Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 13

28. 9. 2017

13. kapitola

-----XXXXX-----

            Bránu jsem otevřel uvnitř úkrytu. Sotva se ten křídový obdélník rozzářil, vstoupil jsem do něj následovaný Sereniným komandem, které mělo za úkol zajistit okolí brány.

            Ta se otevřela uprostřed lesa. Hlubokého, temného a už od pohledu nepřátelského. Nebyl ale dost nepřátelský na to, aby mě vyděsil, když mám v zádech další tři stovky povstalců, co mě uctívali jako nějaké božstvo.

            Napravo od nás se zvedalo úbočí nějaké hory. Nejprve sotva znatelně, pak ale stále příkřeji. Stromy se na něm snažily uchytit, ale bylo vidět, že něco jejich snahy maří už v zárodku. Byly pokřivené a zpola vyvrácené. Možná tu řádí často vichřice, ale Henrykova mladistvá představivost zaplnila jeho svět i magií, takže klidně mohlo jít i o stopy po řádění nějakého kouzelníka či jeho výtvoru.

            Pokud vím, něco takového nikdo jiný neudělal, protože magie je už z podstaty nestabilní, ale Henryk prostě není ve spoustě věcí jako ti ostatní.

            Stačilo mi krátké rozhlédnutí, abych se zorientoval, kde jsme. Krajina se od mé poslední návštěvy nezměnila a rozeklané vrcholy hor na severu byly jednoznačným vodítkem. Od Henrykova sídla jsme nebyli víc než pár kilometrů.

            Chvíli jsem počkal, dokud k nám nedorazili všichni povstalci a pak jsem bránu uzavřel.  Bylo  úsměvné sledovat, jejich překvapené výrazy. Tahle země doslova oplývala mlékem a strdím, zatímco jejich domov byl vyprahlou pustinou stvořenou chlápkem zmoženým depresemi a alkoholem, co chtěl spáchat spektakulární sebevraždu. Počítám, že až uvidí místní ženské, nebudou k udržení.

            Serena a její skupinka militantních feministek se naproti tomu tvářily naprosto nezúčastněně, jako by tráva a stromy byly běžnou součástí jejich dosavadního života. Naprosto prakticky se  rozmístily v čele naší skupiny a začaly provádět průzkum.

            Jejich hlídka brzy nalezla pěšinu vedoucí do údolí. Mohly se mě na ni klidně zeptat, ale kdo si hraje, nezlobí...

            Hostinský a Hráč se mě drželi jako dvě přerostlá klíšťata a odmítali se ode mě hnout na krok, jako by měli strach, že někde nakreslím obdélník a zase jim zmizím.

            Nebo si začali hrát na osobní stráž Stvořitele. To byla ta horší varianta.

            „Půjdeme kousek dolů po svahu, dokud nenarazíme na potok. Podél jeho břehu dojdeme až do vesnice,“ oznámil jsem ostatním. „Tam se sejdeme s Henrykem.“

            „Čekala bych, že tady bude nejméně králem,“ odtušila Nataša.

            Zavrtěl jsem hlavou. „Posledně byl něco mezi bardem a mastičkářem.  Dokáže se uživit i jako kovář, toho mají ve světě, kde se pořád válčí, všichni rádi...“

            „Co to je za svět?“ zeptal se mě Hráč.

            „Patří mému příteli. Je plný válečníků, co spolu bojují. Každý den tu je novým dobrodružstvím. Je tu všechno, co by chtěl zažít teenager. Nabušený a nadržený...“

            „Proti nabušeným a nadrženým teenagerům nic nemám,“ zavrčela Serena, ale pak najednou ztuhla. „Slyším jezdce.  Tři nebo čtyři.“

            Na okraji lesa jsme se zastavili. Na dohled jsme měli kopec,  na němž byl palisádou obehnaný dvorec, k němuž patřilo několik zemědělských stavení a ohrady s dobytkem. Z dýmníků chalup stoupaly k nebi proužky šedomodrého dýmu. Ženy pracovaly na malých zahrádkách a všude kolem běhala děcka, která rozháněla drůbež a několik drobných, flekatých čuníků. Bukolická idyla...

            Pak jsme je uviděli – čtveřici vousatých a divoce vyhlížejících válečníků na koních, kteří se pomalu blížili k vesnici. Byli ukrytí ve zbrojích z podivné směsi kůže, bronzu a železa. Jejich výzbroj byla standardě fantasy - meče, případně mohutná dvoubřitá sekera a palné zbraně se omezily na krátký reflexní luk zastrčený v toulci zavěšeném křížem přes záda.

            A všichni čtyři jako by vypadli z reklamy na steroidy. Bicepsy o velikosti bowlingové koule, býčí šíje skrytá mezi rameny připomínajícími žulový blok. Conan proti nim vypadal jako třasořitka.

