Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 17

21. 1. 2018

17. kapitola

-----XXXXX-----

            „Proč neletíme v první vlně?“ zeptal se ji Ten.

            Odpoutala pohled od Temných, neklidně posedávajících na příliš úzkých lavicích umístěných podél stěn protáhlé kabiny zavěšené pod vzducholodí. Prostor mezi lavicemi byl zaplněn hromadou zbraní a dalšího vybavení, které nařídila naložit.

            Ten seděl přímo naproti ní. Nezdálo se, že by mu dělalo problém překřičet hlasité vrčení motorů v gondolách obklopujících látkou potažený doutník naplněný, jak doufala, heliem.

            Stejně jako jeho soukmenovci, se ani on na případnou akci nijak nepřipravil. Temní neměli uniformy, ani zbroje. Měli jen ty svoje bederní roušky a pláště. Jediné, co se změnilo, byly zbraně, které drželi v pařátech. Pokud mohla důvěřovat oběžníku, dávali přednost sečným zbraním, před palnými, u kterých ustrnuli z lidského pohledu na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Teď byli ale vybaveni velkorážnými opakovačkami a vícehlavňovými brokovnicemi, které by se neodvážila použít ani upevněné na dělové lafetě.

            „Vysvětlíte mu to?“ zeptala se Gretchen. Ta ignorovala ostří ukryté v položené otázce a jen zavrtěla hlavou.

            Překvapovalo ji, že její velitelka nemá potřebu  vysvětlovat nebo nějak obhajovat  situaci, v níž ji s Tím zastihla. Považovala to snad za normální nebo nepodstatné?

            Helenu takový postoj přiváděl k nepříčetnosti.

            Několikrát se ji pokusila vyprovokovat k jakékoliv reakci, ale bez úspěchu. Německá exagentka na ni vždy jen beze slova hleděla, jako by ji Helenina slova prošla jedním a hned na to i druhým uchem, aniž by mezi nimi našla jedinou synapsi.

            „V první vlně letí tryskové kluzáky, které kolem oblasti hlášeného výskytu cílů  vysadí místní speciální jednotky – Stosstruppen,“ dala se tedy do vysvětlování sama. „Zajistí celou oblast do doby, než  uzavírací prstenec posílí parní tanky a řadová pěchota. Jde o nezbytné opatření, protože podle posledních hlášení informátorů musíme počítat i s možnými negativními reakcemi místních.

            Teprve po zajištění perimetru budete vysazeni i vy. Vlastně bych měla říct i my. Naším úkolem je cíle vystopovat a zajistit. Upozorňuji vás, že prioritou je jejich přežití.“

            „Chceme Ssstvořitele pro sssebe,“ zasyčel ji téměř do obličeje.

            Zachovala klidnou tvář, i když chtěla do té jeho zakřičet, že to naprosto nepřichází v úvahu. Místo toho odvětila: „Mám pokyn vám sdělit, že až nám nebude k užitku, bude váš.“

            Temný se spokojeně ušklíbl.

-----XXXXX-----

            „Tryskové kluzáky!“ zaječel jsem.

            Byly to velké a neohrabané stroje vybavené dvojicí kouřících a neskutečně hlučných proudových motorů. Jenomže šlo taky o žhavou novinku místní techniky - transportní letouny; neozbrojené, ale schopné unést obdivuhodný náklad. Když jsem tu byl naposledy, císařská armáda je testovala. Evidentně úspěšně.

            Země se najednou začala otřásat  dopady těžkých těl. Teď už bylo jasné, co kluzáky nesly.

            „Stosstruppen,“ oznámil jsem ostatním, ale nečekal jsem, že má slova pochopí.

            Několik útočníků dopadlo na střechy nedalekých domů a za praskotu tašek  a trámoví se propadli do jejich útrob. To ale nebylo nic, co by jim mohlo uškodit.

            Jiní ale dopadli do ulic  a brzy se na dláždění ozval dusot jejich bot.

