Alex Drescher

  9. kapitola

-----XXXXX-----

            Odešli jsme. I kdybychom chtěli, zůstat nebylo kde - po návratu na Natašino panství  jsme ho nalezli dílem v plamenech a dílem v troskách.

            Těch pár poddaných, které jsme ještě zastihli poskakovat  kolem čadících ruin hradu, se sice nesnažilo sepisovat Deklaraci lidských práv, ale bylo jasné, že časy klidného feudálního panování jsou nenávratně pryč. A to stejně jako zbytek obyvatel podhradí, které zvěst o našem návratu přiměla k úprku tak kvapnému, že  hlavní ulice  uprostřed vesnice pokrývaly  tucty zapomenutých dřeváků a balíky  nakradeného hradního vybavení.

            Z feudalismu do kapitalismu snadno a rychle, včetně privatizace…

            Ani na moment jsem nevěřil, že po jejich útěku od nich budeme mít klid. Možná se zastaví až za hory, za doly ale možná už za nejbližším kopcem.

            A pak sem vrátí a to buď sami, a nebo se svými novými pány. V obou případech ozbrojení.

            Na ukázku  třídního boje v praxi jsem tady nehodlal čekat.

            Nataša se hledáním svého majetku v čadících troskách nehodlala zdržovat, a tak jsem  načrtl obrys brány na vnější hradební zeď Henrykovým uhlem. Půjčil mi ho bez ptaní - použít jakýkoliv zuhelnatělý pozůstatek Natašina panství nám oběma připadalo nevhodné…

            S uhlem v ruce jsem si připadal jako v prvním roce na akádě.  Do druháku jsem se už nedostal. Mohl jsem, ale to bych nesměl svést ředitelovu dceru. Ona byla svolná až běda, on ne.

            A tak mě papá vyrazil na hodinu.

            Práce s uhlem tak bylo bohužel to jediné, co jsem si ze studií odnesl. Teď jsem díky tomu nakreslil dokonale rovnou trojici čar, které byly, umělecky vzato, plné emocí a vnitřního přetlaku.

-----XXXXX-----

            Vstoupili jsme spořádaně do jídelny naší Přerovské prvorepublikové vily. Stačila rychlá kontrola, ale vše zůstalo tak, jak bylo, včetně mých vlasů skřípnutých mezi okenní křídla a vstupní dveře. Hlášení bezpečnostních čidel rozmístěných po domě byla stejně prázdná jako volební sliby politiků. Naše útočiště bylo stále bezpečné.

            Když jsem to ostatním oznámil, Henryk se okamžitě s unaveným povzdechem svalil v obýváku na gauč. Ani si nevyzul boty, dokonce se ani nesvlékl. Jen nastavil ruku.

            Bylo to naprosto jasné. Zašel jsem do kuchyně a do té nastavené pravice vložil vychlazený lahváč.

            Syknul ho ještě rychleji, než by to dokázal žíznivý Ostravák. Prostě moc šikovný Polák, jak jinak…

            Sedl jsem si k holobedně s druhým lahváčem a pustil ji.

            Zprávy v 3D byly úplně stejně k zblití jako ty v 2D. Ministr financí se mě snažil přesvědčit, že rozpočtové škrty  jsou ve prospěch nás všech a mezi reklamou, která mi nabídla vložky dokonale pohlcující hustou modrou barvu a tou, jež se mi snažila vnutit geneticky upravené mikroorganismy živořící v něčem, co vypadalo jako sopel  vysmrkaný do  plastového kelímku, se mi moderátor v dokonale padnoucím obleku a s výslovností, postrádající německý přízvuk jen díky počítačovým filtrům, pokoušel vemluvit do mozku, že je lepší, když budu pro německé koncerny montovat komponenty za eurocenty, než kdybych sám vyráběl celé díly za eura.

            Holo jsem vypnul přesně za deset minut, aniž bych čekal na další díl Tutti-frutti, v němž by mi virklich deutsche madchen ukázala své frutti, pokud, bych poslal ze svého komunikátoru alespoň jednu zprávu zpoplatněnou dle aktuálního tarifu.

