Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tvůrci světů 6

28. 2. 2017

6. kapitola

-----XXXXX-----

            Měl ho. Sice jen jeden, ale zato pořádný. V podstatě to byl podkop, široký dva metry a stejně tak vysoký, s výdřevou, s osvětlením a větráním.  Prostě dokonalá a luxusní úniková cesta pro horních deset tisíc.

            Jelikož už ti maníci začali s odstraňováním barikády blokující dveře, byl čas vyrazit. Chvíli jsme přemýšleli, co se Zapletalem a rozhodli jsme se  jim toho zmetka nechat na hraní.  Chvíli vyděšeně protestoval, ale pak ho Henryk vzal po hlavě jeho vlastní stolní lampou, což mu pomohlo změnit názor.

            „Už se s nimi kamarádíčkoval, tak v tom může  pokračovat i dál,“ ucedil Henryk. „Jenom nevím, s jakou ho přivítají…“

            Chodba nás zavedla do centrálního kolektoru, kterým vedly inženýrské sítě do habitatu Neue Brünn. Tam jsme ale nechtěli skončit. Bylo by to jako přijít na policejní stanici s pistolí v ruce.

            Naštěstí z něj co sto metrů vedly na povrch servisní vstupy.  Vybrali jsme si ten  nejbližší a vylezli na povrch. Davy lidi korzujících po České si toho ani nevšimly. Jako by tady z kanálu lezli lidi denně. A možná, že i lezou, co já vím…

            „Potřebuju panáka,“ ucedil Henryk, když jsme poodešli a zapadli do boční uličky zaneřáděné  vysokou vrstvou odpadků.

            Hacker byl notně vyděšený, ale zatím s námi držel krok a jazyk za zuby. Takovou mládež mám rád. Možná není zlatá, ale cena drahých kovů se přeceňuje.

            Když jsme se zastavili, opřel se zády o zeď, zhluboka se nadechl a pak se začal prohledávat.  Dělal to z jediného možného důvodu – hledal cigarety. Našel je po pár vteřinách ve vnitřní kapse bundy. Roztřesenými prsty z pomačkané krabičky Baníčků vytáhl jednu a po chvíli snažení ji vsunul mezi rty a zapálil. 

            Lačně vtáhl šedomodrý kouř a pak ho vyfoukl k nebi. „Kurvafix… kurvafix… kurvafix…“ drmolil v pauzách mezi šlukováním.

            „Už jsi v bezpečí,“ pokusil jsem se ho uklidnit.

            „Ale hovno,“ ucedil, zatímco mu z úst a nosu unikal kouř. „Ti maníci byli špička. Neměli jen zbraně, ale i skenery. Hodně malé a velmi přesné. Sjeli všechny naše ID čipy a veškerou elektroniku, co jsme měli u sebe. Nevím, jak vy, ale já ji měl docela dost. Takže o mně ví úplně všechno. Možná víc, než já sám…“

            „Třeba, kdy měla tvá babička první styk…“ ucedil Henryk uštěpačně.

            „Třeba,“ odvětil hacker, sáhl do kapsy bundy, vytáhl titěrně vyhlížející komunikátor a jeho prsty se psychoticky rozběhly po jeho pidiklávesnici.

            Pak se podíval na mého bývalého mentora. „Podle běžného skenu jsi Hermann Halder. Vidím tvoje povolání, absolvované školy, rodinu, členství ve spolcích  a ve Straně pro Unii. No a pak jsem zjistil, že u sebe máš další čtyři zdánlivě neaktivní identity. Mám ti říct i jejich jména?“

            Henryk zavrtěl hlavou.

            „Fajn,“ odvětil hacker. „Normální skener by je nenašel, můj ano a jejich ano, ano, ano! Disponovali technologií, o které se mi může jen zdát.“

            „Agenti?“ zareagoval Henryk.

            Zavrtěl jsem hlavou. „Nevypadali na ně. Ve hře je nový hráč…“

            „Neruším vás?“ utrhl se na nás obrýlený mladíček způsobem, který vylučoval, že  ho někdy direkt změnil v neobrýleného, zakrváceného mladíčka.

            „Ty skenery umí i jiné věci…  Máte implantáty? Zjistím klidně jejich výrobní čísla i ID doktora, který vám je voperoval. Stáhnu všechna data z vašich komunikátorů, chytrých hodinek, neurálních čipů a když budu mít přístup k fakt kvalitnímu počítači a software,  dříve nebo později a myslím si, že spíše dříve, zjistím i vaši skutečnou totožnost, byť ji zřejmě usilovně skrýváte…“

            „Zlomíme mu vaz a pohodíme do škarpy?“ navrhl Henryk.

