Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 5

28. 1. 2017

5. kapitola

-----XXXXX-----

            Nataša Grigorijevna Ivaněnková bývala dámou jako vypadlou z holofilmů o bělogvardějské aristokracii.  Vždy upravená, vždy dokonalá. Její šaty a šperky by hravě nasytily většinu Evropy. Ty, co si brala na Vídeňský ples v opeře, by ji dovolily k tomu přidat i Afriku.

            Oficiálně byla potomkem ruských emigrantů, o jejím neoficiálním životě ale věděl jen málokdo.  Nebyla nijak zdatným tvůrcem světů. Dokázala si stvořit jen jediný. Zato ale dokonalý. Propracovaný do posledního detailu, do posledního kousku porcelánu a tkaného gobelínu, kterými své vlastní Versailles vybavila. Kromě citu pro detail, měla ale i další cennou schopnost – byla teoretik a její znalosti světa tvůrců byly bezbřehé.

            Problém byl, že jsme ji museli nejprve najít. Po nervovém zhroucení, kterému krátkou notickou věnoval pozornost i předlitavský bulvár, se stáhla z veřejného života. Její adresa na veřejné datové síti byla zablokovaná, stejně jako její telefonní čísla. Už to  z ní pro spoustu lidí dělalo mrtvolu.

            Podle několika obskurních lifestylových plátků měla být hospitalizovaná v nějaké diskrétní psychiatrické léčebně. Zjištěním ve které, se už ale žádný novinář nezdržoval. Takovou celebritou zase nebyla…

            Jak už to u tvůrců bývá, neměla rodinu a  ani přátele. Hledat ji  připomínalo ztrácení času s jehlou v kupce sena.

            Na něco takového jsme ani náhodou neměli čas. Bylo tedy na místě svěřit tu práci odborníkům. Těch diskrétních, ale moc nebylo.

            Když někoho hledáte, můžete se obrátit na detektivní kanceláře. Problém s nimi ale narůstá přímo úměrně s diskrétností či dokonce nelegálností vašeho požadavku. Většina soukromých detektivů se totiž rekrutuje z řad bývalých policistů a  licenci dostanou jen  ti opravdu spolehliví a rozhodně tím nemíním spolehlivost morální. Svěřit se někomu takovému je stejné, jako si vylít srdce v diskusním fóru.

            I přes omezené možnosti jsem ale s Henrykovým návrhem nesouhlasil. Stejně jako většina zbývající populace totiž nemám důvěru v členy podsvětí. Zejména v takové, kteří se navenek tváří jako slušní podnikatelé. Celá desetiletí nás krmili informacemi o prorůstání organizovaného zločinu tu i onde a pak to najednou přestalo a už o něm nemluvil nikdo. Nebylo to tím, že by organizovaný zločin vymizel. Jen prorostl do těch správných míst…

            Ten, jehož návštěvu navrhl Henryk,  se jmenoval Valdemar Zapletal III. Šlo o typický produkt doby - byl politikem, podnikatelem, lobbistou a nakonec, na stará kolena, skončil u toho, co uměl nejlépe - pořídil si  vlastní klub, aby nemusel chlastat u cizích. To, co jej dělalo odlišným, bylo, že byl anomál.  Nijak výjimečný, abych byl upřímný, ale i slabý vědmák je, co se týká empatie, sugesce a telepatie na úplně jiném levelu, než nejschopnější sociální inženýr.

            Chodit do jakéhokoliv klubu před šestou večerní, je zbytečnost. Ani do  Krvavé růže to nemělo cenu.  Na kraji České, jen kousek od náměstí, se vinul dlouhý had omladiny, který se v očekávání věcí budoucích už teď vlnil do rytmu  dunícího z několika tlampačů.

            Nezařadili jsme se do fronty, ale prostě pokračovali podél ní, dokud jsme nedošli až k oplechovaným protipožárním dveřím, hlídaným dvojicí  velegoril. 

