Tvůrci světů 2
2. kapitola
-----XXXXX-----
Bylo mi trochu líto, že jsem rozbil naši nadějnou a v podstatě hodně zárodečnou revoluční buňku, ale nemohl jsem jinak. Stejně by neměla dlouhého trvání. Úspěch byl vyloučen, protože tenhle svět nebyl nakloněn jakémukoliv úspěchu. O cokoliv se tady člověk pokusí, skončí špatně…
Rozloučil jsem se s nimi a vyrazil do města. Byl jsem na jih od jeho centra. Město, tedy jeho trosky, bylo rozděleno do několika sektorů a já byl v tom nejhorším, v místě beznaděje, protože sběrači byli ti nejposlednější z posledních. V jiných sektorech to bylo lepší sice jen o poznání, ale i to tady hrálo roli.
Bylo to jako probudit se z těžkého snu. Vzpomínky se mi vracely pomalu, obklopeny mlhou a spoustou bílých míst.
Uvízl jsem tady příliš dlouho a příliš hluboko a stačilo jen málo a uvízl bych tady navěky. Možná by to bylo dobře. Vlastně, kdysi jsem si to myslel.
Siréna budící obyvatelstvo nepřijde dříve než za tři hodiny. Na spánek to nebylo nic moc. Na to, co jsem hodlal udělat, by to ale mělo stačit. Bude muset…
Ulice byly tiché a prázdné. Šel jsem jimi pomalu, ale vlastně mi už ani nezáleželo na tom, jestli mě dopadnou. Služebníci se najednou stali sotva něčím více, než jen komplikací. Nechtěl jsem je potkat, ale pokud se tak stane, už nebudu pohledem hypnotizovat zem.
-----XXXXX-----
Samozřejmě, že jsem je potkal. Situace se změnila a oni museli zareagovat. Možná tak reagoval celý tento svět. Přestal jsem dodržovat jeho pravidla a on se začal bránit. Možná si to jen nalhávám, ale možná má svět stejnou imunitu jako organismus. V takovém případě nebylo těch pět služebníků ničím víc, než jen pěticí bílých krvinek.
Vyšli z boční ulice ve chvíli, kdy jsem se jim už nemohl vyhnout. Neřekli ani slovo. Jen si významně pohrávali s obušky. Plácali si jimi do dlaně tak vehementně, že by je závodní lékař, kdyby tu nějaký byl, okamžitě poslal na nemocenskou. Kdyby tu ovšem nějakou měli...
Obstoupili mě. Nechal jsem je. Byla to jejich práce. Jenomže, co je pro jednoho práce, může být pro druhého zábava.
Společně se jménem jsem si vzpomněl i na spoustu dalších věcí. Některé byly užitečné, jiné méně. Na některé bych dokonce raději zapomněl. Zabolelo mě u srdce. Ne, teď není čas na hnusné vzpomínky. Už jsem zapomněl, že ty hezké bývají někdy těmi nejhnusnějšími.
Raději jsem si vzpomněl na své lekce sebeobrany. A taky na kurzy přežití a výcvik v Prostějově. Tím jsem své vzpomínky ukončil. Dříve, než se dostanu ke Kábulu, Kyjevu, Soulu a Damašku. Ani tyhle vzpomínky nemám rád. Deset let, na které bych raději zapomněl. Stejně, jako na lidi, které jsem tehdy potkal.
Pendrek mi hvízdl u hlavy. Očekával jsem, že to hošani budou chtít rychle skončit. Jenomže já už nebyl ten samý fatalista bez cíle, co dnes ráno.
Aby to mělo spád, začal jsem si to počítat. Samotného mě zajímalo, jestli jsem náhodou nevyšel ze cviku.
Jedna. Pendrekovač svůj úder příliš protáhl, než si to uvědomil, byl jsem u něj a praštil ho do posledních žeber. Praskly jako nic. Vyhekl a jeho tělo pod náporem nečekané bolesti zvláčnělo. Než se vzpamatoval, vzal jsem ho levačkou přes tvář a poslal v bezvědomí k zemi.
Vteřina byla pryč.
Dva. Tentokrát se na mě zahnali dva na jednou. Prvního jsem chytil za zápěstí a využil jak jeho zbraň, tak i pohybovou energii k odražení úderu toho druhého. Pendreky o sebe hlasitě třeskly. Hned poté jsem mu trhnutím pendrek vyrval z ruky a praštil ho přes ohryzek. Zajíkl se, vytřeštil oči a zhroutil se v marné snaze nadechnout se přes rozdrcenou průdušnici.
