Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 15

6. 12. 2017

15. kapitola

-----XXXXX-----

            Zrovna jsem listoval nabídkou hotelových služeb a přemýšlel, jak asi musí chutnat humří toasty za pětikilo, když se rozdrnčel hotelový telefon.

            „Ano?“

            „Pan Farský? Tedy ehm, pan Smith?“ ozvalo se ve sluchátku. Displej mi ukázal, že hovor přišel z recepce.

            „Ano?“

            „S politováním vám musím oznámit, že došlo k narušení hotelové bezpečnosti. Právě teď k vám míří nějací ozbrojení lidé, kteří se prokázali služebními průkazy Europolu a příkazem soudu. Obsadili výtahy, hlavní schodiště i obě požární.“

            „Děkuji za informaci.“

            „Vedení hotelu se omlouvá za vzniklé komplikace, které jsou v příkrém rozporu s podnikovou politikou. Úhrada za váš pobyt byla odúčtována. Hotelová ostraha spustila bezpečnostní protokoly. Máte tři minuty. Děkujeme, že jste si vybral Hilton Paradise...“

            „Musíme odtud. Našli nás nějak rychle.“

            Nataša jen přikývla, chytila Güntera pod paží a celého zkoprnělého ho zvedla ze židle. „Sbal si fidlátka. Máme jen pár minut!“

            „Kam jdeme?“ zeptala se mě věcně.

            Věcně možná ano, ale odpověď nebyla o nic jednodušší. V jejím konstruktu právě probíhalo něco, co by se dalo nazvat „Druhým vymetením Kraje.“ Nebyl problém předvídat, jak dopadne boj zdivočelých vesničanů s bandou po zuby ozbrojených povstalců z Očistce, ale rozhodně nemám žaludek na takzvané „období přechodných nepokojů“.

            Cimmerii jsem taky zamítl. Nebyla bezpečná - další nájezd našich nepřátel může být tak chirurgicky přesný, že by záviděla i obsluha gamma nože. A nic na tom nezmění ani fakt, že  se Henryk Cimmerie nevzdá a  že v nejbližší době své barbary vyzbrojí něčím lepším, než jsou meče a sekery.

            I když příští nezvanou návštěvu přivítá smršť olova, pořád tam budeme na ráně. Jediným pozitivem bude, že  na tom vydělá spousta lidí - východní gangy pořád hledají  odbytiště pro tuny vyřazeného a oficiálně zlikvidovaného střeliva.

            „Máte rádi páru?“ zeptal jsem se jich, zatímco jsem se chvatně oblékal. „A nebo punk?“

            Podívali se na mě jako na blázna.

            Na vysvětlování ale nebyl čas.

-----XXXXX-----

            Otevřel jsem bránu v koupelně – klíčem jsem prostě obtáhl zárubně dveří. Je to jednoduché a neotřelé. Než na to přijdou, pěkně se zapotí.

            „Pojďte honem,“ řekl jsem jim.

            Posbírali těch pár věcí, co měli a proběhli branou. Ještě jsem se naposledy rozhlédl po pokoji a vstoupil tam za nimi.

            Brána blikla a zmizela, jako by nikdy nebyla.

            Až na omítkový prach, který v tenkém, bělavém proužku pokryl koberec u prahu dveří. 

-----XXXXX-----

            Zastavil se přede dveřmi hotelového apartmánu a počkal, dokud se nepřipraví zbytek zásahového týmu. Byla to rutinní záležitost - všichni věděli, co  mají dělat. Nijak se to nevymykalo tisícům předchozích akcí a taktických cvičení.

            Tým byl na pozici během několika málo vteřin.  Rychle ještě zkontroloval  data, která mu na vnitřní straně  brýlí zobrazil neurální čip.

            Hotel byl hermeticky uzavřen a policejní složky pilně spolupracovaly i na blokádě  přilehlých ulic  a stanic magnetické dráhy.  Cíle neměly šanci uniknout...

            Z pouzdra u boku vytáhl pistoli. Afghan eagle měl impozantní ráži a byl vybaven municí, která neřešila kevlar ani keramické kompozity. Pro normálního smrtelníka  byl příliš těžký, ale on se mezi normální smrtelníky rozhodně nehodlal řadit.  Myoposilovače v pažích a oční implantát napojený přímo na neurální čip zajišťovaly naprosto dokonalý uživatelský komfort.

            Kopnutím otevřel pokojové dveře a ignoroval nesouhlasné blikání domácího alarmu. Stejně posílá informaci o násilném vniknutí jen na recepci a tam už těm pitomcům zavřeli pusu soudním příkazem k prohlídce. Místní soud možná nebyl  stavěný na podobné akutní případy, ale stačil jediný videohovor ministra spravedlnosti a všichni se najednou mohli přetrhnout...