            Byly o dvě hlavy vyšší než já, s bicepsy jako bochníky a nemyslím  tím chleba z gigamarketu. Stehna měly jako já pas a jejich pas, to byla nechutná parodie na pekáč buchet, se mnou naprosto nesrovnatelná. Tady nešlo o  pekáč, ale rovnou kontejner…

            Ten chlápek, u kterého jsem se zastavil, na sobě měl  nejméně o dvě čísla menší černé tričko a vyholenou hlavu, tolik oblíbenou u těch, co nedokáží štěpit atom, ale s kostmi jim to jde báječně.

            „Padej do fronty,“ houkl na mě a zkusmo přitom zacukal  prsním svalem  připomínajícím  pašovaný grapefruit.

            „Troll, co?“ syknul na něj Henryk a spiklenecky přitom zamrkal levým okem. Naprosto nechápu, proč se spiklenecky mrká jen jedním okem a proč je to vždy to levé.  Rozhodně nejsem ten nejvhodnější materiál pro spiklence.

            Svalovec se jen ušklíbnul. „A to tě má pustit dovnitř, nicko?“

            Henryk zavrtěl hlavou. „Nepustíš mě dovnitř, protože jsi troll. Uděláš to proto, že máme schůzku s Valdemarem.“

            Gorilák prohodil pár slov do mikrofonu a pak přitiskl prsty ke sluchátku zastrčenému do ucha, aby mu v tom rachotu neunikla odpověď.

            Ze zaškaredění, jež mu proběhlo obličejem, se dalo vytušit, že ho odpověď nepotěšila.

            „Jo, můžete dovnitř,“ utrousil nespokojeně a uvolnil nám cestu.

            „Zmlátíš si někoho jiného…“ utrousil jsem k němu uštěpačně a nečekaje na odpověď, prošel dveřmi.  

            Hned za nimi jsem dospěl k závěru, že jsem se spletl. Ze zdí na nás pátravě shlížely  detekční i matoucí amulety, mezi kterými se skvěly dokonale vyvedené magické obrazce, hermeneutické, šamanské i naprosto neúčinné, ale moderní symboly New age.

            Pochyboval jsem, že je viděl někdo jiný, než obdarovaný. Právě to bylo účelem těch matoucích amuletů, ale to současně znamenalo, že do tohohle klubu mohl přijít opravdu kdokoliv.

            Po krátkém schodišti jsme sestoupili do suterénní prostory, ve které by se hravě dalo uspořádat přátelské fotbalové utkání. Podle osazenstva by ale rozhodně nepřicházeli v úvahu policisté vs. faráři.  U mixážních pultů napojených na hodně výkonné počítače se činili tři dýdžejové. Před nimi a po bocích se svíjely mladičké dívky. Ty, co byly ještě pod zákonem, pro jistotu v kleci. Ty ostatní leštily tyče,  čímkoliv se dalo. Chvílemi to vypadalo jako Tanec svatého Víta, ale ani Huntingtonova choroba neospravedlňovala ty chatrné části garderóby, co měly na sobě.  Tyhle dívky rozhodně nemohly omlouvat pozdní příchody dlouhým oblékáním…

            A pak tu byl dav omladiny svíjející se na parketu. Dívky, chlapci i úředně potvrzená nerozhodnutá ono.

            Stoly, boxy i barové židle kolem parketu pro změnu okupovaly desítky lačně zírajících anomálů. Který idiot sem proboha pustil upíry?  Já sice chápu, že mezi lidmi pořád kolují ty přeslazené upírské samizdaty, stokrát přepsané plačícími romantičkami, ale skuteční upíři mají do Edwarda Cullena setsakra daleko. Nikdo mi nevymluví, že autorka ty romány nepsala na objednávku…

            Kromě upírů jsem zaregistroval devět vědmáků, pár čarodějnic a dokonce i tři morouse.