Tři. Otočil jsem se na patě a pendrekem paríroval úder druhého služebníka tak úspěšně, že mu dřevěná tyčka rozdrtila prsty. Zaúpěl a upustil pendrek, který najednou neměl čím držet.
Já naopak ten svým držel velice pevně, pokračoval v pohybu a bodl ho do krku.
Čtyři. Další služebník mě chtěl podmést. Jasně, umlátit někoho na zemi, to by mu šlo. Jenomže tady mu to nešlo. Šel mi pendrekem po koleni. Já mu po hlavě.
Chcete vědět, kdo se trefil dřív? Napovím vám – dost dutě to křáplo.
Pět. Posledního služebníka zřejmě vyděsil pohled na kolegu, který skončil s hlavou zmačkanou jako plechovka fazolí z výprodeje. Jeho útok byl chabý a přeopatrný.
A jeho křik, když jsem mu pendrekem zlomil pažní kost, byl pro změnu převeliký. Umlčel ho v podstatě až, když jsem mu ten kus dřeva zarazil do mandlí.
Při číslovce šest jsem si jen spokojeně oprášil ruce.
Ani jsem se nezdržoval jejich šacováním. Služebníci u sebe nic nemají. Jsou na tom jen o poznání lépe, než sběrači, dělníci a vůbec všichni ostatní nebožáci tohohle proklatého postapokalyptického místa.
Postapokalyptického?
Hlavu mi po dlouhé době mentálního půstu evidentně začala navštěvovat nová slova. A další vzpomínky. Uťal jsem je dřív, než se tam zakoření. Mám jen dvacet čtyři hodin, vlastně teď už jen osmnáct, než mě to zase přestane trápit. Tohle bylo jedno ze specifik tohohle světa. Každému se tady vymaže paměť a účinky jsou trvalé: Nebo téměř trvalé – jako v mém případě, ale odklad je vždycky jen odklad...
Vlastně ani nevím, proč jsem na tu schůzku vyrazil. Vždyť jsem sem přišel právě proto, abych zapomněl...
-----XXXXX-----
Jejich příchod mě překvapil. Hostinský a hráč se prostě najednou vyloupli z temného průčelí paneláku a pomalu, jako by nejistě přišli až k ležícím služebníkům. Problém asi nebyl v tom, že šlo o mrtvoly. Těch si tady člověk užije do sytosti, ale že šlo o mrtvoly služebníků a ty jsou tu stejně časté, jako sníh v pekle.
„Šli jsme za tebou,“ pronesl nakonec Hostinský rozpačitě. Onu zjevnou pravdu jsem přešel mlčením.
„... kdyby si chtěl pomoct,“ dodal ještě Hráč, ale bylo jasné, že nevěří vlastním slovům. „Třeba...“
Mávl jsem rukou. „Děkuji, ale mám schůzku. Na opačné straně města… Je to daleko,“ dodal jsem, protože z jejich tváří postrádajících výraz jsem pochopil, že jim dělalo problém pochopit jakékoliv dlouhé sdělení.
„Vrátíš se do rána? Bude práce,“ namítl Hráč opatrně.
Jeho starost, abych nebyl exemplárně potrestán za pozdní příchod do fabriky, byla dojemná. Jenomže když už jsem se vydal na cestu, bylo jasné, že to do sirény nestihnu. Takže se nebudu moci vrátit. A vlastně to ani nechci.
Prostě to už teď, když se mi vrátila paměť, udělat musím. A buď to vyjde, nebo se o mě postarají Temní...
„Už se nevrátím. Odcházím...“
Byli smutní. Uvědomili si to, co mi došlo už dávno – naše odbojová skupina, no spíše buňka, byla minulostí.
A nebo taky nemusela být.
„Pojďte se mnou,“ řekl jsem jim pod vlivem náhlého nápadu. „Kousek odtud je mrtvá schránka.“
„Mrtvá... schránka...“ zamyšleně ta slova převalovali na jazyku. Byla pro ně nová, ale evidentně jim zachutnala, protože, když jsem zase vyrazil, následovali mě.