            Stosstruppen byli stejným výkvětem techniky, jako stroje, které je sem přinesly. Mutanti. Kříženci lidí, zvířat a technologie, která si v očích lidí ničím nezadala s magií. I u jejich stvoření jsem byl.  Bohužel.

            Pak se prudce rozletěly dveře z ulice. To, co do nich narazilo, je vyrvalo ze závěsů a prohodilo přes celou místnost, jako by nic nevážily.

            Pak jsem ho uviděl – mohutné tělo ukryté v masivní zbroji – dvojdílném kyrysu s vypouklými chrániči ramen. Mezi nimi na mě zírala kdysi lidská tvář. Nyní ale zjizvená a zčásti nahrazená kovem a syntetickou tkání.

            Čelo mu kryla ocelová destička se dvěma masivními šrouby. Podobná, jakou měl i na čelisti.

            Pohlédl na mě. Objektiv, který měl místo levého oka, s cvakáním překryla trojice čoček, kterými se na mě zaměřil.

            Hned poté se v jeho ruce objevila krátká strojní pistole. Secesní praděda samopalu vypadal bytelně a ráži by mu záviděly i leckteré protiletadlové kanóny. Místo zásobníku měl mosazný článkovaný nábojový pás mizící v hranaté schránce na zádech.

            Pak jsem si vzpomněl na její název – Bolter, i kde jsem ji naposledy viděl. Šlo o dávnou počítačovou hru z mého dětství. Bože, proč jsem se nemohl zajímat o poezii nebo o pěstování sukulentů? Místo toho abych tvořil světy z toho, co se mi urodilo v hlavě.

            „Jste zatčeni,“ pronesl voják kovově znějícím hlasem. 

            Musel jsem připustit, že se k tomu víc, než dvoumetrovému kolosu takový typ hlasu hodí. Jenomže teď nebyl čas na sebechválu, protože výtvor se právě obracel proti svému tvůrci.

            Začal jsem si připadat jako Victor Frankenstein...

            „Prosím neklaďte odpo...“ pokusil se do oceli zakutý kolos pokračovat, když  mu najednou obličej explodoval v záplavě krve, kostí a mozkové hmoty.

            „Strašně se vykecával,“ odtušila Nataša třímající v pravici kouřící Parabellu. Pak hodnotícím pohledem přešla po těle, které se trhavě pokoušelo zvednout na nohy a pro jistotu do stosstruppákovy mozkovny dosypala celý zásobník.

            „Ta trhavá munice je fakt super...“ podotkla pak.

            „Je čas odtud zmizet,“ odtušil jsem, sebral ze země nebožtíkův samopal a vysypal celý obsah jeho nábojového pásu do temného prostoru dveří. Jestli jsem někoho trefil nebo ne, jsem nezjišťoval. Místo toho jsem raději proběhl Alexovým hájemstvím a proskočil oknem na ulici.

            Srazil jsem k zemi nějakého chlápka v obleku. Ten tady sice nosí všichni, tenhle měl ale v ruce pistoli.

            Neměl šanci ji použít. Praštil jsem ho do obličeje a zřetelně slyšel, jak mu praskají obličejové kosti.

            Složil se jako domeček z karet.

            Přeskočil jsem ho a rozběhl se ulicí. Nataša byla hned za mnou a držela za rukáv bezmocně klopýtajícího Güntera.

            Krátké ohlédnutí se mi setsakra vymstilo. Úder mě zasáhl do hrudi a přinutil k letu. Netrval dlouho. Vzápětí jsem narazil zády do domovní zdi a vzduch ze mě vylétl v hlasitém štěknutí.

            Nemít neprůstřelnou vestu, měl bych po problémech. Takhle mi ale nezbylo, než se začít s hekáním zvedat ze země.