            No a pak tam byli představitelé klasické brněnské galérky. Bijci, které jste si mohli najmout jako ochranku i nástroj vyřizování účtů. Pasáci, jejichž zboží uspokojovalo choutky klientů z vyšší společnosti, překupníci kradeného, zakázaného a extra horkého zboží i zanedbaně působící studentíci s prsty žlutými od nikotinu a očima ukrytýma za brýlemi se skly připomínajícími dno popelníku. Hackeři…

            „Tohle je přesně to místo, které hledáme,“ pronesl culící se Henryk a sebral z tácu kolemjdoucí servírce sklenku s něčím podivně růžovým a zastíněným papírovým paraplíčkem. Pomalu se napil a spokojeně zamlaskal.

            „Ty si myslíš, že…“

            Pokrčil rameny. „Už dlouho si nic nemyslím, ale myslím si, že nám Zapletal pomůže. Má kontakty na ty správné lidi, a když mu nabídneme něco, co ho zaujme, pomůže nám Natašu najít.“

            „A ty víš, co by ho zaujalo?“

            Ušklíbl se.

-----XXXXX-----

            Vtlačili jsme se mezi lidi obklopující dlouhý barový pult a Henryk kývl na barmana.

            „Co si dáte?“

            „Chci mluvit s panem Zapletalem,“ odvětil Henryk.

            „Kým?“

            „No s Valdemarem.“

            „A co takhle s Voldemortem?“ blýskl se barman znalostmi literatury  na indexu. „Je to velmi zaměstnaný muž...“ dodal pak ještě.

            Henryk sáhl do kapsy a pak před muže položil pět zlatých dublonů. „Jsme platící zákazníci. Dobře platící… a jediné, co chceme, je pět minut jeho času…“

            Barman věnoval pětici zářících mincí hodnotící pohled. Pak krátce promluvil do komunikátoru, který měl schovaný pod pultem.

            „Přijme vás,“ řekl nakonec a ukázal na dveře na druhém konci tančírny. Nijak mě nepřekvapilo, že byly pancéřované.

            Ve chvíli, kdy jsme před nimi zastavili, se za bzučení elektronického zámku samy pootevřely.

            Představitel třetí generace rodů Zapletalů ani náhodou nevypadal jako někdo, kdo se musí živit prací. Byl oblečený tak, jak požadoval pro letošní léto módní diktát Milánských návrhářů -  v obleku s jemným metalickým leskem v odstínu ledové modři. Jenom ta košile, co měl na sobě, vyšla na několik tisíc. Neměl žádné okázalé šperky, jež šéfové galérky  obvykle nosívají, ani tetování či jiné rituální formy zohavení, které mají pro změnu v oblibě členové gangů. Přesto nevypadal jako obyčejný podnikatel. Něco s ním bylo jinak...

            Při pohledu na něj jsem si uvědomil jedno – ať byl kým byl, ten člověk byl mocný a velmi nebezpečný.

            „Chtěli jste se mnou mluvit,“ konstatoval Zapletal III. 

            Henryk přikývnul. „Potřebujeme někoho najít.“

            „A proč se neobrátíte na policii? Pořád někoho hledají. Nebo zkuste Gesichtbuch…“

            Zavrtěl hlavou. „Potřebujeme diskrétnější formu hledání. Hodně diskrétnější, jestli mi rozumíte…“

            Přikývl a vyzval nás posunkem, ať se posadíme.

            „Předpokládám, že hledáte osobu, u které nechcete, aby kdokoli věděl, že ji hledáte a že jste ji našli… Máte s tou osobou nějaké konkrétní plány?“

            „Ano,“ připustil Henryk s dokonale nehybnou tváři. „Ta osoba nám dluží značný obnos a nemá se k jeho vrácení. Právní kroky k zajištění jejího majetku selhaly.“

            „Rozumím. Mé služby nejsou zadarmo. Ta osoba vám doufám nesebrala VŠECHNY vaše peníze…“

            Henryk sáhl do kapsy kabátu a položil před něj dokonale vyrovnaný komínek deseti dublonů. Vždycky měl hodně obratné prsty. Chtít udělat něco takového já, musel bych si pomoct tubou sekundového lepidla.

            „Dalších pět jsem nechal na baru. Pokud se dohodneme, považujte to za zálohu.“

            Zapletal shrábl mince rozhodným pohybem a na dlani podrobil zevrubné kontrole.

