Tvůrci světů 12
12. kapitola
-----XXXXX-----
Zrovna jsme se oblékali, když dveře – ty dveře, co měly reagovat jen na moji DNA, vyletěly ze zárubní a s prásknutím narazily do zdi.
Překvapení, ale přesto nevyvedení z rovnováhy jsme se skulili na podlahu, z níž jsme chvatně sbírali zbraně.
V zárubních se k mému překvapení objevila mohutná postava s Kalašnikovem v ruce, která zrovna otočená někam dozadu na schodiště, zakřičela: „Měl jsem pravdu. Je to další úkryt! Pojďte..“
Teprve, když se otočil zpátky, jsem v něm poznal Hostinského.
A on poznal mě.
Znáte rčení, že někdo měl oči jako tenisáky? Tak já je viděl.
Od našeho posledního setkání zase tolik času neuplynulo, ale Hostinský se změnil. Tatam byla jeho kulatá rozšafnost a obličej poznamenaný tukovými zásobami a alkoholem prosycených nocí. Teď přede mnou stál pirát, guerillový bojovník jako vypadlý z letáčků levicových aktivistů, kterému v očích plála vášeň někoho, kdo prožívá každou minutu svého života, jako by byla tou poslední.
Na sobě měl směsku pracovních hader dělníků, doplněnou o služebnické kalhoty a neprůstřelnou vestu, z některého z mých úkrytů. I v tomhle by jich pár mělo být…
Ten Kalašnikov, co měl, byl taky z mých zásob. Tenhle byl rozhodně jiný než ten klasický – šlo o AK 94 s podvěšeným granátometem, tlumičem záblesků 2. generace a s průhledovým kolimátorem. Byla to přesně ta zbraň, o níž milovník sportovní střelby mluví jako o „mazlíkovi.“
„Ty?“ vyhrkl překvapeně.
Dopnul jsem si kalhoty a přitakal: „Jo, jsem to já…“
Vzápětí se do mého úkrytu nahrnula desítka dalších lidí. Mužů, ale i žen. Všichni byli ozbrojení a i oni měli ve tváři něco jiného, než předpokládanou odevzdanost.
„Vrátil ses…“ pokračoval rozechvěle. „…jak bylo předpovězeno.“
„Předpovězeno?“
Přikývl. „Po tvém odchodu vypuklo povstání. Teď nám ho pomůžeš skončit. Když služebníci začali prohrávat, vypustili na nás pekelné psy a stáhli se do hradu. Všude jinde je zabíjíme. Stejně jako ty čokly…“
Čokly? Mají ze mě víc, než jsem kdy předpokládal.
„A co Temní?“ zeptal jsem se ho.
Jeho tvář se zachmuřila. „No, s těmi je problém. Hrnou se ze Chřtánu po desítkách. Zabíjíme je, ale za každého ztratíme tucet našich. Naštěstí jsme našli pár tvých úkrytů se zbraněmi, léky a vším ostatním. Zbraně Služebníků na Temné stačí jen taktak. Tyhle pušky,“ řekl a ukázal na ákáčko, „z nich dokážou nadělat řešeto. Máme jich ale málo. Ale to se teď změní. Teď, když ses vrátil, abys nás vedl…“
Vedl? Proboha, co ho to napadlo?
„Já tu nejsem, abych někoho někam vedl,“ namítl jsem.
Zavrtěl hlavou. „Pleteš se. Bylo předpovězeno, že se vrátíš a že vyvedeš odtud své věrné. My ti věříme… my jsme ti věrní…“
Ostatní povstalci začali zuřivě kývat hlavami, až jsem měl strach, že se jim ty jejich tenké krky zlomí, jako tyčky od lízátek.
Do prdele! Věrní, nevěrní. Co já s tím mám společného?
„Já nic nepředpověděl,“ namítl jsem.
„Měli jsme tu jednoho věštce,“ řekl na to Hostinský. „Co řekl se splnilo. Mluvil i o tvém návratu.“
„Kde je? Chci s ním mluvit.“
Hostinský se zachmuřil. „Zemřel včera při útoku služebníků.“
Jak příhodné...
„Jsou to tvé výtvory,“ hlesla Nataša, jako by tušila, co se mi právě honí hlavou. „Jsi tvůrce… stvořil jsi je!“
Skupina povstalců se při vyslovení toho slova zavlnila.
