Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 4

23. 12. 2016

4. kapitola

-----XXXXX-----

            Zaspal jsem a byla to jen má vina. Nic na tom nemění ani to, že mě nechtěli budit. Henryk na mé námitky pouze řekl, že jsem potřeboval víc spát, než se někam štrachat a bylo přesně jedenáct padesát sedm, když nakreslil na zdi obdélníkový obrys brány. 

            Udělal to uhlem. Byl staromilec, takže všechno dělal tak, jak se má. Já už bránu kdysi vyškrábal do zdi klíči. Vím o pár tvůrcích, kteří použili barvu ve spreji anebo dokonce jen bahno. Helena jednou nakreslila ten obdélník rtěnkou.

            Je naprosto jedno, čím to uděláte. Důležitý je jen ten, kdo to udělá. Buď jste tvůrce anebo jen další malůvkář, jakých jsou v každém městě stovky. Je určitá šance, že se s touhle schopností narodíte. Dědičnost hraje svoji roli, ale někdy se objeví u normálních lidí jako opravdová anomálie. Jako by svět nebyl plný anomálů. Nebo obdarovaných - to podle toho, jestli ten stav považujete za prokletí anebo dar.

            Nemám rád kouzelníky, vědmy, upíry a ani vlkodlaky. A ostatní tvůrci na tom nejsou jinak. Jsme prostě příliš jiní a tak se jim vyhýbáme… Neznám tvůrce, který by si je vysnil ve svém vlastním světě. Úplně stačí, že jsou v tomhle…

            Většina o nás ani neví. Henryk tvrdí, že o nás má kusé informace i Rada Prolnutí. Možná proto, že nejsme tak úplně obdarovaní. Naše schopnosti jsou natolik odlišné, že nezapadáme do žádné škatulky a extra škatulku jen pro nás  ještě nikdo nevymyslel.         

            Otevřít bránu není nic těžkého. Prostě na to pomyslíte a ona se otevře. Nedělalo mi to problémy ani ve školce.

            Brána se otevřela okamžitě po dokončení kresby. Zářila bělostí a oslňujícím jasem. Občas po jejím povrchu proběhl duhový odlesk.

            Prošli jsme jí téměř současně.

            Henryk byl první, kdo pak promluvil. Řekl jen: „A kurva!“   

-----XXXXX-----

            Trigon byl skutečně úchvatný. Neskutečně propracovaný do posledního detailu. Jeho návštěvníci mi tvrdili, že je velký jako náš svět a žije v něm několik milionů obyvatel.  Svět toho jména měl i stejně pojmenované hlavní město a na třech kontinentech bylo stejně krásných, ale menších, ještě osm dalších měst. Jejich jména ale znal asi jen jejich tvůrce – šílený hnidopich Adalbert Caine.

            My vstoupili do hlavního sálu jeho paláce. Trůnní sál by asi byl přesnější. I ten trůn tady byl. Ze skla. Nebo možná průhledného plastu, ale Caine nebyl na náhražky. Tady byl kov kovem a sklo sklem. A taky tu byla spousta zlata a křišťálu. Nejméně tunu měl každý z pěti lustrů, které osvětlovaly mramorovou kazetovou podlahu a sloupořadí podpírající  klenutý strop, na němž bylo vyobrazeno něco, vedle čeho výzdoba Sixtinské kaple vypadala jako malůvky autistické třídy na výletě.

            Připravoval jsem si omluvy za pozdní příchod. Znáte to sami, prostě kýbl popela připravený k vyklopení na vlastní hlavu, ale nebylo to třeba.

            A nebylo to proto, že konkláve už skončilo a všichni odešli domů. Ono sice skončilo, ale jeho účastníci tu zůstali. Do jednoho...

            Srdce jsem měl najednou až v krku. Hmátl jsem po samopalu tak rychle, že jsem zlomil několik světových a možná i galaktických rekordů. Bylo to ale zbytečné – všichni členové konkláve už byli neškodně mrtví.

            Leželi rozeseti po podlaze přesně tam, kde je zastihly kulky. Jen pár jsem znal od vidění.  Většinu podle jména. Konečně, tolik nás zase není… nebylo…

            O pár bych mohl s opatrností tvrdit, že to byli kamarádi. Vidět je mrtvé mi drásalo srdce víc, než bych kdy tušil.

            Henryk pomalu procházel mezi těly.