            Další hi-tech voják steampunkového císařství byl jen krok ode mě. Tenhle měl ale hlavu ukrytou v masivní přilbici s žebrovanými průduchy. Neviděl jsem jeho oči, ukryté za neprůhlednými, neprůstřelnými skly, ale určitě v nich musely právě planout vatry vítězství.

             Vyhrabal jsem se z dlažby dost na to, abych dokázal vytasit oba revolvery. Revolver Rast & Gasser model 1898 má ve válci osm nábojů. To mi dávalo šestnáct nadějí na to, že z toho vyváznu živý.

            Mačkal jsem spouště a přenášel mířidla mezi spoje jeho zbroje, do míst, kde jsem předpokládal, že by ho to mohlo bolet, dokud nezačaly oba bicí kohouty cvakat na prázdno.

            Prostor mezi námi byl plný odraženého olova, které odlétalo od ozbrojence za zvuku podobného rozvztekaným sršňům.

            Jedna kulka ale zasáhla to, co měla a vojákův krk se rozprskl po okolí v krvavém chlístanci. Byla to přesně ta šťastná rána, ve kterou jsem doufal – prošla tím nejzranitelnějším místem - kaučukovým spojem mezi hrudním plátem a přilbou.

            Voják se s chroptěním zhroutil k zemi.

            Nataša mi pomohla vstát. „Jsi celý? Viděla jsem, jak do tebe vrazil. Připomínal nosorožce.“

            „Jo, rozzuřeného,“ přitakal jsem. „Chytla to vesta. Myslím, že mi nic není.“

            „To se ale může rychle změnit,“ řekl Günter a já zaslechl důvod jeho slov – desítky kovově znějících kročejí, odrážejících se od kamenné dlažby i okolních domů.

            A blížily se...

-----XXXXX-----

            „Co myslíte tím, že seskočili na špatném místě?“ zaječela Helena do vysílačky, kterou ji vybavili před startem, protože síť nebyla zatím dostatečně silná pro používání běžných komunikátorů.

            Gretchen na ni pohlédla s nevyslovenou otázkou.

            „Právě mi hlásili, že stosstruppen seskočili na špatném místě,“ vyštěkla a jen tak tak se ubránila touze mrštit vysílačkou přes celou gondolu, aby se roztříštila o její stěny.

            „Co to znamená na špatném místě?“

            „To znamená, že jsou uprostřed předpokládaného místa pohybu cílů a máme hlášeny první ztráty. Dva vojáci jednotek stosstruppen byli nalezeni mrtví. Tohle nevypadá na místní. Nedaleko byla nějaká pseudovědecká dílna. Zadrželi jejího majitele a právě ho vyslýchají. Podle všeho krátce před útokem odstranil z našich cílů sledovací boty.“

            Gretchen se podívala na Toho. Strach v jejích očích nešlo nepostřehnout. „To znamená,“ hlesla, „že perimetr nebyl zajištěn...“

            „Měli jssste násss possslat jako první!“ zaburácel. „Ssstvořitel kvůli tomu unikne. To je neodpussstitelná chyba!“

            „Uklidněte se!“ vyštěkla na něj Helena. „Tohle nepomůže nikomu z nás. Stalo se, co se stalo. Teď musíme reagovat, ne se tady hádat.“

            „Já... já...“ začala koktat Gretchen, ale než se dokázala vyjádřit, Ten vstal z lavice a kývl na své muže.

            „Jdeme za Ssstvořitelem. Najdeme ho a zajmeme. Anebo ho zabijeme, pokud ssse rozhodne nám vzdorovat. Potressstáme ho za jeho hříchy. A sssebereme sssi sssvoji sssplátku!“

            Než stihly cokoliv udělat, prudkým trhnutím vyrval dveře kabiny ze závěsů a nechal je spadnout do temnotou prosycené hlubiny.

            Podíval se na ně a z pochvy visící mu u boku vytrhl svůj zahnutý meč. „Najdeme Ssstvořitele sssami,“ pronesl a dírou po dveřích vyskočil ven.