            Holovize možná baví masy, ale já vždy vzdoroval masovým akcím. A taky konzervám. Masové konzervy jsou odporné, ať už je otevřu v kterémkoliv století. Masa v nich moc není, na rozdíl od dochucovadel a koření, které rozhodnou o tom, zda je výrobek poživatelný a jestli jde o vepřové nebo kuřecí. Mluvím o tom proto, že jsem došel k ledničce a vzal z ní jednu porci hotového jídla, ala mňamka bez práce. Ani jsem si nepřečetl název té krmi. Panáčkující králík to stejně nebude…

            Hodil jsem tu zafóliovanou krabici do centrální kuchyňské stanice k ohřátí a pak už se jen posadil s tou kouřící dobrotou ke stolu. Stačila mi tři sousta, abych měl dost. To jídlo mi  samo rostlo v ústech. Tak jsem tu zázračnou krabičku položil zpátky na stůl, aniž bych si z ní vzal další sousto.

            Během vteřiny se ji k mému překvapení zmocnil Günter, který ji do sebe hladově a s mlaskáním naházel.

            „Ani nevíte, jak rád vás zase vidím,“ řekl nám pak.  Na holu vysílali, že nějací fanatici, možná dokonce, cituji: ti prokletí liberálové, přepadli kliniku Kleine Wald a  pokusili se unést Leoše Mareše.  Prý po vás pátrá Europol. Tedy vlastně po nás…“

            Mávnul jsem rukou. „To nic neznamená. Europol už celá léta nic nevypátral. Navíc nemají jedinou stopu. Prostě jsme zmizeli z Natašina pokoje a šlus.“

            Günter se zašklebil. „A o to právě jde. Jak jste mohli odtud jen tak zmizet? Nedokážu to pochopit já a ti potentáti tam nahoře taky ne. Na síti se to rojí stovkami těch nejbizarnějších teorií.“

            Nataša se podívala na našeho vychrtlého hackera a pak na mě. „Máš určitě nějaký plán, že? A jak s tím souvisí tady ten teenager?“

            „Je mi dvacet dva,“ zareagoval Günter nesouhlasně. „A na síti mě všichni znají jako Nea. No dobře, to přeháním, ale na síti nejsem žádná lama. Jsem všemi mastmi mazaný nerd.“

            „Jo, a po takovým jdou holky, jak slepice po flusu,“ dodal jsem s úšklebkem. Znal jsem dobře, jak se ergosteronem vytřepané holky dívají na testosteron postrádající vědátory.

            „Měl jsi spoustu času na brouzdání internetem, co sexuální deprivante?“

            Zavrčel na mě něco, co jsem nehodlal dekódovat.

            „Mám pro tebe úkol,“ řekl jsem mu a tím spolehlivě utlumil jakýkoliv jeho další projev nesouhlasu. „Budeš muset být v kyberprostoru rychlejší, než zkurvený delfín. To mí věř…“

            „Co mám udělat?“ vyhrkl ze sebe způsobem, jakým to činí jen věční dobrovolníci a zastydlí MMORPG hráči. 

            „Potřebuji, aby ses ponořil třeba na samé dno deep webu. Stáhni pro mě jakoukoliv informaci o branách, tvůrcích, paralelních vesmírech a světech a o svitku Tycha de Brahe.“

            Henryk beze slova jen nakrčil obočí, ale nereagoval.

            Nataša se tvářila, jako by se jí to ani netýkalo.

            Gretchen zamrkala těmi svými dlouhými  řasami, jako by jí do obou očí najednou spadlo smítko velikosti Manhattanu (včetně prachu z kácejících se dvojčat).

            Víc jsem nepotřeboval. Skokem jsem byl u ní a vtlačil ji hlaveň Škorpíka do čela. Možná v něm nebude mít díky pokročilé plastické chirurgii nikdy vrásky, ale díky mně tak získala dokonale kruhovitý otisk ráže 5,56 mm.

            „A teď vyklop všechno, co jsi nám zapomněla říct…“

            Zakoktala se. Pokusila se pronést něco naprosto nepodstatného, jako že se pleteme a že je jen obyčejná zdravotní sestra tyjící z pokročilého zdravotního systému moderních demokracií.

            Tak jsem stiskl pojistku. To cvaknutí  zaznělo sice suše, ale přitom velice rezolutně. Jako, že si už od této chvíle nebudeme na nic hrát.

            Ohryzek ji poskočil nahoru a zase dolu, jako by to pochopila.