            Dva agenti vpadli dovnitř, jako lasičky se prosmýkli krátkou spojovací chodbou a zapadli do dvojice bočních místností.

            Následoval je se zpožděním zlomku vteřiny. Pokračoval ale chodbou přímo, do hlavních prostor apartmánu, kde se podle plánu  měl sejít se zbytkem týmu, který měl cílům odříznout možnost úniku.

            Pak se objevila první komplikace.

            „Čisto,“ ozvalo se zdvojeně na týmové frekvenci.

            Že bysme je překvapili? pomyslel si nevěřícně.

            Když vpadl do obývacího pokoje, musel konstatovat totéž. Nebyli tady!

            Apartmá je možná větší, než běžný hotelový pokoj, ale víc než sedm místností, pokud nejde o výstřelek pro horních deset tisíc, nemívá.

            Prošli je všechny s negativním výsledkem.

            Zbývala už jen koupelna.

            Vpadli do ní současně.

            „Jsou pryč,“ pronesl znechuceně a zastrčil pistoli zpět do pouzdra.

            „Tady Dvojka,“ ohlásil do mikrofonu. „Výsledek negativní, opakuji negativní. Jsou pryč...“

            „Museli otevřít bránu, ale kde?“ zahromoval Čtyřka.

            „Samozřejmě, že ji otevřeli,“ odvětil Dvojka a nespokojeně hleděl na podřízeného agenta.

            Dal mu deset vteřin, které agent mlčky promrhal.

            Teprve pak mu Dvojka ukázal bílou čáru na koberci. „Obtáhnul něčím zárubně. Možná klíčem, nebo nožem. Zavolejte nahoru techniky a tu... tu...“

            „Myslíte frau Kania?“

            Přikývl. „Jo. Ať zkusí detekovat cílovou destinaci.“

-----XXXXX-----

            Připadalo jim, jako by uplynuly celé hodiny, co tam jen tak stála a se zavřenýma očima se opírala o zárubně.

            S nádechem a výdechem se ji  zvedala a zase klesala hruď. Klidně a soustředěně. Jako by usnula vestoje.

            Pak, když už po sobě začali s úšklebky a krčením ramen pokukovat, konečně otevřela oči.

            Na rtech se ji objevil pobavený úsměv.

            „Zjistila jste něco?“ zeptal se ji netrpělivě vedoucí skupiny agentů.

            „To je klasifikovaná informace,“ odvětila. „Vaše prověření je příliš nízké, Dvojko. Příliš nízké...“

            „S prominutím, frau Kania. Mám prověření  B++,“ namítl dotčeně.

            „No, právě,“ odvětila. „Pouze lepší béčko, nic víc. Dejte mi komunikátor,“ přikázala mu pak tónem, kterým předchozí diskuzi označila za uzavřenou.

            „Já...“ začal agent.

            Zarazila ho odmítavým mávnutím ruky. „Proboha. Děláme pro stejného člověka. Ten komunikátor je jeho, stejně jako to, co oba máme na sobě. Jeho je dokonce i všechno to, co máte v sobě a nemyslím tím dnešní oběd. Kdo vám asi tak zaplatil všechny ty myoposilovače, čipy, skeletární náhrady, posílené orgány a nanoboty?

            Takže teď mi podáte tu placatou věc, kterou používáte ke stahování muziky a porna a necháte mě zavolat si.“

            Poslechl neschopen slova.

            Zatímco jí prsty neklidně běhaly po klávesnici, poodešla stranou a pak si přiložila přístroj k uchu.

            „Zjistila jsem, kam odešli,“ pronesla do přístroje. „Máme možnost je dostat, než se zorientují. Chci svolení podílníků se zásahem.“

-----XXXXX-----

            „Nezlob se, ale je to tu divné,“ prohlásila Nataša, zatímco se rozhlížela po tmavé ulici dlážděné kočičíma hlavama, osvětlené jen několika plynovými lampami.

            Šedé domy neměly víc než tři patra, byly zdobené štukami a reliéfy. Kolem nás prošlo několik pánů v oblecích s cylindry a vycházkovými holemi, kteří vedli pod  paží dámy v dlouhých róbách s honzíkem, jejichž složitě upravené účesy zdobily pestré kloboučky plné umělých květů a stuh. 

