapálil ji a vdechl její silný a drsný kouř. Pak tu tlustou a kouřící věc podal Panu Trojkovi. „Svět je kurva, kamaráde. Dej si.“
Pan Trojka vdechl kouř a pak pokrčil rameny. „Mám geneticky upravené plíce a imunitní systém odbourá každou známou drogu ještě než dorazí do krevního řečiště, ale i tak díky...“
Prostorou mezi domy prošlehl zoufalý výkřik další oběti. Tato se zřejmě bránila více než její předchůdci. Šel z něho mráz po zádech.
Hubert Schneider se otřásl. „Co další pevnosti?“
Pan Trojka se zachmuřil. „Brání se už jen dva domy. Ostatní už padly. Pod dům na Zavodské ulici se kozákům podařilo dostat kanalizací tritol a odpálili ho až do nebe. U pevností na Družby národů a na Entusiastech selhaly magické ochrany. Všude je to stejné. Málo jídla, málo munice, málo možností. Bez spojení s týlem to nebude trvat dlouho ani u nás...“
-----XXXXX-----
Návrat na pevnou zem připomínal vynoření se na hladinu z hodně velké hloubky. Znovu jsem nasál do plic vzduch, svěží a čerstvý. Co na tom, že páchl po korditu, spálenině, krvi a byla v něm i neklamná známka hniloby. Nešlo o molekuly uvízlé po tisíciletí v tunách horniny a to jediné se počítalo.
Ti, co se už vzpamatovali, se ukryli v okolních ruinách. Byli jsme na okraji města, kterým se už přehnaly boje. Takže jich tu bylo víc než dost. Čekal jsem, že to bude horší, že vpadneme přímo doprostřed nepřátelského tábora nebo tak něco, ale kolem panoval víceméně klid.
Vlastně to spíše vypadalo na nějaký festival, než na válečnou zónu. Místo střelby jsme totiž slyšeli bubnování a zpěv.
„Ať se muži shromáždí. Vyrážíme,“ oznámil jsem Toltygovi a ten se při salutování tak prudce udeřil rukou do čela, až jsem se bál, že si způsobí otřes mozku.
Vrátil jsem se ke Kroxxovi, který právě vytahoval ze svého kabátu vojenský dalekohled. I když jeho okuláry roztáhl na maximální míru, měl tah masivní tvář, že skoro nedokázal sledovat krajinu oběma okuláry současně.
„Kozáci,“ zavrčel po chvíli. „Jsme sotva dva kilometry od jejich ležení. Jsou tady skoro všechny bandy. Vidím jejich bunčuky. Siemazsko, Tychvin, Dolgorukov... Petrovič... a... bohové... i Kirponos...“
Odtrhl dalekohled od očí. „Je tam i jeho bunčuk. Ten zmetek vypálil mé sídlo a mou sestru a její děti prodal v Temném Cařihradu na trhu pro otroky. Už jsem je nikdy neviděl...“
„Jsme připraveni vyrazit, jasný sokole,“ oslovil mě Toltyg. „Než si nás všimnou,“ dodal ještě.
Přikývl jsem. „Určitě se ještě uvidíme,“ řekl jsem Kroxxovi a poplácal ho účastně po rameni. S jeho žalem jsem mu pomoci nemohl.
Vyrazili jsme vpřed. Centrum podle starých map mělo být přímo přes námi. Za zády jsme měli děsivou siluetu dávno zavřené elektrárny, jejíž reaktor číslo čtyři byl už celá desetiletí zalit v betonovém sarkofágu. Stejně dlouho také probíhaly oficiální i neoficiální spekulace o důvodu jeho exploze. Někteří tvrdili, že šlo o selhání techniky, jiní, že za tím stálo selhání člověka. Určitá část pak tvrdila, že jde o důsledek blíže neurčeného magického rituálu, možná dokonce nějakého zpackaného vládního paranormálního experimentu.
Mohli jsme postupovat po širokém prospektu, ale to bychom byli jako na dlani pro všechny odstřelovače, kteří by mohli mít ve městě svůj brloh. Místo toho jsem vedl muže mezi domy od úkrytu do úkrytu.