            „Vememe ho sebou,“ kontroval jsem protinávrhem. „Když je takový chytrý, mohl by nám najít Natašu.“

            Henryk mladíčka sjel od hlavy až k patě skeptickým pohledem. „No, to by možná mohl. A když ne, pohodíme ho v té škarpě…“

            „Jak se jmenuješ?“ obrátil jsem na hackera.

            Ten si rozpačitě odkašlal. „Gunter Polivka.  Říkají mi ale Soup.“

            „Polivka? Si z Brna?“

            „Kdyby, sem aus Wienn. Druhá vlna emigrantů. Byl jsem mimino…“

            „No jasně, to byla Emigrantů plná Evropa,“ odpověděl Henryk chápavě. „Měl jsi vidět města v Polsku a v Uhrách.“

            „Uhry už dávno nejsou,“ poučil jsem ho, ale jako obvykle bez efektu.

            „Tehdy se daly na pochod miliony lidí,“ pokračoval. „Byl to exodus biblických rozměrů a ta prázdná města mě děsí dodnes. Hořící Košice si s ničím nezadaly s požárem Drážďan…“

            Byl jsem tehdy dítě, moc si toho nevybavuji, ale  druhou finanční krizi právě střídala třetí a s ní hyperinflace takových  rozměrů, že se pro chleba chodilo s nůší. Ne, že by byl ten bochník tak velký, ale hotovost na jeho pořízení se do ničeho menšího nevešla. Tehdy lidé konečně pochopili, proč politici vlastně chtějí zavést povinný bezhotovostní platební styk…

            Několik kamarádů tehdy zmizelo z mých vzpomínek. Předpokládám, že je vzali rodiče na cestu na západ za vysněným blahobytem.  Jenomže ten tehdy nebyl na žádné ze světových stran.  Jediné pozitivum bylo v ceně nemovitostí, které spadly na úroveň boudy pro psy. Jenomže to ocenili jen makléři. Demografická křivka  v těch letech klesla strměji, než když lidi začali lovit Pokemóny…               

            „Takže Soupe, pokud jsi hledal práci, tak už nemusíš,“ řekl jsem mu. „Právě jsme tě najali. Už nejsi osamělý běžec ve stínech, ale člen týmu. Ten příběh má samozřejmě i jiné možné konce, jak se dnes říká alternativní. Až tě najdou ti super frajeři, zabijí tě. Leda že by ses vykoupil těmi cennými informacemi, které o nás máš. Takže jestli s pracovním poměrem nesouhlasíš, zabije tě hned teď Henryk. Výběr je na tobě…“

-----XXXXX-----

            Jít s hackerem do obchodu s počítači je stejné, jako vzít feťáka na Festival konopí.

            Museli jsme najít krám, kde se nebudou moc ptát a vezmou hotovost. Nákupy  na veřejné datové síti možná preferuje omladina, ale  neviditelný strážce  nástupce internetu  by určitě zbystřil, kdyby někdo začal nakupovat hackerské nádobíčko... 

            Naštěstí Gunter věděl nejen, co chce, ale i kde to sehnat.

            V podstatě nešlo o obchod. Byl to jen takový trochu šikovněji zabraný squat. Ten starý činžák uprostřed Cejlu se ničím nevymykal těm ostatním. Byl to jen další starý dům s pavlačemi a společnými záchody na patře. Ani jeho nikdo nerenovoval, vyhlášení celé oblasti kulturní zónou vyšlo levněji. Co na tom, že místní zase tak kulturní nebyli...

            Cejl byl regulérní ghetto. V Česku jsou podobných stovky. A v celé Evropě tisíce. Jeho obyvatele tvořil koktejl namíchaný z nešťastníků, kterým život nepřál, emigrantů, profesionálních uprchlíků před vším, před čím stojí za to utíkat a samozřejmě nekalých živlů. Živly jsou vždycky nekalé, jediným kalým živlem, co vím, byla moje žena.

            Celá čtvrť vypadala na to, že do ní už celá desetiletí nepřicházejí ani policisté ani peníze.

            Když jsme překročili pomyslnou hranici čtvrti označenou nasprejovanými symboly místních gangů, byli jsme v bezpečí. Relativní bezpečí je taky bezpečí…

            Na náš vkus to trvalo až moc dlouho a tak jsme s Henrykem znuděně bloumali kolem  pultu, na který drobný, sotva zletilý příručí přinášel věci, jež mu Gunter  četl ze  seznamu, sepsaného na kusu papíru. Když ta hromada začala připomínat horu připravenou na příchod Praotce, dostavil se do prodejny  její majitel.