            Pak kolem nás s cinkáním projel mohutný dýmající kabinový parovůz. Byl to bizarní, předpotopní stroj. Dřevo, ocel a mosaz byly ale přesto zkombinovány do působivého, ale současně velmi funkčního modelu. Hned za ním jela drožka tažená podivným šestinohým mutantem. Vozka znuděně žvýkající tabák evidentně neměl ani potuchy, že řídí zvíře, které se zrodilo v mysli šíleného teenagera.

            „Pára a punk...“ pronesl Günter chápavě. „Steampunk. Ty jsi stvořil steampunkový svět? Ty kráso...“

            Další slova mu uvízla v hrdle, když se zaklonil, aby mohl sledovat majestátnou vzducholoď proplouvající  nad námi.

            „Hřích nezralého mládí,“ přiznal jsem se.

            „Viktoriánská Anglie, co?“

            Zavrtěl jsem hlavou. „Secesní Praha. Plus zbytek Evropy a kus zámoří. Plánoval jsem udělat celý svět. Kdysi...V sedmnácti jsem byl ale líný to dotáhnout do konce. Jako cokoliv dalšího.“

            „Pára?“

            „Pára, elektřina, místo letadel vzducholodě a taky analogové, mechanické počítače, genetické manipulace a živé stroje. Prostě pelmel. Pro mě bylo důležité, že tu bude náležitě depresivní gotická atmosféra. Měl jsem složité dospívání.“

            „Taky jsi mohl stvořit emo svět,“ odtušil Günter.

            Ušklíbl jsem se. „Tak zle jsem na tom zase nebyl...“

            Minuli jsme dvojici četníků s klasickými půlkulovitými přilbami, kteří nesli přes rameno krátké karabiny s nasazeným bodákem. Podezřívavě si nás prohlíželi.

            Nedivil jsem se. V moderním oblečení jsme tu působili jako pěst na oko.

            Než nás ale stihli zastavit a zkontrolovat doklady, které jsme samozřejmě neměli, zapadli jsme do průjezdu nejbližšího domu a zavřeli za sebou masivní vrata na závoru.

            Byli jsme na místě. 

            Tohle nebyl klasický pavlačový dům, s malým dvorem uprostřed, kde by se večer scházely hospodyně k probrání svých manželů a okolních hokynářů. Tohle byl můj dům. Celé průčelí bylo ve skutečnosti pouze zdí, vylepšenou o falešná okna. Skutečný vstup do domu byl ze dvora. Tento dům měl ale malá okna připomínající střílny a velice masivní dveře.

            Ty se po našem příchodu okamžitě otevřely  a vykoukla z nich pro mě až příliš známá, mohutná postava. I když kolem panovalo šero, ta postava byla mnohem černější, než by normálně mohla být i za bezměsíčné noci. Jenomže, co je normální? Ona byla takhle černější normálně, protože prostě to byl černoch.

            Když mě uviděl, ve tváři se mu objevil úsměv,  při němž mu zuby zasvítily jako dvě řady perel.

            „Baltazare,“ oslovil jsem svého šafáře.

            Pozdravil mě mírnou úklonou. „Můj pane...“

            „Vedu přátele. Připrav pokoje pro hosty. Dům je bezpečný?“

            „Ano,“ odpověděl. „Nikdo se tu bez mého vědomí nedostane.“ Jako by chtěl podpořit svá slova, vytáhl zpoza dveří  mohutnou opakovací kulovnici, s níž bych si troufl ne jen  na naštvaného nosorožce, ale i na jeho ještě naštvanější družku.

            „Připrav nám oblečení, dokumenty, nějaké peníze a dones mi klíče od zbrojnice.“

            Přikývl a odspěchal pryč.

            My za ním pomalu vstoupili do domu. Byl zařízen přísně starosvětsky. Na podlaze byly orientální bohatě zdobené koberce, zdi pokrývaly  tkané tapety, obrazy a stříbrná zrcadla v masivních vyřezávaných rámech. Otočil jsem vypínačem a chodbu zalilo světlo z bzučící a poblikávající žárovky. Na místní poměry to byl velmi moderní dům…

            Posadili jsme se v salónu pro hosty a počkali, až dorazil Baltazar i s tácem, na němž byla karafa s koňakem a několik zlatem zdobených skleniček na stopce.

            Nalil i sobě a pak jsme si připili.

            „Jak dlouho to je, Baltazare?“

            „Pět let, tři měsíce a dvanáct dnů,“ odvětil šafář.

            „Co je nového?“

            „Až do minulého roku běžel život v nádherné rutině. Ženy, fotbal, ženy, fotbal a na podzim pálení slivovice. Prostě česká idyla. Letos v květnu ale abdikoval císař. Máme teď Protektorát. Sestavila se nová vláda. Sněm ve Vídni byl zavřen, pár poslanců zmizelo, několik skončilo ve vězení. Ve Frank Reichu se taky něco stalo, ale už celé  týdny  nevycházejí noviny. Takže nikdo nic neví.“

            To nepřipomínalo můj svět ani náhodou. Co se kurva stalo s Belle epoque?