-----XXXXX-----
Mrtvá schránka je moc užitečné zařízení. Když její umístění zvolíte opravdu dobře, vydrží na vás čekat i celé roky, někdy dokonce desetiletí. Jenom si musíte pamatovat, kde je. Předem jsou vyloučeny všemožné dočasné úschovny, jako třeba skříňky na nádraží. Ne, že by tady nějaké byly. Nebo, že by tu byla nádraží...
Někteří lidé mají neodbytnou potřebu zakopávat cennosti. V době, kdy bylo na světě lidí pět a půl to možná mělo nějaký smysl. Tady ale smečky sběračů plundrovaly trosky tak vehementně, že nebyly výjimkou ani výkopy hodné památky ostravské uhelné pánve.
Já umístění té své vymyslel opravdu dobře. V centru je spousta neobydlených domů a zpustlé náměstí mezi nimi vypadalo jako jizva. Žádné trosky, jen zvlněná dlažba, která vzala za své léty chátrání. Z obchodního domu na jeho okraji zbyla jen betonová kostra. Pamatuji si, že se ta nádhera ze skla a kovu vytěžila mezi prvními hned na počátku.
A nebo si to nepamatuji. Klidně mohlo jít o naroubovanou vzpomínku. Po příchodu jich všichni dostanou doslova mraky. Možná by se hodilo spíše říct terabyty, ale nějak si nevzpomínám, o co jde.
Obchoďáku jsem se obloukem vyhnul. Vím, že se v něm intenzivně těžila i ocelová armatura z nosných sloupů. To pak stačí i kýchnutí, nebo jen špatný pohled…
Můj cíl byl dál – trosky starých činžovních domů, jež kdysi byly úřady. Ten můj byl už ale jen opuštěná a zdevastovaná ruina se zbytkem kdysi masivního balkónu. U dveří bývala na zdi cedule, bohužel ale byla z kovu, a tak ji někdo odnesl. Na omítce po ní zbyl jen světlejší obrys a díry po vyrvaných hmoždinkách.
A dveře už tu taky nebyly - zbyla po nich jen díra připomínající křičící ústa.
Nechal jsem se jimi pohltit a u trosek bývalé vrátnice počkal, dokud do budovy s obavami v očích nevstoupí i Hostinský a Hráč.
Kdysi tudy denně procházely desítky, možná stovky osob. My tu ale, podle vrstvy prachu na schodech, vešli jako první po hodně dlouhé době.
Prosklený katr byl umně vypáčen ze zdi a odnesen při jednom z posledních náletů sběračů. Za ním byl cíl mé cesty – schodiště.
Jak už to bývá, vedlo dvěma směry. Mě ale nezajímala cesta vzhůru. Nejsem ani politik, ani popový zpěvák. Místo toho jsem si to zamířil do sklepa. Problém byl, že v něm byla téměř dokonalá tma. Popaměti jsem doklopýtal doprostřed druhé místnosti. Odházel jsem stranou trosky a smetl z betonové podlahy i tlustou vrstvu prachu.
„Potřebuju krumpáč, nebo nějaký kus železa,“ oznámil jsem společníkům. Na nic se mě neptali a vyrazili na průzkum. Všichni jsme za sebou měli sběračskou průpravu, takže jsme se za necelou hodinu opět sešli s páčidlem, ohnutou lešenářskou trubkou a kusem kovové nohy od psacího stolu.
Nebyla to žádná sláva. I tak jsme ale začali těmi nalezenými pseudonástroji mlátit do podlahy, co to šlo.
Zprvu se nic moc nedělo. Povrch jsme sotva poškrábali, ale s četností úderů se z vrypů staly prohlubně a od těch už se nezvedal jen moučný prach, ale i odskakovaly stále se zvětšující hrudky. Beton začal konečně povolovat.
Museli jsme se dostat tak na pět až sedm centimetrů hluboko. Hlouběji schránky neukládám.
Na její víko jsme narazili po třech hodinách vysilující dřiny. Bylo z masivního kovu a patřilo bedně, do níž by se hravě schovala hadí žena, nebo dva uprchlíci.
Pak už to šlo ráz na ráz. Vrstva litého betonu se ztrátou tloušťky ztratila pevnost a my pokračovali v dobývání mnohem rychleji, než na začátku. Dokonce tak rychle, že Hostinský mohl přestat kutat a začal odklízet.
Za půl další hodiny byla bedna na světě celá. Vytáhli jsme ji a ve vedlejší místnosti jsem ji otevřel. Když na něco nalijete dostatečnou vrstvu betonu, nemusíte řešit zámky. Nikdy je nedávám.