            „Takže začneme znovu,“ začal jsem hlasem mrazivým, jako dno pekla. „Pro koho děláš?“

            Odkašlala si  a pokusila se mě okouzlit svým zářivým a blonďatě bezduchým úsměvem. „Já… přece… ale vždyť víš, že… jen obyčejná…“ blekotala, ale dál se nedostala, protože jsem ji zastavil odmítavým posunkem.

            „Odjistil jsem ji. Co dalšího mám udělat, než začneš mluvit k věci? Stisknout spoušť?“

            Zavrtěla hlavou.

            „Tak mluv!“

            „No dobře,“ hlesla a její hlas neobsahoval ani molekulu oné tupé blonďatosti, kterou se nás do té doby snažila opíjet. „Najali mě. Jsem freelancer, žoldák. Nic nevím, jen mi uložili, co má dělat… Měla jsem hlídat Natašu Ivaněnkovou a hlásit její návštěvy. Nic víc. Mám vojenský výcvik a zdravotní specializaci. Proto ze mě udělali zdravotní sestru.“

            „Jak se jmenuješ?“

            „Gretchen von Schullenburg,“ odpověděla.

            „Zařazení?“

            „Penzionovaná agentka německé BfV[1],“ vydechla a hlava ji klesla, jako by se právě zbavila neuvěřitelného břemene. „Už tři roky jsem na volné noze. Najali mě, mám profil na Privateer.net.

            Hele, nešlo o nic osobního. Jen jsem ji hlídala,“ dodala a trhla hlavou k Nataši, která na nás zírala vytřeštěnýma očima.

            „Jasně,“ odtušil jsem. „A doma máš tři děti a modrookého blonďáka, co ti je udělal, který dělá pro nějakou ekologickou nebo lidskoprávní neziskovku, z čehož se máme posrat a s pláčem tě propustit...“

            „Nemám ani děcka, ani toho blonďatého nabíječe,“ odpověděla, „a  větrné elektrárny i  uprchlíci jsou mi ukradení. Jdu na dohodu. Řeknu vám všechno, co vím, pokud mě necháte naživu.“

            „Mluv a já to posoudím,“ řekl jsem na to. „Překvap mě!“

            Přikývla. „Najala mě jedna off-shore společnost z Kypru společně s třemi doktory, abychom infiltrovali tu kliniku. Dostala jsem se tam já a dva vojenští felčaři. Jeden byl z SAS a druhý z polského Grómu. Za tu dobu, co jsem byla na klinice, jsem s nimi v podstatě  nepřišla do styku. Měli jsme hlídat Natašu Ivaněnkovou a hlásit každý její pohyb, návštěvu i  telefonát.“

            „Komu jsi to měla hlásit?“ uhodil jsem na ni.

            „Dostala jsem jen videookno na datové síti. Tam jsem nahrála svoji informaci a dál pokračovala ve sledování. Fyzicky jsem s nikým nekomunikovala.“

            Günter se opatrně přihlásil. „Možná bych mohl zjistit, o koho jde…“

            „Pusť se do toho,“ řekl jsem mu. „Má to absolutní prioritu…“

            Vyskočil jako pubertální, obrejličkovaná srnka a zmizel ve svém pokoji. Ještě, než se za ním zavřely dveře, vrátil se a  chytil překvapenou Gretchen za ruku.

            „Málem jsem ji tu zapomněl,“ utrousil na vysvětlenou.       

-----XXXXX-----

              Za tři hodiny z pokoje vyšla Gretchen a beze slova se uvelebila v obýváku na gauči hned vedle Henryka.

            Za další čtyři hodiny se mezi námi objevil i Günter. Beze slova  navštívil onu místnost a pak se, jako by mu to nestačilo, se klátil zpět do svého pokoje.

            Vydal jsem se za ním. Neprotestoval. Konečně, formálně jsem byl jeho zaměstnavatelem. Byť jsme ještě neprobrali platovou otázku, protože pro něj byl podstatný jen pokoj plný chlapských hraček, které by mu vynesly asi dvacet let v korekci.

            Pokoj byl zaplněn přístroji, ze kterých jsem poznal jen holoboard a senzorické rukavice.  Ve skutečnosti tam toho ale blikalo a svítilo mnohem víc a mezi tím vším byly desítky metrů kabelů.

            Günter si loknul zvětralé eurokoly a ukázal na rotující obraz projektovaný holomonitorem.