            Ve zlomku vteřiny ho následovali i ostatní Temní, do té doby klidně usazení na lavicích.

            Za další tři minuty přijala Helena vyděšená hlášení posádek zbylých vzducholodí, že do noci vyskočil i jejich náklad.

-----XXXXX-----

            Hanna Fleischmann konečně uložila své děti ke spánku. Nebyla ale paničkou z lepší společnosti, pro kterou by právě začalo osobní volno, vyplněné hrou na piano, nebo vykládáním pasiánsu. Ona se teď musela vrátit do dílny a pokračovat v opravování šatů, které ji přinesli zákazníci, protože čekali, že je zítra ráno dostanou zpět ve stavu, který by předčil dobu, kdy zářily novotou.

            Odložila na stolek knihu, z níž dětem před spaním přečetla několik stránek, ztlumila plynovou lampu a vyšla z jejich pokoje. Pečlivě uzavřela dveře, aby se k nim nedostala jejich kočka, která měla ve zvyku vlézt si k někomu z nich do postele. Neměla s tím problém dokud se nedočetla v novinách, že to není zdravé. Moc sice nerozuměla těm řečem o mikrobech, ale vyděsilo ji to. Nechtěla, aby její děti onemocněly. V sousedství bylo příliš mnoho případů, kdy rodičům vzaly děti záškrt, neštovice nebo černý kašel. Její rodině se takové pohromy dosud vyhnuly, ale copak takové štěstí mohlo trvat věčně? Nechtěla nic zanedbat.

            Sešla do dílny. Ještě před rokem to byl obyčejný sklep, ale to s nimi ještě žil Joseph a jeho příjem je uživil všechny. Jenže ho před pěti měsíci pochovala a o náhradu za jeho příjem bankovního úředníka se musela postarat sama. Teď se ji konečně vyplatily nudné roky strávené na vyšší dívčí.  Matematika ji nikdy nešla, ale s ručními pracemi a základy ekonomiky to bylo lepší a přesně to teď živilo ji a její děti.

            Z police sebrala večerní šaty paní vrchní radové Schmidtové, která si roztrhla lem krinolíny při vstupování z fiakru. Tahle oprava si nevyžádá moc času. Šlo jen o pár jemných stehů, které neposlušný kus látky vrátí na jeho místo. Musí být ale tak jemné, aby si jich nevšimlo ani to nejpečlivější oko módního kritika, který by mohl paní vrchní radovou potkat na některé z mnoha společenských akcí, kterých se bude účastnit. Příjmy vrchního rady Schmidta byly sice mnohonásobně vyšší než její, ale ani on si nemohl dovolit koupit ženě nové šaty pokaždé, když si je nějak poničí.

            V krabici s nitěmi hledala špulku, která barvou odpovídala látce. Po chvíli, kterou vyplnila nespokojeným mumláním, ji nalezla a vítězoslavně odnesla k šicímu stroji.

            Najednou se dveře do její dílny rozpadly a rozletěly do stran.

            Dovnitř se prosmýklo něco, co dosud vídala jen v nočních můrách. Vyděšeně vyjekla a tím upoutala tvorovu pozornost. Jeho nelidská tvář se roztáhla v pobaveném úsměvu...

-----XXXXX-----

            „Policie, policie!“ ozvalo se do noci něčí vyděšené ječení. Stefan Katzmarczyk z něj  dokázal poznat tři věci: směr, pohlaví křičícího a podle tónu jeho hlasu, že je to vážné.

             Hlídková služba v tomhle okrsku patřila k těm klidnějším. Po patnácti letech v armádě vzal službu v četnictvu jako příjemný přivýdělek k výsluhové penzi. Za ty roky, co četničil, zažil několik rvaček, které se strhly v hospodě ve stejný den, kdy se vyplácela mzda v nedaleké továrně. Jinak řešil jen domácí hádky a domácí násilí. To že tyhle incidenty nesly přídomek „domácí“, znamenalo, že se jich účastnili normální lidi maximálně vyzbrojení tím, co našli doma. Na něco takového nepotřeboval služební karabinu, dokonce ani šavli, která se mu po většinu dne jen zbytečně pletla pod nohy. Stačil mu jen pokutový bloček.