            „Anomálové a k tomu ještě movití… Hm, nejste první klienti tohoto druhu. Můj podnik dokáže totiž uspokojit  všechny potřeby kromě jediné, kvůli níž na periferii provozuji nevěstinec. Zrovna včera jsem dostal z Asie novou zásilku velmi mladičkého zboží. Kdybyste měli zájem, můžeme si udělat malou exkurzi.  Mám tam i mluvící kachnu…“

            „Ne,“ odvětil jsem. „Chceme jen najít tu ženu.“

            „Rozumím. Takže už víme, že jde o ženu. Máte k ní i nějaké další údaje?“

            „Jen jméno,“ pronesl Henryk. „Nataša Ivaněnková.“

            „Máte na mysli kněžnu Ivaněnkovou? Tu Vídeňskou divu?“

            „To je ona.“

            Zapletal se na moment zachmuřil. „Jde o poměrně známou personu, ale připouštím, že nějakou dobu už o ní mlčí i bulvár. Takže je buď mrtvá, nebo skutečně zmizela…“

            Otočil se k pohaslému displeji stařičkého monitoru a stiskem tlačítka ho aktivoval. „Musím si něco ověřit. Dáte mi dvacet minut? Nebo půl hodiny? Dejte si zatím něco u baru.  Na účet podniku…“

-----XXXXX-----

            Barové židličky se uvolnily, jen co jsme dorazili k nálevnímu pultu. Stačil jediný nasupený pohled muskulaturou vybaveného vyhazovače, který nás k nim doprovodil a slezl z nich jak napomádovaný příslušník zlaté mládeže, tak i jeho zmalovaná a do průsvitných koktejlek navlečená krasotinka.    

            „Co si dáte?“ zeptal se nás barman.

            „Vodu,“ odpověděl Henryk.  Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že hovoří za nás oba.

            „Jen vodu?“ zareagoval překvapeně barman.

            „Tak do ní přidej bublinky,“ houkl na něj Henryk.

            „A citron,“ dodal jsem.  Vodu bez alkoholu ani citrus nespasí, ale pořád je to lepší než nic.

            Pokud Henryk nechtěl alkohol, měl k tomu dobrý důvod. Jako Polák by ho totiž neodmítl v jakékoliv formě a podobě. Pokud by ovšem neměl to svoje vyhlášené neblahé tušení…

            Jako by mi četl myšlenky, najednou mrknul.

            Jasně,  měl tušení…

            Bezděky jsem zkontroloval, zda mám Škorpíka  pořád pod bundou.

            Barman najednou švenkl očima doleva. Tam, co bylo schodiště vedoucí ven.

            Rozhodně to nevypadalo na tik.

            Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a problémy  jsou na tom podobně. Tady se problémy zhmotnily ve skupině sveřepě se tvářících chlápků.

            První, co mě napadlo, bylo, že jde o agenty. Jenomže ti mají poměrně jednoznačné oděvní nároky. Příchozí naproti tomu neměli ani  dokonale padnoucí obleky určené pro horních deset tisíc, ani černé brýle.

            Tihle na sobě měli tuctové oblečení. Každý něco jiného. Nic, co by připomínalo uniformu, nebo i jen trochu lepší šaty.  Podstatné  ale bylo, že měli zbraně a ty rozhodně tuctové nebyly. Poznal jsem plazmovou pušku, ty jsou občas vidět v holozpravodajství. U dalších jsem ale mohl jen hádat. To dlouhé bude magnetická puška? A to tlusté, napojené na ten objemný batoh, nebude náhodou vrhač částic? A ta odpadní trubka hodně velké ubytovny, nebude náhodou nějaký super hitech granátomet?

            Nehodlal jsem čekat na  výstřel žádné z nich.

            Okamžitě jsem se svezl z barové židličky a skočil v podřepu přitisknutý k čelní desce baru, podél níž jsem se okamžitě začal šinout do bezpečí. Ani jsem se nemusel otáčet- šramot těsně za mnou nasvědčoval tomu, že Henryk dostal úplně stejný nápad.