            „Něco jsem našel.“

            „Co?“ zeptal jsem se ho.

            „Možná bude lepší, když ti to ukážu,“ odpověděl a podal mi pár  senzorických rukavic a s nimi i vizor.

            Naposledy jsem je měl na sobě při nějaké školní exkurzi.  To ale byla tahle technologie v plenkách a já měl jen projít vizualizací nějaké starověké památky…

            „Co mám udělat?“ zeptal jsem se ho.

            Ukázal mi, jak si nasadit senzorické rukavice a aktivovat je. Pak mi  nasadil vizor.

            Okamžitě mě zaplavila vlna dokonale trojrozměrných obrazů digitálního světa. Logo výrobce odplulo do nenávratna a nahradila ho řada ve vzduchu rotujících složek.

            Vedle mě se náhle zhmotnila stříbrná postavička v brnění, které jako by vypadlo z nějaké středověké bojovky. Nešlo ale ve skutečnosti o žádné brnění, jen o projekci ochranného hackerského software.

            Já na sobě žádný podobný neměl. Podíval jsem se na své ruce. Nebyly na nich žádné rukavice. Neměl jsem ale ani kůži. Stal jsem se ebenově černým panáčkem. Byl jsem sice nahý, jak mě procesor stvořil, ale bez pohlavních znaků jsem nemohl uvést  bdělé strážce veřejné datové sítě do rozpaků.

            Složky s daty, které bych nedokázal přečíst ani za zlaté prase, kolem mě pomalu pluly prostorem.

            Günter, ten malý zářivý rytíř, si jich nevšímal.  „Jsou to jen vizualizace aplikací,“ oznámil mi. „Ještě pořád jsme v rozhraní. Tohle všechno je nahrané na hardu. Vítej na pískovišti, divoký svět je tam venku…“

            „Co jsi mi chtěl ukázat?“

            Zavrtěl hlavou. „Tady ne. Náš cíl je v Bangkoku.“

            „V Bangkoku? Jak se tam chceš dostat. Veřejná datová síť přece kopíruje hranice Unie.“

            „To sice kopíruje,“ přitakal stříbrný rytíř, „ale pořád tu je starý internet. Tam žádné direktivy neplatí a i přes všechny ty krize je po světě stále dost počítačů a serverů, které jsou propojené. Amerika, Austrálie, nebo třeba ten Bangkok. Když víš, co hledáš…“

            „Amerika je pasé…“ namítl jsem.

            „To je možné, poslední krize a občanská válka z Američanů v podstatě udělala národ George Washingtona i co do životního standardu, ale  existují místa, kde to tepe technologickým životem víc, než kdy předtím.  Třeba Silicon Valley, nebo Kuba.“

            „A co Austrálie?“

            „ O té  jsme neslyšeli už celá desetiletí,“ odpověděl. „Jestli tam žijí lidé nebo ne, je otázkou, jejich počítače, ale stále jedou a přes jejich páteřní síť se teď dostaneme až do Bangkoku. Tam ten chlap ale ve skutečnosti vůbec nebude, jen se odtamtud připojuje na síť.“

            Podíval se na mě. „Ani my jsme se nepřipojili na síť v Přerově, ale v Paříži. Rozumíš?“

            Ebenový panáček přikývl.

            Moderní  aplikace člověka nepřizpůsobily pro datovou síť, ale naopak přizpůsobily onu síť pro člověka - uživatele. Už nešlo o příkazy v nějakém programovacím jazyce, ani o klikání na obrázky a vyskakující okna. V kyberprostoru na uživatele čekal opravdový virtuální svět, kde byl každý povel, program i  aplikace  vizualizován do podoby pochopitelné i naprostému idiotovi. Proto bylo také k síti připojeno tolik lidí…

            Byla tu celá města s ulicemi a domy a mezi nimi probíhaly široké hyperdálnice z čistého světla a všechno to byla jen vizualizace uzpůsobená pro lidský mozek, aby virtuální realitu unesl. Nebylo to tak vždycky. Pamatuji si z dětství články o programátorech s vyhořelým mozkem a o lidech uvízlých v kyberprostoru při hromadných zhrouceních systému. Psychologové a sociologové se předháněli v předpovědích změn ve společnosti a v lidském životě. Nakonec se ale z hrůz, kterými nás strašili, nestala ani setina. Někteří tomu sice propadli, jiní ale ne. Rozhodně nedošlo na celopopulační bláznění a žádný přechod života do kyberprostoru a úpadek pozemského světa se nekonal.  Tedy, až na ten úpadek. K tomu došlo, ale počítače za něj rozhodně nemohly…

            Panáček mě chytil za ruku. Pak se na mě usmál. Černý a bílý kluk, jdoucí ruku v ruce. Na Brusel Pride by z nás šíleli nadšením.