            V hlavě se mi rozezněly poplašné zvonky.

            „Jak se to stalo?“

            „Přišli cizinci,“ odvětil Baltazar suše, jako by tím vysvětlil vše. Pak ale pokračoval:  „Měli peníze a nové vynálezy a rozhazovali je kolem sebe každému, kdo s nimi spolupracoval. Politici a šlechta jim doslova zobali z ruky. Taky velkopodnikatelé a armáda nadšená z nových hraček. Když přitvrdili, nebyl nikdo, kdo by se jim postavil.“

            „Na ulici jsme potkali četníky ozbrojené puškami. To je taky novinka?“

            Šafář přikývl. „Pendreky přestaly stačit. Nosí je teď na obranu. Je to nové nařízení. Vydali ho, když se obyčejní lidi začali ozývat. Opozice svolala demonstrace, zpočátku mírumilovné, pak ale začaly létat dlažební kostky a začalo se střílet. Situace se vyostřila před pár týdny. Radikálové nechali před budovou místodržitelství vybuchnout  parovůz naplněný plynovými bombami a do kasáren přenechaných cizincům se nějaký nespokojenec  pokusil narazit uneseným proudovým kluzákem. Každý měsíc těch cizinců ale přibývá, už to není jen o Praze a Vídni. Nárokují si celé oblasti v rámci říše a místní četníci i armáda s nimi musí spolupracovat.  Hovoří se dokonce o zavedení výjimečného stavu.“

            „Byl jsem příliš dlouho pryč,“ vydechl jsem nešťastně.

            „Tak odtud vezmem roha,“ navrhl Günter, „a vrátíme se do našeho světa. Schováme se. Mám kámoše v každým větším městě. Ukryjou nás, dokud se to nepřežene.“

            „Tohle se nepřežene a k tomu, proč tu jsme, mám navíc vážný důvod.“

            Podívali se na mě notně nechápavě.

            „Nikoho z vás nenapadlo, proč jsou vždycky krok za námi?“ pokračoval jsem. „Ať se hneme kamkoliv, vždycky nás najdou. To nemůže být náhoda!“

            „Štěnice,“ vydechla Nataša.

            „Do prdele,“ vyjekl Günter. „Gretchen nám ji mohla dát třeba do jídla. Nanoboti mají velikost molekuly. V Evropě je možná dokážou odstranit v jednom, možná dvou výzkumných ústavech. S maximální ostrahou. Možná ale opravdu jen možná, by nám pomohli v Japonsku, ale Ruskoasijská federace je Ruskoasijská federace.“

            „A proto se musíme těch sviní zbavit tady. Místní technologie je natolik jiná, že máme šanci,“ uzavřel jsem diskusi a požádal Baltazara o třetí rundu.

            „A pak se zbavíme i dalších sviní, jedné po druhé,“ dodala mrazivě Nataša.

-----XXXXX-----

            S rukama spoutanýma za zády se mu nesedělo nijak pohodlně, ale nestěžoval si. Vlastně od momentu, kdy ho ti tři divní chlápci chytili, nepromluvil ani slovo. Proč by s nimi taky mluvil, když nevěděli nic víc, než že ho mají dovézt sem.

            Tovární hala byla už dlouhá léta vyklizená. Stroje byly odvezeny a rozprodány a firma, jejíž hrdý název se skvěl na ceduli nad branou, se ztratila někde mezi propadlištěm dějin a daňovými ráji.

            Nějakou dobu to tu ještě hlídali, ale pak tohle místo přestalo  zajímat i hledače kovů.

            Mohl přemýšlet o tom, jestli náhodou neudělal chybu, ale rozhodl se to hodit za hlavu. Tuhle schůzku potřeboval.

            „Pan Henryk Kania,“ ozvalo se za ním.

            Nezačal se zběsile ohlížet. Místo toho čekal, dokud se mluvčí nepostaví před něj.

            Místo toho mu ale mezi spoutaná zápěstí zajela čepel nože. Plastová pouta se s lupnutím rozpadla.

            Teprve pak mohl pohlédnout na nevýrazného muže s prošedivělými vlasy, oblečeného v dlouhém  kašmírovém plášti.

            Zrovna do kapsy schovával nůž a Henrykovi věnoval pobavený úšklebek.