            Pak si nás všimli, jako na povel otočili koně a pobídli je ke cvalu. I když většina z nás byla ještě ukrytá v lese,  mezi stromy nás museli vidět dost na to, aby jim došlo, že čelí přesile. A přesto jeli dál. Hrdinové a nebo tupci. I v našem světě je ta hranice dost tenká.

            Netasili ale zbraně. Aspoň že tak. Nechtělo se mi je odstřelit jako krocany. 

            Místo toho jsem vyšel za okraj lesa a zamával. Okamžitě změnili směr a zamířili ke mně. Ne že bych to chtěl, ale do vteřiny se ke mě připojili i mí společníci - Hráč a Hostinský a Serena. Ti dva možná vypadali trochu nervózně, ale Serena se přijíždějícím kolohnátům nepokrytě šklebila.

            „Kdo jste?“ zaburácel jeden z nich. „Jsem Harada Krvavý, jarl vesnice Odinskee. Jestli vás najal ten zkurvysyn Kerle, tak vás upozorňuji, že skončíte jako ti minulí nájezdníci.“

            Ukázal na svah na opačné konci vsi, na němž bylo vkusně naaranžováno několik kůlů s těly v různém stádiu rozkladu.

            „Hezké,“ ucedila Serena. „Hned se cítím jako doma.“

            „Ta žena mluví, když není tázána,“ zkonstatoval celkem zbytečně jeden z válečníků. „Vychovej si ji cizinče, jinak ti přeroste přes hlavu.“

            Ostatní se rozesmáli.

            Možná bych se ozval, ale nerad nosím dříví do lesa - výraz ve tvářích Sereniny dívčí skupiny byl mrazivější než dno pekla. Jo, genderové stereotypy. Tady bude ještě veselo...

            „Hledáme Henryka,“ oznámil jsem Haradovi. Jako jarl by měl mít přehled o svých lidech.

            „Henryka Bylináře?“ překvapeně vyhrkl. „Dorazil před pár dny. S nějakým klukem. Prý je to jeho nový učedník. Takový nedomrlec, ani meč neuzvedne...“

            Pak se podíval po nás. „Nevypadáte nemocní. Chcete, aby vám věštil?“ 

            „Chceme s ním mluvit. Jako věštec určitě ví, že přicházíme...“ odvětil jsem.

            Haradova tvář se rozjasnila. „Každý ví, že je nejlepší. Všechny klany by ho chtěly mít na své straně, ale teď patří k nám. Šestkrát ho už chtěli zabít, chráníme ho jako oko v hlavě, ale stojí při něm bohové...“

            Rozesmál jsem se. Jak znám Henryka, ti zabijáčtí zmetci se museli dočkat obrovského překvapení. A bylo poslední v jejich bídném životě...

-----XXXXX-----

            Zavedli mě k chatrči nedaleko mnohem honosnějšího domu, který určitě patřil náčelníkovi. Ostatní museli zůstat před palisádou. Nevadilo mi to, konečně bylo to o několika větách, co jsem s Henrykem hodlal prohodit. Pak odtud všichni spořádaně zmizíme.

            Vím, že to do barbarského diluviálního světa nepatří, ale nemohl jsem jinak – na hrubě stlučené dveře Henrykovy chatrče jsem způsobně zaklepal...

-----XXXXX-----

            Serena si sedla do tureckého sedu a začala rozebírat svého kalašnikova. Od chvíle, kdy ho získala, to dělala pravidelně, vždy před spaním, nebo jako teď, když se potřebovala uklidnit. K tomu byly ty zautomatizované pohyby nevyžadující použití mozku nejlepší.

            Ten nový svět ji mátl. Nikdy neviděla tolik stromů.  Těch pár, co znala ze svého světa, bylo uschlých a bez listí, nebo jen s jeho pokroucenými, hnědými zbytky. Tady rostla dokonce i tráva a vše bylo vlhké a napité vodou. Tolik pohromadě jí nikdy neviděla. Její svět byl vyprahlý jako opilcova ústa. Nikdy by si ani nepomyslela, že to jinde může být jiné. Nebo, že by mohlo existovat nějaké „jinde“.

            Nemohla ale popřít, že se ji tady líbí. Místní, které zatím potkala, byli divocí stejně jako ona sama.

            Přesto z nich byla nervózní.

            „Ty patříš tomu divnému chlapovi, co teď mluví s mistrem Henrykem?“ přerušil její myšlenky známý hlas.

            Vzhlédla od zbraně na rozpačitě se tvářícího se Haradu. Jedna část její osobnosti chtěla vyskočit a s křikem mu vrátit tu hloupost, kterou právě vyslovil. Místo toho mu jen  pohlédla do očí. Připadalo ji, jako by se zmenšil. To ji pobavilo.

            „Hm, nepatříš,“ vyhrkl rozpačitě. „Myslel jsem si to,“ dodal ještě.