            Vstoupili jsme do světelné dálnice. Najednou se kolem nás zablesklo a pak se svět kolem nás protáhl a pak rozpil do šmouhy. Ve zlomku vteřiny jsme se zase zastavili. Kolem nás bylo pořád počítačové město, ale už od pohledu jiné.  Pořád byly na budovách  reklamní panely, co blikaly, křičely a svítily, ale nápisy na nich už nebyly v češtině. Dokonce ani v němčině. Tohle byly takové ty malebně vyhlížející klikyháky, přesně takové, jaké bych čekal v Bangkoku.

            „Nahraju ti  překladatelský podprogram,“ oznámil mi Günter.

            Zatmělo se mi před očima a najednou jsem všechny ty nápisy přečetl. Nezačal jsem rozumět thajštině, jen tu najednou bylo všechno česky.

            Nešlo ale o žádnou výhru. Holobillboardy na mě totiž začaly okamžitě začaly křičet, že jen kousek za rohem najdu anál za cenu orálu a dívky jako lusk – zelené a zkroucené, prostě radost pro každého úchyla.    Nemohl chybět ani turisty tolik oblíbený ping-pong, stejně jako kuřárny čínského opia a holosex s mimozemšťankou, případně kachnou.

            „Opravdu jsme tu správně?“

            Günterův avatár potřásl hlavičkou. „Je tady. Přišli jsme ve správnou chvíli. Je připojený a úřaduje. Pokud si pospíšíme, bude náš…“

            Nechtěl jsem být tím, kdo zdržuje. Poslušně jsem se nechal zavést přes obchodní centrum, připomínající spíše Londýnskou City,  než původní Krung Thep Maha Nakhon, do čtvrti poskládané z přepravních kontejnerů. Kontejnery stály na sobě jako domy a prostor mezi nimi byl ulicí. Pokud byla užší, pak šlo o uličku. Někdy přemostěnou dalším kontejnerem. Nebo i dvěmi či třemi. Pak šlo o tunel. Prostě noční můra vynálezce Lega.

            Všechno nasvědčovalo tomu, že jde o chudinskou čtvrť, kde obrazně řečeno padal prach na starý software, nepoužívané soubory, účetní data, které neměl nikdo vidět  a  porno, které nemá být pro běžné lidi a policisty k nalezení. A měl tu také být náš člověk. Nebo spíše jeho avatár.

            „Sem chodily videosoubory Gretchen,“ potvrdil mi mé úvahy Günter.

            Z tohoto uzlu musela ale data pokračovat někam dál. Snad se nám podaří zjistit kam.

            Stříbrný androgynní Günter se zastavil před omšelým hranolem kontejneru s nevýraznou šedou barvou.

            „Jsme na místě,“ oznámil mi. Pak se mu v rukou zhmotnil holoboard. Okamžitě na něm začal zadávat sled pokynů, po kterých se boční stěna  kontejneru rozzářila.

            „Je to kódované, ale dostanu se skrz…“ ucedil Günter mezi virtuální zuby.  „Mám velice pokročilý software.“

            Možná jsem vrozeně skeptický, ale opravdu to vypadalo, že ví, co dělá. Stěna se zámky a pákami pro otevření křídel zářila stále více, až se z ní stalo žhnoucí železo, které začalo pomalu stékat na zem. Ve stěně se udělala nejprve malá díra, která se s každou stečenou kapkou roztaveného železa zvětšovala.

            Nakonec k zemi stekla celá stěna.  A na nás čekala uvolněná cesta dál. Kontejner vypadal uvnitř obyčejně. Jen temná díra.

            Stačil ale jediný krok směrem dovnitř a vše se změnilo. Kontejner najednou nebyl kontejner a temnota uvnitř přestala byt tak temnou.