            Příchod skupiny ozbrojenců neunikl pozornosti ostatních hostů. Zatímco zlatá mládež začala buď hystericky ječet a nebo nahrávat vše na Tytrubko! nebo Gesichtbuch,  příslušníci galérky vytáhli svoji vlastní sbírku  zbraní.

            Nevím, kdo začal střílet jako první, ale během několika vteřin vzduch v klubu zhoustl olovem a stal se životu nebezpečným. Zlatý ostravský smog…

            Magnetické pušky chrlily kusy kovu sice s menší kadencí, než samopaly, ale rychlost jejích projektilů  několikanásobně překročila rychlost zvuku. Díky tomu také procházely betonem, dřevem i lidským tělem, jež se za nimi ukrývalo, jako nic. Tanečníci na parketu se o tom přesvědčili mezi  prvními. Pak došlo i na galérku.

            Jeden bijec, pyšnící se tureckou napodobeninou Coltu Python se rozprskl na zdi způsobem, z něhož by orgasmicky křičel i Pablo Picasso.  Jeho kolegu zasáhl druhý magnetismem urychlený sféroid do hlavy. Ať už hodlal udělat cokoliv, vypařilo se mu to z hlavy i s hlavou.

            Parket se rázem vyprázdnil. Omladina dílem ležela na zemi a dílem zmateně pobíhala od jedné střílecí skupinky ke druhé a přitom tála před očima jako jarní sníh.

            Pak se dostal ke slovu ten divný gigagranátomet.  Jeho majitel měl asi jiné plány, ale  ve chvíli, kdy tiskl spoušť té své hi-tech obludy, ho zasáhl do hrudi starý dobrý náboj 7,62x39 a dokázal, že i za málo peněz lze pořídit hodně muziky.

            Kulku sice zastavila neprůstřelná vesta, ale muž stejně neustál tu nálož kinetické energie a zvrátil se prkenně dozadu. Přitom ovšem domáčkl spoušť granátometu, z jehož hlavně  s unuděným pšouknutím vytryskl malý ohnivý stvol, před kterým se nesl nevelký černý váleček. Ten se s křápnutím odrazil od stropu a přistál v chumlu ječících tanečníků. Ti okamžitě zmizeli v převalující se, ohnivé a vše pohlcující kouli.

            Na další ukázky, kam až věda pokročila, jsem nehodlal čekat. Prosmýkl jsem se kolem rohu barového pultu a vpadl mezi přepravky s Eurokolou.

            Barman na nás vrhl pohled, který nebyl ani tak překvapený, jako spíše vypočítavý.

            Jeho  pohyb jsme málem ani nezaregistrovali. Rozhodně to nebyl obyčejný kořalečník. Byl vylepšený. Možná propuštěnec z armády, nebo nějaké polovojenské soukromé  bezpečnostní služby.

            Bohužel pro nás, ten pohyb byl završen tím, že na nás zpod pultu vytáhl otlučenou MP-15. 

            Než s ní ale cokoliv stihl dokázat,  s výkřikem se zhroutil k zemi.  Teprve pak jsem si všiml, že za ním stojí nějaké obrejličkované tintítko s dlouhými, mastnými vlasy a ušima tak pokrytýma náušnicemi, že jsem si v první chvíli ani nevšiml, že jsou dost špičaté. Tedy, na člověka.

            Jeho obnošená riflová bunda, pamatující ještě vykořisťování asijských šiček, doplněná o nezbytné odznáčky se symboly hippies a konopných listů, ho jednoznačně řadila mezi undergroundové intelektuály. Ti kavárenští ale nosí roláky a vlněná saka s koženkou podšitými lokty. Takže tohle musí být…

            „Kurva,“ vypískl mladík a vrhl ztrápený pohled na rozlomenou klávesnici hackerského holoboardu. Toho, kterým praštil barmana po hlavě.