            „Jsem... jarl,“ začal pomalu a opatrně. „Patří mi třiatřicet manů a šedesát dva kusů dobytka. Mám vlastního kováře a důl na rudu. Jsem bohatý a mocný...“

            „A co já s tím?“ zeptala se jo, ignorujíc pobavené úšklebky společnic.

            „Chci s tebou sdílet lože...“ vydechl.

            „Sdílet lože?“ opáčila. „To jako myslíš...“

            Než to dořekla, prudce přikývl.

            Rozesmála se.

            „Kdybys věděl, co jsem musela...“ začala pak, ale nakonec jen dodala: „...nikdy bys mi to nenavrhl.“

            Její tvář se na moment zachmuřila. Ať už to udělala jakákoliv vzpomínka, rychle ji zase zahnala.

            „Zabil jsem šestačtyřicet mužů a vyplenil tři vsi. Viděl jsem skoro všechno a o zbytku jsem slyšel,“ namítl na to.

             Podívala se mu do očí. „Zabila jsem šestnáct démonů a viděla přitom zemřít čtyřicet osm žen, kterým jsem velela...“

            Chvíli se na ni beze slova díval. Pak si povzdechl: „Zatraceně, ženská. Spletl jsem se. Takový příběh jsem ještě neslyšel.“

            Položil ji dlaň na rameno a pokračoval: „Mám ve svém domě soudek  opravdu dobrého vína. Přivezla ho letos na jaře karavana z jihu a stál mě pěkných pár kousků stříbra. Kašlu na to lože. Právě teď bych ho moc rád vypil a tobě nabízím, aby ses přidala. A můžeš mi povyprávět svůj příběh...“

            I ona na něj chvíli hleděla.

            Pak spolu odešli.

-----XXXXX-----

            Když jsem vstoupil do Henrykova domku, překvapila mě stísněnost jejích prostor. Byla to docela změna - při poslední návštěvě mě ubytoval na hradě. Měl jsem tehdy sice pro sebe jen jedinou místnost, ale proti tomu, kde jsem se ocitl teď, to byl nevýslovný luxus.

            Uprostřed roubeného stavení byla nízká zděná a jílem vymazaná pec, v níž žhnuly kousky dřevěného uhlí. Nad nízkými, mihotajícími plameny visela měděná konvice, z níž stoupal úzký pramínek páry.

            Nic moc dalšího už tu nebylo. Jedna postel, stůl a pár lavic. Hrubě opracované, s deskami sukovitými, již našedlé z všudypřítomného kouře, který se z chalupy snažil uniknout úzkým dymníkem v doškové střeše. Nejhorší byl ale ten  štiplavý  a čpavý zápach, který vycházel z rohu místnosti, kde za na mě zpoza nízké ohrádky koukala koza. Co bych dal za sociální holobyt ve starém Přívoze...

            „Nazdar hospodáři,“ oslovil jsem Henryka, který se choulil na lavici přiražené k boku kamen. Nedivil jsem se. V domě bez pořádné podlahy, panovala nepříjemně lezavá a vlhká zima.

            Pozdravit Güntera, který skrčený za stolem vypadal, jako by snědl něco naprosto nechutného, jsem ale nestihl.

            „No sláva,“ přerušil mě totiž můj ex-mentor. „Už jsem myslel, žes to nezvládl. Co tě zdrželo?“

            „Gretchen. Hrála to na nás. Dostala Natašu a pak i mě. Musel jsem improvizovat...“

            Podíval se na mé zničené a zaprášené oblečení. „Improvizoval jsi návratem do svého masochistického světa? To mi nepřipadá moc chytré...“

            Položil jsem před něj balíček s Tychonovým rukopisem.

            „Měl jsem ho tam schovaný. A Gretchen ho moc chtěla.“

            Zběžně útlou knížečku prolistoval a pak položil zpátky na stůl. „Kdysi jsem se dostal k jednomu opisu. Jsou to jen bláboly.“

            Zavrtěl jsem hlavou. „Měl jsem stejný názor, ale asi jsme na to šli špatně. Kdyby to opravdu byly bláboly, nestáli by o to. Možná na něco přijde tady Günter.“

            „Aspoň bude mít konečně něco na práci,“ utrousil Henryk uštěpačně. „Místní se ho pokusili několikrát zapojit do jejich her, ale moc se mu nedařilo.“

            „Krvavá hlava?“ zeptal jsem se jej, vzpomínaje na nechutnou verzi kopané, které místní holdovali pokaždé, když chytili cizího zvěda, nebo se jim vydařil nájezd na sousední klan.

            „Jo. A nešla mu ani Strkaná.  A to si kvůli němu, místo sekyr vzali jen klacky. Shořel jak papírový čert už v prvním poločasu.“

            Mladičký hacker se s bolestivým sykáním zvedl z lavice, sebral ze stolu Braheho rukopis a opatrně jej otevřel.

            Ušklíbl se. „Latina napsaná inkoustem na kůži.  Méně interaktivní ten text už snad být ani nemůže. Jak to mám asi analyzovat?“

            „Četbou?“ navrhl mu Henryk uštěpačně.