„On je Stvořitel… On je náš Stvořitel…“
Najednou přede mnou všichni klečeli a Hostinský mi nabízel svoji zbraň.
Do prdele! Do prdele! A natřikrát do oslí a nikdy nemyté prdele!
„Vstaňte,“ řekl jsem jim. „Proboha, už tu přestaňte vytírat podlahu.“
Hostinský mě uchopil za paži, ale hned na tom jako by si uvědomil, co udělal, mě zase hned pustil a na tváři se mu objevil rozpačitý výraz. „Promiň. Musíš nám pomoct. Temní náš porážejí. I teď, v tuto chvíli, jsou o tři kroky před námi. Jestli něco neuděláš, oni to povstání utopí v krvi!“
Srdce mi sevřela temnota, o níž jsem ani nevěděl, že ji v sobě nosím.
Nataša mě uchopila za ruku. Její prsty se propletly s mými.
„Vzali mi Versailles a chtěli mi vzít i Konstrukt. Ukradli mi mé lidi! Nedovol, aby se to samé stalo i tady… Máš za ně odpovědnost.“
Odpovědnost?
Nikdy jsem neměl psa, dokonce ani morče. Co já vím o odpovědnosti.
„Je to tvůj svět!“
-----XXXXX-----
Otevřel jsem dveře do skladiště a sledoval, jak se tam povstalci hrnou jako velká voda. Brali si vše, co jim přišlo pod ruku. Zbraně a léky jako první, pak následovaly neprůstřelné vesty a dávky dehydrované stravy. V žádném úkrytu jich ale moc nemám, proč taky. Stačí mi pár kusů ode všeho.
Během několika minut se můj luxusní úkryt změnil v holobyt.
Nechal jsem je vzít všechno, co chtěli. Až na samopaly MP- 15 pro mě a Natašu s pár zásobníky. Snad se s nimi prostřílíme do ještě bezpečnějšího bezpečí, než byl můj údajně tajný úkryt.
Když jsme vyšli ven, k mému překvapení nás čekaly další dvě stovky povstalců. Někteří při pohledu na mě mávali nad hlavou zbraněmi, jiní dokonce poklekli. Ani jeden z nich ale nevypadal na to, že by nás jen tak nechali jít.
Místo toho nás odklopili.
„Přišli i další,“ sykl mi Hostinský do ucha. Tři největší oddíly se spojily… Temní nás sice přiměli spolupracovat, ale spojil jsi nás až ty.“
Povzdechl jsem si. „Dobrá, chci si promluvit s veliteli.“
Hostinský se udeřil do prsou. „S jedním už mluvíš. Druhého znáš taky.“
„Znáš mě,“ přitakal opravdu známý hlas. Když jsem se otočil, poznal jsem v mluvčím Hráče.
„Rád tě vidím,“ řekl jsem mu a sevřel nabízenou pravici.
Ušklíbl se a popotáhl si do ramen se mu zařezávající řemení Služebnické uniformy. „Od tvého odchodu se toho hodně změnilo.“
„To vidím…“
„A tohle je třetí velitel,“ pronesl Hostinský a uvolnil mi úkrokem pohled na možná čtyřicetiletou ženu ve špatně padnoucí uniformě služebníků.
„Jmenuju se Serena,“ pronesla unylým hlasem a doplnila to nedbalým zasalutováním. Velím holkám z Jižního sektoru.“
Jižní sektor byl slepencem desítek, možná spíše stovek paneláků v různém stádiu rozpadu. Hrabůvka, Dubina – to, jak jsem je stvořil ve svém světě, bylo jen hrubou črtou skutečné předlohy. Musel bych hodně zavzpomínat, abych vybavil nějaké podrobnosti. Nejspíš jsem tuhle část města docela odbyl. Z mého pohledu to byla periferie. Že si v něm ale služebníci udělají tábor pro ženské mě, ale nenapadlo ani ve snu.
„Nejsou to žádné panenky. Dostaly nejméně tucet psů a čtyři krát tolik Temných,“ oznámil mi bodře Hostinský.
Serena přikývla.
„Tak, co máš v plánu, Stvořiteli?“ vyštěkla pak, zatímco mě očima propalovala jako kobra krčícího se ušáka. Tatam byla její znuděná unylost.
Hm, zase jedna, co má problém s autoritami...