            „Postříleli je jako krysy.“

            Přikývl jsem. Pak mi došlo ještě něco – nikdo z nich neměl šanci doběhnout ke zdi, kde by mohl otevřít bránu.

            „Byla to past.“

            Henryk přikývl. Pomalu se rozhlédl. „Někdo mi tu chybí.“

            Stačil mi jediný pohled, abych věděl, o kom je řeč. „Není tu Caine.“

            „Přesně tak. Pojďme ho najít...“

-----XXXXX-----

            Problém byl, že Cainův palác byl hotové bludiště. Měl tak sto pater, jedno honosnější než druhé a k tomu desítku věží, čnících k nebi, ze kterého nikdy neprší.

            Nikdo neví, kde se nacházejí Cainovy soukromé komnaty. Každý je musí mít. Konečně, jsou místa, kam i král chodí pěšky a někde musí i hlavu složit. A Caine nebyl z těch, kteří by se uskrovňovali.  Někde bude mít ložnici jako kráva a hned vedle harém s děvčaty, ze kterých by spáchaly sebevraždu i hurisky.

            Bylo tu plánováno konkláve. To je nějakých padesát lidí. O ty se někdo musí postarat. Musí tu být sloužící a kuchaři a kdo ví, kdo ještě, ale nebyli tu. Nebyla tu ani noha.

             U prvního schodiště jsme se zastavili. Otázka byla nabíledni.

            „Nahoru nebo dolů?“ vyslovil ji Henryk.

            Dole mohou být prostí lidé, nahoře Caine. „Nahoru!“

            Přikývnul.

            Udělali jsme tři patra, než jsem posunkem přiměl Henryka zastavit a nedýchat. On neměl žádnou zbraň. Bohužel nebyl jen tradicionalista, ale i pacifista. No, možná, že jeho pacifismus měl své  mezery, ale prostě neměl rád zbraně. Takže si sebou žádnou nevzal.

            Nechal jsem ho, ať se zařadí za mnou. Důvod byl jednoduchý – v chodbě  před námi byli dva chlápci, kteří do Cainova vyumělkovaného a nabubřelého světa ani trochu nezapadali. Přes černý overal měli neprůstřelnou vestu  a k tomu obligátní kevlarovou přilbu a tvář skrytou za pletenou kuklou. Měli noktovizory a  přes rameno jim visela MP-15 s taktickým mikrolaserem. Cainův svět, na hranici středověku a novověku, předběhli o nějakých osm století.

            Stáli tam mlčky,  přede dveřmi bohatě zdobenými řezbou. Jedno bylo jasné, za takovými dveřmi nebývá kumbál s košťaty, ani kdyby hostil čarodějnického učně…

            Henrykovi jsem naznačil, ať čeká a pak si pohrál s nastavením mého škorpionu, přesněji s nastavením vestavěného elektronického tlumiče. Mikropočítač ukrytý v pistolové rukojeti pro změnu zařídil nastavení mířidel. Kdybych měl ještě inteligentní munici, byl bych tu úplně zbytečný.

            Namířil jsem na prvního z nich. Nechtěl jsem riskovat, že mi  kevlar kulku odkloní a tak jsem mířil o dlaň níž.

            Plop!

            Muži vybuchl obličej. Pletenina možná chrání před chladem, ale na ocel je krátká.

            Jeho kolega sebou překvapeně trhnul, ale to bylo asi tak všechno, co stihl.

            Plop!

            I on se ocitl na zemi, kde ještě chvíli bezmocně hrabal nohama.

            Rozběhl jsem se ke dveřím. Henryk byl jako můj stín. Sotva jsme tam byli, sehnul se a sebral ze země jednu MP-15.

            Přitiskl jsem ucho ke studenému dřevu.

            Uslyšel jsem tlumený hovor. Dva hlasy. Jeden klidný a druhý zřetelně vzrušený. Vlastně balancující na pokraji hysterie.