            „Měli bychom se přesunout někam blíž civilizaci,“ navrhl jsem a poklepal Günterův holoboard, který tady, ve světě bez elektřiny, jen neužitečně zavazel  na lavici.

            „Nejprve si musíme vážně promluvit,“ pronesl Henryk hlasem nepřipouštějícím diskusi.

            Posadil jsem se vedle něj. „Tak co se děje?“

            „To nevím přesně, ale určitě nic dobrého,“ začal a jestli mě něco dostalo, pak to byla starost, co se mu objevila v očích. „Objevili se tu cizinci. Mluví o nich klany na pobřeží, i ty ve vnitrozemí. Viděli je dokonce i v horách. Nikdo neví, odkud přišli. Objeví se a zase zmizí a zůstávají po nich jen mrtví. Hovoří se o děsivých zbraních a kouzlech. Místní pohrdají smrtí, ale tentokrát se poprvé opravdu bojí...“

            „Byly tu fluktuace?“

            Zavrtěl hlavou.

            „Pak to nedává smysl,“ odpověděl jsem.

            „Přesně tak.“

            „Co jsi podnikl?“

            „Odhalil jsem se a svolal klanové náčelníky. Nedovolí si neposlechnout. Přijdou o prvním úplňku. A jejich zvědi do té doby najdou ty cizince...“

            „Takže jsi odhodil masku a přihlásil ses o tenhle svět?“

            Zachmuřil se. „Jestli mám pravdu, pak bych o něj stejně přišel.“

            „Budeme bojovat,“ navrhl jsem mu.

            „Ono to tak skončí... to připouštím,“ začal pomalu. „Ale nemyslím si, že máme šanci vyhrát.“

            „Ne tady a ne teď,“ připustil jsem. „Pokud budeme bojovat podle jejich pravidel.“

            Usmál se. „Tak jsem tě přece jen něco naučil...“

-----XXXXX-----

            Náčelníci se sice scházeli pomalu, ale scházeli. A všichni přijeli s doprovodem. Někteří měli tucet válečníků, jiní jen pět nebo šest. Jen dva přijeli s více než dvaceti muži. Žádné vozy ani muly naložené stany a komfortním vybavením, které považuje elita za nezbytné. Měli jen své koně, zbroj a zbraně. Nic víc válečník nepotřebuje a oni všichni byli válečníky z masa a kostí. Trénovaní od dětství  a zocelení ve stovkách bojů. 

            Život tu byl úžasně jednoduchý a přímočarý. Pravda, netrval nijak dlouho, ale rozhodně nebyl nudný.

            Ještě nedošlo k jednání a už jsme tu měli šest soubojů, z nichž jeden skončil nerozhodně, tedy smrtí obou účastníků. Pohřbívalo se v lese a myslím, že bylo docela prozíravé, že Henryk přikázal vykopat něco, co šlo považovat za zárodek masového hrobu. Rozhodně to hrobníkům ušetřilo čas a práci...

            Mým povstalcům Henryk vyčlenil plácek nedaleko palisády, kde brzy vyrostly stany zapůjčené ze všech koutů země. Tím se z toho stalo velmi pestré a kosmopolitní místo. Pro lehce xenofobní místní by to bylo důvodem k neustálým  provokacím a špičkování, ale stačilo pár drobných incidentů s jednoznačným výsledkem, že  místní raději mé hochy a děvčata nechali na pokoji. Asi z nich cítili něco, co se jim nelíbilo.  Setkání s démonem zřejmě na člověku zanechá stopy...

            Meč mi hvízdnul kolem ramene. Přísahal bych, že se mě jeho hrot letmo dotknul. Bylo to jako polibek. Polibek smrti.

            Ukročil jsem a další útok paríroval. Můj meč byl trochu těžší, ale dobře vyvážený a rychle jsem si na něj zvykl.

            Můj protivník byl zkušený, ale s každou minutou našeho souboje stále čitelnější.  Měl své oblíbené figury, které střídal a prokládal vypilovanými fintami. Postupně je na mě vyzkoušel všechny. Ta poslední byla asi nejúspěšnější. Skončil jsem s dírou v rukávu úplně nové haleny.

            „Stárneš,“ okomentoval to Henryk.

            Vysloužil si mé odfrknutí.

            „Před pár lety bys ho už dávno vyřídil,“ dodal ještě.

            Měl pravdu. Ale stále jsem byl ještě naživu, takže to nebylo zase až tak špatné...

            Uřícený svalovec ze sousedního klanu udělal další výpad. Tentokrát svůj útok ale příliš protáhl, takže se mi ho podařilo chytit za zápěstí, naučit udělat salto a pak odzbrojit.

            Ze skupiny přihlížejících se ozval chladný potlesk. Zřejmě to bylo tím, že šlo o vyzyvatelovy kamarády.