„Nejsem stvořitel,“ namítl jsem vcelku zbytečně, protože z pohledů přihlížejících bych vytesal vlastní bustu v nadživotní velikosti.
„Spíše mě spíš zajímá, co ode mě čekáte vy.“
„Pomoc v boji!“ zakřičel někdo z davu. „Svobodu!“ ozvalo se hned poté a pak svět kolem mě zanikl v kakofonii žádostí a proseb. Jo, věčný život mezi nimi zazněl taky.
A v tom je ten hlavní rozdíl mezi Stvořitelem a Tvůrcem...
Mávl jsem rukou a počkal, až se utiší.
„Přišel jsem pro jeden důležitý artefakt. Všichni vedeme svůj boj. Někteří o něm dokonce napsali i knížku. Děsná škvára...“
Nečekal jsem, že se chytí. Pokračoval jsem: „Potřebuji si tady něco zařídit, ale pokud budete chtít, vezmu vás do jiného světa. Neříkám, že je v něm vše ideální, ale budete čelit jen lidem.“
Obrátil jsem se na Natašu: „Pokud souhlasíš, mohli by udělat pořádky ve tvém Rohanském konstruktu.“
Chtěl jsem pokračovat, ale Hráč mě přerušil: „Mí lidé se odtud nehnou, pokud nepůjdeš i ty!“
Hostinský přikývnul. „Řekni, co chceš, abychom udělali.“
„Ani my nenecháme Stvořitele na holičkách,“ ucedila Serena.
„Až tady skončíme,“ pronesla Nataša vážným hlasem, „Všem dovolím přijít do mého světa. Budete tam vítáni.“
Mezi Sereninými bojovnicemi to zašumělo. „Ona je taky Stvořitelkou…“ zaslechl jsem.
Ozbrojené feministky ta představa rozhodně nadchla. Najednou ji obklopily a opatrně, jako by byla z porcelánu, se ji dotýkaly.
Že jsem se od Nataši jejich přičiněním vzdálil o několik metrů, je nezajímalo. Stejně jako já - neužitečný Trubcotvůrce…
Hostinský i Hráč vytušili moje rozpoložení. „Jaký je plán?“
„Co se stalo s haldami nad městem?“
„Kterými?“
„U centra.“
Tvářemi jim přeběhly vlny protichůdných emocí. „Opevňují se tam,“ odvětil nakonec Hostinský.
„Kdo, Služebníci?“
„Ne... Temní,“ odvětil. „Začali s tím, když vypuklo povstání a Služebníci ho nezvládli potlačit. Ze Chřtánu jim přišel na pomoc první oddíl, tak třiceti až padesáti Temných. Když jsme se do nich opřeli, začali se tam opevňovat, asi aby kryli cestu ke Chřtánu. Koho se jim podařilo chytit, toho tam nahnali na kopání zákopů a vršení valů a šancí.“
„Jak jsou s tím opevňováním daleko?“
„Nijak zvlášť, i když ty nebožáky dřou do úmoru, jde jen o trochu víc rozrytou krajinu. Větší strach mám z nich samotných...“
Sundal jsem si z ramene řemen od MP-15 a rozšafně ji poplácal po předpažbí.
„Nedivím se, že vás Temní děsí, ale přes všechnu její nadpřirozenou podobu, jdou zabít. Dokonce i jen touhle hračkou. Nemá ale smysl střílet je do hlavy nebo hrudi, opravdu vážná poranění jim způsobíte střelbou do místa, kde my lidé máme játra.
Prostě jim to našijte do břicha,“ dodal jsem, když se mi dostalo spousty nechápavých pohledů.
-----XXXXX-----
Bitva se ani náhodou nevyvíjela podle mých představ. Přesun centrem města až k troskám kdysi čtyřproudé silnice, jsme zvládli takřka bez problémů – rozprášit malý oddíl služebníků, kteří si to mašírovali středem ulice, opravdu nepovažuji za problém.
Jenomže tím taky všechna pozitiva skončila. Hned za pokroucenými troskami svodidel se strmě zvedaly svahy haldy – val navršené hlušiny a strusky z dávno opuštěných a zničených dolů a hutí.
A na vrcholu toho všeho se rozkládala dělila soustava neumělých a k našemu štěstí i nedokončených zákopů. Pro někoho, kdo si zažil peklo těch skutečných z dob Velké války, by byla takhle jejich amatérská nápodoba k smíchu. Nikde jsem neviděl ostnaté dráty, kulometná hnízda ani minomety.