Oba moji společníci se nade mnou nakláněli, jako bych kontroloval čísla v Eurojackpotu. Svým způsobem o výhru v loterii skutečně šlo – moje mrtvé schránky vždycky obsahují to nejdůležitější.
Samozřejmě je důležité poznamenat, že tím nejdůležitějším mám na mysli to, co je nejdůležitější pro mě.
Byly doby, kdy jsem se měl opravdu rád a dopřával si všelijakého luxusu. Proto jsem taky v každé mrtvé schránce nechával štočky s nejběžnějšími bankovkami a papírové válečky se zlatými dublony. Zlato nikdy neurazí…
S léty jsem se ale stal mnohem praktičtější, a proto měl pro mě větší význam balík olejem nasáklého papíru, který ukrýval novotou zářící a konzervační vazelínou pokrytý Škorpion II.
Někteří mají raději pistoli, jiní sáhnou rovnou pro samopal. Takové MP-15 nebo AKSU-94 nemohou být špatnou volbou – vlezou se pod plášť, nebo i trochu delší bundu a zábavy si s nimi jeden užije do sytosti, ale já jsem vlastenec. Tedy asi jsem byl, než jsem sem přišel.
Navíc název Škorpion vžene slzy dojetí do očí nejednomu otrlému guerillovému bojovníkovi, včetně půlky obyvatel Středního východu.
Škorpion II, než ho zakázali, byl posledním jasně zářícím bolidem českého zbrojařského umu. Kompozity a slitiny nahradily ocel, plast zastoupil dřevotřísku a dvacítka nábojů ráže 5,56 mm udělal přítrž munici 7,62 x 39, příliš harmonizující s východním neunijním sousedem. I tak to ale tuhle hračku nezachránilo před cestou do stoupy. Česká armáda, tedy to, co z ní zbylo po secesi, si nemohla dovolit zbraň nepocházející ze zbrojovek ideově čistých členských států.
Ke zbrani jsem z bedny přidal pět zásobníků a útočný nůž.
Hostinský a Hráč už v tu chvíli na mě hleděli s neskrývaným obdivem. Z vyžilého sběrače jsem se v jejich očích právě bleskově rekvalifikoval v plnohodnotného odbojáře. I Černý generál [1] by mi záviděl…
Sáhl jsem znovu do bedny a pak jim podal pistoli. Každému jednu. Jasně, byly to glocky, takže nic, s čím bych se v české kotlině chlubil, ale byly v ráži .45, což jejich fádnosti značně otupilo hrot.
Jas v jejích očích konkuroval požáru starého Kábulu. Vím, o čem mluvím, byl jsem u toho.
Do kapes vytahaných montérek jsem si nastrkal kromě zásobníků i ruličky s dublony a malou polní lékárničku. Byla opravdu malá – jen pro jeden injektor a sadu ampulí s antibiotiky a morfiem.
Pak jsem na dně narazil na kartu. Rozhodně jsem tam pro ni cíleně nesahal. Podvědomě jsem se jí vlastně i docela vyhýbal. Ona byla totiž tím, co mě odtud dostane pryč a já pořád ještě přemýšlel, jestli to vlastně vůbec chci.
Jenomže když jsem na ni sáhl, už nebylo cesty zpět. Zvedl jsem ji tedy k očím a pohlédl na její lícovou stranu. Rubová by byla v pohodě. Na ní je prostě jen kostičkový vzorek odshora dolů. Na lícové byl srdcový kluk. Tedy měl to být srdcový kluk, ale srdce bylo modré jako obloha a postava kluka měla potměšilý výraz, monokl pod pravým okem a na hlavě pruhovanou, vězeňskou čepici. Křížem přes kartu byl černým fixem vyveden nápis „Černé srdce.“
Byla to divná karta. Každý jiný by ji zahodil. Pro mě ale byla klíčem k úplnému pochopení. Normálně tuhle kartu nosím všude sebou. Je to mentální kotva, díky které vím, kde jsem, přesněji, kde nejsem.
Uvědomil jsem si to ve stejnou chvíli, kdy jsem na ni pohlédl. A v tu jedinou chvíli jasnozřivého poznání jsem pochopil naprosto vše a vzpomněl si na každý jednotlivý střípek mého života.