            Sebral jsem ze země bundu a tričko – nevím proč, ale Cimmeřani mají zvláštní zvyk jít do souboje nahoře bez. U žen to může být vítaný bonus, u chlapů mi to připadá divné. Fakt je, že toho byly kdysi plné holofilmy...

            Sotva jsem se oblékl, někdo mi podal roh s pivem. Vypil jsem ho na jeden zátah. Nebylo tak studené, jak by mělo, ani tak pasterizované, jako u nás, ale bylo silné a konzistencí připomínalo opatrně naředěný klíh.

            „Je něco nového?“ zeptal jsem se ho.

            „Před čtvrt hodinou dorazili zvědi. Na severu, v horách, těsně pod hranicí věčného ledu, našli osadu. V noci tam prý dávají louče tolik světla jako ve dne a je tam slyšet rachot jako by démoni drtili skálu. Konec citace...“

            Ušklíbl jsem se. „Mají tam agregát na výrobu elektřiny. Zřejmě předpotopní, na fosilní paliva proto ten hluk.“

            „Jo, jsou tu občas k nalezení ropná jezírka. Měl jsem v mládí divné chvilky...“ připustil Henryk.

            „Jak reagovali náčelníci na tvé odhalení?“

            Usmál se. „Čekal jsem to horší. Setkání se stvořitelem s většinou lidí dost zamává, ale tihle se zmohli jen na vyhrknutí: U Cromma! A  pak se mě už jen snažili přesvědčit, abych požehnal právě jejich klanu. Jejich válečníci jsou ale moji. Přísahali mi vlastní krví.“

            „Jsi jak satanáš,“ ušklíbl jsem se. „Ale je to dobrá zpráva. Já svolám povstalce. Střelné zbraně a meče jdou dohromady jen do první kulometné dávky. Bude lepší, když se s cizinci vypořádají oni...“

            „A půjdou s tebou?“

            Přikývl jsem.

            „Cimmeřané si to ale nenechají ujít,“ pokračoval Henryk zamyšleně. „O boji s cizinci se bude u ohňů vyprávět i za sto let. Musíme jich pár vzít sebou. Pár z každého klanu, jinak mám na krku občanskou válku.“

-----XXXXX-----

            Tábor cizinců byl obehnán nízkým valem navršeným z kamení, který někdo vylepšil ostnatým drátem, který patřil do Cimmerie stejně jako  vrčící agregát připojený k reflektorům osvětlujícím prostor mezi chalupami.

            Původně muselo jít o nějaké strážní stanoviště, možná hradisko. Podle počtu doškových střech tu nežilo víc než třicet, čtyřicet lidí. Co se s nimi stalo, jsem si nechtěl ani domýšlet.

            Připlížili jsme se k valu, pečlivě se vyhýbajíce ostrůvkům namrzlého sněhu, který nás mohl prozradit.

            „Divné místo,“ ucedil Harada Krvavý. „Páchne stejně jako ta odporná černá jezera, co jsou na jihu. Ten stroj dělá tolik hluku, že by nás hlídky neslyšely, ani kdyby stály krok od nás...“

            „To je jen dobře,“ ucedila Serena tiše a podívala se na svoji skupinku bojovnic.

            Pobyt v barbarském světě pro ně nebyl jednoduchý. Válečníci k nim přistupovali s nedůvěrou, ale Henrykova vůle měla sílu zákona. Měly své moderní zbraně, které doplnily o úctyhodnou sbírku chladných zbraní a částí zbroje vyhraných v soubojích. Teď mohly všem ukázat, co v nich je.

            „Opravdu to chceš udělat?“ zeptal se ji Harada ustaraně.

            „Bude to sranda,“ odvětila.

            „Jasně, jednou se tomu v domově důchodců společně zasmějeme....“ pronesl jsem.

            Věnovala mi nechápavý pohled.

            „Společně, protože jdu taky,“ oznámil jsem ji a gestem ruky uťal jakékoliv diskuse. „Jestli tam mají bránu, musím ji vidět.“

            Nakonec neprotestovaly. Tedy nijak zvlášť.

            Západ slunce není pro průnik špatný. Sluneční paprsky oslňují stráže, ale nás bylo tolik, že bychom těch pár šťastných minut asi nestihli. Takže nám zbývala noc.

            Stáhli jsme se a zbývající čas vyplnili přípravou výstroje a  vzájemným maskováním. Saze se sádlem jsou použitelné i pro normální svět, ale tady to působilo tak nějak conanovsky. Stačilo udělat pár  čar a silueta člověka se rozptýlila do  podivného patvaru, který nechal v klidu každou hlídku.  Já byl hotový za pět minut. Další půlhodinu jsem pak sledoval, jak si ty holky se smíchem vzájemně  patlají černidlo na místa, která by neměl šanci zahlédnout ani ten strážný s rentgenovýma očima. Několika bojem zoceleným Cimmeřanům, co je sledovali, se z toho zřetelně třásly ruce.