Být to jinak, dobývání té pozice by se změnilo v jatka. Hravě by tu vykrvácely celé pluky. Jenže já měl jen tři sta šedesát osm chabě vyzbrojených odbojářů a půl den na to abych se dostal přes ta opevnění.
Bylo jasné, že to bude chtít hodně improvizace.
Nedalo mi moc práce vyšplhat se naprosto nepozorovaně do svahu a skulit se do prvního zákopu. Naštěstí v tomhle úseku nikdo nebyl. Za zatáčkou se ale činila s lopatami a krumpáči skupina lidí, hlídaná trojici Temných.
Nebyli nijak oslnivě vyzbrojení. Jelikož jsou rychlejší, stačí jim na lidi jen, jinak docela pestrá, sbírka sečných zbraní a nějaké muškety.
Divné ale bylo to jejich zakopávání. Takhle zblízka jsem najednou výsledek jejich snahy viděl v úplně jiném světle. Bylo nepochybné, že se vyvíjejí, učí se. No, možná, že učení bylo příliš silné slovo. Oni napodobovali…
Jejich zákopy byly neumělým padělkem zákopů z 1. světové války. Jenomže o napodobování by se Temní mohli pokusit, jen kdyby takový historický systém zákopů první linie viděli, nebo o nich četli.
A to nemohli. Pak mě napadla myšlenka, která se mi vůbec nelíbila – co když jsou obyvatelé světů na svého Stvořitele napojení víc, než jsme si dosud mysleli. Co když jsem to já byl jejich inspirací, co když se nějak napojili na mé vlastní znalosti a zkušenosti?
A co dalšího by se ode mě naučili, kdyby k tomu měli dost času?
Byl to pro mě šok. Učení Temných jsem nikdy neměl v plánu. Jejich stvoření bylo kombinací deprese a několika litrů sedmdesátiprocentní polské vodky. Všechno ostatní byl nechtěný bonus…
Najednou se vedle mě skulila do zákopu po dechu lapající Nataša a hned po ní i Hostinský, Hráč, Serena a trojice sveřepě se tvářících žen.
„Co tady ksakru děláte?“ vyjel jsem po nich, ale Nataša si jen položila prst na ústa.
To, že jsem zmlkl, okomentovala trojice Sereniných bojovnic významným pomrkáváním.
Spolkl jsem nadávku a sundal z ramene samopal. Teď nebyl na podobné srandičky čas. Musel jsem se dostat přes ty zatracené zákopy. Pak najdu ty zbytky boudy, u kterých jsem ten zatracený rukopis zakopal a zmizím odtud. Tedy, zmizíme.
Opatrně jsem nahlédl do spojovacího okopu. Jak jsem čekal, vedl do zákopů druhé linie. I v nich se to Temnými jen hemžilo. Projít tou bandou nebude ani náhodou snadné. Povzdechl jsem si. Kdyby nezačalo to zatracené povstání, Temní by neměli důvod se tady opevňovat. Byl to klacek, který jsem si vrhl pod vlastní nohy.
„Dostaneme vás na druhou stranu,“ řekla mi Serena, jako by si můj povzdech vyložila jako projev malověrnosti.
„Jak to chceš udělat? Necháš si narůst křídla?“
Sereniny společnice se zakřenily.
„To nebude potřeba. Prostě se nás držte a buďte zticha.“
Když jsem tvořil tento svět, bylo v tom rozhodně víc masochismu, než jsem si myslel...
-----XXXXX-----
„Měli bychom se stáhnout,“ pronesl technik s tváří pokrytou prachem, do něhož něco, zřejmě slzy, vyryly dvě temné stružky.
„Tenhle svět je nelidský. Je to peklo,“ pronesl jeden z členů jejího komanda. Muž ostřílený v tolika bojích, že si myslela, že ho nic nedokáže rozházet. Teď se mu třásly ruce, že si nedokázal ani sám zapálit cigaretu.
Pohlédla na tu zuboženou skupinu čítající pouhých dvanáct mužů. Ztráty se ji už dávno přestaly dotýkat. Prostě si jen dala do kapsy další psí známku a pokračovala dál.
„Přidejte,“ popohnala je. „Máme úkol.“
Jejich nesouhlasné mumlání uťala rázným pohybem ruky. Zmlkli. Nikdo z nich nechtěl dopadnout jako ten, co ji oponoval naposledy.