            Používat pojem prodejna byl samozřejmě eufemismus. Šlo o sklep. Nejspíš opuštěný sklad, v němž bylo dost místa pro montované regály s vybavením a součástkami. 

            I pojem majitel byl zavádějící. Tohle nebyl žádný blahobytný podnikatel, příslušník vyšší střední třídy. Tohle byl opravdový korzár kapitalismu, otrlý a ostřílený, člověk schopný vést jednání se zákazníky, stejně jako pašeráky a překupníky. Ti dva, co ho doprovázeli, byli naprosto regulérními gorilami.

            „Vypadá to na slušný obchod,“ pronesl blahosklonně. „Ale upřímně, pánové, neznám vás a nevím, nakolik jste, abych tak řekl, solventní…“

            Henryk se naklonil nad prodejní pult a beze slova na něj vyrovnal  komínek zlatých mincí.  „Bude to stačit?“

            Obchodníkovy oči prošly po zlatě a pak se na moment zavřely. Nebylo pochyb, že právě  převádí jeho hodnotu na aktuální kurz.

            Místo odpovědi přistoupil k hromadě zboží a vytáhl z ní stříbřitě šedý holoboard.

            „Civicus 600?“

            Gunter  pokrčil rameny. „Je to lepší než čtyřstovka, kterou jsem měl předtím…“

            „Lepší neznamená nejlepší…“ namítl obchodník. „Přepokládám, že vy jste uživatel a tady ti pánové jsou, ehm sponzoři.“

            Gunter opatrně přikývnul.

            „Není proč se stydět, mladý muži. Nejde přece o prostituci. Pokud se ale od vás čeká, že budete dělat, co si myslím, že dělat budete, pak prosím věnujte pozornost spíše řadě Samurai a nebo Atlas…“

            Tyhle řečičky znám až moc dobře. V každém odvětví je to stejné – obchodník zákazníka navnadí na to nejlepší, aniž by mu sdělil, že jde i o to nejdražší a pak ho zamotá  do tornáda neexistujících slev a výhod. Pak už jen sleduje, jak ten pitomec všechno koupí a ještě si myslí, že na tom vydělal.

            Dopadneme stejně, tak proč to protahovat?

            „Co máte nejlepšího?“

            Obchodník se vítězoslavně ušklíbl. „Atlas 6000. Neurální rozhraní třetí generace je naprosto fenomenální. Rychlost přenosu dat je oproti řadě 5000 více než dvojnásobná. Součástí je balík software a nemyslím tím operační systém Auslagen 32. Máme skladem detekční a analytické programy od Schinony. Znáte doufám Schinonu?“

            Gunter nadšeně přikývnul. „Ne osobně, ale…“

            „Rozumím. Mezi hackery jde o špičku, i když poslední roky se zabývá spíše jen programováním. Vlastně je pro nás čest, že nám svěřila své dílo…  Jeho cena se pohybuje v desetitisícových částkách.  My ho dáváme zdarma k počítačům nejvyšších řad.“

            „V čem je háček?“ zeptal jsem se ho.

            Položil ukazováček na komínek zlatých mincí. „Jen v tomto.“

            Chápavě jsem pokýval hlavou a sáhl do kapsy bundy.  „Cena je sice věcí diskuse,“ začal jsem a na stůl vyložil další půltucet zlaťáků, „ale jsou chvíle, kdy všechy

            Dublony má každý rád. I obchodník při pohledu na ně zaplesal. A to ani netušil, že jsem je před lety osobně vytáhl z vraku španělské galeony  padesát mil od pobřeží Hispanioly. Byly jako nové proto, že se potopily teprve před týdnem.  Abych byl upřímný, nebyl to můj svět, byl jsem v něm jen na návštěvě, ale nějak  jsem se neudržel…

            „Nabídnutou částku shledávám, ehm, dostačující,“ odpověděl obchodník nakonec a oči mu přitom zářily jako lišákovi  při exkurzi v kurníku.

            Problém byl, že před ním najednou bylo víc zlata, než měl dostat a to vědomí ho připravilo o soudnost. Řekl bych, že se už viděl na Mallorce, nebo Riviéře a to obklopený vnadnými dívčinami. Jenomže to nejsou jen pocty, co mění mravy. Spolehlivě to dokážou  i prachy…

            V jednu chvíli obchodníkovi zcela zákonitě došlo, že toho zlata můžeme mít mnohem víc a  jas v jeho očích vystřídal chlad.