            Možná bylo lepší, že se do toho pustilo holčičí komando. Poslat tam bandu kredenciózních barbarů s požadavkem, aby se chovali tiše, bylo koledováním si o průšvih.

            Taky bylo dobře, že nesvítil měsíc. To náš úkol zjednodušilo.

            Val přelezly čtyři dívky a v naprostém tichu odpravily stráže, co se choulily v ďolících za kotouči ostnatého drátu. Evidentně se ani tak nestaraly o okolí, jako spíše o to, aby nezmrzly.

            Pak přišel čas i pro zbytek naší smíšené jednotky, se kterou jsme se dostali až na úroveň prvních domů. Byly to roubené sruby, masivní, z kmenů, které sem museli pracně převézt z nížin.   Takové domy tady  většinou slouží pro několik rodin najednou. Jen jeden dům vypadal o něco honosněji. Měl kamennou podestu a úzká okna připomínající střílny. Jednou vedl dovnitř tlustý svazek optických kabelů. Jejich druhý konec jsem odhalil za rohem – pod polyplastovou stříškou, jako vystřiženou z katalogu obchodu pro kutily tam tlumeně vrčely čtyři dieselagregáty.

            Ještě, že si tu Henryk nevymyslel Zelené. S těmihle neekologickými monstry by udělali rychlý proces. Stejně jako s jejich provozovateli...

            Mezi stroji jsem konečně zahlédl byvatele téhle tvrze. Byli to dva technici v overalech bez jakýchkoliv označení a distinkcí. Brýle jednoho z nich ale jasně dokazovaly, že nejde o místní...

            Pokuřovali a smáli se nějakému vtípku. Rozumět jim ale pořádně nebylo. Připadalo mi, že mluví německy, ale taky to mohla být holandština nebo něco jiného. Na dlouhé výzkumy ale nebyl čas – Serenina děvčata je sprovodila ze světa během pár vteřin. Druhá Noc dlouhých nožů...

            „Vyčistěte ty chajdy kolem. Já půjdu do té největší,“ řekl jsem jim.

            „Půjdeš,“ přitakala Serena, „ale ne sám...“ dodala a posunkem mi přidělila čtyřčlenné dívčí komando, které mělo na svědomí místní stráže.

            Holky vypadaly víc, než schopně a se Serenou se nemělo smysl hádat. Tak jsem raději rovnou vykopnul dveře.

            Zkrácené ákáčko je dobrá zbraň pro stísněné prostory a tíseň prožívající střelce. Má sice daleko do brokovnice, se kterou se dá přeorat místnost dvěma výstřely, ale měl jsem plný zásobník, před sebou dost cílů a překvapení mi hrálo do karet. Přepnul jsem na střelbu dávkou a poddal se pocitům muže stojícího na správné straně střelné zbraně.

            Byli tam další technici i po zuby ozbrojení žoldáci. Ty jsem poctil svoji olověnou pozorností jako první.

            Když se přidala i Serenina banda, v domě to okamžitě vypadalo jako na sněmu řeznického cechu.

            Panika byla naprosto dokonalá. A k tomu se přidal z venku přicházející vítězoslavný křik barbarů, kteří si vzali na paškál osazenstvo chalup.  To bylo okamžitě  násilně zkonfrontováno s vlastní smrtelností...

             Dům tvořila jediná, protáhlá místnost se schodištěm vedoucím dolů. Tlusté svazky kabelů vedoucích stejným směrem mi daly jasně na srozuměnou, kam musím jít.

            „Tam je brána!“ zakřičel jsem do rachotu střelby a vyrazil po schodech.

            Dávka ze samopalu ometla dřevěné obložení jen pár centimetrů od mé hlavy.  Třísky mě nepříjemně zasáhly do tváře a krku. Bolelo to ale rozhodně méně, než kdyby mě zasáhly kulky ráže 9 mm. To mi věřte...

            Vypálil jsem směrem, kde jsem tušil onoho střelce, porci olova a výkřik mi napověděl, že jsem zasáhl. Rozběhl jsem se a skokem přenesl přes zhrouceného a chroptícího žoldnéře.

            Sklep byl osvětlený přenosnými elektrickými lampami, které někdo zapomněl  zhasnout, takže jsem měl všechno jako na dlani.

            Brána byla přímo přede mnou.  Byla umělá – tvořil ji rychle se točící  kruhový prstenec jež sršel statickou elektřinou.  Kolem ní byly rozmístěné konzoly počítačů s blikajícími holomonitory, masivní chladící jednotky a skříně s paměťovými jádry. Uprostřed rotujícího kruhu pulzoval vstup do jiného světa.  Bylo otevřeno...

            A zrovna odtud odcházela trojice lidí. V tom příšerném jasu jsem poznal, že dva rozhodně byli muži. Ramenatí s maskáčovým vzorem na oblečení i neprůstřelné vestě. Na zádech měli malý hrb vestavěného mikropočítače, který byl připojený k taktické přilbě  s poloprůhledným vizorem.