Rozhlédla se po vyprahlé krajině plné trosek. Nebylo pochyb o tom, že ji ten Farský přechytračil. I přes vztek, který cítila, se ale nemohla ubránit i jistému uznání. Tento svět nebyl peklem. Byl horší. Pro ní to byla ztělesněná noční můra.
Boj s těmi fanatiky na hradě byl krvavý, ale ztráty, které utrpěli, se daly přisoudit negativnímu vlivu momentu překvapení, který hrál jak proti nim, tak i těm druhým. Jediný, kde nebyl překvapený, byl Kryštof Farský.
Zapřemýšlela, zda věděl i o útoku těch psů. Slovo pes nedokázalo ani zdánlivě popsat děsivý vzhled těch bestií. Tři členové jejího komanda při pohledu na ně zešíleli a utekli do pustiny.
Ostatní s nimi bojovali. To střetnutí nakonec překvapivě rozhodly fosforové granáty, které kolem sebe začali rozhazovat, když je psi začali obkličovat.
Přemýšlela, kam je Farský vůbec zavedl. Byl to jeho svět anebo využil nějaký jiný? Slyšela, že to někteří z těch tvůrců dovedou. Ten svět byl příliš šílený svět na to, aby se mohl zrodit v hlavě někoho na pohled tak normálního.
Ušklíbla se. Jenomže Farský ji už několikrát překvapil. Klidně by to mohl zvládnout i tentokrát.
„Máte nějakou shodu?“
Technik vláčející se datovými úložišti napojenými k jeho mikropočítači, přikývnul. Neprůhledný štítek vizoru skrýval výraz jeho očí, ale ze sevřené linky úst a nepatrných pohybů jeho prstů vytušila, že je právě napojený na rozsáhnou agenturní databázi.
„Mám tady shodu,“ odkašlal si a pak ucedil: „Scheisse!“
„Mluvte, ksakru, co jste našel?“
„Je to alte Ostrau, freulain,“ odpověděl. „Mapa města se shoduje na devadesát šest procent. „Jsme kousek od centra.“
„Máme v databázi nějaké záchytné body?“
Technik několik, pro ni dlouhých, vteřin mával rukama ve vzduchu. „Mám nějaké údaje z policejní evidence. Žádné záchytné body z jeho minulosti.“
„Něco jiného?“
Zavrtěl hlavou.
Najednou si všimla smečky psů. Propletla se nevysokými troskami nedaleké budovy a zmizela za nimi. Mohli je napadnout. Jasně viděla, že si jich ta psiska všimla, přesto to neudělala. Bylo jediné vysvětlení - byli právě na lovu.
Ukázala na ně. „Budeme je sledovat. Myslím si, že jdou po stejné kořisti jako my.“
Kdyby Zelené barety viděly Sereninu bandu, byly by závistí ještě zelenější. Její dívčí skupina překonala prostor mezi první a druhou linií zákopů v několika minutách a v tichosti vyřídila několik svědků jejich postupu.
Netrvalo dlouho a celá skupina se překulila přes předprsně zákopů druhé linie. Nikdo si jich v té chvíli nevšiml a pak už bylo pozdě.
První dva Temné vyřídily za první zatáčkou, další tři ve spojovacím zákopu. Jím se pak vrátily pro nás. Přitom vyrušili jediného Temného, který se k nám přimotal. Bylo to tak rychlé, že si zřejmě vlastní skon ani neuvědomil. Ty ženské byly ještě lepší, než si myslely a jejich sebevědomí na tom vůbec nebylo špatně.
Prokličkovali jsme spojovacím zákopem do druhé linie a našli další spojovací zákop vedoucí do zápolí. Třetí linie se nekonala.
Zákop byl proto mnohem mělčí a my se jim museli doslova proplazit. Dostali jsme se jím na odvrácenou stranu svahu upraveného a obloženého velkými kameny do podoby malé reduty. U vstupu do zákopů nikdo nebyl.
Bylo naše jediné štěstí, že proces učení Temných měl pořád ještě mouchy. Jinak bychom tady narazili na zajištění záložními jednotkami.