            Teď ale chytil pravačkou řemen pušky a dal se do běhu.

            „Dělej!“ štěkl ještě na druhého člena hlídky – Antona Hrdlicku. Pupkatý četník mu sotva stačil. Oči měl ve zrudlé, sádlem prosáklé tváři rozšířené obavami a už po pár metrech běhu hlasitě sípěl. Stefan si uvědomil, že jeho kolegu čeká už za dva týdny penze.  A že se ji už deset let nemůže dočkat. Každému na stanici do omrzení vyprávěl, jak se i s vnoučaty přestěhuje na chatu, jak budou houbařit a chodit na ryby.

            Náhle z okna ve třetím patře činžáku vypadlo tělo. Muž křičel hrůzou a pak, když dopadl na dlažbu, jeho křik utichl. Kolem jeho hlavy se začala tvořil kaluž krve, pomalu se vpíjející do spár mezi dlažebními kostkami. 

            „Tak... už... můžeme... zvolnit,“ ucedil Anton udýchaně.

            Jeho další slova přerušil zvuk tříštěného skla. Vzhlédli k jeho zdroji  a uviděli v okně další postavu, jak se chystá ke skoku.

            „Paní, proboha!“ stihl ještě zaječet Stefan Katzmarczyk, když tu se žena i s dítětem v náručí vyhoupla na okenní parapet a vrhla se po hlavě dolů.

            Odvrátil pohled od další dvojice těl ležících na dlažbě.

            „Do prdele!“ ucedil. Víc nestihl, protože v tom okamžiku z toho samého okna vyskočila další postava. Na rozdíl od předchozích, ale na dlažbu ladně doskočila, jako by seskočila z dětské židle a ne z deseti metrové výšky.

            Tvor, kterého by jen blázen označil za lidskou bytost se znechuceně podíval na  bezvládnou ženu a krev, která se od ní šířila.

            „Ššškoda,“ pronesl syčivým hlasem.

            Teprve nyní si všimli, že ve vyzáblé pravici drží  zahnutý nůž, délkou připomínající kinžál.

            „Pane!“ zakřičel, zatímco z ramene strhával karabinu. „Odhoďte tu zbraň a zvedněte ruce nad hlavu!“

            Událostmi překvapený Anton Hrdlicka zápolil s vlastní zbraní. Sundat si její řemen z ramene, dostat ji ze zad a ještě odjistit, bylo pro něj nadlidským úkolem.

            „Kurva, kurva, kurva,“ klel, zatímco  zběsile trhal vzpouzející se kličkou otočného závěru.

            Najednou zachrčel a překvapeně se podíval na zakrvácený hrot, který mu vyjel z hrudi. Z ochromených rukou upustil karabinu, která s třesknutím dopadla na dlažbu.

            Druhý tvor, který se k nim nepozorovaně připlížil zezadu, jediným trhnutím osvobodil svoji zbraň z četníkova těla. Jeho dlouhý plášť zavířil vzduchem a byl pryč.

            Stefan se rozběhl do otevřených dveří činžovního domu a od pasu po tom tvoru vystřelil. V úzkém domovním vchodu výstřel zarezonoval ohlušující silou. Nedíval se, jestli třeba náhodou trefil. Osobně o tom dost pochyboval, místo toho vyběhl po sešlapaném schodišti do prvního patra. Tam se překvapeně zarazil, když uviděl, že dveře všech nájemních bytů byly násilně otevřeny a všude, kam jen pohlédl, se povalují těla.

            Ti tvorové povraždili všechny bez rozdílu...