            Ti dva rozhodně vypadali, že ví, co dělají. Chladnokrevně  ignorovali kulky, které kolem nich svištěly a kryli třetí osobu. Ženu. Zřejmě měli za úkol ji dostat do bezpečí.

            Nebylo proč čekat – krátkou dávkou jsem jednoho nabral do kevlaru a poslal zářící plochou pryč z Cimmerie. Pochybuji, že na druhé straně z něj bude mít radost někdo jiný, než patolog. Kevlar není všemocný a ákáčko jsem měl nabito poloplášťovou municí.

            Jeho kolega mi poslal svoje pozdravy z krátké MP-15 a přiměl mě se skulit na podlahu. Pak uchopil chráněnou osobu za paži a postrčil ji k bráně.

            „Hajzlové!“ okomentoval jsem jejich odchod.

            On se neotočil. Ona ano.

            Věnovala mi jediný pohled a pak udělala krok do zářící energetické membrány, jež vzápětí zmizela i se vším ostatním.

Někdy v té chvíli jsem se složil v bezvědomí na podlahu.

-----XXXXX-----

            „Přichází k sobě,“ byla první slova, co jsem slyšel.

            Hlas patřil Henrykovi a ten s námi do hradiště nešel. To znamená, že jsem byl mimo nějakou dobu.

            S povzdechem jsem se posadil. „Potřebuju se napít,“ zachrčel jsem.

            V Cimmerii se naštěstí voda používá jen k omývání mimin a mrtvých. V mezidobí si místní lijí do hrdel víno, medovinu a nebo pivo, které konzistencí připomíná klíh.

            Okamžitě se přede mnou objevilo několik měchů z kozí kůže. Dle očekávání v nich byl kompletní Cimmeřanský nápojový lístek.

            Pak se ale mezi vaky objevila kovová placatka, z níž se do mého nosu linula nezaměnitelná vůně pálenky. Whisky...

            „Cvakni si,“ ozval se Henryk. „Vypadáš, že to potřebuješ...“

            Nebylo co řešit.

            Mohutně jsem si zavdal a pak mu placatku vrátil. „Dej si taky. Budeš to potřebovat.“

            Nechápavě se na mě podíval.

            „Viděl jsem Helenu,“ odvětil jsem nejklidněji, jak to jen šlo.

            Chvíli si mě jen tak prohlížel, Pak přiložil hrdlo kovové lahvičky k ústům a měl ho tam ještě dlouho poté, co se otočil na patě a odcházel pryč.

-----XXXXX-----

            „Měl jsem strach,“ pronesl Harada Krvavý, muž o němž kolovaly zkazky, že mu v žilách plyne  voda z horských ledovců a podal ji vak s vínem, který do jejího stanu přinesl za chechotu již notně opilých družiníků.

            „Bál ses boje?“ pronesla Serena zvědavě. Zrovna si sundala zbroj, aby ze sebe otřela ty nejhorší krvavé cákance. Z jejího pohledu to byl dobrý boj - ta krev nebyla její.

            Odložila mokrý kus plátna a posadila se na slamník.

            Pohrdavě si odfrkl. „Bylo to snadné. Když si člověk zvykne na ten rachot a dým. Zlaté luky, to ti povím. “ 

            Odmlčel se, ale pak pokračoval: „Měl jsem strach o tebe...  Ale zvládly jste to. Všechny, moc dobře... Ne dobře, byly jste skvělé... Ty jsi byla... jsi... skvělá...“

            „U všech bohů, co tu máte,“ povzdechla si. „Už mlč!“

            Pak po něm hmátla a stáhla ho k sobě na slamník.

-----XXXXX-----

            Seděl jsem na skalisku, které bylo stejně studené, jako všechno kolem a zíral na hvězdy. Neodešli jsme, protože jsme měli raněné, o něž se museli postarat ranhojiči.

            Tady se neoperovalo. Zlomeniny se srovnaly, rány vypálily ohněm. Všechno ostatní byl nadstandard. Včetně péče o těžce zraněné a nemocné. Paliativní péči tu zastal ostrý nůž zajíždějící do krční tepny. Nejsem ale z těch, co na druhých hledá jen chyby. Naše recyklační stanice jsou možná humánnější, ale kdo chce skončit v misce proteinového koncentrátu?

              Znovu a znovu jsem si přehrával tu scénu a přesvědčoval se, že jsem neviděl to, co jsem viděl. I po těch letech vypadala stejně.

            Nevěřím na náhody ani na dvojníky. Prostě to byla ona.

            Co mi nedalo spát, byl ten její pohled. Poznala mě. A přesto odešla. Ti dva chlápci ji nehlídali, ale chránili.

            Patřila k nim!

            K těm, co otvírají brány ve světech Tvůrců a přivlastňují si je. Teď jsem už chápal, jak to, že Henryk necítil žádné fluktuace.