Chtělo se mi začít výt a dát se na útěk. Nebo se schoulit přímo tady ve sklepě do toho nejtemnějšího kouta a zemřít. Případně to nechat na Služebnících nebo Temných.
Mohlo by se jim to povést. Kdybych se nebránil. Byl svázaný… v bezvědomí… zliskaný jako mužik…
Jenomže tohle všechno bych mohl udělat, dokud jsem se nepodíval na tu kartu. Tím se vše změnilo. Už jsem nebyl stejný. Nebo spíše, už jsem zase byl stejný - sám sebou. A to znamenalo, že byl nejvyšší čas odtud odejít.
Kartu jsem si uložil do náprsní kapsy. Pak jsem se postavil a pohlédl na společníky. „Vezměte si z té bedny, co chcete a někde se schovejte. Najděte si další členy. Vyhýbejte se Temným, dokud nebudete dost silní a nepořídíte si víc zbraní. Přepadávejte domy Služebníků, možná zbraně nenosí před lidmi, ale mají je tam schované...“
„Zůstaň s námi,“ pronesl Hostinský pomalu. „Můžeš nás vést…“
Zavrtěl jsem hlavou. „Možná jindy. Teď musím najít jednoho známého. Tam, kam jdu, mě nemůžete doprovázet. Ještě ne. Přívoz je pro vás příliš nebezpečný…“
Stačilo jen vyslovit název té čtvrti a oba se viditelně otřásli. Místní si mezi sebou obvykle moc nepovídají. Pokud to ale dělají, velice často se krátký dialog stočí na Přívozskou pevnost Temných, nebo na hradní posádku tvořenou těmi nejdivočejšími Služebníky. Taky bych byl divoký, kdybych trávil celé dny na dohled od Chřtánu…
„Jestli se jednou vrátím, najdu si vás,“ řekl jsem jim ještě, nečekal na jejich reakci a vyběhl na ulici.
Nepronásledovali mě. Přívozská pevnost je vyděsila víc než dostatečně. Ani mě z toho pomyšlení nebylo dvakrát do řeči, ale hra už pokročila do stádia, kdy byl návrat do fabriky ke sbírání odpadu, nemožný.
Pokud jsem si vzpomněl, pak se vším všudy. Tohle místo pro mě tím pádem ztratilo veškeré kouzlo. Pokud, samozřejmě, vůbec nějaké mělo…
Byl čas navštívit Černé srdce. Je to klub. Možná poslední v celé Ostravě. Problém je, že ho nenajdete v žádném turistickém průvodci. Vlastně budete mít problém i s nalezením toho průvodce. Stačí vám ale vědět, že to je moc temné a nepříjemné místo. Jeho klientela rekrutuje z těch nejhorších a nejbrutálnějších Služebníků ze všech sektorů, že je i Temní nechávají na pokoji.
A nebo chápou, že i takové morálně oploštěné zrůdy se musí čas od času někde pobavit…
-----XXXXX-----
Ke klubu jsem dorazil naprosto nerušeně a v klidu. Byl jsem mu na dohled, když zazněla siréna svolávající všechny do práce. Tady ale zněla tlumeně, tisíckrát odražená od řad zničených domů, v nichž nebydlel nikdo, kdo by ji měl uposlechnout. Pokud tu někdy lidi žili, nedělám si iluze, co s nimi Temní udělali.
Ostatní se pak ještě rádi přesídlili do některé z dělnických kolonií. Mít takové sousedy, bral bych i vyhlazovací tábor. Pokud vím, jsou tady nejméně dva.
Ve vzpomínkách mi vyskočilo i jejich umístění. Nešlo o ty implantované, ty se omezovaly jen na jednoduché poučky ve stylu: „Pracuj! a Drž hubu!“, ale o mé skutečné vzpomínky na dobu, kdy jsem tenhle svět znal do posledního zrnka písku…
Z klubu se najednou vymotalo několik notně podnapilých služebníků. Počkal jsem, až zajdou za nejbližší roh a pak vyrazil ke vchodovým dveřím. Měly masivní, železnou kliku, starou možná několik století. Od nenechavých rukou sběračů ji uchránilo jen její umístění.
Bylo otevřeno. Nečekal jsem na písemnou pozvánku a vešel dovnitř.