            „Váš telefonát byl pro nás překvapením,“ zkonstatoval poté. „Moc často se s vaším druhem nesetkáváme. Říkáte si Tvůrci, že?“

            „Druhem?“ vyprskl. „A  jaký druh jste vy?“

            „Vědmák,“ odvětil s klidem. „Navíc nijak výjimečný,“ dodal ještě. „Sem tam nějaké zaklínání. O elementálech, živlové magii a hermeneutice si můžu jen nechat zdát.“

            „Cítíte se pro to méněcenný?“ kontroval.

            Muž se pousmál. „Ani ne. Vlastně je úplně jedno, jací anomálové jsme. Zabít nás chtějí všechny.“

            „Nemuseli jste tak tlačit na pilu. Šel bych s vámi dobrovolně. Stačilo mi zavázat oči.“

            Muž pokrčil rameny. „Bezpečnost především. Měl byste tomu rozumět.“

            „No, dobře. Chci udělat obchod. Potřebuji od vás informace.“

            „Informace? Obchod je něco za něco. Takže co nabízíte?“

            Henryk na něj upřel vážný pohled. „Něco, co změní vše.“

-----XXXXX-----

             Videokonference v odstíněné zasedačce Pražské rezidentury byla zahájena v určený čas a k jejímu překvapení se ji účastnilo sedm z deseti hlavních podílníků. Sedm bylo dost na to, aby to, na čem se dohodnou, bylo závazné pro celou společnost.

            Byla si jistá, že se na tuto chvíli náležitě připravila. Počítač naplnila údaji a grafy, na stole před ní ležela složka s tím, co nebylo bezpečné svěřit síti a pro vše ostatní tu byla ona. Na schůzku zvolila střídmý, tmavý, manažérský kostým, který ji dodával na důstojnosti a pevnosti, aniž by potlačoval ty lepší z jejích ženských stránek. Nebyla tak hloupá, aby se spoléhala jen na mozek, když měla po ruce i jiné nástroje. Někteří z přítomných určitě víc ocení jiné části jejího těla, než je šedá kůra mozková. Muži jsou konečně jen muži. Možná proto boháči nezaměstnávají feministky...

            „Gutten tag meine herren,“ pozdravila holomonitory rozmístěné kolem velkého jednacího stolu na nichž se otáčely holopodobizny podílníků.

            Toto nebylo zasedání Lóže. Ta tu konečně měla jen jediného člena a ten byl na výměnu informací se zbytkem toho Spolku vládců více než skoupý. Zato tu byli přítomni ti nejlepší z druhé ligy. Byť byli bohatí a mocní, ve srovnání s členy Lóže to byli jen malí páni. Přesto se s nimi dalo počítat, když nic jiného, tak proto, že nebyli tak zkostnatělí a úzkoprsí jako ti zastydlí, kamenící mastodonti a současně měli dost peněz a vlivu, aby je mohli použít na splnění těch nejdivočejších snů, jež by jim pomohly se vyšvihnout ještě výš, než jsou. Až na samý vrchol, odkud by svrhli bohy...

            Byli tu multimiliardáři ovládající obrovská finanční a průmyslová impéria, politici se svými impérii úředníků a zákonodárců a dokonce i jeden ministr, který by se mohl hrdě hlásit k oběma kategoriím.

            „Gutter tag, frau Kania,“ zaznělo mnohohlasně. S pobavením si uvědomila, že to znělo jako ve škole. Samozřejmě v té ze zašlých časů, kde žáci neměli víc práv než učitelé.

            Jenomže ve srovnání s nimi, byla žáčkem ona sama – prostý podílník s podílem celých 1,8%.  Existovaly desítky podílníků s ještě menšími podíly, ale dost jich bylo i nad ní a z těch, co se účastnili schůzky, to byli všichni.

            „Sezvala jsem vás, protože provádění našeho plánu může být ohroženo. Reálnost rizika hodnotí centrální počítač na čtyřicet celých šest desetin procenta. Prosím, věnujte pozornost souborům, které vám posílám.“

            Na virtuální klávesnici emitované nad stolem stiskla  holotlačítko „enter“.

            Obrazy podílníků stočily pohledy na vlastní monitory, které jim zaslaná data začaly se zpožděním zlomku vteřiny zobrazovat.

            „Jak vidíte, ve hře se objevila nová proměnná. Nový hráč. Vlastně bych měla spíše říci protihráč, protože je nanejvýš jisté, že našemu plánu nebude nakloněn. V tomto okamžiku zjistil, že jsme ho připravili o svět. Jeho šanci na zvrácení situace  nelze podceňovat. Ve svém světě je Stvořitelem. Bude pro něj platit ještě méně zákonů, než pro vás a to včetně těch fyzikálních.