            Prudce trhnul závěrem karabiny tam a zase zpátky. Na podlahu dopadla kouřící mosazná nábojnice a zakutálela se k hlavě ženy, která hleděla ke stropu strachem rozšířenýma očima, jako by tam chtěla najít vysvětlení toho, proč ji někdo vykuchal jako podsvinče a nechal umřít na prahu vlastního domova.

            „U všech svatých, co se to tu děje?“ vyjekl, zatímco hlavní karabiny propátrával schodiště vedoucí nahoru. Ten tvor se ho ale zřejmě rozhodl nechat být.

            Jenže on se rozhodl nenechat být jeho. Rukou, která se mu učiněným rozhodnutím přestala třást, nasadil na karabinu dlouhý bajonet a vyklonil se z okna nad ulici. Když v mířidlech uviděl další pokroucenou, popelavě šedou postavu probodávající muže, který klečel na kolenou a se sepjatýma rukama drmolil modlitby, stiskl spoušť.

            Jsou věci, které se nezapomínají – jízda na kole, pohlavní styk a střelba, pokud máte vystřílenou první výkonnostní třídu. To poslední se mu v téhle situaci logicky hodilo nejvíce.

            Kulka prošla té bytosti nadočnicovým obloukem nad pravým okem a v záplavě mozkové hmoty, krve a úlomků kostí, ji vylétla týlem. Tvor se zapotácel na náhle vratkých nohou a pak se prkenně skácel na dlažbu.

            „A máš to, hovado jedno,“ ucedil četař Katzmarczyk a přebil zbraň.

            Náhle do něj udeřilo něco, co by dokázal přirovnat k beranidlu. Narazil ramenem do zdi a sklouzl po ní, dokud v rohu nenarazil do její sousedky. Ten náraz mu vyrazil dech a zřejmě i zlomil pár žeber.

            Pak ho uviděl - dalšího z těch tvorů. Blížil se k němu a v obludné, plazí tváři mu hrál pobavený úšklebek.  „Ty ssse nessstaneš otrokem,“ oznámil mu. „Zabil jsssi jednoho z Těch a to je neodpussstitelný hřích.“

            „Hřích?“ zaskřehotal Stefan sarkasticky a odplivl na podlahu krvavou slinu.

            Tvor k němu přistoupil a zahnal se mečem k ráně, která měla vyřešit problém s jeho diskvalifikací do role otroka.

            Prudce se vymrštil a vší silou, které byl schopen. zarazil tvorovi bajonet do hrudi až po střenky. Pak jím, tak jak byl učen, v ráně prudce zakroutil.

            Z krve, která z rány vytryskla, se zakouřilo, jako by šlo o kyselinu.

            Tvor prudce vydechl, ale pak ukročil a zahnal se k nové ráně. Stefan by dokonce přísahal, že se přitom pobaveně usmál. Toho by ale při ráně do srdce neměl být schopen.

            Bajonet z něj vyjel jako nic. Stefan se s klením předklonil a  ve zlomku vteřiny udělal nový výpad. Tentokrát ale stál ten tvor dál a ani on už do útoku nebyl schopen dát tolik síly. Čepel bajonetu tentokrát mířila níž. Mnohem níž. Přesto zasáhla.

            Tvor k jeho překvapení zavřískl a v křečích se zhroutil k zemi.

            Četař Katzmarczyk se ušklíbl. „Takže do jater. Tam vám to vadí, vy ještěrčí zkurvysyni. To je dobré vědět.“

-----XXXXX-----

            „Copak vám ještě nedošlo, co se tu děje?“ zaječel ji do obličeje generál August von Seweryn.

            Stál před ní přikrčený jako šelma připravená k útoku. „Naprosto se vymkli vaší kontrole. Oni se vymkli naprosto jakékoliv kontrole!“

            Podívala se na něj a skupinu vojáků, kteří jej doprovázeli. Vlastně ji ani neudivovalo, že dorazili. Celá tahle akce byla obrovský propadák.