            No, jasně. Hacker - veřejný nepřítel číslo jedna. Už od dob Anonymous je nenáviděly všechny světové režimy a korporace si je nadháněly jako králíky. Proto je těch svobodných tak málo. Hackery zaměstnávají firmy i státy. Používají se v obchodním boji i v hybridních konfliktech, jež dnes tak cloumají světem. Jsou to zbraně a nikdo nechce, aby se zbraně bez  kontroly jen tak potulovaly světem…

            „Dolů!“ přikázal mu Henryk a  aby dodal svému pokynu váhu, chytil hackera za ruku a  strhl jej k zemi. Právě včas - prostor, kde měl předtím hlavu, ometla dávka ze samopalu.

            „Musíme odtud zmizet!“ zaječel jsem, ale váhu mým slovům nedodala síla hlasu, ale další exploze, která tentokrát přeorala boxy i s jejich hosty.

            Jenomže mluvit bylo snadnější, než to udělat. Zmizet dost dobře nebylo kudy.  Východ obsadili  útočníci a ve dveřích toalet se pro  změnu hemžili  brněnští borci opětující palbu a skrývající se před účinky palby těch druhých.

            Zbývala jediná cesta – zpátky k majiteli podniku. Tomu, kdo nás do toho uvrtal a s největší pravděpodobností i prodal. Nešlo mi ale o pomstu. Šéfové v dnešních turbulentních časech rádi využívají  tajné východy. Takový gauner jako Valdemar Zapletal III by měl  mít pro své dobro takových východů hned několik…

            V chuchvalcích kouře jsem zahlédl pohybující se siluety. Přibližovaly se.

            Ani na moment jsem nepochyboval, že je zavolal Zapletal. Na souhry náhod nevěřím…

            Zarážející byla rychlost s jakou dorazili.

            Málem jsem se plácl do čela. Nešlo o nás, ale o to, že jsme se ptali po Nataše Ivaněnkové!

            Rozhodně si musíme promluvit se Zapletalem!

            Nebylo proč to odkládat.  Prudce jsem se s rozběhem sklouzl po podlaze. Místem, kde jsem měl mít hlavu, prosvištěl magnetismem urychlený kus kovu. Tohle by vyděsilo i protřelého sběrače druhotných surovin.

            Na druhý jsem nečekal. Naštěstí jsem už byl u dveří. Prudce jsem hmátl po klice a rozrazil je ramenem. 

            „Pojďte za mnou!“  zaječel jsem, ale v tu chvíli na mě dopadl nejprve nepěkně mohutný stín a pak jeho pravice…

            Před očima mi vzniklo několik galaxií. Když zase zanikly, zjistil, že se nade mnou sklání  muskulaturou oplácaná gorila. Asi mě nepovažovala za hrozbu – její mohutná pistole Afghan eagle se mu neškodně pohupovala v podpažním pouzdru.

            Když se proti mně znovu zahnal, odmítl jsem čekat, až na mě podruhé dopadne něco, co velikostí připomíná beranidlo a hmátl jsem k pasu.

            Útočný nůž se někomu může zdát jako nic, ale když vás s ním váš mentor  nutí znovu a znovu trénovat…

            Vrazil  jsem mu  čepel několikrát do lýtka. Rychlostí jsem  přitom konkuroval šicímu stroji.  A nemyslím tím ten, co občas mívají v gigamarketu ve slevě.

            Bodygárd zaječel a začal se toporně kácet k zemi. Tím se mi dostaly na dosah i jiné části jeho těla.

            Ještě během pádu  jsem ho sekl přes trup. Nešlo o nic životu nebezpečného. Nůž sklouzl po žebrech. Mě ale stačilo, že se bezděky schoulil bolestí.  Během toho se odkryl a vykoledoval si tak  dvě rychlá bodnutí do podpaží. Ta už životu nebezpečná byla.

            Na podlahu se už dohroutil úplně bezbranný.           

            A já se z ní pro změnu mohl zvednout.

            Zapletalova kancelář byla  na dosah, ale dosah a dosah je rozdíl. Po čtyřech jsem doběhl ke dveřím a hmátl po klice. Za límec se mi okamžitě vysypaly třísky z prostřelených dveří, v nichž se objevila díra velká jako moje hlava. 