Každým krokem jsme míjeli další stopy proběhlých bojů. Začalo to dírami po kulkách a krátery po explozích. K tomu se přidaly trosky. Menší domy byly srovnány se zemí, z těch větších byly hromady cihel a panelů.
A pak tam taky byla těla. Některá vypadala, jako by je uprostřed pohybu zastihl spánek. Jiná skončila potrhána k nepoznání a další na sobě nesla neklamné stopy hodování. Spousta jich měla rozervaná břicha a sežrané vnitřnosti. Játra, srdce byly odjakživa považovány za zdroje životní síly.
Nepotřeboval jsem otcovy vzpomínky, aby mi došlo, kdo si na nich asi tak mohl pochutnávat.
„Strigy,“ zasyčel Toltyg znechuceně a pak špičkou šavle nadzvedl jedné z mrtvol konec jejích širokých a nabíraných nohavic.
„A na tomhle kozákovi hodoval ghoul. Podívej sokole na ty stopy po pilovitých zubech. Jako by ho měl v parádě žralok. Pozemský žralok... Musíme odtud. Je to jako minové pole. Ta těla... jsou nakažená...“
„Myslíš si, že...“
Přikývl. „Nemrtvý jed je probudí. Už brzy, bagadyr...“
Minuli jsme trosky dvou ještě doutnajících tanků a torzo domu, o který musely probíhat dlouhé a úporné boje. Jeho zčernalé zdi byly poseté jizvami po kulkách a střepinách. Pytle s pískem, jimiž obránci obložili okna byly rozervané a vítr jejich obsahem pomalu žlutil okolní zem.
Opatrně jsme vešli po krátkém schodišti do domu. Byl to jeden z těch starších paneláků, s jakými se můžete setkat i v ghettech českých měst. Vchod byl kdysi chráněn složitým pantaklem jako vypadlým ze stránek Šalamounových klíčků, který někdo chvatně nakreslil na bílou zeď kusem uhlí, ale jeden z jeho vnějších soustředných kruhů byl poškozen náhodným zásahem střepiny. Musela se několikrát odrazit od zdí sousedních domů, aby mohla tu kresbu takhle zasáhnout, ale stačilo jediné protětí některého z kruhů s vepsanými jmény géniů, aby ten složitý magický obrazec přestal fungovat.
Mrtví leželi kam jsem se podíval. Měli na sobě podivnou směsku vojensko-civilního oblečení. Někteří vypadali jako ruští mužici vypadlí z pohlednic starých dvě stě let. Další jako motorkáři, vojáci a nebo někdo úplně obyčejný, kterého ráno potkáte, když spěcháte magnetickou dráhou do práce. A všichni byli mrtví. Roztrhaní, pokousaní, postřílení. Cokoliv mě napadlo, se někomu z nich stalo. Po smrti se každý vlkodlak vrátí do své lidské podoby dokonce se mu ztratí i některé průvodní znaky lykantropie jako je hustější ochlupení, zvláštní barva duhovek, nebo změny chrupu. Ti, které jsme míjeli, měli něco společného - byli naprosto mrtví a naprosto obyčejní. Jenom můj vylepšený čich v nich cítil to, čím byli za života. Byli to mí příbuzní...
„Vlkodlaci,“ oznámil jsem ostatním, kteří si zvědavě prohlíželi pár exemplářů mrtvých strig. Těm už nic nebránilo v pokračování rozkladu a tak vesele páchly jako dva měsíce stará mrtvola na konci hodně teplých letních prázdnin.
„Tohle byla pevnost vlkodlaků, pane,“ oznámil mi Toltyg své hodnocení. „Dostali je všechny...“
Náhle jsem se zarazil. Někdy je superskvělý čich na škodu. Ucítil jsem ve vzduchu totiž pár molekul obyčejného lidského pachu. Až na to, že jsem ho znal.
Doběhnout k tomu schodišti mi nezabralo více než minutu, ale kdybych tehdy věděl, co vím teď nikdy bych to neuděl. Alespoň bych si ušetřil zvracení na prázdný žaludek a palčivou hořkost, která po něm zůstala v ústech.