            Holomonitory proběhla vlnka pobaveného smíchu. Brzy ale utichla. Čtyřicet celých šest desetin procenta, to je dost velké varování.

            „Kryštof Farský by sám o sobě nebyl problém. Má ale spojence. Prosím věnujte pozornost tomuto souboru,“ dodala a dalším stiskem virtuálního tlačítka všem naslouchajícím odeslala  komprimovanou profilovou kartu.

            „Mám pozitivní identifikaci průchodu. Jde o dva ze tří zájmových subjektů - Farský a Ivaněnková. Upozorňuji, že v přítomnosti všech tří zájmových subjektů stoupá míra rizika k sedmapadesáti procentům.“

            „Předpokládám, že jste detekovala vstup Farského do jeho vlastního světa,“ odtušil ministr. „Ten svět máme zaměřený?“

            „Ano, jde o svět AN1256724. Kódové označení Vienna. Přehled dotčených podílníků byl samozřejmě přiložen.“

            „Pak tedy nechápu, proč jsme se sem museli obtěžovat.“ Ministerský hologram se rozhlédl po ostatních hologramech. „Proč musíme marnit čas, když váš další postup odpovídá standardním manuálům? Nebo jste chtěla vidět další společníky, protože nejste schopna dělat svoji práci sama?“

            „Byla jsem to já, kdo společnosti předal koordináty Vienny. Pamatujete si to? Bylo to, když jste se nabourali do mé Roklinky a zachránili mě, když se můj svět začal hroutit.  A ode mě jste dostali taky koordináty  Cimmerie a Trigonu. Dalších světů, které bylo možné bezepčně zaměřit a obsadit. To já jsem vám pomohla dopadnout Adalberta Cainea a Hanse Weissmanna! Byla jsem to já a nikdo jiný a vy jste dostali díky tomu jejich světy netknuté! A konečně, to já jsem pak přesvědčila Cainea, aby zinscenoval to konkláve a my mohli odstranit nepohodlné tvůrce!“

            „Známe vaše zásluhy, frau Kania,“ přerušil ji ten jediný z přítomných, jehož slovo uznávala jako zákon. „Také jste za ně obdržela příslušný podíl. Mnohem  štědřejší, než je u řadových spolupracovníků běžné. A vaše aktiva rostou s každým dalším vnosem do společnosti. Věřte mi, že vaše zásluhy nejsou nedoceněny.“

            Přikývla. „Vám věřím, pane...“

            „Prosím, nejmenovat,“ napomenul ji. „Jakkoliv je připojení k této konferenci zajištěné, nikdy nevíte, kdo zrovna poslouchá.“

            Pak jeho hologram přesunul pohled na ostatní. „Domnívám se, že jste se seznámili s analytickými projekcemi centrálního počítače, které nám předala frau Kania. Henryk Kania a Kryštof Farský jsou vyhodnoceni z hlediska našeho projektu jako extrémně nebezpeční a osobu Nataši Ivaněnko můžeme spolehlivě označit za násobitele. Ti tři dohromady jsou příliš velkým rizikem.“

            „Mohu zařídit vydání příkazů k zatčení na celou tu povedenou trojici,“ ozval se ministr a potutelně se přitom pousmál. „Justici máme sice nezávislou, ale hypotéku mají všichni.“

            Zavrtěla hlavou. „To je nedostačující. Navíc, jsou jaksi mimo vaši jurisdikci. Navrhuji přímý zásah na světě AN1256724. Bylo by nanejvýš vhodné provést ho co nejdříve, než se stihnou zorientovat ve změnách, které jsme tam zavedli. Tvůrci jsou sice mistři improvizace a přizpůsobivosti, ale i oni mají své limity. Tihle tři nebudou bydlet v paláci uprostřed jimi vytvořené země. Mají chráněné domy se zásobami, mrtvé schránky a prostředníky. Jsou tak zvyklí se skrývat, že své zvyky nemění za žádných okolností.  Dá se tedy říci, že mají navyklé stereotypy chování a rutiny. A toho můžeme využít. Třeba i tím, že je vyvedeme z konceptu, zbavíme je jistoty zázemí a připravených struktur.“

            „ A vy víte, jak to udělat?“ zeptal se ji.

            Přikývla. „Budeme honit mého otce a manžela. Jestli je s nimi ta Ruska a nebo ne, to nehraje roli.  Znám je. Dejte mi prostředky a lidi a já vám je přivedu. Živé a zdravé. Tak…“

            „…jak bylo dohodnuto,“ dokončil za ni.