            Z nelegálních obchodů  bývá zisk tak vysoký proto, že často neproběhnou dle představ obou stran. Většinou ale nepřežije ten, kdo by si mohl stěžovat.

            Oči mu najednou bleskly zleva doprava. Jeho gorily nebyly na ozdobu a změnu chování svého šéfa poznaly okamžitě.

            Když se pohnuli, jednomu zpod rukávu košile vykouklo tetování. A nebyla to jen tak obyčejná kérka,  ale symbol člena pouličního gangu. A jednu věc vím – pouliční gangy nedávají tetování za sběr léčivých bylin.

            První kalašnikov se objevil na scéně přesně vteřinu po mé úvaze. Bože, fakt nesnáším, když mám pravdu!

            Jednou rukou jsem hrábl po Gunterovi. Ten vypískl a složil se na podlahu. Nechtěl jsem, aby utrpěl něco horšího, než naražený zadek.

            Podstatné, ale bylo, co jsem dělal druhou rukou. Tou jsem sebral ze stolu obchodníkem tolik vychvalovaný holoboard a mrštil ho po gorile s akáčkem. Není na škodu, když levá ruka ví, co dělá ta pravá…

            Navíc jsem viděl, co ten kus plastu a integrovaných obvodů dokázal minule. A zvládl to i tentokrát a stejně jako minule se pak rozpadl na kusy.   

            Gangster se s výkřikem zhroutil. Jeho zbraň  s třeskem dopadla na podlahu.

            Nepotřeboval jsem ji. Měl jsem vlastní a její hlaveň jsem právě zastrkával do obchodníkovy levé nosní dírky. Byla menší, než měla…

            „Chceme udělat obchod. Co chceš ty?“ zavrčel jsem  mu do ksichtu.

            Netvářil se dvakrát přívětivě, ale shodli jsme se na dělání obchodu. 

            Dostali jsme nový holoboard za ten poškozený  a já z kupní ceny strhnul poplatek za pokus o zradu. Obchodník dostal o ten můj půl tucet dublonů méně. I tak měl z toho kšeftu slušný zisk a nádavkem ode mě dostal dobrou radu.  Vlastně to byla spíše informace o tom, co se s ním stane, když si pustí pusu na špacír.

            Teprve, když bylo jasné, že mě chápe, vyndal jsem mu hlaveň Škorpíku z nosu.

            Když jsme odcházeli, ještě se třásl. Zřejmě právě zpracovával informaci, kam mu samopal strčím, pokud naši dohodu poruší…

-----XXXXX-----

            „Elektřina tu je a víc nepotřebuju,“ prohlásil Gunter, když jsme ho zavedli do nového úkrytu.

            Myslel jsem, že ho praštím. Byl to naprosto bezvadný úkryt. Co bych za něj dal před deseti lety, když po mě šli kosovští albánci…

            Byl to prvorepublikový dům, dost starý na to, aby o něj nejevila zájem žádná realitní agentura a dost na ráně, aby se zalíbil squatterům a nebo vařičům chemického štěstí. Majitel si už celá léta užíval luxusu Brněnského habitatu, a tak mu dům v centru Přerova nechyběl. Vlastně byl docela rád, když jsme si ho přes virtuální agenturu pronajali na celý měsíc. Od posledního pronájmu uplynuly skoro dva roky a nějaké peníze navíc se mu určitě hodily…

            Nikdo se nás na nic neptal. Klíče přivezla zásilková služba na místo označené na mapě v Galileu hned poté, co se peníze ocitly na tom správném zahraničním, anonymním účtu.  Daňová optimalizace zase jednou slavila úspěch.

            Kdysi ten dům patřil k výstavním kouskům městského centra určeným pro místní honoraci. Měl dvě patra. A k tomu suterén a rozlehlou půdu, nyní obývanou jen holuby.

            Pro nás bylo ale podstatné i něco víc, než jen že v něm jde proud. V určitém věku oceníte i pravidelný přísun teplé vody. O pořádné posteli nemluvě…

            Gunter obsadil první patro. Zakrátko  bylo celé a s ním i schodiště, nepřístupné pro prosté smrtelníky díky svazkům kabelů, jističům a přepínačům.  Nahoře panovalo 3D peklo, ve kterém bychom se, jako naprostí staromilci, ztratili ve vteřině. Pro Guntera to ale bylo, jako by ho rekvalifikovali na pstruha a hodili do čerstvé vody.