„Čisto,“ oznámila místo toho Serena. „Teď je to na tobě. Veď nás.“
Když jsem se zorientoval, kde jsme, nebyl problém boudu najít. Dorazili jsme k ní během deseti minut. Všichni až na mě zaujali kruhovou obranu. Já zaujal postoj zkušeného hraboše. Naštěstí jsem nemusel hrabat dlouho. Už po nějakých třiceti číslech jsem narazil na pružnou, pevnou hmotu. Stačilo najít její kraje, trochu s ní zatřást a neprůstřelná vesta byla na světě. Pod ní byly mé zbraně, brašna s doklady a penězi a plastofolií obalený balíček.
Pobyt v prachu by pistolím nanotechnologického věku neměl ublížit, ale stejně je při nejbližší příležitosti raději rozeberu a vyčistím.
Teď už nás tu nic nedrželo. Bouda byla ale na otevření brány příliš rozpadlá. Možná bych otevřel nějakou škvírku, ale tou by se nikdo neprotáhl. Navíc se mi tady nechtělo nechat zbývající povstalce. Slib je slib.
„Kousek dál jsou staré tovární haly,“ oznámil jsem ostatním. „Na jejich zdech otevřu bránu.“
Nataša si otřela čelo. „Docela bych ocenila pořádnou koupel. Kam půjdeme?“
„Přesuneme se k mé skrýši a nabereme ostatní povstalce. Henryk nás čeká v Cimmerii. Čím dříve se na tu knihu podívá Günter, tím lépe.“
„Proč zrovna Günter?“
„Protože očekávám, že pokud v tom rukopise něco je, tak to najde jeho počítač.“
-----XXXXX-----
„Pohněte,“ popohnala je snad už posté. „Musíme ho najít.“
Procházeli ruinami domů, mezi kterými nacházeli desítky těl. Nikdo se tu o mrtvé nestaral. Byla tu těla v cárech oblečení, stejně jako mnohem lépe oblečení bojovníci, s nimiž se střetli v hradu. Dokonce i pár mrtvých psů. Boje, jež tu proběhly, byly neskutečně krvavé. Těla byla zohavena desítkami ran, rozstřílená, rozsekaná i rozervaná zuby a spáry.
Kdyby toho na ní už tak nebylo dost, asi by se z toho pohledu pozvracela.
V horku, které, zde panovalo, se těla rychle rozkládala a nad bývalým bojištěm se tak vznášel neskutečný puch, který jim vháněl slzy do očí a bránil se nadechnout.
Už nějakou dobu si všímala, že někteří z jejích mužů se začali polohlasně modlit. Jiní si pro sebe něco povídali nebo se jen tak pochechtávali. Lezlo ji to na nervy, ale nedokázala s tím nic udělat. Všichni měli nervy nadranc. Čím dříve se odtud dostanou, tím lépe pro všechny.
Až se vrátí, dá si dlouhou dovolenou. Hodně dlouhou, možná tak dlouhou, že se z ní už nikdy nevrátí. Mohla by si nechat vyplatit svůj podíl ve společnosti a stáhnout se někam do ústraní. Kdysi by to znamenalo pořízení rezidence někde v Karibiku, ale spojení a Amerikou už dávno nebylo, co bývalo. Celý kontinent se zmítal v chaosu a Unie odmítala udržovat spojení s někým, kdo měl problém se setrváním na základních ideových postulátech svobody, demokracie a multikulturalismu, ať už to znamenalo cokoliv.
Mohla by si koupit vilu v Monaku. Dělají to všichni, kteří chtějí platit menší daně. Nebo by si mohla pořídit rezidenci v Rimini nebo na Rivieře. Nechala by si zvětšit prsa a napíchat botulin do rtů a kamkoliv bude třeba, včetně míst, kde dosud postačovalo mít jen piercing. Pak by si pořídila několik milenců.
Neubránila se úsměvu. Ale jen do chvíle, než si uvědomila, že její úvahy nejsou nic jiného, než fantasmagorie.
„Pohněte se, kurva,“ vyštěkla na ostatní a pokusila si z hlavy vyhnat všechny představy, které ji odváděly od splnění úkolu.
Muž vedle ní zakolísal. Klesl na kolena a upustil zbraň. Místo toho, aby ji sebral, se rozchechtal a záchvatu smíchu se schoulil na zemi do klubíčka.
„Vstávej!“ zavelela mu, ale nereagoval. Zatřásla jím a pak do něj začala kopat. Znovu a znovu, dokud se jeho smích nezměnil v kňučení raněného zvířete. I tak ale pokračovala, až jeho zbabělé kňučení ustalo. Pak na jeho hlavu namířila pistoli a stiskla spoušť.