Můj nose se nemýlil. Byl to jeden ze starých známých. Ne Herr Schneider osobně, ale ten Polák. Jeho tělo už ale nebylo k poznání. Tedy ta část, kterou neroztrhal granát, který si podle všeho odpálil přímo v ruce. Vojenské boty, kus nohy i s vojenskými kalhotami s moderním maskovacím vzorem. Kousek dál ležel trup rozšvihaný na hadry a v mezaninu jsem našel hlavu. Pokřápanou, ohořelou a zakrvácenou, ale byl to on – Roch Kowalski.
„Do prdele,“ hlesl jsem unaveně. „Tohle je na mě moc.“
„Tohle je ještě horší, šéfe,“ ozval se hned na to Toltyg. Muselo to být vážné, když omezil na minimum i ty svoje oslavné tirády.
Stříbrem a ocelí přizdobenou vojenskou botou zlehka nakopnul suché a zetlelé tělo, navlečené do smradlavé a hnilobou poškozeného hubertusu. „Máme tu i nekromanty. Ukrajina, Bílá Rus, Černá Rus, je jich tu jako smradu na latríně...“
Když jsem si tu trosku nemrtvého čaroděje prohlédl, docela jsem Kowalského chápal. Já bych si v jeho situaci ten odjištěný granát strčil snad i do huby...
„Nechci tu zůstat ani minutu déle, než je nutné. Seberte, co má nějakou cenu, nebo půjde použít a padáme odtud. Má matka bude určitě někde v centru. To znamená, že budeme muset projít kozáckými liniemi. Chci si je ale nejprve obhlídnout. Dokud je světlo...“
Obrovským překvapením pro mě byl nález vysílačky. Nebyla moc moderní, ale rám z kovu a hodně tlustých plastů z ní dělaly horkého kandidáta na titul Nezničitelná mrcha roku. Jelikož u ní seděl vlkodlak s hrdlem rozervaným spáry, došlo mi, kdo ji používal.
Zkusmo jsem prohledal jeho kapsy a v jeho náprsní kapsy jsem našel malý papír s poznámkami v azbuce k frekvencím.
Zkusil jsem je naladit na vysílačce jednu po druhé. Už jsem to chtěl zabalit, když se mi otravné a nicneříkající chrčení změnilo v překvapený hlas.
„Všem bojujícím, neútočte sami. Nemá to smysl. Výpad musíme zkoordinovat. Prosím ozvěte se. Tady Hubert Schneider, obranné postavení na Prospektu Lenina. Opakuji, tady Hubert Schneider, z domu na Prospektu Lenina.“
„Tady starý známý,“ ohlásil jsem se mu. „Poznáváš mě?“
„…potvrzuji. Žádné překvapení. Přijel jsi za rodinou?“ neodolal Hubert Schneider dodat.
„Jo jsme v nějakém opevněném domě. Našli jsme Kowalského a ostatní...“
„To jste na Zavodské. Jak to vypadá?“
„Je mi líto, ale nezvládli to. Do baráku se dostaly strigy a nějaký černokněžník. Nikdo nepřežil. Dáme si malý oddych a pokračujeme do centra.“
„Negativní, opakuji negativní. Centrum už není. Nemá smysl tam pokračovat, narazíte na kozácké jednotky. V žádné případě se nenechte zajmout. Slyšíte mě? V žádné případě se nenechte zajmout Záporožci. Radši to otočte a zmizte, dokud to jde.“
„Neodcházíme. Chci mluvit s moji matkou. Kde je?“
„To není na vysílačku. V tom případě doražte k nám, ale jsme v obklíčení. Musíte... pro... opa...“
Jeho hlas se náhle ztratil v přemíře statického šumu.
„Začali nás rušit, hajzlové,“ zkonstatovat Toltyg příkře.
„Říkal, že brání pevnost na Prospektu Lenina, že?“ zeptal jsem se a dočkal se několikerého přikývnutí. „Tak se pokusíme zjistit, kam jít. Kdo má u sebe mapu?“
Pak jsem si uvědomil, že na ni stačí jen pomyslet...