            Zalitoval jsem, že Unie nebyla pečlivější ve svých snahách vzít lidem zbraně. Zřejmě na Zapletala zapomněli…

            Mohl mít automatickou brokovnici, ale tak nějak jsem v tuhle variantu nevěřil. Možná má luparu, to by mě čekala v druhé komoře další várka broků  a nebo opakovačku. Pak bych měl zhruba vteřinu, než udělá klik-klak a má zbraň připravenou k dalšímu výstřelu.

            Klik…

            Super. Vykopl jsem dveře a zatímco letěly ke zdi, vypálil jsem škorpíkem do místa předpokládané pozice střelce – mafiána. Dvě kulky. Víc jsem nechtěl. Jsem od přírody spořivý člověk a to, že pocházím z Prajzské, tomu taky nepomáhá…

            Ozvalo se zaúpění.

            Valdemar Zapletal, toho jména III, se zhroutil na podlahu přesně ve chvíli, kdy jsem vstoupil. Zběžně jsem ohlédl jeho zranění. Jestli se už nepostaral, s Valdemarem číslo IV bude mít asi problém...

            Chvíli trvalo, než mi přes opakované ječení: „Kurva… kurva… kurva…“ odpověděl. Otázka byla v podstatě dost jednoduchá: „Proč jsi je na nás poštval?“

            „Odměna… kurvafix… vypsali odměnu na každého, kdo má co do činění s Natašou Ivaněnkovou.“

            „Proč?“

            „Hledají ji… zmizela…“

            „Kdo?“ zaječel na něj Henryk, který právě s pubošem v závěsu vpadl do Zapletalova hájemství.

            „Já… já nevím…“ odpověděl téměř plačtivě. Slyšel jsem až příliš mnoho podobných nešťastníků. Pro vlastní přežití by prodali panenství sestry a udali matku. A kdyby to šlo, udělali by to i opačně.

            Lhal mi? A nebo mi říkal pravdu?

            Kdysi jsem se naučil způsoby, jak to ověřit. Nejsou ani příjemné, ani respektující lidská práva. Na ty už ale celé desetiletí nikdo nehraje, protože to by se nepodařilo potlačit jedinou protivládní demonstraci…

            Takže nečekejte, že budu popisovat, co jsem udělal. Stačí, když bude vědět, že mi řekl, co jsem potřeboval. A že to celé nezabralo víc než třicet vteřin. 

            Průběh nebyl nijak překvapivý. Všechno se to odehrálo, jak se dalo čekat, nikoliv ve veřejné datové síti, ale na skutečném a dávno zapovězeném deep webu. Místu, o kterém vládní programátoři mlčí a zpravodajští hackeři jen s úctou šeptají…

            Většina špinavé práce a pofiderních kontraktů se sjednává právě tam. Úplně stejně  skrytě, se stokrát utajenou totožností adresáta a příjemce, propranou přes kaskádovitý řetězec serverů.  Přesně takto se objevila ta nabídka. Její autor skrýval svoji totožnost, ale své požadavky vyjádřil více než přesně a to i včetně sumy, kterou měl všímavý občan obdržet. Nešlo o nikterak malou částku. Milion nových rublů je víc, než většina lidí uvidí za celý život. Dalo se za ní pořídit opravdu luxusní sídlo na Riviéře a nebo několik řeckých měst.

            Jestli ale tolik nabízeli jen za někoho, kdo má co do činění s Ivaněnkovou, kolik by asi nabídli za ni samotnou? 

            Henryk převrátil stůl a přirazil jej ke dveřím. Od jeho dřevěné desky se nedaly čekat   výkony plátu mikrolegované oceli, ale pořád to bylo lepší, než dveře proděravělé brokovnicí. Hned na to se do ní zakously první kulky.  Až k nim dorazí ten maník s magnetickou  puškou, bude hůř…

            „Tak a teď se dostáváme k otázce za milión, Valdemare,“ oznámil jsem mu a přitiskl mu hlaveň samopalu k líci tak, aby mu případná kulka nezrušila jen zubní kartu, ale i mozkovnu. „Kdepak máš únikový východ?“

 

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59