            Věnovala mu vděčný úsměv.

            „V této chvíli si nemůžeme dovolit zvýšit  nákladovou složku o jediný Eurocent. Rozpočet je všemi těmi nečekanými akcemi napjatý k prasknutí,“ namítl jeden z podílníků, který měl nos, doplněný o archaické bifokální brýle, zabořený do stohu papírů.“

            „Myslím, že to bude proveditelné účetně neutrálním způsobem,“ ozval se dříve, než stihla zareagovat.

            Počkal, než utichnou hlasy společníků, nevěřícně komentující jeho prohlášení.

            „Máme nové spojence,“ pokračoval pak. „Velice schopné, jestli mohu soudit a také laciné. Ve správný čas vás všechny seznámím s obsahem dohody, kterou jsem dnes uzavřel s jejich vůdcem.“ Obrátil se na ni a pokračoval: „Takže mám k dispozici dvě stovky jejich válečníků. Možná nejde o členy speciálních jednotek ani o hi-tech vojáky III. generace, ale mají potenciál. Pro náš typ operací tedy určitě.  Platba za jejich služby nebude nic víc než jen drobný úřední problém, který vyřešíme za pochodu.“

            Hologram se otočil k ní a na přímé komunikační lince pokračoval: „Máte tu čest je vyzkoušet v praxi. Dávám to nejlepší a očekávám to nejlepší. Tímto jste s okamžitou platností převelena na Viennu.“

            „Dostávám velení mise?“

            Hologram zavrtěl hlavou.

            „Musíme dodržovat pravidla. Této mise se bude účastnit podílník s vyšším podílem, než je ten váš. Bude tedy nanejvýš spravedlivé, když bude velení svěřeno ji.“

            „Ji?“

            Přikývl. „Rozhodl jsem se svěřit velení Gretchen von Schullenburg.“

            „Proč zrovna Gretchen? Po tom jejím posledním  debaklu?“

            Hologram pokrčil rameny. „Má významné spojence mezi podílníky a ty si momentálně nemohu rozkmotřit. Tato společnost je bohužel mnohem méně monokratická než stará dobrá Lóže. Musím brát ohled i na cizí názory a přání. Shodou okolností si ji ale i výslovně vyžádal vůdce našich nových spojenců. Nebylo by v našem zájmu hned v zárodku zhatit naši budoucí spolupráci nějakou malicherností. Navíc tam budete i vy. Jako pojistka.“

            „A co když opět selže?“

            „Potom nezapomeňte vyplnit formulář E67/2. Přistoupit k eliminaci bez jeho vyplnění by mohlo být považováno za porušení interních předpisů.“

            „Pořádek musí být,“ přitakala, ale to už hologram po nezbytném zablikání zmizel.

-----XXXXX-----

            „Já toho zkurveného honzíka sundám a vyhodím z okna!“ zahromovala Nataša a vztekle poskočila na sedadle. To bylo potažené sametem a polstrované koňskými žíněmi a mořskou travou, ale chápu že s drátěnou konstrukcí na prdeli si to člověk nevychutná.

            Naše kupé bylo první třídy. Dokonalé, stylové a s prvotřídní obsluhou, která se nám snažila splnit, co nám na očích viděla. Nejeli jsme daleko, takže ve vlakové soupravě nebyl jídelní vůz. To je teprve paráda. Trvalo mi dva dny, než jsem si vymyslel catering ve vlacích, vzducholodích a parnících. Chtěl jsem to mít echt. Tohle byl ale jen obyčejný rychlík. Na tom jsem se vyřádil jen designově. Bylo tu hodně leštěného dřeva, mosazi, mědi i oceli.  Taky hodně trubek, manometrů, ventilů, táhel a šoupátek. A vagónový stevard roznášející kávu a sendviče. Ty mi přišly k duhu dokonce víc, než všechny ty trubky a manometry.

            Nataša sice láteřila nad svým oblečením, ale musel jsem upřímně konstatovat, že ji ten vypasovaný kostýmek s  korzetem  a apartním kloboučkem, které jsem pro ní nechal přivézt z Vídně, opravdu seknul. Marná sláva, Vídeňské modistky prostě patří k těm nejlepším.

            „Máš v tom pěkný prsa,“ pokusil jsem se ji uklidnit, ale dočkal jsem se jen zavrčení.

            „Si v tom měj prsa sám,“ vyštěkla.

            „Feministko!“ syknul jsem pobaveně.

            „Heterosexuální zpátečníku,“ kontrovala.

            Rozesmál jsem se.

            „Zapomněla si na katolíka,“ dodal jsem, co se mi vybavilo ze vzpomínek na dětství prodchnutého nálepkami.