-----XXXXX-----
„Otvírá se!“ zaječel Kiril Ignatjevič, když zaregistroval, že vířící se proud vzduchu a trosek získal nezdravě nazelenalý odstín a začal zářit. Odhodil stranou bezvládné tělo, které před chvílí připravil s krví i o život a pohlédl na překvapeně se tvářícího Kirponose.
Pak si otřel zakrvácené ruce do kalhot. Už to v uplynulých hodinách udělal tolikrát, že to už na stavu jeho rukou ani kalhot nemohlo nic změnit.
Tak si je chtivě olízl.
„Můžete vyrazit.“
„A co ten portál. Jak dlouho vydrží?“
„Dost dlouho. Není to portál, ale trhlina. A realita se zacelí jen pokud dojde k nějaké zásadní změně. Jenomže tady už nikdo žádnou změnu nečeká, ne?“
Upírský mág se ušklíbl. „Ty máš svoji pomstu a já získám tolik rabů, že do roka budu nemocnějším temným mágem na celé Rusi. Tolika erestuni nevládli už celá staletí!“
„Chceš být vládcem celé Rusi?“
Nekromant pokrčil rameny. „Rusi, Číny, Evropy. Není to jedno? Vytvořím si tady armádu, pod kterou se mi podrobí kterákoliv země, na níž pomyslím...“
Ten pohyb byl tak prudký, že si ho erestun ani nevšiml. Jeho ochranné amulety z prstů nenarozených dětí se rozzářily až v posledním zlomku vteřiny, ale to už se mu krátký kindžál zabořil z boku do hrdla. Majitelova zkušená ruka jím okamžitě otočila a při prudkém vytržení z rány dokonalé ostří proťalo průdušnici i karotidy.
Upír s hlubokou ranou v hrdle, chrlící gejzíry krve, jež ani nebyla jeho, se zajíkl a zavrávoral. Pokusil se vyvolal kouzlo, získat trochu času pro posílení svých téměř dokonalých regeneračních schopností. Pak by přivolal své ochránce.
Nedokázal ale nic z toho. Ne když to bylo třeba.
Ataman Kirponos mu věnoval křivý úsměv. „Jsi jen oživlá mršina a až s tebou skončíme, budeš jen ta mršina...“
Štítivě odhodil zakrvácený kindžál. „Špatně se ti s tím mluví, co? Neboj to napravíme,“ dodal ještě a nastavil ruku do prostoru. Jeden z jeho pobočníků mu do ní promptně vložil rukojeť plukovnického palcátu.
„Seznámíme tě s našimi zvyky,“ oznámil mu. „Jsou možná primitivní, ale mají svoji váhu,“ dodal ještě a pořádně se masivním a těžkým palcátem zahnal.
Když jeho ocelové listy dopadly na upírovu tvář, rozdrtily v ní všechny kosti se kterými přišly do styku. Starcova vysušená kostra se poddala brutálnímu úderu jako by byla jen z papíru.
Znovu a znovu se palcát zvedal a dopadal, dokud toho ataman Kirponos s klením, celý udýchaný a zbrocený potem nenechal.
Prsty na Kirilově ruce se nepatrně chvěly. Hlavně ukazováček, jako by chtěl tím zlobivému atamanovi vyčinit za špatné chování.
„Dorazte tu stvůru,“ řekl mlčenlivě přihlížejícím kněžím. „Kůl do srdce a pak na hranici. Popel nasypte do řeky. Nechci aby ten zkurvysyn zase někdy vstal z mrtvých. Podruhé by se nám ho už porazit nepodařilo.
Co ty jeho nemrtvé bestie?“
Velekněz se ušklíbl. „Tvůj plán se stříbrem vyšel naprosto dokonale. Molodci se dali do jejich střílení. Tolik k otázce, na co že nám ještě budou ty staré muškety... Stříbra jsme nakradli díky temným bohům dost.“
Kirponos přikývnul. „Takže se teď postarejte i o něj. Živý nebo umírající, pořád pro nás představuje hrozbu. My půjdeme dorazit vrykolasy...“
-----XXXXX-----
„Co s ním?“ pronesl zamyšleně Velekněz, když stál sám nad poškubávajícím tělem nekromanta. Jen pohled na něj je znesvěcením všeho, v co věřil.