            „Dostali jste, co jste chtěli, proboha. Tak, co po mně ještě chcete? Máte mé světy, máte světy i těch ostatních. Já svoji část dohody splnil!“

            „Pane Caine, názor na splnění dohody máme rozhodně odlišný,“ odpověděl   druhý hlas.  „Slíbil jste, že výměnou za svůj život přesvědčíte ostatní tvůrce ke spolupráci. Nemohu skrývat, že ten pokus byl chabý.“

            „Neměli jste je hned postřílet!“

            „Chtěli utéct. Měl jste se držet našich pokynů. Mohli jsme je zajmout a nemuseli tedy postřílet…“

            „Chci mluvit s vaším šéfem. Máte souřadnice šestnácti světů, to není neúspěch.  Jenom sám Trigon je pro vás jako dar z nebes…“  

            „Nejsem tu od toho, abych hodnotil dary z nebes,“ uťal Caina ten druhý hlas nekompromisně. „Chtěl jste si zachránit život.  Vaši snahu musím hodnotit jako zklamání…“

            „Jsem pro vás pořád užitečný,“ namítl Caine. „Žádám, abych byl okamžitě dopraven k vašim nadřízeným!“

            „Zamítá se,“ zazněla nekompromisní odpověď. „Bránu otevřít za tři, dva, jedna…“

            Musíme dovnitř! Kývl jsem na Henryka a prudce ramenem vyrazil proti dveřím. Byly velké, dřevěné a bohatě vyřezávané. Každé křídlo mohlo mít tak dvě stě kilo. Vyrazit je ramenem nešlo. Přesněji, nemělo by jít, ale chytří tvůrci nejsou vázáni pravidly vlastního světa a těch opravdu chytrých se netýkají ani pravidla těch cizích.

            Nešlo o to, že bych si vysnil supersílu anebo změnil strukturu dveří na křehčí. Prostě jsem se rozhodl dveře ignorovat, nepovažovat je za překážku.

            A ony nebyly…

            Rozletěly se do stran a zprudka narazily do zdi. Zadunělo to jako dvě rány z děla.  Bylo naprosto jasné, že v takovém randálu muselo prosté „Plop“ zaniknout.

            V pracovně Adalberta Caine jsem kromě přehršle luxusního vybavení uviděl dvě věci – Adalberta s dírou uprostřed čela a pohasínající bránu.  Ta díra byla úhledná a i přes svoji velikost v podstatě standardní. Ráže .50 není nic, co bych nedokázal vydýchat. Ta brána, to ale bylo něco jiného. Nebyla hranatá, nebyla nakreslená, vyrytá a ani vyzděná. Byla kulatá a dokonale technicky vyvedená, jako by vyšla z továrny. Ocelový prstenec, nebo spíše několik protichůdně rotujících prstenců. Když se jas brány ztratil, ve zdi nebylo nic. Tahle brána zmizela beze stopy…

            „Přišli jsme pozdě,“ okomentoval to Henryk.

            Někdy je i pravda k ničemu…

-----XXXXX-----

            Rozhodli jsme se na Trigonu nezdržovat. Už nás tady nic nedrželo a nebyli jsme z těch, co  cizí světy rabují. Neříkám, že to někdy není nezbytné, nebo i zábavné, ale tentokrát jsme to vyhodnotili jako přílišný risk.

            Caine má přese všechnu tu rozlehlou opuštěnost  miliony obyvatel a jednou se sem někteří z nich určitě odváží.

            Co s námi asi udělají, až najdou svého boha a vládce mrtvého? Určitě nám  nebudou blahopřát. Caine nebyl blázen a svůj lid vybavil  věrností.

            Udělal jsem, co se týče rabování, přece jen malou výjimku – před odchodem jsem Caina prošacoval a  sebral mu peněženku. O peníze mi nešlo, chlapi v ní ale mívají spoustu zajímavých věcí.

            A ze stejného důvodu jsem mu sebral i komunikátor. I v něm bývá spousta zajímavých věcí a nemyslím tím linky na free pornostránky. 

            „Ty? Já?“ zeptal se mě Henryk.

            Cvičení dělá mistra.

            Sáhl jsem do kapsy bundy a vyndal křídu. Nebyla posvěcená ani jinak vylepšená. Byla to úplně obyčejná křída, jakou před století psali žáčci na tabuli. Dnes se těžko shání, protože ji nikdo nepotřebuje.  Jednu mi před akcí věnoval Henryk a s tou jsem teď na zdi nakreslil obdélník.

            Zazářil během vteřiny a my prošli na druhou stranu.

            Den nezačal zrovna dobře a ani jeho pokračování nestálo za moc…

-----XXXXX-----

            Adalbertova portmonka byla zklamáním. Osm a půl tisíce euro potěší, ale nenadchne. V dublonech jsem měl po kapsách trojnásobek.  Ani ID karta a pět platebních mě nevytrhly.  Nešlo o to, že byly na jméno, ale o to, že to nebylo Adalbertovo jméno.  Samozřejmé, že si Adalbert pořídil krycí identitu. Hermann Koch bylo starosvětské a vhodně západoevropské jméno. Z těch dokladů jsem ale nic víc nevyčetl. Kdybych měl odpovídající kontakty, asi bych z čipu v ID kartě dokázal zjistit, kde všude Caine byl, s kým a co platil.