            Ocitli jsme se v dokonale stylové kanceláři Bruselského úředníka. Bílé stěny zalité normovaně teplým světlem a k tomu aseptické prostředí a nábytek poznamenaný snahou o naprostou ergonomii a genderovou vyváženost. Nic tu nebylo v modré ani červené barvě, natož v té proklaté růžové. Jen samé neutrální a teplé barvy, které neurazí ani nenadchnou. Nikde nebyl jediný náznak náboženského symbolismu, pohlavní vyhraněnosti, nebo antropomorfismu.

            Čtyři stěny, psací stůl, židle a na ní rudý chlap. Fakt, celý rudý, jak Brežněvův indián…

            Rudý?

            Si děláte prdel? Proč zrovna rudý? Proč ne zelený? Aha, jasně. Padouch přece nemůže být zelený…

            Krvavě rudý avatár na nás pohlédl zrcadlově lesklýma očima. Než se ale stačil odpojit, Günter byl u něj a praštil ho přes obličej  svým holoboardem. Naštěstí pro moji kapsu tím virtuálním. Tolik k hlášce o velice pokročilém software…

            Hned poté jej spoutal, a když byl rudoch bezpečně usazen ve svém otáčivém křesle, rozpustile s ním zatočil.

            Když se rotace spoutaného avatara začala pomalu zastavovat, Günter  na něj vyštěkl: „Kdo kurva seš?

            No super, pokročilé techniky výslechu v praxi…“

            Neodpověděl, místo toho se pokusil uvolnit z pout. Odstraníme-li vizualizaci pro blbce, pokusil se přebít tam někde daleko naše kódování tím svým. Prostě překonat náš software nějakým svým ultra-super-hyper a zvlhčit nám svým ledvinným výměškem v pokořujícím gestu hruď…

            Günter se ušklíbl. „Tohle zkoušíš fakt marně… Moje kung-fu je totiž mnohem lepší, než to…“

            Nedořekl, co chtěl, protože v tu samou chvíli ten rudý a spoutaný avatar prostě zmizel...

-----XXXXX-----

            Najednou se to zrychlilo. Asi jako, když sníte hodně špatný syntepárek.

            Günterův avatár pozbyl značnou část ze své stříbrné bohorovnosti. Dokonce bych řekl, že začal působit značně šokovaně.

            Chvíli zíral na prázdné křeslo, pak se podíval pod něj.

            „On…“ začal pomalu, jako by mu teprve začalo svítat.

            „No, jasně,“ ucedil jsem. „A co teď?“

            Stříbrný panáček se roztřásl. Pak se jeho pohyb zastavil a začal zase vypadat jako při smyslech. „Musíme tu posbírat, co se dá. Pak to v klidu zanalyzujeme. Máme možná minutu, s bídou dvě, než se ten chlápek sebere a celé to tady vymaže!“

            „To může?“

            Povzdechl si. „Je to jen program. Ten jde překonfigurovat a nebo klidně i vymazat. I s námi…“

            Už jsem neodpověděl. Místo toho jsem začal horečně vytrhávat z psacího stolu jeho zásuvky, obracet je dnem vzhůru a prohrabávat jejich obsah. Pak přišla na řadu nízká registrační skříň. Papíry, papíry a zase jen papíry. Nic dalšího tu už ale nebylo. Počítač by v počítači hledal jen optimista.

            Najednou se bouda a všechno v ní začalo ztrácet. Prostě se to vypařovalo jako peníze ze státního rozpočtu. Já i Günter jsme stáli uprostřed toho všeho a to všechno mizelo rychlostí, jež by vyvolala závist i u exekutora.

            „Mažou to tady a jsou setsakra rychlí, zaječel Günter naléhavě. „Musíme se odpojit. Jinak nám to vyzkratuje mozky.“

            To bych opravdu nechtěl. Idiotů  je v našem světě už tak dost…

            „Tak to udělej!“ přikázal jsem mu proto.

            „Svět kolem nás vířil a rozpadal se, jako když se s rozběhem kopne do domku postaveného z karet.

            „Už je skoro pozdě. Odpojuji tě,“ zaječel Günter. „Za tři… dva… jedna…“

            „A co ty?“ stihl jsem ještě zakřičet, ale on jenom mávl rukou. „Odpojím se hned po tobě. Já to zvládnu…“

            Než jsem zmizel zpátky do své vlastní hlavy, ještě jsem hrábl po papíru, co zrovna letěl kolem mě…