Výstřel zarezonoval mezi budovami.
Ostatní členové jejího komanda od nich překvapeně odskočili. Někteří dokonce začali zbraněmi propátrávat okolí, jako by jim ani nedošlo, co se tady ve skutečnosti stalo.
Všichni jsme lapeni ve vlastní mysli, došlo ji.
„Seberte se!“ zakřičela.
Najednou se vedle ní zhmotnil stín. Byl děsivou karikaturou člověka, zploštělý, s příliš mohutným trojúhelníkovým trupem a dlouhýma jako by opičíma rukama. Oblečený byl jen v odrbané bederní roušce a přes ramena měl přehozený záplatami spravovaný plášť. Přesto mu stačil jediný pohyb paže, aby štíhlá, zahnutá čepel, kterou držel, rozsekla muže, stojícího vedle ní, na dva kusy. S nechutně mlaskavým zvukem se rozpadl.
Děsivý válečník se najednou rozpil do šedočerné šmouhy, která se prosmýkla mezi další čtveřicí vyděšených techniků.
V jediném surrealistickém obraze se jejich těla po obdržených úderech zvedla ze země a ve vzduchu rozdělila. Viděla dlaň rotující vzduchem, pak hlavu i s kusem trupu a nohy, stojící bezradně na zemi, zatímco je opustil zbytek jejich majitele.
Stín se zastavil přímo před ní. Pohlédla mu do očí a neubránila se vzlyknutí. Dva členové komanda se jí pokusili ochránit. Jejich útok ale na tváři té bytosti vyvolal sotva víc než jen pousmání. Jednoho udeřil jílcem meče do klíční kosti, ta se s praskotem roztříštila a znehybnila mu pravici. Pak to ťal přes břicho. Ani neprůstřelná vesta ho neuchránila před otevřením útrob a muž se s děsivým křikem zhroutil k zemi.
Druhý na tu bytost namířil samopal a stiskl spoušť. Hlaveň jeho zbraně stihla opustit jediná kulka. Tvor se pohnul tak rychle, že se jeho tělo rozpilo do šmouhy. Zableskla se stříbřitá čepel jeho zbraně a muž se s křikem zhroutil k zemi. Během pádu se od něj odlomily obě nohy v pulce stehen.
Tvor se rychlostí, kterou její oči nestihly vnímat, opět přesunul až k ní a jeho vysušená, šedivá ruka ji uchopila za krk. Její stisk ji připravil o možnost se nedechnout. Bezmocně ho několikrát udeřila, ale nezdálo se, že by její snažení vůbec zaregistroval. Jeho nelidská tvář se roztáhla do spokojeného úsměvu.
„Jsssi ssslibná kořist,“ zasyčel a přiblížil svoji tvář k její. Z jeho dechu se jí zvednul žaludek. Pak ji tvář olízlo něco drsného a horkého.
Po tváři se ji skutálela osamocená slza.
„Já... já mám informace...“ pokusila ze sebe vypravit. „Jsem... jsem důležitá. V... v mém světě... jsem důležitá. Můžeme... můžeme si být prospěšní...“
Tvor ji objal pažemi a jeho nos se ji zabořil pod límec blůzy. Ucítila, jak větří.
Pak odtáhl hlavu a labužnicky zavřel oči. Setrval tak několik dlouhých vteřin.
„Jsssi sssladká. Cítím tvůj ssstrach. Jsssem potěšššen ty malá sssamičko. Posssiluje mě. Už jsssi někdy sssdílela lože sss mužem ssstvořitele? Budeš křičet rozkoššší. Ssstaneš ssse mojí sssouložnicí.“
„Udělám, co si přeješ,“ podařilo se ji vyslovit, i když se její mysl usilovně snažila o zhroucení do sladké nevědomosti bezvědomí.
Usmál se.
Najednou se u nich zhmotnily další stíny a zručně, jako by celý život nic jiného ani nedělaly, se zmocnily členů její výpravy. Během okamžiku byli spoutáni a odváděni pryč.
„Konečně sssami,“ ucedil její osobní netvor pobaveně. „Musssím sssi vybrat první sssplátku...“
Jako by se oddělila od zbytku své osobnosti, sledovala, jak si sundává neprůstřelnou vestu a rozepíná zip overalu.