Ocitl jsem se na ztemnělé chodbě, která končila po pár metrech podestou, z níž vedlo kdysi široké schodiště nahoru a nepoměrně užší pro změnu dolů – do sklepa. Nahoru nemělo smysl chodit. Schody končily v mezaninu, kde je někdo za použití trhaviny přerušil třímetrovou dírou. Nahoře mohly být byty nebo kanceláře. Teď tam ale nebylo nic - nadzemní část domu se omezila jen na obvodové zdi a zbytky podlah či stropů – to podle toho, z jakého úhlu jste se na ně dívali.
Klub podle očekávání sídlil ve sklepě. Cesta k němu ale nebyla nijak dlouhá záležitost. Na Ostravsku jsme zvyklí sfárávat do větších hloubek, než je mínus první podlaží. Tam jsem našel další dveře. Byly pomalované symboly, posprejované a poškrábané. Malůvky anatomicky přesných pohlavních ústrojí se tu mísily s pentagramy, runami a latinkou vyvedenými hláškami dokládajícími veselost údělu průměrného služebníka.
Ani tyhle dveře nebyly zamčené. Jen jsem do nich strčil a byl jsem uvnitř. Teprve pak mi došlo, že byly zvukotěsné. Randál, panující kolem tanečního parketu, na němž se svíjela pětice namakaných, holohlavých bijců se stejným počtem spoře oděných ženštin, jejichž obličeje už stihl poznamenat nedostatek kvalitní kosmetiky, byl ohlušující.
Za parketem, osvětleným poslední funkční trojicí barevných žárovek, byl mohutný nálevní pult a za ním stál ten největší černý barman, jakého jsem kdy viděl. Ruce měl jako lopaty, bicepsy jako solidní valouny a ramena měl… no, přes celá záda. Zbytek těla se sice skrýval za oním pultem, ale nečekal jsem nějakou výraznější svalovou disproporci.
Nejsem žádný sušinka, ale vedle něj jsem vypadal jako nefalšovaný ostravský permoník.
Podél stěn byly vyrovnány stoly a nízké přepážky kolem nich vytvářely dojem kójí, ale ty neslibovaly ani intimitu, ani bezpečí. Byly to jen olezlými tapetami opelepené desky, sbité k sobě tím, co se zrovna podařilo najít.
Tam, u svých drinků (a dalších vyžilých ženštin), seděli další služebníci. Sice se všichni věnovali svým činnostem a zálibám, ale můj příchod prostě nemohl zůstat dlouho utajený.
Vlastně už po třech krocích a dvou nádeších si mě všiml první služebník. Přestal křepčit a s nasupeným výrazem se ke mně vydal. Ještě cestou drcnul do ramene svého kolegu a po pronesení několika slov trhl významně hlavou mým směrem. I kolega nasadil nasupený výraz.
Jelikož ani při tanci neodložili své pendreky, bylo jejich rozhodování, co se mnou, kratší než myšlenka průměrného politika.
Hudba dál rytmicky duněla svým standardizovaným duc, duc, duc… duc, duc… Pokud mi chtěli něco říct, v tom kraválu neměli šanci. Ani já jsem ale o nějaké dlouhé diskuse nestál.
Přiskočili ke mně v podstatně najednou. Jeden to vzal zleva, druhý zprava. Alespoň si nezavazeli…
Oba se v jednu chvíli rozmáchli a v jednu chvíli taky udeřili. To už jsem ale notnou chvíli byl o metr stranou. Jejich pendreky o sebe křísly takovou silou, že jednomu borci ten jeho vypadl z ochromených prstů.
„Když na to moc tlačíš, dostaneš křeč,“ poradil jsem mu jízlivě. Moji radu si ale k srdci nevzal. Tak jsem to vzal k jeho srdci mým útočným nožem. Štíhlá čepel do něj zajela jako másla. Sice ukřičeného a krvácejícího, ale pořád másla…
Hned poté jsem se vrhl na toho druhého. A když říkám vrhl, tak tím myslím vrhl, protože jsem na něj naskočil a nekompromisně ho srazil k zemi. Tam jsem mu, zmatenému a šokovanému, několika rychlými seky počechral tepny. Bylo to snazší, než na přijímači…
To už ale osazenstvo lokálu pochopilo, že je něco špatně a na parket se začali hrnout další služebníci. Vypadalo to jako pánská volenka v gay baru.
Škorpion se mi v ruce objevil jako mávnutím kouzelného proutku. První cvaknutí patřilo pojistce. To druhé byl úderník dopadající na zápalku prvního náboje.