            Oni tenhle svět nemuseli „navrtávat“ – Helena byla jeho dcerou a věděla, jak do něj vstoupit. A tu znalost jim předala, i když tím ohrozila vlastního otce...

            Šťavnatě jsem zaklel.

            Stál jsem proti vlastní ženě.

-----XXXXX-----

            Ráno jsme dali Günterovi přesně dvě hodiny a pak čtyři maníci upgradovali počítače svými širočinami. Nic jiného s nimi udělat nešlo. Koně stěží uvezli raněné a zbraně.

            Pak jsme ten dvorec zapálili a v karavaně připomínající dlouhého hada vyrazili zpátky. Nikdo se tu už nechtěl zdržovat.

            Pochyboval jsem, že se sem kdy vrátí i ti druzí. Pokud měli adresu tohoto světa, otevřou si bránu, kdekoliv budou chtít. Henryk měl zřejmě stejný názor, protože v podobném duchu instruoval náčelníky.

            Cimmerie nebude už nikdy stejná. Možná se ještě nezměnila, ale změní se. Stejně jako já a nebo Henryk, ale zdejší lidé jsou houževnatí a nebojácní. Rozhodně jsem se víc bál  o ty, co sem přijdou další branou.

            Seděl jsem na malém, statném a strakatém koníkovi, který neúnavně šlapal hornatou krajinou, živený jen místní tuhou travou připomínající ostřici. Nohy jsem divže netahal po zemi, ale kůň nevypadal, že by bral na vědomí mých devadesát kilo.

            Nataša jela někde uprostřed karavany, obklopená Sereninou bandou a podle smíchu, co ke mně doléhal, se dobře bavila. Rozhodně jsem nemínil zjišťovat čím nebo na čí účet.

            Od doby, co jsme vyrazili, jsem už ztrestal dva vaky s vínem a usilovně se propracovával na dno třetího.

            Potřeboval jsem si promluvit s Henrykem, ale on o rozhovor se mnou nestál. Jel ve skupině s náčelníky a o něčem se s nimi usilovně přel. Evidentně si ve svém světě nepřisoudil roli až tak všemocného Stvořitele. 

            Ohlédl jsem se. Hostinský a Hráč jeli se svými lidmi. Za ty jsem měl odpovědnost já. Stvořil jsem je společně s jejich zatraceným, zabijáckým světem, který mi měl pomoci s mým falešným sebemrskačstvím.

            Znechucený sám sebou jsem si znovu zavdal vína. Že mi teče po bradě za neprůstřelnou vestu, mi bylo srdečně jedno.

            Ona není mrtvá! Není kurvafix mrtvá!

            Vztekle jsem odhodil vak s vínem a pobídl koníka patami. Chtěl se rozběhnout přesně jako krátkonohá a obtloustlá střela, ale trhnutí opratěmi jsem ho přiměl udělat piruetootočku téměř na pětieurocentu. Když se konečně rozběhl, běžel už opačným směrem. Přímo k Nataše.

            Věnovala mi udivený pohled. Dnes ráno jsem rozhodně nepatřil na obálku lifestylového magazínu, ale prvotřídního bulváru.

            „Musíme zpátky,“ oznámil jsem ji.

            Podívala se na mě, Serenu, její holky a pak na zbytek kolony. „Teď?“

            „Co nejdříve.“

            „Dobře, ale co ostatní?“

            Serena trhla hlavou směrem k hloučku náčelníků, mezi nimiž se svojí výškou a mohutností vyjímal Harada Krvavý. „My zůstaneme tady. Válečníci jsou tu zapotřebí a moje holky tu už mají slušný fanklub.“

            Její společnice se začaly potutelně culit.

            „Takže odtud vezmeme jen lidi od Hráče a Hostinského,“ pokračovala Nataša rozhodným hlasem. „A já s tebou nikam nepůjdu, dokud je nepřesuneme do mého Konstruktu. Dám jim ho. Raději jim, než těm druhým a tvé...“

            „... mé manželce,“ dokončil jsem za ni.

            „Henryk mi všechno řekl,“ přitakala.

            „Se mnou se odmítá bavit,“ poznamenal jsem dotčeně.

            Chvíli si mě beze slova měřila. „A ty se mu divíš? Nejsi jediný, kdo to teď má těžké...“

            „Vrátíme se zpátky a přísahám, že ji najdu. A ty, co jim teď slouží. Tohle byl poslední svět, do kterého vkročili!“

            „S tím bych ti myslím mohl pomoct,“ pronesl Günter, zoufale se kymácející v sedle toho nejpomalejšího, poloslepého a totálně prošedivělého koníka, který byl k mání. Možná v sedle nebyl právě nejpevnější, ale k jeho cti sloužilo, že svůj holoboard pod paží svíral, jako by to byla nejsvětější svátost. „Zálohoval jsem jejich paměťová jádra. A dat v nich bylo víc, než dost.“