„Hej vy dva!“ houkl pak na dva zmateně se tvářící akolyty. „Slyšeli jste atamana. Odneste ho do chrámu a hoďte do obětiště. Ať se v něm spálí na popel, proklatec...“
Oslovení adepti na kněžský post poslušně zvedli zakrvácené tělo za ruce a nohy a odnesli ho pryč.
Velekněz se otočil právě včas na to, aby viděl, jak do průchodu vstupují první kozácké oddíly.
S uspokojením si uvědomil, že ten nekromant to přese všechnu svoji nadutost skutečně dokázal. Nebylo to skutečné zlomení vlkodlačího kouzla, ale jen jeho elegantní obejití, ale i tak neznal nikoho, kdo by to také zvládl. Byl to sice jen hochštapler, ale nebezpečný hochštapler a bude jen dobře, když nyní konečně pocítí zaslouženou pomstu Temných bohů.
„Velebený,“ ozvalo se náhle ze skupiny odcházejících, „požehnej našim zbraním.“
Chtěl zavrtět hlavou, ale pak si všiml prosebných výrazů v jejich tvářích. Nedokázal jim odříci.
Otočil se zpátky ke Kozákům a usmál se. „Dobře, děti moje,“ řekl a rozpřáhl ruce. „Přijměte požehnání Temných bohů...“
-----XXXXX-----
„Jak, že to nejde?“ zaječela Světlana Griškinová a rozkročená před znechuceně se tvářícím mágem, se zapřela rukama v bok.
Muž otírající si zakrvacené ruce do kusu hadry, vzhlédl od těla s nešetrně otevřeným hrudníkem. „No, prostě to nejde,“ odvětil. „Magie, jak ji známe, tu nepůsobí. Neříkám, že tu není, ale jako by se změnila, překódovala. Cítím její podstatu, ale to je asi tak všechno. Je pro mě prostě neuchopitelná. Takže i moje detekční schopnosti jsou tady nulové. Mohu vycházet pouze z mých skromných znalostí anatomie a ranhojičství. Na rozdíl od jiných, nejsem vybaven vědeckými znalostmi. Narodil jsem se ve smečce a žádná studia v lidském světě se tudíž nekonala. Takže by ses měla obrátit na doktora Ždanova, to je pravý felčar.“
„Je mrtvý,“ odtušila temně.
Přikývl. „Chtěl jsem jen ozřejmit, že pro tebe dělá ten nejlepší, co je ještě k mání...“
„Takže, co jsi zjistil, ty nejlepší, co je ještě k mání?“
„Příčinou smrti byla sebevražda,“ začal a než stihla sarkasticky poznamenat, že to věděla už když toho nebožtíka s prostřelenou hlavou přinesli, pokračoval: „zastřelením, jak je konečně očividné, ale důležité je, že to tělo vykazuje stopy i jiného působení. Mohla by to být nemoc, ale v tomhle zatraceném světě žádní mikrobi nejsou. Takže tuhle možnost škrtám. Stačí se ale podívat na jeho mozkovou tkáň.“
Zvědavě se naklonila nad tělem a nahlédla do otevřené mozkovny.
„No, ten chlapík je hlava otevřená, ale co mám vidět, kromě mozku po zásahu devítkou?“
„Jo, jeho mozek je na kaši, ale ta kaše není od kulky. Nechápu, že se vůbec ještě dokázal zabít...“
„Ano?“
„Upřímně, takový rozklad tkáně jsem ještě neviděl. Tedy u živých...“
„Takže z toho plyne?“
Zaškaredil se na ni. „Není to snad jasné? Něco tu je a to něco není rádo, že tu jsme i my. A dělá všechno proto, abychom tu nebyli. A zdá se, že se mu to daří...“