Na tak krátkou vzdálenost jsem se nemohl netrefit. Výstřely se slily do jediného TRRRRRRRRT. Znělo to jako by do podniku přišel šílený zubař. Podle svinčíku na podlaze ale spíše dorazil šílený řezník.
Když jsem zdolal první vlnu, jednotlivými ranami jsem začal skládat ty, co hledali, kde tu tesař nechal díru. Nenechal…
Pak přišli na řadu ti, co se z jejich pohledu rozumně, snažili schovat pod stůl.
A do toho pořád znělo to otravné duc, duc, duc… duc, duc… a ječely ženské. A taky sem tam někdo zachroptěl. Ale jen nesměle, nic zásadního.
Když jsem měl hotovo, přišel jsem k baru a pohlédl na černého mamutózního barmana. Bylo na něm něco divného. Stál tam celou dobu nehnutě jako socha a sledoval, jak mu odpravuju jednoho kunčofta za druhým. Vlastně to vypadalo, jako by mu to bylo naprosto fuk.
„Dáte si drink, pane Farský?“ zeptal se mě najednou. „Schovávám pro vás láhev orknejské dvacetileté single malt whisky. Minule vám chutnala…“
Jeho jméno mi vyskočilo v hlavě samo. „Baltazar, že?“
Přikývnul. „Ano, pane. Jsem vás šafář.“
V tu chvíli mě napadlo, že mí šafáři se vždycky jmenují Baltazar.
„Budete chtít zavést k bráně?“
Bráně?
Některá slova mi dávala větší smysl, než jiná. Tohle k nim ale rozhodně nepatřilo. No, ale opravdový chlap má zkusit všechno. Znáte to - kdo neměl zrzavou… kdo neměl cikánku… No a já teď vyzkouším tu bránu.
„Zaveď mě tam,“ řekl jsem mu. „Ale nejprve mi nalej panáka. Mám nějakou divnou pachuť v puse.“
Černoch se pousmál. „V hubě, jak po umělé hmotě? Tak to vítejte v Ostravě…“
-----XXXXX-----
Nevím, proč musím vždycky pro všechno chodit do sklepa. Připadal jsem si jako svoje vlastní babička. Pro uhlí, pro brambory, pro nedělní kompot…
I teď jsem musel Baltazara následovat po dalších schodech do sklepa, který se nacházel pod klubem. Ještě, že měl dost rozumu a na cestu mě vybavil ještě druhým panákem. Prý, abych nekulhal.
Tenhle sklep byla jediná, podlouhlá místnost s klenbovým stropem a byly v něm jen dvě věci. Alkohol, toho tam bylo požehnaně ve všech možných podobách a rážích a brána. Vlastně to byly jen do zdi zapuštěné sloupcové zárubně s klenbou z hrubě tesaných kvádrů. Mohla to být brána, ale klidně i jen širší dveře.
Jestli to měla být nějaká pamětihodnost, tak nic moc. Zazděné dveře nebývají vrcholem umění a nejde od nich nic moc očekávat. Leda, že bych měl perlík a podíval bych se, co je za tou zdí.
„Co je tam?“ zeptal jsem se Baltazara.
Ten pokrčil rameny. „Hlína a kamení, předpokládám. Je to obvodová zeď.“
Poplácal jsem chladné kamenné zárubně. „Pak to ale není žádný brána,“ dodal jsem.
Baltazarova černá tvář se v temném sklepě rozzářila od zubů obnažených v pobaveném úsměvu.
„Pokud ovšem neučiníte slovo tělem…“ odvětil.
Moc sdílný už nebyl, i když jsem se z něj dalšími otázkami snažil něco vypáčit. Něco… cokoliv…
Nakonec jsem se znechuceně opřel zády o zeď a zavřel oči. Všechno to bylo zbytečné. Možná se mi vrátila paměť, ale nevrátila se mi kompletně. Tu a tam v ní byly díry, jako by mi některé vzpomínky někdo záměrně vyříznul.
„Kurva,“ ulevil jsem si. „Jaké slovo tělem? To mám říct, Sezame otevři se, nebo co?“
Protože jsem měl zavřené oči, v první chvíli jsem si nevšimnul záře, jež přeběhla po zdi uvnitř brány a pak ji úplně pohltila.
Všiml jsem si toho až ve chvíli, kdy mi zeď za zády zmizela a já se do ní převrátil...