            Trvalo mu tři dny a šestatřicet ovocných taštiček z Euroburgeru, než měl první výsledky. Docela mě potěšilo, že mé výlety do fastfoodového království měly pozitivní efekt. Upřímně, spíše jsem se obával, že jediným výsledkem bude váhový přírůstek. To by znamenalo, že by začal připomínat opuchlou nit…

            Sešli jsme se na patře. Gunter se cpal sedmatřicátou ovocnou taštičkou a já s Henrykem jsme se vyzbrojili skleničkou whisky. Nešlo o žádnou lacinou náhražku, podařilo se mi sehnat na černém trhu paš přímo ze Skotska.

            „Tak kde je?“ zeptal se Henryk, který nikdy neslul schopností chodit kolem horké kaše.

            Gunter pokrčil rameny. „To vlastně nevím, ale už jsem zjistil, kde není.“

            Nevím, kdo vyhrál v soutěži o překvapený výraz, jestli já  a nebo Henryk, ale ve stejnou chvíli jsme ty pohledy upřely na samolibě se tvářícího hackera, který nejprve přišel o povýšený výraz a pak i o zdravou barvu.

            „Jak to myslíš, že jsi zjistil, kde není?“

            Zakabonil se. „Vy mě asi nechápete, co?“ Když se nedočkal odpovědi, pokračoval: „Prošel jsem kompletně celou veřejnou datovou síť. Začal jsem všemi  oficiálními složkami. Pak jsem naboural policejní databáze, lékařské záznamy  i soubory zdravotních pojišťoven. Stáhl jsem i data ze všech oficiálních i bulvárních deníků a dospěl k závěru že Natašu Ivaněnkovou hospitalizovali  v klinice Kleine Wald patřící společnosti Zeeland und Co. 

            Je to off-shorová společnost, dohledat jejího majitele mi trvalo trochu déle, ale patří Walteru Baumachovi a jeho rodině. Žena, dcera a deset procent zeť. Rodina především… Pan Baumach se samozřejmě pro finančák tváří jako prostý zaměstnanec a k penězům se dostává přes řetězec firem sídlících v Lucembursku, Kypru, ostrově Mann a Gibraltaru. Srandovně vypraný zisk se mu vrací přes fiktivní půjčky, které nemusí vracet.“

            „Proč nám to říkáš?“ utrhl se na něj Henryk nechápavě.

            „Protože ředitel Baumach má velmi vysoké příjmy díky velmi výjimečné klientele. Nikdy nezveřejňuje totožnost pacientů. Jeho zaměstnance se nepodařilo uplatit žádnému investigativnímu novináři.  Za posledních pět let evidují šedesát osm pokusů, tři ošetřovatelé zmizeli za velmi podivných okolností a další dva měli dost ošklivou dopravní nehodu. Vždy u toho byl hořící benzín a zaseklé pásy.

            Našel jsem šestnáct krátkých zmínek o možné hospitalizaci Nataši Ivaněnkové. Různé kliniky v Unii i jinde. Kromě kliniky Kleine Wald. Zjistil jsem, že Ivaněnková dostala krátce před svým zmizením vízum do  Švýcarské konfederace a Monaka. Klinika Kleine Wald je  ve Švýcarsku. Zatímco v Monaku podobné služby pro horních deset tisíc nemají. Ještě tak kasína...

            Od té chvíle o ní mizí všechny stopy. Proto říkám, že jsem zjistil, kde není.“         „Dostal ses do jejich počítačů?“ zeptal jsem se ho.

            Zavrtěl hlavou. „S tím je problém. Klinika nejede on-line na veřejné datové síti. Možná ani nemají počítače, ale jen papírové kartotéky. Jejich firemní politikou je naprostá diskrétnost. Proto u nich končí všechny ty celebrity, top manažeři, politici a jejich ex-manželky a  ex-milenky. Ať už jsou vyhořelí, depresivní, fetují, chlastají a nebo si ho mastí u staženého porna, doktor Baumach vyléčí všechno…“

            Povzdechl jsem si. V dobách mého mládí se nikdo  tak brutálně nevykecával. Co to s tou dnešní mládeží je?  Vůbec se nedivím, že klesá porodnost a stoupá průměrný věk zahájení pohlavního života. Kecají, kecají a kecají…

            „Takže co, mladej…“ uťal jsem jeho samolibé blábolení dříve, než si začal přitesávat vlastní totem.

            „Jestli chceme vědět, jestli je tam a nebo kam odešla, musíme navštívit tu kliniku…“ odpověděl.

            Podíval jsem se na Henryka.

            Ten nejprve pokrčil rameny, ale pak přikývl.

            Bylo rozhodnuto. Uděláme si výlet do Švajcu…

 
 

 

Poslední fotografie


Kontakt


Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 3
Celkem: 144286
Měsíc: 1958
Den: 59