            „Za jak dlouho budeme v té Ostravě?“

            Podíval jsem se na hodinky, co jsem měl v kapse vesty. „To víš Praha - Ostrava, to není za rohem. Osm hodin a něco. Jako na D1...“

            „Proč sis všechna ta chytrá udělátka nevymyslel u sebe ve sklepě?“

            „A proč sis ty vymyslela hrad a pak bydlela v chalupě?“

            „Jasně, chápu. A co to je za člověka?“

            „Je to uprchlík. Kdysi jsem mu umožnil se tady schovat. Zapadnul dokonale. Zřídil si živnost a teď je z něj šikovný mechanik. Svěřil jsem mu pár svých udělátek a on s nimi dokázal vydělat majlant. Jestli nám někdo může pomoct, je to on a jeho zlaté ručičky..“

            Günter, který měl na sobě oblek naposledy u maturity se zakřenil. „Další Čech, co?“

            Pokrčil jsem rameny. „Nemusí být každý muzikant. Hlavně, že nám pomůže.“

-----XXXXX-----

            To převelení v Gretchen už od počátku vyvolávalo řadu protichůdných pocitů.

            Nemohla si nic nalhávat – podělala to a přesto ke svému překvapení byla stále naživu. Znala agenty, kteří skončili v recyklační nádrži pro menší chybu.

            Od návratu na ústředí ji neustále pronásledovala představa, že k ní přistoupí někdo z kolegů a s kamennou tváří ji prožene hlavou kulku. Nějakou dobu se dokonce nervózně ohlížela po každé postavě v obleku, kterou míjela. Měla strach procházet chodbami, postavit se do fronty strávníků v kantýně. Bála se i usnout, aby se pak neprobudila bez dechu a  s polštářem na tváři.

            Změnilo se to až s první odposlechnutou pomluvou na toto téma. Žila jen proto, že se našli dostatečně vlivní podílníci, kteří si to přáli. Jen díky nim dostala druhou šanci a na třetí šance se ve společnosti nikdy nehrálo.

            Znovu se zahleděla na list papíru, který držela v ruce. Nebyla to datová folie, nedostala tu zprávu po síti, ani ji to neoznámil neosobní hlas nějaké sekretářky nebo někoho podobně nevýznamného. Převelení ji bylo doručeno na skutečném papíru s podpisem a dokonce i razítkem. Kurýr ji ho předal oproti podpisu a pak beze slova odešel.

            Až do teď si myslela, že dostala velení v nové misi proto, aby se rehabilitovala. Teď nabyla dojmu, že se stala obětí krutého žertu. Možná dokonce toho nejkrutějšího.

            Stála na dosah svého bývalého věznitele a ta bytost, na kterou hleděla, ji dokázala jediným pohledem zmrazit všechnu krev v těle. I když už s ním strávila dost času, nebyl o nic méně děsivý, než při jejich prvním setkání. Nebyla pro něj víc než jen kus masa. Vnímala to ve své cele víc než jasně. Ona přežila, konstrukty v ostatních kobkách tolik štěstí neměly. Myslela si, že to tím skončilo, že se to omezí na pár špatných snů, jež potlačí předepsanými psychofarmaky.

            „Jsssi překvapená?“ zeptal se ji.

            Otřásla se. Zamrkala a pokusila se odkašláním zbavit pocitu, že ji hrdlo vyschlo na prach.

            „Ano,“ řekla nakonec. „Byla jsem přidělena k...“

            Jako by tomu sama nevěřila, znovu nahlédla do textu na papíru. „...k jednotce spojenců,“ dodala.

            Papír s rozkazy ji vypadl z nehybných prstů a jako suchý podzimní list se pomalu snesl k zemi.

            „Byla jsssi má oblíbená,“ pronesl syčivě jako had. „Byl jsssem sss tebou ssspokojený. Sssilné emoce. Ssstrach, zoufalssství. Nasssytil jsssem se z tebe, když jsssem sss tebou  sssdílel lože.“

            Stála a přemýšlela, že vytáhne z pouzdra u pasu pistoli. Jemu by asi neublížila, ale sobě určitě ano. Vše by vyřešil chladivý pocit kovu přitisknutého ke spánkové kosti a stisknutí spouště.          

            Probral ji dotek jeho žhavé ruky na tváři. Pokusila se uhnout, ale stejně jako ve všech minulých případech její vůle uvízla v moci jeho mrtvých, plazích očí. Beze slova se začala svlékat a pak se s roztaženýma noha položila na podlahu.

 

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 1
Celkem: 144284
Měsíc: 1956
Den: 57