            Zahodil jsem tu veteš do prvního odpadkového koše, který se namanul.

            Aby bylo jasno, neotevřel jsem bránu zpátky ke Kamilovi. Bylo by to příliš nebezpečné.

            Měl jsem několik možností, ale nakonec jsem zvolil zlatou střední cestu – Brno.

            Je to město dost velké na to, abych v něm získal vše, co potřebuji, ale přitom ne tak velké, aby se oficiálním institucím vyplatilo do něj instalovat kamery a scannery na více než každém rohu. 

            Henryk moji volbu nijak nekomentoval.  Prostě si to namířil do první hospody, kterou objevil.  Naštěstí nešlo o žádný vyhlášené podnik ani o nic, co by smrdělo hvězdami či jen hvězdičkami. Byl to klasický pajzl, jakých je ve čtvrtích kolem habitatů bezpočet. Jsou to mluvou  starých časů vykřičené čtyřky a možná dokonce pětky. Tahle, s roky neumytými okny, flekatou podlahou a stoly s plastovými ubrusy, neklamně propálenými nelegálními cigaretami, aspirovala dokonce na šestku.

            Za výčepem stála znuděně se tvářící ženština neurčitého věku. Na krátkých nohou připomínala svým trupem kredenc, kterému ve výši hrudi někdo vytáhl  šuplíky. Zhodnotila nás jediným pohledem a pak k nám přistrčila dva natočené půllitry s pěnou líně stékající po skleněném boku.

            Henryk ji na nastavenou dlaň položil desetieurovku a velkopansky odmítl vrácení zbytku. Kdo by se tahal s drobnými…

            Posadili jsme se ke stolu, který splňoval obě podmínky dlouhého života – nikdo u něho neseděl a přitom byl v rohu, s výhledem na celý lokál.

            Henryk se posadil jako první a nepromluvil, dokud do sebe nevyklopil polovinu krýglu. Pak si utřel hřbetem dlaně ústa a povzdechl si.

            „Jsme v prdeli,“ pronesl vědoucně.

            „Dostali všechny tvůrce?“ zeptal jsem se ho.

            Podíval se na mě jako na blázna. Pak ale zavrtěl hlavou. „Kromě nás tam chybělo možná pět – šest dalších. Takových těch, co se obvykle nedostaví na žádnou akci a nehne s nimi ani pár volů.  A samozřejmě Ivaněnková. Myslím si, že po tom, co se ji stalo, je její absence pochopitelná…“

            Napil jsem se piva. Po včerejšku jsem ale měl vypěstovaný odpor k alkoholu v jakékoliv formě, včetně dezinfekce. Přestávka mi ale dala možnost si to promyslet.

            „Říkal jsi, že její svět zkolaboval stejně jako ten Helenin?“

            Přikývl.

            „A ti tvůrci, co umřeli, říkal jsi, že to bylo během posledního půlroku?“

            „Jo, přesně tak. Proč?“

            „To se teprve uvidí,“ odpověděl jsem mu. „Otázkou je, jestli to bylo před kolapsem světa Ivaněnkové, nebo až potom…“

            Zamyšleně se podíval do svého piva a pak na mě. „Ivaněnková je mimo nejméně tři čtvrtě roku. Takže její kolaps byl první…“

            Pivo jsem od sebe odsunul jako něco, co by mě už jen zdržovalo. „A nebo poslední, podle toho, jak se to vezme.  Její Versailles se zhroutil, ale co světy mrtvých tvůrců? Ty se taky zhroutily,  nebo tam někde ještě pořád jsou…“

            Henryk se ke mně naklonil a vyhrkl: „Caine… Caine přece něco říkal o dalších světech!“

            „Šestnácti světech, plus Trigonu…“ přitakal jsem. „Hovořil o jejich souřadnicích. Nevím, co tím měl na mysli, ale souřadnice v běžné mluvě znamenají klíč k tomu dostat se někam a nebo do něčeho…“

            „To by znamenalo, že…“

            Přikývl jsem. „…že tu máme nějakou další skupinu tvůrců, která se tak dlouho učila dostat do našich světů, až se to konečně naučila…“

            Potřebovali jsme dvě věci – spojence a informace. A obojí akutně.

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59