            A aby toho nebylo málo, výsadek druhé vlny se beznadějně promíchal s tou první. Tentam  byl plán, že  stosstruppen oblast uzavřou a Temní provedou extrakci. Místo toho se oblast posledního známého pobytu cílů ocitla přímo uprostřed děsivého chaosu, který nastal poté, co se jednotky promíchaly  a Temní vymkli kontrole.

            „Nevím, co se stalo,“ přiznala okamžitě. „Je to jeden velký zmatek.“

            Generál ji věnoval pohled plný opovržení. „Bordel ve velení. Na to jsou české země jako dělané. Dobře tady zapadnete...“

            Rozhlédl se po místnosti, v níž se technici snažili chvatně propojit počítače s přenosnými úložišti dat a anténním sloupem vztyčeným na dvoře před budovou.

            „Co si myslíte, že se teď stane?“

            „Měl byste si promluvit s frau von Schullenburg. Ta to tu má na povel.“

            Ušklíbl se. „Ta má na povel jen tu věc, co má ta obluda pod bederní rouškou,“ odvětil jízlivě.

            Překvapilo ji, jak rychle se historky šíří.

            „No jo, malý kolektiv,“ pronesla nakonec chápavě. „Přesto má velení. Všechno ostatní je jen manažerský bonus.“

            „Chci zastavit to běsnění! Víte, co se tam venku děje? Stosstruppen se honí za každým, kdo jim připadá podezřelý, protože jejich tvůrci  dali jen na sílu. Předpokládalo se, že budou pod nepřetržitým dohledem důstojníků a poddůstojníků. Jenomže vy jste si je půjčili bez nich a  úlohu dohledu nepřevzali.

            A ti vaši spojenci, ti Temní, vraždí lidi na potkání a koho nezabijí, toho naženou do ohrad na Říšském náměstí.  Zastavte to!“

            Zavrtěla hlavou.

            „Ksakru!“ vyletělo z něj. Otočil se na patě a odkráčel pryč. Její vlastní ostraha ho nechala jít. Konečně, na hrudi mu visela visačka, jejíž čip hlásal do světa, že je zde oprávněn k pohybu.

            Nechala ho jít. Teprve, když zmizel za rohem nejbližší budovy, vztekle udeřila pěstí do zdi.

            Tohle bylo i na ni moc. Alespoň tisíckrát si dnes musela připomenout, že ti plačící a vzpírající se zajatci Temných jsou jen konstrukty, vymyšlenými entitami mimo realitu. 

            Moc ji to ale nepomáhalo, to co se dělo ve městě přesahovalo veškeré její představy. Taky to rozhořčeně oznámila zabezpečenou linkou ostatním podílníkům, ale jejich odpověď byla jasná. Spojenci si mohou vzít svoji první splátku.

            Argumentovala, přesvědčovala, ale jako by je ani nezajímalo, že v podstatě nic neudělali. Pak se doslechla o problémech na několika z nově podmaněných světů. Jestli se něčeho podílníci obávali, byly to revoluce a spojenci pro ně nebyli nic jiného, než účinný lék.

            Pokud to byla pravda, pak je odtud brzy přesunou jinam, k dalším bojům a dalším sklizním hříšníků...

            „Co s ním uděláme, madam?“ zeptal se jí jeden ze členů ostrahy a trhnul přitom hlavou ve směru, kterým odešel generál.

            „Zatkněte ho. Internace s rodinou bude bezpečnější než si ho hřát na prsou jako hada.“

            „Jeho rodina už ale v internaci není,“ namítl strážce. Když viděl její překvapený pohled, pokračoval: „Chyběli nám lidi do splátky pro spojence.  Paní von Schullenburg je přikázala započíst. I tak nám ale do příští splátky chybí stovky lidí.“

            Beze slova se odvrátila a pohlédla na pomalu temnějící nebe prozářené požáry zuřícími ve městě.

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59